Únor 2017

Nečekané poselství

18. února 2017 v 23:26 | Mája |  Povídky
Vysoké podpatky zlověstně klapou na kamenných schodech. Mrazivý vzduch, zavěšené drátěné košile, brnění, svícny z hrubého železa nad zákrutami točitého věžního schodiště. Vysoký a dutý zvuk. Zabušení na hlavní bránu. Kdosi je dole a přeje si okamžitě mluvit s hradní paní. Věc prý nesnese odkladu.
Paní malého hrádku uprostřed lesa si hodila přes ramena mohutný plášť a vyšla ze své komnaty na studenou chodbu pohlcenou do tmy. V ruce držela velký svícen, kterým si svítila na cestu. Poddaní byli na nohou a jejich zběsilé pobíhání sem a tam vzbudilo snad celý hrad. Něco bylo v nepořádku, to proto ji vzbudili, tím si byla hradní paní jistá. Šoupala nohama po kamenné podlaze, neschopna unavené tělo přimět k většímu pohybu, a pomalu se sunula k bráně. Po její pravici se objevil správce panství a na straně druhé jí dělali společnost dva zbrojnoši. Správce pootevřel hlavní bránu a pozvedl louč, aby posvítil nezvaným hostům do tváře. Hradní paní si všimla zamračeného pohledu, špinavých tváří a velké lesklé přilbice v návštěvníkově ruce. Až když zvedla svůj svícen o něco výš, zjistila, kolik mužů před branami hrádku stojí. Byly jich desítky, v lesklém brnění, s mečem u pasu, někteří měli koně, jiné vozy. "To jen kdybyste dělali problémy," pronesl muž úplně vpředu hlubokým hlasem. Ano, zcela jistě je něco v nepořádku.
Byla hluboká noc a hrádek se ztrácel ve tmě. Lesy okolo vydávaly děsivé zvuky a mladou dívku, která spala v nejzápadnější ložnici, by ani nenapadlo se do takové strašidelné noci probudit. Teď ji však kdosi klepáním na dveře donutil vstát, zachumlat se do kožešiny a zjistit, co se děje. Služebná před dveřmi do pokoje vypadala velmi vyděšeně a slečna se polekala, že se snad něco stalo mamince. Služebná ji vedla do velké síně, kde obvykle večeřeli. Když tam dorazily, byla dívka už k smrti vyděšená a velmi ji uklidnilo, když uviděla matku pochodovat před krbem tam a zpátky. Jenomže potom zachytila matčin výraz a strach se vrátil.
"Co se děje, maminko?" ptala se a přiběhla ode dveří až k ní, udivena, že v takové noční hodině plápolá v krbu oheň. "Tvůj otec nám před tou osudnou bitvou neřekl, k čemu se upsal," začala rozrušeně a nevěděla, jak to má své dceři sdělit. Hradní paní, která měla obvykle na vše co říct, ztratila slova a bezradně i nešťastně se ohlédla za sebe na tajemného posla, který je v této noci nenechal klidně spát.
"Slečno," promluvil muž a přistoupil k ní blíž, "buď půjdete s námi , nebo necháme ten váš hrádek lehnout popelem. Váš otec po prohrané bitvě s mým pánem slíbil, že si vás za jedenáct let bude moci můj pán odvést na svůj hrad." Dívka zbledla, podívala se na matku a pak zpět na neznámého muže. "Co… co prosím?" uteklo jí z úst. "Ráno vyrazíme," řekl nekompromisně a matka se rozplakala.

Dívka se otočila a bez jediného pohledu na matku nebo rytíře, kteří obsadili jejich domov, se rozběhla ven. Běžela, aniž by měla nějaký plán, ale považovala to za jediné řešení. Běžet a nezastavit se. Utéct budoucnosti, kterou jí otec připravil.