Červen 2016

Co mě vždycky prozradí

27. června 2016 v 20:04 | Mája

Znáte tu situaci, když jdete po školní chodbě, těkáte očima po lidech a někoho hledáte, ale vlastně si nechcete přiznat koho? Možná vám připadá, že jste naprosto beznadějný případ, ale jak vidíte, nejste v tom sami. Beznadějných případů je tu víc.

Když ho pak oknem uvidím, jak na hřišti hraje fotbal, zasněně se usměju a jdu dál. Život mi utíká mezi prsty a já mu to dovolím, protože co jiného můžu dělat. Další bezhlavě zakoukaná holka v historii lidstva. Celkem neoriginální kousek.

Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy z plných plic zpíval s kytarou v ruce, nebo když mým kamarádům se smíchem zkritizoval celou hru, kterou vymysleli. Rošťácky se při tom usmíval, propaloval všechny pobavenýma očima a přidával nové nápady, které by mohly tu šíleně trapnou hru pozvednout. Já seděla opodál a dívala se do stolu, protože kdybych zvedla oči k němu, už bych je dokázala stočit jinam. To jsem věděla naprosto přesně.

Chodím po chodbách a vzpomínám na můj první měsíc v téhle škole. Byla jsem naivní holka, která v každém třetím klukovi viděla svou potenciální velkou středoškolskou lásku. Řeknu vám, tenhle názor se za dva roky radikálně změnil. Ukázalo se, který pěkný kluk je ve skutečnosti pořádný idiot, ukázalo se, s kterým klukem se promluvit smí a se kterým je to pasé. Zvláštní je, že kdykoliv se podívám na něj, připadám si úplně stejně jako tenkrát. Netaju, to ne, ale na srdci se mi rozpustí teplo, když oba zvedneme pohled a on mi pak věnuje milý úsměv. Najednou je den mnohem hezčí.

Existuje jedno pravidlo, které by se nemělo porušovat. Školní jídelna a špagety. Kdybych byla americká školní královna krásy, oběd bych si ten den samozřejmě odhlásila, ale zaprvé nejsme v Americe, zadruhé nejsem školní královna krásy, a zatřetí obvykle jsme kolem poledne už pořádně hladová. Takže to pravidlo samozřejmě porušuju. Jako ten den. Byl to jeden z prvních slunečných dnů tohohle roku, i přesto že byl už začátek června. Posledních pár let přicházelo léto čím dál později a nemyslete si, nezůstávalo tady o to déle. Využila jsem příležitosti a vzala si na sebe modrobílé pruhované šaty nad kolena. Jak už jsem říkala, bylo to začátkem června, a já měla jednu velkou nevýhodu… Psalo se tolik testů, že jsem vůbec netušila, že máme k obědu špagety, vlastně jsem ani netušila, jestli se poledne vůbec dožiju. Nakráčela jsem do jídelny, vystála si dlouhatánskou frontu a pak dobrých deset minut opatrně jedla, jen abych si neušpinila šaty. Naproti mně seděla kamarádka, vyprávěla mi o báječném filmu, který musím vidět, když tu najednou zmlkla, pohodila hlavou a oči zabodla kamsi za mě. Otočila jsem se a přesně v té chvíli se to stalo. Zavadila jsem loktem o vidličku a ta ladně jako pták přistála na mých šatech. Vyskočila jsem na nohy a vidlička seskočila na podlahu. Najednou nebyly červené jen šaty poseté boloňskou omáčkou, ale i moje červeně kropenaté tváře. Byla jsem rudá až za ušima a moc dobře jsem věděla, kdo mě právě teď sleduje. Otáčela jsem se právě na něj a takhle to dopadlo. Klekla jsem si na zem a chtěla vidličku zvednout, ale něčí ruka to udělala za mě. Zvedla jsem oči vzhůru, viděla jeho usměvavý obličej a poslouchala, jak se ptá, jestli jsem v pořádku. Samozřejmě že nejsem v pořádku. Díváš se na mě, zatímco já klečím rudá jako rajče na podlaze ve špinavých šatech, jako malý dítě, který neumí jíst špagety. Jasně, že nejsem v pořádku. Pokývám ale hlavou, poděkuju mu, když mi vidličku podává, otočím se k němu zády a cestou k okénku se špinavým nádobím si nepřeju nic jinýho, než se propadnout do země.

Není nad to mít skvělé přátele. To jsem pochopila den po mé aférce se špagetama. Kamarád za mnou přišel s tím, že si se mnou musí nutně promluvit. Vlastně to zase až takový kamarád není, je to spolužák, který ví, že existuju, jak se jmenuju, má mě v přátelích na sociálních sítích, ale to je asi tak všechno. V tu chvíli, kdy za mnou přišel a díval se na mě s dramatickým pohledem, jsem se šíleně lekla, o co mu jde, i když dramatický výraz je pro něj vlastně typický. Čekala jsem nejhorší. Trapné pozvání na rande, které budu muset odmítnout, zpověď, kterou budu muset co nejrychleji hodit za hlavu. Druhu možností byla žádost o zápisky z literatury nebo přetlumočení testu z dějepisu, na který tu nebyl. Tak jako tak, zvědavě jsem se na něj otočila a vyčkávala. "Asi bych tě měl s někým seznámit… myslím jako blíž seznámit," řekl, stále s dramatickým výrazem. "Cože? S kým jako?" ptala jsem se s výrazem, jako že nemám tušení, o čem to mluví. Ale svitlo mi. Věděla jsem, kdo je jeho velký kamarád, moc dobře jsem to věděla. Ale může mít na mysli opravdu tohle? Tolik jsem se lekla, že ano, že jsem se okamžitě dala k ústupu. "Neříkej, že s tebou. Prosím tě, tebe přece znám,…" blábolila jsem. Snažil se, ale po chvíli to se mnou vzdal. A v tu chvíli mi bylo úplně jasné, že jsem přišla o svojí jedinečnou šanci.

Opravdu není nad to mít skvělé kamarády. Když jsem se dozvěděla, kdo o tom, jak se na toho kluka dívám, řekl mému kamarádu-nekamarádu, myslela jsem, že se ta dotyčná úplně pomátla. Byla to jedna z mých nejlepších kamarádek. Ale asi opravdu jen byla, protože v přítomnosti tohle slovo už používat nebudu. Vždyť vlastně o nic nejde. Když se vám někdo líbí, máte rádi jeho úsměvy, písničky, které mu vychází z úst, a tóny, které hraje jeho kytara, neznamená to, že jste do něj zamilovaní. Líbí se vám, to je rozdíl. Ale abych řekla pravdu, byl to první kluk, který by, kdybychom spolu byli sami, mluvil víc než já, a to už je co říct.

Uběhly dva klidné týdny, ničím nerušené, během nichž nepadlo ani slovo o tom tajném klukovi. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nechodila po chodbách a nehledala ho. Hledala jsem ho vždycky. A asi jsem nebyla jediná, kdo někoho hledal. Když jsem se jednoho deštivého dne zdržela v druhém patře v učebně literatury, tam se zdržuju velice ráda, čekal na mě u skříňky velmi nečekaný host. Byl to on, opřený zády o mou zářivě žlutou skříňku, pohled zabořený do šedivé země, ruce za zády. Když jsem se objevila v jeho dohledu, což bylo vlastně v tu samou chvíli, kdy se on objevil v dohledu mém, zvedl oči a usmál se jima na mě. Pozvedla jsem obočí, a předem tušila, ve které chvíli se mi začnou barvit tváře. Došla jsem ke skříňce, on se posunul o jednu dál, zůstal dál opřený zády a s úsměvem mě sledoval jako by nic. Odemkla jsem žlutá dvířka, vyndala z tašky pár učebnic a položila je do horní poličky. Pak jsem skříňku zase zamkla a ramenem se o ni opřela čelem k němu. Pátravě jsem na něj hleděla a čekala, co bude následovat. "To tě vždycky prozradí," pronesl po chvíli naprostého ticha. "Co?" zeptala jsem se skoro šeptem a nedokázala sklopit oči, i když bych si to moc přála. "Ty tváře," pousmál se a dořekl: "jsou úplně rudý." "Bože," špitla jsem, zavřela oči a schovala tváře do dlaní. Jak známo, blondýnky jsou nejen středem mnoha vtipů, ale také nejchoulostivější stvoření na trapné zrudnutí. "Tak jo, moc rád bych se s tebou seznámil, když si to mýmu kámošovi nedovolila." Řekl to jako by nic a to mě rozesmálo tak, že jsem zrudla ještě víc. Cítila jsem, jak mi tváře hoří, a cítila jsem, jak se mi na srdci rozlévá teplo. Dvě znamení, která vždycky všechno prozradí. Nadechla jsem se a s širokým úsměvem odpověděla: "Tak jo." Potom jsem odlepila rameno od skříňky a vyšla na chodbu. Krátce na to jsem za sebou uslyšela kroky a než jsem se stihla ohlédnout, byl dva kroky přede mnou, šel pozadu a rošťácky se usmíval a řekl: "Tak jo." Otočil se, srovnal se mnou krok a ze školy jsme vyšli společně.

Nesmrtelní smrtelníci

13. června 2016 v 18:17 | Mája |  Úvaha, líčení
Jsem na světě sedmnáct let. To je velmi krátká doba a já si nedovedu představit, jaké by bylo být tu věčně. Dokázali bychom to vůbec?
Nikdy jsem nad tímto tématem vlastně nepřemýšlela. Koloběh života mi připadá přirozený. Narození, dětství, dospělost, stáří, smrt. Jak by asi vypadal lidský život bez dané struktury? Člověk studuje, pracuje, má děti, vnoučata, vdává se, či žení, rozvádí se a zase schází, a tak je to pořád dokola, generaci za generací. Nic z toho by se v životě nesmrtelného dít nemuselo. Na všechno by byla fůra času. Stárli bychom, nebo by byla společnost navždy mladou?
Trochu se bojím, jak by svět plný nesmrtelníků vypadal. Nevěřím tomu, že by se lidé chovali dobře, kdyby je na konci nečekal zasloužený trest, kdyby se neměli čeho bát. Nebylo by konce a nebylo by ani strachu. Asi by se kradlo, podvádělo a lhalo, ale slovo zabít či zavraždit by ani nebylo v jazykové příručce. Neexistovala by smrt, byli bychom nesmrtelní.
Nikdy jsem z ničích úst neslyšela, že by chtěl být nesmrtelný. Konec našeho života bereme jako samozřejmost. Od narození k němu míříme, víme, že zestárneme a pak přijde smrt. Někteří zemřou dokonce dřív, než stihnou pořádně zestárnout. Přeživší je opláčou a jdou dál… vstříc životu a smrti zároveň. Ach, jak by bylo pěkné, kdyby nikdo nikdy neumíral a naši milovaní tak neodcházeli. Jenomže… tak to nefunguje. Život plyne dál a dál, lidé přicházejí a odcházejí a my je vítáme a zase se s nimi loučíme.
Vzpomínám si na jednu známou nesmrtelnost, takovou, které bych se nebránila. Získala ji starověká postavička Gilgameše, krále Uruku. Ten toužil být nesmrtelný, ale i přesto že nakonec zemřel, lidé si ho pamatovali pro jeho činy. Docílil nesmrtelnosti, mluví se o něm dodnes. A rozhodně v tom není sám. Nedokážu si představit, že by jednou přišla doba, kdy by se nemluvilo o Marii Terezii a jejích slavných reformách, o Janu Amosi Komenském, který tolik obohatil vědu o didaktice, o Michaelu Jacksonovi a jeho měsíční chůzi, nebo o prvním černochovi, který se stal americkým prezidentem-Baracku Obamovi.

Každému bych přála takovou nesmrtelnost. Navždy žít v lidských srdcích, jejich vzpomínkách, v učebnicích dějepisu. V tuhle chvíli mi to připadá jako pouhý sen, ale kdo ví, kam nás všechny život zavane.