Květen 2016

Zatímco jsme tančili

16. května 2016 v 22:37 | Mája |  Povídky
Věnováno mé nejlepší přítelkyni.




Když mi bylo krátce dvacet, ozvali se mi z televize. Rozhodně jsem si v té době nepřipadala jako "hvězda", ale oni mě do zářivých hvězd chtěli zařadit. Když jsem slyšela ten melodický hlas, jak se mě s radostí ptá, rozbušilo se mi srdce. Kvůli prvním krůčkům na divadelním jevišti, jsem se nikdy do tanečních nedostala, i přesto jak moc jsem po tom od mala toužila. Strach a nejistotu jsem hodila za hlavu a rychle jsem souhlasila dřív, než by si to na druhé straně mohli rozmyslet. A tak jsem se během pěti sekund dostala do té slavné taneční show, na kterou jsem se od jejího vzniku s nadšením a lačností v očích dívala.

Všechno dopadlo… úplně jinak, než bych si bývala myslela. Musím říct, že jsem opravdu věřila, že to zvládnu. Že se dokážu něco naučit a že nejsem úplný dřevo. No, opak je pravdou. Jak mi porotci hnedle ukázali, tanec nebude moje silná stránka. Vypadla jsem ze soutěže mezi prvními, a to mi předtím všichni tloukli do hlavy, že jsem mladá, šikovná, že jsem hvězda, zářím na jevišti i všude jinde. Omlouvám se jim tímto, že se mi to na tanečním parketě nepovedlo.

Uběhlo několik let, z jeviště jsem se začala pomalu ztrácet, hvězda uvnitř mě začala svítit úplně někde jinde. Jedno deštivé odpoledne jsem v obchodním domě sháněla plesové šaty. Úplnou náhodou jsem se dostala mezi hosty plesu pro samé VIP osobnosti. Už teď, čtyři měsíce před bálem, jsem se třásla hrůzou při pomyšlení na vtipné herce, ukecané moderátory, sympatické zpěvačky, ba i nádherné modelky, které tam po těch letech mimo showbyznys zase potkám. Připadalo mi, jako bych všechny jejich vlastnosti otáčením kalendáře víc a víc ztrácela. Léta ubíhala a ze mě se stávala obyčejná šedá myška v davu. A nyní abych sháněla šaty, které mi pomůžou znovu zazářit, a ve kterých budu pro ten jeden večer Popelkou.

Úzkou uličkou mezi stojany jsem chodila tam a zpátky a netušila, co bych vlastně chtěla najít, natož co bych hledat měla. Kolem mě visely ty nejkrásnější kousky dámských šatiček, jaké jsem kdy viděla. Samozřejmě by mě každé z nich taky stály pěknou sumu, ale už před týdnem jsem se rozhodla, že si zasloužím nějaké nové pěkné šaty do svého šatníku. Ze všech stran mě obklopovaly flitry, třásně, hedvábí a krajka, šifónové vlečky i třpytivé rukávky. Až se mi z toho zamotala hlava, kolik zde bylo možností a nápadů. Stačilo jen popadnout jedno z ramínek, opatrně zvednout šaty nad zem a přejít ke kabinkám. Z nějakého, mě neznámého, důvodu jsem tuhle jednoduchou věc nedokázala. Stála jsem tam jako opařená a nevěděla, co si počít. Nemohla jsem si pomoct, na ples se mi prostě ani trochu nechtělo. Nechtěla jsem zářit, chtěla jsem jen dál v poklidu žít svůj běžný život, ráno vstávat ještě před rozedněním, s kávou v ruce spěchat do práce, vracet se unavená pozdě večer, kdy už slunce dávno zapadlo, večery strávit u televize a cpát se při tom čokoládovými bonbóny.

Zrovna, když jsem rozjímala o tom, jak divný a prázdný je vlastně můj život, někdo do mě vší silou vrazil. "Proboha! Pardon! Moc se omlouvám! Není vám nic?" rozezněl se obchodem dívčí hlas. Byla to vysoká blondýnka s modrýma očima, co do mě vrazila, v rukou měla asi patery šaty, takže není divu, že přes tu hromadu neviděla na cestu. "V pohodě, nic mi není," ubezpečila jsem ji, a už se chystala k odchodu, protože dnes odpoledne už bych stejně nic nepořídila, když v tom jsem zahlédla známou tvář. Byl to muž asi stejně starý jako já, stál rovně jako pravítko, přesně jak jsem si ho pamatovala, hnědé vlasy mu přirozeně padaly do očí, a silné paže se probíraly ramínky. Byl zabraný do hledání, tmavě zelené oči se samým soustředěním mračily. Byl to ten muž, který se mnou měl před lety takovou trpělivost, byl to ten, který mi říkal Markétko, byl to on, kdo… "Markétko!" zvedl hlavu jako by slyšel moje myšlenky, pusu od ucha k uchu. "Jé, já tě tak rád zase vidím! To už je let…" zamyslel se na chvíli, ale pak to naštěstí nechal plavat, podal té blonďaté dívce šaty, které právě držel, a pomalu přešel až ke mně. Objali jsme se na přivítanou, jako by neuplynul ani den od doby, co jsme se viděli naposledy. Bylo tak hezké ho zase vidět, a tak kruté, jak moc mi to připomnělo, jaká jsem bývala a už nikdy nebudu.

O hodinu později jsme seděli v maličké kavárně, kterou jsem nikdy dřív nenavštívila a hned při příchodu jsem toho litovala. Bylo to tam jako v nějakém jiném světě. Dřevěné stoly a židle, na stolech veselé ubrusy a všude, kam jsem se podívala, květiny. Tolik květin, různé barvy i čeledi. Obsluha byla veselá stejně jako ty ubrusy, usmívala se i očima a roznášela to nejlepší kafe pod sluncem. Naproti mně seděl nejlepší tanečník, jakého jsem znala. Neznámou blondýnku jsme cestou sem někde poztráceli, proč, to jsem se neptala. Nechtěla jsem se vyptávat a už vůbec jsem ho nechtěla zdržovat nějakou kávou, ale prostě si to prosadil. A kdo by někomu jako je Marek mohl odolat? To ani já nedokážu.

"No tak povídej. Jak se ti vede? Co děláš? Už jsem o tobě dlouho neslyšel." Ano, to bylo přesně to, co prohlásil každý vzdálený známý, když mě dlouho neviděl v divadle nebo v televizi, když se má tvář neobjevovala na stránkách bulvárních časopisů, a když se o mě nemluvilo. Normálně bych to nějak zakecala. Řekla bych třeba, že se mám úžasně, že jsem teď měla chvíli pauzu, ale už zkoušíme novou báječnou hru, mám báječné kolegy a báječného režiséra, možná bych i přidala, že mám jak jinak než báječného přítele… a tak dále. Mohla bych říct vlastně cokoliv, zalepit tomu dotyčnému pusu pár pikantnostmi a tvářit se jako opravdová hvězda. Problém byl, že Marek nebyl obyčejný vzdálený známý, a i přesto jak dlouho už jsem ho neviděla, přišlo mi, že mezi sebou máme jakési pouto. Pouto štěstí, nadšení, nervozity a radosti, jaké jsme pociťovali tenkrát na zkouškách, pouto tance. Vždyť my jsme spolu trénovali každý den snad tři měsíce! A bylo to jedno z nejhezčích období v mém životě.

Rozhodla jsem se být k němu upřímná za každou cenu, i kdyby se z té úžasné herečky, kterou si pamatoval, měla stát úplná nicka. "No… Mám se… nemám se tak jako dřív. Všechno už je úplně jinak. Odstěhovala jsem se, ne daleko, ale už nebydlím v Praze. Taky už nehraju, dokonce ani v tom ochotnickém souboru, kde jsem začínala. Už to nějak… nebylo to pravé. Teď pracuju v jedné takové firmě. Dělám účetnictví. Od rána do večera v práci. Znáš to," nuceně jsem se usmála a konečně se odhodlala pohlédnout mu do očí. Chtěla jsem pokračovat, ale zarazil mě svými slovy. "Ne, vlastně neznám. Já stále tancuju, takže v práci nejsem od rána do večera." Velkými dlaněmi objal svůj hrnek s kávou a sklonil hlavu. "Promiň, promiň. Málem jsem zapomněla, s kým mluvím." Odmlčela jsem se. A mlčení trvalo dlouho. Usrkávali jsme kávu a nervózně se rozhlíželi kolem.

"Omlouvám se, Markétko," řekl po tom dlouhém tíživém tichu. "Netušil jsem, že se herectví někdy vzdáš, opravdu ne. Bývala si skvělou herečkou a věřím, že stále jsi. Znám tě." Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. Před očima mi kmitaly vykřičníky. "Ne, neznáš!" nevydržela jsem to. "Proboha, vždyť jsme se snad sto let neviděli!" Nechápavě na mě hleděl, neschopen slova. Vteřiny ubíhaly a já věděla, že jsem to úplně pokazila. Bylo mi do pláče, ale nechtěla jsem, aby mě viděl plakat. Přemýšlela jsem, jak se co nejrychleji vytratit z téhle příliš krásné kavárny, kde jsem seděla s příliš dobrou společností a až moc přemýšlela nad svou zpropadenou minulostí.

"Tak sto let to zase nebude," vydechl a smutně se usmál. Zavolal obsluhu a zaplatil, aniž by mi dovolil zaplatit svou kávu. Pak se zvedl a začal si oblékat kabát. Pochopila jsem, že všechno už skončilo. Že je čas vrátit se do reality. Mezi dveřmi kavárny jsem rozevřela deštník. Stále pršelo, jako kdyby nebe plakalo za mě. Smutně jsem vyšla na ulici a čekala, jestli Marek půjde za mnou. Ohlédla jsem se a viděla ho stát na prahu. Když spatřil můj tázavý pohled, pokrčil rameny, rozpačitě se usmál a pohlédl na oblohu. Pršelo jako z konve. Rozesmála jsem se a vzpomněla si, jak moc rád Marek krčil rameny. Vydala jsem se k němu a podala mu svůj deštník, neboť Marek byl aspoň o deset centimetrů vyšší než já, a těžko bych deštník udržela v takové výšce. Nabídl mi rámě a pak jsme kráčeli vylidněnou ulicí, na zemi samé louže a kolem nás šero, jak se stmíváním začala padat mlha.

O týden později jsem Marka viděla znovu. Když jsem si totiž postěžovala, jaké mám trápení s šaty na ples, nabídl se, že mi pomůže nějaké vybrat. Avšak stejně to nebylo jednoduché. Ono vybrat šaty stojí, jak jsem pochopila, hodně úsilí a elánu. Zrovna jsem si v malinké kabince jedny oblékala, byly fialové se třpytivým živůtkem a nařasenou sukní, když Marek už poněkolikáté z druhé strany pronesl: "No tak pojď se mi už ukázat a neošívej se tam před tím malinkým zrcadlem. Určitě budeš tady venku ve velkém zrcadle vypadat ještě mnohem líp." A pak se usmál, to jsem si byla jistá. Po několika dalších vteřinách klidu a ticha a po šesti otočeních před zrcadlem, jsem odhrnula závěs. S úšklebkem na tváři jsem přešlapovala z nohy na nohu a čekala na jeho reakce. Stále se jen usmíval. Pak mě chytil za levou ruku a otočil mnou a těmi šaty, které mě obtěžkávaly, až jsem byla zády nalepená na jeho hruď a naše volné ruce se dotkly. Přesně tuhle otočku jsme se kdysi učili. "Markétko?" zeptal se, když jsem ještě pořád byla těsně u něj. Strnule jsem tam stála a cítila teplo jeho dlaní. "Hm?" Stále mě objímal oběma rukama a jeho dech jsem cítila na krku. "Proč už netancuješ?" Zrychleně jsem dýchala a přitom zjišťovala, že mi to ty šaty vlastně skoro nedovolují. Příliš utažené, příliš těsné. "Neumím to." Z jedné strany nás obklopovalo obrovské zrcadlo, z druhé strany bílá zeď. Naštěstí jsem byla otočená směrem ke zdi. "Ale to přece není pravda." Cítila jsem, jak se mu napíná hrudník a pak zase klesá; jak mu zrychleně buší srdce. "Jasně že je. Copak nepamatuješ?" Když už jsem dál nedokázala zírat na tu bílou stěnu přede mnou, zavřela jsem oči. Stála jsem nehnutě a toužila si opřít hlavu o jeho rameno. "Pamatuju si tvoje nádherné paže, přesné kroky, dlouhé a rychlé nohy, zasněný výraz," pomalu mě otočil k sobě s dlaněmi na mých ramenech, "pamatuju si, jak jsi létala nad parketem jako lehoučký obláček a jak šťastně jsi u toho vypadala." Dívala jsem se do jeho hlubokých tmavě zelených očí a netrvalo by dlouho a úplně bych se v nich ztratila. "Víš co? Pojď, půjdeme tančit," řekl. Nechala jsem šaty šaty a vyběhla spolu s ním na ulici. Ten den nepršelo.

A tak jsem najednou tančila, i přesto že jsem si tenkrát řekla, že už to nikdy dělat nebudu. Marek stál opodál a sledoval moje poskakování, které mělo znamenat quickstep. To byl náš tanec; tanec, kterým jsme začali a taky skončili. Díval se na mě s přimhouřenýma očima, které mě donutily zastavit. "Dost! Necháme toho, nemá to cenu!" nevydržela jsem to, přestala hopkat a sesula se na podlahu. Přede mnou se přes celou stěnu táhlo zrcadlo. V takových tanečních sálech je vždycky velké zrcadlo a ať člověk chce nebo ne, vidí na sebe, protože zrcadlo je samozřejmě i za ním. Zakryla jsem si oči dlaněmi a samým zoufalstvím zaúpěla. "No tak! No tak…" snažil se mě uklidnit a pomalu kráčel ke mně, jeho polobotky se jemně odrážely od země. Chůze tanečníka. "Markétko," posadil se na zem vedle mě a vzal mé dlaně do svých. "Marku, nenuť mě to dělat. Nenuť mě, když víš, že to nemá cenu," zabručela jsem a rychle od něj odvrátila pohled. "Nechci tě nutit, jen vím, že cenu to má. Je to špatný tanec, v tom to je." Mluvil klidně, tak jako mluví na své žáky v tomto sále, když se je snaží přesvědčit, že tu zvedačku zvládnou. "Nejen špatný tanec. Taky je to špatný sport, víš? Třeba bych měla zkusit basket nebo házenou, třeba by mi to šlo líp," pronesla jsem sarkasticky a zašklebila se. Svíral mé dlaně a zdálo se, že je nehodlá pustit, dokud mě nepřesvědčí k tomu, co má v plánu. A co má v plánu? "Co si myslíš o waltzu?" Pohodila jsem hlavou, až se mi culík rozhoupal ze strany na stranu. Nadzvedla jsem obočí a už už se chystala razantně zavrtět hlavou. "Nezahazuj to hned! Vím, že tenhle tanec jsme nikdy netrénovali a právě proto je to možná ten správný tanec. Zkus to. A věř mi." "Je to tanec jako každý jiný, Marku. Proboha, vždyť já jsem prostě antitalent na všechny tance!" "Neškleb se, zvedni se a pojď se mnou," nařídil a já šla, jako malé dítě, které zrovna dostalo kázání.

Vedl mě za ruku na druhou stranu sálu, pryč od velkého zrcadla. Byl to obrovský taneční sál, ve kterém vypadalo černé klavírní křídlo, blyštící se lakem, tak maličké. Došli jsme až nebezpečně blízko k němu. Říkala jsem si "v pohodě, tak blízko u klavíru snad ani nemůžeme tančit". No, všechno jde, když se chce, a to se hned potvrdilo. Marek mě otočil čelem k sobě, stáli jsme s rukama volně podél těla a hleděli jeden na druhého. Já tak trochu s opovržením, on s nadějí a touhou si opravdu zatančit. Věděla jsem, že se mnou se mu to nikdy nepodaří. Že mě nepřiměje, ani nenaučí tančit, a že si se mnou nikdy doopravdy nezatancuje.

Zničehonic pozvedl ruce, narovnal mi ramena a stále beze slova mi horkou dlaní přejel po krku, zatímco druhou mě prohnul v zádech. Položila jsem se na lopatky a hrudník se mi otevřel. Vyděšeně jsem zamrkala a lekla se, co bude následovat. Přemýšlela jsem, že okamžitě uteču, ale nějak to nešlo. Měla jsem nohy zabořené do podlahy a nemohla jsem jimi ani pohnout. Marek zvedl mou levou ruku tak, aby loket ostře trčel do strany. Pak se moje dlaň dotkla jeho ramene. Zdálo se to tak přirozené a přece zvláštně neobvyklé. V tu chvíli jsem pochopila, oč jde. Budeme tančit.

Jedna jeho hořící dlaň se najednou objevila na mých zádech a druhá pořádně stiskla mou. Jako kdyby to bylo nějaké utajené heslo, které mělo do mého těla dodat klid a pohodu. Náhle jsem přestala být nervózní jako celou dobu předtím. "Levou dozadu… potom pravou přisuneš k mé noze…" začal dávat jednotlivé pokyny a já se přistihla při tanci. Tančila jsem.

K večeru jsem dostala pochvalu a byla jsem propuštěna domů. Celou cestu jsem si broukala písničku, kterou pustil později, když jsem se naučila základní kroky. Byla nádherná a oblíbila jsem si ji, přestože jsem neznala její název nebo interpreta. Znala jsem ale každé její slovo, stejně jako jsem znala každý krok a každý dotek.


V rohu, u klavíru, svítila lampička, která dodávala místnosti trochu nažloutlého světla. Jinak byl celý sál zahalen do šera. Jedním otevřeným oknem pronikalo dovnitř trochu vzduchu, ten mi dodával stále víc a víc energie. Stáli jsme zády k sobě, opření jeden o druhého. Pomalu jsme klesali k zemi, abychom se dostali do kleku. Následovalo pár převalů, úžasná neprofesionální zvedačka a propletené paže. Snažili jsme se ztvárnit naše pocity při společenském tanci a musela jsem v tu chvíli, kdy jsem si užívala svých pár sekund ve vzduchu, uznat, že takový druh tance mě opravdu baví. Nemusela jsem si hlídat padající loket, shrbená záda a pohled do strany. Neomezovaly mě přesně dané kroky. Teď jsem mohla dělat úplně cokoliv. Mohla jsem své pohyby svěřit otočkám, nebo skokům, mohla jsem se uvolnit a schoulit do klubíčka, ze kterého jsem se o něco později rozbalila převalem, nebo něčím podobným. Nebyla tu žádná pravidla a žádné správné kroky. Tady jsme se mohli vyřádit, a to oba dva.

Pomalá avšak docela dlouhá instrumentální píseň dospěla ke svému konci a já se únavou svalila na podlahu. "Máš toho hodně, viď," prohodila jsem a otočila hlavu k Markovi. Tohle byla naše dvanáctá společná hodina, dvanáctý společný den. Oba jsme stále museli stíhat svou práci, ale mě docházelo, že Marek toho musí mít jistě víc, než já v kanceláři. Učil děti, dospělé, vedl kurzy a dokonce působil ve velké profesionální taneční skupině. Nevěděla jsem, jak to všechno stíhá, ale pokaždé, když jsem o tom začala, utnul mě. Zdálo se, že o tom opravdu nechce mluvit, ale mě to bylo líto. Nechtěla jsem ho obírat o jeho čas. Vlastně jsem přece vůbec netoužila po tanci, tohle všechno byl jeho nápad… "Ale ne," zavrtěl hlavou a s lahví vody v ruce se posadil na zem vedle mě. "Je to v pohodě," dodal a dopřál si doušek vody. Ustaraně jsem ho sledovala, jeho načervenalý zpocený obličej a tričko, které by se dalo ždímat. Makal na sto procent. "Můžu pro tebe něco udělat?" zeptala jsem se odhodlaně a posadila se. "Co bys pro mě měla dělat? Věř mi, rád s tebou tancuju, opravdu. Nemusíš se mi nějak revanšovat." Kousla jsem se do rtu a zvažovala svou odpověď. Učila jsem se neříkat všechno hned na plnou pusu, nevyplácelo se to. "Ale máš práci, Marku, tohle tě hrozně vyčerpává," zvedla jsem k němu ruku, abych poukázala na jeho tričko. Podíval se tím směrem, zašklebil se a pak se usmál. "Zvládám to, fakt, nikdy mi nebylo líp," usmíval se na mě okouzlujícím úsměvem, který by mě snad dokázal srazit na kolena. Naštěstí jsem ale seděla. "Hele," prohodil, položil láhev vody na zem, a zvedl se. Zatímco šel ke klavíru, pokračoval: "Vlastně bys pro mě mohla něco udělat." Sledovala jsem, jak zpod klavíru vytahuje velkou bílou krabici, a jak ji nese směrem ke mně. Z neznámého důvodu jsem se zachvěla. "Chtěl bych, aby sis tohle vzala," potutelně a tajemně se usmíval, zatímco mi podával tu obrovskou sněhobílou papírovou krabici, "a otevřela to přesně za měsíc. Dvacátého devátého května." "Ale," namítla jsem, jenže on mi ani nedal příležitost. "Žádné výmluvy. Ptala ses, jestli pro mě můžeš něco udělat."


Pustila jsem se žluté autobusové tyče, přešlápla z nohy na nohu a zmáčkla tlačítko na otvírání dveří. Ještě nikdy jsem tak rychle nevyběhla z autobusu jako tenkrát. Nerada jsem chodila pozdě a ten den jsem měla už tak pořádné zpoždění. "Promiň!" zakřičela jsem na druhou stranu ulice a rozhlížela se ze strany na stranu, abych našla ten nejvhodnější okamžik, kdy přeběhnu silnici. "Moc se omlouvám! Napřed mi volala máma a té to prostě položit nemůžu, pak jsem si kafem polila halenku, takže jsem se musela převlíknout, a nakonec mi ještě ujel autobus," vysvětlovala jsem, zatímco jsem přebíhala silnici a auta hlasitě troubily na neposlušného člověka, mě, který nedokázal dojít dva metry k přechodu. "To nic, v pohodě," smál se mi Marek. Čekal na mě před kavárnou určitě už dobrou půlhodinu. "Něco pro tebe mám," řekl a zpoza zad vytáhl sladce růžový květ. "Víš, že spolu dneska tancujeme už měsíc?" Usmál se a růžičku mi podal. Samozřejmě, že jsem to nevěděla, a taky jsem netušila, co na to říct. Nevzpomínala jsem si, kdy naposledy mi někdo dal kytku. Bylo to… pěkný. Víc než to. "Jé…" špitla jsem, "děkuju." Vzal mě kolem ramen a šli jsme do kavárny, kde jsme se po letech sešli před více než měsícem. Zvláštní, jak ten čas letí.

"Nebolí tě ze včerejška nohy?" Chvíli jsem nad tím uvažovala. Když jsem ráno vstala, byla jsem celá rozlámaná, ale na to už jsem si celkem zvykla. Chodila jsem teď čím dál později spát, protože jsme po večerech tancovali. Ale na druhou stranu… "Ani ne, už to bylo horší," zasmála jsem se a napila se svého latte s kousky čokolády, místní speciality, do které jsem se okamžitě zamilovala. Marek měl na tváři ustaraný výraz. "Možná bychom měli trochu zvolnit tempo…" řekl a zamračil se. "Ne! To ne! Vlastně jsem chtěla…" zarazila jsem se. Neměla bych to říkat, je to hloupost. Určitě by s tím nesouhlasil. Neměla bych… "No, víš, Laura by teď chtěla trochu víc trénovat, za tři měsíce máme jet na mezinárodní soutěž." Položila jsem hrnek pomalu na stůl a sklopila pohled. Polkla jsem, ale moc to nepomohlo. V krku jsem měla obrovský knedlík a nemohla se ho zbavit. "Laura?" pronesla jsem. "Jo, ta holka z obchodu. Ta, co do tebe vrazila," zasmál se, ale mě to vtipné nepřipadalo. Asi nic by mi v tu chvíli nepřišlo k smíchu. "Aha, já… nevěděla jsem, že spolu pojedete na soutěž," koktala jsem a radši se mu nedívala do obličeje. "No my jezdíme každý rok," odpověděl jako by nic. "Jasně…" řekla jsem tak potichu, že to snad ani nemohl slyšet. "Tak to byste měli začít zkoušet co nejdřív," uzavřela jsem a konečně se na něj znovu podívala.

Ten den jsme netancovali. Vlastně jsem byla ráda, že jsem se co nejdřív dostala domů. Potřebovala jsem klid. Otevřít okno dokořán, lehnout si na postel a dívat se do stropu. Přesně to to chtělo.

Probudilo mě sluníčko, které se rozhodlo, že bude svítit přímo do mé ložnice. Byla sobota a mě se za nic na světě nechtěly otevírat oči. Chtěla jsem jen ležet a na nic nemyslet. Pak se jako siréna rozeřval celým pokojem telefon a donutil mě se zvednout. Natáhla jsem po něm ruku a stiskla tlačítko. "Ano?" zamručela jsem. "Ano, paní Tichá, … dobře… přijdu tam… dobře… ano… na shledanou…" Tak šéfovou po ránu opravdu slyšet nepotřebuju. Prudce jsem dopadla zpátky na polštář a těkala očima po stropě. Všimla jsem si velké bílé krabice, kterou jsem položila na vysokou šatní skříň. Připomněla mi celé včerejší odpoledne, a to do posledního slova. Zavřela jsem oči a hodlala na všechno zase zapomenout.


Od toho dne, co jsme slavili měsíční výročí, jsme se neviděli, ani jsme netancovali. Na všechny jeho zprávy jsem úspěšně… nezapomněla, ale aspoň neodpověděla. Nedokázala jsem se ho zeptat, jestli mě doprovodí na VIP ples, který se kvapem blížil, stejně jako jsem nedokázala zapomenout na waltzové kroky, které mě naučil a které jsem potají tancovala při přípravě večeře, když jsem se vrátila večer domů. A tak to bylo každý den. Každý den jsem jen vzpomínala na to, co bylo, a neodvážila se udělat něco pro to, co by být mohlo. Celá já.


V pátek dvacátého devátého května jsem vstávala jako obvykle v pět hodin ráno. Vyčistila jsem si zuby, oblékla si černé kalhoty a bílou košili, zamkla byt a čekala na autobus, který mě dovezl do práce. Snídala jsem v práci hrnek hrozné, ale po ránu potřebné, levné kávy. Ležela jsem v papírech následujících šest hodin a ve dvanáct hodin šla na oběd. Prohodila jsem pár slov s kolegyní a pak jsem se vrátila ke své práci. Oknem jsem sledovala, jak si rodiče s malou holčičkou užívají sluníčka, jak starý pán s kloboukem na hlavě venčí svého kokršpaněla. Odešla jsem z kanceláře v pět hodin a do půl šesté čekala na autobus, vystoupila jsem dvě stanice před domem, abych si koupila čínu s sebou. Když jsem dorazila domů, bylo po šesté. Byla jsem unavená, jako každý den, a otrávená z celého světa, jako každý den. V kuchyňce jsem si vzala vidličku a šla do ložnice. Položila jsem vidličku i krabičku s čínou na postel, svlékla těsnou bílou košili a nepohodlné černé kalhoty a šla se osprchovat. V pyžamu jsem zalezla do postele a zapnula televizi. Dávali nějaký romantický film, na který jsem sice neměla náladu, ale ani jsem neměla sílu přepnout na jiný kanál. Jedla jsem čínu přímo z krabičky a sledovala zamilovaný pár v televizi. Povzdechla jsem si a v duchu si postěžovala na celý svět. O půl hodiny později se ozvalo pípání telefonu, který jsem nechala v kuchyni. Stálo mě hodně přemáhání se zvednout, ale nakonec jsem to dokázala. Když jsem na displeji uviděla nápis "Máma", ztratila jsem i ten poslední zbyteček nálady, který mi zbyl. "Hm?" zamumlala jsem a posadila se v kuchyni na zem. Mohla bych si sem koupit nějakou židli, napadlo mě. Taky bych si konečně mohla koupit novou žárovku, vzpomněla jsem si a sledovala, jak světlo v kuchyni bliká. "Všechno nejlepší, zlatíčko!" zapištěl hlas na druhém konci, až jsem se lekla. "Mami…" "No co je? Máš přece narozeniny, Markéto. Ty máš zase náladu. Copak? Tvůj život je stále tak nezajímavý? No já jsem ti říkala, ať v tom divadle zůstaneš. Nebo jsi aspoň měla vzít ten seriál. Dřív s tebou bývala větší zábava…" Rozhodla jsem se skočit ji do řeči dřív, než mi úplně všechno vyčte. "Ty teda dokážeš člověku zvednout náladu… Ehm… narozeniny?" "Vždyť je dvacátého devátého! Tys zapomněla?" zarazila se a odmlčela se. Mé myšlenky se najednou stočily někam úplně jinam, špatná nálada byla ta tam. "Pane bože! Děkuju, mami… děkuju," pronesla jsem ohromeně a poprvé v životě jsem své matce zavěsila.

Vyskočila jsem na nohy a běžela do ložnice. Otevřela jsem šatní skříň, stoupla na druhou a potom třetí poličku a natáhla se pro obrovskou papírovou krabici. Byla ovázaná bílou stužkou, za kterou byla čistě bílá obálka. Seskočila jsem na zem a položila jsem krabici na postel. Z obálky jsem vytáhla malou kartičku, která hlásala "Krabici otevři 29. května". Dnes je dvacátého devátého května, řekla jsem si pro sebe a jemně se usmála. Zhluboka jsem se nadechla, rozvázala bílou stužku a otevřela krabici.

Zamrkala jsem a zalapala po dechu. Najednou jsem v pokoji byla jen já a šaty, které se na mě usmívaly z krabice. Tu chvíli nemohlo narušit ani zvonění telefonu, ani romantická píseň, která se linula z televize. Zapomněla jsem na třesoucí se ruce a pomalu zvedla bleděmodré šaty s bílou krajkou do vzduchu. Hezčí šaty jsem nikdy v životě neviděla. Pak jsem si všimla malého modrého lístku na dně krabice. Zatímco jsem slyšela závěrečnou radostnou píseň romantického filmu, lístek jsem rozložila a četla.

Milá Markétko, doufám, že se 30. května uvidíme. V sedm hodin pod schody. - Tvůj tanečník

Najednou jsem si byla jistá, že nejen film se dočkal happy-endu.


Následující ráno jsem zmateně pobíhala po svém prťavém bytečku a neustále se dívala na hodiny. Ještě mám pět hodin. Ještě pět hodin, uklidňovala jsem se po rychlém obědě. Na vlasech jsem měla velké natáčky, v puse kartáček na zuby a na obličeji pleťovou masku. Měla jsem před sebou spoustu práce, to mi bylo jasné, ale zároveň jsem se z mně nepochopitelného důvodu příšerně těšila na sedmou hodinu večerní.

O hodinu později se toho moc nezměnilo. Na vlasech jsem stále měla natáčky, snažila se vybělit své zuby jedlou sodou, což by prý zaručeně mělo fungovat, ale já sledovala přesný opak, a jako pod lupou jsem s nosem přilepeným na velké zrcadlo v malé koupelně sledovala pupínek na bradě a snažila se vymyslet, co s ním.

Minuty ubíhaly a já brala do ruky jedno líčidlo za druhým, sledovala na denním světle, které silonky mají nejlepší odstín, natáčela a nespokojeně znovu narovnávala svoje vlasy. Šaty visely na šatní skříni a zdálo se, jako by mě pobaveně sledovaly. Scéna musela vypadat jako z nějakého filmu… a pak už jsem konečně, za klapání podpatků, opouštěla byt.

Venku vlál teplý květnový větřík a ve vzduchu voněl šeřík, který kvetl v protější zahradě. Nastoupila jsem do autobusu a celou cestu do Prahy se zasněně dívala z okna. Měla jsem plnou hlavu té písničky, na kterou jsme trénovali waltz, a taky toho šeříku, který jako by mě doprovázel. Když jsem vystupovala, přidržovala jsem si šaty ve vzduchu a poprvé v životě si připadala jako ta Popelka. Rozběhla jsem se parkem směrem k budově, kde se ples měl konat. Byla krásná, velkolepá, někdo by si možná mohl myslet, že se tam pořádaly plesy už před dvěma tisíci lety… Srdce se mi při pohledu na ní rozeběhlo rychleji, než jsem mohla čekat. Najednou mě přepadla příšerná nervozita. Koho tam potkám? Chci si připadat jako Popelka? Bože můj… ukáže se Marek vůbec? Zarazila jsem se a dívala se na budovu. Přišlo mi, že představuje mou budoucnost. Vejdi a všechno bude jinak, zůstaň venku a pokračuj v tom, co děláš.

Větřík mi foukal vlasy do obličeje a já ho nechala, ať si dělá, co chce. Připadalo mi, že už jsem ztratila vůni šeříku a s tím i všechnu odvahu. Stála jsem jako opařená a nedokázala pohnout nohama. Ach, co jen budu dělat? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Určitě už bylo sedm a Marek nikde. Čekám pod schody a můj tanečník se neukázal. To není dobré znamení. Proběhlo mi hlavou, že tu vůbec nemám, co dělat. Měla bych co nejrychleji zmizet… Otočila jsem se na podpatku a rozběhla se parkem zpátky. V uších mi podivně hučel vítr a do očí mi vyhrkly slzy. Najednou, ani netuším jak, se odněkud přiřítil Marek a sevřel mě v náruči. "A mám tě!" usmál se, a jen co spatřil můj výraz, úsměv z jeho tváře zmizel. "Ale, ale… snad si mi nechtěla utéct? Copak nevíš, že Popelky utíkají až o půlnoci?" pousmál se smutně a otřel mi z tváře slzu. Pevně mě držel kolem pasu, abych mu už utéct nemohla. Byli jsme u sebe najednou tak blízko, že mi poskočilo srdce. "Půjdeme?" pronesl po chvíli a já přikývla. Ale místo toho, abychom se vydali dovnitř, zůstal stát na délku paží ode mě, držel mě za ramena a potutelně se usmíval. Sledoval můj udivený pohled svýma smaragdovýma očima a čekal na mou reakci. Pak mě beze slova objal jednou rukou kolem pasu a já tak nějak automaticky dala dlaň na jeho rameno. Bylo to tak… přirozené. Přešlapovali jsme z nohy na nohu a pomalu, opravdu pomalinku tančili. Po chvíli začal broukat melodii té písničky a já se konečně usmála. Na nohách mě lechtala zářivě zelená tráva, pomalu se začínalo stmívat a mně na zlomek sekundy napadlo, že dovnitř vlastně jít ani nepotřebuju.

A i kdyby… už je tu někdo, s kým budu moct tančit. Zatímco jsme tančili, zamilovala jsem se, a doufala, že nikdy tančit nepřestaneme.