Březen 2016

Otec a dcera

15. března 2016 v 20:40 | Mája |  Povídky

Z domu vyběhne zrzavá holka, seběhne schody a pozdraví muže, na kterého upírá svůj pohled. "Ahoj, tati." "Ahoj," odpoví hubený vysoký muž s propadlými tvářemi a rozcuchá jí vlasy, tak, jako to dělá vždycky a s velkou oblibou. "Nech toho!" zapiští dívka, odstrčí jeho ruku a rozesměje se.

Jdou pomalu rozkvetlou alejí, beze slova. Nikdy si toho nemají moc co říct. Dcera zvedne k otci pohled a zachytí jeho smutný výraz. "Co je?" zeptá se, jako kdyby spolu celou tu dobu mluvili a ona pak zjistila, že nevnímal jediné její slovo. Muž se na ní z vrchu podívá, je opravdu vysoký, ušklíbne se, a v jeho očích jde vidět všechna jeho láska k dceři. Jeho něžné oči si prohlížejí dceřiny zmatené a snad i rozzlobené. "No tak! Řekni mi to!"

Otec mlčí. Dívka myslí na všechny ty chvíle, které s ním zažila, i na ty, které s ním nikdy zažít nemohla. Nebydlí spolu. Už dlouho ne.

"Měl bych ti něco říct," zastaví se a otočí čelem k ní. Její kudrnaté nepoddajné vlasy mají barvu ohně a jemu se byť jen na okamžik zdá, jako by oheň byl i v jejím pohledu. Zahříval příjemně ale i děsivě. "Rozcházím se s Ivanou," řekne pomalu, ale nahlas a sebejistě. Je jasné, že si je svým rozhodnutím jistý, možná je snad na něj i pyšný. Dcera pozvedne obočí a hned na to se zamračí. "Rozcházíš nebo rozvádíš?" V každé podobné situaci by bylo chvíli ticho, otec by přemýšlel nad svou odpovědí. Možná by i přemýšlel nad tím, zda dceři může říct opravdu všechno. To se ale nestalo. Odpověděl ihned: "Rozcházím, prozatím."

"Dobře," ozve se dívka a sklopí pohled k zemi. Její reakce by byla určitě jiná, kdyby šlo o rozchod s její matkou, jenže když se rozcházeli její rodiče, nikdo se jí neptal. Byly jí asi čtyři. Teď se zdá, že otec možná její názor slyšet chce. Chce slyšet názor na rozchod s její "nevlastní matkou". Jenže co na to má říct? Co může říct?

Mlčí. Oba dva. Promítají se jim vzpomínky na všechno minulé. Otec znovu prožívá rozchod s první přítelkyní, s první manželkou, opět opouští svou první dceru. Dcera znovu s pláčem ztrácí otce, opět se seznamuje s přítelem své matky. Společné minulosti nemají tolik, kolik by si byli přáli.

"Tati, vážně to chceš zase udělat? Vážně chceš opustit svoje dvě dcery? Jsou tak malé… Copak je vážně chceš opustit? Už nikdy nebudou mít opravdového tatínka."

Otec schová obličej v dlaních. "Ano," ozve se zpod dlaně. "Nemůžu být přece s někým, koho… koho… koho už nemiluju." Dívka se na okamžik zamyslí, zastrčí ohnivé vlasy za ucho a zeptá se: "A jak můžeš nemilovat někoho, s kým máš dvě děti?"

Alej je téměř liduprázdná. Skrz růžové koruny stromů svítí sluníčko a hází tak na chodník stíny dvou zamyšlených postav, dvou lidí, kteří by si měli být blízcí, ale nějak ztratili společnou nit.