Leden 2016

Cesta vlakem

25. ledna 2016 v 21:41 | Mája |  Z deníku Míši P.

Rozhodně to nebyla moje první jízda vlakem, ale zapíše se mezi ty nezapomenutelné.

Je pondělí dopoledne a já přes půlku města vleču těžkou tašku s učebnicemi. Mířím na nádraží, cesta tam mi trvá déle než obvykle. Zdržela jsem se u zubařky, která se mi už zase vrtala v puse, a vůbec ji nezajímalo, jak moc to nesnáším. Počítala jsem, že stihnu pátou nebo šestou hodinu, ale i přesto jsem se hodlala do školy dostat kvůli testu z chemie. Nesnesla bych pomyšlení, že ostatní to už mají za sebou a já ještě ne. U přepážky si koupím lístek, a když zjistím, že mám ještě pět minut k dobru, než přijede vlak, vyndám z kapsy mobil a otevřu v něm nově rozečtenou knížku. To se mi na moderních technologiích líbí, můžu číst kdykoliv a kdekoliv.

Osobáček zahouká na minutu přesně, to je jedna z výhod osobáčku. Hned na další stanici ale vystupuju a čekám na rychlík. Ty už tak přesné nejsou, vlastně nejsou přesné vůbec. Čekám pět minut a cítím, jak mi tuhnou prsty u nohou. Samou zimou se roztřesu a začnu se modlit, že už nebudu čekat dlouho. Často se nestává, že jsou moje tiché a nevinné modlitby vyslyšeny, ale tentokrát se to povede. Rychlík s pištěním zastaví na první nástupišti a já nastoupím, celá natěšená z tepla, které mě čeká. Posadím se do prvního prázdného kupé a vyberu si sedadlo u okna po směru jízdy - moje nejoblíbenější. Přesně proto ráda jezdím dopoledne. Vlaky jsou poloprázdné a já si jich můžu opravdu užít.

Jen co ukážu průvodčí lístek, vyndám učebnici fyziky a začtu se do kapitoly šest. Netrvá dlouho a vlak zastaví na první stanici. Neobtěžuju se zvednout hlavu od knížky, proč taky. Určitě nastoupí jen hrstka lidí. Obrátím stránku a čtu dál. Jestli něco opravdu nemám ve škole ráda, je to fyzika. Nerozumím jí, nechápu jí a už vůbec z ní nemám dobrý výsledky. Nicméně, neuškodí si ty výsledky trošku zlepšit nějakou tou aktivitou v hodině. Ráda jsem v učivu napřed.

Kolem mého kupé projde kdosi v černém oblečení, a já mám za to, že je to průvodčí. Ti přece nosí výhradně černé oděvy. Nechám hlavu skloněnou ke knize a očima přejíždím řádky, aniž bych úplně chápala, co čtu. A pak uslyším, jak někdo posouvá dveře a periferně si všimnu, jak jednou nohou stojí uvnitř. Prudce zvednu hlavu, abych zjistila, kdo mě to ruší. Dovnitř se naklání vysoký hnědovlasý kluk, usmívá se a ptá se, jestli si může přisednout. Rychle přikývnu a snažím se pustit z něj oči. Je trapný, když na někoho zíráte a on vás při tom přistihne.

Ten kluk si sundá černý kabát a ukáže se, že pod ním má černý oblek se zářivě červenou košilí. Kabát si pověsí a posadí se proti mně. Vrátím se pohledem k učebnici, ale přistihnu se, jak se potutelně usmívám. Přestaň, přestaň! přesvědčuju sama sebe. A v hlavě mi naskočí otázka, proč jsem si zrovna dnes musela vzít červený svetr. Vypadáme jako tým červené, aneb nevstupujte dovnitř bez něčeho červeného! Zatímco on vyndá z batohu mobil a začne po něm zběsile přejíždět prsty, ve snaze napsat co nejrychleji to, co má namysli, jakoby nic položím učebnici na stoleček mezi námi. Sleduju jeho ruce položené na stole a dlouhé prsty svírající telefon. Mezi mou učebnicí a tím mobilem je pár centimetrů, ale já se pokouším to nevnímat.

Minuty ubíhají, a já zjistím, že jsem se ve čtení nikam neposunula. Stále dokola si čtu o povrchové vrstvě kapaliny a vůbec nechápu, o co se jedná. Snažím se soustředit, ale nejde to. Kluk naproti mně vyndá z batohu notebook a začne se na něco usilovně soustředit. Neujde mi, že se jeho oči občas od práce zvednou směrem ke mně. Už si v duchu představuju, jak se naše pohledy setkají a bude to… jako ve filmu, když v tom se vlak opět zastaví a k nám do kupé se za velkého hluku dostane jakási starší paní s malým kloučkem. Táhnou za sebou lyže a velký, očividně i těžký, batoh. Ta dáma začne všechny ty věci skládat nahoru do přihrádky, zatímco se klučina posadí vedle mě a já si připadám obklíčená. Teď už se nesoustředím ani na fyziku, ani na kluka přede mnou, ale jen na to, jak se sakra dostanu ven, až přijde na řadu moje zastávka. Dívám se nepřítomně z okna, sleduju tok řeky a snažím si představit jako by tu šuměla ona, a ne motor vlaku. Přivřu oči a slyším, jak si babička s vnoučkem povídají o tom, že vystoupí na konečné stanici a potom budou přestupovat, aby se dostali až do Plzně. Protočím panenky a opřu se do sedadla.

Zbytek cesty strávím vymýšlením příběhu, který by se udál, kdyby nepřistoupila stará paní a její vnuk. Přemýšlím také nad tím, kde asi vystoupí ten záhadný vysoký kluk. Úplně zapomenu na čas, až najednou slyším, jak hlásí příští stanici. Mojí stanici. Za pár minutek jsme tam, a já si ještě neoblékla bundu, ani nevrátila učebnici do tašky narvané k prasknutí. Rychle se zvednu a praštím se o stoleček. Tiše zakleju a urychleně si oblékám bundu. Cítím, jak vlak začíná zpomalovat, a začnu panikařit. Jak typické, ta moje panika. Hodím učebnici do tašky a přemýšlím, jak se přes klučinu dostat ke dveřím. V tu chvíli se na stole zaklapne notebook a kluk, který celou tu dobu seděl naproti mně, se zvedne taky a s tím sklopí i stoleček. Geniální, to mě nenapadlo. Šťastná, že konečně můžu ven, popadnu tašku, a když se vlak úplně zastaví, zapomenu se něčeho držet a padnu klukovi přímo do náruče. Všechno se odehraje tak rychle, že ani nestihnu zčervenat. On mě zachytí, abych nespadla na opačnou stranu, já se rychle vyvlíknu z jeho náruče, a ať chci nebo ne, pohlédnu mu při tom přímo do očí. Oříškově hnědé, veselé, usmívají se. "Tak čau," řekne ten kluk s širokým úsměvem a pustí mě ke dveřím. A říkám vám, tak rychle jsem z vlaku ještě nikdy nevystoupila.

Nervozita je moje druhá přirozenost

24. ledna 2016 v 12:31 | Mája |  Z deníku Míši P.
Začátek je za pět minut. Kdyby mě v tu chvíli ale někdo hledal, musel by zaklepat na dveře poslední kabinky, která na záchodech v přízemí je. Asi před minutou jsem sklopila prkýnko a posadila se. Klepu se jako osika, nejde s tím nic dělat. Lokty opřené o kolena, obličej v dlaních a nádech, výdech, nádech, výdech. Něco přece pomoci musí. Zvedá se mi žaludek a já v tu chvíli lituju, že jsem si vůbec nějakou svačinu dávala. Hlavou mi proběhne myšlenka, že odteď za padesát minut bude po všem. Za padesát minut mi spadne ze srdce ten obrovský balvan. Nádech, výdech, nádech, výdech. Potřebuju klidný dech, takový jako včera v tělocvičně při dechovém cvičení. Seděla jsem na žíněnce a oči měla zavřené. Byla jsem klidná, ten den už mě žádné hrůzy nečekaly. Zavřu oči, které doteď sledovaly bledé dlaždičky na zemi. Nádech, výdech.
Zvednu levou ruku a podívám se na hodinky. Vím, že musím vstát, otevřít dveře a jít tam. Vím to, ale nechám vteřinovou ručičku utíkat dál. Upřeně sleduju hodinky a srdce mi splašeně buší. Dechové cvičení bylo k ničemu.
Z dálky se ozve řinčení školního zvonku, který hlásí začátek hodiny. Aniž bych přemýšlela, rozrazím dveře a vyběhnu ze záchodů na chodbu. Už se vylidnila. Sakra, sakra, sakra. Vždyť já přece nikdy nechodím pozdě do hodiny! Tahle myšlenka úplně zastíní mou nervozitu.
Opřu se do těžkých dveří, na kterých visí cedule "Aula". Ta se otevřela příchodem nového roku spolu s několika dalšími učebnami v nové přístavbě. Byla nádherná a škola na ni rozhodně mohla být pyšná. Taky jsem byla. Do úterý. Ten den jsem se dozvěděla, že právě v téhle obrovské místnosti, kde se spolu se zapnutím projektoru stáhnou žaluzie a rozsvítí se světýlka v uličce u schodů; kam se zvládne poskládat 99 lidí, aby se dívalo na obrovské plátno před sebou; budu muset v pátek, tedy dnes, prezentovat svou práci. Jasně, neměl by to být problém. Tenhle týden už za sebou jednu prezentaci mám - z literatury. Jenže… vždycky je nějaké jenže.
Tohle je něco úplně jiného. Za mnou bude obrovské plátno, tak obrovské, že ani nebudu moci přečíst, co je na něm napsáno. Přede mnou bude sedět mých třicet spolužáků, to by zas takový problém nebyl, jde o to, kdo bude sedět ve velkém černém koženém křesle vedle mě. Ten nejhezčí učitel na celé škole, a troufám si říct, že i vůbec.
Rozběhnu se a úplně zapomenu, že jsou tu schody. Vzpomenu si, až když ležím na zemi pod nimi. Zakleju. Než se stačím posbírat, už mě něčí ruce zvedají nahoru. Že by můj strážný anděl? "Není ti nic?" prozradí hlas svého majitele. Žádný anděl, Marián. I když to asi vyjde nastejno. "Dobrý, děkuju," letmo se na něj usměju a rozhlédnu se kolem. Zjistím tak, že si mého pádu skoro nikdo nevšiml. Všichni se ještě pořád zaujatě baví mezi sebou. Učitel už sedí na svém místě, ale hodina ještě nezačala. Jsem tu včas.
Posbírám si ze země rozsypané věci a vydám se do třetí řady, kde zahlédnu své kamarádky. Abych se dostala k volnému místu, zvedne se kvůli mně půlka řady. Dosednu s hlubokým výdechem a tašku si hodím pod nohy, aniž bych se obtěžovala připravit si věci na hodinu. Teprve v tu chvíli si všimnu, vedle koho jsem se posadila. Z jedné strany moje Amálka, z druhé on. Můj tanečník Daniel. Ten, se kterým se dalo mluvit jen na tanečním sále, všude jinde bylo dusné ticho. Asi jako teď.
Nenápadně si ho prohlížím, když v tu chvíli učitel začne hodinu… a já se rozpomenu. Prezentace se blíží.
Žaludek se mi otočí vzhůru nohama, nemůžu popadnout dech. Říkám si, proč jen jsem sem dnes vůbec chodila. Mohla jsem mít klid. Jenže to jsem celá já, nikde nemůžu chybět, nechodím za školu. To stačilo tenkrát jednou, když jsem byla na střední sotva pár měsíců, a nešla jsem na odpoledku, abych se místo toho mohla učit na test z matematiky. To byl ale průser…
První na řadu jde Kája, poté učitel vyvolá Valču, pak Mariána. Jako čtvrté jméno se ozve to moje. Polknu a zvednu se ze židle. Polovina třetí řady se postaví, abych mohla projít a zamířit k vyvýšenému stupínku, kde sedí učitel. Jdu pomalu, nohy se mi třesou. Položím si dlaň na hrudník a snažím se naposledy ukočírovat svůj dech. Ale nejde to, vůbec to nejde. Vím, že před tímhle učitelem nebudu moct vyslovit ani jedno slovo. Ten už otevřel mojí prezentaci a na velkém plátně vyskočila úvodní strana. Vidím modrou, bílou a černou barvu, ale zaboha nejsem schopná rozluštit, co je tam napsáno. V očích mě pálí slzy. Pořád dokola si opakuju, že už bych přece měla být schopná něco odprezentavovat, ať už v normální třídě, nebo tady v aule. Vždyť už přece nejsem malá holka.
Snažím se zaostřit na písmenka, ze kterých se skládá nadpis. Potom mi nějakým zázrakem v hlavě naskočí, jak se ta moje prezentace jmenuje a rozhodnu se plátno za sebou vůbec neřešit a prostě to říct bez čtení. To zvládnu, to zvládnu… A najednou už nevím vůbec nic. Hlava se mi zatočí a padám.
O hodinu později sedím ve tvrdém křesle uprostřed kabinetu. Učitel sedí opodál u svého stolu a cosi opravuje zářivě červenou propiskou. V ruce mám sklenici s vodou a na hlavě studený obklad. Se zvoněním se mi hlava málem roztříští. Ozve se zaklepání na dveře a než učitel stihne něco říct, natož pak zvednout hlavu od papírů na stole, dovnitř vejde moje třídní a v závěsu za ní Amálka, Kája, Vendy a Valča. "Tak jak to vypadá?" položí třídní otázku učiteli, ale dívá se přitom na mě. "Bože můj, si pořád úplně bledá!" vyhrkne Valča, všechny dívky mě sledují vyděšenýma očima. Učitel se zvedne a dojde až ke mně, třídní poodstoupí a nechá ho, aby mi sundal z hlavy obklad a přiložil dlaň na moje čelo. "Myslím, že to bude v pohodě, jen bys teď radši neměla být někde o samotě. Jestli chceš, ještě jednu hodinu mám volno, můžeš zůstat tady," navrhne. Prudce se nadechnu a ztěžka vydechnu. Tak to ani nápad! "V pohodě, už půjdu. Nechci zmeškat matiku," odpovím a snažím se aspoň trochu usmát, aby věděli, že jsem v pořádku. Pak se ale ozve třídní: "Měla bys jít spíš domů. Amálko, co kdybys jí doprovodila? Poslední hodinu vám oběma omluvím." Učitel mi pomůže vstát a předá mě holkám. "Děkuju," řeknu jen, snažím se nedívat se mu do očí, a kamarádky mě odvedou pryč.
Zatím co se v šatně obouvám, Amálka už vypraví, co se všechno stalo. Jak jsem omdlela a spadla učiteli k nohám. Jak se mě snažil probrat a potom mě v náruči odnesl do svého kabinetu. Rudla jsem. Takový trapas. Omdlít při prezentaci. Ach můj bože, to se může stát jen mně. A tenhle učitel už podruhé v týdnu někoho zachraňoval. Na úterním tělocviku nějak spadl můj spolužák Rosťa a byl v bezvědomí. Otřes mozku. To byl ale týden.

Nikdy dřív jsem neomdlela. Stejně jako jsem nikdy dřív neměla takový strach z prezentování. Ani mě nikdy nezachraňoval nejhezčí učitel na světě. Všechno je jednou poprvé. A já si poprvé připadala jako úplný idiot, který se poddal nervozitě.