Listopad 2015

Najdeš mě na konci světa

19. listopadu 2015 v 15:40 | Mája |  Na co nezapomenout...

  • Najdeš mě na konci světa / Du findest mich am Ende der Welt
    NICOLAS BARREAU
    Nakladatelství Plus, 2010

Zde je jeden z nejlepších románů této doby, který se mi dostal do rukou. Tento týden byl asi pravý čas, kdy jsem ho měla otevřít a nechat se jím uchvátit. A to se mu tedy dozajista povedlo!

V této knize bylo zmíněno snad vše, pro co mám takovou slabost. Byla zde Paříž ve všech možných světlech, nechyběly vášnivé milostné dopisy a vodopád francouzských slovíček, neznámá Principessa, i narážka na Cyrana z Bergeracu. Román napsal spisovatel, který ví, jak si se čtenářem pořádně pohrát a nechat ho v nevědomosti do poslední chvíle. Uznávám, že Nicolas Barreau mě dostal, ať už to bylo či nebylo z části také kvůli bravurnímu překladu Lenky Houskové. Moji oblíbení autoři mě vždy jediným dílem dokáží přimět k tomu, abych se smála, zadržovala dech a téměř i plakala při rozuzlení zápletky. To vše se Nicolasu Barreauovi podařilo. Už samotný první odstavec- "Můj první milostný dopis dopadl katastrofálně. Bylo mi patnáct a pokaždé, když jsem Lucille jen zahlédl, jsem téměř omdlel." -mě jako čtenáře posadí do křesla a nedovolí knihu byť jen na okamžik odložit. Takhle se pozná správný spisovatel.

Dovolte mi, abych se teď s vámi podělila o pár nezapomenutelných vět, a nalákala vás tím knihu zkusit, nechal se očarovat příběhem, a aspoň na chviličku zavítat na konec světa.

Au bout du monde.


Každému někdy někdo zlomí srdce, ale poprvé to bolí nejvíc.

Existuje obraz, který by lépe vystihl loučení než odjíždějící vlak?

Tajemství činní z každodennosti cosi neobvyklého.

Vidíš mě a přece nevidíš. - Znáš mě a přece neznáš.

Jak už řekla George Sandová: "L´esprit cherche et c´est le coeur qui trouve." (Rozum hledá a srdce nachází.)

"Musím říct, že se mi tahle Principessa líbí. Je to chytrá žena, která ví, jak na sebe přitáhnout pozornost, dokonce tě trochu vychovává a to jenom pomocí slov. To je úžasné! Trochu mi to připomíná Cyrana z Bergeracu."

Ženy reagují silněji na slova a muži na obrazy.

Smile, and the world smiles at you.

--- Co se týče času, je skutečně zvláštní.
Ovládá náš život tak jako žádná jiná veličina. Nakonec se vlastně vše točí kolem času, jenž nám ještě zůstává. To je pravý čas. Den, deset měsíců, pět let. Pak ovšem existuje i pociťovaný čas, který je náladovým bratrem pravého času. Je to ten, jenž z jediné hodiny čekání udělá hodin pětatřicet, a z jedné hodiny, již máme, abychom vyřídili něco důležitého, najednou zbývá jen osm minut.
Čas buď utíká splašeně před námi, či se plíží za námi a jen v jediné situaci nám čas skutečně patří. Jsou jen řídké okamžiky, kdy zcela souzníme s časem, a proto jej vůbec necítíme. Jsou to chvíle, kdy zastavíme malá ozubená kolečka času a naprosto uvolněně plujeme v běhu života.
Jsou to okamžiky lásky. ---


Jak se rozpadá pařížský sen

15. listopadu 2015 v 16:11 | Mája |  Střípky všedního dne
Celý svět ví, co přinesl listopadový pátek třináctého.
I já jsem, stejně jako ta část populace, která stále věří v ono tajemné kouzlo tohoto dne, čekala, co se stane. Člověk nikdy neví. Ostražitě jsem se rozhlížela na přechodě, hlídala jsem hodinky, aby mi neujel autobus, snažila jsem se zvládnout test z matematiky a přežít celý ten dlouhý pátek, který v závěru konečně dovede člověka k víkendu.
Můj pátek třináctého se projevil kolem sedmé hodiny večer, když mi na tanečních (pro tentokrát byly v klubu) můj taneční partner oznámil, že odchází. Jen tak, protože proč ne? Hodina byla zrovna v půlce. Nechápavě jsem na něj zírala a přemýšlela, jestli to myslí vážně, nebo zda si ze mě zase dělá legraci. A on opravdu odešel. Naštvaně jsem stála v rohu a věděla, že ten večer si už salsu nezatancuju. Když se pak zase objevil, myslela jsem, že vzteky vypěním. Začal všude říkat, že mi rozhodně neřekl, že odchází, ale že mi pouze oznámil, že jde vyprovodit ven kamarády. Takže nakonec jsem za blbce byla opět já. Ten večer už jsem s ním ale nemluvila, ba jsem se na něj ani nepodívala. Nehodlám ze sebe dál dělat úplnou krávu. Na barové židličce jsem sledovala ostatní, jak se kroutí v rytmu typické klubové hudby, jak trénují otočky a kroužení v bocích. Byla jsem naštvaná a smutná zároveň, měla jsem na sobě šaty s třásněmi kupované přesně kvůli tomuhle večeru, na který jsem se hrozně těšila. Víte, on by se člověk vážně neměl tolik těšit, jelikož pak to prostě nevyjde. V té osamělé hodince, kterou jsem strávila sledováním ostatních, jsem pochopila, že můj partner je skutečně úplný idiot, bez ohledu na to, jak dobrý je to tanečník. Nejvyšší čas si to uvědomit. Věděla jsem, že až taneční skončí, nebudu s ním mluvit, natož pak tančit. Zase se vrátíme do dob, kdy jsme se na sebe ani nepodívali. Celou cestu domů jsem probrečela. Co si má holka myslet, když se k ní kluk chová takhle? Byla jsem úplně v koncích, nešťastná, že nemůžu tancovat s normálním partnerem.
Usínala jsem, už když jsem šla po schodech nahoru do patra. Bylo šíleně pozdě a já se těšila, až si zalezu do postele a celou noc budu snít o tom, co mě čeká následující týden - o vysněné Paříži. Strašně jsem se tam těšila, moje milovaná Paříž. Těsně před usnutím jsem si zapnula mobil a vyskočila mi tam zpráva od kamarádky, zda jsem se dívala na zprávy na ČT24. Když jsem se zeptala, o co jsem přišla, napsala mi zkratkovitě: "V Paříži se staly teď večer 3 teroristický útoky, obyvatelům Paříže se doporučuje, aby nevycházeli z domu, a co je nejhorší, uzavřely se hranice Francie." Vytřeštila jsem oči, zalapala po dechu. Byla jsem rozespalá a nechápala jsem, jak se něco takového mohlo stát. Tohle mě ale probralo, rychle jsem se na posteli posadila a hledala na internetu. Stačilo napsat do vyhledávače "Paříž" a objevila se spousta článků. Při jejich čtení jsem se rozplakala ten den znovu. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát zrovna teď. Teď, když jsme zítra měli se školou odjíždět na studijní pobyt do Francie. Zapnula jsem televizi, bylo půl jedné v noci, vysílali přímý přenos z Paříže. Postupně jsem se dozvídala, že útoků bylo mnohem více, že je neskutečné množství obětí, že je všechno v háji… Stalo se to, co už asi hodně lidí dávno vědělo, že se stane. Na druhou stranu jsem byla šťastná, že se to nestalo o den později, když už bych byla na cestě tam, nebo dokonce přímo v Paříži. Usínala jsem zdrcená a přesvědčená, že se zítra nikam nejede.
Byla to strašná noc. Nemohla jsem spát, pořád dokola jsem se budila a pořád dokola si uvědomovala, že to, co jsem viděla jednu hodinu po půlnoci v televizi, byla pravda. Zároveň jsem tomu ale stále nemohla uvěřit. Brzy jsem vstala a řekla tu skutečnost mamce a Pavlovi. Ani jeden o tom nevěděl, protože televize se ještě nezapnula. Byla jsem své kamarádce vděčná, že mi to v noci napsala, protože myslím, že bych o tom dlouho vůbec nevěděla. Celé dopoledne jsem byla úplně mimo. Prázdným pohledem jsem sledovala vysílání v televizi, kde pořád dokola opakovali to, co už jsem v noci slyšela, přidávali pár nových informací, ale v závěru nikdo nic nevěděl. Samé otazníky. I já měla v hlavě jen otazníky, jelikož mi nikdo ještě nedal vědět, co bude s naším zájezdem, co budeme dělat. Cestovka to samozřejmě zrušit nechtěla. Nervózně jsem chodila ode zdi ke zdi a četla nové zprávy od svých spolužáků, kteří měli jet se mnou. Dohadovali jsme se, jak to bude, a co vůbec bude, někdo byl přesvědčený, že se i přes to všechno pojede. Když jsem v televizi zaslechla, že jde o největší teroristický útok v Paříži od druhé světové války, bylo mi jasné, že já nejedu nikam. Nejsem sebevrah. Řešil to ředitel naší školy, řešilo to ministerstvo. Nakonec díky bohu výjezd zakázali a já brečela štěstím, že tam jet nemusím.
A takhle se rozpadá sen. Člověk se nemá na nic příliš těšit. Své přesvědčení, že salsa v klubu byl ten nejhorší pátek třináctého, jsem rychle přehodnotila. Neměli bychom si dělat starosti s maličkostmi, ale stejně to všichni děláme. Trápí nás věci, které za to nestojí, děláme tragédii z naprostých blbostí.
To, co se v pátek večer dělo v Paříži, byla tragédie. Bylo to neštěstí a je nesmysl svádět to na magický pátek třináctého, i když myslím, že se to určitě zapíše do historie toho, co se na pátek třináctého opravdu stalo.
#PRAYFORPARIS

Touhy, přání a sny – je tak těžké vyslovit je nahlas

9. listopadu 2015 v 22:55 | Mája |  Úvaha, líčení
Je těžké chtít, je také těžké uvědomit si, že něco chceme, ale ještě těžší je vyslovit to nahlas. Proč nám připadá tak obtížné to udělat? Říci co doopravdy chceme, říct to klidným a rozhodným hlasem, říct to nahlas a zřetelně.
Proplouváme životem, který se nám zdá v pohodě a fajn. Děláme věci, o kterých se domníváme, že nás naplňují a že je máme rádi. Snažíme se přesvědčit sami sebe, že tyto aktivity dělají náš život zajímavějším vedle těch stále stejných a denně opakovaných věcí. Poté se na obzoru objeví něco jiného, zcela nového a my si řekneme: "Proč to nezkusit." A tak to zkusíme. Ponoříme se do této zářivě nové činnosti až po uši, blaženě se usmíváme a zjišťujeme, že život nabízí ještě spoustu věcí, o kterých jsme neměli ani tušení. Zatímco nám teprve dochází, že jsme začali dělat něco, co nás opravdu naplňuje, srdce nám tluče jako o závod, nemůžeme popadnout dech a jsme přesvědčeni, že kdybychom teď byli donuceni toho nového nechat, nepřežili bychom.
Když se člověk zamiluje do nějaké činnosti. To je přesně ono. Chceme do toho dát všechno, všechnu svou energii, radost, všechen úsměv. Pro tuhle akci se rveme jako o život, nehodláme se jí vzdát a jen tak se vrátit do dřívějšího života. Dochází nám, že náš život už bez toho nebude úplný. Bude v něm chybět to, co nám dodávalo palivo, co naplňovalo naše volné chvilky, mysl i srdce.
Na druhou stranu si ale nevěříme. Stále dokola nám něco naznačuje, že nejsme dost dobří, že na to nemáme, nebo že se na to nehodíme. Pochybujeme sami o sobě. Pochybujeme o svých schopnostech i o tom, že jsme se vydali správným směrem. Protože co když ne? Co když teď náš život směřuje úplně špatným směrem? Co když to pochopíme příliš pozdě? Co bude potom? Často nám v hlavě naskakují podobné otázky, bez ohledu na to, co se dozvíme od našich nejbližších, kteří nám věří a podporují nás. I přes všechny pochyby se pak ale zase vrátíme k té činnosti, opět nám dodává energii a my znovu záříme štěstím, protože děláme to, co nás baví a to, co jsme vždy chtěli, ale vůbec si to neuvědomovali nebo se k tomu neměli jak dostat. Zase nám buší srdce samým vzrušením, znovu děláme chyby a zase je opravujeme. Víme, že v téhle aktivitě jedna chybička nevadí, víme, že i kdybychom to dělali špatně, chceme pokračovat. Chceme být nejlepší v tom, co děláme, chceme, aby lidé věděli, že tuhle věc prostě milujeme a že žijeme pro ni.
Bojíme se každého dalšího kroku. Bojíme se, že se něco nepovede, že to zkazíme, že se všechno pokazí a už to nepůjde vrátit ani slepit. A snažíme se přesvědčit sami sebe k riskování toho všeho. Riskujeme, že se nikdy nedostaneme k vysněnému cíli, že nebudeme nejlepší, že nebudeme dělat to, co chceme. Jen proto, že se bojíme vyslovit nahlas tu skutečnost. Máme strach, že vše pokazíme už jen těmi pár slovy. Bojíme se, že se nám zadrhne hlas uprostřed věty, nebo že začneme hystericky brečet, strachem i úlevou, že se konečně odvažujeme to vyslovit. A tak se radši neodvážíme. Lidem kolem je to vlastně jedno, jen hrstku z nich opravdu zajímá, co si přejeme. Zajímat by to mělo hlavně nás, jde přece o naše vlastní štěstí. A jedno je jisté. Ta nově objevená věc nám dodává tolik radosti, že by mělo být jednoduché přeměnit ji na štěstí. Jde jen o to, uvědomit si to. Uvědomit si, že tohle je to, co nám bude dělat radost dál a dál… a uvědomit si, že o tuhle vášeň nechceme za nic na světě přijít.
Tři, dva, jedna… a právě teď všichni pořádně nahlas vyslovíme to, co opravdu chceme, ale stále se neodvažujeme o tom snít, natož pak to někomu říct. Řekněme to tedy napřed sami sobě, pak se z toho teprve stane skutečnost. Náš hlas se opře do všech stěn místnosti a zaplní to dusné tíživé ticho. Bude nám už úplně jasné, co doopravdy chceme.
A já začnu, abyste věděli, že v tomhle nejste sami. Každý máme svou touhu, každý něco z celého srdce chceme...
"Já chci tancovat."