Říjen 2015

Adresát: Edgar Allan Poe

25. října 2015 v 22:47 | Mája |  Ostatní
Drahý pane Spisovateli,
budu k Vám upřímná. Určitě nejsem jediný člověk, který si myslí, že jste prostě blázen. Protože, jak může být někdo, kdo píše hororová díla, normální? Přísahám, že bych stokrát radši psala někomu jinému, ale nemůžu si pomoci. Jak píše v předmluvě Vaší knihy profesor Martin Hilský, čtenář Vám bude neustále utíkat a zároveň se k Vám stále vracet. Jste ten typ spisovatele, který nás "obyčejné smrtelníky" uhrane svými slovy. Když jednou začneme číst, nemůžeme přestat. Už se od Vás prostě neodlepíme.
Do dnešního dne jsem přečetla tři vaše nejznámější povídky a už teď jsem jako na trní z toho, co přijde v dalších. Nemůžu se dočkat, až zase budu číst Vaše řádky se zatajeným dechem a vyděšeným výrazem. Dokonce se těším i na ty udivené a nechápavé pohledy ostatních, kteří budou v mé blízkosti zrovna, když budu číst. Kdo totiž neokusí otevřít Vaši knihu, kdo se nezkusí ztratit ve Vašich slovech, ten nikdy nepochopí tajemné kouzlo skryté ve Vaší práci.
Maska červené smrti je úžasná povídka. Kdybych ale řekla, že se mi líbí její děj, znělo by to divně. Proto Vám spíš vzkážu, že se Vám toto dílo spisovatelsky povedlo… to už snad zní líp. Znáte to, lidé jsou různí, a já nechci, aby můj obdiv k Vám pochopili špatně. Ještě mi dovolte zmínit povídku Černý kocour. Měl byste vědět, že při jejím čtení jsem Vás nenáviděla. Nenáviděla jsem ten příběh, nenáviděla jsem člověka, který příběh dokázal napsat. I přesto ale děkuji. Děkuji Vám za to, že jste tu fascinující povídku napsal. Její síla je tak velká, že čtenáři rve srdce, a to se mi na ní nějakým zvláštním způsobem líbí. Dílo Jáma a kyvadlo na mě, musím přiznat, působilo úplně jinak, než již zmíněná dvě. Myslím, že jste ho i psal s jiným záměrem. Zdá se mi, jako byste chtěl čtenáře spíše znechutit, než vyděsit. Chtěl jste mu ukázat stísněnost, krutost a beznaděj. Přesně to jsem z Vašeho díla cítila. Byla jsem překvapena ze závěru této knihy. Zdá se, že příběh dopadl dobře, a to se Vám ani trochu nepodobá. To vůbec nejste Vy.
Jedno je jisté, Vaše tvorba mě nepřestane šokovat. Neznám žádného spisovatele, ba ani člověka, který by se Vám podobal. Jste jedinečný, ve své době originální a … nadchl jste mě. Když jsem byla na základní škole, nepovedlo se Vám to, ale teď ano. Před měsícem jsem si z knihkupectví pyšně odnesla Vaši knihu povídek a teď nepřestávám obdivovat tu mysl, která poutavé příběhy vymyslela. Je to už dávno, ale čtenáře pohltí snad v každé době.
Ať už jste teď kdekoliv, myslím na Vás. Někdy v dobrém, někdy v naštvání a nenávisti. A doufám, že se nikdy nesetkám s někým, kdo Vám bude jen trochu podobný, i přes obdiv k literárnímu pokladu, který jste světu přinesl.
S úctou M.P.

Barvy duhy

19. října 2015 v 17:08 | Mája |  Úvaha, líčení
Jsem sama, i přesto že bydlím ve velkém městě. Lidé chodí kolem mě, já chodím kolem nich, ale nevnímáme jeden druhého. Jako bychom neviděli skrz svou zvukotěsnou bublinu. Takhle žiju už sedm let. Sedm dlouhých let jen čekám na chvíli, kdy bude svítit slunce a pršet zároveň. Čekám na to, až se objeví duha. Její barvy jsou výjimečné a dosáhnout k nim mi občas přijde nesmírně těžké. Avšak neztrácím naději, stále doufám, že se mi jednou podaří najít všechny barvy duhy, najít chvíli, kdy déšť nebude slunci překážkou, najít duhu.
Červená je barva lásky a energie. Říká se, že tu nejlepší energii získáte právě od toho člověka, kterého milujete, a který miluje vás. Jenomže ono je milovat tak těžké. Musíte v sobě najít pořádnou odvahu, abyste dokázali milovat, i jen mít rádi. Někdy se to nevyplatí, někdy nenajdeme ty správné přenašeče energie, a oni nám akorát tak berou tu, která nám ještě zbyla. Věřím, že jednou se odvážím mít ráda. Mít rád lidi a milovat je, to je to základní k tomu být šťastný.
Oranžová znamená přátelství. Stejně jako červená se týká kontaktu s lidmi, jenže jak se odvážit s lidmi komunikovat? Taková jsem nikdy nebyla, nikdy jsem se příliš nesvěřovala, nikdy jsem nikomu nevyprávěla, co se mi zdálo. Možná, když se odvážím milovat, přátelství už přijde samo. Třeba je oranžová jen další součástí červené. Díky oběma bude člověk šťastný.
Štěstí má barvu žlutou. Je to barva slunce, na jehož paprsky čekám. Je to barva celé té mojí naděje. Velmi úzce souvisí štěstí s radostí, tu bych si velmi přála. Už je to dlouho, co jsem měla z něčeho radost. Vím, že až se moje slunce odváží překazit déšť, budu ji mít. Budu mít nekonečnou dětskou radost, takovou, jakou jsem mývala při pletení věnečků z pampelišek.
Zelenou barvu má čerstvě posečená tráva pod okny vysněného domu. Ten má červenou střechu, čistě bílou omítku a velká okna s krajkovými záclonkami. Z nich se ozývá dětský smích a při pouhém otevření dveří člověka obejme vůně domova. Jednou budu mít milující rodinu. Jednou, až nastane čas, až se odvážím zdolat červenou i oranžovou barvu duhy a až se objeví ta šťastná žlutá. Zelená barva mě uklidňuje.
Modrá je studený déšť. Žádný život není bez chybičky. Všechno je ve skutečnosti trochu složitější, pořádně složitější. Občas jde jen o přeháňku, ze které se ale může stát obrovský liják, černé mraky před bouřkou, hromy a zářící blesky. Životní peripetie, nástrahy na každém našem kroku. Bez toho deště by ale nepřišla vysněná duha…
A konečně fialová barva. Ta je slavnostní, elegantní a svým způsobem i tajemná. Je to barva, která oslavuje život. Život, který bych chtěla mít a věřím, že jednou mít budu. Život plný lásky, přátelství, štěstí i radosti, žlutých pampelišek a voňavé trávy. Život, za který se budu prát, a pro který budu chtít zastavit všechny bouřky i přeháňky.
Ale teď na ty přeháňky čekám. Čekám na déšť, čekám na slunce, čekám na život, který budu mít. Čekám na odvahu hledat barvy duhy a žít svůj život.

Strach

5. října 2015 v 17:31 | Mája |  Povídky
Nic nevidím, nic neslyším, nemůžu se hýbat. Mám zavázané oči a v puse jakousi napevno připevněnou tvrdou věc, která mi znemožňuje křičet. Mé ruce i nohy svazuje silný provaz, který se mi zarývá do kůže. Přivádí mě to k šílenství. Jsem skrčena do klubíčka v jakési krabici tvaru kvádru. Její povrch není hrubý, jako provaz, ale hladký, jakoby čerstvě potřený lakem. Napadne mě, že se už nikdy nedostanu ven. Že už nikdy neucítím teplo slunečních paprsků, že už nikdy neucítím paže, které mě opravdově obejmou. Jsem v černotě a netuším, jestli ještě někdy uvidím světlo. Jako ve své vlastní rakvi.
Někdo mnou hodí o zem, tedy ne mnou, ale tím kvádrem, ve kterém se choulím neschopna ničeho. Kopne jednou, kopne podruhé. Je zřejmé, že tenhle člověk, dá-li se mu tak vůbec říkat, nemá ani trochu úcty k druhému. V mé černotě se najednou objeví obrazy lidí, kteří by se zachovali úplně stejně jako tenhle ničema. Papíroví lidé z obrazů do mě buší pěstmi, kopou jako o život. A je jich hodně. Je jich příliš. Překvapí mě, do kolika z nich bych to nikdy neřekla. Jsou to lidé, kterým jsem říkávala přátelé.
Při dalším kopnutí se krabice otevře a já vyletím ven. Kamínky na zemi mi poškrábají kůži. Velmi blízko uslyším hřmění a naskočí mi husí kůže. Stočená do klubíčka chci zmizet před bouřkou i člověkem, který už se ke mně zase blíží, vší silou mě popadne ze země a strhne mi z očí zábranu. Vidím.
Vidím blesky na obloze, černé mraky, vidím břeh jezera pět metrů od nás. Člověku přede mnou nevidím do tváře, i přesto že je ke mně otočen čelem. Natáhne dlouhé, a jak o chviličku později zjistím i silné, paže k mému krku a pomalu, přesvědčen, že času má spoustu, tiskne prsty a znemožňuje mi dýchat.
Snažím se vysmeknout, snažím se moci zase volně dýchat. Nejde to, je moc silný a já tak slabá. Táhne mě k jezeru a já vyděšeně zjišťuji, že vím, co přijde. Jen nechci, aby to byla pravda. Za mými zády se ozva další hrom a já se roztřesu zděšením. Hodí mě do vody jako pytel kamení. Je ledová a vráží mi do těla bolest. Jako tisíce trnů. Připadá mi, jako bych právě ochrnula. Nemůžu se hnout, voda mě táhne hlouběji a hlouběji, a když už si myslím, že je všemu konec, že je po mně, silné ruce mě vytáhnou nad hladinu. Lapám po dechu. Dojde mi, že ta věc v mých ústech se uvolnila. Můžu promluvit, křičet, prosit. Ale neudělám to.
Dřív, než stihnu otevřít oči, dřív, než se stačím doopravdy nadechnout, zatlačí mě ruce prudce pod hladinu a přidržují mě tam. Drahocenné sekundy ubíhají. A najednou ruce zmizí. Voda jako by se vypařila. Ležím na kamenech na dně jezera. Až když otevřu oči a chci se rozhlédnout kolem, zjistím, že na dně jezera nejsem. Nacházím se na kamenné dlažbě uzounké uličky. Být o deset centimetrů širší v bocích, nevejdu se sem. Začnu panikařit. Je tu šero, nedohlédnu na jeden ani druhý konec uličky. Vyškrábu se na nohy a rozběhnu se jedním směrem.
Běžím tak rychle, že nemůžu popadnout dech. Nohy mi kloužou po kamenech. Zoufale běžím stále dál a dál, ale zdá se, že tahle ulička žádný konec nemá. "Pomoc!!!" rozkřičím se. Z očí mi vyhrknou slzy. Klopýtám dál, až konečně zahlédnu světlo. Rozběhnu se vstříc čemukoliv, co není tmavá kamenná ulička. Chvíli potom dorazím na balkon. Vidím z něj na celé město a málem se rozpláču štěstím. Zjištění, že nejsem ztracena, na mě působí jako energetický nápoj. Mám pocit, že bych v tuhle chvíli zvládla prostě všechno. Všechno, kromě toho, co se stane.
Za mnou se ozve jekot malého dítěte. Vyděšeně se otočím, ale místo úzké uličky uvidím zeď. Pomalu se posouvá směrem ke mně. "Halóóó?!" napůl se ptám, napůl volám o pomoc. Přistoupím ke zdi a vší silou, která mi ještě zbyla, do ní zatlačím. Nehne se ani o kousek. Z druhé strany někdo zabuší pěstmi. Uskočím a vystrašeně si přiložím ruku na ústa. Co když na druhé straně zdi zůstalo uvězněno to dítě, jehož jekot jsem zaslechla? Než však nad touto otázkou stihnu přemýšlet, posouvající se zeď mě donutí přiblížit se k zábradlí balkonu. Vytřeštěnýma očima se podívám dolů. Deset pater pode mnou. Jsem šíleně vysoko. Rozklepou se mi kolena a s tím i celý zbytek těla. Co jen budu dělat?! Zapřu se o zeď a snažím se jí posunout. "Prosííím, prosííím! Pohni se!!!" vyjeknu, ale vím přitom, že moje úsilí je k ničemu. Nemám jedinou šanci.
Zeď mě přilepí až k zábradlí. Křečovitě se ho držím, je mou jedinou nadějí. Zničehonic však o tu jedinou naději přijdu, když se zábradlí vypaří jako pára nad hrncem. Poslední pohyb zdi znamená můj pád. Pád je momentem, kdy už si neuvědomuji nic z toho, co se právě děje.
A pak se s pláčem a bušícím srdcem konečně proberu ze snu. Přemýšlím, co skutečného má na svědomí můj sen. Strach má mnoho podob.