Září 2015

Mé setkání s Magnusem

24. září 2015 v 17:00 | Mája |  Střípky všedního dne
Bylo to celé jako jeden velký sen, ten, co se mi zdává až k ránu a je tak moc živý, že se zdá být skutečným. A tohle skutečné bylo.
Byla deštivá středa a já strávila ve škole jen dvě hodiny, abych všechno stihla podle plánu. Nasedla jsem na vlak a vyrazila směrem domů. Cesta z nádraží mi trvala déle, než jsem předpokládala a odemykala jsem dveře bytu s příšerným zpožděním. Jako vždy jsem byla hrozně nervózní, protože 1.jsem se bála, že nestihnu být včas u sportovní haly, 2.autobus tam nebude včas, nebo vůbec a všechno se sesype, a 3.ostatní lidičky tam nebudou na čas a… všechno se sesype. Ale měla jsem opět ohromné štěstí, jelikož 1.když jsem vylítla z domu, stál na zastávce městský autobus a ulehčil mi tak ten spěch až k hale, a 2.všichni dorazili, dokonce i včas. U autobusu nastal menší problém. Pavel mi volal, že si řidič špatně přečetl pokyny a místo u haly v Kadani je u haly v Chomutově. A tak samozřejmě včas nepřijel a mi nabrali první minuty zpoždění. Pak se ale přece ukázal před sportovní halou a my mohli hrdě prohlásit "tak a teď pojedeme prvním soukromým Oribusem na světě". Další část naší party nastoupila v Chomutově, ne u haly, nýbrž u Lázní a poté už jsme zamířili k hlavnímu městu. Cesta uběhla rychle, jelikož jsme už zase plánovali všechno možné… Kdo nás zná, pochopí, že plánování k naší Oriflame partě patří. A taky povídání, debatování a prodlužování života v podobě nekonečného smíchu, kterým se celý autobus skoro otřásal. Co víc by si člověk od své práce kosmetického poradce mohl přát?
Do pražského hotelu International jsme dorazili akorát, zaparkovali Oribus přímo k hotelu (co mi později vyrazilo dech, firma se naše parkovné rozhodla zaplatit - když už Oribus, tak se vším všudy) a už jsme viděli, jak se k nám blíží Zuzka z Mostu a regionální manažerka Petra. A chvíli poté jsem ho uviděla. Mával nám z okna v druhém patře a mně se najednou chtělo brečet. Můj sen se měl stát skutečností, už za pár minut! Vzpomněla jsem si na všechno možné, co mi o něm kdy kdo vyprávěl. Tenkrát jsem se smála tomu, co vykládali, těm vtipným okamžikům, které nastali mezi českými oriflejmáky a ředitelem Oriflame Česká republika Magnusem Alsterlindem, původem ze samotného Švédska (rodiště firmy Oriflame), který samozřejmě česky příliš nemluví. Teď mělo ale přijít odpoledne, kdy všechno budu sdílet s ostatními přímo na místě, kdy se budu smát vtipům hned, co budou vyřčeny, a kdy budu společně s ostatními nasávat tu úžasnou atmosféru.
Stoupali jsme po schodech krásného (a určitě taky pořádně drahého) hotelu, na kterých ležel červený koberec. Hned jsem se na sebe trochu naštvala, že jsem si přece jenom nevzala nějaké šaty. Cestou jsme potkali Zelího -našeho direktora, podle kterého jsme Zelinka Tým. Zatočili jsme do jednoho křídla druhého patra a lidé nás začínali zdravit. Usmívali se a potřásali nám rukou, jako kdybychom byli staří známí. Otočila jsem se ke dveřím do sálu, kde se celé dnešní školení Sarpio Express mělo odehrávat. Stál tam Magnus, s někým mluvil a… Měla jsem co dělat, abych nezůstala stát s otevřenou pusou. Byl tam s veškerým svým šarmem a dobrou náladou.
Když školení začalo, bylo mi úzko. Ocitla jsem se na opravdové firemní akci, přede mnou prezentovali známí důležití lidé, Magnus se dokonce i roztančil. Náš tým zabral takřka polovinu sálu, byli jsme nejvíc vidět, nejvíc slyšet… no, myslím, že dojem jsme udělali skvělý. V tu chvíli jsem věděla úplně jistě, že My jsme výjimeční a byla jsem šťastná, že patřím do téhle party. Jsme tým, přátelé, lidé, kteří se spolu smějí rádi, rádi spolu podnikají. Nakonec ani tak nešlo o celé to školení, jako o to, že jsem konečně poznala všechny ty, kteří ve světě Oriflame něco znamenají, kteří ho dělají lepším.
A Magnus, je prostě Magnus. Slovy se popsat nedá, rukama už vůbec ne. Dobíjel nás energií a my mu ji nadšeně vraceli zpátky. Jako z každé akce s touto partou jsem se domů vracela s nabitými baterkami a za nic na světě se mi nechtělo vstoupit zpět do všedního života. Tenhle, ten s Oriflame, je lepší. Je v něm dobrá nálada, smích a přátelství, je plný skvělých cílevědomých lidí a září. Leskne se a září jako křišťál, právě díky lidem jako je Magnus a jako jsme My. Náš tým.

Padáky

23. září 2015 v 23:12 | Mája |  Úvaha, líčení
Čím jsme starší, tím víc se náš svět mění. Už to není život jako na houpačce, ale stala se z něj obrovská horská dráha. Občas se nám chce křičet z plných plic, občas se nám chce plakat, jindy se nám přetočí žaludek vzhůru nohama, a jsou i chvíle, kdy si jízdu náramně užíváme. Když převládají ty špatné chvilky, čekáme na Něco, co vnese do naší tmy trochu světla…
Snad až příliš brzo jsem zjistila, že život není procházka růžovým sadem. Že není vždycky všechno tak, jak bychom si představovali. Že se život neřídí naším vlastním plánem, ale něčím zdaleka jiným. Vždycky se pak ale objevilo Něco, co mě zachránilo. Takové světlo na konci tunelu, plamínek naděje, že všechno bude zase fajn. I když možná ne tak, jako dřív.
Dospívání provází mnoho změn. Troufám si říct, že jednou z největších u mě byla střední škola. No jasně, říkáte si, že tím projde v podstatě každý. A taky že ano. Po základce každý nastartuje na své vlastní horské dráze, a až pak si uvědomí, že zastavit jen tak nepůjde. Jak rádi bychom utekli hned, co se nám něco nezdá, hned, co to není perfektní a takové, jaké jsme si představovali, že bude. Pak už je to jen o tom, kdo se na dráze udrží nejdéle. A z toho se, podle mého, skládá život.
Odjela jsem z města, ve kterém jsem bydlela celičký svůj život. Vlastně se to podobalo volnému pádu, když vás někdo vystrčí z letadla a vy letíte, hledíte kolem a říkáte si, jak to takhle z výšky vypadá úplně jinak. A pak vám najednou dojde, že byste měli použít padák, jinak to nedopadne dobře. Hledání padáků dá asi tu největší práci. Chvíli se jen tak plácáte na jednom místě a pak se Něco, či Někdo zjeví přímo vedle vás. V první moment vám vůbec nedojde, jaké máte štěstí, že to přišlo až za vámi, vlastně vůbec nevíte, že je to to, co jste hledali. A pak najednou bum! Pochopíte, že člověk, co sedí v lavici vedle vás, je váš zachránce, že je to váš padák. Časem zjistíte, že takovými padáky jsou vlastně i ty učitelé, kteří vás každý den mučí a očekávají, že podáte ten nejlepší výkon ze všech. Nějakou tu dobu to trvá, ale vy nacházíte stále nové a nové padáky. Samozřejmě, že některé z nich časem prasknou a přestanou vás nadnášet a zachraňovat, a tak vás udržuje při životě víra, že se objeví nové Něco či Někdo a všechno bude v pořádku.
Nejlepší jsou padáky, které jsou s vámi celou věčnost a stejně ne a ne prasknout. To jsou ty, které vás nejenom zachraňují, ale dokonce vám dodávají energii, když už nemáte sílu na to letět, sílu sedět ve vozítku na své horské dráze a přesvědčí vás k opaku, když se ze všeho nejvíc chcete pustit a všechen ten zmatek i všechno trápení skončit. Jsou to padáky, které zůstaly za mnou v rodném městě, ale přidají se k nim i ty nové, ty nejnovější, protože na každém místě, v každou chvíli a v každém Něčem se může objevit záchranný padák, který vám ukáže světlo a nasměruje tak vaši horskou dráhu správným směrem. Konečné rozhodnutí je sice jen na vás, ale někdy neuškodí zariskovat.
Mému světu přinesl risk snad to nejlepší.

Amélie v Paříži

21. září 2015 v 17:50 | Mája |  Na co nezapomenout...
Německá kniha, kterou jsem objevila poněkud náhodou. A to právě díky Amélii z Montmartru, kde má hlavní hrdinka to štěstí bydlet. O čem kniha je, si můžete přečíst třeba tady https://www.bux.cz/knihy/157306-amelie-v-parizi.html

  • Amélie v Paříži
    Angie Westhoff
    Nakladatelství CooBoo, 2014



"A pomalu se zhmotňují tři poznatky, za něž vděčím dnešními večeru a filmu Amélie z Montmartru.

Zaprvé: Rodiče mohou zničit nejen svůj vlastní život, ale také život své dcery.

Zadruhé: Život není automaticky předurčen. Komplikované a bezvýchodné situace můžeme změnit, možností je tu dost.

A zatřetí: Paříž je zjevně fantastické město, které skýtá mnoho takových možností."


"Ale mými přáteli se staly filmy, neboť nezprostředkovávají pouze jednotlivé věty a myšlenky, ale halí je i do barev a tónů. A dokážou mě utišit, když se cítím osamělá. A to mnohem více, než se to kdy podařilo jaké knize."


"Svět se tak jako tak odehrává v našich hlavách."


"Každá láska je jedinečná."


"Velké věci ovlivnit nemůžeš, dítě, ale ty malé ano."

"Když nebe pláče," říkávala dřív máma, "svítí Slunce o to silněji v našich srdcích."


"Důležité věci nemůžeme ponechat náhodě."





"Pokud má člověk to štěstí, aby žil zamlada v Paříži, potom ať půjde v životě kamkoli, jde to všude s ním, poněvadž Paříž, to je pohyblivý svátek." - Ernest Hemingway

Já sice budu mít možnost strávit v Paříži jen týden, ale lepší než nic. Protože Paříž... to je fantastické město. Už aby tu byl listopad.

Život jedna báseň

21. září 2015 v 16:54 | Mája |  Na co nezapomenout...
Colleen Hooverová má na svědomí neuvěřitelně živé příběhy, které vám vyrazí dech a postavy, do kterých se zamilujete "na první čtení". Život jedna báseň / Slammed není výjimkou. Přesvědčte se sami, více o knize na https://www.bux.cz/knihy/145219-zivot-jedna-basen.html


  • Colleen Hoover - autorka Bez naděje a Ztracená naděje
Nakladatelství YOLI, 2014

Kniha o touze, popírání, naději a poezii.


Chci mít přátele, co mě nechají samotného, když být sám je to jediné, co chci. -The Avett Brothers "Dokonalý prostor" (skupina, kterou spisovatelka často cituje)


"Jsou 3 otázky, na které by si žena měla odpovědět ano, než spojí svůj život s nějakým mužem. Váží si tě - za všech okolností? Pokud bude za 20 let od nynějška stejný jako teď, chtěla bys s ním pořád být? Inspiruje tě k tomu, aby ses snažila být lepším člověkem? Až najdeš někoho, s kým na všechny tři otázky odpovíš ano, pak jsi našla dobrého chlapa."

"Zkus si posunout hranice. Od toho hranice jsou."

Lži podrážejí člověku nohy. - Nejde jen o lži. Jde o život v pravdě. Pokud to nedokážete, můžete utíkat z města do města a ze státu do státu, všechno, před čím utíkáte, půjde s vámi, dokud nenajdete způsob, jak se s tím naučit žít.



Z dopisu:
  • Najděte rovnováhu mezi hlavou a srdcem.
  • Posunujte hranice, od toho tady jsou.
  • Všechno zpochybňujte. Lásku, vášeň, náboženství. Když si nebudete klást otázky, nikdy nenajdete odpovědi.
  • Zvolte si své bitvy. Ale nebojujte jich moc.
  • Mějte mysl otevřenou, jen tak se do ní dostanou nové věci.
  • Nikdy nelitujte.


Věnuji Své kamarádce, která má tuto knihu mnohem radši, než já bych kdy mohla...

Můj vlastní pátek třináctého

20. září 2015 v 15:24 | Mája |  Střípky všedního dne
Ten den se zdál být téměř dokonalým. Odpadla mi nultá hodina a ještě nějaké předměty a rázem se tak ze sedmi únavných hodin školy staly čtyři. No dobrá, byla bych spokojenější, kdyby těmi předměty nebyly zrovna matika, fyzika, bižule a chemie, ale i to se dá přežít. Písemku z chemie i fyziky jsem jakž takž zvládla… i když teda Einstein ze mě nikdy nebude, to je jasné.
Po obědě jsem utíkala na intr pro věci a jako každý pátek se strašně moc těšila domů. V autobusu, který mířil na tržnici, jsem se potkala s kamarádkami, které jely ten pátek taky brzo domů. Všichni jsme měly štěstí na kratší školu. Všechno bylo v pohodě, dokud jsme až příliš dlouho nečekaly na spojující autobus, který nás měl dovést na nádraží. Minuty ubíhaly a on stále nikde. Začínaly jsme panikařit, tohle se nám ještě nikdy nestalo. A pak měl bus zpoždění už sedm minut a ručičky na hodinách se posunuly na třináctou hodinu. Za pět minut nám odjížděl vlak.
Když se zpožděný autobus konečně objevil za zatáčkou, tušily jsme, že vlak nemůžeme stihnout, ale stále jsme měly naději. Rychle jsme nastoupily a lidmi nacpaný autobus se rozjel. Každou vteřinu jsme zděšeně pohlédly na hodiny a klepaly se nervozitou. Bylo mi jasné, že vlak prostě nestihneme. Na první křižovatce jsme stáli déle než obvykle a na mostě jel před námi bagr, který jsem snad viděla v tomto městě poprvé. A to všechno zrovna dneska.
Na zastávce jsme vyletěly z autobusu rychlostí blesku, braly schody po třech, ramena zatěžkaná cestovními taškami, a rozrazily jsme dveře nádražní budovy. Ztrácely jsme naději. Nahrnuly jsme se k pokladně, a jedna z holek utíkala zadržet vlak. Urychleně jsme kupovaly lístky a pak běžely k vlaku. Stál tam, opravdu tam stál. Málem jsem se rozbrečela štěstím.
A pak najednou… se rozjel. A uháněl pryč. Bez nás. A tak jsme ztratily naději úplně. "Smůla, holky," zamávala nám průvodčí. V tu chvíli neexistoval nikdo, koho bych nenáviděla víc. "Ona mě vůbec neposlouchala," začala kamarádka, která běžela vlak zastavit, ale teď už to bylo všechno úplně jedno. Bylo jasné, že musíme počkat hodinu a půl na další vlak.
Chtěla jsem mamce udělat překvápko a přijít za ní do školy. Snad i vidět nějaké své bývalé učitele. A mít prostě jen o něco delší pátek- a ještě k tomu doma. Proto jsem se snažila jet co nejdřívějším vlakem, spěchala na obědě, utíkala pro tašku. A teď to všechno přišlo vniveč.
Zatímco holky sepisovaly stížnost na MHD, snažila jsem se mamce čtyřicet pět minut dovolat. Marně. Málem jsem se rozbrečela, protože jsem odpoledne musela odjet s tanečním kroužkem na představení, a věděla jsem, že na nádraží potřebuju vyzvednout, jinak to prostě nestihnu. Nakonec jsem zoufale volala bráchovi a prosila ho, jestli může doběhnout ten kousek do školy a mamce to říct. Ten mě ale skoro neposlouchal a nadšeně vyprávěl, jak mu dnes sundávali sádru a jak už konečně nemá těžkou ruku. Takhle nadšený už dlouho nebyl.

Odjezd na představení jsem stihla a zbytek dne už proběhl naštěstí v klidu. I tak jsem si ale vyzkoušela, jak zrádný může být pátek třináctého, i když vlastně třináctého nebylo.