Srpen 2015

Fascinující balet a ještě lepší cesta domů

28. srpna 2015 v 23:03 | Mája |  Střípky všedního dne
Bylo krásné srpnové odpoledne. Tedy aspoň jsme doufali, že bude. Na kadaňském molu se sešlo sedm tanečnic a jeden herec-tanečník. Zkoušeli jsme "fascinující balet" (ano, přesně takhle se vyjádřili v novinách) o víle Egerii vládnoucí řece Ohři. Párkrát sprchlo a my se jen modlili, že opravdu nezačne pršet. Přesně takhle to totiž dopadlo před dvěma měsíci při premiéře. Nakonec jsme to odtancovali v kulturáku, ale to víte. Atmosféra je atmosféra, řeka, protější skála i ta noční obloha plna hvězd mají něco do sebe. Strávili jsme na molu celé odpoledne a pilovali kroky na večer. Aby to bylo, jak říkají, fascinující.
A pak, když hodiny odbyly devátou, to konečně přišlo- bez jediné kapičky deště. Spousta lidí v publiku, tma jako v pytli, my a naše molo. Dokonalost sama. Teď mě jen mrzí, že jsem to taky nemohla všechno sledovat zepředu, ale vlastně zúčastnit se něčeho takového je ještě lepší. Těžko se to popisuje, člověk to prostě musí zažít. Tu trému, že to nedopadne skvěle, ten strach, že někdo spadne do řeky, nebo se roztrhne igelit představující vlnu, a to natěšení, že už je to opravdu tady- repríza, ale pro nás vlastně premiéra. Konečně se tančilo tam, kde se od samého počátku mělo. Všechny scény nám vycházely, malé chybičky byly prominuty. Dopadlo to skvěle a žádné pohromy se nekonaly! A pak už jsme se jen dmuli pýchou na děkovačce, smáli se od ucha k uchu a bylo nám senzačně. Jak říkám, tyhle pocity se slovy popsat nedají. Jestli tohle bylo opravdu moje poslední vystoupení (klepu, protože vážně nechci, aby bylo), vypadalo přesně tak, jak by si člověk při své vlastní derniéře přál. Na zamotanou vlečku, špatnou otočku a nedopnutou halenku člověk za chvíli zapomene, ale ten celek… ta atmosféra, nálada i vzrušení, to prostě vydrží… snad i věčně. Tenhle pocit prostě miluju, a proto se po vystoupení cítím vždycky tak úžasně. Uleví se mi, že už to mám za sebou, a uleví se mi i pro to, že se to všem líbilo.
Tentokrát už jsem opravdu dostala kytku. Při premiéře jich totiž pan Šíl (autor hudby k představení, neboli "baletu") měl málo a na mě zbyla jen váza. A tak se rozhodl dát mi pusu… a to víte, že jsem to znovu zažít nepotřebovala, nic ve zlém… Když jsme se vrátily do improvizovaného zákulisí (obyčejná černá plachta), čekaly tam na nás kamarádky, jako bychom byly nějaké velké broadwayské hvězdy! No, a když jsem pak ještě v hloučku lidiček uviděla babičku, o které jsem si myslela, že nestihne dorazit, nemohlo mi být líp. Byl to skvělý, vážně skvělý večer… i ta nervozita za to snad stála. Rozloučila jsem se s holkami a vydala se se "svými lidmi". Když jsme dorazili na parkoviště, trošku jsem se zarazila. Bylo nás strašně moc. Já, mamka, babička, Filip, Iva, Pája, Pavel… a ještě k tomu náš malý pejsek Charley. Stáli jsme tam tak u toho velkého (avšak ne dost) černého auta a uvažovali nad tím, jak se tam poskládat. To už se babička otáčela k odchodu, když jsem si všimla, že Pavel cpe Páju s Charleym do kufru. No vážně!!! Opravdu si nedělám legraci. A tak jsme babičku přemluvili, ať jede taky. Seděla vepředu vedle Pavla, který řídil. Já jsem seděla na mamce, ta seděla vedle Filipa a pak tam s námi vzadu byla ještě Iva. Pája byl opravdu v kufru, říkala jsem si jaké štěstí, že má Pavlovo auto tak velký kufr.
Zdá se, že v přítomnosti Pavla se dějí ty nejlepší historky a teď tomu nebylo jinak. Když Iva nadhodila, jaká by teď byla sranda, kdyby nás zastavili policajti, vzpomněla jsem si na ten večer v Praze na Václaváku. Musela jsem se smát. To už jsme se řítili (ale musím uznat, že tentokrát to nebyla Pavlova obvyklá rychlost) noční Kadaní. Pavlovi do toho zvonil mobil, a on klidně zvládal vyřizovat telefonát a do toho brát zatáčky. Babička a já jsme mu diktovaly cestu, aby zase náhodou v tomhle malém městě nezabloudil. Když jsme vysazovali babičku, už se mi pořádně motala hlava (snad tím smíchem) a bolelo mě za krkem, takže jsem slezla z mamky a sedla si dopředu vedle Pavla.
Cestou domů jsem si ještě stihla vyzkoušet Pavlův nový klobouk, který jsme mu přivezly z Itálie. Myslím, že tak velkou velikost ani v Čechách nemají, tu nosí jen Italové… a Pavel. Celé situaci dodaly šťávu ještě retardéry (já jim říkám prostě Hupy), kterých bylo cestou požehnaně. To Pája v kufru vždycky zakřičel a nadskočil. A my z toho všichni měli samozřejmě strašnou srandu.
A přesně tahle moje cesta domů byla dokonalá tečka za celým "fascinujícím baletem" a zařadila se do pomyslného seznamu nejlepších jízd na světě.

Jak jsme jeli do Prahy na kafe

27. srpna 2015 v 22:44 | Mája |  Střípky všedního dne
Byl pátek, když mi mamka zavolala a ptala se, jestli bychom nemohli všichni společně jet na výlet do Prahy. Zarazila jsem se. Bylo krátce po poledni a já už měla na odpoledne něco v plánu. Nechápala jsem, jak bychom mohli stihnout výlet do Prahy. Ale mamka prohlásila, že to přece stihneme. "To pojedeme jako v noci?" ptala jsem se a rozesmála se.
Ale my jsme vážně nakonec jeli. Mohlo být tak pět hodin odpoledne, když jsme vyrazili. Pavel a mamka seděli samozřejmě vepředu. Pavlík, Filip a já jsme se měli poskládat dozadu. Bylo to poprvé, co mi můj bratr řekl, ať jdu dopředu, protože "jsem hubená". Se smíchem jsem nasedla a vzpomínala na všechny ty chvíle, co prohlašoval, že jsem tlustá a že bych měla cvičit.
A pak jsme vyrazili. Nikdo nic neříkal, nebylo to zase tak dlouho, co mamka byla s Pavlem. Vlastně jen pár měsíců a myslím, že jsme úplně všichni ještě nikdy nebyli někde společně. Premiéra… Tenkrát mi to přišlo absurdní, ale to už je zase trochu jiný příběh. V autě zněly jen písničky- asi pět stále a stále dokola, až jsem si pamatovala jejich slova. Pavel jezdil šíleně rychle a tak jsem se snažila nekoukat přímo před sebe na silnici. Motala se mi z toho hlava a snažila jsem se nemyslet nad ničím jiným než nad těmi slovy v písničkách. Musím přiznat, že jsem byla nervózní. Ale tak kdo by v mé situaci nebyl. Dokonce i můj brácha byl nesvůj!
Byla to moje nejkratší cesta do hlavního města. Asi to fakt bylo tím, jak rychle Pavel jel, nebo snad těmi písničkami, které se mi motaly v hlavě, co se zaměstnala natolik, že nemohla myslet nad něčím zdaleka jiným. Tak jako tak, za chvíli už jsme projížděli podvečerní Prahou. Rozhlížela jsem se a přemýšlela, kam asi tak jedeme. Směřovali jsme víc a víc do centra a mě to vrtalo hlavou. Dostali jsme se až k řece a zahnuli do Vodičkovy ulice. To si pamatuju moc dobře, protože jsem nechápala, co tam sakra děláme. Před námi tramvaj, za námi tramvaj. A vůbec nikomu to nepřišlo divný. Ocitli jsme se na Václaváku a zastavili nás policajti. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Pěší zóna, no samozřejmě. Ve Vodičkovce je pěší zóna a my tam krásně projeli. Připadala jsem si jako idiot, když jsem si všimla, že zastavili nás a pak jen Němce. Zdá se, že jsme jediný úplně pitomý Češi. Pavel byl ale úplně v pohodě, čemuž jsem se málem smála taky. No jasně, Pavel má peníze na to, aby mohl platit pokuty. Mamka mi později řekla: "No někde ty peníze nechat musí, ne?" A to jsem se už smála doopravdy.
Pavlík a Pavel chtěli do Starbucks. Já tam nikdy nebyla, vždycky mi to přišlo jako zbytečný vyhazování peněz, jelikož tam kafe na mě stálo prostě moc. Tahle ta kavárna byla na Václaváku, jenže my jsme to náměstí mohli objíždět, jak jsme chtěli, místo na zaparkování tam prostě nebylo. Samozřejmě, kdo taky sakra stojí na Václaváku??? …Asi Pavel. No nic. Projížděli jsme tedy postranní uličky, ale přesně jak Pavlovi řekla ta policajtka, všechny parkovací místa byly na pražský modrý karty. Takže pro normální smrtelníky jako jsme mi NIC.
A my jsme se vraceli. Najeli jsme na silnici směrem domů a všichni v autě se dohadovali kam teda teď. Já jsem mlčela a sledovala situaci. Byla zábava je pozorovat, ale zároveň jsem stále nevěděla, co od tohoto večera očekávat. Nakonec jsme skončili v metropoli nahoře v restauraci. Dali jsme si pizzu (teda já těstoviny a ostatní pizzu). Byl to divný večer, upřímně. Všichni byli napůl nervózní a napůl se snažili být vtipný. Včetně mě… Jenomže já pak vyzním vždycky tak strašně krutě, když si chci z někoho udělat srandu. Třeba jako tenkrát, když jsem Pavla poprvé viděla… No ale to až jindy. To už je zase jiná story.
Vrátili jsme se domů pozdě, ale přece. A co na tom bylo nejlepší? Že jsme vlastně žádný kafe nakonec neměli.

Taneční studio: Nudný život úředníka

27. srpna 2015 v 20:12 | Verča |  Taneční studio Romea a Julie
Děkujeme Škole tance s Kamilou a Honzou Tománkovými! http://www.ceskatelevize.cz/specialy/stardance-vi/skola-tance/cha-cha/


Cha-cha je tanec, který patří ke Kubě stejně jako Fidel Castro a proslulé doutníky. Proslavili jej emigranti, kteří ho přivezli do Ameriky a poté i do Evropy. Čaču hrajeme ve 4/4 taktu a počítáme ji 1 2 3 čača.
"Já, že jsem nudný?" ptal se spíše sám sebe nechápavý úředník Honza, " možná trávím víc času v práci, ale nudný? To je trochu moc." "No to tedy není. Věčně sedíš v kanceláři, na mě si neuděláš ani chvilku. No, a když už jsme spolu, tak koukáš na fotbal," rozkřikla se na něj jeho novomanželka Markétka. "Vždyť na fotbale není nic špatného?"odvětil Honza, avšak Markétka bez povšimnutí pokračovala dál: "Už mě nebaví, jen čekat než přijdeš z práce, abych ti uvařila večeři a tys po ní při sledování fotbalu usnul na gauči. Pořídíme si dítě, co říkáš?" "Zbláznila ses? Dítě? Teď v našem věku? Měli bychom budovat kariéru." "Ty a ta tvoje "kariéra". Nechápu, proč jsem si tě vůbec vzala?"
Právě tato roztržka byla důvodem toho, že stál nyní Honza na parketě, nudil se a poslouchal "1, 2, 3, čača. 1, 2, 3, čača…." Tancování ho nikdy nebavilo, ale když Markétka zahlásila dítě, nebo taneční, neměl na výběr. Honzova kyselá grimasa už ji přiváděla k šílenství. Od první hodiny se vůbec nezměnila a Markétka už přestala věřit, že se vůbec někdy změní. "Honzo, jdeš mimo rytmus a netvař se, jako kdybys tančil na pohřbu," zhodnotil úředníkův obličej Dalibor. "Ten to vystihl," prolétlo Markétce hlavou a i její nožky začaly zaostávat za svižnou hudbou. Ze všeho toho stresu se jí zatmělo před očima a v tu ránu držel Honza v náručí tělo své bezvládné manželky. Hudba se ve vteřině zastavila a všichni na ně upřeli své pohledy. Markétka pomalu přicházela k sobě, ale Honza byl stále vyděšený k smrti. Zbělal a byl na tom možná hůř než Markétka. Ta si už pomalu sedla a začala všechny uklidňovat, že jí nic není. Přijala od Julie dvě sklenice vody, jednu do sebe hned obrátila a druhou podala Honzovi. On se jí však ani nedotkl, posunul se k Markétce a pevně ji sevřel ve svém objetí.
Po chvilce už byli oba na nohou, ale trvalo ještě dlouhou dobu, než Markétka přiměla svého manžela, aby ji pustil. Konečně se i on uklidnil a mohli se přidat k ostatním. 1, 2, 3, čača. 1, 2, 3, čača…Najednou jim to šlo mnohem lépe. Lektoři je místo věčných připomínek začali chválit a Honzova znuděnost byla ta tam. Došlo mu, že Markétin kolaps je především jeho vinou, ale to nebylo to jediné, co cítil. Ve svém srdci rozeznal také strach a lásku ke své manželce. Láska…. cit, na který především kvůli práci zapomínal. Tato, pro někoho malicherná, událost ho zasáhla a změnila jeho pohled na jeho manželku, tanec a především na kariéru a rodinu. Dítě… to slovo se mu začínalo čím dál více líbit.

Taneční studio: Zásnuby na parketě

25. srpna 2015 v 19:46 | Mája |  Taneční studio Romea a Julie
Moc děkuji pořadu Stardance a jejich Škole tance s manželi Tománkovými http://www.ceskatelevize.cz/specialy/stardance-vi/skola-tance/waltz/treti-cast/. Bez Vás by to prostě nešlo!


Waltz je tanec, který by měl umět opravdu každý. Hrajeme ho ve 3/4 taktu a počítáme ho 1 2 3. Hudba, na kterou waltz tančíme je pomalá, melodická, noblesní a něžná.
Zazní první tóny písně a všichni v sále se pohnou k prvnímu kroku. Filip k sobě Lindu přitiskne ještě o něco víc, narovná se a oba dají hlavu stranou tak, jak je to Julie učila. "Zvednout lokty!" ozve se Romeo a prochází mezi námi jako generál. Filip moc dobře cítí nervozitu své taneční partnerky- jako pokaždé se bojí, že udělá jeden krok příliš dlouhý či příliš krátký. To se mu na ní moc líbilo, vždycky byla roztomile nervózní, což už jen tak někdo neumí. Kdyby jen věděla, pomyslel si a uvědomil si, že je vlastně nervózní taky- z toho, co se chystá udělat.
"Pánové soustřeďte se! Vpřed dva tři, vzad dva tři," slyší Linda Juliina slova a soustředí se na správné držení těla. Filip ji krásně vede po parketu a připadá jí, jako by mohla vzlétnout. Něžná hudba ji hladí na duši, a tak se snaží tolik nad vším nepřemýšlet a hlavně si to co nejvíc užít. Vždyť je to přece její oblíbený waltz! Hudba už může být asi v půlce a oni prolétnou kolem jiného páru. Dál se však soustředí jen sami na sebe a na svůj tanec.
Filipovi se před očima promítnou všechny ty jedinečné chvíle, které společně s Lindou zažili. Ví, že právě tahle tam bude patřit taky. A co víc, bude jedna z nejdůležitějších, protože přesně k tomu jejich vztah tři roky směřoval, tím si byl jistý. Když Filip Lindu poprvé spatřil, seděl v autě, zadrhnutý uprostřed kolony. Venku mrzlo a byl rád, že přes přední sklo vůbec něco viděl. Lindu viděl jen letmo. Procházela kolem jeho auta a on se díval jen na její siluetu. Zdála se mu jako nějaký krásný přízrak. Dokonce si celé dva následující měsíce opravdu myslel, že se mu jen zdála. To už přišlo jaro, okýnka zamrzlá dávno nebyla a on stál v úplně té samé koloně. Byla to nějaká divná a začarovaná část města, kolona tam byla skoro pořád. Jel do práce, hlavu opřenou o sedadlo, přivřené oči. Nikam se mu nechtělo. Když oči po zdánlivě nekonečné vteřině zase otevřel, měl hlavu pootočenou ke dveřím a v zorném poli měl opět ten přízrak. Jen už si uvědomoval, že to není pouhý sen. Byla krásná a opravdová.
Vídal ji tam skoro každý den. Jak se zdálo, měla taky vyšlapanou svou oblíbenou cestu. Po dlouhých měsících snění, se Lindu před začátkem léta konečně odvážil potkat doopravdy. Vydal se do práce pěšky a přešel silnici na ten chodník, po kterém chodívala ona. Od toho dne byli spolu a tak už se Filip nemusel tolik oddávat snění. A když, tak snili společně.
Skoro zapomněl dávat pozor na nohy. Rychle si opravil držení těla a blaženě držel Lindu v náruči. Linda poslouchala text zamilované písničky a zasněně se při tom usmívala. Konečně se jí podařilo vypudit nervozitu ze svého těla. Létání po parketu bylo najednou ještě snazší. "A budeme tančit překlon. Pán pravou nohou vzad, dáma levou nohou vpřed… Raz-dva-tři-dva-dva-tři," počítá Julie a Romeo ji po chvíli doplní: "A celou variaci zakončíme vířením. Raz a dva a tři a dva a dva a tři…" Ale Linda s Filipem už neslyší ani slovo. Filip teď klečí na zemi před Lindou, její ruce ve svých dlaních. "Vezmeš si mě?" zazní po celém sále, ve kterém před momentem utichla hudba. Všichni přítomní s napětím sledují situaci a potajmu se usmívají. "Ano!" vykřikne Linda a padne Filipovi do náruče. Oba ještě zaslechnou tleskání, radostný smích a pískot, ale už jsou tu jen jeden pro druhého. Sny se mohou stát skutečností.