Červenec 2015

Kdyby bylo všechno úplně jinak

25. července 2015 v 0:49 | Mája |  Eliščin návrat (pomyslné pokračování seriálu Gympl)
Jedna slečna se mě v poslední době s příchodem reprízovaných dílů nováckého seriálů Gympl (2012) stále ptala, zda ještě budu psát o Elišce a Vladimírovi. Zkrátka povídky "na motivy" Gymplu. Neplánovala jsem to. Seriál už byl dávno za mnou, doba, kdy jsem ho zbožňovala, odezněla. Ale byla to vlastně výzva a já se rozhodla nenechat ji někde v koutě (nebo, jak říkají spisovatelé, v šuplíku). A tak je tady. Zřejmě poslední má povídka podle seriálu Gympl s (r)učením omezeným.
...Protože "Něco končí, jiné začíná", a v tomhle případě snad i čím "dřív, tím líp";)



Eliška žila s Vladimírem už dobrých třicet let. Jejich syn jim stále komplikoval život, ale nebyl jediný. Den co den se Eliška jen tak do vzduchu a spíš sama pro sebe ptala, proč se Vladimír upsal alkoholu.

Byla středa a oba dva se jako každý jiný všední den chystali do práce. Eliška našla ve skříni svůj oblíbený šedivý kalhotový kostým, hoden tak akorát pro paní ředitelku. Je to tak, povedlo se jí "dobýt" gympl asi před pěti lety a už stihla zvětšit kino, aby měl stále se rozrůstající sbor kde zkoušet. Zdálo se, že ji všechno vychází, ale nebyla to tak zdaleka pravda. Byla šťastná ze sboru, ze skvělého chodu celé školy, ale Vladimír jí dělal starosti. Pil, protože… proč vlastně? Protože byl jejich syn takový, jaký byl? Protože celý svůj život učil dějepis a češtinu a nikam se neposunul? Občas si Eliška říkala, že za to může ona sama, protože udělala ve svém životě spoustu velkých kroků kupředu a Vladimírovi se zdálo, že ho nechala za sebou. Vlastně si vždy myslela, že Vladimír je z nich dvou ten odvážlivec. Proto si ho před lety vzala, byl pro ni vzorem. Ale teď ji mizel mezi prsty a stával se z něj… alkoholik.

Vladimír byl už dávno vzhůru, když se Eliška to ráno probudila, dokonce ani v ložnici nebyl. Vypadalo to, jako by vůbec spát nešel. Seděl v rohu gauče, prázdnýma očima hleděl kamsi, sem tam mu únavou spadla hlava na jednu či na druhou stranu, a v pravé ruce svíral láhev vodky.

Eliška stála mezi futry, a když ho uviděla, ztěžka polkla, zavřela oči a nadechla se. Věděla, že na něj nesmí začít křičet. Když oči zase otevřela, seděl tam stále, ani se nehnul. Došla k němu a vytrhla mu z ruky láhev takovou silou, až málem přistála na podlaze. V kuchyni vylila celý její obsah do dřezu a zauvažovala na chvíli nad tím, kde její manžel pořád sakra bere ten chlast.

Vladimír jako by si snad ani nevšiml, že už v ruce nic nedrží. Stále seděl bez hnutí, zíral před sebe a tvářil se… vlastně nijak. Měl na sobě prastarý vyšisovaný oblek s pruhovanou kravatou. Ať dělala Eliška, co chtěla, nedokázala ho poslední dobou přimět, aby si vzal nějaký nový. Zahleděla se z kuchyně na Vladimíra, sedícího v rohu gauče, a chtělo se jí plakat. Věděla, že ho ztrácí, stejně tak jako on ztrácel rozum.

Jako každý den se nějakým zvláštním způsobem dokázali za tři minuty osm dostat do školy. Eliška vyběhla schody do své kanceláře a ještě předtím nasměrovala Vladimíra do kabinetu, ve kterém už seděl jejich kolega. "Á, Vladimíre…" vzdychl Adam Kábrt, profesor biologie a občanské výchovy, kterého všichni milovali, když viděl, v jakém stavu dorazil jeho kolega do práce. Těsně před zvoněním zvedl ze stolu telefon a vytočil číslo své ženy, která pracovala jako sestřička v blízké nemocnici, kam se Vladimír už párkrát dostal. "Deny, jak jsi říkala ten dobrý nový vyprošťovák?" A tohle se opakovalo tak třikrát čtyřikrát do týdne. Všichni se Vladimíra snažili zachraňovat, i přesto že věděli, že zachránit se stejně může jen on sám.

Když si Vladimír s obtížemi odučil hodinu dějepisu v oktávě, šel ke školníku Kulichovi a natáhl se na pohovku. Začal něco blábolit a Kulich ho poslouchal jen na půl ucha, pokud vůbec. Pak se ale objevil jejich nerozlučný kamarád Marcel, který dělal Elišce pravou ruku a vždy se vším pomohl. "Hele, posloucháš ho vůbec?" zeptal se Kulicha, který se šroubovákem snažil cosi opravit a moc mu to nešlo. "Ne, proč?" řekl nepřítomně, aniž by zvedl hlavu. "No třeba pro to, že tohle je celkem zajímavý. To je snad poprvé, co použil slovo léčení." "Fakt? A myslíš, že to něco mění?" Kulich zvedl hlavu a pohlédl napřed na Marcela s nadějí v očích, a pak na Vladimíra, který neměl v očích stále takřka nic.

O tři hodiny později byl Vladimír zase skoro v pohodě. Vstal z gauče a věděl, že musí do kvarty odučit si ještě jednu dnešní hodinu. Vzal to ale napřed po schodech nahoru k Elišce. Ta seděla za velkým stolem a cosi psala. Na očích měla červené brýle a ve tváři soustředěný výraz. Vladimír zaklepal jen zlehka, jako vždy, a ihned vešel, aniž by mu Eliška dala najevo, že o jeho návštěvu stojí. Vlastně ani nezvedla pohled od papírů na stole. Vladimír se posadil na židli proti ní a sledoval, jak pracuje. "Co se děje?" zeptala se po chvíli, když zjistila, že zřejmě nezačne mluvit sám. "Jenom… Promiň," vydechl a zabořil pohled do stolu, aby se jí nemusel dívat do očí. "Další krátké klepání, další stručná omluva, další dlouhé mlčení. Absolutně neoriginální, Vladimíre." Stále psala a odmítala mu dávat jakékoliv naděje. Samotné jí totiž přišlo, že ona o všechny své přišla.

"Eliško, já vím, že omluva je nic. Zbytečný nic," odmlčel se a nabral dech, aby pokračoval, "ale slibuju ti, už žádné stručné zbytečné omluvy. Teď by měly přijít na řadu činy." Eliška pomalu položila pero na stůl, sundala si z nosu brýle a složila je vedle pera. "Ehm, činy?" zeptala se překvapeně. "Ano, potřebuju přestat pít. Už jsem věnoval tomu chlastu dost času, ale… už nechci ztrácet ten čas, který můžu strávit s tebou. Dokážeš si představit, že bychom nebyli spolu? Že bych si tenkrát vybral Květu místo tebe?" Eliška dlouhou chvíli mlčela a snažila se pochopit, co tím její manžel vlastně myslí. "No, poslední dobou jsem si to dokázala představit," namítla smutně. "Moc mě to mrzí." Vladimír natáhl ruku přes stůl a stiskl Eliščinu dlaň. "Nic mi neslibuj, Vladimíre. Vím, že se odpoledne zase vrátíš domů s novou flaškou. Nemá to smysl si tady na něco hrát. Prostě… to nemá cenu." Vladimír se podíval z okna a přemýšlel. Co je pro něj nejdůležitější? Pro koho tady vlastně je? Za co může být v životě vděčný? "Paní ředitelko, můžu si dovolit nejít na příští hodinu do kvarty? Rád bych se ihned odebral domů a sbalil si věci. Potřebuju na léčení." Věnoval Elišce dlouhý pohled, až se ona konečně malinko usmála. "No, myslím, že češtinu můžu vzít za vás, kolego," řekla, postavila se a s klíči v jedné a s brýlemi v druhé ruce odešla z kanceláře učit svůj milovaný český jazyk.

Mezitím se Vladimír opravdu odebral domů, opravdu si sbalil věci a opravdu zavolal doktorovi, kvůli nějakým kontaktům na léčebny v okolí. Zbývalo jen doufat, že všechno bude mít dobrý konec.

Kdybys mě teď viděla

23. července 2015 v 20:24 | Mája |  Na co nezapomenout...
Román Kdybys mě teď viděla / If You Could See Me Now od spisovatelky Cecelie Ahernové zahřeje u srdce. Můžu říct, že je to jedna z nejlepších knih, které se mi kdy dostaly pod ruku. (A proto dostane čestné první místo v této rubrice.:))


  • Cecelie Ahern - autorka PS:Miluji tě a S láskou Rosie
    Nakladatelství Motto, 2015
    Přeložili Tomáš a Ludmila Havlíkovi
Elizabeth už dávno ztratila všechny své naděje. Pak se ale objeví Ivan, neviditelný přítel.


"Dva osamělí lidé unášení větrem, jako dvě ochmýřená semínka pampelišek, která jsou poslem vzájemných přání."


"Rádi předstíráme věci, které se nám v normálním životě běžně nestávají."


"Lidé by se měli soustředit na to, co mají, a ne na to, co jim chybí."


"Svět nabízí spoustu báječných věcí, které by člověk mohl spatřit, jen kdyby si dali pořádně záležet."


"Život je dar. Život je úplně všechno. A dokud neuvěříte, jako byste ani nežila."


"Víra plodí naději."


"Už žádné ohlížení nazpátek."


"Věci, které děláme, když už je pozdě. Věci, které neděláme, když je ještě čas."


"Nic takového jsem ještě nikdy nedělal - přemýšlet o svém životě. Nikdy to pro mě nebylo důležité, ale uvědomil jsem si, že to důležité být mělo."


"Rozčílil jsem ji. I když ne schválně, ale kvůli tomu, že ji miluju. Představte si, že byste se s někým nesměli stýkat právě proto, že ho milujete. Nebo si představte, že někoho zraníte, a on kvůli vám bude naštvaný, osamělý a přesvědčený, že ho nikdo nemiluje. A to všechno jenom kvůli vašemu dojmu, že to tak pro něj bude nejlepší."


"Hvězdy jsou jako lidé, Elizabeth. Zdání, že vylétají z jednoho bodu, ještě neznamená, že tomu tak doopravdy je. Ve skutečnosti je to jenom iluze vytvořená velkou vzdáleností. Ne všechny rodiny dokážou držet pohromadě. Každý jdeme jiným směrem. Představa, že všichni vyrážíme na cestu z jednoho bodu, je mylná. Vydat se odlišným směrem je totiž základní přirozeností každé bytosti a každé živé věci."


"Život se skládá za samých shledání a loučení. Každý den ti do života vstupují noví lidé, ty jim řekneš dobré ráno, jindy dobrý večer a někteří pak s tebou zůstanou jenom pár minut, další několik měsíců a jiní třeba celý život. Se všemi se ale vítáš a po čase zase loučíš."


"Že vůbec nezáleží, na jakém konci světa žijete, ale na tom, co máte tady." Zlehka se dotkla spánku. "Tady je ten skutečný svět, kterým žijete - svět snů, naděje, fantazie a vzpomínek. Jsem v něm šťastná."


"Možnost, že skutečně existujeme. Že jsme tady, abychom pomáhali všem, kdo nás potřebují, všem, kdo uznávají mocnou sílu víry, a proto nás vidí."


Přeji hezké počtení!
Více si o knize můžete přečíst třeba zde: https://www.bux.cz/knihy/181333-kdybys-me-ted-videla.html






Proč rubrika "Na co nezapomenout..."?

22. července 2015 v 18:31 | Mája |  Na co nezapomenout...
Tak jsem se rozhodla, čemu se věnovat tyto prázdniny. Jelikož jsou to dva měsíce "klidu", zdá se to být ideální chvilkou na srovnání myšlenek. A proto vznikla rubrika "Na co nezapomenout..." .

Na tomto místě budou postupně přibývat citáty slavných, které mě v poslední (i vzdálenější) době zaujaly, a také citace knih, které jsem četla a vyvolaly ve mě silnou potřebu zvednout se z postele či z křesla, dojít pro papír a tužku a rychle si zapsat svůj nový objev. Zjistila jsem, že ne každá kniha to dokáže, proto se můžete těšit na ty "nejlepší z nejlepších"-tedy aspoň podle mého uvážení. :)
Třeba se po přečtení citátů pořádně zamyslíte, třeba vás nalákám na nějakou knížku... To se uvidí!
Užívejte si horkého léta se vším všudy a mějte se krásně! :)

Vaše Mája

Poslední dopis

15. července 2015 v 20:01 | Mája |  Nenávratné napořád
Nejdražší Mary,
neplač. Víš, jak nerad vidím na tvých tvářích slzy. Radši se usměj a rozhlédni se kolem sebe. Zjisti, co ti život nabízí, zjisti, co ti celou tu dobu unikalo. Vždyť víš, jaké skvělé byly ty probdělé noci, kdy jsme plánovali, co všechno musíme stihnout. Plánuj dál. Nikdy nepřestaň plánovat a snít.
Ta léta, co jsme byli spolu, byla skvostná-víš, jak rád mám tohle slovo. Pro nás bylo vždycky všechno skvostné. Slibuju ti, že nikdy nezapomenu a vím, že ty taky ne. Ale i tak někdy nastane chvíle, kdy se nemáme ohlížet zpátky. A teď je ta tvá, tak ji dobře využij, ano?
A teď přesně k tomuhle papíru. Zaprvé, rozhodně nebyl Skyův nápad ti dopis předat, takže ať už to udělal jakkoliv (a věřím, že nejlépe, jak dokázal), nezlob se na něj a na ty nové slzy, které kvůli němu přišly. Je to hodný kluk, věř mi, znám ho velmi dobře. Zadruhé, ani na mě se nezlob, i když je pravda, že já tenhle dopis napsal. Ale zlato, byl to přece můj nápad stát se vojákem. Vím, jak dlouho si mě přesvědčovala, abych to nedělal. Ale vidíš, udělal jsem. Mrzí mě, že tam teď nemůžu být s tebou, tedy aspoň ne fyzicky. Ale ve skutečnosti s tebou budu na každém tvém kroku. Zatřetí, schovej tenhle dopis i ostatní věci, co ti po mně zbyly, někam hodně hluboko. Vím, že to byla důležitá část tvého života, ale věř, že to byla jen jedna z mnoha částí. A věř, že přijdou lepší. Ty se šťastným koncem.
Doufám, že si k tobě Sky najde cestu. Koneckonců, jakpak by ne. Budete si určitě rozumět, jste přece oba dva mí nejlepší přátelé. A tak tomu bude navždy.
Mary, ihned se usměj! Vidím, že už se zase kaboníš!
A poslední, co bych ti chtěl říct… řiď se podle svého srdce.
Napořád,
Tvůj John

Naděje, štěstí a láska

13. července 2015 v 0:10 | Mája |  Nenávratné napořád

Definice naděje by mohla znít víra v něco příznivého, ve vítězství či v někoho, také ale osoba či událost, o které se věří, že splní příznivé očekávání.

Celou tu dobu, kdy se zdálo, že už je všechno ztraceno a nic nemá smysl, měli naději. Věřili, že přijde doba, kdy zase bude všechno fajn, i přesto že to, co ztratili, už se nikdy nevrátí. Neztratili víru v lepší zítřek a nepřestali věřit zázrakům. Protože zázraky se dějí, stejně tak jako se nám vracejí naděje.


Štěstí je pocit úplného uspokojení, které lidem září z očí, je to úspěch, je to příznivá shoda okolností. Těžko říct, jak docílit toho, abychom ,měli z pekla štěstí', ale jedno je jisté. Štěstí je přelétavé, je to jen muška zlatá. Jednou jsi dole, jednou nahoře, je jen na tobě, jak dlouho tam zůstaneš.

Vypadá to, že když štěstí nejvíc postrádáš, zase si k tobě nějak najde cestu. Když ale štěstí máš, i přesto že ono samo ti dávno udělalo pápá, je jasné, že se ti to podařilo. Našel jsi štěstí v člověku.


Jak jen definovat lásku? Jak vysvětlit, co se mezi námi všemi děje, když tomu říkáme láska? Snad intenzivní cit náklonnosti, kdy opakem je nenávist? Či milostný cit mezi mužem a ženou? Nic by asi nebylo naprosto přesné. Pod pojmem láska si každý představí něco jiného. Ale když ji máte, když ji cítíte a máte pocit, že se jí můžete dotknout a bez ní se nebudete moci ani nadechnout, jste na té správné cestě.


Tahle cesta vede až do domku, kterému se tak příhodně říká, ten na konci světa. Je to malá dřevěná chaloupka uprostřed lesa, před kterou parkují dvě auta. Jedno červené a jedno černé. Už je to nějakou tu dobu, co tam jen tak stojí. Jejich majitelé na chvíli zapomněli na čas.

Za okny padá sníh, v krbu praská dřevo v rozpálených plamenech, ale Mary si musí přiznat, že Sky by jí jako kamínka úplně stačil. Choulí se na gauči pod kostkovanou dekou, hlavu položenou na Skyově rameni. Smějí se při typickém vánočním filmu, který se jim dnes i na konci světa podařilo v televizi pustit. Vlastně je až skoro komické, že posmutní, když začnou po obrazovce přebíhat závěrečné titulky. S filmem na chvíli odešel i smích. Ale jen na chvíli. Pak Mary zase odlepí hlavu od Skyova ramene, pohlédne mu do očí a všechno je jasné. Vedle něj bude mít vždy důvod se smát, s filmem či bez filmu.
"Jenom jsem chtěla…" začne Mary a poslední slabika se v tichu rozplyne. Sky se povzbudivě usměje a políbí ji do vlasů, které opět spadají v dlouhých pramenech do všech stran. "Děkuju," dořekne dívka svou myšlenku a vpije se svýma očima do těch Skyovo. "Děkuju za naději, za štěstí i za lásku." Sky se nahne až k ní a šeptem zopakuje, co právě řekla. "Naději… štěstí… lásku." A pak ji políbí, jako by na světě nebylo nic důležitějšího, než ona a ticho klidného lesa kolem nich.

Třicátá část - SKY

12. července 2015 v 23:09 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Znáte takové to, když se vám těsně před koncem promítnou nejdůležitější události vašeho života v krátkých a hrozně rychlých obrázcích? Vlastně jako by vám chtěly ukázat, pro co byste tu ještě měli být. Proč ještě není čas umírat.
Tak přesně tohle jsem do dnešního dne ještě nikdy nezažil. A to jsem voják. Jeden by řekl, že to mám na denní pořádku, ale není to tak. Nikdy jsem se smrti zřejmě natolik nepřiblížil. Zajímavé je, že jsem se jí nepřiblížil vlastně ani teď, když si ty obrázky po dlouhé době zase našly moji hlavu a nedočkavě přeskakovaly jeden přes druhý. Jsem přece ještě stále ve své rodné zemi, neslyším výstřely, neplazím se v rozbahněné zemi, nejde mi o život. A přesto mám pocit jako by šlo.
Podávám nějakému muži z personálu základny svoje zavazadla. Jsem duchem nepřítomný, celý se třesu a ztěžka dopadám na plastovou lavičku. Je hodně podobná té, která pode mnou zapraskala, když jsem se vrátil z té osudové mise. Tedy osudové pro Johna, ne pro mě. Vší silou zatnu dlaně v pěst, hlava mi přijde neskutečně těžká a uvědomím si, že padá. Rychle ji zastavím dlaněmi a snažím se znovu najít duševní rovnováhu. Proč mi najednou připadá, že nasednout do letadla a zmizet, je to nejhorší, co bych mohl udělat?
"Skyi?" ozve se těsně vedle mě. Hlavu zvednout nedokážu, ale odhaduju, že je to někdo z vojáků. Kdo jiný taky. "Skyi, pojď. Je čas, musíme vyrazit," promluví znovu ten hlas, tentokrát hlasitěji a naléhavěji. Ach, tak ne, není to nikdo z vojáků, je to samotný velitel, zjišťuji po hlasu. "Já nemůžu," hlesnu a v hlavě mám zmatek. Obrázky ještě neustaly a stále se mě snaží o něčem přesvědčit. Problém je, že já netuším o čem.
Moje jméno se ozývá za chvíli už z každé strany, někdo mi cloumá rameny, někdo se snaží pomoct mi na nohy. Ale ne, nemůžu se ani hnout. Obrázky pomalu odeznívají a já mám v hlavě na okamžik úplně vymeteno, čistý bílý papír připraven ho zase pořádně počmárat a pomuchlat. A po tom krátkém okamžiku na bílý papír ladně vpluje drobná dívčí postava. Jsem přesvědčený, že štěstí mám na dosah.
Nohy mě unášejí kdovíkam a přes rameno křičím: "Na něco jsem zapomněl, musím se vrátit!" A pak už znovu startuju auto, znovu jedu přes městečko až k lesu, po té staré dobré prašné cestě. Skrz otevřené okénko mi do tváře naráží silný, ale svěží vítr. Cuchá mi vlasy a pálí mě z něho oči, ale v tu chvíli mě nezastaví nic. Naprosto nic.
Málem se rozbrečím štěstím, když před svým domkem, ač je na konci celého světa, uvidím stát malé červené auto, posla dobrých zpráv i nadějí. Ta blonďatá dívka, co si našla cestu až do mé hlavy, tu sedí schoulená na nejvyšším schodu s hlavou v dlaních. Přibrzdím a jen tak hledím, jak jí vlasy ve vlnách splývají na zádech a jak se některé pramínky uvolnily a přepadávají dopředu. Sleduji, jak rychle oddechuje, a vím, že kdybych vystoupil, slyšel bych v tichu lesa její vzlyk. A pak najednou zvedne hlavu, když si uvědomí, že tu není sama. Usměju se a pomalu vystoupím. "Díky bohu," vydechne pár metrů ode mě. Jen ty její dvě slova mě rozesmějí. "Neříkej, že tu na mě čekáš?" Rozeběhnu se, popadnu jí do náruče a zvednu vysoko nad hlavu, až začne výskat a kopat nohama. "Jo, čekám na tebe už celou věčnost," rozesměje se taky, zatímco jí zlehka pokládám zpátky na zem.
"Tak to dovol," začnu, "abych se ti omluvil za to, žes musela tak dlouho čekat. Někdy věci nešlapou přesně tak, jak by si člověk přál." Rozfouká se vítr a pošle Maryiny vlasy do všech stran. Ta se zakymácí, já ji rychle popadnu za ruku a přitáhnu k sobě. V tu chvíli vím, že si nenašla cestu jen do mé hlavy, ale i do mého srdce.

Dvacátá devátá část - MARY

9. července 2015 v 22:56 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
Jsem najednou plná života, až si s ním zahrávám. Tedy s mým životem. Jedu jako o závod, ale víte… mám cíl. Po dlouhé době cítím, že mám cíl, kterého se skutečně můžu dotknout a který nezmizí ani neuteče. "Skyi," vydechnu a cítím jeho objetí, to, které mi věnoval tenkrát v restauraci, kde mi předal Johnův poslední dopis. Tentokrát se mi při té vzpomínce však nenahrnou do očí slzy. Usměju se.
Asi v polovině cesty mě přepadne nervozita. Najednou si už nejsem tak jistá tím, co právě dělám, nebo spíš, co se chystám udělat. Dojde mi, že ten kluk nemá o ničem ani ponětí. A že všechno stavím jen na tom, jak jsem ho viděla z okna cukrárny a vypadalo to, jako by mě snad hledal. Ale jedu dál. Rozhodnu se, že tentokrát se ve svém životě zachovám jinak a neotočím se zpátky, jak jsem to dělala pokaždé, když jsem si něčím nebyla stoprocentně jistá. Teď to prostě bude vedené heslem "Buď to klapne, nebo ne.". A je to. Tak jsem se rozhodla a teď tomu věnuju všechnu svou víru, všechny své naděje, všechny touhy…
Vyskočím z auta tak rychle a nedočkavě, že skoro zapomenu vypnout motor. Vyběhnu vachrlaté schůdky k hlavním dveřím a vší silou zabuším. A čekám. Možná až příliš dlouhou dobu. Vezmu za kliku odhodlaná vstoupit, ale nic se nestane. Je zamčeno a já probodávám dveře pohledem, plným zděšení, nejistoty a smutku, jako bych je snad mohla propálit. Nemůžu uvěřit svým očím, ale zdá se, že se dovnitř opravdu nedostanu. Zamčené dveře na mě křičí, že Sky není doma, a zároveň mám ze zabedněných oken pocit, že se nemá v nejbližší době v plánu vrátit. Ztratím kontrolu sama nad sebou a po tvářích se mi rozkutálí horké slané slzy.
"Prosím, zvedněte to někdo, prosííím…" modlím se vší silou, která ve mně ještě zbyla. Schoulená na nejvyšším schodu, opět ztrácím naděje. I lásku. Připadá mi, jako bych těmi zamčenými dveřmi a zavřenými okenicemi přišla úplně o všechno. Snad i o ten poslední plamínek štěstí, který ve mně dřímal. Křečovitě svírám v dlani mobilní telefon, pořád a pořád dokola vytáčím číslo, ze kterého mi hlásili ani ne před hodinou tu radostnou novinu. Tu novinu, že nemám ztrácet naděje, a tu novinu, že jsem našla Skye. Až po pár minutách neúnavného vytáčení mi dojde, že tu není ani troška signálu a že se nikam nedovolám, i kdybych tu seděla snad deset let. Přemýšlím, jestli k domu vede i nějaká jiná cesta, než ta, kterou jsem sem přijela, protože přece nemůžu jen tak odjet hledat signál, když by se mezitím mohl Sky objevit. Přemýšlím také, jestli já mám ještě nějakou jinou cestu života, co by vedla na úplně jinou stranu, než kterou jsem si v úprku z cukrárny vybrala.

Já mám času dost

2. července 2015 v 13:05 | Mája |  Povídky
Zvednu ze země jednu z papírových krabic a odnesu ji do předsíně. "Nechápu, že se vážně odstěhuješ," otočím se k Judy, která byla už tolik let mojí spolubydlící a hlavně nejlepší kamarádkou. "No jo, už je to tak," rozesměje se a dál skládá své oblečení na úhledné hromádky, které se ve vysokých komínech hromadí na posteli. "Budeš mi strašně moc chybět, Judy," zaúpím a vrhnu se k ní, abych ji mohla obejmout. Chápu, že se bude vdávat, ale že kvůli tomu jede do Anglie a že tam za Atlantikem už zůstane? To pochopit nedokážu. Vždycky sem přece patřila. "Ale no tak," hladí mě po vlasech a jako už tolikrát předtím, se mě i dnes pokouší uklidnit, "najdeš si novýho spolubydlícího, nebo přítele, co říkáš?" usměje se. "To se ti snadno řekne. Přesně tohle jsem si říkala už před deseti lety. Změnilo se snad od té doby něco?" zašklebím se a pomáhám jí skládat svršky. "Možná by ses tomu měla víc otevřít. Vždyť si pořád zavřená tady nebo v práci. Jak tě má asi najít nějaký ten princ na bílým koni?" znovu se rozesměje, jako by to snad bylo k smíchu. Protože není, ani trošku. Dělá, jako bych byla ráda sama. "Judy, znovu ti říkám, že žádní princové neexistujou… a už vůbec ne na bílým koni. Zdá se, žes akorát měla kliku, když si na ulici vrazila do Henryho. To ale přece ještě neznamená, že mě se podaří do někoho vrazit taky, to už mi po deseti letech opravdu došlo. Já jsem prostě až moc opatrná," oddechnu si a pokrčím rameny. "Jo, to je ten problém. Ta tvoje opatrnost," zasměje se a naštěstí pro mě to už dál nerozpatlává.
Během následujících tří dnů sleduju, jak se Judyny poličky vyprazdňují, jak krabicí v předsíni přibývá, až je musím přelézat, abych se vůbec dostala ven, a jak Judy odškrtává svůj dlouhý seznam věcí, které musí před odletem zařídit. Dřív bych nikdy neřekla, že ona bude ta, která se první odlepí od země a vrhne se do vlastního života, kde figuruje manžel, děti, opravdová práce a hledání domku v nejlepší čtvrti pro výchovu dětí. A že já zůstanu ve Philadelphii, sama jako kůl v plotě, servírka v nejhorším podniku ve městě a ještě k tomu bez přítele, ke kterému bych se mohla přijít vybrečet na rameno. Jak to, že jsem se za posledních deset let vůbec nikam neposunula?
"Co teď budeš dělat?" zeptala se mě posledního společně stráveného odpoledne Judy. Chtělo se mi odpovědět "Přece to, co teď.", ale zamyslela jsem se. Všechno, co jsem doteď dělala, způsob, jakým jsem žila, o to jsem přece nikdy nestála. Chtěla jsem navrhovat oblečení a pracovat v módním časopise, chtěla jsem se vdát a žít pohádkový život někde daleko odsud. A tak jsem si tu noc, těsně před usnutím, řekla: "May, s tímhle musíš něco udělat. Musíš konečně začít doopravdy žít."
Judy odlétala do Anglie v pět hodin odpoledne a já jí slíbila, že ji na letiště doprovodím. Ještě to ráno jsem se ale vydala do centra města, protože jsem nehodlala jakoby nic přejít to, co jsem slíbila sama sobě včera v noci. Zašla jsem do každých novin, které tu jsou, a nechala tam na sebe kontakt. Někdo se mi přece ozvat musí. Poté jsem si sedla do kavárny, kterou jsem do té doby nikdy předtím nenavštívila, otevřela velké staré desky z dob, kdy jsem chodila na střední v rodném Ohiu, a pustila se do předělávání a zkrášlování mých starých návrhů. Protože přesně takhle by se měl zachovat člověk, který loni dosáhl třicítky, který je svobodný a který rozhodně nechce do konce svého života dělat servírku.
"May! Kde si celou tu dobu? Volala jsem ti!" slyším Judyin hlas, jen co otevřu dveře našeho bytečku. Právě opatřuje lepicí páskou všechny papírové krabice, klečí u toho na studené dlažbě v předsíni a kleje, protože se jí to vůbec nedaří a lepicí páska si dělá, co chce. "Ukaž, pomůžu ti," nabídnu se a kleknu si k ní. "Byla jsem v centru. Potřebovala jsem… potřebuju změnu. Tak jsem si šla hledat skutečnou práci, kterou jsem vždycky chtěla dělat," tajemně se usměju a už vyčkávám, kdy nastane ta chvíle a Judy mě zavalí zvědavými otázkami. A na konci všech otázek i odpovědí mě jen pořádně obejme a až moc nahlas pronese: "Jsem na tebe pyšná, May!"
Toho dne odpoledne už stojíme uprostřed letištní haly a hledáme na velké tabuli číslo letu, který má Judy dopravit až k Henrymu do Londýna. Jen, co se objeví, otočí se Judy nervózně ke mně. "Nikdy jsem si nemyslela, že se tohle bude dít, ale… věřím tomu, že to bude v pohodě. Uvidíme se, dobře? Za dva týdny na svatbě, May, a třeba nepřijedeš sama…" zaculí se, naposledy mě obejme, a pak už se otočí směrem k přepážce. Sleduju, jak za sebou táhne ten obrovský kufr, a v očích mám slzy. Už je to opravdu dlouho, co jsme byly ještě těmi malými holčičkami a hrály si na zahradě s panenkami. Ale co bych teď dala za to, aby ta chvíle ještě na okamžik byla…
Prudce se otočím a snažím se zahnat slzy. Vyrazím vpřed, ale v cestě mi překáží malý kufřík, kterého jsem si vůbec nevšimla. Vezmu ho na vědomí, až když už ležím rozplácnutá na podlaze uprostřed letištní haly a několik očí se ke mně otočí. "Panebože, jste v pořádku?" ptá se mě muž, kterému očividně onen kufřík patří, a v jeho hlase uslyším britský přízvuk. Pomůže mi ze země zpět na nohy a nepřestává se ptát, zda jsem v pohodě. "Jo, jo nic mi není," cítím, jak rudnu, a ze všeho nejvíc se snažím nekoukat se mu do očí. Jsou tak moc modře hluboké, že by to nemuselo dopadnout dobře. Anebo…
"Já jsem Mike, moc mě těší. Smím vás pozvat na kávu nebo něco… jako odškodnění? Opravdu mě hrozně moc mrzí ten pád." Přimhouřím oči a místo odpovědi položím otázku taky: "Vy jste Angličan?" Zmateně se podrbe na bradě a pak strčí ruce do kapes. "Ano, vadí to?" Rozesměju se a je mi jedno, že na nás ty lidi pořád zírají. "Vůbec ne. Tak půjdeme?" To už se směji na celé kolo a přemýšlím, jak mu tohle všechno jenom vysvětlím. To, že zrovna já mám štěstí na Angličana, to, že se moje kamarádka za dva týdny vdává a v mé hlavě vysvitlo světýlko naděje, že nepojedu sama, to, že má neskutečně bílé zuby a až neuvěřitelně modré oči, a to, že přišel přesně v pravou chvíli. Asi opravdu nemá cenu spěchat, protože to pravé si vás nakonec stejně najde samo.