Červen 2015

Dvacátá osmá část - SKY

28. června 2015 v 21:05 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Mary byla jediným člověkem, který mě dokázal zbavit nočních mur, co mi neustále připomínaly minulé mise. Jen Mary mi ukázala, že jsou i jiné věci, o kterých si můžu nechat zdát. Jako třeba ona sama.
Po té příšerné noci jsem se jen stěží vyrovnával s tím, že opravdu musím odletět a že nemám žádnou jinou možnost. Čekaly mě další výstřely, další výbuchy, snad i smrt. To na tom bylo nejhorší. Šli jsme do toho a netušili, jak to všechno skončí. A já se chystal udělat to znovu. S myšlenkou, že by s tím John na sto procent nesouhlasil…
Procházím celým domkem, kterému tak rád říkám "ten na konci světa". Protože přesně tam je, stejně jako já, ať chci nebo ne. Zavadím pohledem o každý kus nábytku, každičký talíř a hrnek, každé sebemenší smítko prachu. Napadne mě, že pokud to pro tentokrát všechno skončí, do tohoto domu už se nikdy nepodívám. Možná ho opravdu vidím naposledy. Zabořím ruce hluboko do kapes vojenských kalhot, sami od sebe se začaly třást. Zastavím se v kuchyni. Na stěně visí starobylé hodiny, vydávají ten nejhlasitější zvuk široko daleko, a napomínají mě, že nemám času nazbyt. Měl bych jít.
Prašná cesta mě zavede až do městečka, kterým pokaždé projíždím cestou na základnu. Je to to nejbližší město se samoobsluhou, to, které sčítá jen pár obyvatel, ale i přesto se chlubí cukrárnou, jejíž velký růžový nápis mě donutí přibrzdit u chodníku, vystoupit z auta a udělat pět kroků ke dveřím. Šáhnu po klice, otevřu a srdce se mi rozbuší, když do mě vrazí blonďatá dívka, která uhání ven, jako by jí za patami hořelo. Je jen jedna blonďatá dívka, jenž nosí modré tenisky a kostkovanou košili, je jen jedna taková, která způsobí, že se mi málem podlomí kolena. Jednou rukou držím dveře, i přesto že se nikdo nežene dovnitř ani ven, a druhou zmateně rozhodím do strany. Hledím za ní s otevřenou pusou a přemýšlím, kam má asi namířeno. Očividně spěchá, protože její auto, co doteď parkovalo na druhé straně ulice, se rychlostí blesku rozjelo směrem, odkud jsem právě přijel.
Zklamaně se vrátím do auta a začnu se přesvědčovat, že tam, kam se vydala, se bude mít skvěle a bude tam šťastná. Nic jiného jsem v tu chvíli totiž dělat nemohl. Jen se uklidňovat a modlit, že všechno nakonec dobře dopadne.

Dvacátá sedmá část - MARY

23. června 2015 v 12:22 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
Srdce mi tluče jako o závod. Už je hodina po půlnoci a já stále nic nenašla. Přece to musí na internetu být, na internetu je všechno. Protřu si unavené oči a zahledím se do jediné svítící lampy v pokoji. Co to děláš? Proč to děláš? Proč myslíš, že druhá možnost je ta správná? Bylo by krásné, kdyby tě hledal, kdyby mu na tobě záleželo. Jenomže mám takový pocit, že si myslí "Ta holka je blázen", či ještě něco horšího. Vždyť jak jsem se před ním pokaždé předvedla? A pokud si nemyslí tohle, zdá se mu, že bez Johna nemůžu žít, že nemůžu dýchat, že nemůžu spát ani dívat se na televizi. Ne, to se vlastně zdá mě. Zdá se mi to, ale strašně ráda bych zjistila, že život má i přes tohle všechno ještě nějaký smysl, že mám naději. Chtěla bych být šťastná, jen se snažím přijít na to jak.
Dál brouzdám po internetu a hledám kontakty na místní vojenskou základnu, nebo cokoliv jiného, co by mě dovedlo ke Skyovi. Musím s ním mluvit, musím ho vidět a musím se pokusit najít štěstí.
Nikdy se mi to nestalo, ale probudí mě odbíjení hodin ve vedlejší místnosti domu mých rodičů. Mé hodinky na nočním stolku ukazují pět hodin. Zvednu hlavu a všimnu si blikajícího počítače v nohách postele. Ani nevím, kdy se mi podařilo usnout, ale pamatuju si, že jsem nic kloudného nenašla. Žádnou stopu. Přitáhnu si notebook na kolena, prohrábnu si zacuchané vlasy a začnu v pročítání nějakého dlouhého článku, ve kterém by se mi mohlo podařit najít nějaké kontaktní jméno velitele, nebo někoho takového. Čtu a najednou si všimnu čísel po straně stránky. Takhle brzo ráno mi chvíli trvá, než pochopím, že se jedná o telefonní čísla. Rychle odstrčím počítač stranou a vyskočím z postele. Pobíhám bosá po pokoji a starý koberec mě škrábe do chodidel. Snažím se najít svůj mobil, a když ho konečně svírám v ruce, vytočím jedno z čísel. Vyzvání, stále vyzvání… a až poté, co to spadne do hlasové schránky, si uvědomím, že je pět hodin ráno a že takhle časně nikdo telefony nezvedá. Zklamaně zalezu zpátky do postele, přehodím si peřinu přes hlavu a čekám do doby, kdy si už nebudu to číslo šeptem opakovat, a znovu usnu.

Na minutu přesně se rozcinká budík. Jako každé ráno, i dnes se nepřítomně zvednu z postele a jako v mrákotách se odvleču do koupelny. Chrstnu si do obličeje ledovou vodu a pak si vykartáčuju k ramenům střižené světlé vlasy. Obléknu se a seběhnu schody dolů do kuchyně. Z horní skříňky sundám jednu sklenici a naplním ji vodou z kohoutku, poté se natáhnu na poličku pro krabičku prášků a vyndám tři. "Jeden, Mary, bereš si jen jeden prášek!" ozve se za mými zády, a i když se neotočím, vím úplně přesně, jak se má matka tváří. Vzdychnu a hodím zbylé dva zpátky do krabičky. "Potřebuju se uklidnit, mami, potřebuju víc prášků." Matka mě popadne za ramena a otočí čelem k sobě. "Nepotřebuješ," řekne nekompromisně. "Ale jo! Ty to nechápeš! Já… potřebuju se uklidnit a najít nový smysl svého života," hlas se mi zlomí, zavřu oči, abych zadržela slzy. Už je to tu zase. Moje krizová chvilka. "Ježíšmarjá! Mary, nedělej jako by John byl jediným smyslem tvého života!" vykřikne a zašklebí se. Pak se otočí na patě a zmizí v obývacím pokoji, kde hlasitě hraje televize. "Ale on byl…" zašeptám, i když už mě nikdo neslyší. V tom mě přepadne vztek, zatnu dlaně v pěst a rychlými kroky vyrazím do obýváku. Postavím se před hrající televizi, protože vím, že jinak by mi matka ani otec nevěnovali pozornost. "A začnu tím, že se odtud odstěhuju! Protože… tady už se to vážně nedá vydržet, mami! Už nejsem tvoje malá holčička!"

Dorazím do cukrárny těsně před devátou, akorát ve chvíli, kdy se San chystá otočit cedulku s nápisem otevřeno. "No, hurá! Už jsem myslela, že nedorazíš," ušklíbne se San, ale když se hned na to usměje, vím, že všechno je v pohodě a že se na mě nezlobí. "To bych ti neudělala," obejmu jí a zase se mi chce plakat. Ne kvůli tomu, že jsem přišla skoro pozdě, ale kvůli tomu, co bylo. Kvůli minulosti, která nebyla nejrůžovější. "No jenom jestli," nadhodí a pustíme se do práce.
O půlhodiny později mi v kapse zástěrky začne vyzvánět telefon. Rychle odběhnu do zadní šatny, a i přesto že se na displeji ukáže neznámé číslo, hovor přijmu. "Dobrý den," ozve se na druhé straně a já zmateně odpovím: "Zdravím. Tady Mary Allenová." Při vyslovení mého celého jména si zase uvědomím, že všechno mohlo být jinak. Vlastně úplně všechno. "Slečno, snažila jste se nám dnes brzy ráno dovolat?" ozve se po chvíli na druhé straně a mě zamrzne výraz ve tváři. Ach bože, úplně jsem zapomněla. Jak jsem mohla zapomenout na něco tak důležitého? Zhluboka vydechnu a odpovím, že ano. Přiložím si dlaň na srdce, zavřu oči a rozmyslím si, co jsem to vlastně chtěla říci. Když oči zase otevřu, už mluvím k člověku v telefonu. "Chtěla jsem se zeptat na muže jménem Sky. Pokud jsem se dovolala správně, měli byste vy být jeho vojenská základna. Bohužel o něm nic víc nevím, ale chtěla bych to napravit." "Je mi líto, ale nemůžeme vám dát informace našeho vojáka." Hrkne ve mně. Takhle to nesmí skončit. Musím bojovat tak, jak by to udělal Sky… i John. "Moc Vás prosím. Opravdu mi na tom hodně záleží. Je to přítel mého snoubence, který v létě na misi zemřel. Jen… jen jsem se chtěla se Skyem spojit a nevím, kde ho hledat." Po tváři se mi rozkutálejí slzy. Na druhé straně je dlouhou dobu ticho, až si pomyslím, že zavěsili. Až pak se ozve hlas hlásající mojí novou naději: "Máte papír a tužku?"

S papírkem v ruce se rozběhnu ze šatny kolem pultu, za kterým stojí překvapená San. "Promiň, já… musím jít!" vykřiknu a po tvářích mi stále stékají slzy. Tentokrát však štěstí. Ve dveřích do někoho vrazím, ale neztrácím čas tím, abych se otočila a omluvila. Prostě běžím, protože vím, že přede mnou je nová naděje.

Dvacátá šestá část - SKY

19. června 2015 v 23:13 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Že by mé naděje přeci jen nebyly zbytečné?
Že bych dokázal najít smysl svého života? Že bych dokázal zapomenout na to, co bylo? Že bych dokázal zapomenout na ni, i na všechno ostatní, otočit se a běžet vstříc něčemu novému? Naděje. Poslední dobou jsem jim věnoval tolik své síly, že bych málem zapomněl na to, co jsem vždy považoval za nejdůležitější. Štěstí.
S Johnem jsme si ho vybrali neskutečně moc. Zdálo se, že chodí neustále po našem boku a nikdy nezklame. Ale pak jsme ho ztratili. Nebo si jen řeklo, že už ho není zapotřebí a šlo dělat radost někomu jinému. Přišli jsme o něj, přesně to jsem si od toho léta říkal. Od léta, kdy se zdálo, že život nemá smysl. Ale teď mě napadá… co když se pustilo jen Johna? Co když stále stojí při mně, a já ho k sobě jen nepustím?
Probudím se celý zpocený, peřinu na zemi, polštář u nohou. Motá se mi hlava a otevřené oči mě pálí. Znovu je zavřu a snažím se ze všech sil vymazat z hlavy všechny ty obrazy, které mě nenechaly klidně spát.
Dělej něco! Hoď sebou! Tři, dva, jedna… TEĎ! Pal! Ozve se strašlivá rána a výhled mi znemožní dým. Pal! Znovu a znovu se ozývají výstřely, až mám pocit, že se mi z toho rozskočí hlava. Ale nesmí, musím bojovat do konce. Všichni musíme. Skyi! Skyi! Někdo na mě volá, rozhlížím se, ale nikoho přes kouř nevidím. Skyi! Náboje! Potřebuju náboje! Pomyslím si jen 'Nechte mě konečně na pokoji', ale náboje i přesto odhodím někam do dýmu, odkud si myslím, že hlas přichází. Pak ucítím pach hořícího ohně, do toho se ozve další strašlivá rána, která všechno, co je asi sto metrů přede mnou, vyhodí do povětří. Vidím oranžovo-rudé plameny, vidím, jak jsme přišli o nejmíň padesát lidí. S odstupujícím kouřem také vidím, jak se pár zbylých vrhá k ohni ve snaze zachránit. Kohokoliv. Jen si prostě zlepšit svědomí, uklidnit se, že nadarmo nezemřeli všichni. Opatrně se v zákopu dostanu na všechny čtyři a odplazím se přímo na druhou stranu než k plápolajícím plamenům. Tohle musí skončit.
"Prosííím! Dost!" zakřičím do ticha a až příliš rychle otevřu oči, které nepřestávají pálit. Po tvářích se mi řine pot i slzy. Myslím na Johna, na to, jak asi vypadala jeho smrt. Myslím na to, kdo na mě asi volal kvůli nábojům. Přežil? Znovu před sebou vidím ten seznam, který obsahoval i jméno John Daniels. Znovu mi to láme srdce. Znovu nemůžu popadnout dech. Znovu vidím usmívající se tvář Johnovy dívky. Tohle nikdy neskončí, tohle je prostě válka.
Jak by někdo jako já mohl mít štěstí? Jak bych jen mohl neztrácet naděje? A jak by je mohla neztrácet ona? Vždyť co je ještě důležitější než štěstí?

Láska.

...a pak naštěstí začalo pršet

8. června 2015 v 16:01 | Mája |  Povídky
K maturitnímu tématu "Jak jsem poznal vaši matku".


Stalo se to v úterý, což byl můj nejoblíbenější den v týdnu. Práce mi skončila brzy a já směřoval ke svému bytu v centru města. Zrovna svítilo slunce, ale i přesto se mi v pravé ruce pohupoval velký černý deštník. Podle předpovědi počasí, kterou jsem sledoval každý večer, mělo pršet. A krom toho, cítil jsem to ve vzduchu. Vždy jsem blížící se déšť cítil ve vzduchu.

Sledoval jsem lidi mířící do práce, na nákup nebo domů jako já. Bylo jednoduché to rozeznat podle jejich výrazu, chůze či zavazadla. U blikajícího semaforu jsem se raději rozhlédl, a když jsem zhodnotil, že je bezpečné silnici přejít, najednou jsem zjistil, že ležím na přechodu "jak dlouhý, tak široký". Musel jsem zakopnout o obrubník. "Je Vám něco?" uslyšel jsem dívčí hlas těsně vedle sebe, zatímco jsem se snažil vyškrábat na nohy. "No, myslím, že jsem v pořádku…" řekl jsem nepříliš přesvědčeně. Když jsem na ni pohlédl, chichotala se a neustále opakovala, že opravdu nechápe, jak jsem tady mohl spadnout. Upřímně, také jsem to nechápal, ale měl jsem za to, že ta dívka musí být můj anděl. A tak jsem se rozesmál taky.

Připadalo mi, že se smějeme, stojíme na přechodě a díváme se na sebe celé hodiny, ale určitě to bylo jen pár minut. Nervózní řidiči už začínali troubit. Rychle jsem ji popadl za předloktí, protože jsem se bál, že by zmizela v okamžiku, kdy bych se otočil, a vrátil se spolu s ní na chodník. Představil jsem se a chtěl jí podat ruku, ale v tom okamžiku se spustil hustý déšť. Dívka nervózně přešlápla z nohy na nohu a už se mi chystala zamávat k odchodu. Neměl jsem v hlavě nic jiného než to, že tohle rozhodně nesmím dopustit. Proto jsem rychle rozevřel svůj černý deštník a schovali jsme se pod něj oba dva.

"Můžu Vás někam doprovodit?" zeptal jsem se nervózně a utřel si hřbetem ruky kapky z tváře. "Nechci Vás obtěžovat," namítla a sklopila pohled ke špičkám svých bot. "To je v pořádku, kam máte namířeno?" Nadechla se, ale s odpovědí váhala, jako by bylo zatěžko se mi svěřit. "Pokud máte čas, tak prosím do svatebního salónu v Lipové ulici. Mám tam sraz s přítelem," pousmála se a konečně vzhlédla. Nikdy bych neuvěřil, že mi může zlomit srdce někdo, koho znát pár minut.

"A takhle děti, tak jsem poznal vaši matku. To jsem měl štěstí, že si ho nakonec nevzala, nemyslíte?" odvrátím zamyšlený pohled od okna a zavadím jím o spící dětské tváře. Zklamaně si povzdechnu, že můj příběh nevyslechly celý. Jako pokaždé si uvědomím, jakou jsem měl kliku, že tenkrát začalo pršet a my dva jsme do toho salónu nikdy nedorazili.