Květen 2015

Jak se James rozhodl

31. května 2015 v 21:41 | Mája |  Povídky
Naslouchám tichému oddychování své maličké dcerky. Usnula mi v náruči, ještě než jsme stihli přijet domů. Hrozně rád ji pozoruji, když spí. V tu chvíli se až neskutečně podobá své matce. A je nádherná.
Na ten den nikdy nezapomenu, stejně tak na její poslední pohled. Na pohled, který říkal všechno. Úplně všechno. Nikdy jsem její rozhodnutí nepochopil, a myslím, že se mi to ani nikdy nepodaří. Ale chápu, že byla zlomená a že za to mohl její spletitý život. Jenže žádný život není pohádka. Uvědomil jsem si to už jako malý, když mí rodiče utratili našeho psa. Až později jsem se dozvěděl, že byl vážně nemocný, ale předtím jsem to prostě nechápal. To jsem byl poprvé zlomený.
V ten den jsem ale zlomený nebyl, byl jsem zbavený všech smyslů jako bych padal s ní. Moje ruka zůstala natažená k ní a čekala na stisk, kterého se nikdy nedočkala.
Když se narodila malá Ali, poslala mě okamžitě pryč. Věděl jsem, že chyba se stala už dávno. Nikdy jsme spolu totiž doopravdy nebyli. Myslel jsem si, že o to nestojí, a když mě v porodnici poslala pryč, ještě víc jsem se v tom utvrdil. Od toho dne vím, že to nebyla pravda. Že bylo ve skutečnosti všechno jinak. A od toho dne mě tahle pravda mučí.
Poté, co jsem viděl, jak zavrávorala a kameny se pod ní zřítily… potom jsem si myslel, že jsem přišel o všechny naděje. Myslel jsem, že nejjednodušší bude zachovat se stejně jako ona. Anebo její matka. Zmizet a ulehčit tím trápení, jak sobě, tak ostatním. Jenže jak bych si tím pomohl? A co ta maličká? Ta, která žila půl roku se svou milovanou matkou a pak o ni navždy přišla? Co by bylo, kdyby od ní odešel i otec? A tak se přede mě postavilo rozhodnutí. Zmizet nebo zůstat.
Je strašné žít s vědomím, že jste celou tu dobu někoho milovali, ona milovala vás, ale nikdy se to ten druhý nedozvěděl. Vím, že to byla chyba a nehodlal jsem udělat další. A tak jsem se rozhodl. Zůstal jsem.

Zaplatím za taxík a vystoupím z auta, zatímco opatrně svírám v náruči svou dceru, připraven udělat vše pro to, aby se nevzbudila. V jejím malém pokojíčku zatáhnu závěsy a znovu se skloním k ní. Klidně oddechuje a usmívá se. Usměji se taky, vědomím, že se Ali něco pěkného zdá. Pohladím ji po růžové tváři a přitáhnu jí peřinu až k bradě. Dál ji sleduji, jako by se zastavil čas. Oddychujeme společně, usmíváme se společně. Vím, že máme naději. Vím, že jsem se pro tentokrát rozhodl správně.

Jak se Emma rozhodla

30. května 2015 v 21:30 | Mája |  Povídky
Nadechnu se. Vydechnout se neodvažuji, jelikož vím, že výdech bude konec. Výdech znamená rozhodnutí. A na to já potřebuji ještě čas.
Pamatuji si, jak jsem před pěti lety byla svědkem toho šepotání, kdy matka svěřovala strýci, že odchází. Že už nemá sílu v tom pokračovat. A teď nemám sílu já.
Také si pamatuji, jak dva roky potom tragicky zahynula moje sestra. Volala mi, aby mi řekla, že se jí podařilo najít matku, zatímco se její auto řítilo po dálnici. Ležela v nějakém psychiatrickém centru napojena na různé zklidňující přístroje na druhém konci země. Podařilo se jí tudíž utéct pořádně daleko. Jakmile sestra dořekla poslední nešťastnou větu o tom, jak je jí hrozně líto, že už si s matkou zřejmě nikdy nebude moci promluvit, stalo se to skutečností. Jenomže spíš takovou, že si matka nepromluví s ní, i kdyby mohla být odpojena z přístrojů.
Celý rok jsem žila s přesvědčením, že za smrt mojí jediné sestry může má matka. Věřila jsem tomu, dokud matka nezemřela v tom zašedlém zpustošeném centru někde v zapadákově, a její tělo se ocitlo na hřbitově vedle sestry. Pak mě víra opustila a už se nikdy nevrátila zpátky ke mně. Otec si přál, aby byla matka pochována u nás na hřbitově, i přesto že mu beze slova zmizela a celou dobu se neozvala. Vlastně se neozvala vůbec nikomu a všem tím zlomila srdce. Prostě se vypařila a já jí to budu mít do smrti za zlé.
Možná zrovna tohle podpořilo moje přesvědčení, že život nemá smysl. Přesvědčení, že něco jako mateřská láska neexistuje. Přesvědčení, že mateřská dovolená není pouze pro matky-pokud vůbec. Přesvědčení, že žít je ztráta času. Stejně jako milovat. Není snad kruté, když vás miluje někdo, koho vy ze srdce nenávidíte, a místo toho milujete toho, kdo vás ne? Není tedy kruté žít, když i samotný Shakespeare-stvořitel mých oblíbených sonetů-se v polovině z nich vyznává z toho, že základem života je láska, a z druhé poloviny rodičovství? Pak tedy nemám proč žít, nemám pravdu?
Lidé mi vždycky říkali: "Emmanuelle, na to nemáš. Nemůžeš dělat něco, na co nemáš. Najdi si něco, na co máš a tomu se věnuj." Buď jsem potkala špatné lidi, anebo měli pravdu. Nemám na to, a tudíž nemůžu žít.
Že bych se rozhodla?
Opírá se do mě vítr. Lehoučká halenka vlaje za mnou, ruce bezvládně visí podél těla. Nic mě tady nedrží. Nikdy nepoznám lásku, nikdy nebudu dobrou matkou. Vím to, prostě to vím. A jestli zůstanu, skončím jako má matka. Později bych za sebou nechala spoustu rozbořeného, ale když odejdu teď, bude to snazší. Určitě.
Stačí jediný krok, jediný pohyb nohy, a bude konec. Konec trápení, konec zklamání, konec beznaděje.
Od nádechu uběhlo jen několik málo sekund, ale jak jsem zjistila, člověku může i za těch pár sekund přijít na mysl úplně všechno. Zvlášť před koncem. Ještě jednou se do mě opře vítr, zakymácím se a zvednu pravou nohu.

"Emmo," ozve se za mými zády, tiše, naléhavě a zdrceně. V poslední chvíli se otočím a uvidím ho. To je on. Moje ztracená, zatracená, neopětovaná láska. Došlápnu na zem, připravená se k němu rozeběhnout. Běžet a skočit mu do náruče, protože přišel. On přišel. Našel mě. Kameny se pod mou nohou pohnou a začnou se drolit. Zavrávorám a snažím se najít zase rovnováhu, ale je pozdě. Už jsem se přeci rozhodla a své rozhodnutím nezměním. Zaúpím a sleduji, jak mi jeho tvář mizí z dohledu, protože padám. Zavřu oči a cítím, jak mě vítr obepíná vší svou silou. Cítím, jak mi zalehly uši, jak mě rozbolela hlava. Vím, že je konec. Jen teď už nemyslím na nic jiného, než na ty dva životy, co jsem nechala za sebou. Dva životy, kterým možná budu chybět. A než je úplně konec, napadne mě, že jsem se nerozhodla správně.

Dvacátá pátá část - MARY

23. května 2015 v 22:08 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
"Mějte se krásně," rozloučím se a podávám asi třicetileté ženě pečlivě zabalený zákusek. Poté co za ní zapadnou dveře a zvonek se dnes naposledy rozezní, jako by oslavoval odchod posledního zákazníka, tleskne San rukama, usměje se nad dnešním dnem a popohání mě s úklidem, abychom už mohly jít domů. Jenomže mě se ani moc nechce. Loudám se s odnášením váz do zadního kumbálu, skládám na tácy zbylé zákusky a nesu je do ledničky. Vím, že na mě doma čeká věčně duchem nepřítomný otec, ze kterého se za poslední dobu stal povaleč u televize, a matka, která už dávno není ta veselá, i když občas nepříjemná, žena, která tak ráda zahradničila. Možná bych na to všechno koukala jinak, kdybych s nimi nebydlela, ale bydlím. Život se totiž vždycky nevydaří tak, jak jste si plánovali. Stačí mžik a všechno je nenávratně pryč.
Nenávratně napořád pryč, opakuje se v mé hlavě a nemůžu to vymazat. Prostě to nejde. Stalo se to, a asi se to stát mělo. Možná mají rodiče pravdu a opravdu bych to, co se stalo Johnovi, neměla tolik řešit. Možná bych se měla posunout dál, opravdu dál. Odstěhovat se, najít si opravdovou práci, třeba i jít studovat… "…vidět Skye," vydechnu a vytřeštěnýma očima sleduju muže, který zrovna přeběhl silnici a teď, právě teď, stojí u jednoho ze stolků s kostkovanými ubrusy a naklání se k váze s kopretinami. Zazmatkuju a rychle se k oknu otočím zády. Až příliš pečlivě skládám ubrus, nohy mám přikované k podlaze, a i kdybych chtěla, nepohnu jimi. Zhluboka dýchám a snažím se poslat pryč všechny ty otázky, které mi jedna po druhé naskakují v hlavě. Jenomže to nezvládnu, zavřu oči a položím si ruku na rychle bušící srdce. Uklidni se. Proč tu je? -Toť otázka, …ale co je ti do toho? Co to tam venku sakra dělá? -Toť otázka, …ale co ti je sakra do toho? Přestaň! Vykřikne ten momentálně silnější hlas v mé hlavě. Okamžitě přestaň s těmi otázkami a uklidni se. Ihned.

Položím úhledně složený ubrus na jednu z odsunutých židlí a sebevědomě se otočím. Venku ale nikdo není a kopretiny, na které nemilosrdně dopadá déšť, se začínají zavírat. A v tu chvíli si to uvědomím. Je tu možnost, že tam venku Sky vůbec nebyl a já si ho pouze vyfantazírovala. A pokud je tato možnost pravdivá, jsem v háji. Nemám jediné právo přemýšlet právě teď nad tím, co asi dělá, kde je a na co myslí…

Dvacátá čtvrtá část - SKY

18. května 2015 v 21:57 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Kalhoty, mikina, boty, pláštěnka, baterka, zbraň dostanu na základně, kartáček na zuby, šampon… V hlavě si odškrtávám dlouhý seznam věcí, které jsou nezbytné pro to, abych na měsíc zmizel- oficiálně neznámo kam. Všechno pečlivě skládám do obřího batohu, na vrch připevním karimatku a spacák a poté dlouhou dobu sedím ve starém křesle, zírám z okna a přemýšlím, co ještě nemám. No, jasně! Potřebuju nějaký jídlo na cestu, a jelikož bude nanejvýš pět odpoledne, mohl bych stihnout samoobsluhu ve městě.
V předsíni popadnu bundu, která je pro studená podzimní odpoledne nezbytná, a rychlým krokem se vydám k autu. Když dojdu až k němu, plácnu se do čela, jakmile si uvědomím, že nemám klíčky. Zakleju a vběhnu zpátky do domu. Vím, že jsem tím ztratil potřebné sekundy, ale neztrácím naděje a dál věřím, že obchod stihnu těsně před zavíračkou. Přesně to jsem si dal za úkol. Věřit a neztrácet naděje.
Když zaparkuju při kraji chodníku, začíná se stmívat. Všimnu si, že na přední sklo dopadají malinkaté kapky deště. Urychleně otevřu dveře a vydám se přes silnici k obchodu. Ulice se vylidňuje, krámky zavírají. Rozhlížím se ze strany na stranu, abych věděl, že mě žádné auto nezajede, a v tom spatřím nádherné bílé květiny. Jsou ve váze na úhledném kostkovaném ubrusu, pyšní se svou překypující krásou, a i přesto že se smráká, usmívají se. Vytřeštěnýma očima se podívám, co je to za obchod. Chvíli mám před očima zamlčeno, ale když zaostřím, vidím velký nápis CUKRÁRNA. Rychle přeběhnu silnici a zanedlouho už stojím těsně u stolků a prohlížím si kopretiny pěkně zblízka. Hledám podobnost, jakoukoliv, ale hlavně nějakou. Že bych Ji našel? Je hloupost myslet si, že ano jen díky kopretinám?

V okně se objeví postava s blonďatými vlasy. Je otočená zády a skládá ubrusy. Rozběhnu se. Přilepím se za roh ke studené vlhké zdi a zadržuju dech. Nesmí mě vidět. Neviděla mě, že ne? To se nesmí stát. Ne, když vím, co všechno by jí má přítomnost připomněla. Nechám na sebe padat kapky houstnoucího deště a na jídlo úplně zapomenu.

Nerozhodné

12. května 2015 v 19:55 | Mája |  Dopis
O měsíc dřív
"Kennedyová za čtyři!" ozvalo se od učitelské katedry a já se zděšením zvedla hlavu z lavice. Naprázdno jsem otevřela pusu, ale nevydala ani hlásku. Jak se stalo, že se můj průměr 1,6 posunul na trojku? A jak jsem to proboha dokázala za pouhý týden? Jenomže problém je v tom, že odpověď mi byla až příliš jasná. Není tu Honey…
Zatímco jsem se doma snažila nacpat do sebe všechny ty biologický, chemický a fyzikální věci, čas ubíhal a ubíhal, až jsem si uvědomila, že Honey je pryč už týden. A že za celý týden neměla potřebu se mi ozvat. To jsem věděla až moc dobře, jelikož jsem si kontrolovala e-mailovou schránku každou půlhodinu s nadějí, že tam od ní bude klidně jen jedna jediná věta. Ale když jsem tam pokaždé nic nenašla, upnula jsem se místo na e-mail na čokoládu. Na hodně, hodně, hodně čokolády.
Jakea už jsem nějakou dobu neviděla, zato Mark byl u nás domu skoro každý den. Pomáhal mi se školou, jak nejvíc dovedl a všechno to mělo za následek akorát unavené polehávání na školní lavici, místo lepších známek. V tu chvíli mi přišlo, že s Honey odešla dobrá nálada, legrace i můj život.

Přišlo nové pondělí, nový začátek týdne a já vstávala z postele s novými nadějemi. Když jsem si v kuchyni připravovala snídani, stejně jsem ale dostala strach z biologie, která mě čekala. Věděla jsem, že to nezvládnu. Že nezvládnu život bez Honey. Donutila jsem přesvědčit samu sebe, že dnešní den bude aspoň něčím výjimečný, že všechno zvládnu a naučím se, jak být zase OK. Vyčesala jsem si vlasy do ledabylého drdolu a nalíčila se trošku víc než obvykle. Převlékla jsem se z pyžama do černých džínů a květované halenky a rozhodla jsem se, že si dneska vezmu do školy místo batohu kabelku. Přece jen je dnes výjimečný den. Pár minut poté už nás mamka hnala do auta a vyrazili jsme.
První, co mě ten den rozhodilo, bylo slabé mrholení a vlhko, které bylo ve vzduchu cítit a potvrdilo, že v noci pořádně pršelo. Když jsem vystupovala z auta, šlápla jsem přímo do louže. Leo se mi smál na celé kolo, a když už popadl dech, zamával na mě na rozloučenou a zmizel v hloučku lidí, kteří patřili do jeho velké party a chodili s ním nejen do třídy, ale hlavně na fotbal. Já jsem zhluboka vydechla, pokusila se tím uklidnit a vrátit si počáteční naděje na dobrý den. No, moc to nepomohlo. Zamířila jsem ke školní bráně a už v polovině mé cesty začalo prudce pršet. Prohrábla jsem dno kabelky a chvíli trvalo, než mi došlo, že opravdu nemám deštník. Rozběhla jsem se proto co nejrychleji ke dveřím, prodírala se davem studentů, kterým déšť očividně vůbec nevadil, a myslela na to, jak mi ty zatracené kapky ničí účes. A pak se mi někdo postavil do cesty a ať jsem se ho snažila jakkoli obejít, nešlo to. Po chvíli už jsem to nevydržela a pohlédla nahoru, abych zjistila, s kým mám tu čest. Zamračila jsem se a zabodla pohled do kudrnatého kluka s hnědýma očima, kluka, který chodí na stejnou francouzštinu jako já, kluka, který mě tenkrát odstrčil a kluka, který se potom zachoval tak moc nevypočitatelně a chytal mě při pádu ze schodů. A to pondělí to dělal zase- zase byl šíleně nevypočitatelný. Rozesmál se nad mojí reakcí na to, že mě nechce pustit dál, a byl to takový ten srdečný smích. A já se na něj zamračila, jako snad ještě na nikoho, a odstrčila ho stejně jako on mě tenkrát, abych konečně mohla běžet k vratům a dostat se do školy.
Zběsile jsem se prohrabávala mými poznámkami a snažila se nasát do sebe ještě nějaké informace před začátkem hodiny a chvílí, kdy přede mnou bude ležet velký a tak moc složitý test. "Ahoj, Lin," ozvalo se za mými zády a někdo mi zaklepal na rameno. Moc dobře jsem ale věděla, kdo to je. "Čau," řekla jsem, aniž bych se otočila. Věděla jsem, že nemám času nazbyt a že otočení se by mi sebralo až moc sekund. Cítila jsem, jak se Mark zvedl ze židle a poté obešel mojí lavici. "Co je? Ty se mnou nemluvíš?" zeptal se napůl zděšeně, ale já věděla, že je na jeho tváři přesto náznak úsměvu. "Ale mluvím, jen mě za pár minutek čeká biologie, pamatuješ?" Rozklepaly se mi ruce a kolena a samým strachem jsem se kousla do rtu. Mark se natáhl a sevřel mé dlaně do svých hřejivých rukou. "Klid, zvládneš to. Neboj se." Mrkl na mě a na mé tváři, se díky tomu na okamžik ukázal úsměv. "Mimochodem, dneska ti to vážně sluší, Lindsay," prohodil, pustil moje dlaně a vrátil se na své místo. "Nedělej si srandu, vím moc dobře, že jsem úplně mokrá, kvůli tomu, jak začalo zničeho nic lejt jako z konve," zamračila jsem se na něj ze srandy a poslala k němu ještě jeden úsměv. "Já to myslím vážně. Opravdu ti to sluší," prolomil Mark nastávající ticho ve třídě, do které právě vstoupil profesor Harris. Cítila jsem, jak se ke mně přilepily zraky všech lidí v učebně a rychle jsem se ohlédla. Můj pohled se zarazil u něho. U nevypočitatelného kluka, který se kdoví proč zase jako mávnutím kouzelného proutku objevil na mé hodině biologie, i přesto že tu nikdy dřív nebyl. Ještě na poslední chvíli jsem si všimla, že mu profesor dává jinou práci, než nám a pak už jsem zabořila pohled do papíru, který přistál na mé lavici a byl rozhodující pro můj výjimečný den.

Později toho týdne jsme seděli s Markem na mé posteli a přemítali nad jedním fyzikálním zákonem, jehož název jsem nebyla schopna si zapamatovat. Mark mi vysvětloval, co podle něj znamená, ale několikrát za ten den mi připomněl, že si opravdu není jistý. Někde mezi zadáním příkladu a samotným výpočtem mi Mark položil jednoduchou a prostou otázku, na kterou bych měla okamžitě odpovědět. Věděla jsem, že už se to v celé škole aspoň týden řeší, a také jsem věděla, že bych to měla začít řešit taky. Ale neřešila. A proto, když teď zaznělo to otřepané "Půjdeš se mnou na vánoční ples?", měla jsem v krku okamžitě knedlík a nebyla schopna slova. Ostražitě jsem k němu vzhlédla a sledovala jeho nervózní pohled. Bylo mi jasné, že se musel pořádně přemlouvat, aby se odvážil k tomu položit mi tu otázku. A taky mi bylo jasné, že bych neměla váhat a měla rychle souhlasit, celá šťastná tím, že mě vůbec někdo pozval. Jenže jedna část mé hlavy mě začala přesvědčovat, že bych neměla být uspěchaná. Co když přijde ještě lepší nabídka? Co když se zničehonic objeví princ na bílém koni (no dobře, toho koně by mít ani nemusel) a řekne: Smím prosit? A tak jsem nějakým zázrakem zvládla vykoktat, že bych si to chtěla promyslet a že vlastně ještě ani nevím, jestli tam půjdu. Ale věděla jsem, že tam chci jít až moc, jen jsem byla až příliš nerozhodná pro to, abych řekla ano. Stejně jako jsem byla až moc nerozhodná na to, abych napsala Honey sama,… na to, abych mamce řekla, jak divné mi přijde, že chodí tak pozdě z práce… a na to, abych si přiznala, že život přece musím zvládnout i bez nejlepší kamarádky.

Melodie

11. května 2015 v 14:27 | Mája |  Úvaha, líčení
Z posledních sil se vyškrábu na kopec a už ho vidím. Tyčí se přede mnou obrovský majestátní hrad. Nejsem tu poprvé, takže moc dobře vím, že je opuštěný. Proto mě nepřivítá žádný zvuk a ani plamínek světla. Pak projdu mohutnou dřevěnou branou a rozprostře se přede mnou nádvoří, dříve jistě dlážděné žulou nebo čedičem, dnes už ale celou zem pokrývají jen trsy temně zelené trávy.
Když si sedám do tureckého sedu, naskočí mi husí kůže. Je tu vlhko, chladno a každý jiný člověk by vzal strachy nohy na ramena. Já to ale neudělám, tak jako už tolikrát. Svým způsobem to tu mám ráda.
Hrad mě teď obklopuje ze všech stran a každá jeho kamenná věž hází stín na protější stěnu. Zvednu hlavu a zabořím pohled do temně černé noční oblohy. Dnes večer je úplná tma a jediné, co má tendenci hrad osvítit, jsou hvězdy a měsíc v úplňku.
A já mám i přes všechnu tu černočernou tmu pocit, že dokážu vidět, jak kolem mě vítr tančí a zpívá svou vlastní tichou melodii, snad tu nejtišší, jakou jsem kdy slyšela. Na chvilku se mi zdá, že hvězdy blikají do rytmu té melodie a že spolu se mnou sledují, jak vítr nabírá sílu k nejvyššímu tónu a prolétne přitom skrz naskrz celým hradem. Pak jen zavřu oči a úplně potichounku si začnu pobrukovat s ním…

Srdce Evropy

8. května 2015 v 19:38 | Mája |  Úvaha, líčení
Když jsem se vracela z Holandska, celá ohromená nově poznanou kulturou, tradicemi a naprosto jinou krajinou, než jsem znala, přemýšlela jsem nad tím, co je typické u nás. Co je vlastně bohatstvím České republiky? Kolem mě se tyčily hory, zanedlouho jsme projeli okolo elektráren a při průjezdu městem mi výhled zastínily vysoké panelové domy. Tohle vídáme každý den, a kdyby se nás někdo na Česko zeptal, asi by nás to bylo napadlo jako první. Co ale může Česká republika nabídnout světu a na co sem cizince nalákat?
I přesto že je naše země malá a náhodnému pozorovateli by se uprostřed Evropy mohla zdát přehlédnutelná či nedůležitá, vždy jsme byli úzce spjati s úspěchy i problémy tohoto světa. Ne nadarmo se jí přeci říká Srdce Evropy. I to do Země české láká cizince, střídání doby blahobytu a štěstí s dobou bídy a utrpení.
Historie Českého státu totiž nebyla růžová a my si musíme přiznat, že kdyby se kdysi stalo něco jinak, nebo se to nestalo vůbec, měli bychom možná ve světě lepší postavení. Možná bychom byli větší a silnější, ale to jsou všechno jen velká možná.
Bez ohledu na to, co bylo, se můžeme pyšnit historickými jádry mnoha měst, která lákají spoustu zahraničních turistů, parky a památkami ze seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a v neposlední řadě rozhodně i tím nejlepším pivem, jelikož na "czech beer" slyší ve světě všude. Člověk musí občas zajít daleko od myšlenek všedního dne, ale zjistí, že v jádru jsme nádherná země s rozmanitou krajinou, že tak dobré pivo a buchty jen tak v nějaké jiné zemi nemají a že se tu máme přeci jen dobře. Těm, kteří začínají s Českou republikou ztrácet naděje, je hodno připomenout slova hymny, jejímiž autory jsou František Škroup a Josef K. Tyl.

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj!

Nesnadné

7. května 2015 v 20:49 | Mája |  Dopis
O pět týdnů dřív
Tak jo, to zvládneš. Prostě vstaneš z postele, oblíkneš se, vyjdeš ven a zamíříš k jejímu domu. Musíš se s ní rozloučit. Teď nebo nikdy.
Dál jsem ležela na zádech, dívala se do stropu a uvažovala nad únikovým plánem. Jak ráda mám únikové plány. Hodí se vždycky, když si člověk ze všeho nejvíc přeje zmizet, vymazat realitu, ztratit se. Jenže taky nikdy nepřinesou nic dobrého. Nestihnete autobus, zapomenete na nákup nebo vyzvednutí sestry, vymaníte se z posledního setkání se svým otcem. Donutila jsem se, položit si otázku, zda vážně chci, aby to dopadlo takhle. Abych se nerozloučila. Když jsem našla dostatek důvodů, proč tohle rozhodně nemám v plánu, vyskočila jsem na nohy. Dobře, nebylo to zrovna skákání, ale aspoň jsem vstala. To už je celkem slušný na to, že je neděle ráno, z kuchyně se line vůně maminčiných palačinek, z vedlejšího pokoje zní roztomilý zpěv vaší mladší ségry a vaše nejlepší kamarádka za dvě hodiny odlétá na rok do Evropy. Naprosto klasická neděle…
Tik ťak, tik ťak. Vteřinová ručička ubíhala rychlostí blesku, a zatímco jsem polykala poslední kousek palačinky, až moc jasně jsem si uvědomovala, že není čas. Zmocňovala se mě panika a bez jediného slova jsem vystřelila od stolu. Nestihla jsem si vzít ani boty, ani bundu, běžela jsem, jak nejrychleji to šlo, až jsem nemohla popadnout dech. Ale nevzdávala jsem se. Musela jsem ji vidět. Běžela jsem okolo všech domů v naší ulici, vyzouvaly se mi domácí chlupaté bačkory, ale bylo mi to jedno. Tentokrát mi dokonce bylo jedno i to, že mi vítr cuchá vlasy a vytváří z nich něco naprosto zamotaného, co ani není v mých silách definovat. Prostě jsem běžela.
"Lindsay!" vykřikla, když jsem ji až příliš rychle objala. Trochu se přikrčila a položila na zem příruční zavazadla. Pak už měla volné ruce na to, aby mě vší silou přitáhla k sobě. Z očí se mi spustily slzy a nedokázala jsem si představit, jak bych ji někdy mohla pustit. Ne, to nepůjde. Nemůžu jí přece pustit, aby mi odjela na rok pryč. To nejde. Co jen budu dělat?
Jenomže jsem neměla ani trošičku na výběr a ona přece jenom naskládala zavazadla do kufru auta, rozloučila se s bratrem, mamkou i se mnou, a pak s otcem nastoupili do auta a vyrazili na letiště. A i přesto že mi poslední týden byla zcela jisté, že k tomuhle dojde, rozbrečela jsem se ještě víc a nemohla s tím vůbec nic dělat.
A přesně toho jsem se bála. Toho, že přijdu do školy a nikdo na mě nebude mávat na pozdrav, nikdo mě neobejme a nikdo se mnou neprobere nejnovější školní drby. A přesně tak to taky bylo. Po úmorných šesti hodinách předmětů, kterým jsem ten den ani trošku nerozuměla, jsem se skloněnou hlavou seděla v jídelně u našeho obvyklého stolu, dívala se na svůj oběd, který už zdaleka nevypadal tak chutně, jako předtím u pokladny, a poslouchala šum v rušné jídelně. Mark a Jake seděli proti mně a nepřítomně hleděli do prázdna. Otočila jsem hlavu k židli vedle mě, která zela prázdnotou, a ucítila, že se v blízké době dostaví další záplav slz. Jako by to snad včera nestačilo. "Omlouvám se, kluci, ale tohle nedám," špitla jsem a rychle odnesla tác s nedotčeným jídlem. Rozběhla jsem se na toalety, kde nade mnou slzy zvítězily. Dala jsem záchodové prkýnko dolů a posadila se, zatímco jsem se snažila najít v batohu kapesník. Mezitím se tichem vznášel můj vzlykot. Spolkla jsem prášek proti bolesti hlavy a snažila se uklidnit. A pak jsem uslyšela něčí hlas, v tu chvíli mi ani trochu povědomý nepřipadal. "Jsi v pořádku?" ozvalo se po druhé, tentokrát zřetelněji. "Mmm" zasténala jsem a nechala hlavu spadnout do dlaní. Vteřinu na to se ozvalo zaklepání na dveře, které se se skřípotem začaly otevírat. "Lindsay! Co tady děláš?" Audrey na mě hleděla svýma velkýma zelenýma očima a nemohla uvěřit, že tu vidí zrovna mě. Asi jsem se jí na franštině zdála vyrovnanější, napadlo mě v tu chvíli, nechala jsem se obejmout kolem ramen a dovést až k umyvadlu. Na nic se neptala a rychlým pohybem ruky mi do obličeje chrstla studenou vodu. Normálně bych si začala stěžovat, co to jako dělá, ale teď jsem musela přiznat, že to docela pomohlo.
Vyprávěla jsem Audrey o Honey asi půl hodiny, než se s omluvou otočila k odchodu, že už opravdu musí jít na hodinu. Já jsem to ale pro ten den se školou vzdala. Zeptala jsem se Marka, do kterého jsem na chodbě vrazila zrovna, když vycházel z jídelny, jestli mě může odvést domů a on souhlasil, jelikož asi také neměl v plánu ve škole zůstávat.
Zavřela jsem se ve svém pokoji a až moc jasně si uvědomovala, jak nesnadné bude tu být bez Honey. Ale na druhou stranu jsem moc dobře věděla, že na rozdíl od táty tenkrát před pěti lety, se Honey zase vrátí. Sice za rok, což se teď zdá jako neskutečně dlouhá doba, ale vrátí se. A jak řekla, můžeme si mailovat třeba každý den.


Moje milá Honey,
nechápu, jak to tu bez tebe hodlám přežít, ale bohužel to budu muset zvládnout. Všichni tě moc pozdravujeme a myslíme na tebe. Jak se máš? Je v Evropě pěkně, nebo už začal studený podzim? Doufám, že sis vzala všechny věci a nic ti nechybí. Kdyby ale přece, neváhej napsat, a my ti to pošleme. Hodně foť, ať mi to pak všechno můžeš ukázat, ano? A taky si piš do toho sešitu, co jsem ti dala- to jen kdybys náhodou na nějakou věc zapomněla. Dávej pozor na zloděje, psychopaty, teroristy… koho můžeš ještě v Evropě potkat? No, prostě se jim vyhýbej, jasný? Dávej na sebe pozor a měj se krásně.
Posílám pusu,

Lind

Dvacátá třetí část - MARY

5. května 2015 v 18:59 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
Otevírám dveře a s tím se rozezní zvonek po celém obchodě. Okny sem proudí poslední zbytku ranního slunce a já si připomenu, že si na chladná rána budu muset začít zvykat. Ať chceme nebo ne, podzim se nezadržitelně blíží. Dojdu do zadní místnosti a sundám z věšáku sladce růžovou zástěrku. Uvážu si ji kolem pasu a sepnu si světlé vlasy, už delší dobu sestřižené k ramenům. Nová doba potřebuje novou Mary, řekla jsem si před třemi týdny, když jsem se chystala nastoupit do malé cukrárny ve městě. Byla to moje první práce a já si dala záležet na tom, abych do ní nastoupila s úsměvem na rtech, který mi před tím velmi dlouho chyběl.
Vrátím se zpátky do přední místnosti, kde jsou rozestavěné stoly pokryté kostkovanými ubrusy. U pultu už stojí San a s úsměvem mě zdraví. Vlastní to tu a až do nedávna jí tu místo mě pomáhala jedna stará paní, která ale prohlásila, že už je na to až moc stará. Upřímně, moc se k San nehodila. Ta totiž překypuje mladým a nadšeným životem, má pořád nové a čím dál více ztřeštěné plány a její vlasy jsou zbarvené do modra. Mně ale přijde do nové doby mého života ideální.
San se ke mně nakloní a připne mi na košili jmenovku, ze které jako by zářilo Nová Mary, tohle je Nová Mary a žádné staré události jí nerozhodí. Ale nikdo ve skutečnosti nemůže vědět, co se za zástěrkou, úsměvem a kratšími vlasy skrývá. Jenže i přesto, jak mi stále opakuje moje matka, žiju, existuju a dokonce i pracuju.

Na pultu stojí několik připravených váz, které čekají na to, až budou naplněny vodou a ozdobeny veselými kopretinami z naší zahrady. A já jim to nadšení nehodlám překazit. Roznesu na každý stolek jednu vázu, poté se San doneseme na pult dnešní zákusky a pak už jen zbývá otočit na dveřích cedulku s nápisem Otevřeno a může začít další usměvavý a možná až příliš sladký den, který pomůže zapomenout na to, co se za tím vším skrývá.

Dvacátá druhá část - SKY

2. května 2015 v 18:48 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Otevřu velkou černou bránu a proklouznu dovnitř. Ovane mě studený vítr blížícího se podzimu. Už je to nějakou tu dobu, co jsem tu byl naposledy. Tenkrát tu bylo plno lidí, kteří plakali pro padlé vojáky, bylo vedro k zalknutí a zprava se smutně ozývaly tóny vojenského souboru.
Nemůžu říct, že se za ty tři měsíce něco změnilo. Byl jsem na misi, která skončila dřív, než vůbec začala, a tak jsem se vrátil zpátky do svého domku na konci světa. Stále jsem ještě nevyměnil tu starou šatní skříň za novou, nevymaloval zašedlou zeď, nepověsil na zeď veselé usměvavé fotografie. Nebylo jaké věšet, jelikož můj život nebyl veselý ani usměvavý, ale stále šedivý jako… už dlouhou dobu. Možná to bylo proto, že jsem nevěděl, jak to všechno změnit, možná jsem před změnami utíkal. Ale víra mi pořád zůstávala. Celé tři měsíce jsem paličatě a zarytě věřil, že si přijde pro Johnovy věci. Ale ona nepřicházela.
Moc dobře vím, že ztratit všechny naděje by bylo jednoduché a prosté a rozhodně by se mi ulevilo. Jenže já jsem prostě nedokázal vymazat tu blonďatou dívku ze své hlavy.
Snad i kvůli tomu jsem se dnes ocitl tady, na hřbitově, kde leží John. Zvednu z kamenného náhrobku kelímek se svíčkou a vyndám z kapsy sirky, abych plamínek znovu probral k životu. Poté vrátím svíčku na své místo, posadím se do vlhké trávy a pohlédnu na vázu s čerstvými kopretinami. Prohlížím si je a v tu chvíli se mi zdají být tou nejzajímavější věcí na světě, protože díky nim vím, že tu byla. Určitě tady byla.
Začnu přemýšlet nad tím, jak se asi má. Co se v jejím životě asi změnilo? Má vůbec ona ještě nějaké naděje? Jako vždy se díky tomuhle přemýšlení ale dostanu do slepé uličky. Abych tohle všechno zjistil, musel bych za ní totiž jít a musel bych ji znovu vidět. Ne, neudělám to, nesmím to udělat. Nesmím ztrácet hlavu.
Po tom, co si několikrát za sebou přečtu Johnovo jméno, ty dvě data a krátký text, co sem nechala jeho rodina vyrýt, se ze země zase zvednu a se svěšenou hlavou kráčím zpět k černé kovové bráně.

Sednu si do auta, ale místo abych nastartoval, vyrazil domů a začal si balit věci na novou velkou misi, která mě za pár dní čeká, rozbrečím se. Jak to, že jsem skončil takhle? Kterým směrem že se to přesně dává můj život? Hodlám zbytek svého života přetrpět tím, že budu dělat to samé Nic, co teď? Čím déle mi po tvářích tečou slzy naštvání, lítosti a hlavně beznaděje, tím víc si přeju, aby lidi nepřestávali v ty své naděje věřit. A hlavně si kladu na srdce, že nesmím ztratit ty moje… a její.