Duben 2015

Nečekané

23. dubna 2015 v 23:41 | Mája |  Dopis
O šest týdnů dřív

To ráno jsem do školy neběžela, nesoutěžili jsme s Leem, kdo bude první u dveří. Mamka mu totiž dovolila jet na prodloužený víkend s kamarády na nějaký rockový festival. Takže jsem to ráno jela místo s mamkou s Honey. "Prosím tě, ještě jsme nebyly v té nové kavárně, Lind, slibujeme si to už dva týdny a pořád není čas. Myslíš, že to půjde tenhle týden?" zeptala se mě, když už jsme zajížděly na školní parkoviště. "Jo, snad jo," usmála jsem se na ní a otevřela dvířka, abych vystoupila. "To je dobře, musím s tebou mluvit," ozvala se ještě Honey. "O čem?" zeptala jsem se zvědavě a otočila se k ní. "To necháme radši na tu kavárnu." Mrkla na mě, ale úsměv se jí z tváře nějak vytratil. To mě trochu vyděsilo, ale hned jsem se rozhodla, že si s tím nebudu dělat zbytečné starosti.
Další věc, která se to ráno změnila, byla hodina francouzštiny. Když jsem otevřela dveře do učebny, byl tam. Místo v poslední lavici, seděl v první. Přímo přede mnou. A to znamenalo jediné… pokud se chci dostat na svoje místo, musím projít kolem něj. Rozbušilo se mi srdce a snažila jsem se polknout. Nervózně jsem postávala u dveří a přemýšlela nad únikovým plánem. "Hej! Ahoj, Lindsay!" slyšela jsem něčí hlas, a když jsem odtrhla oči od toho kluka, uviděla jsem Audrey, jak na mě mává. Chvilka uplynula, žádný plán mi nevyjde. Odhodlaně jsem se vydala na své místo a dávala jsem si pozor, abych měla hlavu vztyčenou. Podíval se na mě a trochu se usmál. Cože? On se na mě bude usmívat?! Zuřila jsem uvnitř sebe. Zuřila jsem, jako nikdy před tím. Posadila jsem se na svou židli a otřásla se. "Jsi v pohodě?" zaklepala mi Audrey na rameno. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem jí úplně zapomněla pozdravit. "Tam u dveří jsi vypadala úplně mimo," podotkla. Konečně jsem se k ní otočila a cítila se trapně. Ještě si tady kvůli tomu klukovi všechny znepřátelím. "Ahoj, Audrey. Promiň. Já… jo, byla jsem trochu mimo," řekla jsem pološeptem. Nějak jsem ztratila hlas, asi tím naštváním. "No docela dost," rozesmála se, ale když si všimla mého bledého a kamenného obličeje, nechala mě být, a znovu pohlédla do učebnice před sebou.
A tak tu byla další hodina franštiny, ze které si nepamatuju nic jiného než zuřivost, vztek a lítost sama nad sebou. Poté jsem spěchala ke své skříňce pro učebnici geografie a těšila se na hodinu s nejlepším učitelem na téhle škole. Už jsem se řítila ze schodů, když jsem nezvládla kontrolovat své nohy a zdálo se, že ve vteřině slítnu dolů. Ale neslítla jsem… Protože jsem zase narazila do něčeho měkkého. Až moc měkkého. Když jsem si to v hlavě přeložila, bylo mi úplně jasné, v čí náruči právě teď jsem. Stejná měkká mikina, stejná vůně, stejně silné paže. Jak se sem sakra tak rychle dostal?! Čekala jsem náraz do něčeho tvrdého, až mě ten dotyčný nemilosrdně odstrčí od své hrudi. S pevně zavřenýma očima jsem počítala sekundy, kdy se ještě cítím normálně. Teda… pokud je normální, když vám srdce bije jako o závod a snažíte se normálně dýchat, i přesto že naplno dýcháte tak akorát nově objevenou zajímavou vůni.
Jenže žádný náraz nepřicházel a mně už to začalo připadat divné. Rychle jsem oči otevřela a vyděšeně sledovala jeho pohled. Ještě nikdy jsem neviděla, že by se něčí oči tak moc usmívaly. Čekala jsem, co přijde, věděla jsem moc dobře, že jeho chování je nepředvídatelné. "V pohodě?" zeptal se a stále mě podpíral, jako bych mohla spadnout, jen co mě pustí. "Co?" vyhrkla jsem a potvrdila si v hlavě, že jeho chování je opravdu nepředvídatelné. Usmál se a sledoval můj pohled, když jsem se opatrně rozhlížela, kdo všechno tuhle scénu pozoruje. "Zdá se, že si trošku dezorientovaná. Nechceš se trochu napít, posadit se nebo něco?" Starostlivě mě vzal kolem ramen a vedl mě chodbou k nejbližší lavičce. Trvalo ještě pár dalších sekund, než jsem se stihla vzpamatovat. "To je dobrý, myslím, že to zvládnu." Odstrčila jsem z ramene jeho ruku a rychle klopýtala pryč. Co nejrychleji pryč.
Později toho dne, když jsem seděla nad hrnkem kafe a sledovala každou praskající bublinku pěny, přemýšlela jsem o skoro pádu na schodech a o "síti", která se tam objevila. Mám o tom říct Honey? Nebo mám co nejrychleji zapomenout a dělat jako že nic? "Co tak hledíš do toho hrnku, prosímtě?" ozvala se moje kamarádka a šťouchla do mě. Hlava mi vylítla nahoru a rychle jsem se omlouvala, že jsem mimo. Ale jsem, a nic s tím neudělám. Tedy aspoň teď ne. Musím nadhodit nějaké téma, abych nad tím přestala přemýšlet. "Chtělas mi něco říct?" pohlédla jsem na Honey a začala zběsile míchat kávu. Chvíli bylo ticho, než konečně odpověděla, a to jsem si myslela, že odpověď je prostá: Jo, chtěla. "No… pravda. Chtěla jsem ti něco říct. Mělas bys to vědět." Mluvila pomalu jako by se všem možným odpovědím a vysvětlení chtěla vyhnout. Naháněla mi tím strach. "Tak už to vyklop," popohnala jsem ji.
"Jedu do Evropy," pronesla ledovým hlasem, jako by to bylo něco špatného. "Tak to je super!" vykřikla jsem a vyskočila ze židle. "Konečně se tam podíváš! Pamatuješ, jak jsme si jedno léto udělaly mapu a do té zakreslily všechna místa, kam bychom se chtěly podívat? Konečně začneš odškrtávat splněné obrázky." "No, to jo. Doufám, že toho stihnu navštívit hodně, vzhledem k tomu, že…" Nedočkavě jsem jí ale skočila do řeči: "No a kdy tam jedeš? Na jak dlouho?" Přistihla jsem se, že jí to skoro závidím. Myslela jsem, že "až vyrosteme" podíváme se za oceán společně. "Vzhledem k tomu, že tam jedu na rok… a vyrážím za týden," dořekla a já jsem s žuchnutím zase dopadla na svou židli. Upřeně jsem na ní zírala a přemýšlela, jestli si třeba nedělá srandu. Musí si dělat srandu. Protože tohle nemůže být pravda.

Při představě, že tady nebude celý rok, se mi nahrnuly slzy do očí. "Cože?" špitla jsem potichounku a sklopila oči k hrnku kafe. Sledovala jsem, jak na jeho hladinu dopadají mé slané slzy. "Chceš říct, že odjedeš a vrátíš se až za rok? Za tak dlouhou dobu? …Za celý rok?" Nemohla jsem tomu uvěřit. Tomu, že moje nejlepší kamarádka, mé dvojče, mé druhé já zmizí na celý rok a já nebudu moct doběhnout na konec ulice, rozrazit dveře a vběhnout do jejího pokoje. Nebudu vedle ní sedávat v jídelně a nebudu se jí svěřovat hned, co se něco přihodí. Nebudeme společně válčit se školou a nebudeme s Markem a Jakeem podnikat víkendové výpravy. Jak jednoduše najednou tato skutečnost zastínila myšlenky na kluka, co mě chytí v ten nejnevhodnější okamžik.

Dvacátá první část - MARY

20. dubna 2015 v 23:37 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
Jen co otevřu oči, zalituju, protože se mi do nich opírá slunce. Ležím na zadní sedačce známého malého auta, uvnitř je příšerné dusno a upocené vlasy se mi lepí k tváři. Zvednu hlavu a za volantem uvidím Kate. Zřejmě nějak vycítí, že už jsem vzhůru, protože na mě hned začne mluvit. "Jessie z bistra volala." "Jessie? Jako tvoje kamarádka Jessie? Ona pracuje v bistru?" Postupně se rozvzpomínám na jednotlivé střípky včerejšího večera. Na obálku s dopisem, na smutný pohled toho vysokého kluka, na déšť a nedotčené hranolky. Vyčerpaně zjistím, že všechny moje slzy už došly, a že i kdybych chtěla, a že bych si momentálně nic nepřála víc, nemohla bych plakat.
"Divila se, co tam takhle brzo ráno děláš. Lidi z noční šichty tě museli přehlídnout. Můžeš aspoň mě vysvětlit, cos tam dělala?" Katein hlas zní vyčítavě a ustaraně, připomíná mi mámin. Zamrzí mě, že si Kate myslí, že mě má na starost, a zase si připadám jako malá nesamostatná holka. Tak, jako poslední dobou pořád. Jenže než stihnu něco říct, než stihnu podat Kate jakékoliv vysvětlení, přiblížíme se k jejímu domu a já už z dálky poznám jeho auto. Ještě než Kate zabrzdí, otevřu dvířka a vyskočím ven. Spěchám k tomu autu, ale když se tam za pár sekund dostanu, najednou nevím, co dělat.
Nakonec zaklepu na okýnko řidiče a doufám, že se probere. Hlavu má položenou na pažích zkřížených na volantu. Světlé vlasy jsou rozcuchané a neuspořádané, ale sluší mu to i tak. Sleduju, jak pomalu zvedá hlavu a otevírá oči. Pak se na mě překvapeně podívá a stáhne okýnko dolů. "Ehm," odkašle si, ale nakonec nic neřekne. Přemýšlím, co na to říct. Co tady dělá? Můžu se ho na to jen tak zeptat? On mě hledal? Měl starost, jestli jsem v pořádku dojela domů? Z přemýšlení mě vytrhne hlas Johnovy sestry, která kolem nás jakoby nic projde a nadhodí: "Dáme si ranní kávu?"
Sleduju každý Skyův pohled, zatímco sedím naproti v křesle a usrkávám kafe z malého bledě modrého hrnečku. "Co vy tady?" zeptám se konečně, protože napětí v místnosti už nejsem schopna snést. Uvažuji nad tím, co si asi Kate, která sedí na druhé straně pohovky než on, myslí. "Hledal jsem Vás." Vážně? Jak to? Proč? Sakra, proč ti v hlavě najednou naskočilo tolik otázek?
"Měl jsem starost, vypadala jsem vyvedená z míry. Bál jsem se, abyste neudělala nějakou hloupost. A taky… jsem to chtěl nějak napravit," řekne a sklopí pohled ke svému hrnku. "Co jste chtěl napravit? To, že tady John není? To, že byl voják a že zrovna jeho zabili? To, že zrovna já jsem si ho měla brát?" Hlas se mi vytratí a na řadu přijdou ještě před chvílí nenalezené slzy. "Mary,…" upozorní mě Kate vůdčím hlasem a já si uvědomím, jak strašně musely mé předešlé věty vyznít. Pak se zvedne a nechá nás v místnosti o samotě. Zrudnu a rychle si utírám z tváře potůčky slz. Měla bych konečně dostat svůj stav pod kontrolu, a taky bych nejspíš měla vypakovat tohohle kluka, kterého vůbec neznám.

"Měl bych jít. Vidím, že jste v pořádku, tak už tu nejsem nic platný," namítne, zvedne se z pohovky a položí hrneček na malý konferenční stolek. "Děkuju." Můj hlas zní stále ztraceně, vyčerpaně a vlastně mi vůbec nepřipadá můj. "Za nic." Otočí se na patě a vydá se ke dveřím. Uvědomím si, že by byla slušnost ho vyprovodit a tak se zvednu a rychle se vydám za ním. "Mějte se hezky," řeknu mu už o něco líbivějším tónem. "Budu se snažit. Jen… ještě jsem Vám chtěl říct, že mám u sebe nějaké Johnovy věci, tak kdybyste si je chtěla vzít…" Mluví pomalu jako by se bál, že při rychlejším slovním spojení vezmu nohy na ramena, nebo se mi po tvářích zpustí vodopády slz. Ale to se nestane. Místo toho odpovím, jak nejvíc vyrovnaně to jde: "To bych ráda." A pak za ním zapadnou dveře.

Nevypočitatelné

16. dubna 2015 v 23:26 | Mája |  Dopis
Tati,
víš, ráda bych ti teď řekla tolik věcí. Třeba to o mámě, ale pak si uvědomím… vážně o tom ještě nevíš? Jestli jsi někde tam nahoře, určitě to moc dobře vidíš. Tohle všechno. To, jak mi všechno padá na hlavu. Jsem tak ráda, že je Lila ještě malá a nic z toho, co se děje, nevidí. Ale mám strach o bráchu. Chybíš mu tady, to je jasné, každému klukovi prostě chybí táta. Ale teď, když mamka někoho má… věčně se stará o Lili, snaží se to tu doma řídit, když je nejstarší. Není na to zvyklý a bojím se, že to mámě dřív nebo později vyčte. Mám strach, že udělá nějakou hloupost. Vždyť víš, lidé můžou být někdy tak slepí… zaslepeni vším, co kolem nich je. A pak je tady to, co ti chci říct ze všeho nejvíc. Asi jsem se zamilovala. Ale hůř jsem se zamilovat nemohla.

S láskou, Lin


O osm týdnů dřív

Každé ráno jezdíme do školy společně. Napřed vysadíme malou Lilu, pak vystoupím já a Leo před jedinou střední školou co tady v té části světa je. Máma přibrzdí u chodníku a pak jede do práce. Občas vyletíme s bráchou z auta ve snaze být u školních dveří jako první. A přesně tak jsme to udělali i to ráno. Bylo docela pěkně, ještě nezačal takový ten úplně studený podzim a do očí nám svítilo ranní slunce. Přidržovala jsem si na rameni popruh tašky a přitom letěla vpřed, kličkovala mezi studenty a snažila se zvítězit nad starším bráškou. Skoro jsem kvůli sluníčku neviděla na cestu, když v tom jsem místo do dveří narazila do něčeho mnohem měkčího. To něco mě od sebe odstrčilo a já se složila na zem. Zastínila jsem si oči, abych viděla, s kým mám tu čest. Dívaly se na mě naštvané oříškově hnědé oči. "Co si sakra myslíš, že děláš!" vypěnil vysoký kluk s tmavými kudrnatými vlasy, které mu padaly do očí. Nepomohl mi na nohy, to vůbec, a snad by do mě ještě kopnul, kdyby se mezi nás nepostavil Leo a nepopohnal mě dovnitř. To Leo byl na škole někdo, rozhodně ne já. Mě pořád měli všichni za malou holku, i když už jsem letos nastoupila do druháku. Lea letos čekala maturita, všichni ho tu znali jako chytrého pohledného fotbalistu, každý se s ním kamarádil, nebo o to aspoň stál a příliš se bál ho oslovit. Jo, Leo byl vždycky fajn a já měla radost, že je to zrovna můj brácha.
Naše cesty se na chodbě rozdělily, každý se vydal ke své skříňce pro učebnice na první hodinu. Došla jsem až k té své na rohu u schodiště, otevřela ji a usmála se k rodinné fotce, kterou jsem sem před rokem nalepila. Byli jsme tam všichni. Všech pět šťastných tváří, co se usmívaly do fotoaparátu. Byla to hodně stará fotka, Lile tady byly asi tři roky. Nerada se vracím do minulosti ve své hlavě, natož pak slovy. Nikdy jsem o tom nemluvila, když to nebylo nutné. Ale i tak je občas nevyhnutelné to někomu vysvětlit. Třeba sekretářce ve škole, které chybí v papírech některé z údajů. Ty údaje, které by tam vyplnil táta, kdyby tady byl. Zemřel před pěti lety. Už je to dlouho, a čím déle to je, tím víc mi dochází, jak jsem tenkrát byla malá a jak si už vůbec nic nepamatuju. Hlava tak ráda zapomíná.
"Čau, kámoško!" křikla Honey přímo u mého ucha. "Čáu!" otočila jsem se k ní s ještě hlasitějším pozdravem. Rozesmála se a rychle mě objala. "Šup, šup, musíme na anglinu," připomněla mi, jako bych snad mohla zapomenout. Měli jsme na ní toho nejlepšího učitele pod sluncem. Učil ještě tělák a geografii, a byl tak nesmírně chytrý a hezký! Blonďák se zářivým úsměvem na rtech, který nám každou hodinu poutavě povídal různé historky, příběhy, recitoval texty básní, citoval slavné autory a nebo se zaobíral myšlenkou, proč tohle a proč tamto. "Tak pojď," popostrčila jsem ji, "ať zabereme dobrý místa."
Nepříliš ochotně jsem se s Honey po angličtině rozloučila. Měla totiž v rozvrhu biologii, kdežto mě čekala francouzština. Vyrazila jsem chodbou do malé učebny, kam se vešlo jen asi dvacet studentů. Moc nás na francouzštinu nechodilo. Většinou šli všichni radši na španělštinu, ale já měla franštinu ráda. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Vždycky jsem sedávala v druhé lavici u okna. I dnes tam na mě moje místo čekalo. Posadila jsem se na židli a otočila se, abych pozdravila Audrey. A pak jsem ho uviděla. Seděl úplně v poslední lavici, zíral do mobilu a tvářil se zcela nepřítomně. Krev se ve mně začala vařit, když jsem si vzpomněla na jeho pohled ráno. A na to jak do mě strčil. Měla jsem sto chutí zvednout se, dojít až k němu a dát mu pěstí. Ale za to mi nestojí, musela jsem si připomínat. Určitě to je nějaký namachrovaný blbeček, který by do mě klidně strčil znova. Ale co tu ksakru dělá? Na téhle hodině nikdy dřív nebyl, tím jsem si byla jistá.
"Bonjour," pronesla profesorka, když si stoupla za katedru. "Dnes bych tu ráda přivítala nového studenta, který je tady z přání paní ředitelky. I tak ale doufám, že bude prospívat stejně jako každý jiný. Půjdeš se nám představit?" Pozvedla jsem obočí a začala přemýšlet, o jaké přání jde, a proč tu vlastně je. "To je dobrý," ozvalo se zezadu otráveně. "No, jak myslíš," dodala profesorka a začala hodinu. Ale já se nemohla soustředit na jediné její slovo. Nesnášela jsem toho kluka a to jsem ještě ani neměla ponětí, kdo to je ani jak se jmenuje. Byl mi tak strašně moc nesympatický, ani jsem netušila, že někdy budu schopna se na někoho takhle dívat. A touha zvednout se ze židle a jít si to s ním vyřídit byla stále větší.

"Cože ti provedl?!" vyjekla Honey, když si vyslechla celou ranní příhodu. "On do tebe kopl?" divil se Mark z druhé strany stolu. Seděli jsme v rohu jídelny u našeho oblíbeného stolu, před sebou tácy plné jídla. Já jsem se toho svého ještě ani nedotkla, nějak jsem neměla hlad. Obracela jsem tu historku ve své hlavě na jednu stranu, na druhou, ale pokaždé došla ke stejnému názoru. Je to hajzl. "Nic si z toho nedělej, zlato, bůhví, co je zač," uklidňovala mě moje nejlepší kamarádka, "protože když kopne kluk do holky, nemůže bejt normální." "To je fakt," přidal se Mark, "já bych do holky nikdy nekopal." Oba dva se mračili, zřejmě nemohli uvěřit tomu, co se mi stalo. Ale já už to najednou nějak nechtěla řešit. Vždyť o nic nejde, ani ho neznám. Třeba měl prostě jen po ránu špatnou náladu. (Ale stejně ho nesnáším.) Byla jsem ráda, když ke stolu dorazil čtvrtý člen naší party-Jake. "Kdes byl tak dlouho?" zeptala jsem se ho, abych změnila téma. Jake se posadil na židli vedle Marka, položil na stůl svůj tác, a začal oždibovat bagetu. "S Alicí." Všichni jsme protočili panenky a rozesmáli se. Alice byla jeho holka už dobrý půlrok. Vždycky, když se Jake zdržel, bylo to proto, že byl s ní.
Když jsem odpoledne nasedla k Honey do auta, už jsem na kluka z rána upřímně úplně zapomněla. Odvezla mě domů, jako každý den, a celou dobu jsme debatovaly nad novou kavárnou, co otevřeli minulý týden v centru. Řekly jsme si, že tam musíme co nejdřív zajít a vyzkoušet ji. Honey jsem znala celý svůj život. Byla o půl roku starší, ale někdy jsme ostatním přišly jako dvojčata. Všechno jsme dělaly společně, chodily jsme do stejné školy, bydlely ve stejné ulici, až na to že každá na jiném konci. Honeyin brácha kamarádil s mým, naše rodiny se často navštěvovaly a my tak spolu trávily ještě víc a víc času. Dnes jsem vzala Honey k nám domů, protože jsme zítra měli psát z matematiky. I v tom jsme se dokonale doplňovaly. Honey byla na matiku, biologii, chemii a fyziku, já na jazyky, literaturu a dějepis. Vždycky jsme zakotvily buď u nás, nebo u nich a pomáhaly jedna druhé. Měla jsem Honey tak hrozně moc ráda.
Jakea a Marka jsme poznaly, když jsme přišly na střední školu. Byli od začátku fajn a stala se z nás nerozlučná parta. Když se někam šlo, šli jsme společně. Byla s nimi sranda, vždycky jsme se nasmáli, ale zároveň nám pomáhali chápat nejen kluky, ale vlastně všechno. Mohli jsme si říct navzájem cokoliv a bylo jasné, že se to nikdo jiný nedozví, protože u nás to bylo jako pod zámkem.
Když už byla Honey dávno pryč, a já byla přesvědčená, že zítřejší matiku zvládnu, zavrzaly otevírající se vchodové dveře našeho domu. Že by mamka konečně dorazila? Vyskočila jsem z postele a běžela přes obývák a kuchyň ke dveřím. "Ahoj!" pozdravila jsem. "Ahoj, Lindsay, pomůžeš mi s tím nákupem, prosím tě?" ozvala se máma, celá zdrchaná z dlouhého pracovního dne. "Jasně." Vzala jsem jí tašky a položila je na barový pult, odkud jsem je začala vybalovat a potraviny skládat do skříně a do ledničky. "Leo je doma?" zeptala se máma, když si v předsíni všimla jeho bot a bundy. "Jo, přijeli s Lili hned po škole a už nikam nešel," odpověděla jsem a dál uklízela nákup. "Ty těstoviny nech venku, uděláme si je k večeři," řekla mi ještě máma a šla přivítat malou Lilu, která zrovna seskočila ze schodů a běžela přes obývák až k nám do kuchyně. Já jsem zatím připravila hrnec a dala vařit vodu na těstoviny.
"Jaký jsi měla den, mami?" zeptal se Leo, když už jsme seděli u večeře. "Šlo to, ale měli jsme při pondělku hodně práce," vydechla máma znaveně. "Tak si běž dřív lehnout mami," navrhla jsem, "já Lilu uložím." Máma obracela vidličkou těstoviny v talíři sem a tam a únavou se jí zavíraly oči. "Tak jo, děkuju, zlatíčko. Dobrou noc, hezky se vyspěte." Mamka uklidila svůj talíř a odešla do své ložnice. Když Lila dojedla, nahnala jsem jí hned do koupelny a pak rovnou do postele. Ještě jsme si chvíli vyprávěly příběh o létajícím slonu, který mě zrovna napadl, a pak už Lili klidně oddechovala zachumlaná do peřin. Udělala jsem to stejně jako ona a zahrabala se do svých pruhovaných. Jen jsem to měla bez pohádky, takže jsem si těsně před usnutím znovu vzpomněla na toho hroznýho kluka z franštiny…


Když jsem o dva dny později dorazila na další hodinu francouzštiny, s potěšením jsem zjistila, že tam není. Nepotkala jsem ho na chodbách, ani v jídelně, nevrazila jsem do něj u vchodových dveří. Jako by se po něm slehla zem. Zděšeně jsem se ale přistihla, jak se po očku dívám do rohu třídy, jestli ho náhodou nezahlédnu, jestli ho náhodou znovu neuvidím.

Síla slov

10. dubna 2015 v 21:51 | Verča
"Nenávidím tě!" To byla poslední slova, než se za ním zabouchly dveře pokoje a ona práskla těmi vchodovými. Jejich rodiče odjeli na služební cestu a oni, nevlastní sourozenci, se jako obvykle pohádali. Takové události u nich byly na denním pořádku, avšak nikdo z nich dosud nevyslovil ta dvě krutá slova. Ani oni samotní netušili, co jeden pro druhého znamenají a možná proto byli oba právě teď naštvaní k nepříčetnosti.
"Už s ním v životě nepromluvím," opakovala si neustále cestou kamsi do studeného listopadového odpoledne. "Odstěhuju se, pokud nevypadne ona," křičel v duchu on. Krev v něm vřela, ruce se mu třásly a nevěděl, jak to zastavit. Zběsile přecházel po pokoji. Sem, tam, sem, tam. Netušil, kolik času tím strávil, ale stále si nepřipadal klidný. Nakonec ho hlad donutil sejít schody do kuchyně v přízemí jejich rodinného domku. Ohřál si svou porci připravené večeře a vydal se zpět do pokoje. Když procházel kolem jejích dveří, musel se zastavit. Očekával, že už se vrátila a nyní jen trucuje. Kravál, který se odtamtud po většinu času ozýval, byl však pryč. Už chtěl vejít dovnitř a připomenout jí, aby si šla dát večeři, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. "Ať si trhne," zamumlal si pro sebe a pokračoval dál.
Ona mezitím stála na autobusové zastávce a přemýšlela, co bude dělat. Její vztek se už dávno změnil lítost a zklamání. Nechápala, proč na ni byl tak zlý, proč o sobě nedokážou mluvit jako o sestře a bratrovi a hlavně, proč ji nemá rád. Když si její maminka brala jeho otce, byla nadšená. Těšila se, že už nebude jedináček, že bude mít staršího brášku, který ji bude před vším chránit. Od té doby už, však uběhlo mnoho let a nikdy to nebylo takové, jak si představovala. Chtěla odjet pryč, pryč od něj a hlavně od jeho slov, která ji tak ranila. Peněženku však nechala doma, takže tam jen tak seděla a dívala se, jak projíždí jeden autobus za druhým.
V jejím pokoji začal zvonit telefon. "Copak to neslyšíš?" křičel, když už mobil vyzváněl potřetí. Vstal a naštvaně se vydal k jejím dveřím. "Tohle už přehání," zuřil a vtrhl dovnitř, avšak nikdo tam nebyl. Koukl na displej a po zjištění, že volá "Táta" hovor přijal. Stále si nic nepřipouštěl, otce uklidnil, že se nic neděje a po větě: "Jsi starší, dávej na sestru pozor," rozhovor ukončil. Mobil položil na místo, odkud ho vzdal a sešel do přízemí s odhodláním jí vynadat. Prohledal všechny místnosti, avšak nikde ani živáčka. Začal panikařit. "Co budu dělat?" Rychlostí blesku vyběhl schody, popadl její i svůj mobil a cestou ven ještě bundu z věšáku. Bloudil městem a už obvolal všechny její kamarádky. Normálně by jí právě udílel přednášku o tom, že by měla změnit okruh přátel, ale tentokrát na to ani nepomyslel. Byl bezradný. Jakmile se začalo stmívat, rozhodl se zjistit, zda se náhodou nevrátila domů. Nohy už ho příšerně bolely, a tak vyrazil k blízké autobusové zastávce. Už z dálky zahlédl, že na staré rozpadající lavičce sedí dívka. I přestože jí neviděl do tváře, rozběhl se a zastavil, až když je dělila jen silnice. Našel ji. Měl sto chutí jí tam nechat, či jí minimálně vynadat, ale ani jedno neudělal.

Ona o něm nevěděla, takže měl dost času se na setkání připravit. Přešel silnici a tiše si vedle ní sedl. Ani se nepohnula, její nepřítomný pohled ho děsil, ale to nebylo to nejhorší. Po tvářích se jí kutálela jedna slza za druhou. On jako většina mužů netušil, co v takových chvílích dělat a byl z toho značně nervózní. V každém z nich se odehrával předem prohraný boj hrdosti s odpuštěním. Náhle zafoukal silnější vítr a ona se zatřásla. Možná až moc rychle si sundal bundu a přehodil jí ji přes ramena. Když si uvědomila, co právě udělal, musela se usmát. Možná proto, že je konečně spojovalo víc než jen manželství jejich rodičů, možná jen díky náhodě, ale společně prolomili to ticho mezi nimi. "Promiň."

Dvacátá část - SKY

8. dubna 2015 v 21:36 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Řítím se po silnici k domu, jehož adresu mám zaznamenanou na zadní straně Johnovy fotografie. Přísahám, že pokud by mě chytli policajti, pokuta by byla hodně vysoká, jelikož při téhle jízdě neporušuju pouze jeden předpis, ale určitě několik. Jenže já prostě musím být co nejdřív u ní…
Těsně před tím, než vyndám klíčky ze zapalování, zjistím, že je za dvě minuty půlnoc. Pokud budu mít štěstí, bude v domě aspoň jediný člověk, který ještě nebude spát. Až ve chvíli, kdy stojím před vchodovými dveřmi, mi dojde, jak moc je celá tahle situace absurdní. Co to sakra děláš? Každou chvíli odbije půlnoc a ty chceš přijít na "návštěvu" do něčího domu? Vážně?
Zalovím v kapse a i v té tmě se snažím zaostřit na Maryin úsměv. Netušil bych, že mi to dodá takovou odvahu a zaklepu. Ubíhá sekunda za sekundou a já mám pocit, že samým čekáním zešílím.
Dveře se otevřou a mě oslní zářivé světlo z chodby. "Přejete si?" promluví na mě překvapený mužský hlas. Panebože, doufám, že nemám špatnou adresu! "Já hledám Mary," ozvu se po chvíli a prohlížím si staršího muže v kostkované košili a s hranatými brýlemi na nose. "Vy jste nějaký její známý?" zeptá se a stojí ve dveřích s rukama v bok, že stačí chvilka a začnu se ho bát. "Jo, tak něco," špitnu a chystám se k rychlému útěku. Jenže než se stihnu otočit, rozpovídá se. "Ona tady dneska není. Je u Kate, to je sestra Johna. Znáte Johna? Asi neznáte co? On tady mockrát nebyl, ale byl to dobrej kluk. Víte, on byl voják. To už se dneska nevidí, viďte, že se ti mladí hrnou do války… ale on byl tak moc statečnej. Už je to nějakej ten pátek, co jsme ho pochovali. Moje dcera si ho měla brát, byl to hrozný den. Kate jí nabídla, aby zůstala nějakou dobu u ní, tak to víte, že ani nezaváhala. Jsou dobrý kamarádky, určitě to spolu líp zvládnou," odmlčí se, aby si odkašlal, ale já jeho dlouhou řeč radši přeruším. "Jo, já… znal jsem Johna. Řeknete mi, kde teda Mary najdu?" Prohrábnu si nervozitou vlasy a zatoužím být už zpátky v autě. "Jistě, můžu vám nadiktovat adresu? Bude si to chtít napsat? Donesl bych nějaký papír a tužku," už už se chystá otočit se a zmizet v domě, ale zastavím ho. "To je dobrý. Já mám docela dobrou paměť, myslím, že si to zapamatuju." Nastražím uši a uložím si do hlavy adresu, kterou mi řekne, a která tak zastíní myšlenku, že už mám sám sebe a všeho okolo dost.

Když poděkuju, rozběhnu se zpátky k autu a zařadím zpátečku. Zase spěchám, jako by v mém cíli šlo o všechno a ještě mnohem víc.

Devatenáctá část - SKY

6. dubna 2015 v 21:35 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Měsíc svítí oknem do pokoje a ozařuje špinavě bílý strop. Chtělo by to vymalovat. Putuju očima ze stropu dolů. Chtělo by to přestěhovat tu obří, ale poloprázdnou, skříň na druhou stranu místnosti, nebo možná koupit novou, nějakou menší, a tuhle starou, co přežila snad i válku, konečně vyhodit. Dal jsem si za úkol myslet na všechno, jenom ne na to, co jsem udělal dnes večer.
Zavřu oči a přetočím se na bok. Snažím se rychle usnout a tím zapomenout, ale není jediná naděje, že se mi to podaří. "Sakra!" zařvu do toho příliš velkého ticha v domku na konci světa. Prudce odlepím hlavu od polštáře a neodpustím si naštvanou ránu pěstí do modrého povlaku nacpaného peřím. Jak jsem sakra mohl dovolit, aby brečela? Jak jsem sakra mohl něco takového dopustit? Mám na sebe vztek větší, než jsem si kdy dokázal představit. Nejradši bych za to sám sebe zmlátil. Proč vždycky musím udělat nějakou hloupost? Proč jsem Johna poslechl a předal jí ten zatracenej dopis?! Nebylo by jí snad bez něj líp?
Natáhnu si džíny, obuju si tenisky a vyjdu do chladné noci. Jdu pomalu mezi stromy stále dál a dál. Ruce schovávám v kapsách kalhot a snažím se nevnímat jaká je mi zima. Člověk by neřekl, že bude po horkém, sluncem rozpáleném dni taková studená noc. V hlavě mi naskakují připomínky toho, co všechno bylo špatně. Nejen dneska večer, ale i dávno předtím. Najednou se rozvzpomenu na všechno, co jsem kdy udělal špatně. Na všechno, co jsem kdy úplně podělal. A že toho nebylo málo, jelikož rozhodovat se nesprávně zřejmě nepatří k mému životu. Jenže jaké rozhodnutí by bylo správné? A je ještě nějaká šance všechno změnit? Změnit práci, bydlení, vztahy s lidmi, prostě od základu naprosto všechno? Pochybuju…
A dost! Naskočí mi v hlavě a zastíní to všechno ostatní- naprosto všechno. Proč musím vždycky jenom pochybovat?

Dám se do běhu a vrátím se do domu. Popadnu mikinu, a zatímco si jí přes hlavu oblékám, nastupuji do auta. Nemyslím naprosto na nic, jen na to, že už toho mám dost. Že mám dost sám sebe, toho, jaký jsem do teď byl. Pokud dnes nezměním nic jiného tak aspoň to z dnešního večera.

(Ne)skutečnost

4. dubna 2015 v 20:29 | Mája |  Povídky
"Autogram? Ty si vážně myslíš, že tady jde o podpis nějakýho člověka, o to se s ním vyfotit a pak všem předhazovat, jak jsi potkala nejznámější hvězdu na světě?" Zatímco otvírá překvapením a možná i zděšením pusu, dál kroutím nechápavě hlavou. "Hele o tohle tady fakt vůbec nejde… možná to pochopíš pozdějš, možná nikdy. Ale klidně si to nech. Nech si ty fotky přilepený na zdi nad postelí, ty plakáty na šatní skříni, podpisy bezpečně uložený v deníčku a okolo spoustu srdíček. Pro mě tohle není, sorry. Mně jde o skutečnost." Otočím se k ní zády, projdu osvícenou a hřejivou pasáží a ocitnu se na rozlehlé zmrzlé ulici plné lidí. Nemám náladu jí to vysvětlovat. Nepochopila by to, není ten správný typ člověka, který by mi rozuměl. Pozoruju, jak je na ulici rušno, jak lidé jen tak pro nic za nic narážejí do sněhových vloček, které se dneska ukázaly, jak jdou každý někam jinam, někam, kde si myslí, že je ten jejich cíl, to co hledají.
Když si zase vzpomenu na tu holku, kterou jsem před chvílí v pasáži opustila, uvědomím si, že části její osobnosti vlastně rozumím. Taky jsem taková bývala, těžko říct, jestli to mé já opravdu chtělo, nebo jestli mě někdo ovlivnil. Toužila jsem po podpisu, toužila jsem ho vidět na prknech různých divadel, chtěla jsem se s ním fotit a pak se fotkou pochlubit na sociální síti. Pak se to zlomilo, otočilo proti směru, bylo to rázem všechno jinak.
Chci ho vidět se smát s plných plic, ale ne na jevišti. Doopravdy. Kdyby mi to nebylo fuk, zkusila bych té holce vysvětlit, že je to jenom člověk. Že každý člověk je úplně stejně důležitý, bez ohledu na to, jestli ho zná celičký svět nebo ne. Chci ho obejmout, aniž bych k tomu měla pádný důvod, jednoduše proto, že ráda objímám lidi, kteří jsou pro mě důležitý, to by se mi na jevišti asi nepodařilo. Jedině pak že bych tam stála vedle něho… a k tomu mám na rozdíl od vyvolených daleko. Chci s ním mluvit a mít při tom pocit, že už nikdy nemusím přestat a nebyla by to ztráta času. Nemluvit o nových představeních ani o tom, zda mi prozradí, co bude v dalším dílu nějakýho seriálu. Mluvit o problémech, který má zkrátka každý. O tom, že se chystá k zubaři a že musí jít nakoupit.
Protože i on žije svůj vlastní život, který se zdá jako nekonečný seriál, ale nakonec se to přece jenom utne. Tak jako každý život. Jo, možná že potom až se jeho život utne, bude se o tom bavit víc lidí než o tom, že se utnul můj, ale ten konec života nebude mít ani menší ani větší cenu. Budeme si rovni, tak jako předtím a bude jedno, jestli jsem na stropě já měla plakát s ním, nebo on měl plakát se mnou.

Nejde o plakáty ani o podpisy, to všechno nám udělá jenom krátkodobou radost. Ale na jeho úsměv si vzpomenu za život několikrát. A několikrát se sama pro sebe pousměju, protože na to budu ráda vzpomínat.