Sedmnáctá část - MARY

17. března 2015 v 17:00 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
A všechno je zase rázem zpátky. Cítím, jak mě k sobě John přivine, cítím jeho dech ve svých vlasech, cítím, jak mi stírá slzy z tváře, cítím jeho přítomnost všude, naprosto všude, jako by tu zase doopravdy byl. Jenže když spustím ruce na kolena, stále přede mnou sedí kluk, který mi donesl poslední Johnův dopis. Úplně poslední Johnův dopis, který kdy dostanu.
"Omlouvám se, já… nevím, co říct. Děkuju, už… už bych měla jít," vzlyknu a je mi trapně, že před ním takhle brečím. Jeho smutný a chápavý pohled mě ještě na chvíli přilepí k židli. Ale jen na chvíli. Zatímco mi po tváři stékají další a další nekonečné proudy slz, a v hlavě mi běží nekonečno vzpomínek a tuh, které se nikdy neuskutečnily ani neuskuteční, popadnu kabelku a vydám se na rychlou cestu z restaurace. Nechám toho chudáka, který mi musel předat dopis, za sebou a i to mi v tu chvíli rve srdce. Zpanikařím, začnu prohrabávat kabelku a zjišťuji, že jsem tam ten dopis musela nechat ležet.
Rychle se otočím a pláč se spustí ještě víc, když narazím přímo do něj. "Promiňte…" Utírám si slzy a v jednom kuse vzlykám. Podá mi dopis a já ho tentokrát bezpečně schovám do kabelky. "Nebrečte, Mary, prosím. Netrapte se pro něj už, tohle by John nechtěl," pronese a já se mu instinktivně schoulím do náruče. Venku se navečer nějak ochladilo a mě naskákala husí kůže. I když to je možná kvůli tomu pláči, napadne mě a ušklíbnu se sama sobě. "Skyi, děkuju Vám, a omlouvám se za zkažený večer. Jen… jen teď potřebuji být sama." Vymaním se z jeho hřejivého objetí a o krok ustoupím. Neměla bych objímat cizí lidi, to je jisté. "Jistě," vydechne a svěsí ramena. Sundá si bundu a beze slova mi ji přehodí přes ramena. "Každé večery jsou teď tak trochu zkažené, co?" prohodí a pousměje se, aby odlehčil situaci. Jenže mě ten jeho úsměv a bunda na mých ramenou rozbrečí ještě víc. "Ne, ne, ne, prosím, hlavně žádný pláč," omlouvá se a neví co z rukama. "Můžu Vás doprovodit domů?" zeptá se, zvedne ruku k mé tváři, ale hned ji zase rychle spustí podél těla. "Ne, raději ne. Mějte se… hezky," vydechnu a nasednu do auta. Rychle otočím klíčky a vyjedu z parkoviště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Už sleduješ majinkydenik.blog.cz na facebooku https://www.facebook.com/blogovani.meziradky/timeline ?

Ano!
Zatím ne... https://www.facebook.com/blogovani.meziradky/timeline

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama