Březen 2015

Osmnáctá část - MARY

28. března 2015 v 21:04 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
Jedu po dálnici směrem, kterým jsem jela do teď jenom párkrát. Tímhle směrem totiž nebylo nic, co bych znala, nic, čemu bych mohla jet vstříc. Vlastně je mi tahle oblast úplně neznámá. A to je možná přesně to, co teď potřebuju.
Před pěti minutami začaly padat první kapky, déšť houstl, jako když pláčete a nemůžete přestat, i kdybyste chtěli. A pak se spustil liják, který je pro tohle vedro naprosto typický. Nadávám na stěrače, že ani když pracují, nic nevidím. Jenže pak si uvědomím, že za tohle nemůžou stěrače. Můžu si za to sama. Měla bych už konečně přestat s tím pláčem. Jenomže to nejde, nemůžu přestat. Není to jako u těch stěračů, kterým stačí, abych jim jedním pohybem ruky dala najevo, aby přestaly a oni by mě ihned poslechly. Ne, s mým pláčem to je složitější, mnohem složitější. Znávala jsem člověka, který uměl mé slzy zastavit… ale ten už tu není. Je totiž nenávratně pryč.
Na pravé straně u silnice červeně bliká nápis levného občerstvení, zřejmě mu déšť vůbec nevadí. Ale mně začínají vadit ty záplavy slz. Zatočím a zabrzdím na nejbližším volném parkovacím místě, což není problém, jelikož je tu úplně prázdno. Kdo by taky večer v tomhle dešti jel do bistra u dálnice? Jenom já.
Objednám si hranolky, i přesto že vím, že je nebudu jíst. Jen tu nechci sedět na prázdno. Zmáčená vypůjčená bunda na ramenou mi situaci moc neulehčuje. Vlastně vůbec. Ten kluk si musí myslet, že jsem šílená. A nebo mě lituje. Co by se mi líbilo víc? Cítím se naprosto vyčerpaná a napadne mě prospat se s hlavou na stole vedle tácku se zlatavými hranolky. Rozhlédnu se, najednou tu nikdo není. Bistro utichlo, jen se odněkud line tichá hudba. Když tu nikdo není, nemůže nikomu vadit, že se tu zdržím, napadne mě. Vyčerpaně se sesunu na stůl. Ještě chvilku mi hlavou poletují ztřeštěné myšlenky, ale pak nastane ticho a všechno zastíní tma. Věřte, že na nic nemyslet je ten nejlepší pocit na celém světě.

Sedmnáctá část - MARY

17. března 2015 v 17:00 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
A všechno je zase rázem zpátky. Cítím, jak mě k sobě John přivine, cítím jeho dech ve svých vlasech, cítím, jak mi stírá slzy z tváře, cítím jeho přítomnost všude, naprosto všude, jako by tu zase doopravdy byl. Jenže když spustím ruce na kolena, stále přede mnou sedí kluk, který mi donesl poslední Johnův dopis. Úplně poslední Johnův dopis, který kdy dostanu.
"Omlouvám se, já… nevím, co říct. Děkuju, už… už bych měla jít," vzlyknu a je mi trapně, že před ním takhle brečím. Jeho smutný a chápavý pohled mě ještě na chvíli přilepí k židli. Ale jen na chvíli. Zatímco mi po tváři stékají další a další nekonečné proudy slz, a v hlavě mi běží nekonečno vzpomínek a tuh, které se nikdy neuskutečnily ani neuskuteční, popadnu kabelku a vydám se na rychlou cestu z restaurace. Nechám toho chudáka, který mi musel předat dopis, za sebou a i to mi v tu chvíli rve srdce. Zpanikařím, začnu prohrabávat kabelku a zjišťuji, že jsem tam ten dopis musela nechat ležet.
Rychle se otočím a pláč se spustí ještě víc, když narazím přímo do něj. "Promiňte…" Utírám si slzy a v jednom kuse vzlykám. Podá mi dopis a já ho tentokrát bezpečně schovám do kabelky. "Nebrečte, Mary, prosím. Netrapte se pro něj už, tohle by John nechtěl," pronese a já se mu instinktivně schoulím do náruče. Venku se navečer nějak ochladilo a mě naskákala husí kůže. I když to je možná kvůli tomu pláči, napadne mě a ušklíbnu se sama sobě. "Skyi, děkuju Vám, a omlouvám se za zkažený večer. Jen… jen teď potřebuji být sama." Vymaním se z jeho hřejivého objetí a o krok ustoupím. Neměla bych objímat cizí lidi, to je jisté. "Jistě," vydechne a svěsí ramena. Sundá si bundu a beze slova mi ji přehodí přes ramena. "Každé večery jsou teď tak trochu zkažené, co?" prohodí a pousměje se, aby odlehčil situaci. Jenže mě ten jeho úsměv a bunda na mých ramenou rozbrečí ještě víc. "Ne, ne, ne, prosím, hlavně žádný pláč," omlouvá se a neví co z rukama. "Můžu Vás doprovodit domů?" zeptá se, zvedne ruku k mé tváři, ale hned ji zase rychle spustí podél těla. "Ne, raději ne. Mějte se… hezky," vydechnu a nasednu do auta. Rychle otočím klíčky a vyjedu z parkoviště.

Po boku soudkyně

16. března 2015 v 19:53 | Mája |  Soudkyně
Crrr, crrr. Ticho. Crrr, crrr! Sakra. "Zvedneš to?" zamumlá a šťouchne do mě. Neochotně otevřu oči a podívám se na budík. Zamrkám a podívám se znova. Když znovu zaostřím na ta čísla, rázem mi všechno začíná docházet. Je 7:45. "Hej, hej! Sakra!" vykřiknu, když se kopnu o roh postele. Crrr, crrr!! Připomíná mi stále telefon. Prudce po něm šáhnu a přijmu hovor. "Za deset minut. Máš tady být za deset minut, Jamesi!" napomene mě naštvaný hlas mé sekretářky. "Kristen, já tam nemůžu být za deset minut. Prostě… nestihnu to, mám tady menší problém," zaskřehotám a hlavou mi prolétne myšlenka o tom, jak s tímhle hlasem dneska budu obhajovat. "Menší?! Jamesi, pokud tady do půl hodiny nebudeš, už se na tebe fakt vykašlu!" připomene to samé, co vždycky. "Kristen, vždycky zapomeneš, že to já jsem ten, kdo tě platí…" připomenu zase já. "Jo, jenže já s tebou mám tyhle problémy, ne ty se mnou. Já ti do toho diáře nic psát nebudu, když ani nejseš schopnej se tam kouknout!!!" Zavěsí.
Zhluboka se nadechnu a hledám ve skříni oblek. "Helen, miláčku, vstávej. Zaspali jsme," šeptám a přejdu zpátky k posteli, abych jí zacloumal rameny. "Jamesi," vzdychne a otočí se na druhý bok. "Zapomněls, že ty si ten, kdo zaspal? Já mám ještě deset minut k dobru." Zašklebím se, když mi dojde, že má naprostou pravdu. "Svačinu máš v lednici," řekne ještě a neobtěžuje se otevírat oči. Rychle si obléknu kalhoty, košili i sako a nemůžu najít vhodnou kravatu, prostě v té skříni není. Začnu pobíhat po domě a hledat místa, kde by mohla být. Při tom si napustím v kuchyni sklenici vody a na jeden lok ji vypiju. Svačinu najdu v lednici, přesně jak řekla. Vrátím se s aktovkou v ruce do ložnice a všimnu si modré kravaty, kterou hledám. Je přehozené přes křeslo u okna. Jak typické. Skloním se k Helen a políbím ji na červenou ospalou tvář.
K soudu se máme dostavit v devět. Je dost času, ale Kristen vždycky plaší. Teda ano, domluvili jsme se, že se v kanceláři sejdeme před osmou, ale to přeci neznamená, že tam opravdu budu… Cestou do kanceláře přemýšlím nad případem svého klienta. Poté otevřu dveře taxíku, a rozběhnu se k velkým skleněným dveřím. "Zdravím," prohodím k lidem na recepci. Mávnu na Patricka ze třetího, a pozdravím úředníka Simona, zatímco čekám, až přijede výtah. Ten mě doveze do desátého patra k mé kanceláři.
"Ahoj, Kristen," řeknu vesele, abych zlepšil její náladu. Zdá se ale, že se mi tím povedl přesný opak. Už už se nadechuje, aby začala s dalšími výtkami, ale rychle ji zarazím, vezmu si ze stolu potřebné papíry a zeptám se: "Nedáš si ranní kávu?" Už jsem si zvykl Kristen příliš neřešit, proto mě ani její ranní antre nerozladí. Na rohu nám koupím kafe a pak už jdeme směrem k soudní budově.
Vidím ji už z dálky, jak vystupuje z auta, a jako obvykle uvažuji nad tím, jak ze sebe za půl hodiny dokáže udělat takovou dámu. Ohlédne se ke mně a já i na tu dálku spatřím ty nejkrásnější zelenkavé oči. Usmívají se na mě, a to mě neskutečně rozveselí. Přijdeme s Kristen až k ní, zrovna ve chvíli, kdy jí vítr sfoukne všechny kudrnaté vlasy na jednu stranu. Usměju se a mám sto chutí pohladit ji po tváři, políbit ji, nebo ji obejmout. Cokoliv. Ale ani na sebe nepromluvíme, jako obvykle a zatímco vstupujeme hlavním vchodem dovnitř, nenápadně mi stiskne dlaň. Pokaždé to udělá nenápadně, jako by nikdo kolem nevěděl, že už jsme dlouho spolu. Jako bychom si tím řekli, že ať se stane uvnitř cokoliv, vyjdeme ven a zase to budeme my dva. Uvnitř se vydáme každý na jinou stranu.
Vcházíme do soudní síně. Tentokrát mi není v patách Kristen, ale můj klient. Se zděšeným výrazem na mě každou chvilku koukne, a já se ho svým pohledem snažím uklidnit. To zvládneme, vždycky to s klienty zvládneme. Madame Olivierová vstoupí bočním vchodem. Dojde až za svůj stůl z masivního dřeva a pokyne ostatním, aby se posadili. Vlasy už má stažené do drdolu, na rtech čerstvě natřenou rtěnku, knoflíček černého saka zapnutý. Začne mluvit s vážným výrazem a přísnou tváří.
Vzpomenu si na tu chvíli, kdy jsem ji z těch dveří viděl vcházet poprvé, úplně poprvé. Tenkrát mi to nevyšlo, případ jsem nevyhrál, ale já osobně jsem nic neztratil. Ba dokonce spíš získal. Už ani nespočítám, kolikrát jsem v téhle místnosti byl… ale vidět tu ženu, jak se usmívá hned, co vyjde zase ven, nic krásnějšího jsem nezažil.
Sejdeme se na chodbě a já počítám sekundy do úsměvu. Jedna, dva, tři- loučí se s ostatními stále s tváří soudkyně, a mě ta chvíle přijde nekonečná-čtyři, pět, šest… Natáhne ruku k vlasům a jedním rychlým pohybem rozpustí drdol. Tou samou rukou si prohrábne kudrnaté vlasy, zatímco druhou svírá kabelku. Poté si rozepne knoflíček u saka, nadechne se a vykročí ke dveřím. Jdu těsně za ní a vím, že už mé počítání za chvilinku skončí. Ovane nás lehký jarní větřík. Za tu dobu, co jsme byli uvnitř, vysvitlo slunce. Scházíme schody, ale dřív než sejde z posledního, zastaví se a otočí se ke mně s oslnivým úsměvem od ucha k uchu. Natáhnu ruku, pohladím ji po tváři a přitáhnu si ji k sobě. Tahle úžasná žena musí okamžitě dostat pusu, pomyslím si.
Miluju ty chvilky, kdy se ze soudkyně stává moje Helen. Moje Helen, kterou tak zbožňuju. S tou tak rád chodím do naší oblíbené restaurace na páté avenue. Ani dnešek není výjimkou. Po obědě vyrazíme na zpáteční cestu domů. Je hezky, takže jdeme pěšky. Vypráví mi, jak plánují se Shanon na víkend grilování, ptá se, jak se mi zase podařilo zaspat, a směje se, když jí řeknu, že se mi vedle ní zřejmě až moc dobře spí. Potom, když už dorazíme domů, zaboříme se do polštářů na našem až moc malém gauči a otevřeme krabičku pralinek. Uvařím nám čaj a Helen zapne v televizi tu nejhorší telenovelu, co kdy byla natočena. A tak prosmějeme celé odpoledne. Večer, ve společnosti čínských nudlí, se zavalíme právnickými papíry, vypisujeme důležité body a špatné poznámky muchláme do kuliček a házíme na zem, dokud jimi není úplně pokrytá. I tu práci si dokážeme společně užít, smějeme se nepřehledným čí nepodstatným bodům, nechápeme, jak jsme nějaké takové mohli někdy napsat a hádáme se, kdo si nechá jaký argument a zároveň, který je nejlepší. Divili byste se tomu, že vždycky zvítězí ona? Bez ohledu na to, že pracuje jako soudkyně, pořád je to ženská, která má ve všem pravdu. Pořád je to Madame Olivierová. Jen pro mě je to spíš prostě Helen.

Šestnáctá část - SKY

14. března 2015 v 10:52 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Už nějakou dobu sedím v autě a počítám sekundy. Ještě deset minut do doby, kdy se máme sejít. Ještě deset minut. Počítám, počítám a tupě přitom zírám před sebe. Jedna dvacet, dva a dvacet, tři a dvacet… Promnu si dlaněmi obličej, narovnám ramena a otevřu dveře auta. Hlavně klid, připomínám si, hlavně klid. Zkontroluju, jestli jsou všechny knoflíčky u košile zapnuté a potěšeně zjišťuji, že ano. Na všem hledejme něco pozitivního. Nervózně přešlápnu z nohy na nohu, zamknu auto a pomalu se vydám k restauraci.
Postávám opodál, když u chodníku zabrzdí tmavě modré auto. Napřed pohlédnu na špičky svých bot, ale neodolám a musím se podívat, kdo z auta vystoupí. Prudce se nadechnu a na výdech není čas… Zorničky se mi rozšíří a pozoruji, jak elegantně v bílých šatech vystupuje z auta, zamyká, ale ještě předtím si ze zadních sedaček vezme malou kabelku. Strčím ruce do kapes své bundy, a když ucítím obálku, na okamžik si představím, jak může být zanedlouho v té malinkaté kabelce. Ale napřed jí ji musím dát.
"Dobrý večer," pozdravím a ještě jednou nenápadně přejedu pohledem její postavu. Prohlíží si mě s přimhouřenýma očima, než konečně řekne: "Dobrý večer." Pak přikývne a vydá se do restaurace. Jde tak rychle, že jí ani nestihnu přidržet dveře. Vybrala stůl u okna, akorát pro dva. Abych jí vynahradil ty dveře, odtáhnu její židli, aby se mohla posadit. Sleduji, jak si nervózně mne ruce. Číšník nám hned donese jídelní lístek a ptá se, co si dáme k pití. "Co ten ledový čaj?" zeptám se a usměji se na ni, přestože na mě pohlédne jen letmo. "Jo, ten bude dobrej," přikývne a oči zase sklopí ke stolu.
Když je její tvář osvícená lampami v restauraci, nejde si nevšimnout propadlých tváří, které už zdaleka nejsou tak červené, jako na fotografii. Odpoledne, ozářené sluníčkem, vypadaly tak zdravě a normálně, ale to by bylo vzhledem k situaci nemožné udržet je stejné jako vždycky. Oči ztratily tu zářivě modrou barvu a pod nimi jsou tmavé kruhy. Zamrzí mě to, a radši ani nechci pomyslet na to, co se s ní v uplynulých dnech muselo dít. Napadne mě, že možná nebyl nejlepší nápad dát jí dopis až teď. Teď, když se konečně může ze všeho začít dostávat, je hrozné jí všechno zase připomenout. Ale… co mám dělat? Ten dopis jí předat prostě musím. Bylo to Johnovo jediné přání a jako správný přítel ho musím splnit.
Přemýšlím, jak začít, ale ona mi první slovo vezme. "Proč jste mě sem vlastně pozval?" vyhrkne a konečně se na mě podívá. "Jo, no, měl bych vám to konečně říct." "To byste měl," pokývá hlavou a trochu se napije ledového čaje. "víte, já nejsem zrovna v situaci, kdy bych s někým mohla chodit na nějaké schůzky, takže…" Nadechnu se, připraven jí rychle skočit do řeči, než začne povídat něco dalšího, než se třeba v řeči dostane až k Johnovi. "Dostal jsem úkol, nebo… spíš jsem byl požádán, abych vám něco předal," nadechnu si a dopřávám si čas, než budu pokračovat. Dívá se na mě zvědavým pohledem plným smutku. Člověk by neřekl, že žal půjde z jeho pohledu tak dobře vyčíst. Přemýšlím, co říkají moje oči…
"Radši půjdu rovnou k věci," pokračuji a zvednu lokty ze stolu, aby číšník mohl položit talíř s jídlem. Čekám, až číšník zase odejde a chvíli se dívám, jak si Mary nabodne na vidličku jednu těstovinu a strčí si ji do pusy. Dávám jí čas, aby se trochu najedla, protože až jí to řeknu, asi už nebude mít chuť na jídlo. Asi toho v posledních dnech moc nesnědla, jde to na ní vidět.

"Pokračujte," pohlédne na mě s povzbudivým výrazem v bledé tváři. "Jo, jasně…ehm, poslal mě za vámi John." Prudce se nadechne a upustí vidličku, která s cinknutím dopadne na zem. Rychle pokračuji, dokud můžu, a v hlavě znovu počítám sekundy, tentokrát do doby, než se jí po tváři začnou kutálet slzy. "Jsem jeho kamarád, byli jsme spolu na všech misích a on mi každý večer opakoval, že pokud se mu něco stane, mám Vám předat jeho poslední dopis. Ehm, … chtěl, abyste věděla, že Vás velmi miloval a vždycky bude," odmlčím se, nemůžu dál. Vytáhnu dopis a pomalu ho pošlu po stole až k ní. Slyším její vzlykot, sleduji, jak bere dopis do dlaní a jak na obálku dopadá první slza. "Už tu není… je pryč, je vážně pryč…" zavzlyká. Schová obličej do dlaní a dopis položí zpátky na stůl. Zvednu ramena, skrčím se na židli a ze všeho nejvíc se snažím zahnat slzy. V tuhle chvíli nejvíc lituju, že jsem ten úkol dostal zrovna já, protože bych dal všechno za to, kdybych ji neslyšel a neviděl plakat. Všechno.