Únor 2015

Patnáctá část - MARY

26. února 2015 v 20:06 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
Znovu kývnu, aby bylo jasné, že večer opravdu přijdu, čímž si ale sama nejsem zase tak jistá. Usměju se a donutím své oči zamrkat, protože jak to tak vypadá, radši by do jeho zelených očí zíraly napořád. A pak jen trochu mávnu rukou a vracím se k autu. Zajímavé, že jsem na tu vodu úplně zapomněla.
Nervózně postávám před zrcadlem u Kate v předsíni, otáčím se a dívám se na sebe ze všech stran. Ty džínové kraťasy, co nosím už snad tři dny, a volná košile farmářského stylu- to se mi vážně nezdá. "Sakra…" špitnu, otočím se na patě a jdu za Kate, která právě začala připravovat večeři. O tom klukovi, co mě tak překvapil před sámoškou, jsem jí ještě ani neřekla.
"Hele, Kate, mně je to takový trapný, ale… myslíš, že bych si od tebe mohla půjčit něco na sebe?" zeptám se opatrně a vím, že mnohem trapnější je, že jsem na návštěvě a hodlám večer odejít ven. "Mary! Ty se červenáš?!" rozesměje se Kate, jen co se ke mně otočí od kuchyňské linky. Ruce mi vyletí vzhůru a rychle si zakryju tváře. "Vůbec ne!" vyhrknu a srdce se mi rozbuší. Konečně mi dojde, co mám v plánu. Chci jít ven… já chci jít na rande. Takovou krátkou dobu po tom, co… Sakra.
"Hele, jde o to, že jsem ve městě potkala jednoho kluka, teda ne tak úplně potkala, víš, zaklepal mi na rameno a… no prostě, napřed mě chtěl vzít na kafe, ale v tom vedru… souhlasila jsem, že na tu večeři půjdu, já vím, že je to totálně nevhodný… pochopím, když řekneš, že je to blbost a že tam nemám chodit," když zachytím její pohled, ukončím svůj sáhodlouhý výklad a cítím, jak rudnu ještě víc, pokud to vůbec jde. "A co by sis představovala? Nějaký šaty?" začne Kate úplně z jiného soudku, než bych bývala čekala. "Jasně, díky," špitnu a následuju ji do šatny vedle ložnice.
Znovu postávám před zrcadlem. Prohlížím si svou postavu v čistě bílých šatech s plizovanou sukní po kolena. Mít krátké vlasy, připadala bych si jako Marylin Monroe. Pomalinku se před zrcadlem roztočím a sleduji, jak se sukně pomalu zvedá a zase klesá. V tu chvíli si připadám jako ta princezna, jíž jsem kdysi chtěla být.
Pak se nervózně otočím ke Kate. "Je mi fakt trapně, že tu nebudu, když si mě pozvala…" Kate pozvedne obočí, ušklíbne se a pak se rozesměje- předpokládám, že mému výrazu. "Měla bys žít dál, bez ohledu na to, co se stalo Johnovi, Mary." Vyděšeně na ni upřu oči. "To mám na Johna úplně zapomenout?!" Ale Kate prudce zavrtí hlavou a pak řekne: "Ne zapomenout, jen… milovala si někdy někoho, kdo tvou lásku neopětoval?" Na mou reakci nečekala a pokračovala: "Mně se to stalo a řeknu ti, není to nic pěknýho. A John tu není, nemůže tě obejmout, políbit, John ti dokonce ani nepomůže vybrat gauč. Běž dál a najdi někoho, kdo tě bude milovat stejně jako ty jeho…" Se svěšenými rameny stojím v předsíni proti Kate a neodvažuju se zvednout oči od podlahy. "Užij si večer, jo?" popadne mě za ruku a vede ke dveřím. Otevře, vloží mi do dlaně klíčky od auta a jemně mě postrčí do nového a neznámého.

Čtrnáctá část - SKY

23. února 2015 v 19:02 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Johne? Jestli mě teď slyšíš, řekni, že mě chápeš? Přece sis nemyslel, že jí ten dopis můžu dát na ulici, nebo na prahu domu… To sis nemohl myslet.
Sedím na posteli a přemýšlím, co si vzít na sebe. Pozval jsem ji na večeři, protože řekla, že má ještě něco na práci. Slíbil jsem, že se sejdeme před vchodem do restaurace. Už za hodinu a půl. Nádech, výdech, nádech, výdech… Skyi! Nikdy jsi nebyl ze schůzek nervózní. Nikdy! Tak proč teď sakra mluvím střídavě s Johnem a sám se sebou?
Cítím se hloupě, že Johnovu dívku večer někam beru. Jako bych ho podváděl. Ale o nic přece nejde, ne? Je to jen schůzka kvůli tomu dopisu… a to si vlastně vymyslel John. Tak proč se cítíš tak hloupě, Skyi?
Vytáhnu se staré nakřivo stojící skříně letní khaki košili a světlé džíny. Nasoukám se do nohavic a rukávů, což mi přijde nemožné, kvůli tomu, jak strašně se potím. Nejistotou, strachem, nebo prostě jen tak? Fakt netuším. Chodím z místnosti do místnosti, nahlížím pod noviny, zvedám polštáře a snažím se najít ty klíčky od auta, které jsem odpoledne, kdy jsem se vrátil, ještě měl. Po dalších deseti minutách se mi je podaří najít pod hromadou knížek, které se na nebohé klíče sesypaly. Netuším kdy, netuším jak, jen teď slepě rovnám ty knihy do komínků a myslím na to, co mě čeká.
Dopis mě pálí v zadní kapse kalhot, rychle ho vyndám, a zatímco vycházím ze dveří, strčím ho do kapsy kožené bundy, na kterou je sice možná trochu teplo, ale počítám s tím, že se navečer ochladí.
Ten den už znovu startuju auto. Před očima mi splašeně létají kruhy, jako bych právě koukal do ostrého sluníčka. V krku mám najednou vyschlo a špatně se mi v autě dýchá. Nejsem zvyklý, aby mnou cloumala nervozita, nikdy jsem se s ní potýkat nemusel. Otevřu všechna okýnka a prohrábnu si světlé vlasy. Nádech, výdech, nádech… mrknu na digitální hodiny, což mě upozorní, že musím ihned vyrazit. Tak jo. Do toho.

Třináctá část

18. února 2015 v 17:05 | Mája |  Nenávratné napořád

SKY

Rozběhne se na druhou stranu, než kam měla původně namířeno. Na stranu, kde teď stojím s otevřenou pusou jako úplný idiot.

Mezitím, co mi běží skoro až vstříc, přemýšlím, co teď mám jako dělat. Blonďaté vlasy má stažené do ohonu, ani volná kostkovaná košile nezakryje její štíhlou postavu. A už je skoro u mě… "Slečno," zaklepu ji na rameno, když se chystá vstoupit do obchodu. Otočí se překvapeně ke mně a já ji poprvé uvidím takhle zblízka. Oči světle modré, jak jsem ještě u nikoho neviděl, jemné rysy v obličeji, překvapený úsměv tvořený narůžovělými rty. Další vteřinu trvá, než mi dojde, že na tu pusu koukám už moc dlouho. "Ehm, omlouvám se… Já jenom… můžu vás někam pozvat? Pijete kávu?" zaskřehotám, až se divím, že tohle je opravdu můj hlas. I když… kdy naposledy jsem z někým mluvil?

"Co prosím?" rozesměje se, avšak ne úplně šťastně. Já moc dobře vím, že ani jeden z nás teď nemůže být šťastný. A taky moc dobře vím, že bych ji nikam zvát neměl. Ale copak jí můžu dát dopis jen tak na ulici před samoobsluhou, jako by nic? "Kávu v tomhle vedru?" zeptá se mě dívka. "Oh, máte pravdu," rozesměju se stejně napůl jako ona, "tak co ledový čaj?" zkusím to znovu. "Ten mám ráda," pokývá hlavou a pak se zarazí. Její úsměv vystřídá ledový výraz, což by člověk v tomhle počasí mohl považovat za nemožné. Oči jí ztmavnou, rty ztratí tu sladce růžovou barvu. Hned poznám, že myslí na Johna. Ale až o sekundu později mi docvakne, že si myslí, že je to pozvání na rande… což není. Já ji přece nemám co zvát na rande! připomenu si. Dávám nám oběma čas, si to srovnat v hlavě, a pak už sebejistěji namítnu: "Vždyť o nic nejde."





MARY

O nic nejde? To jako vážně?… a najednou už je mi zase do breku. Pohlížím nad sebe na toho kluka, co se tu najednou zjevil. Je docela dost vysoký, má široká ramena a očividně… no… asi se mu líbím. Uvnitř sebe se tomu musím usmát. Když jsem už trochu vyrostla z té holčičky, co si na dveře lepila samolepky, snila jsem o tom, že mě jednou na ulici osloví krásný neznámý princ a vezme mě s sebou na svůj hrad. Jo, jako v pohádce. A pak jsem potkala Johna. To on byl ten princ…

Hlavně se tady před tím klukem nerozbreč, hlavně se nerozbreč! Sleduji, jak zvedá ruku, naklání se ke mně a pak řekne: "Já jsem Sky. Moc mě těší." Vydechnu a znovu se nadechnu. Jeho oči se na mě usmívají, jsou zelené jako jarní tráva. Konečně najdu sílu se usmát taky. "Mary," říkám a stisknu jeho dlaň. "Krásný," zaslechnu, jak říká. "Co?" vypadne ze mě, aniž bych to mohla řídit. "No, to jméno…" vysvětluje a pak se jako na potvoru vrátí k původní otázce. "Co ten čaj?" Musím couvnout… jak mám couvnout? A nebo mám souhlasit? Mám s ním snad někam jít? To si mám zase položit otázku: co by na to John?

Pamatuju si, že John vždycky zastával myšlenku 'řídit se podle svého srdce'. Jeho oblíbené motto. Jenomže rozhodne srdce vždycky správně?

Dvanáctá část - MARY

16. února 2015 v 19:00 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
Počáteční euforie z toho, že si začnu plnit ty své prastaré sny, mě opustila až příliš brzy. A to ve chvíli, kdy jsem se vrátila domů do kuchyně a střetla se pohledem s paní a panem Danielsovými, kteří ten den přijeli vyzvednout Kate. Už se mi zase všechno vrátilo do hlavy, nechala jsem se obejmout a hodinu poslouchala, co je kolem nich nového. O Johnovi se nemluvilo, jeho jméno uvízlo mezi námi o pohřbu, kde jsem je viděla naposledy.
"Tak pojeď s námi, Mary, stavíme se ve městě pro něco k jídlu a já tě vezmu k nám," nabídne mi Kate azyl u ní doma, já napřed rychle odmítnu, ale dojde mi, že bych na to všechno neměla být sama. "Tak jo, Kate, tak jo, pojedu," přikývnu a zvednu z kuchyňského stolu své sluneční brýle.
Hodím do kufru auta malou cestovní tašku s kartáčkem na zuby, kosmetickou taštičkou, pyžamem a tričkem na zítra. "Máš všechno?" zahuláká na mě Kate z předního sedadla, kde se usadila po boku svého otce. "Jo, snad jo!" křiknu zpátky a posadím se vedle paní Danielsové. Ta zrovna vypráví svému manželovi historku z práce a ten se snaží smát, i když mu očividně do smíchu ani trochu není. Je to těžké. Je to pro všechny tak moc těžké.
"Pizza nebo tortilly?" rozhodí Kate pažemi a zavěsí se do mě. Danielsovi nás vysadili kousek od samoobsluhy a tak si razíme cestu směrem k bistru. "Já nevím, asi pizza, ne?" pousměju se a mlsně se olíznu. Ve skutečnosti ale moc nemám hlad a radši bych teď ležela u sebe na posteli, rozvalená mezi polštáři s pohledem upřeným na nic neříkající pořad v televizi. Takový klasický sobotní večer.
Kate podá prodavačce peníze za dvě krabice s pizzou a prodavačka s úsměvem poděkuje. "Jak se vám vede, holky?" zeptá se pak, když nám podává krabice. Jmenuje se Amanda a znám jí… no asi odjakživa. Tady se všichni známe. Je starší než moje mamka a znala se spíš s babičkou Olivií. Pomáhala zařizovat pohřeb, když babi umřela. A zahlédla jsem jí i na pohřbu vojáků před týdnem… Kate se rozpovídá o tom, jak si hodláme užít víkend, o tom, jak se mají její rodiče a o tom, že se chce ještě v neděli stavit u Johnova hrobu. Kate je jediná, která o svém bratrovi pořád mluví narovinu, bez nějakých věcí okolo. Je jediná, která o něm vůbec mluví.
Já radši mlčím, než abych řekla nějakou hloupost, a čekám, až Kate rozhovor ukončí. Rozloučíme se a i s krabicemi pizz vyjdeme na ulici. Je příšerné vedro a mě najednou dojde, jak velkou mám žízeň. "Kate, prosím tě, myslíš, že bych si ještě mohla skočit koupit pití, než půjdeme k tobě?" "Jo jasně, je horko, viď?" Usměje se a pokývá hlavou na souhlas. "Příšerný."
Kate si ode mě vezme krabici a já s volnýma rukama zamířím zpátky k samoobsluze.

Co poslouchat při psaní? II.

15. února 2015 v 22:36 | Mája |  Představení autorky Máji

Mám tu pro vás své nejnovější i stálé "srdcovky", ty, které pomáhají vytvářet všechno to, co si zde můžete přečíst.

-James Blunt

-Gary Jules

-Rachel Platten

-Sam Smith

-Ed Sheeran

A nesmí chybět ani tahle... je vlastně jedno jestli česká verze od Moniky Absolonové, nebo anglická od Idiny Menzel. Je to dokonalá písička ... https://www.youtube.com/watch?v=z9n-lM1j4UI


Jakou písničku zbožňujete VY?


Užívejte života a mějte se krásně. :)
-M

Jedenáctá část - SKY

15. února 2015 v 22:23 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Každý další den jsem se probouzel v domě na konci světa s myšlenkami na ten zatracený dopis a tu dívku, co odešla s kamenným výrazem, ani se neohlédla. Den jsem problouzněl a zase ulehl k spánku. Tak moc jsem nad Johnovým úkolem přemýšlel, až se mi o tom začalo i zdát.
Probudím se uprostřed noci poté, co jsem se snad po páté ve snu setkal s blonďatou dívkou. Moc dobře vím, že už to s Johnovým posledním dopisem moc protahuju a že bych se měl co nejdřív odhodlat, dojet do domu, jehož adresa je napsaná na zadní straně obálky, a konečně ukončit sám sobě tohle trápení. Na druhou stranu, mám se vzdát dopisu a tudíž i té dívky ze snů?
Obléknu si kostkovanou košili, džíny a plátěné tenisky. Od pohřbu je to už týden a já od té doby nevystrčil paty z tohohle zapomenutého lesa. Pokud teď nedojedu do města nakoupit, je velmi pravděpodobné, že v tom svém zapadákově umřu hlady… a to jsem zrovna v plánu neměl. Strčím si do kapsy džínů pár drobných a ze skříňky na chodbě popadnu klíče od auta i domu.
Jednou rukou si prohrábnu trochu přerostlé vlasy, druhou strčím klíčky do zapalování. Celou cestu do města uvažuji nad tím, zda bych neměl navštívit kadeřníka. Mé myšlenky to dokonale stočí úplně jiným směrem a musím si přiznat, že jsem si "na nic moc nemyslící" cestu do městečka užil.
Zastavím před samoobsluhou, vystoupím a prudce zabouchnu dveře. Vběhnu do obchodu, ale ve dveřích se zastavím, zatřepu hlavou a znovu se podívám na druhý konec ulice, který před okamžikem zaujal mou pozornost. Vytřeštím oči, zhluboka se nadechnu, zamrkám a v hlavě už obratně měním plány.

Desátá část - MARY

14. února 2015 v 11:00 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
"Měly jsme si promluvit už dávno," připomene mi Kate, když sedíme u nás na zahradě a popíjíme ledovou kávu. Je tu další horký a provzpomínaný den.
"Já vím, že si s ním počítala navždycky, ale… víš, nic není věčné," pokračuje Kate, slova se z ní sypou velmi opatrně. "Tohle mohlo být věčné, Kate, vím, že mohlo," namítnu a utřu si z tváře slzu. "Mohla by ses konečně přestat zaobírat tím, co by kdyby? Já vím, že je to teprve týden od pohřbu, ale, Mary, prosím… Když budeš stále mluvit tak, jak mluvíš, a neustále vzpomínat a naříkat, nikdo z nás se nepohne z místa. A upřímně, ty to potřebuješ zřejmě nejvíc." Hledím do její unavené tváře a je mi líto, že jim to všem komplikuju. "Co potřebuju?" zeptám se a sklopím zrak. Připadám si jako malá holka, co provedla nějakou hloupost a teď má průšvih. "No pohnout se z místa, Mary. Začít znovu, někde úplně jinde… no chápeš, vzít to za jiný konec, ale hlavně vzít svůj život do svých rukou a nenechat sebou takhle cloumat emocemi a představami a vzpomínkami… Vždyť ty víš, jak to myslím," dokončí Kate a povzbudivě se pousměje.
Kate si nasadí sluneční brýle zpátky na nos, opře se do lehátka a nechá na sebe dopadat paprsky červnového slunce. Dobrou půlhodinu jen tak ležím se zavřenýma očima a dojde mi, že vážně potřebuju změnu. Kate vedle mě usíná, i když se z domu ozývá hlasitý rock, který brácha vždycky poslouchá, když přijede na návštěvu. Má rodina si užívá prosluněného víkendu, máma s tátou vyrazili do města, Peter s přítelkyní Juliet hrají na verandě šachy a při tom poslouchají ten děsně hlasitý rock. Docela pohodový víkend, jen vzpomínky na události minulého týdne ho silně narušují. Tedy aspoň mně.
Zvednu se z lehátka a mé bosé nohy putují po suché trávě až do domu. Juliet a Peter jsou tak zabraní do hry, že ani nezpozorují, když se kolem nich proplížím dovnitř. Hlasitý rock mi rve uši a rychle před ním uteču nahoru do svého pokoje. Zavřu za sebou dveře polepené barevnými dětskými samolepkami a otočím se k zrcadlu, které je připevněné na dveřích z vnitřní strany. Je mu už taky fůra let a musím přiznat, že se vůbec nezměnilo, jen odraz v něm mě zarazí. Nevidím kulaté tvářičky té holky, co měla tenkrát z nového zrcadla tu příšernou radost, nevidím ani ty světloučké vlasy střižené na mikádo. Ta malá holčička se úplně změnila. A co je horší… příšerně se její odraz změnil i za ten poslední týden.
Oči stále ještě napuchlé, tváře červené, vlasy poztrácejí svůj obvyklý zdravý lesk a pohublé tělo se schovává pod Johnovým tričkem a starými šortkami. Tohle nejsem já, uvědomím si. Než si stačím položit otázku 'Ale kdo jsem vlastně já?', ušklíbnu se sama sobě a rychle se otočím zády k zrcadlu. Na jedné polovině postele stále leží krabice s dopisy, kolem postele jsou jako barikáda rozestavěné krabice a tašky, které jsem si před třemi týdny začala balit a chystala se je odstěhovat k Johnovi.
"Změna plánu," řeknu si sama pro sebe a tentokrát už do vedení nepustím ani jedinou slzu. Zvednu víko z modré krabice, poskládám dopisy jeden na druhý, najdu v šuplíku lepicí pásku a krabici zalepím, aby se neotevřela, až s ní budu manipulovat ve skříni a snažit se ji narvat mezi krabice s botami a rozházené kabelky. Oblečení z krabic vyndám zpátky do skříně, kde je jejich místo. Za chvíli už v pokoji vládne větší pořádek. Chci se vrátit ven, ale když se celá spokojená svým úklidem otočím ke dveřím, dojde mi, že jsem na něco zapomněla. Sundám si Johnovo velké tričko a položím ho do skříně na modrou krabici. Pak najdu svou letní kostkovanou košili a konečně se už opravdu můžu vydat na čerstvý vzduch.
Cítím se najednou mnohem víc volná, jen roztáhnout křídla a vzlétnout. Nechci na Johna zapomenout, ale myslet na něj příliš asi taky není dobrý nápad. Není tady. Ale já ano. Měla bych se svým životem opravdu něco udělat, Kate má pravdu. Měla jsem své sny a teď by mohl být ten pravý čas si je splnit.

Devátá část - MARY

12. února 2015 v 16:16 | Mája |  Nenávratné napořád

MARY

Musím to celé přetrpět. Sedím vzpřímeně, aby mě náhodou nenapadlo začít naříkat. Cítím na sobě zraky všech přítomných, a když se mi to určitě jen zdá, nesnesla bych, kdyby mě viděli plakat. Já to zvládnu.

Slzy mě ale v očích příšerně pálí, srdce se mi svírá a ze všeho nejvíc si teď chci svléknout ty nejhorší šaty na světě, které tak děsně škrábou a koušou. Jsou celé černé, jak jinak, a poprvé a naposledy jsem je měla před rokem a půl, když zemřela babička Olivia. To vážně nebylo něco, na co bych chtěla vzpomínat. Ale kdo by sakra chtěl vzpomínat na pohřby? Proč se vlastně vůbec pořádají nějaké pohřby? Loučit se s tím dotyčným nemá ani za mák cenu, už je dávno nenávratně pryč. Měj se… Vždycky se mi bude stýskat.

Poslouchám jen napůl projevy, které vycházejí lidem na travnatém plácku opodál z úst. Vzpomínají, naříkají, nechápou, proč vojáci odešli z tohoto světa tak brzy. Vím, že nemá cenu, představovat si, co všechno ještě mohlo být, a jaké by to bylo, kdyby, ale neodolám. Hloubám se v myšlenkách, vzpomínkách a hledám ty, které vážně za něco stojí. Proč mi ale přijde, že teď stojí za něco všechny? Všechno jako by mělo nějakou nadpřirozeně velkou váhu, všechno jako by bylo důležitější než dřív. Každá vzpomínka na Johna, každý jeho dotek, každá pusa, všechno stálo najednou víc. Scházelo mi vše, co jsem znala, co jsem potřebovala, co jsem milovala. A to všechno byl John.

Položím na rakev smutně bledou kytici ovázanou stuhou, zakážu si znovu si přečíst svůj vlastní vzkaz. Měl být pro Johna, měl mít nějakou váhu, měl naposledy zahřát u srdce. Jenomže John si ho sem nepřijde přečíst, neusměje se, nezahřeje ho můj poslední vzkaz u srdce. Nepodívám se na vzkaz, rychle se otočím a se ztuhlým kamenným výrazem odcházím spolu s Kate pryč. Už zase jako by na mě všichni zírali. Možná mi vyčítají, že už odcházím. Ale co víc tu zmůžu?

Moje rodiče nedorazili. Prý nemají čas, nemůžou si to ráno vzít v práci volno… ale co, čas by měli, jen jim prostě nepřijde důležité tady být. Myslí si, že to nevím, ale já vím. Moc dobře vím. Můj bratr Peter dorazil se svou přítelkyní na poslední chvíli a zmizel ještě dřív, než teď já.

Kate mě podpírá a snaží se neplakat. Přemůžu v sobě touhu se otočit, naposledy vidět tu pohřební scénu, naposledy si vybavit svůj vzkaz. Ozve se poslední výstřel věnovaný padlým vojákům, a mně jako kdyby prostřelil srdce.

Šťastné a veselé!

9. února 2015 v 19:19 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
U nás už si rozdávají touhle dobou dárky od Ježíška, kdežto Jack by čekal až do rána, aby se směl podívat do své ponožky, co mu tam Santa nechal. Rozhodli jsme se neřešit tradice, spojit to dohromady a mít Štědrý den holt delší.
Sedíme v roztomile vánočně vyzdobené restauraci a mě zamrzí, že za okny nepadá sníh, že na talířích není bramborový salát ani kapr. Ale jen na okamžik, dokud zase nezvednu oči od talíře a uvidím usmívajícího se Jacka, svého přítele, se kterým jsme se rozhodli začít znovu. Úplně od začátku, od prvního napsaného slova na čistě bílém papíře.
"Chtěla bys teď být doma, viď?" zeptá se mezi pojídáním řecké pochoutky. "Jo, ale to ty asi taky ne? Taky přemýšlíš, co právě teď dělají Susan a Claire?" pousměju se a doufám, že jsem ho prokoukla správně. "Máš mě pěkně přečtenýho, hele!" rozesměje se Jack a dodá, "víš… kdybychom vážně začali úplně znova, takhle bys mluvit nemohla a rozhodně bys neznala Claire ani mámu." Stále se ale usmívá a už ten samotný úsměv mi dělá radost. "Smůla, od začátku začít nemůžeme. Claire se nevzdám a Susan taky ne!" prohodím a znovu se pustím do jídla.
Je krásný večer, jen občas zafouká větřík. Takový teplý Štědrý den jsem nikdy nezažila. "Není ti zima?" zeptá se starostlivě Jack a já se rozesměju. "Děláš si srandu? Vždyť je tady příšerný teplo. Teda oproti tomu, jaká kosa je u nás doma," ušklíbnu se. Políbí mě na špičku nosu a pousměje se. "No jo, si prostě zvyklá na něco jinýho. To se teď asi změní," zašveholí, obejme mě pažemi kolem pasu a zvedne mě do vzduchu. Zakloní hlavu, aby mi viděl do obličeje, a začne se šíleně smát. "Tváříš je jako štěňátko!" vykřikne, pustí mě na zem a dál mě vede malým parčíkem. "Nemáš rád štěňátka?" ušklíbnu se, plácnu ho do zad a rozeběhnu se po cestě kamsi… ani nevím kam.
Jsme zase zpátky v bílobílém, až moc bílém, hotelovém pokoji. Jack pustí televizi, která začne něco vyřvávat řecky. Když zahlédne můj výraz, pousměje se a televizi zase vypne. Neumím řecky a nerada si připomínám, že tomu tak je. A on to ví. Natáhne se na velkou postel a vezme si z nočního stolku můj historický román. Dělá, že čte, ale moc dobře vím, že si akorát prohlíží ty naše písmenka. Je přece psaná česky, to si myslí, že mě obalamutí? Zasměju se a on tak zjistí, že jsem ho znovu prokoukla. "No tak nic no. Prý nejsem natolik inteligentní, abych za pár sekund pochopil ty vaše klikyháky." Ušklíbne se, odloží knihu a rozhodí rukama. "To nejsou žádný klikyháky!" rozesměju se a svalím se na něj.
"Něco pro tebe mám, Anne." Zvednu hlavu a smutně se zamračím. "Ale ne… Říkali jsme, že si nebudeme dávat dárky, Jacku." Oknem nám do pokoje svítí měsíc. Co teď asi dělají doma? Co našla Eliška pod stromečkem? A co naši? Stýská se jim po mně? "Tak to neber jako dárek," pousměje se a vytáhne něco z kapsy. Pak se před mýma očima objeví svítivě modrý gumový náramek. Připomíná mi letní moře osvícené sluníčkem. "Jéé," rozzářím se a prohlížím si náramek, dokud nenajdu onen nápis. "To abys nezapomněla od koho je," řekne Jack a nandá mi náramek na ruku. "Budeš se asi divit, zlato, ale si jediný člověk, kterýho znám a nosí tyhle gumový náramky." "Nezapomeň ale, že já už je nenosím," ukáže na své prázdné zápěstí, "budeš je teď nosit místo mě, co říkáš? Vždycky když se koukneš na tenhle náramek, budeš vědět, že jsem s tebou." Sevře mě ve své velké náruči a zašeptá mi do vlasů: "Šťastné a veselé, Anne." - "Šťastné a veselé, Jacku," špitnu zpátky, prohlížím si náramek, zářivou modrou a nápis CORFU-navždy. "Navždy," zašeptám a usínám s myšlenkami na modré moře, písečné pláže, hřejivé slunce a hlavně neobyčejnou lásku.

Osmá část - SKY

3. února 2015 v 16:00 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
To ráno už bylo zcela jisté, že život není pohádka.
Poté, co se mi podařilo přemluvit velitele, abych nemusel nést rakve ani vlajky, bych si neměl vyčítat, že tu jen tak sedím a hledím na to všechno. Chtěl jsem ten den přece všechen čas i myšlenky věnovat Johnovi. Vojenský orchestr už pořádně hlasitě spustil hymnu, asi aby nebyly slyšet vzlyky maminek, sester, babiček, ale i otců. Byli tu všichni. Všichni, co padlé vojáky znali, vítali po misích, milovali. Všichni na jednom místě, kam zrovna to ráno muselo svítit tolik radostného slunce. Vůbec se to sem nehodilo.
Na celý obřad pohlížím ze zadních řad. Mám přehled o všem, co se snad jen šustne, hned jak hymna skončí. Nastane chvilkové hrobové ticho, které má za chvíli pohltit rakve vojáků, a pak už nastoupí velitel a pronese první slova svého proslovu.
Naslouchám za hlasitého bušení svého srdce, a soustředím se jen a jen na to, aby nebylo tak moc hlasité. Snažím se nemyslet na to, co tu vlastně dělám. Tělo mám celé ztuhlé a zatoužím se zvednout a běžet pryč. Jen neslyšet ty proslovy, jeden za druhým, jeden citlivější a emotivnější než druhý, každý další je jen horší. A pak na chvíli vypadnu z rytmu, přestanu se soustředit na bušení svého srdce, a když se k tomu zase rychle vrátím, zjistím, že je ještě silnější. Moje srdce běží maraton, nebo možná tři maratony za sebou… Je tady.
Sedí ve druhé řadě na kraji, přímo na druhé straně než já. Blonďaté vlasy se na slunci lesknou a jejich záře mě pálí v očích. Sedí vzpřímeně a jako bych na tu dálku cítil, jak se snaží neskrčit se na židli a nezačít plakat. V očích mě pálí slzy a začnu přemýšlet, jak to udělám. Jak to všechno udělám.
Je jasné, že za ní teď nemůžu přijít a podat jí dopis. Nemůžu za ní přijít ani po tom, co proslovy skončí, ani po tom, co položí rakve na studenou hlínu na dnu.
Všechny hlasy zase utichnou, vojáci skloní vlajky. Lidé se začínají zvedat a pokládají na rakve květiny převázané stuhami s posledními vzkazy.
Nikdy nezapomeneme.
Odcházej v pokoji.
Vzpomínáme.
Napořád, s láskou Mary.
Dívka položí květinu na Johnovu rakev a s kamenným výrazem odchází po boku jiné ženy. Nepláče. Ale ani se neusmívá. Jenomže i bez úsměvu vypadá jako anděl. Anděl, kterému vzali to nejdůležitější - křídla. A teď nemůže vzlétnout a zmizet rychle, jako lusknutím prstu. Nemůžu z její vzdalující se postavy spustit oči. Dopis mě v dlani začíná pálit, a před odchodem se ještě naposledy podívám na její vzkaz. Napořád…