Leden 2015

Nezvaný host

25. ledna 2015 v 14:27 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Týden končí. Je neděle odpoledne, já sedím na bíle povlečené posteli v hotelovém pokoji a přemýšlím, jak dlouho ještě vydržím v Athénách zůstat. Kdybych odletěla zítra brzo ráno, ještě bych stihla Štědrý den.
Z přemýšlení mě vytrhne krátké zaklepání na dveře a mně jen prolétne hlavou, že hotelová služba je teď to poslední, na co mám náladu. Zvednu se a popuzeně jdu ke dveřím. Pak stojím nechápavě a překvapeně ve dveřích. "Rozhodla ses asi špatně, nebo určitě?" zeptá se Jack a zakření se. "Cože?" vyhrknu a zavrtím hlavou, jako že vůbec nevím, o čem to tu mluví. "V kavárně. Řeklas, že když ses rozhodla pro Romana, bylo to asi špatně. Asi nebo určitě?" Pokynu, aby šel dál. Tohle bude na dýl. Je zvláštní zjistit, že do sebe zakódoval každé moje slovo. Jack si sundá bundu a posadí se na postel. Tam, kde jsem před chvílí seděla já. "Potřebuješ to vědět?" zeptám se a sednu si vedle něj. Jack mimo řečí dodá omluvným tónem: "Promiň, vím, že jsem nezvaný host." Usměje se a já všechno hodím za hlavu. Na vteřinu.
"Jacku, to já jsem tady nezvaným hostem, na to nezapomeň." Zavrtí hlavou a dál se usmívá: "Přestaň, Anne, ty jsi poslední člověk, kterýho by tady někdo nerad viděl." Neodpustím si malý krátký úsměv. Zato ty, Jacku, jsi ten poslední, koho bych před odjezdem ještě chtěla vidět. Snad i ta hotelová služba by byla před tebou.
"No, nebudeme se hádat, jo?" zase se zakření a já nemůžu odtrhnout oči od toho skvělýho úsměvu. "Víš, vlastně to ani vědět nepotřebuju. Chtěl jsem se jen zeptat, jak se rozhodneš teď." Nad tím jsem nepřemýšlela, ale dřív než začnu, dojde mi něco jiného. "Jak víš, kde je můj hotel?" Rozesměje se a tváří se, jako by mi to přece mělo už dávno dojít. "Sakra, Claire! Že jo?" vyhrknu a zorničky se mi rozšíří. Přikývne a čeká na odpověď, o kterou mě požádal. "Jacku, já pojedu zítra ráno domů," řeknu a sklopím oči. "Cože?!" skoro vykřikne, až se leknu, že to snad uslyší i moji sousedi přes ty děsně tenké papírové zdi. "No… ještě stihnu Štědrý den. Měla bych být s rodinou." Jack na mě kouká s pootevřenou pusou a pak smutně řekne: "Měla bys být se mnou."
"Co?! Myslela jsem, že… po tom co stalo… že mě nebudeš chtít ani vidět. A ty se tady teď objevíš mezi dveřmi a řekneš mi, že mám být s tebou? Cože?" Hledíme na sebe, každý trochu jinak překvapen. Kdyby si lidé všechno říkali na rovinu, nemuselo to dopadnout takhle, napadne mě. "Proč jsi utekla z toho náměstí, Anne?" zeptá se. A já bez přemýšlení vyhrknu: "Nemáš náramky!" "Cože?" diví se a hledí na mě celou minutu jako na blázna. Pane bože, já jsem ale blázen…
"Vždycky jsem si tě pamatovala s gumovýma náramkama, co jsi nosil." "A v tom je problém? Za všechno můžou náramky? Víš, ke košili a obleku se gumový barevný věcičky moc nehodí. Člověk někdy musí konečně vyrůst," namítne a nechápavě kroutí hlavou. "Nejde jen o náramky, třeba to kafe, nebo tvoje vlasy, jsou mnohem delší, než si je pamatuju. A ty tvoje nový zážitky na vysoký, já nevím, Jacku. Připadáš mi jako někdo jinej."

Zhluboka se nadechne a chytí mě za ruku. "Anne, lidi se mění. Ty ses taky změnila, nemysli si. Přece nemůžeme celý rok vypadat jako v létě. Co kdybychom se konečně přestali otáčet za tím, co se stalo v létě? Léto je léto, člověk se nechová v létě stejně jako ve škole, nebo o Vánocích," odmlčí se a já využiju chvilku ticha k tomu, abych se podívala do jeho očí. Jsou něžné a laskavé a už jen ten pohled mě hladí po tváři. "Pojďme začít znovu, Anne. Můžeš mít ráda někoho, kdo běžně vypadá takhle?" zasměje se a já se tentokrát musím smát taky. Vždyť má pravdu. Tak dlouho jsem se otáčela dozadu, až jsem úplně zapomněla, co je teď. "Promiň, máš pravdu, Jacku." Schoulím se mu v náruči. "Já vím," řekne ještě, "a hodláš se ještě pořád zítra vrátit do Čech?" Zvednu hlavu a tvářím se schválně tak, aby si myslel, že jsem názor nezměnila. Smutně si povzdychne a já se rozesměju. "Jasně, že ne!" Přimhouří naštvaně oči a políbí mě. Žádná slaná příchuť moře. Tohle je prostě jen Jack. A dodá: "Díky bohu." Ano, díky bohu.

Jen zavřu oči a jsem s tebou

24. ledna 2015 v 14:15 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Ztrácíme se v malinkatých athénských uličkách, přísahám, že zpátky do hotelu bych netrefila. "Kam to jdeme?" zkusím se zeptat, ale Jack si to stále nechává pro sebe. "Uvidíš," řekne pokaždé, ale já zatím vidím jen pochybné lidi v temných koutech, jak se zavřenýma očima sedí na studené zemi, vysoké šedivé domy s rozbitými okny, staré modely aut, které z této ulice nevyjely už aspoň deset let, některé ani nemají pneumatiky, jiným chybí dveře, nebo skla. Děsí mě to, ale když se konečně objevíme zase v normálním světě, Jack s úsměvem prohlásí: "Neboj, to byla jen zkratka."
Jack se rozpovídá o nové univerzitě a kampusu a o nějakém Henrym, s kterým chodí na obědy. Celý září a já poznám, jak dobře bylo, že se nakonec se Susan domluvili a ona mu dovolila lékařskou fakultu. Mluví celou cestu do kavárničky, do které vstupujeme z malého vylidněného náměstí.
"A jsme tady!" Jack mi odsune židli a tak moc vřele se usmívá, že se mi zvedá žaludek při představě říct mu, co mám na srdci. Objedná nám kávu, kterou, jak vím, nikdy nepil. Změnilo se toho určitě víc, než si dokážu představit. Vezme si lžičku, míchá svoji kávu, a s pohledem upřeným na mě čeká. V krku se mi udělá knedlík, už si svou promyšlenou řečí nejsem tak jistá. Co mu mám jako říct? Jak začít?
"Ty piješ kafe?" zeptám se opatrně a na okamžik zvednu oči od svého hrnku. "Už je to nějakou dobu, no," zasměje se, ale dál to nekomentuje. Je řada na mě. Musím už konečně začít. To já jsem tady ten nezvaný host. Polknu a začnu rudnout. "Takže," nadechnu se, jednou, dvakrát, třikrát, nepomáhá to. "Co ty tady, Anne?" zeptá se, když mi uklidňování sama sebe trvá příliš dlouho. Do toho, prostě to řeknu!
"Jde o to, že… no pamatuješ na léto, ne?" položím otázku, na kterou snad ani nečekám odpověď, jen získávám trochu času na rozmyšlenou. "To se nedá zapomenout." Ať už si pod tou otázkou představil jakoukoliv situaci, výraz mu ztvrdl a úsměv zmizel. "Jacku, mě to moc mrzí. Víš, jde o to, že … jsem asi udělala chybu," pronesu a tváře se mi rozhoří. Na chvíli mě napadne, že v češtině by se mi to třeba vysvětlovalo líp. Ale asi ne. Co si to nalhávám? Jak tohle může dopadnout "happyendem"?
"Prostě lituju toho, že jsem se rozhodla pro Romana," vypadne ze mě, "je to hajzl." Jackův výraz se ani trochu nemění, vypadá to, jako by mi chtěl říct 'Vždyť jsem ti to říkal'. "Kéž bych to věděla dřív," špitnu a sklopím oči. Jack ještě pořád míchá lžičkou svou kávu, zatne zuby a v jeho očích se objeví neskutečná bolest a zlost. Dlouhou, až moc dlouhou, dobu je u našeho stolu ticho.
"Anne, co ti na to mám říct? Co chceš, abych řekl?" prohodí otázku. Nemám sílu zvednout oči a znovu se střetnout s jeho pohledem. To bych si znovu uvědomila, jak moc jsem to zvorala. Místo toho zavrtím hlavou a bez jediného pohledu na Jacka se zvednu a otočím se ke dveřím. Rychle-zmiz-dělej!

Přisedne si na lavičku, dostatečně daleko ode mě, ale i tak se mi rozbuší srdce. Nepodívám se na něj, ale cítím, jak on mě probodává pohledem. Zřejmě už ani neví, co víc říct. To tu budeme jen tak sedět a mlčet? Na záda mi opakovaně dopadají kapky z fontány. Koutkem oka vidím, jak se Jack zvedl z druhého konce lavičky a přisedl si blíž ke mně. Nevím, co říct a než abych z úst vypustila nějakou hloupost, radši dál mlčím. Zato moje srdce buší tak zběsile, jako by mělo v plánu vyskočit mi z hrudi a vykročit si to k Jackovi samo.
"Ani nevíš, jak moc je mi líto, že to dopadlo takhle," řekne Jack a jeho oči mě povzbuzují, abych se k němu otočila. To ale neudělám. "Zapomeň na to. Je to hloupost. Nevím, co jsem si myslela. Vždycky jsme byli přátelé a tak to taky zůstane," vyhrknu a mávnu rukou, abych zdůraznila, že je to fuk. Ale ono to není fuk. Je to všechno, jenom ne fuk. "Ne, Anne, nikdy jsme nebyli kamarádi. Byla jsi kamarádka mojí sestry, ne moje." Natáhne ruku a otočí moji tvář k sobě jedním rychlým pohybem. Jsem donucena pohlédnout mu do očí a zjistit, že zlost z nich zmizela. Pokrčím rameny. Co mám jako říct? "Pamatuješ si na tohle? When I need you, I just close my eyes and I´m with you…" odříkává text písničky a znovu se na mě usměje. Je to ten nejsladší úsměv, jaký mi kdy věnoval. Svítí mu při tom v očích a já mám šanci znovu si uvědomit, jak je krásný. A nedosažitelný… Co tady dělám? Pohladí mě pravou rukou po tváři a já ztuhnu. Zpod vyhrnutého rukávu jeho bundy nevykukují žádné gumové náramky. Vždycky k němu patřily, ale teď jsou pryč. "Jacku!" vykřiknu a vyskočím na nohy. "Tohle je omyl! Musím… musím jít." Rozběhnu se přes náměstíčko kamsi, kde si myslím, že by mohl být můj hotel. Hrozně moc se toho změnilo. Od prázdnin uběhlo hrozně moc času. A já jsem se pletla, celou tu dobu. Byla jsem zamilovaná jen do své představy Jacka. Já…já tohohle Jacka neznám. Ohlédnu se přes rameno a uvidím toho nového neznámého Jacka s hlavou v dlaních, dál sedí na lavičce a já překonám nutkání se ihned vrátit zpět.

Když tě potřebuju, jen zavřu oči a jsem s tebou…

Šestá část - SKY

24. ledna 2015 v 8:30 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
V mém domě bylo ticho, podivnější než kdy jindy. Najednou jsem se cítil opuštěný, přitom jsem na samotu byl zvyklý. Najednou tu scházel Johnův smích, který se rozléhal domem, když si přišel zahrát karty, krátce zavzpomínat na mise, co už máme za sebou, ušklíbnout se nad těmi, co nás čekají. Chyběl tu život.
Snažil jsem se v tom hrobovém tichu najít staré rádio, ale stejně jsem pochyboval, že bude fungovat. Tady, na konci světa. To určitě.
Místo hledání jsem se posadil ke stolu v polozařízené kuchyni. Chyběla tu ruka schopna kuchařského umění. Je smutné uvědomit si, že můj život má jen dva vzdálené konce. Jeden na základnách, jeden tady. Jestli jsem se někdy pokoušel utéct před světem, teď už je jasné, že se mi to dokonale povedlo. Nikdy jsem si nepřipadal tak osamocený.

Vybalovat se mi ani trochu nechtělo, ale věděl jsem, že jestli si tu uniformu ze zavazadla ihned nevyndám, budu zítra na pohřbu přátel a čestných vojáků vypadat jako strašák. A to nechci. Věděl jsem, že tam bude. Věděl jsem, že bude mít ve tváři úplně jiný výraz, než na fotce. Ale slíbil jsem, že jí ten dopis předám. Slíbil jsem to, a já sliby vždy plnil. Ale… to k ní mám jen tak přijít a vložit jí ho do dlaně, ve které bude svírat kapesníček na utírání slz? Jak si proboha John myslel, že to udělám, když se mu něco stane? Přijdu k ní a řeknu, mrzí mě to, ale rozumím, taky jsem ho měl rád? To snad nemyslí vážně. Zrovna teď byla ta dokonalá chvíle, kdy bych za normálních okolností vytočil Johnovo číslo a pořádně mu do telefonu vyčetl, co si to na mě vymyslel.
Myšlenka, že to číslo vytočit nemůžu, bolela jako čert. Zatnul jsem zuby, zavřel oči, a snažil se vypořádat s… vlastně se vším.
Proč se svět najednou zdá tak šedivý, i za bílého dne? Proč tady sedím a nejradši bych Johnovi vynadal za ten úkol, co mi dal? Proč se mi představou, že ta dívka uvidí na obálce jeho rukopis, svírá hrdlo? - Proč sakra bydlím zrovna v tomhle zapadákově?!

Vyndal jsem uniformu a pověsil ji do skříně. O zbylý obsah tašky jsem se nezajímal, zatáhl jsem závěsy a rozhodl se odpoledne prospat.

Pátá část - MARY

24. ledna 2015 v 0:04 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
"Zlatíčko, nemůžeš se tam pořád zavírat. Pojď… aspoň na chvíli… ven." Máma klepala na moje dveře každou hodinu, možná půlhodinu. Nevěděla, jak dlouho už tady sedím, ale jelikož do pokoje okny proudily horké sluneční paprsky, bylo už aspoň poledne. Kolem mě ležely otevřené dopisy, měla jsem hlavu opřenou o studenou zeď a čekala, třeba když si to budu moct přát, přijde nový dopis, nová naděje.
Představila jsem si, jak tady na úplně stejném místě budu sedět další den, další týden, další rok. Celá situace vypadala najednou tak komicky, jako by si moje já vážně myslelo, že s Johnovým životem skončil i ten můj. Jenže já jsem měla takový pocit. Srdce se mi svíralo a nechtělo přestat, slzy nechtěly přestat téct, hlava nechtěla přestat hučet a třeštit. Chtěl by John, abych se pohnula z místa? Chtěl by, abych začala znovu, někde úplně jinde? Jenže v tom byl ten problém. John by přece nikdy nechtěl, aby to dopadlo takhle.
Narvala jsem slzami promáčené dopisy zpátky do modré krabice a položila ji na neustlanou postel. Chtěla jsem ji mít na očích, abych si nezačala myslet, že se mi celý John jen zdál. Znovu jsem překročila papírové krabice plné oblečení a našla ve skříni džínové kraťasy. Vlasy jsem si stáhla do ledabylého drdolu a otevřela dveře.
Mamka seděla na židli, kterou si ke dveřím přitáhla, s podnosem na klíně. "Snídaně," špitla, "nebo spíš oběd." Pomalu jsem kývla hlavou, protřela rukama vlhké oči. "To je dobrý, mami, je to dobrý." Zvedla se a společně jsme sešly schody do kuchyně. U paty schodiště jsem ale zase zacouvala zpátky. Byli tady. Johnovy rodiče a … Kate. Moje milovaná Kate. Vzhlíželi ke mně s žalem v očích, z čehož se mi zase udělalo zle. Když jsem se konečně odhodlala zvednout se ze země plné těch překrásných láskyplných dopisů, čeká mě tohle!
"Nechoď," řekla Kate, došla až ke mně a objala mě kolem ramen. "Měli bychom být všichni spolu," namítla Johnova matka a nervózně sklopila pohled. "Ale já k vám nepatřím. Nestihla jsem to…" Samotnou mě vyděsí, jak můj hlas nabral na intenzitě a všechny v místnosti zděsil. "Ale samozřejmě, že patříš, Mary!" vyhrkla Kate a vykulila na mě oči, jako bych byla úplný blázen. A možná jsem byla. Johnova matka se tiskla ke svému manželovi, položila si hlavu na jeho rameno a já viděla najednou všechno jinýma očima, než těma svýma.

Matka, která přišla o syna. Jaké to musí být? Neměla jsem děti, takže jsem mohla jen hádat, jaké pouto je mezi rodičem a dítětem. Pan Daniels měl oči zarudlé pláčem a přitom to byl ten poslední člověk, o kterém bych řekla, že umí brečet. Kate neměla bratra. Představa, že by tu nebyl můj brácha… zaplavily mě zcela jiné pocity, než které jsem k sobě do teď pustila. Mají pravdu. Nejsem tady sama ta zraněná, ta opuštěná. Jsme na tom stejně. Jsme na jedné lodi. Spolu to třeba zvládneme… možná.

Čtvrtá část - SKY

22. ledna 2015 v 18:00 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Letadlo přistálo před hodinou. Čekáme na zavazadla. A taky čekáme, až dorazí naši padlí přátelé. Sedím na jedné z umělohmotných laviček, která na první pohled vypadala, že se pode mnou sesune, ale nestalo se tak. Třeští mi hlava, mám jí skloněnou v dlaních mezi koleny a snažím se, zachovat jak se má. Jako voják, jako někdo, kdo na všechno jen pohlíží zpovzdálí. Jako člověk nad věcí.
Ne, nejde to. Pokouším se o to příliš dlouho, celou cestu zpátky domů a teď už to moje já nevydrží a řinou se mi po tvářích slzy, dopadají na podlahu a jen co se roztříští, následují je další. Nechápu, že John nesedí na lavičce vedle mě jako vždycky. Uvědomím si, jak strašně v mém životě chybí a vždycky chybět bude. Vzpomenu si na tu dívku na fotce a snažím se zastavit pláč. Vzpomenu si na ty dlouhé vlasy vlající za ní, na ten šťastný úsměv. Byla hodně mladá, tak kolem dvaceti let. Když si uvědomím, že úsměv z její tváře už dávno zmizel, chce se mi brečet ještě víc.
Vytáhnu z kapsy její fotku a dlouhou chvíli na ní jenom hledím. Představuji si, v jaké chvíli mohla být fotka asi vyfocena, jestli fotografem byl John a ona se tak směje na něj. Asi jo. Měl pořádný štěstí, když tuhle dívku poznal. Je krásná… ale v tuhle chvíli nešťastná. Sedí v kuchyni a pláče? Čte si jeho dopisy a představuje si, že je John stále s ní? Jsou to jen domněnky, ale něco z toho stoprocentně u ní doma probíhá. Smutek a žal. Jsme na tom stejně. Já ztratil přítele, ona lásku.
Nasedáme do velkého auta, které nás má odvést na základnu. Vím, že na mě nikdo čekat nebude. Měli jsme s Johnem nasednout do auta jeho rodičů a odjet na svatbu. Měl mi poprvé představit svou dívku a pak jí před oltářem říci ano. Jenže nic z toho se nestane, takže asi pojedu domů, do svého malinkého přízemního domečku u lesa, autobusem.

Cestou z letiště do města, zírám z okna a myslím na jediné. Nechci, aby ta dívka byla smutná a nešťastná. Chci, aby měla důvod se znovu smát. Tak jako na té fotce.

Třetí část - MARY

22. ledna 2015 v 12:26 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
Od zrušené svatby jsem se každý večer zahrabala pod peřinu, zatímco jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že události posledních dnů byly jenom jeden velký zlý sen. A taky že se mi černé sny zdály. Pronásledovali mě vojáci, neustále se mě někdo snažil zabít, poté jsem vždy ležela v zákopu vedle ostatních se zbraní v ruce, čekali jsme, až se něco začne dít. Byla mi hrozná zimaa najednou všechno kolem mě vyletělo do vzduchu. S pláčem a křikem jsem se prudce probudila. A to se opakovalo každičkou noc. Radši jsem zůstávala vzhůru celou noc, jen aby mě zase někdo nepronásledoval a nesnažil se rozcupovat mě na malé kousíčky.
Jenže ani když byl člověk tou dobou vzhůru, neměl vyhráno. Jeho rodiče zařizovali pohřeb spolu s lidmi z armády. Ano, jeho rodiče, ne já. Už jen ta myšlenka mi rvala srdce, protože jsem věděla, že takhle by to John nechtěl, takhle ne.
Tohle se nám nemohlo stát. Tohle se mi nemohlo stát. Nevěřím a nechápu fakt, že tu doopravdy není. Nechápu, že vojenským letadlem nepřiletí zpátky. Nechápu, že ho nebudu vítat. V téhle chvíli nechápu absolutně nic.
Tři dny po zrušené svatbě, jeden den před pohřbem, jsem se kolem sedmé hodiny ranní zvedla z postele v mém dětském pokoji a jako každý den překročila papírové krabice s naskládaným oblečením. Ještě jsem nenašla odvahu ho vrátit do skříně. Procházela jsem ztemnělým domem, kde ještě všichni spali, a jako každé ráno mi po tvářích stékaly slzy. Už zase se mi zdál ten samý sen, kdy všechno vyletí do povětří, mé srdce se roztříští na malinkaté kousky. Už zase mi tu John chyběl. Vím, že by mě objal, dal mi pusu na čelo, já bych se k němu mohla přitulit a v bezpečí jeho paží bych za bušení našich srdcí znovu usnula.
Došla jsem si do kuchyně pro sklenici vody a pak se do pokoje zase vrátila. Otevřela jsem poloprázdnou šatní skříň, vytáhla velké tričko s proužky, Johnovo tričko, a natáhla si ho přes hlavu. Bylo mi skoro ke kolenům, tak velké bylo. John byl vysoký, měl široká ramena a svaly. Když mě objal, skoro jsem nebyla vidět. To jsem milovala. Vlastně to miluju stále.
Z trička byla ještě cítit Johnova voda po holení a já se dlouhých deset minut nemohla té vůně nabažit. Vytáhla jsem z pod postele velkou světlemodrou krabici, narvanou k prasknutí. Po otevření na mě vykoukly všechny dopisy, co mi kdy přišly. Chodily často, John psal skoro každý den. Psával mi do nich i básničky, ze kterých jsem poznala, že válka nemá velký vliv na jeho srdce a duši. Protože upřímně, kde by vzal člověk ve válce náladu a inspiraci na zamilované básně?
Dopisy hrozně zvláštně voněly. Bylo na nich spoustu razítek, které schytaly během celé cesty ke mně. Těch dopisů byla v krabici spousta. Válely se jeden na druhém, rozhodně v krabici nevládl pořádek. Vyndala jsem jich asi pět, postupně vyndávala z obálek nažloutlé dopisní papíry a znovu přelouskávala Johnovo nepříliš úhledné písmo. Jeho vlastní věty jsem si četla pořád a pořád dokola, až jsem z toho měla mžitky před očima. Každý dopis končil stejně.

- Mary, lásko, miluju tě. Napořád, Tvůj John

Sedmikráska

20. ledna 2015 v 21:11 | Mája |  Povídky
Další z mnoha stejných dnů mého života se blíží ke konci. Konečně jsem dorazila k dvoupatrovému domu s béžovou omítkou a dřevěnými okenicemi. Postávám u dveří, naposledy popotáhnu s cigarety, hodím ji přes verandu do trávy a vstoupím dovnitř.
Z kuchyně se line vůně kari. Zouvám si boty, když tu uslyším ten známý hlas svého otce. "Zuzko?" Neodpovídám a dál si rozvazuju tkaničky. Celý tento proces natahuji, jako by to bylo to nejdůležitější na světě, hlavně abych se zase nemusela hlásit tátovi, že ještě žiju a že už mi může vynadat a ptát se, proč jsem doma až teď. "Zuzano!" ozve se hlas znovu, tentokrát už z menší dálky. Zvednu hlavu, táta mě probodává pohledem, zatímco se nebezpečně rychle přibližuje ke mně. "Kde si byla?" zeptá se s kamennou tváří bledou jako stěny v domě. Ještě pořád neodpovídám. "Zuzano?" Táta ke mě přičichne a jeho kamenný výraz vystřídá výraz kyselý a znechucený. "No co, cigarety. Jenom cigarety, tati." Hodlám ho obejít a vydat se nahoru do svého pokoje, zamknout dveře, lehnout si na postel a dostatečně nahlas si zapnout nové cédéčko oblíbené rockové skupiny. Jenže táta mě chytí za paži takovou silou, že musím zůstat a dívat se do jeho prázdných očí, které už dávno ztratily všechny naděje. "Tohle by maminka nechtěla," pípne nešťastně a sklopí oči k zemi. Asi se už na svou dceru nemůže ani podívat. "Jenomže ona tady není, tati. Už je to deset let, sakra! Když sem se přes to přenesla já, zvládneš to snad taky, ne? Nebo seš snad až takovej slaboch?" Vytrhnu ruku z jeho povolujícího sevření a naštvaně se na něj naposledy podívám. Naposledy a už opravdu odcházím. "Jenomže ty ses, mladá dámo, přes to přenesla nějak špatně!" Uslyším za sebou, když vybíhám schody. Táta zase našel hlas, zase dokáže křičet. Když počkám do rána, zase ho to přejde. Až na to, že jsem dole nechala batoh se všemi věcmi, takže je teď má v držení on. Tohle je chyba, kterou v tom zmatku, kdy se objeví táta, udělám vždycky.
"Sorry, ale jak sem ti asi měla zavolat, když mi táta vzal telefon?" podotknu nazítří ráno, když mě autobus konečně vysadí u školy. "Tyvole, třeba z budky!" Richard protočí panenky a ušklíbne se. "No jasně!" vyprsknu mu přímo do tváře a odkráčím pryč. Tenhle kluk si občas říká můj přítel, můj "boyfriend", ale jenom občas. V tom asi je ten problém.
"To ste se zase pohádali?" nakloní se ke mně přes uličku Saša a podívá se na mě těma svýma velkýma modrýma očima. "Hádka bych tomu neříkala," stočím pohled ke dveřím, kterými právě vchází profesor literatury, "prostě je to kretén, nic víc," zašeptám směrem k Saše. Posadím se na starou rozvrzanou školní židli a čekám, až profesor začne mluvit o důležitých a zajímavých osudech spisovatelů devatenáctého století, který mě ale ani za mák nezajímají. Jako by po mně ten magor chtěl, aby mě zajímal můj vlastní osud… To sotva. Nezúčastněně si otevřu knihu o psychologii, zrovna jsem se dostala k části, která se zaobírá psychologií vrahů a sebevrahů, a začtu se. Někdy uprostřed hodiny si vzpomenu na plán na odpoledne, vytrhnu odněkud cár papíru a načmářu na něj otázku směřující k Saše, tudíž jestli to odpoledne platí. Papír zmuchlám do kuličky, rozhlédnu se a hodím jí ho přímo na lavici. Když ho rozbalí a přečte, na souhlas na mě kývne. "Co je to tam?" začne se o mě konečně profesor zajímat a důležitě při tom zvedne bradu. "Vůbec nic, pane profesore," prohodím, "klidně pokračujte." Třída se začne smát, profesoru zmrzne výraz, ale to už mě zase vůbec nezajímá a znovu otvírám knihu.
Ležím na zádech v zelené heboučké trávě, slunce mě pálí na kůži, unaveně zavírám oči, ale nepřestávám si dávat k ústům cigaretu, vdechovat a vydechovat kouř. Ze snění o ničem se po chvíli proberu, když uslyším, jak se ke mně někdo blíží. V úplně první chvíli si pomyslím, že je to Richard, ale vzpomenu si na dohodu se Sašou, a tak naděje zase zmizí. Posadím se a snažím se rozkoukat, aby všechny žluté a červené kruhy, co mám kvůli slunci před očima, zmizely.
"Čau," zdraví Saša a plácne sebou vedle mě. "Máš to?" ptám se hned, bez předehry. "Hm, tady." Podá mi flašku a čeká, až jí dám peníze. Podám jí bankovku, ale ona zavrtí hlavou. "Trošku se to prodražilo." Bez mrknutí oka vylovím z kapsy džínů další stovku, odšroubuju víčko a pořádně se napiju. "Hele, na obědě se na tebe ptal Richard, tak jsem mu řekla, ať přijde. Musíte si to už mezi sebou konečně vyřešit." Ušklíbnu se a beze slova se znovu napiju.
- - -
Zůstala jsem na louce zase sama, na obloze se objevil měsíc a hvězdy, a já trhám za stonky malinkaté bílé nevinné sedmikrásky. Je jich tu všude na louce plno, celý den se na sluníčko pořádně smály a teď se trošku zavírají ke spánku. Jenomže to já dopustit nechci. Nechci, aby si tady ony jen tak spaly, jako by nic. Jednu po druhé je strkám do krabičky mezi cigarety. Celé mi to dost znemožňují třesoucí se ruce. Vyřešit? To si Saša vážně myslela, že se něco vyřeší? Sedím tady sama jako nějaký blázen. Nevím, kolik je hodin, ale určitě se už blíží půlnoc. Poté co po mně Richard v zápalu zlosti hodil zčerstva vypitou skleněnou flašku a s nadávkami odešel, tady jen tak sedím na stále stejném místě, tam kam jsem dopadla, když se rozpřáhnul a flaška odletěla do trávy asi metr za mě. Trochu se třesu. Může za to Richard, který mě svým přístupem docela vyděsil, až jsem se tady v jedné chvíli viděla mrtvá, může za to alkohol, celá ta flaška, co leží někde v té trávě, můžou za to ty praštěný sedmikrásky.
Klopýtavě se plížím k domu. Zvedám se ztěžka ze země, když klopýtnu příliš. Nějak jsem se sem ale z louky dostat musela, takže sebevědomě kráčím dál. Z jedné kapsy vytáhnu krabičku cigaret a z druhé zapalovač. Vstoupím na verandu a zapálím si. Dívám se do ztracena a přemýšlím nad ničím a zároveň nad vším. Nad smyslem žití, smyslem toho proč jsem tady a ne někde jinde, proč jsem taková a ne jiná. Zvedne se mi žaludek a cigareta mi vypadne z ruky. Pozvracím schody a na moment se mi v hlavě objeví obrázek naštvaného otce. Po čtyřech slezu ze schodů na písčitou pěšinu a snažím se se vyškrábat na nohy. Přitom můj zrak spočine na budovu, kde bydlím celý svůj život, která toho sama o sobě dost zažila, která už o nás určitě ani trochu nestojí a dala by cokoliv za nové majitele. Já bych teď dala cokoliv za to, abych už neviděla ty červené a žluté kruhy, protože teď se mi prostě zdá, že naše dřevěná veranda hoří. Promnu si oči, znovu a znovu. To se mi nezdá, dojde mi až po další chvíli. Kdyby moje tělo právě teď neovládal alkohol, asi by se mi zděšením rozbušilo srdce. To se nestane. Začnu po kapsách hledat mobil, abych přivolala pomoc, jenže, jak si po chvíli uvědomím, ho má u sebe táta. Snažím se vstát a jít ještě všechno zachránit, ale nejde to, nedává to smysl. Zatočí se mi hlava a ještě než se skácím k zemi, pokusím se zavolat to klasické "tati".
Vejdu do bílého trojlůžkového pokoje. Je časně ráno a mě je zle. Ne jenom od žaludku, jako obvykle. Dneska je mi zle celkově. Táta leží na bíle povlečené nemocniční posteli se spáleninami na rukou, nohou, tvářích… Je jasné, že jako dcera jsem zklamala a to už dávno. To se potvrdí, jen co se posadím na židli u postele a táta ke mně otočí hlavu. Chvíli na mě jenom beze slova kouká. "Nechci vědět, co se stalo, Zuzano." V očích má bolest, a já už vím, co se blíží… Už tu bolest nesnese. Táta si dává na čas, já sedím tiše a dívám se střídavě na něj a z okna na slunečné ráno.
"Tři měsíce… než ti bude osmnáct. Pak di… pryč, prosím," zašeptá a otočí hlavu na druhou stranu. Po tváři se mi sklouzne slza a sama pro sebe si přikývnu. Zvednu se, pohladím tátu po rameni a jdu pomalým krokem pryč.
Nahmatám v kapse krabičku. Když ji otevřu, kouká na mě zbytek cigaret a několik sedmikrásek, pyšně předvádějících svou nesmírnou bílou krásu. Pokračuji dál po chodbě plné sestřiček a doktorů k východu z nemocnice. Zastavím se u koše a ještě než na jeho dně krabička přistane, jednu sedmikrásku vyndám a pohrávám si s ní mezi prsty. Uprostřed žlutá, okolo několik bělostných okvětních lístků, zelený stonek. Oplývá krásou a životem, i když jsem jí utrhla už dávno. Aspoň na chvíli bych chtěla být na jejím místě.
Nadechnu se, znaveně si povzdechnu a odhodím do koše i tuhle poslední květinku, odhodím sama sebe.

Chtěla jsem tě vidět, přece

17. ledna 2015 v 21:52 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Stále jsem nepřešla na druhou stranu silnice. Sleduji dění před kampusem a zahrabu se do svých myšlenek natolik, že ho málem přehlédnu. Má na sobě koženou bundu a pod ní barevnou veselou košili. V podpaží si nese tmavé desky a míří na opačnou stranu než všichni ostatní. Zírá do mobilu a nevěnuje pozornost dění kolem sebe. Málem vrazí do blonďaté dívky na vysokých podpatcích, ale jen kývne na omluvu a jde dál. Vlasy má rozcuchanější než jindy, na tváři vážný výraz. Dívám se za ním, nohy pevně přilepené k zemi, zatímco dojde k přechodu pro chodce a poprvé vzhlédne od mobilu. Rozhlíží se na pravou stranu ulice, pak na levou, zpátky na pravou, a zase na levou. Auta zastavují a začínají troubit, jelikož chodec stále ne a ne vstoupit na přechod. Náhle si to uvědomí a konečně se pohne. Zaostří mým směrem, ve tváři na tu dálku poznám zděšený výraz. Pootevřou se mu ústa a on se zase zastavuje. Uprostřed chodníku. Auta začínají znovu troubit a hromadí se jich tady čím dál víc. Jeden nespokojený řidič stáhne okénko a vystrčí hlavu ven. Sype z rukávu nadávky, a když ode mě Jack zase odtrhne oči, rudne. Omlouvá se nespokojenému řidiči a konečně přejde silnici.
Cítím se trapně, jelikož za to můžu já. To kvůli mně mu zrudly tváře, kvůli mně na něj auta troubily a řidič křičel. Ale tohle teď musím smést pod koberec, protože se blíží. Už je skoro u mě…
"Anne?" Jakmile mé uši uslyší ten úžasný anglický přízvuk, čekám na zástavu srdce. O krok ustoupím a na chvilku, malou chvilku, položím hlavu do dlaní. Už si ani nepamatuju, kdy se mi takhle moc točila. "Pane bože, co tady děláš?" spustí a dotkne se mého ramene. "Ehm," vzdychnu a přemýšlím, jak začít. Zvednu k němu oči, což je ta největší chyba, jakou jsem mohla udělat. Pohltí mě hluboko do sebe a já se musím hodně snažit, abych se dostala zase zpátky na pevnou zem. "Ráda tě vidím," řeknu. "No to já tebe taky," usměje se a obejme mě na přivítanou. Ucítím jeho vůni, tentokrát to není ani moře, ani pomeranče, které měl v pokoji. Nějaká nová neznámá vůně. "ale co děláš v Athénách, v Řecku?" podívá se na mě překvapeně, ale s úsměvem, což ráda vidím. "Chtěla jsem tě vidět. Myslíš, že si budeme moct promluvit, Jacku?" Nejistě překročí z nohy na nohu. "Jistě, ale… je středa. Mám ještě školu," ušklíbne se, z čehož usoudím, že by ten čas raději strávil jinak. Se mnou snad?

"Já mám čas," odvětím po chvíli. Díváme se jeden na druhého, ani jeden se nemá k rozloučení. Zabodává do mě svůj pohled, hlouběji a hlouběji. "Vlastně… to je jedno. Pojď, Anne," vyhrkne a popadne mě za ruku. "Co? Počkej! Máš školu, určitě už musíš jít. Já… já jsem v pohodě. Sejdeme se někde pak. Později." Jeho ruka mě na dlani začne pálit a jsem tak donucena ji pustit. "Nenechám tě uprostřed města plného Řeků samotnou. Přece." Už je to tady, rozbuší se mi srdce, jeho přece. Můj Jack.

Jack

17. ledna 2015 v 19:57 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Poté, co mě žena s andělským srdce vysadila před kampusem a popřála mi hodně štěstí, přestože nevěděla, proč to štěstí potřebuju, jsem zjistila, že hotel, ve kterém mám zařízené ubytování, sídlí hned přes ulici a vchod má někde vzadu. Věděla jsem, že nemá cenu hledat Jacka teď, večer, když jsem unavená z cesty, vyčerpaná vším tím dobrodružstvím, nedočkavá vším, co může následovat. Potřebuju horkou sprchu (možná by stačila teplá) a postel.
Z vedlejšího pokoje se ozývají rušivé zvuky, které mi nedovolí si přispat. Fén, elektrický kartáček na zuby, hádka mezi mužem a ženou, a cosi co připomíná dopadající ramínka s oblečením na zem. Nešťastně pootevřu oči, ale hned je zase zavřu a zahrabu se pod peřinu ve snaze neslyšet hluk od vedle, zapomenout na to, kde jsem a co tady dělám. Ale nejde to. Položím nohy na podlahu a posadím se na posteli. Povlečení je bílé jako sníh, stěny jsou bledé a odráží se na nich stín mého kufru položeného na podlaze, pokryté nazelenalým kobercem. Není to tu ideální. Bílé povlečení nesnáším, jelikož mi připomíná nemocnici, ve které jsem jako malá strávila jedny celé vánoce. Bledé stěny se tváří, jako bych byla zavřená v nějakém blázinci… no a o zeleném "plesnivém" koberci ani nemluvím.
Vstanu a přejdu k umyvadlu v rohu. Sprchy jsou společné na chodbě, ale umyvadlo mám svoje. Hurá. Dokonce i se zrcadlem. Vypadám strašně, jako bych snad celou noc nespala. Najdu v kufru hřeben a snažím se rozčesat rozježené vlasy, poté marně zkouším zamaskovat fialové kruhy pod očima, až to nakonec stejně musím vzdát. Nemá to cenu. Když se oblékám, na okamžik mnou proletí nápad rychle zmizet.
Je příjemné sluníčkem prohřáté ráno, studenti vycházejí z kampusu a čekají na autobus, který je zaveze na univerzity. Uprostřed týdne už jsou zase všichni zaběhlí ve vlastním rozvrhu, jdou a jdou a nevnímají nikoho kolem sebe. Pár jich drží v ruce učebnice, jak se do sebe na poslední chvíli snaží nahustit informace, které mohou při zkouškách potřebovat, jiní se zdraví s kamarády, podávají si ruce a plácají se do zad. Jedni se smějí, druzí se ve středu ráno tváří naprosto neutrálně. Život jim všem mizí mezi prsty. Žijí od zkoušky ke zkoušce, ale vědí, že za jejich snahu je na konci čeká diplom a tudíž šance na dobrý život. Já sice žiju od zkoušky ke zkoušce, od vysvědčení k vysvědčení, ale myslím, že si úplně nedokážu představit ten jejich život. Jsem ve třeťáku a maturita se mi zdá tak daleko, že jsem ještě ani nezačala s povinnou četbou, natož abych přemýšlela nad tím, co bude pak. Pak až bude tahle střední za mnou a všechno ostatní přede mnou.

V hlavě si vybavím obrázek Jacka, jak sedí v knihovně nad knížkou o medicíně, jak se pekelně soustředí a nevnímá nic, než vysněné studium. Ve skutečnosti se asi trochu pletu. Je to přece kluk. Angličan. Má sexy přízvuk, rozcuchaný vlasy, hluboký oči, pohodářskou povahu. Určitě už tu má dávno spoustu kamarádů, se kterými vymetá hospody a bary, rozhodně ne knihovny… Uvědomím si, že ho vlastně vůbec neznám. Tedy ano…poprvé jsem ho poznala před více jak pěti lety. Je to bratr mé kamarádky, takže o něm vím spoustu podrobností, které by běžně kluci nechtěli holkám svěřovat. Ale přesto ho neznám. Ne tak jako ostatní. Nevím, zda se dobře učí, tedy asi ano, když je na medicíně, nevím, jaké má přátele, jak se chová ve společnosti, jak žije. Znám toho Jacka z léta, toho co chodíval s Jamiem do zátoky, běhával po pláži, hrával volejbal a nesnášel mořský plody. Znám mýho Jacka, který, jak mě teď napadá, je možná celý jenom smyšlený. Jenom jeden velký omyl?

Druhá šance

15. ledna 2015 v 23:53 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Pohltí mě vlna lidí, co se hrnou hlava nehlava pro své kufry a je jim úplně jedno, že tu nejsou sami. Ustoupím stranou, abych dav nechala projít a přežila bez úhony, a zadívám se na plakát přilepený na bledé zdi. Je na něm napsáno cosi řecky, nerozumím ani slovo, ale jedno je jisté. Dokázala jsem to. Dokázala jsem se dostat až do Řecka.
Když se mi ani na třetí pokus nepovede dostat těžký starý kufr z pásu na zem vedle sebe, potěší mě starší gentleman, co mi nabídne pomoc. Poděkuji mu, jenže než mi dojde, že mi česky nerozumí ani slovo, je pryč. Vláčím kufr za sebou a obléknu si podzimní kabát, který byl až do této chvíle připraven navrchu kufru. V hlavě si po stotisící promítnu seznam všeho, co vím, a co by mě podle Claire mělo dopravit na správné místo.
Hned u letiště je malý autobusák. Úpěnlivě hledám jméno zastávky, kterou potřebuji, až nakonec zjistím, že tento autobus pojede nejdřív za hodinu. Sklíčeně se posadím na starou počmáranou lavičku a snažím se přijít na záložní plán. Zasněně si představím, že by se tahle lavička čirou náhodou objevila mezi olivovníky, přišel by on a hodil po mně tím svým neodolatelným úsměvem. Vzal by můj obličej do dlaní a ještě předtím, než by mě stihl políbit, by se mi ty jeho gumové náramky přilepily na krk…

"Jste v pořádku, slečno?" promluví na mě ženský hlas ostrou angličtinou. Zní to jako Irka. Zvednu hlavu a vidím řidičku rudého BMW, krátkovlasou milou ženu okolo třicítky, na hlavě má slaměný klobouk s černou stužkou a na rtech výraznou rtěnku. "Stalo se vám něco?" pokračuje další otázkou a stáhne okénko úplně dolů. Uvědomím si, že má na mysli slzy na mé tváři. Už ani nemám ponětí, jak se tam dostaly. Nebo vlastně… "Jsem v pohodě," kývnu hlavou a utřu si rukávem slzy. "Jestli čekáte na autobus, jen tak se nedočkáte. Tady si to jezdí, jak se jim zachce," usměje se a v puse se jí zablesknou čistě bílé zuby. "Já se ale potřebuju dostat do centra," namítnu a rozpačitě rozhodím ruce. "Tak si nastupte, šup," otevírá dveře spolujezdce a do toho vyskakuje z auta, aby můj kufr nacpala na zadní sedadlo. "Ale jste si jistá…" "Žádné odmlouvání, vždyť jste tady seděla jako hromádka neštěstí, to nerada vidím. Kam to bude?" Nadiktuju ženě adresu kampusu jedné z vysokých škol v Athénách, přesně tak, jak mám v diáři zapsáno. "Jo, vím, kde to je. Kousek na sever mám byt," kývne hlavou a nastartuje. "Vy nežijete v Irsku?" otočím se k ní zvědavě. "Á, někdo poznal mou irskou stránku osobnosti," rozesměje se a pokračuje, "no obvykle žiju v Dublinu, ale takhle na Vánoce, v létě, nebo na jaře, není špatné si na chvíli odskočit na dovolenou. To pak bydlím tady a užívám si sluníčka. Krom toho mám práci tam i tady… no je to složitější, ale pracovat můžu všude na světě, kde si jenom umanu, protože podnik si člověk může otevřít, kde chce," mrkne na mě. Dál už jedeme mlčky. Užasle sleduji vysoké domy, světly osvícené město, místní, co přecházejí chodníky, stojí na semaforu a mávají si na rozloučenou. Dostávám strach. Strach, že ne vždycky může jeden druhému dát druhou šanci. Strach z tak primitivních věci jako, že nebudu moct najít ten svůj hotel, že se v Athénách ztratím a nebudu se mít na koho obrátit pro pomoc, protože jsem tady úplně sama. Ale už teď začínám cítit jeho přítomnost. Vím, že tady je, vím, že má ještě zítra vyučování, vím, že se mnou možná vůbec nebude chtít mluvit. Vím, že nevím, co mu řeknu. Vím, že není jistá druhá šance.