Prosinec 2014

Letenka do Řecka

30. prosince 2014 v 0:20 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Kolečka starého ale oblíbeného kufru vrzají rezignovaně za mnou. Aspoň nějaký doprovod mám a necítím se tak uprostřed letištní haly úplně sama. I když jsem původně měla jet do Prahy z maloměsta autobusem, mamka se zase předvedla jako záchranný anděl a vzala mě sem autem. Nejen proto, že jsem nechtěla, aby musela platit parkovné, ale hlavně kvůli tomu, že jsem věděla, že tohle už musím zvládnout sama, jsem se s ní hned před terminálem rozloučila. Čím dřív se střemhlav vrhnu do tohohle dobrodružství, tím líp.
Vlastně by byla škoda zahodit tuhle šanci, když jsem kvůli letence pilně pracovala od začátku září. Doteď mi vlastně přijde trošku neskutečný, že jsme s Claire vážně daly dohromady tolik peněz, abych se dostala tam i zpět. Druhá půlka mé hlavy ale neustále opakuje, že jsem blázen, když se chci jen tak objevit v Athénách, s jedním napěchovaným kufrem a se spoustou myšlenek v hlavě, které asi ani nedokážu vyslovit.
Zdá se, že vánoční cestování je oblíbenější než jsem si myslela, uvědomím si, když se snažím bez úhony proplout přeplněnou halou. Sundám si z hlavy kulicha, rozepnu si kabát a snažím se zhluboka dýchat. Každou chvíli se mi zatočí hlava a už jen čekám, až přestane fungovat gravitace, nebo se sesunu k zemi. Když podávám ženě s rezavými kudrnatými vlasy letenku, klepou se mi ruce. Vím, že do odletu zbývá ještě hodina, ale když otevřou přepážku a fronta nikde, využiju situace, protože vím, že když budu na druhé straně, už nebudu moct uprchnout. O Vánocích jsem ještě nikdy nikam necestovala. Tomu odpovídal i výraz mých rodičů, když jsem se konečně odhodlala přiznat, jaké plány na prázdniny mám. Sypala jsem z rukávu argumenty, že už je mi přece konečně osmnáct a můžu jet, kam chci, že po nich nechci ani korunu, a že mě mrzí, že nebudu na Štědrý den doma, ale musím to prostě vyřešit. Nebo spíš musím vědět, jestli mám ještě šanci.
Můj kufr cestuje po pásu a mizí v kovové rouře. Přidržuju si u těla řemínek kabelky a roztřesenýma rukama si od zrzavé ženy v kostýmku beru palubní vstupenku. Mé kroky zamíří k nejbližším toaletám, kde si pořádně opláchnu tváře, sundám si kabát a čepici spolu s rukavicemi schovám do kabelky. Neposlušné vlasy konečně stáhnu do ohonu a vydám se k druhé přepážce, abych se už konečně dostala do blízkosti malého letadla směřujícího do hlavního města Řecka. Prodírám se natěšenými i nervózními cestujícími, pozoruju ženu se slaměným kloboukem na hlavě, z čehož usoudím, že má namířeno za teplem. Vlastně mě bude po přistání taky čekat docela teplé počasí, oproti sněhu a mrazu tady u nás bude třináct stupňů v Athénách jako procházka růžovým sadem. Jo, možná proto je můj starý cestovní kufr narvaný k prasknutím, abych tady nezmrzla a tam mi nebylo teplo. I přesto že odlétám úplně sama, že je to jen můj výlet, že je to všechno jen na mou vlastní pěst, maminka snaživě kontrolovala obsah mého zavazadla, do kabelky mi nacpala krabičku se svačinou, odvezla mě na letiště a jemně postrčila do světa.

Dobrou noc a vánoční sny

23. prosince 2014 v 14:42 | Mája |  Povídky
Město se rozzářilo značným počtem světel. K těm obvyklým tentokrát přibyly i světla vánoční. Záře vánočních smrčků se nesla z každého domku. Matka sfoukla čtyři svíce na vánočním věnci a poslala děti do postýlek. Dívka se naposledy schoulila do náruče svého přítele a chystala se na tramvaj. Zatoulaný kocour se schoulil do tmavého rohu, i tam zavál sníh. Sněžilo drobně, přesně tak, jak se to ke Štědrému dni hodilo.
"Už budu muset," pronesla, i přesto že se jí domů moc nechtělo. Ale byl Štědrý den a ona si nedokázala představit, že nebude ani chvilku s rodinou. "Jo, já vím, ale…" Hoch ukázal nad sebe. Stáli na sněhem pokryté cestě, v parku plného opadaných stromů, na kterých byly zavěšeny veselá žlutá světýlka. Přesně nad nimi se ve větru houpalo jmelí. "Jé!" rozesmála se dívka a samou zimou se k němu znovu přitiskla. "Zdá se, že mi budeš muset dát aspoň pusu na dobrou noc," namítl a jemně jí foukl do dlaní, aby ji zahřál. "Vypadá to tak. Nemám na vybranou." Dívka si stoupla na špičky, chlapec se sklonil a dostal sladkou pusu. "Veselé Vánoce!" zavolal za ní a bedlivě sledoval, jak nastupuje do tramvaje. Vyhodil do koše kelímky od svařeného vína, které popíjeli, a vydal se svou cestou, myslíc na svou lásku.
"Děti, myslím to vážně. Než ta Laura dorazí, bude pomalu půlnoc. Měly byste jít na kutě," pronesla maminka naoko naštvaně, ale ve skutečnosti by jí zase tak moc nevadilo, kdyby na Štědrý den zůstaly déle vzhůru. "Ale mamí," protestovala malá holčička a vrtěla hlavou, až kolem ní létaly culíky sem a tam, "vy s taťkou taky ještě nejdete spát." A tu se na scéně objevil i tatínek. "Kdopak nám to tady protestuje?" zasmál se. "Princezno, popadni dárečky a začni si je přenášet do pokojíku. Ty to samé, kovboji," ukázal špičkou ukazováku na chlapce školního věku. "No jo, vždyť už jdu." "To mám radost, protože jinak by žádný dárky nebyly, to je snad jasný ne? Dárky dostávají jen hodný děti," mrkl na ně táta a pomohl jim dárečky přenést. Maminka sklízela špinavé nádobí do kuchyně, vyhazovala roztrhaný balicí papír, kterého byly v obýváku hromady, a z okna vyhlížela svou druhou dceru. Když přišel otec zpátky, zeptal se: "Ta naše Míca už jedla?" "Jo, asi měla hlad. Snědla všechno," otočila se na něj maminka od dřezu. "Miláčku, děti čekají, až jim přijdeme dát dobrou noc," objal otec svou manželku, a když uklidili nádobí, společně se vydali za dětmi. "Tak kdo už je zachumlaný v postýlce?" zeptala se maminka, jen co otevřela dveře. "Já! Já!" křičely děti. "Pšt, nebo vystrašíte Ježíška," upozornil táta. "Ale tati, vždyť Ježíšek už tady byl," opravila ho culíkatá holčička. "To si myslíš, že zvládne všechny děti obdarovat za jeden večer? Beruško, takhle to nefunguje. Ještě teď hledá spoustu dětí, a když ho vyrušíme, k dětem se dárky nemusí dostat, i když si je zaslouží. A to by přece nebylo fér." "To máš pravdu, tati," souhlasil chlapec a zachumlal se do peřin ještě víc. "Tak jo, už žádné povídání a spát," prohlásila maminka a sklonila se k posteli své dcerky. "Na čelo,"… "na tvářičky,"… "na nos,"… "a na pusu!" Holčička se rozesmála stejně jako každý večer. Maminka to zopakovala u syna znovu. Ten už se tak nesmál, zato se pokojem rozezněl pořádný smích jeho sestry. "Tati, ty škrábeš!" vykřikla a smála se z plných plic. "Ale no tak! Že já tě zlochtám…" usmál se na ni tatínek a pak dal pusu na dobrou noc i synovi. "Sladké sny," zašeptali rodiče ode dveří, vzali za kliku a už byla všude tma.
"Kde je Míca?" zeptala se dívka, když konečně dorazila domů. "Nevím, asi šla na myši, dneska jí určitě popadla vánoční atmosféra," zasmál se otec a dopil sklenku vína. Seděl na gauči, na rameni mu usínala maminka, a on za každou cenu chtěl dokoukat oblíbený vánoční film. Laura se posadila do křesla vedle a nechala Mícu Mícou. Ta zatím šmejdila po venku, sněžit přestávalo, ale zima jí byla stejně. Přešlapovala ve sněhu, až si všimla kocoura v rohu. Ten jakmile ji zmerčil, vstal ze země, přišel až za ní a jejich čumáčky se dotkly. Pusa na dobrou noc. A na zahřátí ve sněhovém Štědrém dni.

Podzimní dny

14. prosince 2014 v 12:39 | Mája |  Povídky
Doba, kterou jsem nikdy neměla v lásce. Doba, kdy všechno nabývalo jiných barev, než těch letních. Ale dneska jsem nadšená, i když už začalo září. Sluníčko nám totiž poslalo ještě pár zlatavých paprsků, já popadla pruhované plavky, vylezla na nízký skokanský můstek… a hop.
Voda je ledová a voní nejen po chlóru, ale jak se mi zdá i po podzimu. Rozfouká se zářijový vítr a všechny zlaté paprsky z oblohy zažene. "Asi tady zmrznu," pomyslím si a všimnu si nevinného opuštěného a červeně zbarveného listu plujícího na hladině. Asi mi ho sem poslal sám mocný Vítr. Asi bychom se s podzimem mohli mít nakonec navzájem rádi. Přiblížím se k listu ve chvíli, kdy na něm přistane usměvavé slunéčko, tentokrát už ale sedmitečné.

Když začnu podzim cítit nejen ve vodě, ale i ve vzduchu, pochopím, že už je skutečně tady. Potopím se a v duchu počítám, jako by se mi mohlo podařit přežít pod vodou celý podzim a pak už vyhlížet zimu. A v tu chvíli mě to napadne. Rychle vystrčím hlavu na hlavu na hladinu, zhluboka dýchám a rozhlížím se kolem. Je přede mnou celý podzim a já ty chvíle hodlám promarnit tím, že budu pořád dokola opakovat, jak ho nemám ráda? To ne, takhle by to nešlo. Rozpřáhnu ruce a plavu ke schůdkům. Stanu na blednoucím trávníku rozhodnutá, že podzim přestanu odsuzovat. Když v korunách blízkých stromů zašumí větřík, je to jako by mi šeptaly, že přede mnou jsou hezké podzimní dny.


Další dílko z češtinářské olympiády, tentokrát s tématem Podzimní dny.

Druhá část - SKY

5. prosince 2014 v 0:04 | Mája |  Nenávratné napořád
SKY
Díval jsem se na tu další spoušť, co po nás zbyla. A jako vždy jsem donutil sám sebe říkat si: Dělám to pro vlast, dělám to pro svou zemi. Nevydržel jsem na to hledět ani minutu a musel jsem odvrátit zrak. Zvedl jsem nohu, obtěžkanou těžkou botou, co jsem kdysi vyfasoval od velitele, a pár náboji v kapsách khaki kalhot, a vykročil jsem pryč. Tak, jak jsem to dělal vždycky.
Základna byla na odlehlém místě, člověk by možná řekl "na konci světa". Když jsem se tam po tom dni vrátil, vládla tam ponurá nálada, ještě ponuřejší, než obvykle. Ostatní chlapi si sundávali ty těžké vojenské boty, bundy, odkládali zbraně a vstali na nohy, jen co přišel poslíček s dopisy. Natahovali k němu ruce, nebo se dívali do země, či do nebe, jako by prosili o nový dopis plný dobrých zpráv. Protože my jsme jich ten den s sebou na základnu moc nepřinesli.
Padlo asi padesát vojáků, mých přátel, občanů Ameriky, bojovníků za svou vlast. Ten den to byl boj bez naděje, jako bychom se vrhli proti proudu a mysleli, že se za pár hodin opravdu někam dostaneme. Nedostali jsme se nikam, ale přesto jsme byli vítězové.
Přistoupil jsem k právě vypracovanému seznamu zemřelých. Sam Anderson, Bill Jones, Patrick Shayn, Richard Tyler, Daniel Keens, James Harrison, … a John Daniels. Ležel v zákopech vedle mě, postele na základně jsme měli vedle sebe, znali jsme se už skoro dvacet let. Byl to můj nejlepší přítel. To spolu jsme sem přišli, spolu jsme se stali vojáky a rvali se za svou zemi. A teď byl pryč.
Balili jsme a všichni se těšili domů, tedy ti co přežili. Velitel zařídil letadlo navíc pro zahynulé, začal obvolávat rodiny a zařizovat státní pohřeb. Musel jsem sbalit i Johnovy věci a přitom si vzpomněl na to, co mi každý večer připomínal. "Skyi, kdyby se cokoliv stalo, najdi ji a dej jí tenhle poslední dopis. Spolíhám se na tebe, kámo. Řekni jí, že ji budu vždycky milovat." Když jsem narval Johnovu deku do příslušného pytle, vypadl na mě zpod matrace tlustý sešit, ve kterém byly nastrkané všechny dopisy, byly v něm zaznamenané všechny informace, všechny myšlenky, všechny události. Otevřel jsem ho na první stránce a vytáhl fotografii Johnovy dívky. Smála se do objektivu, dlouhé vlasy vlály za ní a vypadala tak šťastně. Posadil jsem se na studenou zem, opřel se o zeď a vzpomínal na Johna, na všechno, co mi o ní kdy vyprávěl. Nikdy jsem neměl tu šanci jí poznat, ale myšlenka, že se možná už dozvěděla o tom, že John zemřel, mi rvala srdce. V boji člověk nikdy neví, jak to dopadne, jestli za další minutu bude žít. Ale oni se měli zrovna další den brát. Do očí se mi nahrnuly slzy.

"Hej, Skyi, letíme, hoď sebou!" zakřičel na mě jeden z vojáků a sám popadl své zavazadla. Strčil jsem si fotku té dívky do kapsy stejně jako poslední dopis a následoval ostatní.

Podle Nicholase Sparkse

4. prosince 2014 v 17:43 | Mája |  Ostatní
Život, láska, tragédie i štěstí.
O Nicholasi Sparksovi by se dalo mluvit jako o Rosamunde Pilcher v mužském podání. Napsal mnoho románů, podle několika z nich byly natočeny filmy... Možná tyto příběhy neznáte pod jménem Nicholas Sparks (jako do nedávna já), ale určitě si pod nimi něco přestavíte.

Stoprocentně je někteří z vás hned hodili do pomyslného koše na nepovedené a "mozky vymývající" slaďáky. Ani bych se nedivila. I tak jsem svého času zbožňovala film Poslední píseň (The last song). Proč ne, hlavní hrdinové jsou hezcí a dopadne to dobře, tedy až na to, že otec hlavní hrdinky umírá. Ale bez toho by to přeci, přiznejme si to, nebyl Nicholas Sparks.

Který z jeho filmů mě vůbec neoslovil? Zápisník jedné lásky (The notebook). Není to ani tak dávno, co jsem ho viděla poprvé. Rozhodla jsem se trávit s tím filmem večer, protože jsem četla spoustu recenzí, přičemž většina z diváků byla nadšena a okouzlena. Je možný, že se mi ten film někdy začne líbit víc, ale momentálně mi přijde až moc "přeslazený". Na začátku je to velká mladá láska... pak ona musí samozřejmě odjet... ale končí to happy endem, protože k sobě přeci zase najdou cestu a zestárnou spolu. A dramatičnosti dodá fakt, že ona je ve stáří nemocná, nic si nepamatuje a on jí všechno vytrvale předčítá ze "zápisníku jedné lásky". To prostě není film pro mě.

Otázkou je, co je tedy film pro mě :D Vždycky dopředu říkám, že na fantasy mě neužije. Stejně tak jako čtu romány, tak se na ně i s oblibou dívám. A musím uznat, že je jich docela dost povedených. V současnosti jsem okouzlena filmem Bezpečný přístav (Safe haven), taktéž z pera pana Sparkse. Jak říkám, herci jsou oba pohlední, najdou se v malém přístavním městečku, ona utíká před manželem/policajtem/ochlastou, což z filmu dělá perfektní drama :D jelikož manžel ji v tom městečku samozřejmě najde... podpálí jim dům...ale všechno dopadá perfektně, protože manžel se nakonec zabije a hlavní hrdinové mohou zůstat navždy spolu...
-nicméně u tohohle filmu jsem si poprvé co se Sparkse týče všimla té spojitosti mezi vším, co se stane. Třeba maličkost, že se v přístavu skamarádí z nějakou ženou, co taky žije sama v lese, jako ona. A na konci filmu se dozvíme, že se jí ta kamarádka jako by jen zdála, protože to byla manželka toho jejího milence, která dávno zemřela. A právě ty maličkosti dělají film celkem.

Film Milý Johne (Dear John) jsem dodneška asi úplně nepochopila, ale je pravda, že už je to delší doba, co jsem ho viděla naposledy. Tenhle film nám ukazuje příběh vojáka a tak trošku zvláštně uvažující dívky. Když se on vrátí z mise, tráví spolu nějaký čas... pak on musí zase odjet... ale píší si dopisy a čekají jeden na druhého, takže se zdá všechno v pohodě... jenže ona mu najednou přestane odepisovat, protože se vdá za umírajícího souseda, aby se po jeho smrti měl kdo starat o jeho syna... a všechno dopadá... celkem neurčitě. On dál jezdí na mise, ona se stará o toho kluka...každý žije svůj žiovt, ale občas se potkají.

Talisman (The lucky one) je taky o vojákovi... který na bojišti najde fotku nějaké dívky a shodou všech okolností ji najde, když se z mise vrátí. Zjístí, že to je sestra vojáka, který zahynul... no a jak už to tak ve Sparksových příběhách bývá, zamiluje se do ní. Samozřejmě je tam plno věcí, co jim vztah narušují a znemožňují, ale nakonec jsou přeci jen spolu...

A konečně Dlouhá cesta (A walk to remember). Tento film jsem viděla dnes. Překvapilo mě, že jsem ho neviděla už dřív, stejně jako všechny tyhle filmy podle Nicholase Sparkse, ale asi jsem četla recenze, díky kterým mě nezaujal. Nebo vyděsil... V polovině filmu jsem přišla na to proč.
On je kluk, kterýmu je všechno jedno a dělá samý blbosti... ona je dcerou reverenda baptistické církve, je vychovávána jinak než ostatní ve škole, ale jí je jedno, jak na ni spolužáci koukají. On provede další hloupost a za trest dostane mimo jiné nazkoušet divadelní představení, kde spolu s ní hrají hlavní role... No a jelikož jí to v té roli neskutečně sluší, on se do ní zamiluje... celá jeho parta se na to dívá z posměchem, ale jemu to je jedno, protože jí hrozně miluje a tak dále a tak dále... Zdálo se to jako krásnej oddychovej slaďák ale jen do chvíle, kdy mu ona řekne že má leukémii a umírá. On jí plní všechny její přání, je s ní do posledního dne...sestrojí jí dalekohled, aby mohla sledovat hvězdy...vezme si jí, protože to byl bod jedna na seznamu, co by kdy chtěla dokázat a zažít. A pak ona umírá, ale on jde dál... ona ho přece velmi změnila a tak se dostane na medicínu a vzpomíná na ni, jako na velkou lásku, která mu změnila celý život.
......................................................................................................................................................

Občas je hezký jen tak si sednout k filmu, třeba si i trošku pobrečet, zapřemýšlet nad smyslem života, nad smrtí, nemocí, okolnostmi a nadějí, pravou láskou... a dalšími body, co zřejmě jsou na nějakém seznamu Nicholase Sparkse - Co do té knížky napsat, aby to byl "doják" a "bestseller".
Ale řekněte si sami pro sebe, jestli vám to něco dá. Jo, někdy to člověka třeba může i inspirovat, třeba pak napíše nějakej podobnej "doják"... Ale vždycky se po shlédnutí těchto filmů musím zamyslet nad tím, co všichni říkají: To je jenom na vymývání mozků, to vůbec není reálný.
No tak reálný to je, tedy aspoň některé složky těch filmů, ale asi nás to přeci jen trošku kazí. Budeme pak od vlastního života taky čekat tohle? ˇˇˇ

Jestli jste ještě nějaký tyhle filmy neviděli, zkuste to a pak mi napiště váš názor. Třeba se shodneme, třeba ne, tak jako tak budeme hezky, nadšeně, znuděně nebo otráveně trávit sobotní, nebo třeba dnešní, večer. :D
Mějte se...
...a nepřestaňte podceňovat tyhle romanopisce, protože nikdy nevíme, co ještě úžasnýho můžou napsat ;)


Co poslouchat při psaní?

3. prosince 2014 v 19:04 | Mája |  Představení autorky Máji
Už úplně chápu, že Stephanie Meyer poslouchala při psaní Twilight ságy pořád dokola Linkin park :https://www.youtube.com/watch?v=2W3u5yXt9Zc

Já jsem se zamilovala do Hearts Content https://www.youtube.com/watch?v=TJdkEpSYEBM dneska bych bez ní nenapsala ani čárku *.*


Co inspiruje vás? Máte svojí písničku?

Plno otázek, plno odpovědí

3. prosince 2014 v 18:56 | Mája |  Představení autorky Máji
1. Tvoje jméno?
Marie
2. A přezdívka?
MÁJA!, včelka Mája, Márinka, Májinka, atd.
-Myslím, že každý si mi říká, jak chce :D
3. Jaký jsi znamení a kolik ti je?
Býk a je mi pátnáct (a půl)
4. Oblíbený pití (alko/nealko)?
Nealko minerálka, karamelový latte, zelený čaj a příležitostně pomerančový džus
Alko oficiálně nepiju :D
5. Ty a cigarety?
HNUS!
Ať si ostatní kouří, je to jejich život, ale já to dejchat nemusím ;)
6. Řekl ti někdy někdo, že tě miluje a ty víš, že to myslel/a upřímně?
-Sny se do toho nepočítají? :D
Ne, nikdy mi nikdo neřekl, že mě miluje, ale doufám, že až to někdo někdy udělá, upřímně to myslet bude.
7. Chtěl bys žít někde za hranicemi?
Celou dobu jsem si myslela, že ne, že je to tady přece nádherný... ale stačilo být týden na výměnným pobytu, a hned jsem zjistila, že tu to není ani zpola dokonalý.
Takže ano, myslím, že by to nemuselo být vůbec špatný.
8. Jaký lidský vlastnosti nejvíc nesnášíš?
Sobectví
Umíněnost a moc velké sebevědomí
A blbost, i když té je nejjednodušší se zasmát :D a jít dál
9.Je nějaký moment v tvém životě, který bys nejradši vymazal/a?
Byly okamžiky, který stály za nic... ale stále naivně věřím, že všechno zlé je k něčemu dobré, a že se všechno děje za nějakým účelem.
10. Déšť, nebo slunce?
Slunce hřeje, dobíjí energii a slunečné dny miluju... ale i slunečný den někdy potřebuje zpražit deštěm.
Jsou dny, kdy i za déšť jsem nesmírně ráda.
11. Je snadný získat si tvou důvěru?
Mou důvěru?
Tu si získá jen málo kdo.
12. Je na světě někdo, pro koho bys udělal/a cokoliv?
Ano
13. Oblíbený roční období?
Jaro -pro slunce, déšť, teplo, ale i chladno...
14. Miloval/a jsi někdy někoho k zbláznění?
K zbláznění určitě ne :D
15. Je někdo, kdo má tvou plnou důvěru?
Ano
16. Jsi zamilovaný/á?
Nejsem
17. Co ti jde fakt dobře?
"Fakt dobře"?
Možná psaní, když mě za to poslední dobou pořád někdo chválí :D, ale jinak nevím, co mi jde "fakt dobře".
18. Čaj, nebo kafe?
Jak co, jak kdy
Zelený čaj, karamelový latte...
...záleží na náladě a situaci
19. Jaká je tvá oblíbená barva?
Modrý nejvíc věřím
20. Jsi romantická duše?
až moc
21. Je někdo, o kom můžeš říct, že tě nikdy nezradí?
Řekla bych, že jo.
22. První myšlenka po ránu?
"Nikam se mi nechce", "proč musím zase vstávat?" :D
23. Jak by sis přál/a, aby se jmenovaly tvoje děti?
Radši to psát nebudu, aby je někdo nepoužil :D
-nebo aby si někdo nemyslel, že jsem blázen, co má už dávno plno nápadů, jak by se mohly jmenovat.:D
24. Bouřka, blesky a ty?
=strach
25. Chodíš s někým?
Ne, asi jsem spokojenější sama
26. Co tě vytrvale provází životem?
Lidi a další lidi :D
a pronásleduje mě čas- přísahám, že jednou na to doplatí! :D
27.Oblíbený film:
Je jich docela dost...
Titanic
Chceš mě, chci tě
Dopisy pro Julii
Bezpečný přístav
Pod jednou střechou
Zkus mě rozesmát
Snídaně u Tiffanyho
PS: Miluji tě
...a další
28. Čeho všeho se bojíš?
Výšek
Neúspěchu
Podezřelých lidí...
Občas i tmy, ale jsou chvíle, kdy ji mám ráda:)
Některých doktorů (nikdy nevím, co udělají :D)
29. Místo, který bys chtěl/a navštívit?
Švédsko, Holandsko(znovu a znovu), Irsko, Anglii, Francii(nikdy nebudu mít dost), Benátky, Veronu, Portsmouth(Anglie)
30. Jak vidíš svou budoucnost?
Vize se ještě pořád docela dost mění, den ode dne.
31. Máš něco rozečteného?
-mám to vypisovat všechno?
Takže...
Jen jeden den(G.Forman), Pýcha a předsudek(J.Austen), Básník v báglu(I.Březinová), Cizí slovo láska(E.McCahan), Díky za vzpomínky(C.Ahern) ...a určitě jich je ještě hodně.
32. Je něco, co na sobě nesnášíš?
Stoprocentně, ale co s tím nadělám? :D Jsem jaká jsem.
33. Co tě opravdu baví?
PSÁT, ČÍST, vzorečky v chemii:D, momentálně už i biologie, literatura*.*, učit se nový jazyky, příležitostně si zahrát na klavír;), TANČIT, fantazírovat!
34. Umíš mlčet?
Když musím, tak mlčím
35. Trenýrky, nebo slipy / tanga, nebo bombarďáky?
Upřímně ani jedno :D
36. Na co se těšíš v blízký době?
Vánoční prázdniny, na volno ještě před prázdninama *.*, na jaro! (a možná i trochu na sníh, ale tak uvidíme, kdy přijde :D), na lyžák
A hlavně až zase všechny uvidím a nebudu nemocná :/ ;)
37. Tvoje největší dlouhodobější přání?
Psst... to se přece neříká ;)
38. Co ty a deprese?
Mít občas deprese je normální, ne?
39. Koho můžeš označit za kamaráda a bydlí nejdál?
Jette z Holandska např :D
40. Co pro tebe znamenají přátelé?
Část života, část mého já
41. Oblíbené slovo nebo věta?
"Já vím." :D
"Oukej" :D
...a určitě ještě nějaký, ale teď mě nic originálnějšího nenapadá;D
42. Oblíbený jazyk?
Čeština je krásnej jazyk, ale upřímně bych byla radši, kdyby můj rodný jazyk byla angličtina...
...ale tak nechci být nevděčná :D
A francouzština se hezky poslouchá, i když pochybuju, že bych se jí někdy opravdu naučila...
...ale nikdy neříkej NE! :D
43. Umíš líbat?
To se ptáte mě?? :D
44. Můžeš žít bez muziky?
Cože?! :O
Ani náhodou
45. Snažíš se vyhnout závazkům?
Možná podvědomě...
46. Oblíbená literární postava?
Důležitý je hlavně příběh;)
ale třeba Elizabeth Bennetovou mám moc ráda, narozdíl od dnešních knižních hrdinek má názor a nehodlá se měnit.
47. Nejcennější věc, co máš doma?
Vzpomínky, co jsou v jistém druhém šuplíku.
Ale hlavně brácha a mamka :)
48. Máš rád/a sny?
co bychom dělali bez nich?
49. Co ty a pátek 13.?
Občas na něj něco svedu, ale že by mě nějak zvlášť neměl rád, to si nemyslím. :D
50. Oblíbený citát?
"Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče."

První část - MARY

3. prosince 2014 v 17:15 | Mája |  Nenávratné napořád
MARY
Byl to krásný červnový den a kolem našeho domu, jako by se vznášelo nějaké kouzlo. Kouzlo nejen svatební, ale hlavně plné natěšení. John se měl konečně vrátit z té protahované válečné mise. Můj John.
V dlouhých krajkových šatech a s Katiným výtvorem na tváři jsem stála mezi dveřmi a jako bych se samým nadšením vznášela. Nemohla jsem se dočkat, až ho obejmu, až ho políbím, až budu zase cítit jeho vůni a vnímat každičký den jeho přítomnost. Nebo aspoň do doby, než znovu odjede na misi.
Dívala jsem se na kulaté stoly rozestavěné po celé zahradě, na faráře, co zrovna přijel a pochodoval si to ke svému pultíku před pomyslným hledištěm sestaveným z několika židlí. Chystala se svatba tak akorát velká na to naše městečko s jednou samoobsluhou, letním kinem, úřadem, parkem a několika rodinnými domy.
Putovala jsem vzpomínkami na malé, a na první pohled bezvýznamné, chvilky ale i na ty velké, kdy mě požádal o ruku, nebo mi poprvé řekl "miluju tě". Zajímavé bylo, že ty malé chvíle jako by pro mě byly mnohem důležitější. Třeba když ke mně na zahradě zničehonic natáhl ruku a požádal mě o tanec a pak jsme protančili celé odpoledne. Mnohem důležitější než první polibek byla ta pusa, kterou jsme se usmířili, když jsme se pohádali kvůli úplné blbosti.
A ty vzpomínky mě dojaly natolik, že jsem úplně zapomněla na okolní svět. Zírala jsem k bráně a už už viděla projíždět auto Johnova otce, který ho měl přivézt. Oblečeného, učesaného… hlavně jsem se snažila ho přesvědčit, aby se neženil v uniformě. To se mi ovšem nepodařilo, je to "přece jeho povinnost".
Kate, Johnova sestra, se mnou trochu zatřásla a vrátila mě tím do reality. "Si nějaká mimo a to ještě ani nejsi vdaná," zasmála se a znovu mi přelakovala vlasy. "Dobrý, dobrý," otočila jsem se k ní a lak jí vzala z ruky, "to stačí. Myslím, že jsou nalakovaný až až." Poodešly jsme ode dveří a společně upravovaly mašle uvázané na opěradlech židlí. "Ty asi musíš vědět, jaký to je být vdaná," řekla jsem a zasněně se na Kate pousmála. "Jasně, že to vím. Pěkná otrava," zatvářila se kysele a pak s širokým úsměvem dodala: "ale tobě to moc přeju, Mary, vážně. John je dobrej brácha a myslím, že manžel bude ještě lepší," a hned na to legračně zamrkala, takže jsem nic z toho nemohla brát vážně. "Radši mlč," odpálkovala jsem ji, rozesmála se a běžela, jak mi to podpatky dovolily, do domu.
"Mami! Kde jste kdo? Za chvíli už se začnou sjíždět lidi, musíme odnést ven to jídlo," řekla jsem, ale asi mě nikdo neslyšel. V domě bylo podivné ticho, jen z obýváku se z rádia ozývala pomalá píseň. Vyšla jsem schody nahoru a procházela pokoje. Ten můj, který stále vypadal jako by patřil holčičce, co si ráda hrála s panenkami, a vymýšlela si svou vlastní dokonalou rodinu, svatbu, svého krásného ženicha… ten mých rodičů, kde na posteli ležely maminčiny vyžehlené sváteční šaty a otcův oblek. Pokoj mého bratra z dob, kdy ještě bydlel doma, ale to už je hodně dávno. Přišlo mi neskutečné, že se za pár dní budu stěhovat taky. Vlastně jsem nějaké oblečení měla naskládané v taškách už teď, abych mohla po svatbě co nejrychleji zmizet.
Vrátila jsem se celá nervózní dolů do kuchyně a hleděla necelou minutku na ty hromady jídla, co maminky budoucích novomanželů během týdne uvařily a upekly. Potom se v kuchyni objevila máma, prudce mě objala a s pláčem začala opakovat: "Moc mě to mrzí, holčičko, moc mě to mrzí…" "Co?!" rychle jsem ji od sebe odstrčila a nechápavě se podívala na přicházejícího bratra, který byl bledý, jako stěny v našem domě. "Co je, co se stalo?" Zalapal po dechu, a po chvíli se zmohl promluvit: "Právě sem volal Johnův otec." "Letadlo má zpoždění?" zeptala jsem se zmateně, v hlavě mi naskočil seznam všech jiných možností, ale ani jednu z nich jsem si nehodlala připustit. Z druhého vchodu do kuchyně vešla Kate se zarudlýma očima od pláče a rozklepanými rameny. "John umřel." Vytřeštila jsem na ni oči, do kterých stouply slzy, co se hned začaly kutálet po tvářích. "Můj J…John?" hlas se mi rozklepal, až jsem nebyla schopna jediného slova, a nechala jsem se Kate obejmout.
"Nemůžu dýchat… Kate, já nemůžu dýchat!" zachraptěla jsem a ona mě rychle pustila. "Zlatíčko, to bude dobrý, Mary, slibuju," řekla ještě, schovala obličej do dlaní a zmizela venku. Sesula jsem se na studenou dlažbu, nestarala jsem se o to, že mám na sobě dlouhé krásné svatební šaty, a ubrečenýma očima se dívala do zdi. Nevnímala jsem, že na zahradu přicházeli svatební hosté, že máma začala strkat talíře s jídlem zpátky do lednice, nevěděla jsem, že přijeli nešťastní Johnovi rodiče. Jen jsem seděla, zírala do prázdna, a nemohla pochopit vůbec nic.
Asi o hodinu později se máma opět objevila v kuchyni a snažila se mě ze studené země zvednout na nohy. "On neměl odejít, mami, ještě ne," špitla jsem. "Já vím, já vím." Schoulila jsem se v její náruči, bez snahy zastavit pláč. U nás doma se vždy říkalo, že nějak se to vyplavit musí. "Holčičko, buď ráda, že teď nejsi vdova. Mohlo to být horší, mohl zemřít na té další misi." "Mami!" pokusila jsem se vykřiknout, ale hlas mi zase selhal. "Jak tohle můžeš říct?!" zašeptala jsem mezi vzlyky. Nadechla jsem se a snažila se jí vysvětlit, jak se vlastně věci mají: "Já ho miluju, radši bych byla vdova, než být bývalá poslední přítelkyně, jen snoubenka. Kdybych byla jeho žena, věděla bych jako úplně první, že se mu něco stalo!" "Ale máš ještě spoustu času, je ti teprve dvacet. Dneska se nikdo nevdává tak brzo. Máš toho ještě tolik před sebou…" "Jako co mám před sebou?! John je pryč, mami, úplně, navždycky. Nevrátí se…" Sebrala jsem poslední sílu a opustila kuchyň i nechápající matku.

Už tu není, už nikdy mě znovu neobejme, nepolíbí, John je pryč. Nenávratně pryč. Skleněnými dveřmi pohlédnu na zahradu, na tu zahradu, kde jsme spolu tančili-což byla jedna z těch nedůležitých vzpomínek- kde mě několikrát políbil, kde mě mnohokrát chytil za ruku, kde se mnou tolikrát byl. Ležel v trávě těsně vedle mě a šeptal mi do ucha, jaké jsou ty mraky na modré obloze. Beránci a jejich ovečky, draci a jejich dračice, letadla, písmenka. Teď na té zahradě stálo spoustu lidí s kapesníky v dlaních a tiše si mezi sebou špitali. Jako by tu byl někdo, kdo by nevěděl, že je John pryč. Že padl a že mi ho nikdo už nikdy nevrátí.

Chci věřit ve šťastné konce, ale tenkrát...

1. prosince 2014 v 17:25 | Mája |  Povídky
Den mého propuštění se blíží. Pomyšlení, že na druhé straně mříží vůbec nikdo nečeká, mi nahání snad ještě větší hrůzu, než představa, že bych tu měla zůstat napořád. Dřív, když bylo všechno ještě v pohodě, bych se v této situaci rozbrečela, jenže dřív bych se do téhle situace ani nedostala. Dřív, když vše bylo takové, jaké mělo být, dřív, když všechno bylo normální. No možná jen napůl, jen naoko.
Schoulím se do kouta a vlhkost zdi cítím až na kost. Snažím se uronit slzu, ale jako bych už nemohla plakat. Plakala jsem už dost. Víc než dost. Že na mě za mřížemi nikdo nečeká, vážně? A kdo si za to asi tak může?! Nenávidím se. Jako už milionkrát předtím se mi vrátí vzpomínky na ten den. Na den, kdy už to se mnou přestalo být snesitelné, na den, kdy jsem všechno, co jsem měla, během pár minut ztratila. Vlastním přičiněním. Měla jsem se rovnou zahrabat, ale to už bych za to nemohla takhle perfektně pykat.
Několikrát jsem se snažila znovu zkontaktovat kamarádku, ale neodpověděla. Asi se jí ani nedivím, když jsem ji prosila o to, ať mi pošle provaz, nůž, nebo aspoň kuchyňskou vidličku, abych si mohla vypíchat oči. Nenávidím se.
Proč mi nezbylo nic?
Protože jsem všechno nechala zemřít.
Všechno jsem zabila.
Zdá se, že teorie všech soudců a obhájců byla stejná jako ta moje. Zabila a bude pykat. Ne zabila a zemře taky. Někdy bych se chtěla narodit do jiné země. Někdy bych se chtěla nenarodit vůbec.
Kéž by to tenkrát nebylo všechno tak rychlé, kéž by. Mohl někdo zůstat žít, nemusela jsem zabít všechny. Babičce se to přece taky nepodařilo. Zavřeli ji dřív, než stihla napáchat ještě víc škody.
Myslím, že byla doba, kdy jsem byla normální. Kdy jsem neměla žádné sklony, kdy jsem nenavštěvovala každý druhý den psychiatra. Ale upřímně si už žádný normální den nepamatuju.
Už dřív jsem se rozhodla žít tady a teď.
A co jsem z toho měla?
To jsem netušila, protože jsem dřív neměla čas zaobírat se tím, co bylo včera a co bude zítra.
A proto rozhodli takhle. Tak, abych měla na všechno dost času. Na přemýšlení o tom, co jsem udělala, na rozmyšlení si, co bude, až mě z lochu pustí, na všechno. Najednou je všude ticho, ne jen obrazně, doopravdy. Moje myšlenky mají volný průběh. Mohou vymýšlet plán sebevraždy, mohou vymýšlet útěk, mohou všechno. Jde jen o to jim to dovolit.
Ale já už nemám sílu.
Nechci být tím vrahem.
Nechci tu být. Nechci pykat za své činy. Nechci si pořád dokola pouštět v hlavě den, kdy jsem je zabila. Nechci žít. Vím, že nic z toho, co mi soudci naplánovali a zapsali do papírů, nemá cenu. Nemám budoucnost. Nemám pevnou vůli se k minulosti postavit čelem… začít znovu. To ne, to nejsem já.
Kdo jsem já?
Je vůbec nějaké "já"?
Někdy, když zase všechno mlčí, přemýšlím, zda ještě vůbec existuju. Teda samozřejmě, moje tělo je tady, ale co moje duše? Zaslouží si člověk jako já duši? A co když nemůžu plakat, nemůžu křičet, nemůžu být rozčílená nebo šťastná… mám duši?
Třeba je tu možnost, že mě opustila už tenkrát. Tenkrát v tom velkém domě s modrou omítkou. Bydleli jsme tam už po několik generací. Zemřel tam děda, když ho babička zabila. A pak tam zemřeli mí dva sourozenci, když jsem je zabila já. A taky máma a táta … ten dům už dávno ztratil svoje kouzlo, svůj lesk. A moje "já" ztratilo kouzlo a lesk spolu s duší.
Třeba jsem se bez duše narodila… taky taková možnost tady přece je. Zdá se, že jsem zabíjení měla prostě v krvi. Ještě že nemám děti, protože jen pouhá představa, že by moje vnučka byla zabiják… Chce se mi brečet a nemůžu. Chce se mi křičet a nemůžu. Chci se zabít a ani mi k tomu nedají příležitost. Jaká je v tomhle spravedlnost?
Život není spravedlivý a já bych aspoň na okamžik chtěla věřit ve šťastné konce. Aspoň věřit, když už se nestanou skutečností.
Dál sedím ve studeném koutě a čekám, až to všechno skončí. Buď mě pustí, nebo mě nechají tady, nebo se rozhodnou to se mnou konečně skončit. Ale už kdysi bylo přece jasné, že to může skončit jedině smrtí.

Anebo může smrt znamenat nový začátek.

Boj za naději

1. prosince 2014 v 1:01 | Verča |  Povídky
"Vítězství!" to slovo prolomilo nepříjemné ticho v mé hlavě. Znovu jsme vyhráli. My, Terani, neporazitelní. Kamkoliv jsem pohlédl, ležela spousta právě umírajících lidí, milujících matek, pyšných otců i bezelstných dětí. Bylo mi to proti mysli. Ztracený čas, spousta životů a co z toho? Nebyla to bitva za naši říši ani jsme se nemuseli bránit. Kdybych však kteroukoliv z těchto myšlenek pronesl před otcem, neminula by mne dlouhá přednáška. Jsem nástupce trůnu a uvědomuji si to. Proč bych však měl být stejně krutý a lstivý válečník jako všichni přede mnou?
Lidé o nás mluví jako o netvorech, monstrech či démonech a není to našima nekonečně černýma očima nebo zašedlou kůží. Můžeme si za to sami. Vím, že jsme moc odlišní na to, abychom žili pospolu, ale to přeci nutně neznamená smrt nevinných. Už jsem se na tu zkázu nemohl dívat. Prošel jsem jedním z nedalekých křoví a dostal se na palouk porostlý stovkami rozličných květin. V dálce jsem zahlédl malé děvčátko a s úmyslem vrátit ho jeho teranským rodičům se za ním rozběhl.
Právě dokončilo krásný malinký věneček a pyšně si ho posadilo do plavých kadeří. Jakmile mne zahlédlo, rozběhlo se do nejbližšího křoví a pomyslná korunka mu spadla z hlavy. Sundal jsem si těžké železné rukavice, ještě teď potřísněné kapkami krve, a velmi jemně uchopil tu křehkou nádheru. Odhrnul jsem křoví a nasadil ji zpět tam, kam patřila. Děvčátko zvedlo hlavu a i přes uslzené oči se na mě neznatelně usmálo. V tu chvíli jsem pochopil jeho útěk. Nikdo z teranských rodičů by nechtěl domů člověka, natož malou děvenku.
Uvědomil jsem si, že její život leží v mých rukách. Mohl jsem ho zničit, zahodit či ho vrátit zpět do drobounkého tělíčka, klečícího přede mnou. Vzhlížela ke mně stejně jako já dennodenně k měsíci. Přemýšlel jsem nad tím, zda se také sama sebe ptá na tisíce nevyřčených otázek, zda se v ní odehrává stejně těžký boj jako ve mně, zda doufá v to, že jsem jiný než oni. Stejně jako já. V tu chvíli mi došlo, že nás spojuje naděje, to překrásné slovo. Možná, že jsem byl vycvičen zabíjet bezbranné, ale zabít naději? NE!

Otočil jsem ji směrem k jedné z mála nevyhlazených vesnic, postrčil ji směrem vpřed a díval se, jak i s životem, doteď uloženým v mých rukou, odchází. Ještě dlouho jsem se kochal tím pohledem. Celé toto setkání mi ukázalo, že i jeden zanedbatelný článek společnosti dokáže něco změnit. Mohl jsem udělat to samé, utéct, zachránit se, ale to bych nebyl já. Místo toho jsem donutil své nohy vstát, vrátit se zpět a bojovat za to, v co věřím.


Děkuji Verče za skvělou povídku! -Vaše Mája