Listopad 2014

Berný>Kapitola 15

30. listopadu 2014 v 23:14 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka
V předsíni si oblíkneme teplé bundy a kabáty a celá naše velká rodina vychází ven do pochmurného počasí. "Můžu dneska vozit kočárek já?" ozve se Adélka, jen co Michal zamkne branku. "Tak dobře," usměju se a kočár trochu snížím, aby na něj dosáhla. Letos už dnes, na dušičky, drobně sněží. Ája si pohodlně sedí v kočáru a snaží se drobné vločky chytat. "Ale Ájo, vločky nechytíš," směje se jí Tonda a sundá si kulicha z hlavy. "Tondo!" napomene ho Michal a vrazí mu čepici zpátky na hlavu. "Ale tati, dyť není zas taková zima," zašklebí se Toník, ale ve výrazu svého otce pozná, že nemá cenu odporovat.
"Karolínko, pomůžeš mi zapálit svíčku?" obrátím se na ni, když dojdeme na blízký hřbitov. "Jasně, vždycky ti pomáhám," souhlasí dívka a vyndá z krabičky sirku. Když dojdeme k Eleninu hrobu, položíme svíčku k fotografii a děti si kleknou na bobek, jako každý rok. "Jak to tehdy vlastně bylo?" zeptá se Tonda, ptát se je náplní jeho dne, učitelka už ho ve druhé třídě musí mít plné zuby. Michal zvedne hlavu a místo na zem tak pohlédne na děti. "Co přesně myslíš?" přimhouří oči, jak se snaží svému synovi lépe porozumět. "No myslím s maminkou." "Měla dopravní nehodu, to jsi byl ještě malý. Dopodrobna jsem ti to přeci vysvětloval minulý rok." Vezme Toníka kolem ramen, jako by všechno, co si teď řeknou, byla čistě mužská záležitost. "S maminkou?" zavětří Adélka, pustí kočárek a přeběhne ke mně. Je pravda, že ona minulost na rozdíl od Toníka nikdy neřešila. Maminku si nepamatovala. "Mami, jak to myslí? Vždyť ty si naše maminka." Pohlédnu z holčičky na Michala, ve tváři má sklíčený výraz. Určitě si myslí už je to tu zase. Další okamžik vysvětlování, šťourání se v minulosti. Michal nezastává dlouhé vysvětlování, to není jeho parketa. Rád o věcech mluví tak, jak jsou teď a tady, ne jak to bylo kdysi. Myslím, že díky tomu se lépe vyrovnává se ztrátou. "Tady spí tvoje maminka," ukážu na hrob, "a já jsem tvoje druhá maminka. Když umřela, byla jsi hodně maličká." Adélka na mě hledí, ale než stačím rozpoznat, co svým výrazem říká, u řeči už je znovu Tonda. "A tys byla naše chůva, že jo? …To jste nám říkali minule… A pak si tě táta konečně vzal a jsme takhle velká rodina." Usmívá se, vyskočí na nohy a jde zkontrolovat sestřičku v kočárku. "I předtím, než jsem si maminku vzal, jsme byli rodina," napomene ho Michal a já ho rychle obejmu kolem pasu na znamení, že už toho napomínání bylo dost. "A mami?" ozve se ještě jednou Toník, "Ája je ale už opravdu tvoje, že jo?" Zvednu ho do vzduchu, a jak začne zběsile kopat nohama na protest, znovu poznám, že puberta s tímto hochem bude těžká. "Ty…! Co to zase vymýšlíš?" zasměju se potichu, abych nerušila hřbitovní klid, "všichni čtyři jste opravdu moji." Chce něco namítnout, ale já vytáhnu z kapsy bonbon a rychle mu zacpu pusu. "Bez komentářů," mrknu, aby bylo jasno.
Michal položí na hrob šest červených růží, pak mě chytí za ruku a jdeme pryč. Jako každý rok se při průchodu branou zastavím a ještě ho pohladím po tváři. Nerada vidím, když je smutný, nebo v tomto případě spíš plný vzpomínek, které nerad vypouští ven. A já se je z něho ani nesnažím vydolovat.
Karolínka veze kočárek, ale sleduji, jak ho přenechá Adélce a čeká, až děti doženeme i my. "Copak, děvče?" zeptá se Michal, který se už zase snaží nabít sám sebe vtipem a optimismem. "Můžu mluvit jen s mamkou?" Karolínka zrudne a sklopí zrak. "Jistě, nechám vás o samotě, dámy." Michal pustí moji ruku a doběhne děti. Dívám se, jak začne něco hrozně důležitého řešit s Toníkem a přitom se snaží znovu nandat Áje rukavice, které před vteřinkou vesele vyhodila z kočárku ven.

"Tak o co jde, že to táta nesmí slyšet?" začnu a zatímco čekám na odpověď, zapletu Káje znovu cop, který se předtím uvolnil. "Jen jsem se chtěla ujistit, že to tak vážně bylo." "Co přesně myslíš? To, že jsem byla vaše chůva?" "Jo, to taky, ale myslím, že zrovna tohle si pamatuju," odmlčí se a pak mě chytí za ruku a společně kráčíme po chodníku za ostatními. "Víš, ve škole občas zaslechnu, že se něčí rodiče rozvádějí, nebo že se nikdy nevzali, tak chci… mít jistotu." Uhýbá mému pohledu a tak to vzdám a upřeně se zadívám na Michala, který se smíchem zápasí s Tondou o fiktivní fotbalový míč. "Že táta říká pravdu, když tvrdí, že měla maminka nehodu?" Její znepokojení by mě možná mělo naštvat, ale na druhou stranu to spíš chápu. Má přece právo pochybovat. "Tvůj táta se to po maminčině smrti snažil zvládat sám, ale Adélka byla hodně malá a on musel chodit do práce, aby uživil tři děti. A tak jednou zavolal mě, byla jsem tenkrát chůva pro hodně dětí z celé Prahy, ale on mě prostě přesvědčil, že mě potřebuje a já u vás zůstala na plný úvazek. Vodila jsem vás s Tondou do školky, podnikali jsme společné výlety a vlastně jsem se prakticky odstěhovala ze svého bytu k vám. No a pak už si to přece pamatuješ. Byli jsme rodina. Já jsem se do tvýho tatínka zamilovala a on do mě zřejmě taky." Rozesměju se a uvědomím si, že to je poprvé, co jsem si to celé takhle zrekapitulovala. "Byla svatba, narodila se Ája a všechno dopadlo jako v nějaké pohádce, jak na ně spolu pořád koukáme." Karolínka se zastaví a usmívajícíma se očima se na mě konečně podívá. "Mami, jsem ráda, že si tu s náma. A že si tu byla už tenkrát. Vlastně si byla spíš taková chůva pro tatínka, co? Myslím, že my jsme ani tak zachraňovat a hlídat nepotřebovali, jako on." Rozesměje se a zároveň jí vyhrknou do očí slzy. "No to máš pravdu, taky mi to kdysi dávno takhle řekl. Něco pravdy na tom bude." A to už pláču s ní. "Ale já nebrečím," vysvětluje Karolínka. "Já vím, to jen to štěstí, viď?" "Holky!" zavolá na nás Michal a zděšeně se dožaduje odpovědi, co se stalo. "Ale nic," políbím ho a on na mě potom zamrká, jako by říkal, odpovíš mi večer, až děti půjdou spát. "Prosím tě, přestaň na mě mrkat, připomínáš mi mámu!" vyhrknu a plácnu ho po zádech. "Ale ale…stejně tě miluju, i když říkáš, že vypadám jako tvoje máma," zašeptá a vede si nás všechny domů. Jako vždycky je to on, kdo vyhraje a má poslední slovo. Jak jinak. A to jsem si myslela, že starat se má o tatínka chůva. Kdy se ty role obrátily? Tak jako tak, vypadá to, že teď už se spíš někdo stará o mě.

Berný>Kapitola 14

30. listopadu 2014 v 16:31 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka
Uběhl měsíc od mého setkání s Bárou, od mého posledního setkání s ní. A jsem ráda, že mi v hlavě zůstane vzpomínka na červenovlasou usměvavou Báru v objetí doktora Martina právě z toho dne. Asi za týden mi přišel jen dopis, že byt opravdu budou pronajímat studentům, a že mi polovinu peněz poslali na účet.
S Martinem se vídám ve čtvrtek, ale jen na sebe mávneme a jdeme si dál za svou prací. Díky němu jsem v nemocnici měla skvělé doporučení a vzali mě už před dvěma týdny. S Adélkou tam chodíme ráno poté, co odvedeme Káju s Toníkem do školky. Chodíme si tam hrát a tak už se Adélka nemůže dočkat, až nastoupí do opravdické školky, ale na to má ještě spoustu času. Všichni máme před sebou ještě spoustu společně stráveného času.
Musím uznat, že teď jsem šťastná.
1. Mám Michala a vím, že se na něj můžu spolehnout.
2. Děti jsou skvělí a, jak si Michal dobře myslel, zbožňují mě. Občas mě trápí, že jim Michal dovolil říkat mi Mami, ale prý si budu muset zvyknout, protože to nehodlá měnit.
3. Mám práci, která mě zase naplňuje, stejně jako tomu bylo, když jsem dělala klasickou chůvu. I když jak říká Michal, prý jsem nikdy nebyla klasická. Asi na tom něco bude…
4. Moji rodiče vzali docela dobře velkou životní změnu a bez přemlouvání a dalšího vysvětlování si chtějí brát děti na víkend k sobě, jako opravdová vnoučata. Z toho mám ohromnou radost. Asi jim došlo, že když mají jen jednu dceru, moc "skutečných" vnoučat z toho nekápne. A teď mají dokonce tři!
Je ještě spousta bodů, které by stálo za to vyjmenovat, ale bylo bych jich opravdu fůra. Důležité je, že je teď všechno fajn, všechno jak má být.
Jako každý den, i dnes vyzvednu ve čtyři hodiny děti ve školce a doma se všichni sejdeme s Michalem. Naše malá Adélka má narozeniny. Tvářičky jí září štěstím. Dnes je její velký den.
"Takže, zlatíčko, všechno nejlepší!" přeje Michal, vlepí jí na tvář pusu a posadí ji na židli, aby mohla sfouknout dvě velké svíčky na dortu. Pak si vezme foťák a to už Adélka pořádně fouká, chvíli to trvá, ale nakonec přece jen přestanou svíčky hořet. Karolínka s Toníkem ji zatleskají a já ve chvíli, kdy je pozornost všech upřena k dortu, donesu z obýváku velkou dárkovou tašku.
Michal je nadšený z krásných fotek, které se mu povedly ulovit. Když děti začnou ochutnávat jahodový dort, zazvoní zvonek u dveří. "Já tam jdu," zašeptá mi Michal do vlasů a ještě mi stihne dát pusu. "Á, dobrý den!" Slyším a čekám, až moji rodiče překročí práh kuchyně. "Ahoj, Álo, ahojky děti," zahlaholí nadšeně nová babička a až moc okázale na mě mrkne. Za celý svůj život jsem ještě nestihla pochopit, co přesně tím v dané situaci myslí. "Tak jaký je dort?" zeptá se Adélky a její pozornost přeskočila z dcery na vnoučata. Už jsem v suchu, říkám si.

"Ahoj, tati," zdravím svého otce, který se ještě stále snaží přizpůsobit novým vnoučátkům. Chlácholivě ho pohladím po třesoucí se paži a povzbudivě se usměju. Do kuchyně se znovu vrátí Michal, celý nadšený, jak mu narozeninový plán vychází, ale poznám na něm, že je ještě trošku nervózní ze zítřejšího příjezdu jeho rodičů. Jdu ho obejmout a doufám, že to i zítra dopadne na jedničku.

Jako by lišky dávaly dobrou noc

26. listopadu 2014 v 17:51 | Nikča a Mája |  Úvaha, líčení
Kde lišky dávají dobrou noc. Prázdné místo - prázdná duše. Život jako na samotě u lesa, život jako vznášení se mezi nebem a zemí. Ano, to je jeho příběh.
Hlavní náplní dne je přežít, žít den ode dne stejně, bez naděje, že se něco změní, bez naděje v lepší zítřek. Jde tu vlastně o zítřek?
Když říká, že je na světě úplně sám, zajímalo by mě, jak by se cítil na místě, kde lišky dávají dobrou noc. Tam, kde by byl jen on a jeho "opuštěná" duše. Jako by si snad mohl myslet, že je tady sám! Na to nesmí ani pomyslet, nikdo není sám…
Když se mě někdo zeptá, kam chodí lišky dávat dobrou noc, představím si klidné místo, ale v jeho duši přeci klid není. Co vím je, že chce zmizet. Umřít. Ale já v sobě nemohu najít pádný důvod proč. Život nekončí jednou strastí. V životě se nám jich do cesty připlete několik. A upřímně, až mu bude třicet, bude mu úplně jedno, co se dělo v sedmnácti.
Tak proč zahazovat tak mladý život, naději na lepší zítřek, naději, že jeho duše jednou překoná hranici, kde lišky dávají dobrou noc.

Moje malé Holandsko

25. listopadu 2014 v 15:00 | Mája |  Holandsko v Anglii
"Moje nejoblíbenější kavárna v tomhle městě. V Bostonu žiju celý svůj život a přísahám, že jsem nikdy v žádné jiné nebyl. Dáš si kávu?" "Já ani moc kafe nepiju," řekla jsem upřímně. "Aha. Tak čaj, nebo něco studeného?" Ano, už dávno jsem si všimla, jak neskutečně spisovně se vyjadřuje. Že by to bylo pro Angličany specifické? "Vlastně mám na to kafe docela chuť." Člověk mění názory často, ne? (Snad to nebylo přítomností Williama Harrise.)
Došlo mi, že i když jsem o něm věděla spoustu věcí, neznala jsem ho. A nebyl ani trošku nesympatický. Byl úžasný. Dopřával mi každou chvíli ten svůj oslnivý úsměv. A zřejmě ani neměl holku (jak jsme tohle s Nienke zjistily?). "Vždycky jsem se bál tě oslovit," pousmál se. "Fakt?" "Ano, a dneska se ukázalo proč. Nečekal jsem, že budeš tak moc křičet." Rozesmáli jsme se. "Tak si vypijeme tu kávu a já ti ukážu, kde bydlím. Myslím, že se ti má rodina bude líbit."
Zavedl mě k odlehlému rodinnému domu. Měl tři patra a obrovskou zahradu, už podle toho, co jsem zahlédla od branky. Otevřel dveře a přiřítila se k němu malá culíkatá holčička. "To je moje sestřička Winnie." "Máš sestru?" "Ano, ale počkej, to ještě není všechno," záhadně se pousmál a vedl mě chodbou do veliké kuchyně. "Moje maminka," ukázal na ženu, která nesla na stůl mísu se salátem, "Mami, tohle je Lotte Kersten." "Ano, ta dívka, o které si už tolikrát vyprávěl." "Vážně?" zeptala jsem se spíš ze zvědavosti, že o mě vůbec mluvil. "Jistě," usmála se Williamova matka a dál nosila jídlo na stůl. Chystala se večeře. Zanedlouho se v kuchyni objevila druhá žena, nebo spíš slečna. Rozhodně byla starší než William Harris, který mě držel kolem pasu, jako bych se mu v tom velkém domě mohla ztratit. "To je moje druhá sestra-Wendy." "Ahoj!" mávla na mě a pomáhala matce s přípravou jídla. William mě vedl do obývacího pokoje, kde na gauči seděl jeho otec a bratr. "Mladší bráška Wessley." "Máš velkou rodinu," podotkla jsem překvapeně. "To ano," zasmál se, "můj starší brácha je nahoře u sebe v pokoji. Welton. A nejstarší sestra je už vdaná, jmenuje se Wilone, po mamce." "Šest dětí?" počítala jsem na prstech, abych se dopočítala správně. "Trošku zvláštní na Anglii jednadvacátého století, co?" rozesmál se. "A co teprve že každé jméno začíná na W," rozesmála jsem se taky. "Rodinná tradice…"
Musela jsem zůstat na večeři, lépe řečeno William mě dřív nechtěl odvést domů. "Tak co?" zeptal se, když jsme vyšli na ulici. "Perfektní." Cítila jsem se skvěle. Byla jsem nabitá energií a "cítím, jako bych byla zpátky v Holandsku." "Ano?" kouknul na mě. "Jo." "To je dobře, to byl účel." "Počkej, tys věděl, že v Holandsku bývají rodiny velké…a veselé?" "Říkám, že jsem tě pozoroval už delší dobu. A k tomu patřily i informace o Holandsku." "Pozoroval, nebo pronásledoval?" Rozesmál se: "A není to jedno?" Na chvíli jsem nasadila vážný výraz: "Víš, myslím, že jsem tady u vás doma, v Anglii, našla svoje malé Holandsko. To, které jsem celou dobu hledala." Usmála jsem se a on mi úsměv oplatil. "To jsem rád." Najednou se usmíval tak, jako by byl vystřižený z nějakého romantického filmu. Zatočila se mi hlava a zauvažovala jsem nad tím, že pokud se mi předtím nelíbil a už vůbec jsem ho nemilovala, mohla jsem se zamilovat teď?

"Myslím, že bychom mohli být přátelé," pronesla jsem vznešeně, jako by mi předtím o polední pauze vystavil otázku "Budeme kamarádi?" "Samozřejmě jen za podmínky, že budu moci dál navštěvovat svoje malé Holandsko," dodala jsem a pak William Harris otevřel pusu a řekl něco, co nás znovu oba rozesmálo, snad proto že to opravdu mohla být pravda, "Doufal jsem, že i něco víc."

William

24. listopadu 2014 v 15:00 | Mája |  Holandsko v Anglii
Zima končila a v Anglii na pár hodin vysvitlo slunce. Nienke byla s celou rodinou na pondělním výletě a do školy nešla. O polední pauze jsem proto seděla sama na lavičce pod javorem vedle školního hřiště. Byla ještě pořádná zima, ale nějací kluci tam už hráli fotbal a přehazovanou. Zaslechla jsem smích a ohlédla se zpátky ke školním vratům. Z nich vyběhla skupinka studentů a zamířili si to kamsi za budovu. Svou pozornost jsem vrátila zpátky k sendviči v mé ruce. Pak mi ale někdo zaklepal na rameno, až jsem nadskočila. Rychle jsem odtrhla sendvič od pusy a pohlédla na osobu za mými zády. Vytřeštila jsem oči, jako by se mi to snad jen zdálo, a co nejrychleji a nejnenápadněji jsem se snažila dostat tuňáka a ostatní zbytky sendviče z rovnátek, tou dobou jsem je měla jen rok, takže to byla jedna z těch anglických věcí, co mě tu potkaly.
"Ahoj. Myslím, že tě znám," začal a zrudly mu tváře. "No… to si nemyslím. Nebavíš se s moc lidmi, co nejsou ve tvé partě," vyvedla jsem ho z omylu a zvedla se z lavičky, že už radši půjdu. William mě ale chytil za paži a nechtěl pustit. "Co je?" utrhla jsem se na něj. Nemám ráda, když mě někdo vyvádí z míry. "Rád bych tě pozval na večeři." Zůstala jsem na něj nechápavě koukat. "A to proč?" odvážila jsem se zeptat. "Vlastně je to rodinná večeře, tenhle čtvrtek. Vyzvednu tě v šest?" Na odpověď nečekal. "Budu čekat před vaším domem," dodal a odešel. Cože to říkal?
Se svými holandskými přáteli jsem byla zvyklá vyříkat si všechno hned na začátku, než se zaobírat blbostmi a vyčítat si, co všechno člověk udělal špatně. Tak jsem docílila toho, že hádek bylo minimum. Teď jsem se sice s nikým nepohádala, vlastně ani nešlo o kamaráda (ale kdo to teda je?), i přesto jsem se rozhodla běžet za ním.
"Hej!" křikla jsem přes celou školní chodbu plnou studentů. Tohle jsem nikdy v životě neudělala. Přesto se mi to líbilo. Všichni ke mně vzhlédli a čekali, jak to bude pokračovat. William Harris se zarazil uprostřed kroku a mávl rukou tak, až jsem pochopila, že si o tom promluvíme jinde. Pak zahnul za roh. Pospíchala jsem za ním, těsně před zahnutím za roh jsem se ještě zastavila a pomyslnému publiku složeného ze studentů na chodbě jsem se hluboce poklonila. Úžasný pocit.

"Co si jako myslíš, že děláš? Myslíš si, že když tě tady každej zná a když si Někdo, můžeš si dělat, co se ti zlíbí?! To se totiž pleteš. Nemůžeš ke mně jen tak přijít a někam mě pozvat! Ani nevíš, jak se jmenuju! Já to říkala od začátku," odmlčela jsem se a rozhlédla se kolem sebe, "si sobec." "Promiň, já jsem to tak nemyslel. U nás se to takhle prostě dělá. Teda…jako…myslím…chtěl jsem tě poznat blíž, zatím vím, jak se jmenuješ, Lotte. A taky vím, že si z Nizozemí. Ale i přesto, chci vědět, jakou máš ráda barvu a jaká je tvoje nejoblíbenější příchuť zmrzliny… a tak." "Co? Zmrzlina?" vykulila jsem oči údivem. "Ano, vím, že je to nedůležitá hloupost." Podíval se na mě tak, až mě přiměl se usmát. "Vůbec ne." "Víš co?" otočil se ke mně a zvedl ze země svůj batoh, "Půjdeme hned."

Začít znovu

23. listopadu 2014 v 17:07 | Mája |  Povídky
Nelíbilo se mu, že mám blonďaté vlasy-prý jsou blondýny hloupé.
Mně se blonďatá líbila.
Nelíbilo se mu, že nosím vysoké podpatky-prý je nosí jen děvky.
Já vysoké podpatky milovala už jen proto, že mě dělaly vedle něho větší a důležitější.
Nezáleželo mu na mně.
Ale já chtěla, aby opak byl pravdou.
Nikdy se nesmál mým vtipům.
Vše, co jsem udělala, bylo špatně.
Zřejmě mě nikdy doopravdy nemiloval.
Pokaždé jsem si přála, aby opak byl pravdou.
A tak jsem odešla.

Už je to šest hodin, co jsem za sebou konečně zavřela dveře našeho společného-jeho-bytu. Utekla jsem z Paříže, kde mě mohl najít, nebo mi to aspoň tak připadalo. Ale já jsem musela konečně pryč.
Saint-Malo mi přišlo jako dobrý nový začátek. Věděla jsem, že tady by mě nikdy nehledal. Neměl rád přístavní města a myslel si tudíž, že já je taky nemám ráda. Vždycky si myslel, že mám ráda jen to, co on. Cigarety, noviny, tlusté knihy o historii Velké francouzské války, láhev Jamesona, podnikání. To jsem ale nebyla já. To byl jen on. On ale nikdy nepochopil, kdo jsem já.
Zaparkovala jsem u kraje chodníku ve slepé uličce přístavního města. Měla jsem za sebou přes čtyři hodiny řízení bez jediné přestávky, ale energie jako bych měla na rozdávání. Možná to bylo adrenalinem z toho, že už jsem konečně opravdu pryč. Když jsem vystoupila z auta, první, co jsem uviděla, byl antikvariát. Rozhodla jsem se vejít dovnitř a koupit si první knihu, která mě zaujme. Za hodinu jsem seděla v kavárně a zabavila se Alexandrou Potterovou a jejím prvním románem. Popíjela jsem oblíbené karamelové latte a snažila se nemyslet na to, že on nenáviděl vůni kávy. Miloval alkohol. Kdybych mu do kávy nalila Jamesona, byl by myslím spokojen.
Čas od času jsem od knihy vzhlédla a rozhlédla se po kavárně. Ráda jsem psala povídky o náhodných lidech, které jsem přes den někde zahlédla. Pozorovat dění v kavárně bylo tak inspirativní, že jsem zatoužila najít kus papíru a tužku. Od protějšího stolu se na mě usmál muž v obleku. Zřejmě měl nějaké jednání, protože s ním u stolu sedělo dalších pět lidí. Všichni měli obleky. Zdálo se, že on ale dění u stolu nijak nesleduje, dál pozoroval mě. Na chvíli odvrátil pohled, ve stejné chvíli jako já, a začal mluvit s muži u stolu.
"Smím?" ozvalo se, a když jsem znovu vzhlédla, byl tam. Kývla jsem na souhlas a on se usadil vedle mě. "Jste tak krásná." "Jdete na to trošku rychle, pane," namítla jsem a poprvé po dlouhé době povolila svým rtům se usmát. "To asi ano, ale pro krásné blondýnky mám prostě slabost." Zvedl ze stolu velký foťák, který si přinesl s sebou, a namířil objektiv ke mně. Cvak. Cvak. Cvak. "Myslím, že těch fotek už máte dost," namítla jsem znovu. "Fotek s vámi nebude nikdy dost."
Povídal si se mnou celé hodiny, až jsem úplně zapomněla na čas. Nikdy si se mnou nikdo takhle nepovídal. Nikoho nikdy nezajímal můj názor. Ale teď se mým vtipům konečně někdo zasmál. A pak mi řekl, že jsem vtipná a sympatická.
Když jsme společně vyšli na ulici, řekl, že mé podpatky krásně klapou a mě napadlo, že vedle něho už bych je nosit nemusela. Byl vysoký a já si vedle něho připadala důležitá i tak.
V kavárně si se mnou dal kávu, protože jí každý den odpoledne rád pije. Prostě proto, že mu chutná. Taky mi pochválil výběr románu z antikvariátu.

Vždycky jsem říkala, že láska jen pálí, ničí a rozbíjí, co se dá. Teď jsem sledovala, jak znovu začíná. Jak všechno může jednou znovu začít.


Děkuji za skvělou inspiraci:

Lotte

23. listopadu 2014 v 0:15 | Mája |  Holandsko v Anglii
Z Holandska jsme se do Anglie přestěhovali před třemi roky. Nastoupila jsem do malinkaté skoro vesnické školy, nešťastná nejen z nového a upřímně úplně jiného prostředí, ale také z Angličanů, mezi které jsem nikdy nedokázala zapadnout. Vždycky jsem pro ně byla přehnaně blonďatá Holanďanka, která v jejich světě nemá co dělat. Během prvního roku jsem se snažila pochytit anglické výrazy běžné mluvy, pochopit jejich chování a jejich praštěné ošklivé počasí. Během roku druhého jsem už sice věděla, jak chápat Angličany, zato oni stále nechápali mě, Holanďanku, Lotte Kersten.
Ale my jsme se stěhovali znovu. Můj otec dostal práci v Bostonu. Matka mi nepřestala opakovat, že si zase zvyknu, a že si najdu "nové přátelé". Jenomže já měla právo stát si za svým a zůstat na anglickém venkově. Mí přátelé zůstali v Holandsku… a ta hrstka lidí, která si mě v anglické škole všimla, by zase hodně rychle zapomněla na mou existenci. A já si na život na venkově zvykla. Čekalo mě ale něco úplně jiného, život ve velkém Bostonu, ještě dál od milovaného Holandska, a navíc střední škola, do které jsem se chtíc nechtíc musela zapsat. Teda rodiče mě do ní zapsali.
Někdo by řekl "zázrak", někdo jiný by řekl "konečně se na tebe usmálo štěstí", tak či tak jsem na bostonské střední objevila hubenou blonďatou Nienke, Holanďanku stejně tak jako jsem já. Vím stoprocentně, že bychom si v Holandsku neměly jedna druhé co říct. Ale pravda je, že v Anglii jsme se navzájem zachraňovaly a udržovaly při životu. Nienke bydlela v Anglii od svých deseti let, měla tu všechny své čtyři sourozence a rodiče, kteří pracovali pro nějakou velkou firmu. Já jsem byla jedináček, což je v Holandsku zvláštnější, než když má někdo pět dětí. Nienke byla stejně jako já nejraději v koutě a okolí by o ní nevědělo, kdyby na stejnou střední nechodila také její veleoblíbená sestra Evelijn. Takže jsem vlastně vedle Nienke byla viditelná a znala jsem spoustu studentů.
Mimo jiné i Williama Harrise, třeťáka s kouzelným úsměvem. Když šel po chodbě, všechny dívky se zastavily a s otevřenou pusou sledovaly, jak spolu se svojí partou rozebírá včerejší fotbal, jak si pravou rukou pročísne vlasy pokaždé, když si myslí, že na něj zrovna nikdo nekouká. Ale koukaly jsme.
S Nienke jsme Williama Harrise mohly rozebírat klidně celý den a nepřišlo by nám to jako dlouhá doba. Kdyby tak někdo věděl, jak dlouho jsme zjišťovaly jeho nejoblíbenější příchuť zmrzliny. Vím, je to celkem nedůležitá blbost. Ale co všechno jsme kvůli tomu musely vytrpět… Stát hodinu venku před obchodem, než se konečně se svou partou ukázal. Dalekohledem sledovat, jestli mu prodavačka dává zmrzlinu s misky vlevo, vpravo nebo uprostřed. Byl to projekt na celý měsíc.

I přesto že jsem o Williamovi věděla spoustu věcí, nikdy se mi skutečně nelíbil. Vypadal příliš jako Angličan (ne že by jím nebyl), byl o dva roky starší než já a ještě k tomu měl holku, určitě. Holanďanka by nikdy neměla šanci u kluka, který může mít jakoukoliv dívku, na kterou si ukáže. A navíc byl ve skutečnosti hrozně nesympatický, teda myslím. Nikdy jsem s ním nepromluvila ani slovo. Jo, a tvářil se namyšleně- další důvod, proč by se mi William Harris rozhodně neměl líbit.

Soudkyně

16. listopadu 2014 v 18:52 | Mája |  Soudkyně
Celý víkend jsem se věnoval práci. Chtěl jsem zabodovat, chtěl jsem vyhrát, ale hlavně jsem potřeboval obhájit své vlastní jméno. V pondělí ráno si v trafice koupím noviny a snažím se se před výstupem odreagovat. Takhle to dělám pokaždé, když jdu obhajovat případ. To už je taky pár let.

Obhajoval jsem tenkrát jednoho podnikatele, který nakonec stejně skončil v lochu. Byl to můj první velký případ. Tenkrát jsem si poprvé koupil u stánku noviny. Na úvodní stránce byla fotografie z víkendové demonstrace, která stejně skončila poklidným rozchodem všech účinkujících, a nic víc z toho nebylo. Já jsem se onoho rána ale do článku perfektně začetl a úplně jsem zapomněl na to, co mě čeká.
V ruce jsem svíral aktovku se všemi podklady, které jsem sehnal, když jsem kráčel chodbou k soudní síni. V hlavě jsem si znovu opakoval všechny argumenty a představoval jsem si, jak poprvé uvidím tu známou soudkyni. Musím na ní udělat dojem, jestli chci, aby ze mě v budoucnu něco bylo.
Říkalo se jí Madame Olivierová, nebo zkráceně jen Madame. To když jste kdekoliv vyslovili, všichni věděli, o kom je řeč. Jen její tvář byla světu neznámá, těžko říct proč a jak to, že se nikomu nepodařilo prodat nějakou fotografii tisku. Možná se jenom ke mně ta fotka nedostala, takže jsem se hrozně těšil, až ji uvidím, nevím, co přesně jsem od toho čekal, ale jednoduše jsem se těšil jako malý kluk.
Nervózně, avšak s hlavou vztyčenou, jsem nakráčel do velké místnosti. Člověk musí na první pohled působit dobře, říkal jsem si. Těsně za mnou šel podnikatel, druhá strana už byla uvnitř. Ohlédl jsem se ještě a zjistil, že se podnikatel mračí stejně jako vždycky. Kyselý výraz už asi patřil k jeho osobnosti. V tu chvíli jsem znejistěl a už jsem si výhrou nebyl tak jistý. Otočil jsem se zpátky, zamířil na své místo, a v tu chvíli jsem ji uviděl. Madame Olivierová nebyla zdaleka tak stará, jak jsem si původně myslel. Podívala se na mě, jen co vešla dovnitř, jinými dveřmi než ostatní. Měla pronikavý pohled jasně zelených očí, světle hnědé kudrnaté vlasy sepnuté do elegantního drdolu, bílou halenku a černý formální kostýmek. Když kráčela k vyvýšenému stolu, ozývalo se dunivé klapání podpatků. Nahánělo mi to strach.
Pronesla pár úvodních slov, její hlas byl lehce nakřápnutý, ale vsadil bych se, že mimo soudní síň mluví jinak. Vlastně jsem po celou dobu uvažoval, zda je stejná jako ostatní soudci, s kterými jsem se dosud setkal. Byli zapšklí, otrávení z případů, které museli řešit, měli nulový soukromý život a jejich práce se na nich pořádně podepsala. Madame se zdála na první pohled jiná, ale nějak jsem tomu nechtěl uvěřit. Začínající právník James Sheridan nevěří ve slavnou soudkyni, to by se mělo někam zapsat, usmál jsem se pro sebe.
Během celého soudního sezení jsem si nemohl odpustit ji pozorně nesledovat. Zdála se mi neskutečná, spíš jako z nějakého filmu, než z reálného života a reálných soudních procesů. Nedovedl jsem pochopit, jak to že tak poměrně mladá může být i tak moc slavná a vzdělaná a chytrá. Zatoužil jsem poznat ji osobně, ale ne tady v soudní síni. Chtěl jsem ji znát mimo všechny tyhle případy, co my, kteří jsme od tohohle řemesla, řešíme.
Když jsme skončili, samozřejmě pro mou stranu prohrou, jak jsem před začátkem očekával, avšak vše se ukázalo spravedlivé, protože podnikatel ještě něco vyváděl za mými zády, sbalil jsem si své podklady, které stejně byly všechny k ničemu, a kupodivu jsem vůbec nebyl prohrou nějak popuzen. Namísto toho jsem si to rychlým krokem namířil ke vchodu a doufal, že Madame Olivierovou ještě zastihnu.
A pak tam stála. Kudrnaté vlasy měla rozpuštěné a splývaly jí volně kolem tváří a na zádech. Stála ke mně zády, s někým se bavila, a když ten dotyčný poté odešel, vyndala si z malé kabelky zrcátko a lesk na rty. Naše oči se střetly v zrcátku. Ihned ho zaklapla a ohlédla se ke mně. Přísahám, že jsem nikdy neviděl nikoho se tak usmívat. Byl to tak zvaný úsměv od ucha k uchu, ale snad ani to není tak výstižné. Kolem chodníku prosvištělo auto a odfouklo jí všechny kudrny stranou. "Pane Sheridane," promluvila jako první, žádný nakřápnutý hlas, "těšilo mě. Doufám, že se setkáme u nějakého dalšího případu," odmlčela se a podala mi ruku, "a snad budete úspěšnější." Zasmála se a ještě naposled mi pohlédla do očí. "Děkuju," řekl jsem jen a nechal ji nasednout do černé limuzíny, co zastavila při okraji chodníku. Má duše byla spokojena. Nejen, že jsem se setkal s tou slavnou Madame, ale také jsem měl možnost poznat, že ve skutečném životě, a že určitě nějaký má, je to úplně jiný člověk.


Ano, vzpomínky jsou jedno z nejkrásnějších vlastnictví člověka. Když tu teď tak u trafiky zase stojím, v ruce dnešní výtisk novin, doufám, že po mém dnešním setkání s Madame Olivierovou mi jich zase spousta přibude.

Světlo, podej mi ruku

15. listopadu 2014 v 14:37 | Nikča a Mája |  Úvaha, líčení
Je úplná tma, ale vlastně tma není. Proč? Pohlédla jsem z okna mého pokoje v osmém patře a uviděla TO. Světlo. Samým úžasem se kolem mě zastavil čas. Situace se zdála nevysvětlitelná, avšak jsem na ni znala odpověď.
Po zapadnutí slunce je tu něco nového, na první pohled umělého, ale přesto životodárného. Miliónem světélek začíná druhá etapa dne. Milión světélek nám říká, že nic nekončí, že je tu znova ta naděje, kdy zlatá se světélka přemění v slunce.
Noc se každému může zdát příliš černá, příliš strašidelná a matoucí, ale pak se zas někde objeví světlo, neuvěřitelný jev, který nám ukáže cestu.
Když se tedy podívám z okna, není tam jen město, které hraje barvami. Je to jako bych stála mezi milióny hvězd. Kolem mě se rozprostírá noc, ale uvnitř mě to hřeje a svítí, svět kolem mě se rozveselí a najednou už tu nejsem sama.

Světlo, podej mi ruku…

Berný>Kapitola 13

8. listopadu 2014 v 20:34 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka
Ve tři hodiny jsem ještě stále přešlapovala před podnikem, kde jsme se měly sejít. Rozhlížela jsem se, ale když jsem Báru stále nikde neviděla, rozhodla jsem se už konečně vstoupit do místnosti zakouřené cigaretovým kouřem. Upřímně, nenáviděla jsem to tam. A myslím, že Bára to věděla. Na baru jsem si objednala latté a doufala, že bude o trochu lepší než normálně. Báry červenou hlavu jsem uviděla v rohu místnosti, hned jsem si povšimla, že nesedí sama. Svižným tempem jsem prolétla mezi stoly, bylo tu plno, samí podivní lidé s cigaretou u úst, s rozcuchanými vlasy (pokud vůbec nějaké měli), s celou potetovanou paží nebo výstřihem. No prosím, když se jim to líbí. Ale co tu sakra dělám já? Naproti Báře seděl Martin. Snad poprvé, co jsem ho viděla, mi nepřipadal namol. Usmíval se a už zdálky mě zdravil. Bylo to zvláštní. Ve chvíli, kdy jsem došla až k Bářině stolu, se Bára otočila a pozdravily mě její hodně nalíčené rozesmáté oči. Posadila jsem se vedle ní a nevěděla, jestli jim úsměvy oplatit, a nebo se strachovat. "No skvělé, že si tady, Alice!" skoro vykřikla Bára, až jsem nadskočila. "Taky tě rád vidím. Jak se máš? A co teď vlastně děláš?" zeptal se Martin. Znělo to jako by vyčteno v nějaké etiketě. "Mám se fajn. Teď… momentálně pracuju na plný úvazek u tří dětí v Hrnčířích," odmlčela jsem se a zatoužila si s někým pořádně popovídat. Hlavně na téma být maminkou místo chůvy. "To zní zajímavě. Kolik jim je?" zajímal se Martin dál. Překročil hranice v knize etikety a já jsem se uvolnila. "Pět, tři a jeden a půl roku. Jo, je to… dobrodružné. Totiž…" hledala jsem správná slova, ale hlavně odvahu, "žijí s tatínkem a vypadá to, že u nich zůstanu, jako…" znovu jsem se odmlčela, až mi to už přišlo více než trapné. Tváře se mi rozhořely a věděla jsem, že teď už to musím doříct. "maminka."
"Počkej, počkej! Ty s ním něco máš?" vyjekla Bára a hned na to si přiložila dlaň na ústa. "Jo." Polkla jsem. "On má tři děti… a je rozvedený nebo co?" pokračovala Bára ve výslechu. "Vdovec." "Ach tak," pronesla Bára smutně a rychle se napila ze sklenice s pivem, jako by to co řekla, mohla zaplavit. "To je mi líto. Ale teď by mohl být šťastný s tebou, ano?" Tak tohle rozhodně neznělo jako z úst Martina, kuřáka s holou hlavou, s tetováním hada do tvaru nekonečna na předloktí. Moment, je vůbec kuřák? "Snad," povzdychla jsem si. "Takže jsem teď vlastně ve fázi, kdy sháním novou práci. I když spíš na poloviční úvazek. Jenom nechci, aby to Michal musel táhnout celý sám. Ale fakt je, že musím být přes den s dětmi, tak nevím." "A jakou máš vlastně školu, Alice?" "Sociální obor," odpověděla jsem Martinovi na další otázku. Konečně mi donesli kávu. Byla hnusná jako vždycky. Martin se zamyslel a pak zpustil: "Hej, to je super!" "Copak?" zarazila jsem se. Bára vedle mě konečně zase zvedla hlavu, aby byla ve střehu. "Na dětským oddělení je jedno pracovní místo, zrovna někoho shání, tak to budou mít radost." "Jak na dětským? Kde?" "No v nemocnici. Je to v podstatě jako školka, akorát s nemocnýma děckama," vysvětlil, ale já stále nechápala. "Jak ses k téhle informaci sakra ty dostal?" zasmála jsem se, ale když jsem uslyšela odpověď, úsměv mi na tváři zmrznul. "No pracuju tam přece. Chirurgie, většinou se pohybuju ve třetím patře. Doktor Martin Horák, těší mě, slečno." Rozesmál se a očividně ze mě měl srandu. Pane bože! Tak teď mě dostal. Jak někdo, kdo vypadá takhle, může být doktor? Jak jsem to mohla vědět? Nesuď člověka podle vzhledu… "No sakra! Promiň! Já netušila…" "Dobrý, dobrý. Lidi si mě většinou s chirurgem nespojí." Ušklíbl se. "Hele a v té nemocnici je vážně místo? Myslíš, že by mě vzali?" "Máš přece skvělý doporučení, ne?" Zasmál se Martin a poplácal se po hrudi. Chirurg. Ty jo.
"No a proč ses vůbec chtěla sejít?" zeptala jsem se Báry o chvíli později. "Jde o byt, ale myslím, že teď když máš toho Michala, nebo jak si říkala to jméno, a děti, tak to bude v pohodě. Budu se stěhovat k Martinovi, takže jsem se s tebou chtěla domluvit na předání, ale upřímně chceš ten byt vůbec?" Zaváhala jsem. Ano/ne? "Ne." "Takže prodáváme?" "Můžete si ho nechat a pronajmout ho, třeba studentům. Jako jsme tenkrát byly my dvě." Zavzpomínala jsem. Tak devět let zpátky… "To je fakt," přidal se do řeči Martin. "Tak jo, my nad tím popřemýšlíme. Každopádně z toho budeš mít aspoň nějaký odstupný." "Já myslím, že ta práce mi bude úplně stačit, ale ještě se domluvíme." Poslala jsem jim úsměv a pomalu se začala zvedat.

Martin mi džentlemansky pomohl do jarního kabátu a přitom mi pošeptal do ucha: "Je to tam jako ve školce, můžeš vzít to malý sebou, nebo třeba všechny tři." Děkuju. Děkuju moc. "Asi budu žárlit," prohodila Bára, zastrčila si neposlušný černý pramínek zpět do červených vlasů, a objala mě na rozloučenou.