Říjen 2014

Mé "nové" já

28. října 2014 v 13:52 | Mája |  Představení autorky Máji
Ahojte!
Ta holka z maloměsta se jaksi vydala do světa, do velkého města. Proto jí to teď s tím psaním dlouho trvá. Nástup na novou školu není jednoduchý, jak se samozřejmě dalo předpokládat, o to víc se z té holky stane líný člověk, jehož psací myšlenky se dostavily do bodu mrazu, když dorazí na pouhý víkend domů. Doufám, že tenhle bod mrazu zase pomine a její hlava bude zase splašeně vymýšlet nové "blbosti" jako dřív. Protože velký svět není všechno a každý se čas od času potřebuje schovat do světa fantazie. :)
Mějte se krásně a sejdeme se mezi řádky.

Přikládám obrázek plný fantazie od Marie Brožové s názvem Dům knihy.

Berný>Kapitola 12

28. října 2014 v 13:32 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka
Když Michal odjel do práce, ještě jsme s dětmi seděli u stolu, snídali kakao a koláče, které jsem stihla to ráno upéct, a Karolínka nám nadšeně vyprávěla svůj sen o sedmihlavé sani, která chtěla unést princeznu v růžových šatech, ale nakonec vše dobře dopadlo, protože princeznu zachránil princ ze sousedního království. Společně jsme poklidili nádobí do dávno spravené myčky, a oblékli si lehké bundy, protože už tu bylo jaro a předpokládala jsem, že až půjdeme odpoledne ze školky, bude krásně svítit sluníčko a zastavíme se na hřišti. Posadila jsem Adélku do kočárku a nechala Karolínku kočárek vést.
Zatímco si odpoledne hrály děti na nedalekém hřišti, seděla jsem na lavičce, pozorovala jejich hry na babu a jiné honičky, zase jsem listovala diářem a obvolávala rodiče. Jak se dalo předpokládat, už dávno si za mě našli náhradu. Ale aspoň jsem měla pocit, že jsem to zkusila. A navíc mi nabídli, že mi klidně napíšou doporučení nebo tak, protože se mnou byli spokojeni, ale museli se po mé rezignaci přizpůsobit a hledat hlídání jinde. Dohodla jsem se s nimi, že bych o víkendu mohla děti navštívit a vzít je na zmrzlinu. Lidunka, Šárka nebo Honzík budou mít určitě radost, že svou Berný vidí.
Zatím jsem nechtěla do hlídání skákat po hlavě a tak jsem nehledala úplně nové klienty. Když už jsem ale měla zapnutý mobil zase jednou v ruce, zavolala jsem Báře. Překvapilo mě, že ho zvedla hned po prvním zvonění. "No to je dost, že se taky ozveš," zabručela do telefonu a já v hlavě počítala, jak dlouho jsme spolu nemluvily. "Ráda tě slyším," řekla jsem milým a pozitivním hlasem. "No to já tebe taky. Prosím tě, musím s tebou mluvit, čím dřív, tím líp. Kdy máš čas?" Rozbušilo se mi srdce a snažila jsem se spolknout knedlík v krku. O co jde? "Někdy odpoledne." Už jsem cítila, jak to bude rozhovor o našem společném bytě, o tom, jak se stěhuje k milovanému Martinovi, a jak se mám teď teda sama rozhodnout, co dál. "Jako třeba dneska?" zeptala se Bára. "No dneska už to do města asi nestihnu," podívala jsem se na hodinky, už je půl čtvrté. "No tak já přijedu za tebou. Nadiktuješ mi adresu?" Ježíš, tak ta teda hodně spěchá. To se mě chce zbavit co nejdřív? Po tom, jak dlouho jsme obývaly jeden byt? "Ne!" vyhrkla jsem a lekla se, že by vážně přijela až do Hrnčířů, viděla mé tři děti, Michala a velký dům. "Sejdeme se zítra," pokračovala jsem už klidněji. "Dobře. Kolem třetí u nás v kavárně?" To myslela ten malinkatý podnik, kterému se ani nedá říkat kavárna, naproti našemu paneláku na Vinohradech. "Jo, budu tam," odvětila jsem a radši si tento údaj zapsala do starého diáře. Jak dlouho už jsem tam nic nenapsala? "To doufám." A zavěsila.
Michal dorazil pozdě, protože pracoval na zameškané práci ze včera. Děti se v tu chvíli už chystaly do postele a vyžadovaly nějakou pohádku, až na to, že se nemohly shodnout na jedné. Jakmile Michal překročil práh pokojíčku, přestaly se dohadovat a zahrabaly se pod peřinu. "Tak já dám nějakou mojí, jo?" navrhl s úsměvem a já ho obdivovala, že po dlouhém pracovním dni ještě vymyslí nějakou pohádku.

Čekala jsem na Michala v obývacím pokoji. Byl tam za chviličku od doby, kdy jsem ho nechala v pokoji s dětmi. "Asi si je pořádně unavila, hned zabraly." Zasmáli jsme se a pak se posadil na gauč vedle mě. "Tak co v práci?" Michal se trochu zamračil a pak odpověděl: "Ani se neptej. Spousta práce, ale to se zvládne." Zase se usmál, abych věděla, že to myslí vážně a opravdu to bude v pohodě. "A myslíš, že bys zítra mohl dorazit dřív? Moje spolubydlící se mnou musí něco vyřešit, tak jsem jí slíbila, že budu ve tři ve městě." "Aha. No dobře, nějak to vyřeším, neboj." Pohladil mě po tváři a políbil na čelo. "Já se nebojím," řekla jsem a dala mu pusu. "Dáš si čaj? Mám uvařený zelený." "Jo, dám si." Zvedl se dřív než já a došel si pro svůj velký hrnek. Za chvíli byl zpět a já mu nalila z konvice na stole. "Dík." Dlouze se napil a já mu v očích poznala únavu. "Donesu ti sem večeři, ju?" Vstala jsme a odešla do kuchyně pro talíř s kuřecím řízkem. "A co chce řešit?" zeptal se, než se pustil do jídla. "Myslím, že se to týká našeho bytu. Asi se chce už natrvalo přestěhovat k Martinovi, to je ten její přítel." Dolila jsem si svůj hrnek zbytkem čaje v konvici. "Aha. No tak byste ho už mohly prodat, ne?" zeptal se a začal si dávat do pusy kousky řízku a brambory. "Já právě nevím," namítla jsem a zahřívala si dlaně horkým hrnkem. "Víš o tom, že je tady v domě docela zima?" podotkla jsem mezi řečí a zasmála se. "Teda aspoň na mě." "Už je vypnutý topení no… Co nevíš? Jestli tu zůstaneš?" pohlédl na mě ustaranýma očima. Poprvé za celou tu dobu jsem mezi námi cítila věkový rozdíl. Jeho oči říkaly, co všechno už zažil a čím prošel, kdežto já si vedle něj připadala, jak malá holka. "Musíš na mě pomalu, ano?" řekla jsem po chvíli. "Potřebuju si zvyknout vůbec na to, že jsem s tebou a s dětma. Je to pro mě úplně nový." "Já vím," sevřel mě v náruči, "neboj."

Berný>Kapitola 11

28. října 2014 v 11:49 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka
"Víš, co si tak říkám?" zeptal se Michal, když jsem dorazila z koupelny do ložnice. "Ne," zasmála jsem se a poslouchala. "Že tě ani tak nepotřebovaly děti, jako já." "No, jasný. Prostě jsem chůva pro tatínka." Rozesmáli jsme se a zase šli spát pozdě.
To úterý jsem vstala časně, bez ohledu na to, jak málo jsem spala. Neměla jsem příliš dobrý spánek, i přesto že vedle mě byl Michal a všechno se zdálo v pohodě. Bosýma nohama jsem přešla ke dveřím velké ložnice a potichu za sebou zavřela dveře. Šla jsem chodbou a zastavila se u dveří dětského pokoje. Nakoukla jsem dovnitř a dívala se, jak tvrdě a spokojeně spí. V pokoji bylo nesnesitelné dusno a tak měly tvářičky celé růžové. Zdálo se, že se jim tu spí dobře, ale i tak jsem jim otevřela okno, aby se vzduch trochu pohnul. Pohladila jsem každé dítko po horké tváři a sešla schody do přízemí. V domě bylo šero, hodiny ukazovaly teprve čtyři ráno. Poslední hodinu jsem uvažovala nad tím, jaká asi byla paní Mauerová. A taky kdo hlídal Adélku, než jsem sem přišla já. I když ta první otázka mě trápila asi víc. Jak se můžu vyrovnat jejich matce? Pokud tohle opravdu přijde, bude to velmi těžké. Proč tam je ale to velké Pokud?
V kuchyni jsem se zase hned otočila a šla do svého starého pokoje (i když zase tak starý nebyl). Lehla jsem si na postel a v šuplíku nočního stolku vyštrachala starý odrbaný diář, který byl tak dlouho mým oddaným pomocníkem. Listovala jsem seznamem rodičů, kteří mi svěřili své děti, a vzpomínala na ty veselé bytosti, s kterými jsem strávila tolik času, vlastně veškerý svůj čas. Měla bych se s nimi vidět, napadlo mě najednou, možná bych zase mohla začít dělat chůvu jako dřív. Vždyť… je to pro mě důležité a v tuhle chvíli se to zdálo ještě důležitější než před půl hodinou. Chci zase hlídat děti.
"Michale?" ozvala jsem se ode dveří, poté co jsem si u sebe v pokoji navlékla džíny a místo noční košilky oblékla starou mikinu s logem střední školy. Protřel si oči a mžoural po pokoji. "Co?" pronesl rozespaně, jako by se mu to vše jen zdálo. "Mám otázku." Došla jsem k posteli a posadila se vedle něj. To už se samým překvapením probral a opřel se o čelo postele. "Copak, Ali?" Ali, řekl mi Ali. Zašimralo mě v břiše a hned potom mi naskočila husí kůže. "Chtěla bych zase hlídat děti." Jakmile to bylo vysloveno, znělo to jako hrozná blbost. Vždyť to nejde, naskočilo mi okamžitě v hlavě. Michal má tři děti a já jsem ten, kdo za ně má zodpovědnost. Jsem jejich chůva. Nebo se snad něco změnilo, když mám s Michalem vztah? Mám ho ráda, ale děti co hlídám přece taky. A jak ráda mám teď teda Michalovo děti, Karolínku, Toníka, Adélku?
"Jo, jasně," odpověděl a unaveně se skácel zpět na polštáře. "Cože?" vyhrkla jsem a zase začala vnímat dění v pokoji, dění mezi mnou a jím. "No chtělas hlídat děti, ne? Nebo jsi to myslela jinak?" "No, myslela jsem to tak, že bych zase dělala chůvu, ale to je přece nesmysl, co děti?" Byl nad věcí a mě to začalo neuvěřitelně rozčilovat. "Chodí do školky a o Adélku se můžu starat úplně stejně, jako než jsem našel tebe." Zůstala jsem chvíli mlčky sedět, pak jsem se zvedla a přecházela zamyšleně po pokoji. Musím se zeptat, než vybuchnu samou chtivostí po odpovědi. "Jak?" "Bral jsem jí sebou do práce, no. Občas jsem někoho přemluvil k hlídání, ale jinak jsem ji bral s sebou. Je to přece moje dítě, musím se o ni zvládnout postarat." Taky se zvedl a chytil mě za ruku. Přikývla jsem, jako že chápu. "Pojď dolů na snídani," mrkl jedním okem na budík, "i když není ještě ani pět." Zasmál se a šli jsme dolů.

"Chybí ti?" zeptala jsem se nad šálkem kávy. "Moje žena?" Myslel na totéž co já. Anebo mi čte myšlenky. Možná obojí. "Ano, Elen byla výjimečný člověk." "Elen? Jmenovala se Elen? Vyprávěj mi o ní." "Chceš?" zeptal se bez mrknutí oka a dál upíjel ze svého hrnku kávu. "Jo," kývla jsem odvážně. "Potkali jsme se v Hluboké nad Vltavou. Dělala na zámku průvodkyni, zatímco já jsem přijel do města pracovně. Nakonec se z toho stal ale docela romantický pobyt. Milovala to tam. Měli jsme v zámeckých zahradách svatbu, moc si to přála. Pocházela z Hluboké, ale odstěhovala se za mnou do Prahy. Poté, co odešla ze zámku, už nepracovala, ani jsme to nějak nepotřebovali. Byla doma s dětmi, kterých se nám tu, jak vidíš, nakupilo. Přála si velkou rodinu, a já bych pro ni udělal všechno. I tenhle dům si vysnila. Upřímně, všude ji tu vidím." Odmlčel se a já se zasnila do zámku a princezny Elen, která v něm prováděla turisty. "To by stačilo." Zvedl se po chvíli od jídelního stolu a v očích se mu zaleskly slzy. "Promiň." "Neomlouvej se, Ali, není to přece tvoje chyba." "Vážně tu mám být, Michale? Nekazím vám tuhle rodinu?" Zbledla jsem a viděla všechno černě. "Alice, neblázni. Myslíš si, že bez tebe jsme nějaká rodina? Jsme akorát tak trosky, co zbyly, ale tys to dala zase všechno dohromady." "Děti to vidí stejně?" "Myslím, že tě zbožňujou…" usmál se. "Tak já jim udělám pořádnou snídani, jo?" usmála jsem se taky a snažila se nabít pozitivní energií.

Co řekl John Lennon

27. října 2014 v 23:20 | Mája |  Povídky
Autobus dorazil na zastávku načas a od té doby tu sedím. Přemýšlím nad tím, zda člověk pozná, kdy je mu opravdu nejhůř. Je tu další pochmurný den začínajícího podzimu a nikdo, kdo projde kolem zastávky, se neusmívá. Nedivím se. Jenže to neusmívání se ještě pořád není ten okamžik, kdy je vám nejhůř. V hlavě se mi hromadí hodně nápadů a variant, ale nedokážu z nich žádnou myšlenku vyjmout a udělat z ní natolik velký problém, aby dosahoval k tomu mému. Asi mi právě teď je v životě nejhůř.
Jak minuty ubíhají, pochmurný den přejde v zářivé odpoledne. Přestane pršet, mrholit i padání mlhy ustane, a zpoza protějšího domu vykoukne slunce. Chvíli ho jen tak pozoruji, a když už je úplně nahoře na obloze, vstanu a jdu, jako bych mohla za pár minut, hodin či let dojít až k němu. Zastavím se ale na chodníku na opačné straně ulice, otočím se celým tělem ke slunci a pohlédnu za sebe s naivní myšlenkou, že všechny stíny, co v hlavě mám, padnou za mě.

"Až ti bude nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe."