Září 2014

Berný>Kapitola 10

25. září 2014 v 16:34 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka
Probudil mě o půlnoci a přemluvil, abych vstala a oblékla se. "Měli bychom za dětmi. Sestra se zdržela do rána, ale měla by strach, kde jsme." Přikývla jsem a vyškrábala se na nohy. Mezi dveřmi jsem se k němu ještě přitulila a pak jsme odešli do auta. Cesta byla rychlá, jelikož noční Prahou moc aut ani v neděli neprojelo. Po půlnoci jsme byli doma v Hrnčířích.
Zastavili jsme před domem na místě jako obvykle. Dívala jsem se do svítící lampy před domem a přemýšlela. Mauer vystoupil a obešel auto, aby mi otevřel dveře, ale i rozespaná jsem byla rychlejší, a když se u dveří objevil, už jsem stála na chodníku. Objal mě, aby mě zahřál, a já se zase napjala. "Michale," zarazila jsem se, protože Michale jsem ho oslovila poprvé, "měla bych něco říct." Otevřel ústa, aby odporoval, a proto jsem mu položila na pusu dlaň. Tohle jsem musela říct sama. "Chci, abys věděl, že jsem do tebe bláznivě… šíleně zamilovaná, ale nepřijde mi to jako dobrý nápad. To všechno. Jsem pořád tvůj zaměstnanec a ty můj zaměstnavatel, a to se nemění. Upřímně jsem si myslela, že mi dáš výpověď po tom, co Adélka v autě řekla. Myslela jsem si, že budeš kvůli tomu naštvaný, nebo tak… Ale ty ses zachoval úplně jinak. Děsí mě to." Pustil mě a o krok odstoupil, abychom měli zase každý svůj životní prostor. Nadechl se a začal: "Alice, na to jsem ani nepomyslel, nikdy bych ti nedal výpověď! Nikdy." Chvíli bylo ticho a já přemýšlela, co tedy bude dál. Pak pokračoval: "Alice, miluju tě. Chtěl bych, abys byla pořád s náma. Nechci mluvit za děti, ale mají tě moc rády. A když ti Adélka řekla mami, … bylo mi to už úplně jasný. Miluju tě. Nevěřil jsem, že to ještě někdy někomu řeknu, ale je to tak. " Mluvil vážně a pozoroval mojí reakci. Stoupla jsem si na špičky a objala ho kolem krku. Políbil mě na čelo a pak na rty. "Měli bysme se jít podívat na naše děti," namítla jsem a odešli jsme do domu.
Děti tvrdě spaly stejně jako jejich dnešní chůvička, sestra pana Mauera-Michala, která si ustlala v jeho ložnici. My jsme pak ještě dlouho seděli v obýváku na gauči a povídali si o filmech, které jsme kdy viděli. Ráno jsem se probudila nahoře ve svém pokoji. Byly roztažené závěsy a do očí mi svítily paprsky slunce. Nástěnné hodiny ukazovaly už skoro jedenáct. Lekla jsem se, protože bylo pondělí a děti měly být dávno ve školce. Vyskočila jsem z postele, ale pak jsem se zase prudce zastavila a přinutila jsem se vzpomenout si, co bylo včera, nebo vlastně už dnes. Na sobě jsem měla lehounkou noční košilku, do které mě pan Mauer musel obléknout, když jsem dole na gauči usnula. Přejela jsem jedním prstem své rty, které líbal, a zatočila se mi hlava vzrušením. Tu se otevřely dveře mého pokoje a dovnitř nakoukl pan Mauer-Michal. Usmál se a řekl: "Tak už jsi vzhůru?" "Jo," přešlápla jsem z nohy na nohu a ruce omotala kolem svého pasu. "Děti už jsou ve školce, ale sestra je ještě tady. Je dole s Adélkou. Můžu tě představit?" usmál se, přistoupil ke mně a políbil mě do vlasů. "Jo, jen… se obléknu," nervózně jsem se pousmála a on řekl, že počká dole.

Jeho sestra byla krásná mladá dáma. Jak se usmívala, měla ve tvářích dolíčky, dlouhé blonďaté vlasy měla sepnuté do ležérního drdolu, podala mi ruku a představila se jako Markéta. Chvíli po našem seznámení odjela. Pan Mauer mi udělal snídani a vzal si z mé náruče Adélku, že si půjdou hrát, tak ať se k nim pak přidám. Prý si vzal na dnešek volno. Obědvali jsme a pak zajel Michal do školky pro Toníka a Káju. Celé odpoledne byl s nimi venku, zatímco já se dala do mytí oken. Po zimě to potřebovaly a dnes bylo venku tak krásně, že jsem toho využila. Když jsem umyla okna v celém domě a děti s tatínkem se stále nevraceli, ještě jsem vytřela podlahy. Znaveně jsem si sedla na gauč zrovna ve chvíli, kdy se otevřely domovní dveře. "Berný!" zakřičely na mě děti ode dveří, běžely do obýváku a objaly mě. Usadily se na gauči vedle mě, Michal potichoučku přistoupil ke gauči a zezadu mě objal a políbil na krk. "Tak děcka, udělejte místo i tátovi!" obešel gauč a zvedl Adélku do vzduchu. Posadil se na její místo, a zatímco se ona smála, usadil ji na svá kolena. Zvedla jsem se a zeptala se dětí: "Tak na co se dneska budeme koukat?" Toník našel v poličce svou oblíbenou pohádku a společně jsme ji pustili. Pak jsem si ho posadila na klín a Karolínka vedle mě mi dala pusu na tvář. "Mám tě ráda, Berný," řekla jasně, usmála se a zabrala se do pohádky. Podívali jsme se s Michalem na sebe. On se usmál a já po chvíli taky. I když mezi námi seděla Karolínka, natáhl ruku, pohladil mě po tváři, a mezitím co se děti dívali na televizi, drželi jsme se za ruce.

Sejdeme se na Hradě

24. září 2014 v 17:51 | Mája |  Povídky
To léto jsme s kamarádkou brigádničily jako průvodkyně japonských turistů po Praze. Ne že by nás to nějak extra bavilo, ale společně jsme si to užívaly. Kromě Karlova mostu a Katedrály svatého Víta byl dalším důležitým místem samozřejmě Pražský hrad, ten jsme nikdy nevynechali. Japončíci cupitali za námi, zatímco jsme my měly obrovský náskok a dělaly si srandu z hradní stráže, která nám vždy přišla směšně mlčenlivá. Náskok jsme měly přirozeně vždycky, protože jsme na rozdíl od turistů nedokumentovaly každý metr čtvereční. Takže mezitím co oni rychle mačkali spouště, my se nerušeně zaobíraly vtipy a srandovními výrazy, zkrátka čímkoliv, co by stráž rozesmálo. Upřímně, zatím se nám to nepovedlo.
Poslední letní prohlídka před začátkem školního roku, kdy jsme musely nastoupit zpět do školy, byla poslední srpnovou sobotu. Jako každý jiný víkend Praha byla narvaná k prasknutí a na Hradě to nebylo jinak. Prodírali jsme se nádvořím, já svírala v ruce pestrobarevný deštník, který sloužil k tomu, aby nás ti Japonci neztratili z dohledu. Zase jim to dlouho trvalo a Petra, moje kamarádka, se je tentokrát snažila popohánět. Bylo vedro na omdlení a davy kolem nás situaci příliš neulehčovaly. Bylo to poslední průvodcovství, symbolicky jsem se zastavila na levé straně nádvoří a celou budovu si pořádně prohlédla. Bylo to… zvláštní. Kolem mě jsem zaslechla ruštinu, němčinu a asi španělštinu, nebo tak něco. Čeští návštěvníci tu nebyli. Zatímco Petra důkladně rozebírala s Japonci Pražský hrad, přistoupila jsem jako obvykle ke strážníkovi. Měl pohlednou uniformu, a sluneční brýle, aby mu do očí nesvítilo slunce. Ty brýle měly černá skla, ale překvapilo mě, že přes ně přece jen jde trochu vidět. Oči stráže těkaly po lidech okolo. Na hlavě měl čepici, která k uniformě patřila, a jen tak tak se vešel do té svojí budky. Podívala jsem se na hodinky na levé ruce a přemýšlela, kdy asi bude střídání stráží. Stál napjatě, ani se nehnul a vypadalo to, jako by ani nedýchal, což byla samozřejmě hloupost. Muselo mu být v té uniformě děsné teplo, protože já sama měla na sobě jen šortky a tílko a byla jsem ráda, že žiju. Koutkem oka jsem zjistila, že Petra už domluvila a nechala turistům čas na focení. Ti se začali shromažďovat u mého strážníka, toho kterého jsem poslední chvíli sledovala, protože Japonci se zřejmě musejí fotit se vším a s každým. Ustoupila jsem, abych nepřekážela v záběru a Petra vedle mě začala střádat plány, kterými dnes "rozesmějeme" stráž. Vzpomněla jsem si na ten díl Mistra Beana, kdy si dělal ze stráže legraci on. Došlo mi, že když ji ani on nedokázal rozhodit ze své práce, nám se to povést stoprocentně nemůže. Když se Japonci dostatečně nabažili sochy Tomáše G. Masaryka, vydali jsme se na cestu zpět přes nádvoří. Petra mi vzala z ruky deštník a vykročila včele, zatímco já se loudala vzadu. Ještě na okamžik jsem si stoupla přímo před strážníka a upřeně mu pohlédla do očí. Dávno jsem se zbavila toho trapného pocitu, že si ze stráže děláme srandu před tolika lidmi, ale teď, když mi ten upřený pohled opětoval, jsem trochu znervózněla. Pak jsem se vydala bránou za japonskou skupinou turistů.

Doběhla jsem na konec skupiny, a když se Petra otočila dozadu, aby zjistila, kde jsem, zamávala jsem na ni a naznačila, že zůstanu vzadu za skupinou a budu hlídat, aby se nám nikdo neztratil. To se lehce řekne, ale v podstatě je to nesplnitelný úkol. Japonců tu bylo spousta a opravdu bylo těžké poznat, který do naší výpravy patří, a který ne. Uviděla jsem z jedné strany přicházet v pochodu stráž a znovu pohlédla na hodinky. Střídání stráží. Ti dva nový mi zmizeli z dohledu a já šla dál. Petra zahnula ke straně budovy, kde se dalo alespoň trochu projít a všichni spěchali s batůžky na zádech za ní. Pak jsem ucítila, jak mě něčí hrubá dlaň chytila za paži, instinktivně jsem si držela kabelku u těla a otočila se. Snažila jsem se vysmeknout, ale když jsem si všimla, kdo mě za tu ruku drží, hrklo ve mně snad ještě víc, než když by mě chtěl někdo okrást. Provedla jsem něco? letělo mi hlavou, zatímco jsem hleděla do strážníkových očí, těch které vzbudily můj obdiv již u brány před pár minutami. Rychle mě stáhl za roh do stínu, přestal se chovat tak napjatě a už nepochodoval. Usmíval se a sundal si sluneční brýle s černými sklíčky. Bože! hrklo ve mně. Vyděšeně jsem na něj stále koukala, bušilo mi srdce a v břiše jsem měla takový ten obvyklý pocit nervozity a neznámého. Podal mi ruku, jako bychom se potkali někde na ulici, nebo v kavárně a představil se. I přesto že měl na sobě tu děsně krásnou uniformu, připadal mi najednou úplně normální. Položil mi ruku na rameno a podal mi útržek papíru s telefonním číslem. Prý, abych se ozvala. Stále se usmíval, pak si nasadil brýle a s nimi i neutrální kamenný výraz. Příští sekundu už pochodoval pryč. Dívala jsem se za ním jako na zjevení a nebyla jsem schopna pohybu. Když jsem si ale uvědomila, že mi právě odchází japonská skupinka turistů a s nimi i kamarádka, rozběhla jsem se za nimi. Útržek papírů jsem si schovala do kabelky, byl to důkaz toho, že se mi to jen nezdálo. Doběhla jsem Petru a záhadně se usmívala, ale nic jsem jí neřekla. Přišlo mi to až moc nepředstavitelné. Každou chvilku jsem kontrolovala, jestli papírek nezmizel, ale když prohlídka skončila, s úlevou jsem zjistila, že je stále v kabelce na svém místě. Možná bych na to číslo mohla zítra zavolat.

Berný>Kapitola 9

23. září 2014 v 15:00 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka
Ok, co si mám vzít na sebe? Mám si vzít podpatky? Ale co když se někde natáhnu? No? To bude trapas. Mám si vzít večerní šaty? Jít ke kadeřnici? Mám zavolat Báře?
Kadeřnici jsem vynechala, neměla jsem náladu někam chodit. Našla jsem vzadu ve skříni asi čtyři roky staré šaty z lehoučké zelenkavé látky, byly bez rukávů a nařasené na bocích. Jo, asi byly vhodné. Vlasy jsem si kulmou trochu natočila, v rámci možností krátkých vlasů, a výrazně se nalíčila, jak mě to Bára jednou večer učila. Dokonce jsem v koupelně našla zapomenutou rtěnku. Při pohledu do zrcadla jsem se přiměla říct si, že mi to sluší.
Pan Mauer zazvonil u dveří ještě před šestou. Upravila jsem si šaty a vklouzla do bot na podpatku. Otevřela jsem dveře a uviděla pana Mauera v černém obleku a s motýlkem u krku. "Dobrý večer, Alice," pozdravil mě a políbil mi ruku. To se ještě dělá? V jednadvacátém století? "Dobrý…" vydechla jsem a rozbušilo se mi srdce. Pochopila jsem. Jsem zamilovaná. Sundala jsem z věšáku kabát, pan Mauer mi ho vzal a podržel tak, abych mohla do rukávů dát paže. "Děkuji. Půjdeme?" zeptala jsem se a neodolala pohledu do jeho očí. Právě když jsem se v nich začala ztrácet, nabídl mi rámě a vyšli jsme z bytu. Stále jsem na ruce cítila jeho rty.
Venku bylo pořád dusno, pořádně jsem se nadechla a pak jsme nasedli do auta. Dovezl nás do restaurace v centru, ve které jsem nikdy nebyla, ale už z venku se tvářila velkolepě. To se potvrdilo, když mě pan Mauer dovedl na recepci a zjišťoval, kde je rezervovaný stůl. Uvnitř to bylo nablýskané a velmi moderní. "Sem chodíte?" zeptala jsem se zvědavě, protože se tu choval jako doma. "Je to má oblíbená restaurace, ale nemám čas sem chodit často." Představila jsem si, jak sem chodíme společně každý týden, jak je to naše soukromá oblíbená restaurace.
Seděli jsme v zadní části, kde byl klid a ticho. To mě z počátku trochu vyděsilo. Nejen, že jsem s panem Mauerem měla být na večeři, ale ještě takhle úplně sama. Ale pak, když jsem se s tím smířila, začínalo se mi líbit, že nás nikdo neruší. "Takže, teď vy. Oblíbený televizní pořad?" ukázala jsem na něj ukazováčkem a on se znovu rozesmál. "Mm… já ani nevím. Ale mám otázku pro vás! Dokázala byste se vzdát svého života na Vinohradech?" Usmíval se, a já znervózněla. Můj výraz zvážněl. "Na Vinohradech není můj život, jen můj byt, to je vše. Nic mě tam nedrží." "Vy tam nemáte osobní život?" Díval se na mě překvapeně a přestal jíst. "Můj život jsou děti, pane Mauere, Vaše děti," pousmála jsem se a zrudla. Chvíli bylo ticho a jen jsme jedli. Poté promluvil první: "Moc vám to sluší. Ta zelená… Krásné šaty." "Děkuji," pípla jsem nesměle. "Neděkujte," zasmál se, "jste opravdu krásná." Pokud to šlo, zrudla jsem ještě víc. Natáhl ruku a položil mi ji na tvář. Pod tím dotykem jsem se zatřásla. "Je Vám tu zima?" zeptal se a já zavrtěla hlavou. "Ne, vše je dokonalé." Stále byla na mé tváři jeho dlaň a zdálo se, že nemá v plánu ji dát pryč. A tak jsem uhnula já. Dojedli jsme a číšník donesl účet. Zatímco pan Mauer platil, důkladně jsem si ho prohlížela. Vlasy měl jako vždy spadené do obličeje a rozcuchané, sledovala jsem pohyb jeho rtů, když hovořil s číšníkem a poprvé se odvážila zauvažovat nad tím, jaké by bylo je políbit.
"Zajedeme k vám domů pro vaše věci a pojedeme rovnou za dětmi?" zeptal se, když jsme nastoupili do auta. "Ano, jen si dojdu pro věci, bude to hned." Cesta byla krátká, protože ve městě už nebyly žádné kolony a na červenou jsme stáli jen dvakrát. Zaparkoval přímo před domem, ale neměl se k vystupování. Nechal klíčky v zapalování a jen se na mě díval. "Stalo se něco?" odvážila jsem se zeptat. Neodpověděl. Natáhl ruce a chytil do nich můj obličej. Cítila jsem se s ním tak v bezpečí a nechtělo se mi vystoupit a jít sama do domu pro věci. Naklonila jsem se trochu dopředu a doufala, že mě ještě nepustí, když mě políbil. Když jsem si uvědomila, co se děje, ztuhla jsem a stiskla kliku ode dveří. "Měla bych si jít pro věci…" Vystoupila jsem a rozeběhla se k domu.

Hodila jsem do tašky pár kousků oblečení na příští týden, kartáček na zuby, hřeben a kosmetickou taštičku s líčidly. Svlékla jsem si šaty a oblékla si džiny a tričko, jako normálně. Zavřela jsem v kuchyni okno a otevřela dveře bytu, abych si už tašku položila ven a ještě se obula. Rty mě od polibku pálily. "Pane Mauere!" Stál před prahem a přešlapoval z nohy na nohu. "Pomůžu vám s taškou," řekl a vzal si ji ode mě. "To jste nemusel…" namítla jsem a dala se do obouvání. Chvíli na to už jsme zase stáli naproti sobě se založenýma rukama. "Chtěl jsem Vám říct…" odmlčel se a podíval se do stropu. Pak se rozesmál a namítl: "Já Vám už prostě nemůžu vykat, omlouvám se." "To je v pořádku, klidně mi tykejte," ubezpečila jsem ho a oblékla si kabát tak rychle, aby mi nestihl pomoct. Položil tašku na zem a pak ji zase zvedl. Když to zopakoval znovu, rozpletla jsem si ruce, založené na hrudníku a podívala se do země. "Alice…" upustil tašku a vrhl se ke mně. Silně mě sevřel a začal líbat horlivě a nedočkavě. A já nemohla odolat. V tu chvíli byl tak moc roztomilý a úchvatný, jako vždy. Položila jsem dlaně na jeho záda a ještě víc se k němu přitiskla. Cítila jsem, jak mu buší srdce stejně rychle jako mně.

Berný>Kapitola 8

22. září 2014 v 15:00 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka
Bára v našem bytě nebyla, jak jsem mohla předpokládat. Bylo tam prázdno a smutno a na mě dolehlo všechno, co se v poslední době změnilo. Napřed jsem se vzdala všech těch skvělých dětí, a teď jsem skončila u Mauerů s dětmi, které mám snad ještě víc ráda, než ty co jsem hlídala předtím. Ale i tak jsem pocítila nutkání se té práce vzdát a jít si po svým, prostě někam jinam. Přece nemůžu dopustit, aby mi Adélka říkala mami… navíc pan Mauer si to určitě nebude přát, takže mě stejně pošle pryč. Určitě.
Probudily mě černé sny v pět hodin ráno. Chodila jsem bytem tam a zpátky a snažila se vymyslet, co budu dělat, až o tu práci přijdu. Napadlo mě, že bych se měla odstěhovat, protože ve mně byt na Vinohradech vzbuzoval jakousi klaustrofobii. Necítila jsem se tam dobře a tušila jsem, že Bára už se stejně nevrátí, takže bych ho možná mohla prodat a získala bych tak peníze na budoucnost. Byt v Praze bych si za ně ale dovolit nemohla, takže jedině, že bych se odstěhovala úplně někam pryč. Možná bych mohla pár dní zůstat u rodičů… Když už to na mě v bytě začalo padat, vyšla jsem na ulici. Bylo dusno, ze kterého se mi dělalo špatně. Popravdě jsem si nedokázala vůbec představit, že bych od pana Mauera musela odejít, bylo to jako nesplnitelný úkol, natož pak abych se odstěhovala k rodičům, to neexistovalo. Už dávno jsem se zapřísáhla sama sobě, že budu spoléhat jen sama na sebe a jejich pomoc nebudu potřebovat. Jak jsem tak chodila ulicemi, začalo se mi po dětech pana Mauera hrozně stýskat. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych za nimi přijela už dnes, v neděli. Do hodiny jsem se vrátila do bytu.
Bylo asi půl osmé, když mi zazvonil telefon, položený na kuchyňské lince. Zrovna jsem ležela ve vaně, na obličeji zklidňující pleťovou masku a na očích dva plátky okurky. Někde jsem slyšela, že to pomáhá nejen ke krásné pleti, ale i k harmonii těla. Když jsem teď nad tím zpětně přemýšlela, byla to hloupost, protože mě to samozřejmě neuklidnilo ani trochu. Zvonění telefonu mě vyděsilo a při vylézání z vany se mi podařilo vytopit koupelnu. Omotala jsem si kolem těla růžovou osušku a plátky okurek odhodila do umyvadla. Dneska už z harmonie nic nebude.

"Ano?" zeptala jsem se rozmrzele, když jsem zjistila, že na displeji je jméno mého šéfa. "Nebudím vás? Omlouvám se, že volám tak časně." Bylo to zvláštní, ale z tónu jeho hlasu jsem necítila vůbec nic, co by se týkalo včerejší cesty domů. Připadal mi normální… normálně příjemný a hezký a … "Ne, to je v pořádku, jsem dávno vzhůru," odpověděla jsem a čekala, až mi začne něco vyčítat, nebo mi dá rovnou výpověď. Jeho reakce na včerejšek mě ale překvapila. "Chtěl bych se Vám omluvit. Ten včerejšek mě mrzí, nebyla to Vaše chyba." "Nezlobte se na Adélku, pane Mauere, je ještě malá…" chtěla jsem holčičku chránit. "Já se na ní nezlobím, a na Vás taky ne. Zlobím se na sebe! Neměl jsem reagovat tak přehnaně, pak byste ode mě nemusela utíkat na Vinohrady," nadechl se, aby pokračoval, ale rychle jsem ho vyvedla z omylu: "Neutíkala jsem! Jen jsem… potřebovala být sama." Došla jsem do kuchyně a nalila si do hrnku čaj s citronem. Napila jsem se a poslouchala, co bude dál. "Chápu. Ehm, Alice, dneska za mnou přijede sestra s kamarádkou, která má dvě malé děti," povídal a já mu skočila do řeči: "Potřebujete mě už dnes?" Vyznělo to zvláštně a tak jsem ještě dodala: "Na hlídání…" "Ne, právě naopak," namítl a já přemýšlela, co tím naopak myslí. "Chtěl bych vás pozvat na večeři, pokud byste souhlasila. Budu totiž mít hlídání na celý večer," zasmál se. Přemýšlela jsem o své odpovědi i o večeři… "No, já nevím, jestli je to dobrý nápad." Proč mě chce vzít na večeři? "Jen pojďte." V jeho hlase jsem slyšela úsměv. "Dobře." "Vyzvednu Vás v šest, dobře?" "Ano." Půjdu s Michalem Mauerem na večeři. Budeme tam jen my dva, já a pan Mauer.

Berný>Kapitola 7

21. září 2014 v 14:00 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka
Tak jsem tentokrát ponocovala já při filmu s panem Mauerem. Do postele jsem se dostala až kolem dvanácté a ráno se nemohla přinutit k vstávání. Probudila mě rychlovarná konvice, co se z kuchyně ozývala až nahoru do mého pokoje. Se zděšením jsem zjistila, že už je skoro devět. Rychle jsem se natáhla pro župan, ovázala si pásek kolem pasu a seběhla dolů. Děti byly usazené v obýváku a snídali jogurt a čokoládovými lupínky. Pana Mauera jsem našla v kuchyni. "Omlouvám se, nějak jsem zaspala…" vydechla jsem, když jsem se k němu přiřítila a on se usmál a podal mi hrnek kafe. "V pořádku." "No vidím, že to tady beze mě krásně zvládáte," prohodila jsem a nalila do sebe rychle plný hrnek horké tekutiny. "Ale ať vás ani nenapadne nás tu nechávat samotný," zasmál se. "Půjdu oblíknout děti," navrhla jsem, abych se to ráno taky nějak angažovala. "Ne, ne. Ještě se koukají na televizi, až dojí ty jogurty, obléknu je sám. Jen se v klidu připravte." Přikývla jsem.
Vyráželi jsme v devět čtyřicet pět přesně. Vím to, protože jsem se zrovna podívala na hodiny v autě, poté co jsme dětem zapnuli pásy a usadili se s Mauerem dopředu vedle sebe. Ukázalo se, že pan Mauer stával opravdu brzy a sbalil osušky, plavky i rukávky a kruh pro Adélku, a také připravil spoustu jídla. Na mě už nezbyla žádná práce, tak jsem to aspoň všechno naskládala do kufru auta. "Už tam budeme?" otázal se Toník, když jsme byli na cestě sotva pět minut. "Jo, Tondo, už jen chvilinku," odpověděl mu pan Mauer a podíval se na něj ve zpětném zrcátku. Začínala jsem být trochu nervózní, tím víc, když se děti stále ptaly, proč tam ještě nejsme. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem si ve městě koupila pěkné plavky, jestli ta zelená není příliš zelená. Když jsme zastavili před aquaparkem, uvnitř mě jako by to explodovalo. Zavrávorala jsem při vystupování z auta, ale pan Mauer si snad ničeho nevšiml. Vzala jsem Adélku do náruče, v autě usnula a teď byla rozmrzelá, protože ji Toník s Kájou probudili. Pan Mauer popadl do rukou všechny tašky a už jsme šli dovnitř.
Přemýšlela jsem, jak chce pan Mauer vyřešit šatny. Bylo mi jasné, že já jdu do dámské a on do pánské, jen jsem nevěděla, jestli mi chce nechat na krku všechny tři děti. "Tak já půjdu s Toníkem… mám vzít i Adélku?" zeptal se, když už v ruce svíral svůj klíček od skříňky a podával mi můj. "Ne, to je dobrý. Vezmu holky sama." To zvládneme, řekla jsem si v duchu, abych uklidnila samu sebe. V aquaparku jsem nebyla aspoň deset let.
Do šaten jsem trefila. Adélka se rozfňukala, protože se rozpomněla, že by chtěla jít s tatínkem. "To nejde, Adélko, táta šel jinam než my. Sejdeme se s ním ve vodě. Kdo tam bude první, holky?" Tím jsem je popohnala. Adélce jsem pomohla do plavek, Karolínce jsem svázala gumičkou dlouhé vlasy a pak se sama taky převlékla. V plavkách jsem se cítila hrozně nesvá, ale už jsem nemohla couvnout. Osprchovaly jsem se všechny tři a šly k bazénu. Uvnitř aquaparku to bylo moc hezké, barevné a bylo tam spousta dětí. Už jsem viděla Káju, jak se bude seznamovat a najde si nové kamarády. Jenže pak jsem něco doopravdy uviděla. Pan Mauer vedl za ruku Toníka, přes rameno měl plážovou tašku s osuškami a krabičkami se svačinou, na sobě jen kraťasové plavky ke kolenům. Vlasy si ve sprše namočil a v tom teple, co tu bylo, mu zčervenaly tváře. Při tom pohledu jsem myslela, že omdlím.
Dobře, nejen že bych si to myslela. Udělalo se mi trochu nevolno a zatočila se mi hlava, to bylo celé, ale tak trošku jsem sebou sekla na zem. Nedělala bych z toho nějakou aféru, jenže se kolem mě hned shlukli plavčíci a pak se přiřítil pan Mauer. Byl bledý jako stěna, teda myslím, jelikož jsem měla trošku zamlženo před očima, nemůžu brát vážně všechno, co si myslím, že jsem viděla. Sklonil se ke mně a zvedl mě z mokré dlažby. Položil mě na jedno z lehátek u stěny a dlouho mi něco říkal. Co, to si nepamatuju. Každopádně, když už jsem ho zase mohla normálně vnímat, děti se mě začaly ptát, co se mi stalo a já krátce odpovídala, že se mi jen zatočila hlava. Karolínka šla do bazénu za nějakou "novou kamarádkou" a Toník jí byl v patách, i když jí teda moc nestačil. Adélka se šťastně držela tatínka a zdálo se, že se jí do vody moc nechce. "Alice, vy jste nám dala. Já jsem se tak lekl… Už je vám lépe?" Málem jsem se rozbrečela při pohledu do jeho očí plných starosti a strachu, snad i něhy. A jedno jediné mi bylo jasné, tohle je průšvih, protože bych kvůli němu i brečela. "Alice! Vy jste teď byla úplně duchem nepřítomná. Asi bych měl zavolat sanitku, nemyslíte?" zeptal se plavčíka vedle sebe. "Ne, myslím, že bude v pořádku. Možná ještě jedna sklenice vody by se hodila…" odběhl a nechal nás tam. Opatrně jsem se zvedla do sedu a chytila se za hlavu. "Nezvedejte se," ozvalo se z úst pana Mauera, chytil mě za ramena, jako by mě chtěl obejmout, a znovu mě položil na lehátko.
O pár hodin později už jsme byli všichni ve vodě. Adélka se křečovitě držela buď tatínka, nebo mě a my jsme se marně snažili ukázat jí, že voda nekouše. Tonda a Karolínka byli z bazénu ale nadšení a cachtali by se ve vodě celý den. To už ale pan Mauer zavelel, že se pojede domů, protože na dětech moc dobře viděl, jak se jim klíží očka. "Alice, nebolí vás hlava?" zeptal jsem, když jsme lezli z bazénu ven. "Ne, zdá se, že už je to dobrý." "To jsem rád. Neodpustil bych si, kdyby se vám něco stalo zrovna na mém výletě." Oddychl si. "Teda jinak samozřejmě taky nechci, aby se vám něco stalo…" doplnil rychle. "… a já děkuju za záchranu," pousmála jsem se a šla s holkami do šatny.
Děti v autě okamžitě usnuly. Čekala nás skoro hodinová cesta domů, během které mi pan Mauer stále něco vyprávěl. O tom, jak jim to v práci skvěle šlape, o tom, jak by chtěl strávit s dětmi více času, ale musí být v práci, kvůli klientům… "Mami," ozvalo se zezadu. Pan Mauer by se při řízení otáčet neměl, ale nemohl odolat a otočil se ve stejnou chvíli jako já. Adélka se probudila a vztahovala ke mně ručky. Za chvíli zase usnula, tudíž to byl možná jen sen, ale cítila jsem, jak se pan Mauer napjal a stiskl čelist, že mu zaskřípaly zuby. "To mě mrzí," vyslovila jsem do tmy a pak už bylo ticho. Myslela jsem si, že pojedu k Mauerům, ale jakmile jsem o tom začala pochybovat, vyslovila jsem to hned, než jsem mohla začít pochybovat i o tom: "Prosím vás, odvezte mě na Vinohrady."

Berný>Kapitola 6

20. září 2014 v 0:28 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka

Upřeně se na mě podíval a přešlápl z nohy na nohu. Byl nervózní. "No… chtěl bych děti vzít v sobotu do aquaparku," odmlčel se a tak jsem se rozhodla mu ten nápad pochválit: "To je skvělý, děti budou mít radost." "Myslíte?" zčervenal a podíval se na podlahu. "Ale tak jsem to nemyslel," pokračoval, "chtěl jsem se zeptat, jestli byste s námi nešla taky." "Aha. No já nevím…" teď jsem zrudla zase já a o krok ustoupila. "Už bych se měla vrátit za dětmi," namítla jsem, abych mohla na chvíli zmizet a vše si promyslet. "Jistě. Tak se potom stavte dole a ještě si o tom promluvíme." Usmál se a zamířil ke schodům. Jeho úsměv mi dodal odvahu a byla jsem odhodlaná říct ano.

Dětem se nechtělo spát, tak jsem se je snažila uspat ještě Zlatovláskou. Když po další hodině konečně usnuly, uklidila jsem knížku zpátky do police a pomalu sešla schody do obýváku. Co všechno se může stát v aquaparku? Sakra, mám moc starý plavky. Třeba bych ještě stihla zajet do nějakýho obchoďáku a podívat se po nových… Ale proč mě chce Mauer vzít s sebou? Pan Mauer seděl na pohovce a díval se na fotbal, přitom držel v ruce sklenici vody a já přemýšlela nad tím, že jestli bude fandit nebo se radovat z gólu, tu sklenici převrhne na své modré džíny. Ale to by nemohl, protože by jakýmkoliv hlasitějším zvukem probudil děti.

Otočil se ve chvíli, kdy jsem udělala další krok ode dveří. "Á, Alice. Tak přeci jen jste ještě přišla. Už jsem si začínal myslet, že jste usnula spolu s dětmi," zasmál se a posunul se na pohovce, aby mi udělal místo. "Pojďte si sednout." Musela jsem si jít sednout. Tak jsem se posadila na pohovku, co nejdál od pana Mauera. "Dětem se nechtělo spát. Trvalo, než zabraly," vysvětlila jsem a složila ruce do klína. "No, myslím, že v aquaparku se unaví pořádně." "Jo… k tomu aquaparku," chtěla jsem něco namítnout, protože teď, když jsem seděla vedle pana Mauera, jsem si svým ano už zase tak moc jistá nebyla. Určitě si nestihnu koupit nové plavky. "Ano. O tom jsem chtěl s vámi mluvit. Byl bych opravdu moc rád, kdybyste jela s námi, Alice, a myslím, že děti taky." Jak mu to asi bude slušet v plavkách? Uhla jsem pohledem a sledovala hráče fotbalu. "Alice," začal, "nemusíte jezdit, jestli nechcete." Natáhl paži a položil dlaň na hřbet mé ruky. Budou tam i děti, uklidni se, vlastně je budeš celou tu dobu hlídat… "Ale já pojedu, samozřejmě, že pojedu. Postarám se o děti," vydala jsem ze sebe a setřásla jeho dlaň. "Dobře. To mám radost." Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. "Už si půjdete lehnout?" ozvalo se za mnou a já se ještě ve dveřích do obýváku otočila: "Ano. Dobrou noc, pane Mauere."

V pátek ráno jsem vstala brzy a napsala si seznam, co vše musím koupit na zítřejší svačinu. Měla jsem v plánu stavit se cestou do školky v sámošce. Když byl seznam napsán, vyběhla jsem schody nahoru a zamířila do dětského pokojíčku, abych vzbudila děti. Karolínce se vůbec nechtělo vstávat a nebyla sama. "To máte z toho ponocování," vytkla jsem jim, "dneska půjdete spát brzo." Když děti snídaly, chtíc nechtíc jsem na chodbě v horním patře zastavila v chůzi pana Mauera. "Prosím vás, můžu si odpoledne půjčit vaše auto a zajet tady kousek do obchoďáku?" zeptala jsem se a pomohla mu zavázat kravatu, moc to neuměl. "Samozřejmě, Alice, samozřejmě," odvětil, ještě jsem mu narovnala límec košile, pak seběhl schody a já se vydala hned za ním. "Děkuju," křikla jsem ještě, to už líbal děti jedno po druhém na tvář, bral si do ruky chleba s medem a mizel ve dveřích s pracovní taškou v druhé ruce.


V pátek jsem jezdila vždy autobusem domů, ale dnes ne. Dnešek byl jiný. Nakoupila jsem podle seznamu, tudíž snad vše, co bylo potřeba. Děti byly hodné a těšily se na sobotní výlet. Celé odpoledne jsme strávili vymýšlením a kreslením toho, co budeme dělat, jak se budeme koupat a plavat a taky skákat do vody. Pan Mauer přijel kolem čtvrté, pozdravil se z dětmi, dal si s námi svačinu a přemýšlel nad tím, jaké vezmeme osušky a že musí najít rukávky do vody. Když jsem se nabídla, že mu pomůžu, namítnul: "Stejně nevíte, kde co je. V tom kumbálu už rok nebyla ženská ruka… je to tam v hrozném stavu, zděsila byste se," zasmál se a odešel z kuchyně.

Uložila jsem děti, které byly z předešlého ponocování asi ještě tak vyčerpané, že hned usnuly. Automaticky jsem se vrátila dolů do obývacího pokoje, kde seděl pan Mauer s notebookem na klíně a něco usilovně hledal. "Věděla jste, že děti by vůbec rukávky neměly používat?" zeptal se, aniž by ke mně zvedl hlavu. Trochu mě překvapilo, že si všiml, když jsem do místnosti dorazila, chodím jako myška. "Jak to?" zamrkala jsem zvědavě a posadila se do křesla v rohu. "Nevím, tady píšou jen, že ta guma má v sobě nějaké látky…a taky to dětem nepomáhá k tomu, aby se opravdu naučily plavat… no to je jedno. Asi vás to nezajímá, co?" pohlédl na mě a zaklapl počítač. "Ne, právě naopak. Ráda se přiučím, ale myslím, že bych jim ty rukávky radši nechala, bez ohledu na to, co píšou na internetu. Jen z bezpečnosti… Plavat se naučí, až budou větší. " Rozesmál se. "Pojďte si sednout ke mně na gauč, Alice," namítl, sám se ale zvedl, přešel místnost a začal zkoumat dévédéčka v polici. "Podíváme se na nějaký film?" "Jasně, proč ne," odvětila jsem a pomohla mu nějaký vybrat.

O pohádce aneb Jak Karkulka Šípková k ženichovi přišla

14. září 2014 v 14:56 | Mája |  Povídky
Bylo nebylo, ve vesničce za třemi řekami, sedmero močály a velkým lesem se nacházela malá vesnička. Stálo tam pár domků a na úpatí velkého kopce hrad. Někdo by si snad z dálky mohl myslet, že je to zámek, ale to by se mýlil. V tom hradě byl král, královna a jak už to tak bývá samozřejmě i princezna. Princezna s růžovými tvářemi a plavými vlasy, které dali jméno Karkulka Šípková, vypadala totiž jako rozkvetlá růžička. V hradě i podhradí ji všichni milovali, jelikož měla velké srdce a pro každého by se rozkrájela. Jen jedno místo měla od královských rodičů přísně zakázané. Velký černý les.
Karkulčina nejlepší kamarádka bydlela v domku s perníkovou střechou, na zahradě pěstovala jahody a její jméno bylo Růženka Červená. Její rodiče chovali holoubata a ve stájích koně. Růženka byla copatá holčička s červeným čepcem na hlavě a bílou zástěrkou kolem pasu. Ráda chodila do velkého lesa na borůvky a maliny, jen jí bylo líto, že s ní nemohla její kamarádka Karkulka, která měla les zakázaný. A tak chodila do lesa sama, a když vyrazily někam společně s Karkulkou, bylo to k nejbližší řece. Chodily tam pozorovat pohledného rybářova synka, jak chytá ryby.
Abych nezapomněla, v místním hradě byly princezny dvě. Karkulka totiž měla starší sestru, které od narození neřekl nikdo jinak než Honzička. Od jakživa měla problémy se vstáváním a užívala si toho, že je princezna a může si spát, jak dlouho bude chtít. A tak král s královnou doufali, že jí ženich od tohoto zlozvyku napomůže. Dnes už je Honzička velká slečna a už přes čtvrt rok se plánuje její svatba. Tenkrát v době zásnub se konaly tři plesy, na kterých si měla Honzička vybrat ženicha. A nakonec, po úplně posledním plesu, si ho opravdu vybrala. Všichni lidé se tak divili, protože nikdo hocha neznal. Přijel prý odněkud zdaleka. Na třetím plese, když se Honzička už už chystala vyslovit jméno svého vyvoleného, zjistila, že jeho jméno ani není známo. Přijel, nikdo ho neznal a on se ani nepředstavil. Když se ho chtěla zpětně zeptat, zjistila, že zmizel. Abraka dabra a byl fuč. Honzička ho nechala hledat v celém podhradí, ve vesničce i po okolí, ale nikdo ho nenašel. A tak se zvedla jednou časně ráno z postele, k podivům všech, a vydala se ho i na protest královských rodičů, hledat sama. V rozbořeném starém mlýně za velkým černým lesem, kterému se říkalo Čertův, se jí ho podařilo najít. Žil tam, a ne nikde na zámku, se svým zlým otčímem a nevlastním bratrem a posluhoval jim. Obvykle nevypadal tak, jak ho poznala Honzička, upraveného a ve slušivém princovském obleku, byl věčně umouněný od popela a říkali mu Popelák. Popelák z Čertova mlýna. Jenže král s královnou byli tak nadšeni, že Honzička konečně bez odmlouvání vstala, že jim dali své požehnání, bez ohledu na původ budoucího krále Popeláka.
Ve vesničce nechyběla ani škola, protože už sám král Miroslav, praděd princezen Karkulky a Honzičky, trval na tom, aby jeho poddaní byli řádně vzdělaní a uměli si spočítat, kolik peněz jim vynese jedno pole u nejbližší řeky a provoz sadu. Takže Karkulka s Růženkou a dříve i Honzička navštěvovaly školu. I mezi svými spolužáky měly spoustu přátel od kominíka Petra, po Sněhurku, dívku s vlasy tak černými, že i její trpasličí bráškové se jí občas báli. Často chodili k řece v doprovodu Alenky, o které se říkalo, že má hlavu v oblacích a že jediné, co v ní asi tak má je fantazie, a jejího malého králíčka Šmudly. Jejich nejoblíbenějším předmětem, stejně jako po celá staletí, bylo samozřejmě kouzlení s paní profesorkou čarodějnicí Mirabelou, která byla vzorem všech dětí. Její dcerky víly, co tančily v černém lese a tudíž o nich Karkulka věděla jen z vyprávění, uměly prý čarovat ze všech nejlíp.
Uběhlo pár let, školu úspěšně ukončila obě děvčata i jejich kamarádi, a všichni se naučili perfektně čarovat. Karkulka vyrostla a začalo se šuškat, že se bude vdávat. Jenže ona byla tenkrát doba bez princů, žádný nebyl v dohledu a jediný, kdo si na princeznu myslel, byl velký vlk, co se poslední dobou kolem zámku potuloval. Naštěstí uměla Karkulka opravdu dobře čarovat, takže by jí neublížil, ale ona mu nechtěla přidělávat starosti tím, že by ho začarovala do poštolky, nebo slepice, a radši se s ním diplomaticky domluvila a on po pár dnech opravdu zmizel.
Princové nebyli a nebylo pro koho uspořádat zásnubní ples. Král s královnou si nevěděli rady, ale Karkulka hned vymyslela svou novou taktiku pro honbu na ženichem. Sbalila si pár věcí a vyrazila do světa. Jako první zamířila k Čertovu mlýnu, který už byl dávno opuštěný a zpustlý, protože doufala, že když tu její sestra našla štěstí, ona by taky mohla. Vrátila by se tak brzo domů a mohla by být svatba. Mlýn byl opravdu opuštěn, jak se o něm vyprávělo, a vypadal strašidelně. Karkulka se strachy klepala celou cestu přes les, jelikož tam byla úplně poprvé. Přesvědčila své královské rodiče, že přeci umí čarovat, tak se o ní nemusí bát. Teď se začala bát ona.
Ze mlýna se ozývaly podivné skřípavé zvuky. Po chvíli z prokousané díry vedle starých vrat vyběhla myš a Karkulka zaječela. Skřípání uvnitř ustalo a chvíli bylo v lese naprosté ticho. Pak se otevřely dveře a před Karkulkou stál pohledný myslivec. "Á, vy jste pan myslivec, že ano? To jsem se lekla," vydechla Karkulka úlevou. "Ty seš Káča?" zeptal se celý nabručený a Karkulka zavrtěla hlavou. "Hm, tak tebe nehledám. Já jdu pro Káču." "Já neznám žádnou Káču, pane," namítla Karkulka a zčervenaly jí tváře. Myslivec se jí moc líbil. Byl vysoký, hezký, měl kudrnaté tmavé vlasy, a kdyby se usmál, moc by mu to slušelo. "Já nejsem žádnej pán, a už vůbec ne myslivec," otočil se a vrátil se do mlýna. Karkulka mu byla v patách. "A kdo teda jsi?" zeptala se zvědavě. "Pajda Fousek od čertickejch." "Ty si čert?!" Karkulka vykulila oči a se zájmem si ho prohlížela. "Téda, ale sluší ti to. Na to, že si čert…" neodpustila si a posadila se na rozkvedlanou židli. "Ty seš mi nějaká chytrá. A kdo seš vlastně ty, že se opovažuješ takhle mi lízt do revíru?" "Do revíru? Co vím, tak i tady to patří tatínkovi. Já jsem Karkulka, princezna. Určitě mě znáš," podotkla a uhladila si účes. "No to teda neznám," odfrknul si čertisko a zabručel: "Co tu chceš?" "Hledám ženicha," odpověděla stručně a pravdivě Karkulka a čekala na jeho reakci. Když nic neříkal, pokračovala dál. "Jsme bohatá rodina, z mého ženicha bude král… Taky bude mít hezkou ženu, jak vidíš," odmlčela se a pozorovala hezkého Pajdu před sebou. "No to teda. Šťastnej mužskej," zatrousil a prohlížel si ji. "Měl bys zájem, čertíku?" usmála se Karkulka a už byla myšlenkami na svatbě. "Jako vo princeznu? Kdo by neměl, že jo. Vono de o to, co by … kdyby…" "Neodmlouvej a pojď!" poručila Karkulka a rozesmála se.
A tak se stalo, že po Popelákovi, vládnul čert Pajda Fousek. Ale i když se to může zdát divné, nikomu to nevadilo a všichni byli spokojení. S králem byla sranda, spolu s královnou hráli pro vesnici divadlo a většinou se k nim přidala i Růženka se svými třemi dětmi. Nakonec si vzala rybářova syna, co se jí kdysi tak líbil. Bydleli v domku u řeky a královna je často navštěvovala. Ve vesnici pokračovalo studium na škole, která se rozšiřovala a zvětšovala, jezdili do ní studovat i cizinci a byla proslulá po celé zemi. Dívka Sněhurka, ta s černočernými vlasy, se odstěhovala za bohatým ženichem do sousední země a Alenka našla rozum a o fantazii se podělila s kominíkem Petrem. Starali se o čistotu podhradí a byli věrní přátelé panovníků. Honzička s Popelákem se přesunuli do ústraní za les, kde si zrenovovali bývalý Čertův mlýn na krásné panské sídlo, takže se už nikdo nemusel bát překročit hranice lesu, protože jím teď projížděli královské vozy a hosté. Čarodějnice Mirabela a její dcery přestali lákat tuláky do začarovaného rybníku, odkud se nikdo nikdy nevrátil, a sekaly dobrotu, jak královně slíbily. Ta se totiž rozhodla, že nikdy nechce svým dětem zakazovat chodit do velkého černého lesa.
A všichni žili šťastně…

Vzkaz na prkně

13. září 2014 v 22:18 | Mája |  Povídky
Vždycky jsme měli svoje místečko. Bylo to vysoko v korunách stromů, sbité dřevy dohromady. Říkali jsme tomu Domeček, nebo Domek na stromě. Postavil nám ho Danielův táta, když nám bylo asi pět. Scházeli jsme se tam každý den odpoledne, dělali společně úkoly do školy, smáli se společně a vymýšleli blbosti.
Vždycky jsme byli parta s velkým P. Znali jsme se od dvou nebo tří let, protože jsme bydleli ve stejné ulici, chodili do stejné školy a do stejné jídelny na oběd, a všechno jsme dělali společně. Já, Rebecca, Sean a Daniel.
O deset let později, tedy od postavení Domečku, jsme byli parta pořád stejná. Chodili jsme společně do deváté třídy, stále se smáli společným vtipům a lezli jsme nahoru do korun stromů, protože to prostě bylo místo, které k naší partě patřilo. Pamatuju si léto před nastoupením do devítky, kdy se mi Sean svěřil, že se mu líbí jedna holka ze třídy, Marta se jmenovala, abych mu prý poradila, jak na ni. Překvapilo mě to, ale když o tom po pár dnech přestal mluvit, docela jsem na to zapomněla. To mi ale nedošlo, že to bude později znamenat něco mnohem víc.
Nastal prosinec a mi dostali od rodičů, jako každý rok touhle dobou, zakázáno lézt do Domečku. Ne že bychom to někdy dodržovali. A právě proto, že jsme to nikdy nedodržovali, a že jsme se scházeli pravidelně opravdu každý den, jsme dostali strach, když jednou Sean nedorazil a nenechal ani žádný vyrytý vzkaz v prkně. S Becky a Danem jsme seděli na studených prknech a svíjeli se strachy, co se mu asi stalo. "Bojím se o něj," pronesl Daniel, což by nás mělo od takového velkého kluka v pubertě překvapit, ale mi ho znaly. Znaly jsme je oba dva a byli jako naši bratři. Ten den jsme se Seana opravdu nedočkali a v Domečku jsme usnuli.
Nad ránem nás probudila hrozná zima. Slezli jsme po žebříku dolů a sněhem se brodili k chodníku a pak dál ke svým domovům. Dan napřed objal mě a pak Becky. Zdálo se mi, že má v očích stále slzy. Třásla jsem se, ne zimou, ale strachem. Hodinu poté jsem spěchala do školy. Když ani tam Sean nedorazil, začali jsme se už opravdu bát. Hned po obědě jsme se stavili u něho doma. Dveře byly otevřené a tak jsme jako vždy vstoupili dovnitř. Cítili jsme se tam všichni jako doma, protože jsme se často navštěvovali. Jednou jsme přespali u mě, podruhé u Dana, pak u Seana. V domě to bylo jako po výbuchu. Všude byly tašky plné lampiček, rámů na obrazy a váz, v jiných bylo naskládané oblečení na úhledné hromádky. Zděšeně jsem hleděla do prázdného obýváku, kde zůstaly stát jen prázdné skříně. Odjíždí, on odjíždí… pryč. Ani jsem si nevšimla, že Daniel zmizel, až když jsem se otočila zpět k Rebecce, uviděla jsem, jak společně se Seanem schází ze schodů. Sean měl rozcuchané vlasy a trochu špinavé bílé triko. Měl ty okopané kecky, které celoročně nosil poslední dva roky. A mračil se tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděla.
"Seany!" vykřikla Becky a běžela k němu. "Jsi v pořádku?" ptala se a ochranitelsky ho sevřela v náruči. "Proč bych nebyl?" řekl otráveně a mě se sevřel žaludek. "Tys nám dal, kámo," komentoval Dan a poplácal Seana po rameni. "Co blbnete? Co mi jako mělo bejt?" zašklebil se kysele Sean a rychle poodstoupil od Dana. "Seane," vydechla jsem. Nenechal mě cokoliv říct a zmizel v kuchyni. "Co se to tady děje?" ptal se Daniel a pronásledoval ho, stejně jako Becky. Opřela jsem se o zábradlí u schodiště a tiše odposlouchávala. Z kuchyně se ozývaly tlumené hlasy těch tří. "Odjíždíme," ozvalo se. "To ne ne!" vykřikla Rebecca a chvíli bylo ticho. Pak už jen šeptali a Becky se vrátila zaražená ke mně. Ještě jsem zaslechla pár výčitek obou chlapců, ale to bylo všechno, protože mě Rebecca odtáhla z domu pryč. Brečela.
Nemohla jsem dýchat, tak jsem chvíli chodila po chodníku tam a zpátky a snažila se do sebe dostat trochu toho studeného vzduchu. Když se mi to nepovedlo, posadila jsem se na třetí schod a koukala na stromy před sebou. Nahoře byl krásně vidět Domeček, protože na podzim všechny listy opadaly. Ty sbitá dřeva tam byla už deset let, přišlo mi, že se nezměnila, i když určitě ztratila trochu toho nového lesku, jak je Danův táta něčím nastříkal, a taky do nich byly vyryté vzkazy, které jsme jeden druhému psali, když jsme se opozdili, nebo se chtěli na něco zeptat, bez toho aniž bychom to museli vyslovit nahlas.
Seděla jsem tam celou věčnost a myslela na ty okamžiky, co jsme byli celá parta spolu. Nemohla jsem pochopit, proč nám Sean nic neřekl, ale asi mu to bylo líto, tak jako to bylo líto teď nám. Kdybych se měla stěhovat já, taky bych to nikomu nedokázala říct, natož to svěřit sama sobě. Jenže když jsem tam seděla ještě chvíli a přemýšlela, napadlo mě, že mi to není jen líto. Přišlo mi, že bez čtvrtiny jménem Sean nedokážu žít. A na úplně malinký okamžik mi připadal jako polovina.
Všechny ty vzkazy vyryté do prken jsem si pamatovala nazpaměť, ale stejně jsem po nestabilním namrzlém žebříku vylezla nahoru, posadila se na starou matračku, co jsme tam měli poslední čtyři roky, a zabrala se do čtení.
Přijdu později, nestíhám. - Psala třináctiletá Becky.
Dane, jak to že ta nová videohra nefunguje? - Ptal se malý Seany.
Mám vás ráda, ale na víkend musím k babi. Pa - Vyryla jsem do prken minulý rok.
Nevím, co dělat ty víš s čím. Spencer, myslím to vážně, stav se odpo u mě. - To mi napsal Sean tohle léto. Samozřejmě nevěděl, co dělat s Martou.
Bylo tam ještě spoustu vzkazů, snad stovka, ale já se u Seanyho vzkazu musela zastavit ve čtení a zhluboka se nadechnout. Občas jsem zapomínala dýchat a on byl vždycky ten, kdo mi to pravidelně připomínal. Co budu dělat bez něj? Asi umřu, protože se bez něj nedokážu nadechnout. Kdybych nebyla silný astmatik, možná bych život bez něj přežila, ale rozhodně jsem si to nedokázala ani zpola představit. Ach, Seany, neodcházej…, zbylo po mě na dřevech. Pak jsem klíče uklidila zase zpátky do kapsy a lehla si na matračku. Znakem naší party byla hvězda. Nevím proč, asi jsme je jako děti obdivovali, nebo jsme jednoduše chtěli být hvězdy. Na prknovém stropě jich bylo nakresleno bílou a černou barvou víc než dost. Prohlížela jsem si ty křivé tvary a usnula.
"Spencer!?" probudil mě hlas křičící zdola. Otevřela jsem oči a nic neviděla, protože byla hrozná tma. Přemýšlela jsem, kolik je hodin, a kdo na mě asi volá. Čekala jsem, až zavolá znovu, ale nic se neozvalo. Zvedla jsem pravý horní roh matrace a zašmátrala po baterce. Když se mi ji podařilo rozsvítit, znovu jsem se podívala na hvězdy a vzpomněla si na Seana. Na jeho odchod. Vyndala jsem z levé kapsy svazek klíčů a vyryla na podlahu: Máš mě rád?
Zapnula jsem si bundu až ke krku a opatrně lezla po čtyřech k okénku, baterku v pravé ruce. Z okénka vedl ten náš provazový žebřík, co se tak rád houpal pod naší vahou. Doufala jsem, že tomu dnes tak nebude, protože jsem opravdu moc neviděla. Posvítila jsem si baterkou na cestu a přimhouřila oči. Chytila jsem provazy a přitáhla k nim i pravou ruku s baterkou. Opatrně jsem se otočila a nohou hledala šprycle. Našlápla jsem a přehodila na žebřík i druhou nohu. Baterka svítila úplně jinam, než jsem chtěla, ale spoléhala jsem na to, že ten žebřík znám nazpaměť. Hledala jsem druhou šprycly, ale noha mi uklouzla a já leknutím upustila baterku. Zaklela jsem do tmy a hledala žebřík, který se pode mnou nebezpečně zahoupal. "Hej, je tam někdo?" ozvalo se někde za mnou. Ohlédla jsem se a do očí mi zazářila baterka. Teď už jsem neviděla vůbec nic a úzkostlivě se držela provazů. "Počkej, Marto, jdu se podívat, kdo tam takhle navečer blbne." Jak jsem uslyšela tuhle větu, bylo okamžitě jasné, kdo mě tu takhle našel viset na žebříku. I v té zimě, co vládla kolem, se mi do tváří nahrnula horká krev. Instinktivně jsem si je chtěla zakrýt a pustila se žebříku. "Ááá!" S žuchnutím jsem se ocitla ve sněhu.
Probudila jsem se v posteli. Z oken mi do očí svítily paprsky zimního slunce. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že nejsem u sebe ve fialovém pokoji. Tady byly stěny bílé a staré tmavě zelené rozhrnuté závěsy. Zaostřila jsem na člověka u okna. Byla to malá žena v bílých šatech sestřičky. Moje ruka byla těžká, hodně těžká, nemohla jsem s ní ani pohnout. Otočila jsem hlavu od okna. U postele seděla máma a podřimovala. "Mami?" šťouchla jsem jí tou rukou, se kterou jsem mohla pohnout, do ramene. "Holčičko moje," řekla máma rozespale a protřela si nalíčené oči, takže měla šedivé stíny všude po obličeji. Rozhodla jsem se jí to pro dnešek nepřipomínat. "Spence, jak je ti?" zeptala se, zvedla se, nakláněla se ke mně a sáhla mi na čelo, jako bych měla horečku. "Co se stalo?" zeptala jsem se místo odpovědi na otázku. "Spadlas z toho blbýho žebříku. Já vždycky říkala, abychom ten domek už dali pryč, než se na tom zmrzačíte!" zněla rozzlobeně a mračila se. "Ještě že tam ten Sean byl," dodala. Sean? Na Martu jsem si v tu chvíli ani nevzpomněla. Sean mě zachránil… "Máš zlomenou ruku, malý otřes mozku, pár dní si tu ještě poležíš," ozvala se sestřička a vyšla z pokoje. "Zlato, můžu sem pustit partu?" zeptala se máma a vykročila ke dveřím. Zadoufala jsem, že myslí celou partu, i zachránce Seana. Kývla jsem a máma odešla.
Zavřela jsem oči, poprvé od té chvíle, co jsem pochopila, že opravdu odjíždí, se mi chtělo brečet. Sean… Otevřely se dveře a já se přinutila otevřít oči. Vešla Rebecca a krok za ní Daniel. Ne, nebyla to celá parta.
"Jak ti je, Spencer? Cos tam vlastně dělala?" začala Becky a posadila se k posteli. "No, já nahoru volal, ale nikdo se neozval, tak jsme mysleli, že si šla domů," pokračoval Dan. "Aha." "Ty si to nepamatuješ?" vyhrkla Rebecca. "Ne, prej mám otřes mozku, tak si to asi nepamatuju, nevím…" odmlčela jsem se a zabořila hlavu do polštáře. To trochu zabolelo a připomnělo mi to pád. "Ale to se Seanym si pamatuješ, ne?" ptala se Becky. "Jo," vydechla jsem a zavřela oči.
Následující dny, kdy jsem stále musela ležet a odpočívat, jsem se ptala zbytku party, jestli se jim Sean ozval. Neozval, zněla odpověď pokaždé. Byla jsem z toho smutná a stýskalo se mi, nejen po Seanovi, ale i po partě, protože teď už to nebylo ono. Často jsem přemýšlela nad tím, jestli už on a jeho rodina odjeli, nebo jsou stále ve svém domě v naší ulici. Představovala jsem si, jak za mnou přijde do pokoje, obejme mě a řekne, že to byl vše jen sen. Byl víc než jen jako můj brácha. Pššt. - zněla by odpověď našich hvězd, namalovaných na stropě.
V lednu můj táta a Danielův táta a i Beckyn táta sundali Domeček z větví a rozdělali ho zase na prkna. My to všichni tři probrečeli a představovali si, že Seany brečí s námi. Rozbořením Domečku končila oficiálně naše čtyřčlenná parta. Trvali jsme na tom, že si ty prkna chceme nechat, protože jsme nechtěli přijít o vzkazy a své hvězdy. Skládali jsme ty dřeva na jednu hromadu a znovu si všechno četli. "Hele, tohle je nový," řekla Rebecca, dala si pramen vlasů za ucho a ukázala na vyryté písmo. "Máš mě rád? - Od hvězdy k hvězdě a pak k té další. Mám tě rád celou nekonečností mezi hvězdami," opakoval Daniel a já vyskočila ze země na nohy, nechala skládání prken a běžela k němu. Znovu jsem si přečetla to, co právě přednesl a nemohla od toho odtrhnout oči.
"Kam že se to Sean odstěhoval?" zeptala jsem se po chvíli. "Není to tak daleko. Pár kilometrů na jih," přemýšlel Dan. "Myslíš, že to psal on?" zeptala se Becky. "A kdo jiný?!" vykřikla jsem a odešla do domu. Vzala jsem si šálu, čepici a rukavice a zeptala se táty, jestli mě může někam odvést. Ve dveřích jsem se srazila s Becky. "Co je?" zeptala jsem se, měla otevřenou pusu překvapením, možná zděšením, a lapala po dechu. "Spencer… Spencer…" zalapala a já vyčkávala, co z ní vypadne, "já našla ještě něco. Tady, koukej," v ruce držela prkno a ukázala na jeden vyrytý vzkaz. Pátého ledna se uvidíme. Doufám, že budete čekat. Hlavně ty, S. "Co to je?" nechápala jsem. Mohl to být vzkaz starý klidně pár let. Pátého ledna bylo už tolikrát… "To je dneska. Dneska je pátého ledna." Rebecce se rozšířily zorničky a jednou rukou se mnou zatřásla, jako bych nebyla při vědomí. Ale já byla, až moc. "Bože můj!"
"A kde se uvidíme? Kde máme čekat?" zeptal se Daniel. Zdálo se mu to divné, možná dokonce neuvěřitelné, jak jsme seděli na schodech u mého domu a prohlíželi ulici. "Jo, máš pravdu, Dane, je to hloupost. Bůh ví, jak starej ten vzkaz je. Jdeme domů, dáme si horkou čokoládu…" začala jsem, protože jsem sama nemohla uvěřit tomu, co se to s námi stalo pro jeden neurčitý vzkaz. Ale chtěla jsem doufat a věřit. S.? Kdo to může být?
Zvedli jsme se, že půjdeme do domu, ale cosi mě donutilo nezpustit oči od stromu na konci ulice. Přísahala bych, že se za ním někdo pohnul. Dan s Becky se podívali tím samým směrem ve chvíli, kdy jsem zahlédla Seanyho. Měl rozcuchané vlasy a už z dálky jsem poznala, že má to boží fialové tričko s hvězdnou oblohou. Měli jsme všichni čtyři totéž. Tričko party. Usmíval se a ploužil se k nám. Daniel se koukal tím směrem s otevřenou pusou, Rebecca zaječela: "Seany!!!" a já jen stála a usmívala se stejně zeširoka jako on. Tak možná se naše parta přece jen Domečkem nerozpadla. Možná se ještě slepí všechno dohromady. Přilepíme hvězdu k hvězdě a budeme zase čtyři čtvrtiny pospolu, možná bych mohla přilepit i svou polovinu? No uvidíme, že jo, hvězdičky?