Srpen 2014

Taneční studio: Seznamka

30. srpna 2014 v 18:51 | Verča |  Taneční studio Romea a Julie
V prvé řadě bychom rády poděkovaly pořadu Stardance a jejich Škole tance http://www.ceskatelevize.cz/specialy/stardance-vi/skola-tance/jive/, bez jejíchž instrukcí bychom se nehnuly z místa.




Jive vás nenechá ani vydechnout, natož nadechnout. Vznikl ze všech živých tanců, jako je swing, charleston, Lindahop či Boogie Woogie. Je svižný a hraje se ve 4/4 taktu.



Jméno: Míša
Věk: 30
Barva vlasů/očí: hnědá/zelená
Záliby: tanec, literatura, cestování

Ondra právě projížděl soupisku dívek, které se stejně jako on uchýlily k seznamce a právě
Míša ho zaujala. Rozhodl se s ní seznámit. Po pár týdnech vzájemného dopisování se rozhoupal a navrhl Míše setkání. "Ano," zněla odpověď, teď už stačilo jen vymyslet místo a čas. Ondra z jejich předešlé konverzace věděl, že Míša do tanečních už chodila, ale i přesto jí navrhl: " Mohli bychom si to zopakovat, ne?" Míša byla nadšená.

V ten osudný den si na sebe oblékla krátké modrozelené šaty, dlouhé hnědé vlasy svázala do drdolu a vydala se poznat "pana tajemného". Taneční studio našla bez problémů, a jelikož měla ještě náskok, vydala se k automatu pro její denní dávku kofeinu. S kelímkem v ruce zamířila směrem k sálu. Byla zde první, sál stále zamčený, a tak se usadila na jednu z laviček, stojících podél stěny.

Pomalu začaly přicházet páry lidí. Většina z nich Míšu mile pozdravila a pokračovala do už otevřených dveří sálu. Najednou Míše začal zvonit telefon. V rychlosti odložila kafe stranou a otevřela modré psaníčko. Popadla mobil a automaticky chtěla položit psaníčko zpět vedle sebe. Na to samé místo, kde skončil i kelímek s kávou. Ten se samozřejmě převrhl a na zemi vznikla hnědá loužička. Míša se celá v rozpacích vydala na záchod. Vrátila se i s ruličkou toaletního papíru a vrhla se k zemi utřít tu spoušť.

V tu samou chvíli vešel do budovy Ondra. Byl celý nesvůj, a tak ho osoba v modrozelených šatech, utírající podlahu vůbec nezarazila. Řekl pouze: "Dobrý večer, paní uklizečko," a i přes dívčin nechápavý a trochu uražený obličej, pokračoval dál. Samozřejmě, že Míše došlo, kdo jí nazval "paní uklizečkou", ale momentálně neměla čas to řešit.

Katastrofa zažehnána, a tak se i Míša odebrala k parketu. Přicházela mezi posledními a zamířila rovnou k Ondrovi. Ten na ni nejdřív vykuleně zíral, ale po chvilce mu došlo, kdo před ním stojí. "Míšo?" začal nejistě, "ty jsi uklizečka?" No, tak tohle teda rozhodně Míša nečekala. Začala se smát a Ondřejův výraz jí nedovoloval přestat. Poté, co si, jak se říká, "prodloužila život", hodlala vysvětlit Ondrovi celou historku.

Avšak Julie s Daliborem už začali vysvětlovat základní kroky dnešního tance, kterým byl jive. Míša musela historku výrazně osekat a vměstnat ji mezi "Kolébka, přeměna, přeměna!", neboť tato slova opakovali učitelé stále dokola. Když se však Ondřej dozvěděl vše od začátku, ani on se neubránil smíchu. No což, smích přece energickému a veselému jivu patří.

Taneční studio: Nešlapej mi na nohy!

30. srpna 2014 v 16:00 | Mája |  Taneční studio Romea a Julie
V první řadě děkujeme pořadu Stardance (ČT1) a jejich Škole tance s Honzou a Kamilou Tománkovými, bez kterých bychom se v psaní neposunuly.




Samba je rytmický tanec plný slunce, radosti a optimismu. Má rozproudit vaše tělo tak, že zapomenete na všechny každodenní starosti. Samba se hraje ve 2/4 taktu a počítáme ji slow a slow.



Petra a Artur chodili do Tanečního studia spíše proto, že museli. Arturova matka chtěla vnoučátka za každou cenu, a aby spolu manželé byli ještě častěji, zaplatila jim taneční hodiny. A už jen proto, že za tohle všechno mohla zrovna Arturova matka, už proto to Petra nesnášela. Nesnášela večerní hodiny tance, nesnášela, když musela předstírat, že se při tanci cítí skvěle, i když to nebyla pravda. Věřila jen v jeden tanec. V sambu.

Měl to být tanec radostný a s optimismem, ale když ten večer dorazili do sálu, ani jednu vlastnost neměli. Artur byl naštvaný, protože mu Petra nechtěla dovolit koupit novou televizi. A Petra byla naštvaná proto, že si chtěl koupit novou televizi, byla podle ní moc drahá na to, aby doma jen tak stála, když Artur tráví veškerý čas v práci. Když Julie vyhlásila dnešní tanec, nahodila Petra kyselý výraz.

Artur chytil Petru za ruku, druhou otočil kolem jejího pasu. "Nelep se ke mně tak," sykla Petra a odtáhla se. "Tak promiň!" zašeptal zpátky. Dalibor, přezdívaný Romeo (Petra věřila tomu, že mu tak říkají právě proto, že našel svou Julii, kdežto ona přece nemá svého Romea, nebo snad ano?), spustil hudbu a Petra s Arturem začali tančit. "Slow and slow, slow and slow… Začněte si znovu, Arture, jste mimo rytmus!" připomněl Romeo a dál jim počítal. "Ty si vážně k ničemu!" ozvala se Petra, zrudla, zastavila se a začali znovu. "Rozvlň boky, Petro," dávala instrukce Julie a sledovala jejich sambu. Dnes se Petra chtíc nechtíc nemohla do samby vžít. Artur udělal krok levou nohou, místo pravou a Petra vyjekla. "Nešlapej mi na nohy!" Zastavili se a začali si znovu. Petra začínala pravou nohou vzad, ale nějak jí to podklouzlo a sesula se na podlahu, Artur letěl k zemi hned po ní. "To mě nemůžeš držet?!" rozzlobila se Petra na svého tanečního partnera, o kterém si ale nedokázala představit, že by byl i celoživotní. "Promiň," omluvil se a pomohl jí na nohy. "Tak dost!" křikla Julie a hned pokračovala, "Takhle by to nešlo. Copak si nepamatujete definici samby? Je to snad tanec, u kterého se máte hádat? Kde je ta radost? Můžete na chvíli zapomenout na ty své osobní starosti a tančit?"

Oba byli rozhodnuti jí vyhovět, jen nevěděli, že na to ten druhý myslí taky. Znovu si stoupli proti sobě a zavřeli oči, aby na vše okolo opravdu zapomněli. Oči otevřeli a usmáli se jeden na druhého. Šlo to. Tančili bez starostí a s radostí. Přerušil je až Daliborův hlas: "Nezapomeňte tančit přes bříška chodidel." Neohlédli se na něj a dál pluli po sále.

Když hodina skončila, zeptala se Petra Artura: "Půjdeme se kouknout znovu do toho elektra? Tak mě napadlo…, že by ta televize možná nebyl tak špatný nápad." Artur ji chytil za ruku a pomalu vyvedl ze sálu na chodbu. "Vážně?" zeptal se překvapeně s úsměvem na rtech. "Jo, třeba bys chodil dřív domů, pak bysme se uklidnili sambou a pak bysme možná vyhověli i tvé matce." "To je spravedlivý," souhlasil a dodal: "Samba je můj Bůh!" "Jo, možná mám svého Romea," komentovala Petra, ale to už Arturovi nevysvětlovala.

Taneční studio: Rozdílní a přece spolu

30. srpna 2014 v 12:41 | Verča |  Taneční studio Romea a Julie
Pro začátek děkujeme pořadu ČT Stardance a jejich Škole tance s manželi Tománkovými. Bez nich bychom se neposunuly z místa. Děkujeme!




Kubánská rumba je klidný milostný tanec, který vám určitě zlepší náladu. Je plná slunce a kubánského rumu, proto je pomalá a vášnivá. Rumba se hraje ve 4/4 rytmu a počítáme ji 2 3 4 1.


Hanka, budoucí dětská lékařka, trávila středeční odpoledne stejně jako každé jiné. Seděla s hrnkem horké čokolády na gauči a učila se, tak jak to lidé v posledním ročníku vysoké školy dělají. Dělají to tak všichni kromě Kryštofa, jejího dlouholetého přítele. Ten učení moc nedal, a i přesto se už mu zbýval jen jeden rok žurnalistiky. Každý z nich byl úplně jiný, ale i přes to se měli rádi a dokázali si na sebe navzájem udělat čas. Jejich posledním společným nápadem byl kurz tance v Tanečním studiu Romea a Julie. Proto musela Hanka dopít čokoládu, zaklapnout tu obrovskou bichli na svém klíně a jít se připravit.

Čekala na Kryštofa před studiem. Čekala a čekala. Ona přišla dřív a on už měl 2 minuty zpoždění. V krátkých šatech jí začínala být zima, vlasy jí rozcuchal vítr, ale když Kryštof konečně dorazil, vtiskla mu polibek na tvář a nic nevyčítala. Společně se odebrali dovnitř. Nepřišli poslední, a tak se Kryštof vydal pozdravit své spoluúčastníky. Začal si povídat s jedním z párů. To na něm Hanka obdivovala, byl vtipný, milý, velice společenský a všude ho bylo plno. Ona se spíš viděla s knížkou v ruce, zalezlá pod dekou, někde doma v klídku. A v tu chvíli jí došlo, jak moc jsou rozdílní. Začala se sama sebe ptát: Co bude dál? Co když nás práce, vzdálenost rozdělí? Zvládla bych to bez něj? Chyběla bych mu?

Musela však ty zbytečné otázky zahnat, neboť už byli všichni a přišli i učitelé. Přistoupili blíž a čekali, co se bude dít. "Já jsem Julie a toto je Dalibor, no vlastně Romeo," začala velice příjemná lektorka. "Jsme velice rádi, že jste se rozhodli pro tanec a speciálně v našem studiu. Kurz zahrnuje deset hodin, přičemž na každé se naučíme jeden z těch nejzákladnějších společenských tanců," dokončil muž vedle ní, nejspíš onen "Romeo". "Dnes začneme rumbou."

Než se všichni stačili rozkoukat, učitelé už počítali do rytmu. "2, 3, 4, 1? Nemají to nějaké pomotané?" říkali si. Nakonec se však všichni do rytmu vcítili a pluli po tanečním parketu, při závěrečném záklonu a následném Kryštofově polibku už měla Hanka jasno. Co bude dál? Budeme spolu. Co když nás práce, vzdálenost rozdělí? Nerozdělí. Zvládla bych to bez něj? NE! Zkoušet to nehodlám. Chyběla bych mu? Stoprocentně. Možná právě to, že jsme tolik odlišní, nás spojuje.

Listopad

28. srpna 2014 v 22:00 | Mája |  Musíš číst mezi řádky
Bylo sobotní ráno a za okny už sněžilo. Austin se vrátil do ložnice, v ruce podnos se snídaní. Strčil ho Lině až pod nos a lehl si zpátky k ní. "Podáš mi ještě župan, prosím tě, je tady nějaká zima," zašeptala rozespale Lina a zamžourala na Austina. "Jasně," vyskočil a věšáku vedle skříně sundal župan. "Co je s tím topením?" zeptala se. "Nevím, zavolám opraváře," odvětil a opřel se o čelo postele. "Viděla si ten sníh venku?" "Cože? Venku už je sníh?" otočila hlavu a podívala se okny ven. Měl pravdu. "Lino, ono už je skoro jedenáct a děti šly ven, aby si sníh pořádně prohlídly a vyzkoušely, jestli je dost studený." Austin se rozesmál a pokračoval: "To jenom ty si ještě v posteli." "Neříkej, že ti to vadí," Lina našpulila pusu, usmála se a napila se kávy.
"Hele, když už tu teď takhle pěkně snídáš pod peřinou, využiju to k otázce, jo?" Austin ji chytil kolem ramen a na její odpověď nečekal. "Půjdeš pracovat zase ke mně?" "No tak mezi knížkami by se nám asi líp četlo mezi řádky, co?" Položila hrneček na podnos a strčila si do pusy poslední kousek croissantu. "To určitě," usmál se Austin, a zatímco Lina přežvykovala poslední sousto, vzal si od ní prázdný podnos. "Nechci Paulu zklamat," namítla, konečně vstala z postele a ustlala. "Myslím, že Paula to pochopí, tenkrát v tom dešti vypadala sympaticky," nadhodil Austin a vydal se s podnosem do kuchyně. Lina poskládala na postel polštáře, smetla z nočního stolku trochu drobků ze včerejšího dne, a když už byla v tom uklízení, popadla ze stolku Vraždu v Orient-Expresu. Napřed si přečetla Austinovo věnování, pousmála se a vrátila ji do čtvrté police.
"Promluvím s Paulou, abych se mohla vrátit mezi knížky," pronesla, když vešla za Austinem do kuchyně. Zrovna se otevřely domovní dveře a dovnitř vešli Nick s Leilou s mokrými čepicemi a rukavicemi. "Vy jste se koulovali?" zeptala se Lina a Austin ji objal. "Tak přece jen budeme číst mezi řádky spolu mezi regály." "Cože?" zeptala se Leila Austina překvapeně, ale nechala to plavat a došla si pro ručník, aby si osušila mokré konečky vlasy. "Taky si mi to musel házet na hlavu," osočila se na Nicolase, ale ten zmizel v obýváku u televize. Austin ho přesvědčil, že nemůže pořád jen hrát videohry, takže to teď střídá s televizí. Lina si dětí nevšímala, aby se nemusela rozčilovat, že tu chodí v mokrých botách a z oblečení jim padají zbytky sněhu. Políbila Austina a přikývla. Do kuchyně se vrátila Leila, a když viděla mámu v tátovo obětí, ušklíbla se. "No, no," začal Austin, "máš, cos chtěla." Leila se rozesmála a zmizela v obýváku u televize taky. Čekala je filmová sobota. "Tak na co se budem koukat dneska?" zeptal se Austin, když přišel do místnosti chvíli po Leile. "Něco zimního," navrhl Nick a sledoval, jak jeho matka položila na stůl keksy a láhev coly. "Dobře." Austin začal prohlížet rodinnou sbírku filmů a pak se všichni usadili na gauči. Austin chytil Linu za ruku a Lina ji sevřela. Věděla, že je před nimi ještě hodně toho čtení mezi řádky, ale taky věděla, že společně jim to půjde snáz. "Mám tě hrozně moc rád, víš to, viď?" zašeptal ji Austin do ucha. "Vím," zašeptala zpátky.


Zapochybovala, tak jako už tolikrát. Je tohle vážně to, co chce? V hloubi duše asi celou tu dobu věděla, že by měli být všichni spolu. Lina, Austin a Nick a Leila. Ale teď po tom doopravdy i toužila.

Říjen

28. srpna 2014 v 12:00 | Mája |  Musíš číst mezi řádky
Lina pracovala u Pauly v parfumérii a na první pohled se všechno zdálo takové, jako v době před jejím nástupem do knihkupectví. Leila i Nick bydleli doma a na víkendy jezdili k Austinovi, nebo je trávili s dvojčaty u Jessicy doma. Lina se rozhodla na věc se svatbou zapomenout a tak se zase scházely s Jessicou u kávy a probíraly práci a děti. Paula byla pro Linu skvělou kamarádkou a Lině s ní práce v obchodě rychle utíkala. I tak si ale nemohla nevzpomenout na knihy, chyběly jí. Austin se Lině už neozval, kvůli čemukoliv jinému, než kvůli dětem.
Nicolase se Lina snažila přemluvit k učení, a tak nebyl den, kdy by se ti dva nepohádali, kvůli jeho vysedávání u videoher. Lina chtěla zavolat Austinovi, aby mu je už nekupoval, ale nějak se k tomu neodhodlala. Doufala, že aspoň její dcera už je natolik velká, než aby blbla. Ale bohužel i ona nosila ze školy čtyřky a na celé odpoledne se vytratila z domu. Když už se to stalo asi počtvrté a Lina zůstala stát sama v předsíni s Leilinou žákovskou v ruce, rozhodla se zavolat Jessice, jestli o tom něco neví. Jessica zněla překvapeně a přiznala, že už se jí Leila zase tak moc nesvěřuje. O čtyři hodiny později, zrovna když se Lina věnovala vaření, přišla Leila domů. Lina hodila do hrnce s rýží špetku soli a otočila se ke dveřím do kuchyně. Leilu jen zahlédla, jak vyběhla schody a zmizela ve svém pokoji. Lina věděla, že z ní nic nevytáhne, protože když se Leila nesvěřuje Jessice, jí už vůbec ne.

Lina se vzbudila na minutu přesně, jako každé ráno. V koupelně se opláchla a v županu zamířila do kuchyně uvařit dětem čaj a sobě silné kafe. Připravila Leile i Nickovi snídani a nechala ji položenou v kuchyni na lince. Pak se vyběhla schody zpátky nahoru a rychle se převlékla. Vzala si kávu v termohrnku do ruky, v předsíni popadla kabelku a vyrazila do práce dřív, než děti vylezly z pelechu. Chodila teď do práce o něco dřív, protože musela být na místě ještě před otvíračkou, aby pomohla Paule s kódováním dveří. Paula jí každý den říkala, že to zvládne a že jí nevadí, když si Lina přispí. Ale ona se jí chtěla co nejvíc revanšovat za to, že ji dala práci.
Pracovala do čtyř, někdy do pěti. Dnes se ale rozhodla využít Paulinu nabídku a zmizela z parfumérie přesně ve čtyři hodiny, aby stihla nakoupit, a připravit Nickovi svačinu, než půjde na trénink. Nicolas totiž začátkem školního roku začal hrát florbal a nesmírně ho to bavilo, v tělocvičně trávil tři odpoledne v týdnu. Fotbal zůstal zapomenutý v minulosti, stejně jako jeho dřívější táta. Doba se změnila. Leila měla mít vyučování do čtyř, takže Lina počítala s tím, že až dorazí domů, budou tam už obě její děti.
Nick uvítal Linu hlasitým hraní nové videohry. Nechala to pro dnešek plavat a šla odnést těžký nákup do kuchyně. Na lince stál jeden plný talíř od snídaně, ve dřezu byl jeden prázdný. Nechala nákup nákupem a vyběhla schody do patra. Leilin pokoj byl prázdný a školní taška ležela bezvládně pod psacím stolem. "A sakra!" zaklela Lina a cítila, jak nezvládla kontrolu nad svou šestnáctiletou dcerou. Byla si jistá, že ji něco uniklo, vlastně ji to unikalo celou tu dobu.
"Jessico? Není u vás doma Leila?" pronesla Lina zoufale do telefonu a do očí se jí draly slzy. "Cože? Proč by měla být u nás?" její hlas zněl rozmrzele a Lina pochopila, že volá nevhod. "Já nevím, možná. Já ještě nejsem doma, mám poradu. Musela bys zavolat dvojčatům," řekla po chvíli ticha a ukončila hovor dřív, než se jí Lina stihla omluvit za vyrušení. Zavolala dvojčatům, ale ty taky nevěděly o Leile nic. Liny se zmocnila panika a nezbylo nic jiného, než vyhledat Austinovu pomoc.
Austin zvedl telefon na první vyzvánění a slíbil, že u ní bude za deset minut. Nicolas nebyl ze zmizení sestry nijak rozčarován a dál hrál. Lině slíbil, že opravdu za půl hodiny vyrazí na trénink a před odchodem sní svačinu. I když byla Lina hodně nervózní, místo stepování u dveří a čekání na Austina, ještě jednou vyběhla nahoru do své ložnice. Přešla ke knihovničce u okna a ze čtvrté police sundala starý výtisk Vraždy v Orient-Expresu, který před dvěma týdny dostala od Austina. A znovu, snad po milionté, si přečetla jeho vzkaz.
Lino, čti mezi řádky.
S láskou
Austin
Uvědomila si, že číst mezi řádky je teď to jediné, co jí zbývá. Austin dorazil na minutu přesně.
"Řekni, že máš plán," vyhrkla Lina jen, co Austin otevřel domovní dveře, a vrhla se mu do náruče. "Asi vím, kde je." Nic jiného neřekl, chytil ji za ruku a nasedli do jeho auta. Jeli zhruba pět tichých minut, když zastavili v přístavu. Austin vystoupil a oběhl auto k Lině na chodník. "Kam?" zeptala se, on ji zase popadl za ruku a zamířil k odlehlé loďce. Když se u ní zastavili, Lina stále nechápala, kam tím míří, ale věřila, že ví, co dělá, zašeptal jí do ucha: "Půjdu sám, jo? Počkej tady." Lina chtěla něco namítnout, ale on už byl na palubě, ještě se otočil a zavolal na ni: "Čteš mezi řádky, Lino?" "Co jiného mi zbývá."
O patnáct minut později přišli Leila a Austin za Linou sedící na lavičce na druhé straně silnice. Oba se tvářili stejně. Nasupeně. Leila zřejmě proto, že ji otec vyrušil v zajímavé zábavě, Austin oprávněně jako správný naštvaný rodič. Lina se na podrobnosti neptala, protože je nechtěla znát.
Když dojeli zpátky k Lině domů, Leila se zavřela s pláčem ve svém pokoji a Austin ještě na požádání Liny zůstal u nich. Nick se z tréninku vrátil hodinu po jejich příchodu. Dali si společně večeři, Austin přemluvil i Leilu, aby sešla dolů. Pak poslala Lina Nicka i Leilu nahoru, vlastně je tam ani posílat nemusela, protože ani jeden z nich s rodiči zůstávat nechtěl. Lina zapálila svíčky a s Austinem v patách odešla do obýváku. Zapnula televizi, protože jí ticho kolem začalo ubíjet. Pak se vrátila zase do kuchyně pro mísu brambůrků a láhev vína. Austin k ní přistoupil, zezadu ji objal, a když se pousmála, začal: "Měli tam s nějakou partou alkohol a cigarety." Lina se k němu otočila, ale jeho paže nechala kolem svých boků. "Mě to nezajímá, Austine, vážně mě to nezajímá." "Jseš si jistá?" zasmál se, když viděl, že má dobrou náladu. "Jo. Já totiž… čtu mezi řádky a vím, že to není důležitý. Nicméně… vyčetl si jí to, že jo?" "Neboj." Rozesmál se a odešli spolu do obýváku. Posadili se na gauč, Lina zabořila pohled do telenovely v televizi a Austin si z mísy nabral hrst brambůrků. "Radši mi řekni, jak si věděl, že je tam." Lina pohlédla Austinovi do tváře a snažila se z jeho pohledu cokoli vyčíst. Austin polkl zbytek brambůrků, podíval se na ni. "S knihkupectvím jsme pořádali takovou party na lodi. Ten večer jsem jí tam zahlédl, nebo jsem si spíš myslel, že je to ona. Neřekl jsem ti to, protože jsem tě nechtěl strašit, navíc jestli si vzpomínáš, si mi zakázala, abych ti volal, ale zároveň jsem ti nechtěl mluvit do výchovy dětí. V tom si byla vždycky lepší než já." "To máš pravdu," odvětila Lina a natáhla se na stolek pro skleničku s vínem. "Ty naše děti nám nějak rostou," podotkl Austin a usmál se. "No jo, není to tak dlouho, co tu chodily v plenkách." Lina se rozesmála a usrkla si vína. "Upřímně, možná za to s Leilou mohl ten náš rozvod," podotkla Lina jako by mimochodem a strčila si několik brambůrků do pusy. "O tom se nebudeme bavit, ano?" Austin se nahnul k ní a smetl jí z tváře drobky z brambůrků.
"Už bych měl jít," řekl Austin, když dopil svou sklenku, a zvedl se z pohovky. "Počkej," taky se zvedla a vykročila k němu, "měl bys tu zůstat." "A to jako proč?" rozesmál se Austin a díval se na ni skrz plamen svíčky. "Kvůli dětem," vyhrkla, zvedla svíčku, skrz kterou se na ni díval a odnesla ji do kuchyně. "Lino, já bych tu měl zůstat kvůli dětem? Tys pila trochu víc, viď?" Austin nemohl uvěřit té změně v jejích slovech. "Počkej, počkej, nepila jsem, ne zas tak moc," ubezpečila ho Lina a sledovala, jak jeho kroky míří ke dveřím. "Kvůli mně." Austin se otočil a pomalu se s úsměvem na rtech blížil zpátky k ní, jako by se bál, že změní svá slova. "Kvůli všemu." "Vážně?" položil ruce na Lininy ramena a políbil ji na tvář. "Budeme číst mezi řádky spolu?" zeptala se. Políbil ji a odpověděl: "Nikdy jsem nechtěl nic jinýho."

Taneční studio: Smím prosit?

27. srpna 2014 v 17:58 | Mája |  Taneční studio Romea a Julie
Je to už dávno, co se Julie odhodlala podat přihlášku do tanečních. Celé to bylo na úkor kamarádky Martiny, jenže s ní, na rozdíl od Julie, hodlal jít i přítel. Juliin kluk tuto událost doslova zazdil. Ale Julie to Martině slíbila, takže… nezbývalo nic, než prolétnout obchoďák a sehnat obstojné šaty.
Julie předpokládala, že půjdou na první hodinu spolu s Martinkou, ale jako vždy se mýlila. Martina zamilovaně odcvrlikala jako holubička se svým Matym. Julie dorazila se zpožděním do tanečního sálu, vlasy jí volně splývaly s obličejem, vlastně možná byly až moc všude okolo, protože venku foukalo a to odpoledne se dočkali i první zářijové přeháňky. Julie si uhladila navlhlé šaty podél těla a nervózně se pousmála. Prohlédla si tváře přítomných, všechny oči v místnosti se upíraly na ni. Vlastně až na jeden pár. Julie si v rohu sálu všimla kluka s rozcuchanými hnědými vlasy, který se skláněl nad velkým foťákem, zabraný do práce. Pak Julie postoupila o krok dopředu a všichni jako na pokyn uhnuli pohledem a tvářili se nezaujatě.
Mávla na Martinu, stojící bok po boku s Matym, a přešla k učitelce tance. Byla to starší žena s prošedivělými vlasy a malým drdůlkem na temeni hlavy, toho si Julie všimla těsně před tím, než se lektorka otočila k ní. "Vy jste ta Julie, ta poslední, co chybí?" zeptala se učitelka a přeměřila si Julii pohledem skrz brýle s kulatými sklíčky. "Ano." "No konečně! Tak si stoupněte…," rozhlédla se kolem a hledala vhodného tanečního partnera pro Julii, "zdá se, že jste nám tu zbyla lichá, samotinká," vyhodnotila lektorka situaci. Julie vyděšeně polkla, přemýšlela nad tím, jak hodlá učitelka ten problém vyřešit. Ta si poradila jednoduše.
Lektorka na chvíli odběhla do rohu sálu, pryč od Julie, která stála přilepená na místě, neschopná pohnout nohama doprava ani doleva. "Heleďte, vy tam!" křikla učitelka na kluka s foťákem, ale přes ruch v sále ji stejně nikdo nemohl slyšet. "Ano, paní? Nějaký problém?" popadl foťák a popruh si pověsil kolem krku. "Hned začnu fotit," dodal a pousmál se na ni, avšak ona se mračila dál. "Dneska fotit nebudete, mám pro vás jinou práci." Hoch se na ni pátravě zadíval. "Potřebuju, abyste dělal partnera támhleté slečně," ukázala přes celý sál na Julii. "Ale já netancuju," namítl hned. "Od toho jste v tanečních, hochu," napomenula ho a otočila se na podpatku.
Ta stará paní ho ani přemlouvat nemusela. Julie se mu zalíbila a rozhodl se to zkusit. "Smím prosit?" přistoupil k Julii. Její šaty se zavlnily, protože se jí konečně podařilo pohnout nohama. "Jo, jasně," souhlasila po tiché minutě a chytila se ruky, kterou k ní vztáhnul. "Jmenuju se Julie," představila se nesměle. "Dobře, já jsem Dalibor, ale Romeo mi taky můžeš říkat, Julie," zasmál se a zaposlouchali se do instrukcí lektorky tance.
Místo profesionální kariéry fotografa se Dalibor začal spolu s Julií věnovat tanci. Protančili spolu několik soutěží, až se rozhodli založit svou vlastní taneční školu. Taneční studio Romea a Julie.

Září

26. srpna 2014 v 20:00 | Mája |  Musíš číst mezi řádky
Sešla se s Paulou v kavárně, když v kabelce našla její vizitku. Což bylo asi týden po tom, co se potkaly, jelikož ten týden byla celou dobu v posteli. Teda v uvozovkách v posteli. Byla na gauči v obýváku, na lehátku na balkoně, v křesle v ložnici, jen se snažila být co nejméně ve své posteli, která jí zapomenout příliš nepomáhala. Byl to týden čtení, povalování a koukání na televizi, kterou normálně Lina nenáviděla. Vařila si hovězí, a kuřecí na smetaně, domácí bramborové knedlíky, o kterých běžně říkala, že jejich příprava je moc zdlouhavá na to, aby je normálně uvařila k obědu. (Čínu, svou neřest, objednávala často.) Odmítala jít do práce. Děti byly u otce.
Paula se snažila Linu přesvědčit, že by měla jít v pondělí do práce a dát výpověď. Říkala, že by jí to určitě pomohlo a že jestli řeší, že zase nebude mít práci, ona, Paula, už jí něco u sebe v krámku s parfémy najde. "Proč bys to dělala?" zeptala se Lina narovinu, unaveně se shrbila, a sklopila oči k hrnku s kávou. "Protože TY musíš dát Austinovi v knihkupectví výpověď," zdůraznila Paula. Lina si dobře uvědomovala, jaké má štěstí, že tu teď nesedí s Jessicou, ale s Paulou. Vlastně s Jessicou nemluvila už déle než týden, neodpovídala na její zmeškané hovory ani na SMSky. Přemýšlela nad tím, že tohle bude asi nejdelší doba v jejím životě, kdy s Jessicou nemluvila. Bylo jí to líto, ale věděla, že s Jessicou už nikdy nebude moct normálně hovořit, ne po fiasku se svatbou.
"Hele, rozmysli se. Ale co nejdřív, prosím tě. Když budeš zavřená doma, nikomu nepomůžeš." Paula se zvedla, objala Linu a měla se k odchodu. "Já musím domů za Zoe, ale zavolej mi, jo?" "Jasně," odpověděla spíš sama pro sebe Lina, dopila kávu, zaplatila a odešla taky.
Lina byla zdrcená z toho, co se stalo. Leila s ní nemluvila. Naposled řekla své matce, že chce k tátovi, sbalila si věci a zeptala se bratra, jestli půjde s ní. Ten s Linou mluvil, vlastně to vzal docela dobře, tudíž Lina pochopila, že si na rozdíl od své sestry nedělal zbytečné naděje. Sestře ale na otázku přikývl a odešel k tátovi taky, zřejmě čekal nějaké nové dobrodružství. Nick s Leilou oba nastoupili do dalšího ročníku a do školy je vozil Austin. Lina nechtěla volat k Austinovi domů na pevnou linku, takže se pokoušela své děti zastihnout mobilem. Leila jí ho nezvedla ani jednou, s Nicolasem Lina mluvila skoro každý den. Zněl docela nadšeně. Vychvaloval si tátovy špízy s lilkem, fazole v omáčce a s párky, které jim dělá každé ráno, než odjedou do školy. Vyprávěl jí jejich výlet do nějakého parku za městem a to, jak je vzal do nákupního centra v Londýně a na pláž v Brightonu. Znovu, jako pokaždé, když děti jely k Austinovi na dobrodružný a zábavný víkend, cítila, jak se s tátou mají perfektně a líp než s ní. Ona hlídala, aby dělali úkoly a aby šli brzo spát, kdežto Austin jim kupoval videohry a nechával je koukat na televizi do půlnoci. A jako vždy ji to mrzelo, hrozně moc.
V neděli večer, ten den co přišla z kavárny, usmažila rybu v těstíčku a strčila do trouby kupované hranolky. Nakoupila čtyři láhve piva, protože jí to přišlo, jako dobrý nápad, kdyby měli návštěvu. Samozřejmě myslela na Austina.
"Paulo, ahoj. Promiň, jestli ruším, ale nechtěli byste s rodinou přijít na večeři?" pronesla Lina nešťastně do telefonu a dívala se přitom na hromadu jídla v kuchyni. Možná to trošku přehnala, ale o ty hranolky nešlo. Šlo o to pivo. O to pivo, které potřebovalo vypít. Lina se ho chtěla zbavit, ne, ona se ho potřebovala zbavit. "Carolino! Měla jsem v plánu… ale ne, to je jedno. Přijdeme, ano? Za chvíli jsme tam."
"Takže to je můj manžel Antonio a moje dcera. Zoe," představila Paula svojí rodinu, když půlhodiny po telefonátu dorazila. "Zoe, pozdrav." Šťouchla do své dcery Paula a postrčila ji o krok blíž k Lině. "Dobrý večer." "Moc mě těší, Carolino. Rád vás konečně poznávám," podal Paulin manžel ruku paní domu. Byl to pohledný Španěl s delšími černými vlasy, a úsměvem od ucha k uchu. Paula se ale má, pomyslela si Lina, a když je vedla do kuchyně k jídelnímu stolu, rychle myšlenku zahnala.

"Takže… proč jsi vlastně zavolala?" zeptala se Paula Liny, když dovečeřeli a Antonio vzal Zoe, asi desetiletou holčičku s vlasy černými po tatínkovi a z nich zapletenými copy, do koupelny umýt si ruce. "Kvůli pivu," odpověděla Lina a nervózně postávala v kuchyni u linky. "Kvůli pivu?" zeptala se zděšeně ale zároveň velice překvapeně Paula. "Jo. Já… omylem jsem koupila čtyři lahve piva, i když ho sama nemůžu ani cítit." "Austin. Jasně," vytušila Paula a přešla k ní. "Půjdeš za ním?" zeptala se po chvíli mlčení. "Budu muset. Měla jsi pravdu. Musím udělat… něco." Lina si musela přiznat, o co jí vlastně jde. Musela si přiznat, na čem jí záleží.
V pondělí se Lina opravdu vydala do práce. Vyrazila v půl osmé v novém bleděmodrém kostýmku, s bílou kabelkou v ruce a cítila se… dobře. Cítila se skvěle a celou cestu se usmívala. Dnes ráno kolem sedmé jí Leila konečně zvedla telefon a dohodly se, že se sejdou dneska odpoledne doma. Konečně, pomyslela si Lina, a cítila vítězství za rohem. Deset minut před osmou, před otevírající dobou, už otvírala dveře knihkupectví a zamířila napřed k regálům, i přesto že to nebylo v jejím pečlivě promyšleném plánu. Prošla uličkou kolem cestopisů a vzpomněla si, jak tu minule chtěla černovlásce doporučit ten o Malajsii. Šla dál a romány obešla bez kývnutí hlavy. Na romány nebyla zvědavá. Romány přece… život není psaný podle románu, pomyslela si a pokračovala k detektivkám. Ty už by mohly mít zrnko pravdy, prolétlo jí hlavou, ale dřív než se to stihlo usadit, vyndala z police jednu z knih. Otevřela ji asi uprostřed, sklonila se k otevřeným stránkám a nosem nabrala jejich vůni. "Hm, v knihovně voní líp. Jako knihy," přiznala sama sobě a přišla na to, že by jí knihkupectví zase tolik chybět nemuselo.
Její podpatky zaklapaly o podlahu před Austinovou kanceláří. Chvíli přemýšlela, jestli zaťuká, nebo půjde rovnou dovnitř. Nakonec se zhluboka nadechla, v hlavě se jí zrodila myšlenka, že nejjednodušší by bylo utéct, a dvakrát krátce zaklepala na dveře. Ozval se Austinův hluboký hlas a Lina otevřela dveře. "Austine," narovnala se Lina, mluvila vážným hlasem, ale letmo se usmála a s hlavou vztyčenou přešla k jeho stolu. "Á, Lino, rád tě konečně vidím. Doufám, …je všechno v pořádku?" zeptal se starostlivě a s nadějí se zvedl od stolu, pak stůl obešel a stoupl si dva tři kroky před ní. "A víš, že teď už vlastně jo? Chci…" zlomil se jí hlas, ale neztrácela s ním trpělivost a tak po pár vteřinách pokračovala, "jsem tu, abych dala výpověď. Už tvou pomoc nepotřebuji." Austin se na ni upřeně podíval, a vydechl: "Aha." Předešlý úsměv mu z tváře rázem zmizel a nahradil ho zase ten ustaraný výraz, který už Lině lezl krkem. Proč, proč se na mě tak dívá? Říkala si.
"Lino, jak chceš. Já… udělám, co budeš chtít," řekl po chvíli ticha, zasedl zpátky ke stolu a začal se hrabat v přeplněném šuplíku. Po chvíli našel, co hledal a trochu pomačkaný papír podal Lině. "Tak, tady to je." "Díky. Víš, vážím si toho, že se mi to nesnažíš rozmluvit," dodala a podívala se mu přitom do očí, přes které mu spadaly přerostlé hnědé vlasy. "Rád bych ti to rozmluvil, ale tak jsem to dělal, když jsme byli spolu. A vidíš, kam to vedlo," odhrnul si vlasy z čela a nabídl jí místo u stolku v rohu, aby mohla papír v klidu vyplnit.

Výpověď byla podepsaná. Od Liny i od Austina a Lině to na okamžik připomnělo rozvodové papíry. Když mu papír předávala, otočila ramena k odchodu a ze židle ještě zvedla svou kabelku. "Můžu tě ještě na chvíli zdržet, Lino?" To Linu zarazilo a v první moment nebyla schopna slova. To Austinovi ale nikdy příliš nevadilo a pokračoval: "My jsme spolu nebyli moc dlouho. Ale i za tu krátkou dobu jsem pochopil, že se věcí musíš zabývat důkladně, aby fungovala, jak má. To s tím… no, jak sis myslela, že se budu ženit. Nikdy by se to nestalo, kdybys četla mezi řádky. Chápeš…" odmlčel se a popadl ze svého stolu nějakou knihu. Podal ji Lině, která za vteřinu poznala, oč jde. Starý výtisk Vraždy v Orient-Expresu znala natolik dobře, že by ho poznala, i kdyby ji někdo probudil ve dvě hodiny v noci. Než stihla něco říct, udělal krok k ní a pokračoval, "Kdybys nečetla mezi řádky, nikdy bys nemohla uhodnout, kdo je vrah. A tak je to v každé knížce. Někde máš poznat, kdo je vrah, jinde kdo je vítěz. Někdy je to těžké, já vím, ale v životě je to stejně. Nemůžeš se zlobit na své děti, že měly naději. A nemůžeš se zlobit ani na Jessicu, protože ona… vždyť víš jaká je. Vždycky taková byla. To je prostě Jessica, ale ona je svá. A že ti řekla, že se budu ženit, no to je toho. Ale je mi to líto. Víš, kdybych tohle věděl už dřív, tak bychom třeba byli pořád spolu. Byli bychom spolu, protože bych četl mezi řádky a věděl, na čem mi opravdu záleží. Miluju tě, Lino, vím, že to nechceš slyšet, ale miluju tě," zase se odmlčel. "Poslední výplatu ti pošlu po dětech, dobře?" V očích měl smutek a ruce nervózně schovával v kapsách. Na první pohled to byl stále ten muž, co si Linu před lety vzal, ale jeho slova byla jiná, to Linu překvapilo. Chtělo se jí plakat, ale věděla, že to nemůže udělat. Na chvíli si zakryla oči dlaní. "Dobře," řekla a dala mu pusu. Pak se otočila a odešla s knihou v ruce.

Berný>Kapitola 5

26. srpna 2014 v 15:00 | Mája |  Berný, chůva pro tatínka
V sobotu konečně dorazila do našeho bytu i Bára. Objala mě a omluvila se, že jsme se nezastihly už minule. "Ale víš, s Martinem to bylo tak skvělý, že jsem nemohla odjet," zahihňala se a zmuchlala můj vzkaz, ten co jsem jí psala minulý víkend, a hodila ho do koše v kuchyni. "Jo, jasný, chápu," odvětila jsem, i přesto že jsem to dost dobře nechápala. Neměla jsem žádného Martina, takže jsem to zřejmě pochopit ani nemohla. Jedné věci jsem se ale hrozně bála, tudíž toho že se k Martinovi bude chtít Bára přestěhovat natrvalo. Nájem bych sama splácet nezvládla.
Bára se zdržela v našem bytě do nedělního odpoledne, kdy si pro ni Martin přijel. V sobotu večer jsme se společně podívaly na film a v neděli ráno zašly na snídani. Bára vyprávěla, jak jí to v kadeřnictví jde, jak tam má novou posilu a tedy i nové zákazníky. To, že je Bára kadeřnice, by poznal člověk už tři metry od ní. Její krátké vlasy mají zářivě červenou barvu a směrem ke konečkům černají. Bára je rebelka, přesný opak toho, co bych se sebou kdy prováděla já. Vždycky, když k tomu přijde řeč, odůvodním to tím, že rodiče by potetované holce s piercingem a červenou či modrou hlavou dítě nesvěřili. Proto se držím raději při zemi, hnědé vlasy mám střižené na mikádo a ofina mi trochu spadá do očí, mám v každém uchu jen jednu náušnici a přísahám, že na lopatkách nemám vytetovaného jednorožce. Dodnes nechápu, proč mou spolubydlící je zrovna Bára, s kterou si už ani nemáme co říct. Ji nezajímá hlídání dětí (no, vlastně se dětí samotných dost štítí) a mě nic neříkají nejnovější módní trendy v kadeřnictví.
Už jen proto, že máme tolik rozdílů, jsem byla ráda, že ten víkend skončil a že si ji Martin (taky potetovaný chlápek s holou hlavou) konečně vyzvedl a odvezl někam k sobě domů (trošku jsem uvažovala nad tím, jestli jeho byt není taky bar, nebo jestli aspoň nebydlí nad barem, protože z něj byl cítit alkohol a trošku se motal v naší předsíni). Poté, co jsem o víkendu poznala toto individuum zvané Martin, jsem se už nemohla dočkat, až popadnu do náruče děti pana Mauera. Nebo dokonce samotného pana Mauera…?
Pan Mauer se polepšil a celý týden se snažil jezdit z práce domů co nejdříve. Možná to bylo proto, že už jsem to v úterý nevydržela a zeptala se ho na to. Byl to skvělý týden, protože když jsou šťastné děti, a že byly, jak z brzkých návratů svého tatínka, tak z dobrot a her, které jsme si naplánovali, jsem šťastná i já.

Když jsem šla ve čtvrtek uložit děti do postýlek a přečíst slíbenou pohádku o Sněhurce a sedmi trpaslíkách, zastavil mě na chodbě před jejich pokojem pan Mauer. "Alice, máte na víkend nějaký program?" Ta otázka vypadala, jako vystřižená z běžné konverzace, ale když mě kvůli tomu zastavil na chodbě, asi tím sledoval víc. Zmateně jsem zamrkala a v hlavě si představila svůj seznam. Udělat večeři, rozloučit se s dětmi, odříkával seznam, dojet na Vinohrady, zapřemýšlet nad tím, co si dám zítra k snídani, a pak už tam vlastně nic nebylo. Bára určitě doma nebude. "Ne, nemám. Proč?"

Srpen

26. srpna 2014 v 12:00 | Mája |  Musíš číst mezi řádky
Lina seděla nad kávou u Jessici doma. Všechny čtyři děti vyrazily k vodě a tak měly matky chvíli pro sebe. Lina si plánovala přečíst další kapitolu rozečteného románu a pak jít do práce, přestože byla neděle a ona tam neměla co dělat. Jenže pak zavolala Jessica, že si dlouho nepopovídaly a že má lístky do divadla na dnešní večer.
"Tak mi teda znovu hezky popořádku řekni, jak to probíhalo," požádala Jessica, pozvedla svůj hrnek a usrkla kávy. "Nebudu ti to znovu říkat. Už se k tomu nechci vracet!" Linu už otravovalo, jak se Jessica pořád dokola pletla do uplynulé oslavy Leiliných narozenin. Navíc se jí při minulé kávě omylem prořekla o piknikové večeři v parku spolu s Austinem a Jessica z toho dělala věc tak obrovskou, že z toho šla Lině hlava kolem. Už nezvládala neustálé narážky na její vztah s Austinem. "No, jak myslíš, Carol. Ale jestli něco neuděláš, tak si tu svou primadonu dřív nebo později Austin vezme," pronesla naštvaně Jessica a zkřížila ruce na prsou. "Austin teď nikoho nemá. S Debbie se rozešli," namítla Lina s dobrým pocitem, že toho ví víc než její kamarádka. Ale to by nebyla Jessica, kdyby neměla v rukávu ještě nějakou další podpásovku: "Já taky nemluvím o Debbie. Myslím tu zrzku s velkým výstřihem, se kterou jsem ho onehdy viděla," rozpletla ruce a vítězoslavně se opět napila kávy.
Jessice by to nikdy neřekla, ne po tom, kdy začala dělat z komára velblouda, ale když byla večer v koupelně sama, řekla zrcadlu: "Tak ať si jí klidně vezme, pro mě za mě!" Ať chtěla nebo ne, tomu co jí řekla Jessica, věřila.
O několik dní později seděla Lina s dětmi u večeře, Nick se natáhl pro láhev kečupu, snažil se při tom nepohnout zlomenou rukou, a vymačkal si ho na talíř víc, než bylo přijatelné, a Leila s hnuseným výrazem sledovala, jak se její bratr láduje jedním párkem za druhým. "Asi budu vegetariánka," pronesla po chvíli a s vážným výrazem se podívala na svou matku. Lina se rozhodla to nekomentovat, ale Nick s plnou pusou namítl: "Ty si pitomá, Leilo." Načež začala další roztržka mezi bratrem a sestrou. "Uklidněte se a dojezte tu večeři." Lina je sledovala se založenými pažemi a odmítla večeřet. Po chvíli se Leila zase ujala slova: "Mami, táta se bude ženit? Teta Jessica říkala, že…" Lina jí rychle skočila do řeči a rázně se přitom zvedla od stolu: "Na to se budeš muset zeptat tatínka." Nemohla uvěřit tomu, že z toho Jessica udělala věc veřejnou.
Další den šla jako obvykle do knihkupectví. Měla plno práce s novými knihami, co přišly včera, rovnala je do regálů a hlavou jí běžela myšlenka na svatbu svého manžela. Bývalého, tedy. Poprvé se jí nepovedlo se u práce s knihami odreagovat. Když se blížila do cíle a plánovala, jak půjde mezi zákazníky a támhleté černovlasé ženě, co právě stojí u regálu s cestopisy, doporučí ten o Malajsii, přepadl ji majitel Reetings. "Promiň, Lino, že tě ruším od práce, ale mohla bys na chviličku ke mně?" ukázal rukou ke své kanceláři a pak tu ruku strčil zpět do kapsy u kalhot. "Jasně," odvětila Lina trochu podrážděně, že musí mluvit zrovna s ním. Ale to má za to, říkala si, že vzala tuhle tu práci v jeho pitomém knihkupectví!
Austin jí požádal, aby se posadila, a když to udělala, obeznámil ji napřed formálně s novinkami v obchodě, předal ji hotově mzdu za minulý měsíc, tak jak ho požádala, tak akorát pro její obálkovou metodu. Pak se zeptal na stav Nicolasovi ruky, na to, jak se děti mají a tak dále. Jako obvykle. "Co je ti, Lino?" zeptal se zmateně, když si všiml jejího kyselého výrazu. "Nic," odsekla naštvaně, protože se jí zase vloudila do hlavy vzpomínka na Austinovu zrzavou snoubenku. "Tak už běž domů, ty poslední dvě hodinky to tady bez tebe nespadne." "No, to jsem vážně ráda, že mě tady ani nepotřebuješ! Jak jinak!" rozkřikla se Lina, pořádně nahlas, kdyby náhodou neslyšel, zvedla se ze židle a vyšla ze dveří.
Lina si uvědomila, bohužel docela pozdě, že je jí to líto. Nikdy by si nepomyslela, že se Austin znovu ožení. I po rozvodu si byla jistá, že jsou tu jeden pro druhého, trošku, trošičku. A teď o něj měla už doopravdy přijít, kvůli nějaké zrzce. Nesnesla tu myšlenku a stále naštvaná se vydala do své ložnice pro Agathu Christie. Taky jí zrovna dneska musel dát volno, pomyslela si, dneska, když se ještě dobré dvě hodiny mohla uklidňovat mezi regály. Děti byly pryč. Jessica si vzala v práci volno na celý den a rozhodla se, že vezme dvojčata i Leilu s Nickem na výlet. Původně měli jet někam do zábavního parku, ale Lina přemýšlela nad tím, že ji děcka nakonec přemluvily ke dni na pláži. Tak jako tak Lina zůstala to odpoledne sama doma. Přečetla celou detektivku, udělala si rychlou večeři v podobě zeleninové omelety, a na uklidněnou zkusila ještě horkou vanu. Moc nepomohla. Oblékla si oblíbené olivově zelené šaty a rozhodla se, že by si měla pročistit hlavu na čerstvém vzduchu.
Procházela klidné večerní ulice, potkala kolegyni z práce a prohodila s ní pár slov. Ta dotyčná ani nezaregistrovala, že dnes Lina odešla dřív. Samozřejmě, řekla si Lina, samozřejmě, že nejsem důležitá, naopak jsem naprosto nedůležitá a přehlédnutelná. Po tomto uvážení vzdala bezcílné procházení a zakotvila v restauraci, kde byli onehdá s dětmi a Austinem. Objednala si pivo, které běžně nemohla ani cítit, a půlku šunkové pizzy, i když neměla ani trošku hlad. Tak tam seděla, koukala do prázdna, a okusovala šráfek pizzy. "Lino?" ozvalo se za jejími zády, a když se překvapeně otočila, pohlédla do tváře Austinovi. Jako by ho dnes už nebylo dost, pomyslela si a konečně spolkla právě kousaný kousek pizzy. Chvíli se na něj udiveně dívala, ale když už nic neřekl, otočila se zpátky a dál se věnovala pizze, odhodlaná si ho nevšímat. Cítila za svými zády, jak se Austin pohnul, a pak se posadil na židli proti ní. Přirozeně měl na sobě oblek, pro dnešek s červenou kravatou. "Lino," začal a prohlížel si ji v olivově zelených šatech, ale Lina už byla znovu natolik vyvedená z míry, že nedokázala jen tak mlčet, tak jako mlčela až do teď: "Dej už mi konečně pokoj, Austine! To mě jako sleduješ?! Dej mi pokoj, aspoň v mým volnu. Mně úplně stačí, že pořád musím poslouchat ty řeči o té tvojí dokonalé přítelkyni a chystané svatbě!" Plácla rukou do stolu, sáhla do kabelky a nechala na stole peníze za nevypité pivo a nedojedenou pizzu. Potom se zvedla od stolu a jednoduše odešla, říkajíc si, proč ona je vždycky ten, kdo odchází. Ona vlastně pořád jenom odchází…

Lina vyšla z restaurace a nepříliš nadšeně zjistila, že se rozpršelo. Dalo se to čekat, jelikož celé letošní léto bylo sucho a srpen obvykle přinesl nějaký ten deštík. Prohrábla kabelku a zjistila samozřejmě, že deštník nemá. Vydala se ulicí zpět ke svému domovu. Stmívalo se a Lina přemýšlela, jestli už jsou děti doma. Moc ji neutěšilo, když si uvědomila, že Jessica chtěla nechat Leilu s Nickem u sebe doma až do zítřejšího rána.
Bušilo jí srdce a vyčítala si, že na Austina vybalila to s tou svatbou. Prostě si nemohla pomoct a místo toho, aby na něj byla naštvaná, byla naštvaná zase akorát na sebe samu. Kdybych se s ním nerozvedla, říkala si v duchu, tohle bych nikdy nemusela řešit. "Bože!" vykřikla na prázdné ulici a spustily se jí slzy, o kterých doufala, že nejdou přes kapky deště vidět. "Je Vám něco?" přistoupila k ní žena, co se zničehonic zjevila na té prázdné ulici, asi stejného věku jako byla Lina. Viděla totiž, jak se Lina sesula nešťastně a bezmocně na mokrý chodník a schovala tvář do dlaní. Co se tak stará? Napadlo Linu jako první, ale zvednout ze země se od té neznámé dámy nechala. "Už je to lepší?" zeptala se Liny, když jí papírovým kapesníčkem utřela slzy i pozůstatky řasenky. "Ani ne," zasmála se Lina. Ano, připadala sama sobě směšná. A jak. "Já jsem Paula. Můžu Vám nějak pomoct?" zeptala se žena, stále stojící před Linou a mírně ji podpírajíc. "Carolina," podala ji Lina ruku a udělala krok pod ženin deštník. "Myslím, že mi není pomoci, ale děkuji."
Lina, ani nevěděla proč, řekla ženě, co se představila jako Paula, celý ten příběh s Austinem. Paula byla po dlouhé době prvním člověkem, kterému Lina dokázala věřit. Když se jí na deštěm studené ulici svěřovala, bylo to něco úplně jiného, než se svěřovat Jessice. S ní totiž šel člověk dobrovolně do toho, že to v následující půlhodině řekne komukoliv, koho potká. Pauliny hluboké oči říkaly něco jiného. A Lina jim věřila. "Kdybych ti mohla jakkoli pomoci, Carolino, zavolej," řekla Paula poté, co si nabídly tykání a do ruky jí vtiskla svou vizitku. "Lino!" ozvalo se Lině za zády, ale ona se neodvažovala otočit. Paula sledovala dění za Lininými zády s přimhouřenýma očima, jak se snažila vidět skrze kapky deště. "Říkala si hnědý vlasy a oblek s červenou kravatou?" zeptala se Paula, i přesto že Lina jí Austina nepopisovala. Lina pochopila. "Ano," pronesla zničeně. "Ano, bohužel."
"CAROLINO!" ozval se hlas znovu. "Já… asi musím," začala Lina, ale Paula odpověděla za ni: "Měla bys to jít vyřešit." Lehce do ní šťouchla loktem a napůl se otočila k odchodu. "Jo. Já vím." Lina vystoupila zpod deštníku a pak se poprvé otočila. Na ulici, dobré dva metry od ní (Lina ocenila, že si od ní nechává odstup), postával Austin. Vypadalo to, že celou cestu sem běžel, jelikož se vydýchával a nechal přitom na sebe pršet. Lina mu v duchu vyčítala, že si ničí ten nově vyhlížející oblek. To už byla celá ona.
Jedním pohybem ruky odstranila své vlasy z obličeje. Byly celé mokré a upatlané od pláče, přesně tak, jak Lina nenáviděla. Pomalým krokem kráčela k Austinovi, jako na popravu. Co mu má ještě povídat? Copak to už nestačilo? Po chvíli se jí Austin vydal naproti, takže uplynula chvilinka do doby, kdy zase stáli tváří v tvář proti sobě. "Takže," začala Lina, aby mu naznačila, že může začít mluvit. Přemýšlela přitom, zda Paula stále stojí na ulici za ní. "Takže," opakoval Austin a nepustil ani na okamžik její pohled. "Já si Carrie nebudu brát Lino, prostě nebudu. Odkud vůbec máš, že si ji mám brát?" zeptal se Austin klidným hlasem. Lina otevřela pusu překvapením a na okamžik oněměla. Cože? Znělo jí v hlavě a nechtělo to zmizet. Cože? Cože? Cože? "To… Jessica… Teda… Nevím. Já nevím, Austine! Už toho mám dost!" Lina byla zmatená a zase se jí vrátilo to naštvání, ze kterého ji Paula částečně dostala. "Čeho? Toho, že mi nejseš lhostejná a že se odvážím tě pozdravit? Toho, že… u mě pracuješ? Já, Lino, já bych pro tebe udělal cokoliv. Zaměstnal jsem tě, protože si potřebovala práci, ne proto, abych tě naštval! Takže, jestli si to budeš přát, klidně ti dám výpověď. Ale nemůžeš po mě chtít, abych si tě nevšímal! Vždyť jsi moje manželka," vyhrkl a jeho zvýšený tón hlasu a rozpřáhnuté ruce Linu překvapily. Nemohla si pomoct, zase v něm viděla Austina, pro kterého měla slabost, dvacetiletého Austina, kterého milovala. A teď řekl… řekl, že jsem jeho manželka? Ptala se sama sebe. "Teda ex-manželka," opravil se po chvíli, když mu došlo, co ze sebe vypustil. "Pojď někam dovnitř, nebo nastydneš," namítl a dal Lině přes ramena své napůl promočené černé sako. Lina nebyla schopná slova, stejně tak mu nebyla schopna odporovat. Přidržela si sako na ramenou a společně šli k jejímu domu. A někde daleko za srpovým deštěm se ozvaly blesky.
"Mrzí mě, že jsem ti ublížil," omlouval se stále dokola Austin a na tváři měl výraz nešťastného zmučeného psa. "Ublížila jsem si sama." Lina rozsvítila na verandě světlo a odemkla dveře. "To neříkej." Přijal od ní své mokré sako, ale místo toho, aby se měl k odchodu, stále postával u dveří, zatímco si Lina položila kabelku na stolek vedle telefonu a sundala si mokré sandálky z nohou. Pak se otočila k němu a čekala, až se otočí a sejde tři schody k brance. "Miluju tě, Lino," přistoupil k ní blíž a zkoumal její modré oči. "To neříkej." Lina zavrtěla hlavou a smutně se usmála, i když to neměla v plánu. Vlastně celá tahle skutečnost nebyla v žádném jejím plánu. Celé se to vymykalo kontrole. "Budu, protože tě prostě miluju," zasmál se Austin, jako by svým slovům nemohl uvěřit. Na okamžik se podíval k nebi, ke vzdáleným hvězdám, které šly s přestávajícím deštěm stále lépe vidět. V tom okamžiku si Lina prohrábla neusušené vlasy a plánovala, jak za pár minut vleze do sprchy. "Austine, měl by si jít," navrhla Lina, ale v hloubi duše jí bylo jedno, že tu postojí ještě o dvě minuty déle. I kdyby tu stál celou věčnost, opřený o futra…
"Já vím." Sklonil se a políbil ji. Lina se usmála. Celá situace byla proti pravidlům a ona to věděla. Ještě chvíli tam stáli a usmívali se jeden na druhého. Políbila ho zpátky a znovu, nemohla si pomoct. On ji miloval. A pak se to zase ještě trošičku víc vymklo z rukou.

Bylo zajímavé probudit se a ležet vedle Austina Reetingse. Bylo to krásné, řekla by si Lina, kdyby se neprobudila se zděšením a neviděla kolem sebe jeden velký zlý sen. "Carrie," řekla, i přesto že by přísahala, že Austin spí. "Carrie!" vykřikla, když si uvědomila podstatu toho slova. Austin se probudil, blaženě se na ni usmál a promnul si napřed levé a pak pravé oko. Zdálo se, že ji neslyšel. "Carrie," zopakovala znovu, rychle vstala a natáhla se na věšák vedle šatní skříně pro sametový župan. "No jo!" vykřikl Austin po chvíli, když to pochopil. Zabořil hlavu zpátky do polštářů. Lina začala zmateně pobíhat po své ložnici, jako by něco hledala a přitom dávno zapomněla co. "Sakra, sakra," opakovala stále, "co se to stalo??? To se nemělo stát!" "Lino! Uklidni se!" Austin se na posteli posadil a hledal kalhoty. "Lino, slyšíš mě?" Lina slyšela a zničeně dosedla na postel vedle něho. "To bude v pohodě. Prostě se s ní rozejdu. Tohle neřeš, jasný?" "Jak to nemám řešit? Jak to sakra nemám řešit?? Austine, jak?!" rozkřikla se rozhořčeně.

V kapse Austinových kalhot zapípal mobil. Lina by v tu chvíli přísahala, že to určitě byla Carrie. Austin se ale na mobil nepodíval, ani ho nevyndal z kapsy a dál přesvědčoval Linu, že je všechno v pořádku. Lina ho ale nedokázala ani poslouchat. Připadalo jí, že zklamala. Sama sebe.
Jako tělo bez duše se vydala napřed do koupelny, probudit se studenou vodou. Trochu doufala, že až si do obličeje chrstne ledovou vodu, probudí ji to a zjistí, že je ve své posteli, sama, a nic z toho se doopravdy nestalo. Jenže bohužel, nebyl to sen a Lina sestoupala s Austinem v patách schody do kuchyně. "Doprčic, děti!" vykřikla v půlce schodiště, prudce se zastavila a chytila se zábradlí. "Ehm…" začal Austin, ale netušil, jak pokračovat. "Mami?" ozvalo se z kuchyně. "Mami, už jsi vzhůru?" ozvalo se po sekundě znovu a Lina s Austinem uslyšely kroky blížící se k nim. Ani jeden nepromluvil.
"Nazdar, mami," řekl Nick jen tak mimochodem a přešel z dolní koupelny do obýváku, aniž by se na Linu podíval, v nezlomené ruce svíral videohru. Lina s Austinem stále stáli nehnutě na schodech, když z kuchyně vyšla Leila. "Mami!" usmála se a pak její pohled padl na otce. "Vy…?" zarazila se, "Takže vy…?" "Leilo, zlatíčko, takže už jste dorazili?" prolomila ticho Lina, sestoupala schody a objala svou dceru. Vzala ji kolem ramen a odvedla do kuchyně, zatímco cítila Austina těsně za sebou. "Mami," Leila se posadila na nejbližší židli a znovu se podívala z Austina na Linu a zpět, "vy se k sobě vracíte?" zeptala se s nadějí v hlase. V tu chvíli se v kuchyni objevil Nicolas. Propletl se dveřmi kolem Austina a plácl si s ním na pozdrav. "Co se řeší?" zeptal se své sestry, jejíž výraz byl více než zmatený. "Máma s tátou se vrací k sobě," odpověděla Leila pyšně a usmála se od ucha k uchu, jako by se jí splnilo její největší přání. Což byla možná pravda, pomyslela si Lina, když si prohlížela dceřin výraz. "Vážně?" zeptal se překvapeně Nick a v obličeji doslova zářil, když Lina uslyšela říct Austina "Jo." Pak Lina ucítila, jak se jí do tváře dere vážný výraz a červeň. "Ne, nevracíme se k sobě. Nic takového. Leilo, postav mi prosím tě vodu na kafe a Nicku… prášky," připomněla synovi jako každé ráno a sledovala, jak se výrazy jejích dětí i jejího ex-manžela mění v kámen. "No tak, Leilo," zopakovala a postrčila Austina na chodbu. Dala mu do ruky usušené sako a otevřela domovní dveře. "Nevolej mi."

Volat jí neměl, ale ona si z celého srdce přála, aby zavolal. Jenže se neměla co divit, říkala si pro sebe v kuchyni u stolu a ukousla si topinky, neměla to pokazit, děti ji budou nenávidět, zase to zvorala.

Červenec

25. srpna 2014 v 20:00 | Mája |  Musíš číst mezi řádky
Leila s Nickem měli prázdniny a většinu času trávili v přístavu s kamarády a dvojčaty od Jessici. Šestnácté narozeniny Lininy dcery se kvapem blížily, takže se v ředitelské kanceláři střádaly plány. Austin jí dal ten den volno. Lina pozvala Jessicu a společně se usadily u Austina, aby se mohli domluvit a všechno probrat. Jak se ukázalo, Jessica už měla plnou představu o tom, jaké by narozeniny Lininy dcerky měly být: "Carol, Leila mi říkala, že by si přála nějaký rodinný výlet. Nechtěla jsem tomu věřit, myslela jsem, že bude toužit po nějakém oblečení nebo šperku… však víš, něco dívčího, ale prý ne." "Výlet?" zamyslel se Austin, zatímco Lina zpustila: "No a co teda říkala, že by to mělo být za výlet?" "Ona neříkala nic konkrétního, prostě výlet… nebo si to chtěla nechat pro sebe." Lina se odvrátila od Jessici a mluvila už jen na Austina: "No tak se jí prostě zeptáme, co by to mělo být, co myslíš, Austine?" Ten se v křesle narovnal, znovu se mu při tom na břiše zkroutila tmavomodrá košile, u které si rozepnul dva horní knoflíčky, jelikož v kanceláři bylo vedro k omdlení. "Jo, zeptáme se jí."
"Víš mami… a tati," začala Leila opatrně ten večer, "přála bych si, abychom všichni vyrazili na Spinnaker tower na nábřeží Gunwharf Quays. Vždycky jste mi slibovali, že tam půjdeme všichni. No, a když už, tak bysme mohli i do toho námořního muzea, tam by rád Nick." Leila si zastrčila pramen blonďatých vlasů za ucho a poočku mrkla na svého bratra. A je to tady, pomyslela si Lina, společný rodinný výlet.
Lina se strachovala, čím dál víc. Rodinný výlet? To je to samé, jako by si přála potopu světa. To nemohlo dopadnout dobře. Nick se moc těšil do muzea a samou radostí si od matky vyprosil námořnickou čepici. A tak mu ji Lina slíbila. Leila s očekáváním odpočítávala dny do narozenin a každou chvíli volala tátovi, což se před tím opravdu nestávalo, aby se ujistila, že nezměnil názor, tak jako vždycky. Nezměnil.
"Hlavně musíš být šik," podotkla Jessica, když s Linou vymýšlela její narozeninový outfit. Kráčely po obchodu s oblečením, Jessica brala každou chvíli do ruky ramínko s halenkou nebo šaty a předávala ho znuděné Lině. Lina nenáviděla nakupování. "No, netvař se tak kysele, Carol!" vyčetla jí Jessica hned a podávala ji další ramínko. Pak ji násilím dovlekla do zkušební kabinky a donutila ji utratit hříšné peníze za smetanově bílé šaty. Jessice se to mluví, ona byla šik vždy. Měla na to jak povolání, kam to pěkné oblečení nosit, tak peníze na útratu. Jessica byla moderní žena s bankovním účtem, kdežto Lina těmhle účtům nikdy nevěřila. Preferovala obálkovou metodu, takovou jakou ji kdysi naučila maminka. Takhle měla přehled a vyšly jí peníze i na školní oběd pro děti i na potřebné pravítko nebo sešit.
Lina nebyla jediná, kdo se rozklepal při každé myšlence na narozeninovou výpravu. Austin, ač by to nikdy nepřiznal nikomu jinému, natož sám sobě, na tom byl stejně. Nervózně sháněl tu nejhezčí kravatu a přemýšlel, co si asi vezme Lina. Poněvadž pokud si Lina vezme zelené šaty, ty olivové, které jí tak sluší, on si nemůže koupit modrou kravatu. To ne, to by bilo do očí.

Jedinou útěchou v této šišaté době před narozeninami byly Lině knihy. Když bylo nejhůř, když už nezvládala práci nebo děti, zalezla si na terasu s knihou v ruce a bylo jí blaze. Přečetla svou nejoblíbenější knihu od Meg Cabotové a musela si přiznat, co s ní ty knihy dělají. Nejen že je poté šťastnější, ale i lépe zvládá každodenní život, který byl teď, když děti rostly a rostly, čím dál těžší. Nicolas Lině předevčírem řekl, uprostřed klasické večerní rodinné hádky, kdy jsou jasní vítězové děti a ne Lina, že chce k tátovi, a že když mu nedovolí k němu jít, tak uteče. Poté Lina probrečela hodinu zamčená v koupelně, nepomohla ani koupel ani vonné svíčky, ale detektivka jí z toho dostala. Hned se cítila klidnější. Leila byla naštěstí zrovna v ty dny v sedmém nebi, nejen z očekávaných šestnáctin, ale také z nového kluka, kterého Lina neměla šanci poznat. Když se o něm dozvěděla, samozřejmě čirou náhodou od Jessici, trošku podrážděně se zeptala Leily: "A ten tvůj kluk, co je to zač? Neměla bych ho náhodou znát?" Ale Leila jen odsekla, že když to nezajímá ani tátu, co to má co zajímat ji. "A mám to," pomyslela si Lina v tu chvíli a snažila se si zachovat klidnou tvář.

Obávaný den přišel. Leila měla od rána skvělou náladu a k snídani si nechala udělat palačinky. Nick připomínal Linin slib, že mu koupí námořnickou čepici. A Austin zazvonil u dveří přesně v deset hodin. Rozhodl se pro kravatu vínovou, protože vědět, že je to Linina oblíbená barva, tedy doufal, že stále je. "Leilo, jdi otevřít a ty si Nicku nezapomeň vzít ty prášky na alergii, vím, žes je včera neměl! Za minutku jsem dole!" křikla dolů Lina, zatímco se šlechtila před zrcadlem. Přetřela si rty rtěnkou, naposledy prohrábla vlasy, zkontrolovala, jestli je mašle šatů dobře zavázaná a seběhla schody za nimi. Stáli v pozoru, připraveni čelit tomu, co se bude dít, oblečení nažehlené a úsměv na rtech. Ten Austinův se ještě zvětšil, když uviděl po schodech přicházet Linu. Připomnělo mu to maturitní ples…
Lina na poslední chvíli předělala plán a kvůli Nickovu naléhání byla první zastávka v námořním muzeu. S úžasem v očích si prohlížel všechny ty lodě a Austin mu byl v patách, vyprávěl mu, co o lodích věděl a vysvětloval k čemu je tohle a k čemu tohle. Leila ochotně cupitala za nimi, odhodlaná se celý dnešní den usmívat. Lina lodím nerozuměla. A nerozuměla ani Austinovi. Vypadalo to, jako by od jejich společného žití neuplynul ani den, jenže pak Austin udělal něco, co celou Lininu myšlenku převrátilo vzhůru nohama. Třeba to, jak trávil čas se svými dětmi, což rozhodně tak intenzivně neřešil, když se narodily a dokonce ani pár let potom, před rozvodem. Lina si poprvé uvědomila, že mu ten rozvod asi prospěl.
Když už měl Nick na hlavě slíbenou čepici, mohli se vydat dál. Austin je vzal na oběd do pizzerie v přístavu, děti si objednaly své oblíbené pizzy, zatímco Lina zůstala u salátu a vzpomínala na nedávnou piknikovou večeři s Austinem. Proč to udělal? Když se na něj teď poočku podívala, v jedné ruce držel kousek pizzy a v druhé mobil. Něco řešil a jeho prsty lítaly po tlačítkách, píše esemesku, usoudila Lina.
Během oběda se Austin přesunul do všedního světa. Odpovídal na dotazy zaměstnancům knihkupectví i zákazníkům a psal také Carrie, své nové přítelkyni.
Čekala je návštěva věže. Leila se u ní napřed chtěla vyfotit, takže přešli na most, ze kterého byl na Spinnaker tower nejlepší výhled. A Austin ji vyfotil spolu s Nickem, na očích sluneční brýle a oba dva se usmívající od ucha k uchu. "Hej, tak teď vy dva. Ať mám památku," poručila Leila a naaranžovala si rodiče k zábradlí mostu. Lina se prkně postavila vedle Austina a doufala, že to bude rychle za ní, což ji Austin moc neulehčil, když se z popudu Leily vžil do role umělce, který se fotí s fanoušky, a láskyplně objal Linu kolem ramen. Očekávalo by se, že Lina znervózní, ale ona se začala smát tak, že fotka vyšla tak jak měla. Vtipná momentka rodičů, které děti utrápí svými nekonečnými bláznivými nápady. Fotit pospolu rozvedené rodiče? Ano, to se v hlavě může zrodit jenom Leile.
Chystali se z věže po schodech dolů. Napřed nadšený Nick, pak usměvavá Leila, unavená Lina a nakonec Austin, jako poslední dobou pokaždé, zase nad věcí. Austin dal Nicolasovi do ruky foťák a ten se pustil do zaznamenávání každého jejich kroku. Fotil výhledy z věže, fotil svou rodinku… "ÁÁÁ, mamííí, pomoc!" slyšeli ječivý hlas a než si uvědomili, že jde o Nicka, byl on už dávno zase na nohou. Zbývalo posledních pár schodů, když se Nick otočil, aby udělal ještě jednu fotku: rodina schází ze schodů. A prostě spadl. Lina, strachy bez sebe, se protlačila kolem Leily s vytřeštěnýma očima, a našla Nicolase, jak se staví na nohy, neustále opakuje "Au, au." a drží si ruku. "Cos to dělal, proboha?! Co je ti?" Lina ho posadila na lavičku o kus dál a snažila se dělat, co mohla, aby svému synovi nějak pomohla. Nick se snažil nebrečet, i přesto jak moc ho ruka bolela. Pak přišel na řadu klidný Austin, který se ale napřed, jako správný rodič, rozkřikl na Nicka: "Vidíš, co děláš? Copak se neumíš koukat na cestu? A dej se ten foťák, už toho bylo dost." Ale o vteřinu později už uklidňoval Linu: "Neboj, to je dobrý. Vezmu ho na pohotovost, oni se mu na to kouknou." Jak tam tak nešťastně stála s rukama založenýma a slzami v očích, objal ji a políbil ji na tvář. Leily tón hlasu říkal, že si stěžuje, po tvářích jí tekly slzy a objímala svého brášku. "To jsou ty nejhorší narozeniny! Chudáčku, bolí tě ta ruka? Nebolí tě ještě něco? Jseš si jistej, že jenom ta ruka?"
Leila šla domů, Austin rychle doběhl pro své auto a Lina ho přesvědčila, že s ním a s Nickem jede taky. Nemocnice byla na druhé straně města, ale byli tam autem za pár minut. Když byl Nicolas v místnosti s rentgenem, seděla Lina sklíčeně na chodbě na lavičce, hlavu v dlaních. Jen co uslyšela přicházející kroky, zvedla hlavu. Austin donesl dvě kávy z automatu a jeden kelímek jí podal. "Neměl si mu dávat ten foťák," namítla Lina a kávu držela střídavě v jedné a v druhé ruce. "Nemohl jsem vědět, jak to dopadne," odsekl Austin naštvaně a dosedl vedle ní. O deset sekund ticha později doplnil: "Promiň mi to." "A měl si jít po těch schodech první. Mohl si ho chytat," namítla znovu, ale věděla, že už mu prominula. Austin se na ni podíval a poznal jí to v očích. Oba se rozesmáli. "Ty promiň," nadhodila, ale s tím Austin zarytě nesouhlasil: "Ty se nemáš, proč omlouvat. Slyšíš, Lino, přestaň s tím. Neomlouvej se!"
V následující půlhodince čekání mluvili o knihách. O novinkách i svých oblíbených starších kusech a Austin prohlásil, že až bude obchod renovovat, všechny detektivky Agathy Christie dá jí, klidně i Sherlocka. Jak dobře věděl, že je zbožňuje. Když se dalších pět minut Nick neobjevil, usoudili, že bude zřejmě víc zařizování. "Už to tady nevydržím, jdu se projít," prohlásila Lina a doufala, že na obchůzce čekárnami narazí na nějaký dobrý čtivý časopis, kterým by se aspoň trochu uklidnila, i když Doyle nebo dokonce jedna ze sester Bronteových by byli mnohem lepší. "Jdu s tebou. Tohle to nemocniční papírování a fronty znám. Dřív než za patnáct minut z té místnosti nevyjde." Austin se k ní přidal a ona musela na časopis a klidný kout ke čtení zapomenout.
"Lino… uvažovala jsi někdy nad tím, jaký by to bylo, kdybychom se nerozvedli?" zeptal se Austin během rozhovoru o práci, dnešním počasí a včerejších zprávách, které Lina neviděla. "Proč se ptáš?" zarazila se a neopovažovala se na něj podívat. "Chybíš mi, dřív to tak moc nebylo, ale teď vážně jo." Na tohle nevěděla, jak odpovědět. Jenže mlčení znamená souhlas… "Ale jsme rozvedení. Takže…" Lina se zarazila a přemýšlela, co říct. Takže? Takže co? "Co si chtěla říct?" zeptal se Austin po minutě ticha. "Ale nic." Procházeli tichou chodbou a Lina pátrala v paměti, kdy tu byla naposledy, aby nemusela přemýšlet nad tím, co se nabalilo kolem ní a Austina. On se zastavil a Lina instinktivně taky. Stoupl si před ni, vzal jí z ruky prázdný kelímek od kávy a hodil ho do koše vedle nich, stejně jako ten svůj. Lina se cítila neobvykle klidná v jeho přítomnosti, tak klidná, že jí to samotné začalo připadat divné. Když se odvrátil od koše, její pohled se střetnul s jeho. Dokonalá chvíle pro to, aby ji políbil, přesně tak to bylo v tom posledním románu, co četla.

Ozval se hlas sestřičky, která je volala. "Zlomený zápěstí, přijďte s tím za týden na kontrolu," vychrlila, když se rychle vrátili do reality, a vrazila Lině do ruky pár papírů. Austin si od ní papíry vzal, pečlivě je přečetl a podepsal, Lina vzala posmutnělého Nicka opatrně kolem ramen, aby mu náhodou ještě víc neublížila, a odváděla ho k východu z budovy. Austin je odvezl domů a rozloučili se.