Červenec 2014

(Ne)obyčejná duše - díl 13.

30. července 2014 v 14:59 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Večer jsem na večeři nešla. Nemohla jsem se podívat Elišce do tváře a zároveň jsem nemohla riskovat, že je uvidím zase spolu. Sešla jsem dlouhé venkovní schody a dostala se tak k bazénu a baru. Barman, Mário, měl na hlavě slaměný klobouk, ovázaný duhovou mašlí, naléval dětem v plavkách pomerančové džusy do sklenic s barevnými míchátky, a když mě uviděl, pobaveně se usmál. Asi mu o mém příjezdu už šéf řekl, ale já se u Mária v baru ještě nestavila. Zamávala jsem mu, obešla bazén a vyšla bránou na ulici. Zprava přijížděl na kole malý kluk, zleva jsem uviděla starší pár s osuškami přes rameno. Vraceli se z pláže právě včas na večeři. Zahnula jsem vlevo a po kamenité cestě se dostala až k moři.
Pláž se vylidnila, majitelé lehátek právě zavírali slunečníky a sbírali do krabice zapomenuté ručníky a potápěcí brýle hostů. Obešla jsem lehátka, hrady z písku a pár velkých balvanů až se přede mnou objevil útes a malá zátoka. Moc lidí o ní nevědělo, tedy turistů, tudíž si jí místní užívali a cenili. Směli sem psi, kočky a všelijaká jiná zvířátka, děti se schovávaly do jeskyní pod útesem, nebyly tu žádná lehátka, za která byste platili přehnaný peníze, a hlavně tu byl klid. Posadila jsem se na kámen a naslouchala šumění moře, užívajíc si, že mám zátoku sama pro sebe. Sledovala jsem zapadající slunce, a vlny, jak se opírají o skalnatý útes. Moře tady bylo průzračně modré s trochou řas. Hned po olivových hájích to bylo mé nejoblíbenější místo tady.
Mé rozjímaní a klid vyrušilo čmuchání nějakého psa, který se snažil přeskočit velké balvany, aby se dostal do zátoky. Někdo na něj zakřičel "Hop!", pes skočil, proběhl zátoku, očmuchal každý kamínek, vyválel se v písku a zamířil ke mně. Nepříliš nadšeně jsem poznala psa, kterého si Claiřina rodina vzala předminulý rok z útulku, tudíž nebylo těžké poznat, kdo je tím jeho páníčkem.

Zanedlouho po psovi přeskočil balvany Jack. Na sobě měl bílé tílko a modré džínové kraťasy a jeho ruce zdobily gumové náramky, které byly jeho součástí už od té doby, co ho znám. Zamával mi, a když přišel blíž ke mně, lehce mě objal a dal mi pusu do vlasů. Zatřásla jsem se. Tahle situace byla divná a neměla jsem z ní dobrý pocit. "Co ty tu děláš? Takhle večer máme zátoku s Jamiem vždycky sami pro sebe," usmál se na mě Jack a vypadalo to, že má z mé společnosti radost. Aha, Jamie, skoro bych zapomněla na pejskovo jméno. "Neměl by sis zátoku takhle přivlastňovat," to bylo to první, co mě napadlo, abych řekla. "Ale, ale no ták. Já to tak nemyslel. Přece." To jeho Přece bylo jen jeho. Nikdy neříkal Přece uprostřed věty, jeho Přece bylo věta samostatná. Prostě Přece. A jeho rodná angličtina tomu jen dodávala na intenzitě. "Pojď s náma do vody," vrhl na mě natěšený pohled, jedním pohybem si sundal bílé tričko, a pak zapískal na Jamieho. Labrador zlatavé barvy za ním ihned přiběhl a nadšeně se vrhl do vln. Sledovala jsem, stále ještě ze svého kamene, jak jde Jack za ním, jak se otřese při prvním střetu se studeným mořem, ale pokračuje dál až má mokré džínové kraťasy. Vyloví ze dna kulatý kámen a hodí ho do moře o pár metrů dál. Jamie se vydává za kamenem, zatímco se Jack otočí zpátky ke mně. S překvapeným výrazem zjistí, že jsem dosud neopustila své místo. Tak opustí vodu, písek se mu lepí na nohy, a dojde zpátky za mnou. Popadne mě do náruče, vlastně ani nevím jak, a běží se mnou do vody. "Nezůstaneš suchá. Přece." Směje se a jeho gumové náramky se mi lepí na kůži. Ze začátku kopu nohama a chci, aby mě sundal. Jenže vím, že to nemá cenu. Když si Jack něčeho umane, tak to tak prostě bude. Jeho ruce jsou teplé, i přesto, že byly ve studeném moři. Teplé dlaně mě uklidňují. Čekám, že mě do vody hodí. Že tam spadnu, jako těžký pytel brambor, a utrpím ten prvotní šok studené vody. Ale to neudělá. Jemně mě položí na hladinu. Nohama najdu pevnou zem a trošku uklouznu, ale on mě chytí a naše těla se k sobě přilepí. Jsme k sobě tak moc blízko, pomyslím si, že tohle by byl přesně ten okamžik, kdy bych se měla probudit ze snu. Rychle zamrkám. A Jack zavolá na Jamieho.

IV.

30. července 2014 v 14:57 | Mája |  Na planetě jménem Flora
"Copak jsi úplně pitomá, Klaudie?! Málem jsem dostala infarkt!" zlobí se maminka nad mým úprkem z obchodu. Zazvoní telefon a maminka polekaně nadskočí. Po pár nekonečných vteřinách se odváží telefon vzít. "Ano?" "Josefíno! Josefko!" zakřičí na mámu někdo z telefonu, a já po chvíli poznám, že je to táta. Proč nám volá, když má být za hodinu doma? "Co se stalo?" vyhrkne máma zděšeně. "Tohle už mi víckrát nedělej, že nikdo nebude doma! Měl jsem o vás hrozný strach, když nikdo nebral telefon!" slyším tátu křičet do telefonu, zatímco ho máma, stále v klidu, uklidňuje, že se nic nestalo.

Na Floře žiju už šestnáct let. Za tu dobu se toho tolik stalo i nestalo, že už to ani na prstech jedné ruky nejde spočítat. Měli jsme tu několik povodní, dokonce i ty způsobené oceánem. Tenkrát to s sebou vzalo tolik životů, že nad tím plakala celá země. I v naší hodné Slovanii se děla občas nějaká smutná vražda, nebo bouračky na silnicích. Žádná říše nemůže být dokonalá, i když by moc chtěla, a tak není dokonalá ani Slovanie. Jenže v tuhle dobu mám pocit, že se vše stálé ztrácí lidem před očima, jelikož spiknutí jedné pevniny proti druhé je absolutně nemyslitelné. Nebo spíš bylo. Myslím, že ten kdo Floru stvořil, s tímhle nikdy nepočítal. Neuzpůsobil Floru pro válku.
Smutně se zadívám oknem ven, vidím domy, za jejichž zdmi se řeší jediné: co s námi zítra bude?

Následující týden se skrývám doma, je naprosto vyloučené, abych vyšla na ulici. Lidé se rozhodli mluvit otevřeně tak, jak je ve Slovanii zvykem, a říkají si všechno, protože každý má právo znát pravdu. Takže je veřejně známé, že Germanie zaútočí. Možná zítra, možná za měsíc, to nevíme. Zaútočí, protože chce konečně zabrat naše území, aby měla dostatek prostoru a možností dobývat vesmír a zdokonalovat své jaderné… věci. (Moc se v tom nevyznám.)
Po tomto týdnu skrývání, se do ulic vydávají naší vojáci, ta troška, kterou máme, za účelem hlídat, zda jsou lidé v bezpečí svých domovů, a hlídat také břehy Slovanie, protože podle nejnovějších zpráv, mají s útokem začít germánské lodě. (My také máme lodě, ale na válku lodí to nevypadá.) Tohle řekl mě a mamince jeden z těch vojáků, který se stavil u nás doma.

Za velké letní bouřky zaklepe na naše dveře sama paní prezidentka. Jsem tak ohromená, že nemůžu ani promluvit. Jen na ní tak zírám a poslouchám. "Omlouvám se, že vás vyrušuji, paní Hrubešová, ale váš manžel… váš manžel byl raněn. Dnes ráno zaútočili germánská letadla na budovu pro výrobu zbraní, kde vypomáhal a váš manžel je nyní v hlavní nemocnici," paní prezidentka polkla a měla se k odchodu, zřejmě oznámit tuto zprávu dalším rodinám zraněných. "Počkejte, já jdu taky," vyhrkla zděšená maminka, a zatímco jí slzy stékaly po tváři, popadla velký červený deštník a kabát. "Ne, nemůžete. Zůstaňte s dcerou doma. Oni vás za ním stejně nepustí… navíc, vyjít na ulici je více než nebezpečné."

(Ne)obyčejná duše - díl 12.

29. července 2014 v 21:19 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Ten den jsem se už v kavárně znovu nezastavila. Bála jsem se, že by se mnou Claire chtěla jít zase do hotelu, a věděla jsem, že jí o tom, co se stalo dopoledne, říct nemůžu. Vrátila jsem se na oběd do hotelu sama. Rodiče byli s Valentinou v Kerkyře, jak plánovali a tak jsem čekala, že uvidím alespoň Elu, jenže ani ta nebyla v dohledu. Jako předešlý den jsem pomáhala v kuchyni, k mému překvapení se Susan odebrala domů díky bohu ještě před obědem. Ophelia vyprávěla jeden vtip za druhým a tak nám šla práce rychle od ruky. "Co je ti?" zeptala se mě asi pětkrát Rose, ale já pokaždé odpověděla, že jsem v pohodě. Když jsem nad tím pak přemýšlela, vlastně jsem doopravdy v pohodě byla. Byla jsem Jackem doslova okouzlená od chvíle, co se otočil na posteli a podíval se na mě.

Když jsem se po obědě vydala do apartmánu, uviděla jsem Elišku sedět na schodech, opřenou o rameno toho kluka, co mě zachránil při pádu ze schodů. Když mě zpozorovala, zvedla se spolu s ním a vydali se ke mně. Chtěla jsem utéct, ale moc zdvořilé by to nebylo. Snažila jsem si udržet vážnou tvář. "Ahoj, ségra. Ráda bych ti představila Romana." Kluk se usmál a místo, aby mi po česku podal ruku, chytil mě za ramena a letmo mě políbil na obě tváře. O to víc mi vyrazilo dech, když rodilou češtinou dodal: "Těší mě, Anno, že tě poznávám." Z očí mu svítily poplašné jiskřičky, které jako by říkaly, že mě zas rád vidí, ale navenek Roman nedal nic znát. Přemýšlela jsem, jestli ho v tom mám podporovat a dělat, že ho vidím prvně v životě, ale nakonec jsem se zachovala tak, jak mi to v danou situaci přišlo vhodné: "Ahoj, Romane. Tak tě zase ráda vidím. Dík, žes mě nenechal ležet na těch schodech a… máš vážně neuvěřitelný anglický přízvuk! Až bych si myslela, že si vážně Angličan. No nic, doufám, že si na mou sestru hodnej, protože přece jen je to moje sestra." Na svou řeč jsem byla docela pyšná. Obešla jsem je a zamířila ke dveřím apartmánu, Eliščino Vy se znáte? tak zůstalo bezpečně za mnou. A jediné nad čím jsem teď mohla uvažovat bylo, proč tak hezký kluk musí být zrovna Čech. Uvědomím si, že přesně tohle jsem si přece přála, když jsem ho viděla poprvé…

(Ne)obyčejná duše - díl 11.

29. července 2014 v 16:06 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
"Jacku, ahoj," ozvu se ode dveří. Překvapeně se převalí na druhý bok, promne si oči, pak se na posteli posadí a dlouze se mi zahledí do očí, pohledem jako bych se zbláznila, že zrovna já chodím do jeho pokoje. Pak mu to dojde. "No, jo. Máma říkala, že přijdeš," ani se neobtěžuje pozdravit, "O co de?" zeptá se beze stopy zájmu. Cestou sem jsem si připravovala řeč o tom, jak by měl nechat toho neustálého učení, jak by si měl užít prázdniny… jenže teď jsem si nemohla vzpomenout ani na jedno slovo. Stála jsem tam a ztrácela se v jeho zelenkavých očích. Byly tak krásné.
Když jsem ani po pěti minutách nepromluvila, zvedl se z postele, shrábl z psacího stolu popsané papíry, já sledovala, jak přistávají na hromadě knih na zemi, a plechovky začal házet do odpadkového koše umístěného pod stolem. Pak odsunul židli od stolu. "Posaď se," ukázal na ni, počkal, až si opravdu sednu, a pak se posadil na postel proti mně. "Připravuješ se na vejšku?" zeptala jsem se, přestože jsem odpověď znala. "Jo. I když si máma ještě furt myslí, že mě dokáže přemluvit ke změně školy. Jak vidíš, prokousávám se doktorskejma knížkama." "Já vím, tvoje máma o tom mluvila. Trápí jí to," špitnu, protože mám strach, že na mě každou chvíli zaútočí-sedí na kraji postele, nakloněn dopředu, s podrážděným výrazem, jako kdyby se na mě měl každou chvíli vrhnout a rozsápat mě. "Nemá jí to co trápit!" skoro vykřikne a rychle se postaví na nohy. Přejde k oknu a dívá se na prázdnou silnici před domem. "Jasný," odseknu, tentokrát podrážděná já. "Nepůjdem se projít?"
Jdeme po silnici, vedoucí olivovým hájem, kterých je na Corfu jako much (nebo spíš jako komárů). Jít se projít jsem navrhla já, ale už v tom nějak poztrácím ten smysl. Je takové ticho, že jediné, co si z toho může Jack odnést je pročištěná hlava. "Neposadíme se?" prolomí ticho a ukáže na starou lavičku pod jedním z olivovníků. "Jasně," odpovím až příliš rychle, rukou smetu z lavičky pár olivovníkových listů a unaveně si opřu záda. Lavička pod námi zakřupe a já se ihned zase narovnám. "Klid, klid. Dneska ještě nespadne." Proti své vůli se zamyslím nad tím, s kolika dívkami už tady asi byl a kolikrát tuto frázi pronesl. Jack si ležérně položí paži na opěradlo za moje záda, natáhne si nohy a zadívá se skrze stromy na oblohu. Je dnes zase modrá jako moře, bez mráčku. Kolem projede starý červený nákladáček a jeho řidič na Jacka zamává. "Tenhle kluk se mnou hraje fotbal," podotkne jen tak. "Takže ty ještě pořád hraješ?" chytnu se známého tématu k hovoru. "Jo, ale napřesrok už asi skončím. Chci se vejšce věnovat naplno a zůstat přes rok na pevnině," podívá se na mě, a i když se dívám před sebe na prázdnou silnici, cítím na sobě jeho pohled ještě dlouho.

Po hodině konverzování zjistím, že těch společných témat je mnohem víc než jsem si myslela. Když probíráme Claiřinu novou brigádu v kavárně, Jack udělá manévr, který bych nečekala. "Máš strašně hezký oči." Chvíli na něj nechápavě koukám, pak sleduji, jak se celým tělem přiblíží ke mně a políbí mě na rty. Chutná po coca cole a mě na okamžik napadne, že jsem si neměla brát na sebe to obyčejné bílé tílko.

III.

29. července 2014 v 16:04 | Mája |  Na planetě jménem Flora
Druhý den se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o jaderném útoku na Slovanii. Nebo alespoň to si žáci mysleli. Pak přijde paní učitelka, umlčí je a celá zamračená a zamyšlená se usadí ke svému stolu. Noviny samozřejmě četla, to je nám každému jasné, a asi se dívala i na televizi. Ale mlčí, zarytě mlčí. Jako kdyby věděla něco, co nám nemůže nikdy říct.
"Hej!" zakřičí na mě Bruno, když se chystám do školní jídelny na oběd. "Copak?" otočím se napůl vyděšeně a napůl spokojeně, že se mnou chce mluvit. "Ty se ptáš?" pronese sarkasticky a oba počkáme, až nás doběhne i Doubravka. "Lidi, mám něco novýho," udýchaně zastaví před námi a vyděšeně těká očima chodbou. "Ale tady vám to vážně říct nemůžu… je tady moc lidí." Opustíme školu, necháme oběd obědem a vydáme se do nedalekého opuštěného parku.
"Takže…" řekne nedočkavě Bruno a pobídne ji, aby začala. "No však víte, jak můj táta pracuje na ministerstvu. Točí se kolem něj tolik informací a novinek…" "Přejdi k věci," naléhá Bruno a tak Doubravka pokračuje: "Je to mnohem horší než jsme si mysleli. Teda já určitě taky nevím všechno, poslouchala jsem za dveřmi asi dvě hodiny v kuse, když táta přišel domů a mluvil s mamkou, takže jsme možná něco špatně slyšela, ale… Je to hrůza!" odmlčí se a v očích se jí zalesknou slzy. Chytím ji za ruku, aby věděla, že jsem tam s ní a ona odhodlaně pokračuje: "Germanie chystá útok na Slovanii, to je jasné. Jenže ona má nějaký zbraně, asi jaderný… nebo tak nějak, který mi ani zdaleka nemáme. My je ještě ani neobjevili! Vždyť víte, že co se zbraní týče, jsme totálně zaostalí. A tak se nemáme ani jak bránit pokud opravdu, což je celkem jisté, zaútočí," Doubravka ukončí svou řeč tím, že schová hlavu do dlaní a rozpláče se. "Moment… a co tedy budeme dělat. My, Slovanie?" zarazím se a Bruno vyhrkne: "No jsme v čudu, copak to nechápeš Klaud?" Nechápu.

Představa, že se z naší planety Flory stane jedno velké bojiště, kde je jistým vítězem diktátorská Germanie, mě ubíjí. Takhle to s Florou skončit nemůže, to je nám jisté všem.
Třetího dne už o tom mluví celá země. Lidé začínají panikařit a ministerstvo spolu s paní prezidentkou střádají plány, jak z toho ven, nebo jak zvítězit. Přičemž to první je určitě lepší řešení. Ale tohle říkají noviny: "Lidé, nebojte se, válka nebude. Naše paní prezidentka to nenechá zajít takhle daleko!" Jediné, nad čím ale já přemýšlím, je to, co si o tom asi DOOPRAVDY myslí paní prezidentka.
Ráno volal mým rodičům ředitel školy s tím, že dnes ani po dobu následujících pár dnů nemám chodit do školy. "Je to tak lepší," řekl mi táta, když telefonát skončil. Rodiče mě nechtějí pustit ven, že prý to není bezpečné, ale já se prostě musím setkat s Brunem a Doubravkou, musíme něco vymyslet. Táta musí do práce, ale maminka zůstává se mnou doma. Prohlásí, že musíme rychle do potravin koupit zásoby jídla, než všechno vyprodají. Táhne mě s sebou, a zatímco vyčkává v dlouhé frontě u pokladen, uteču zadním vchodem ven. Sejdeme se na náměstí.

"Moji rodiče jsou oba v práci, takže ani neví, že jsem venku," svěří se Bruno s pohledem zabořeným do země, jak je mu trapně. "Já mámě z domu utekla," pokračuje tentokrát Doubravka, "Nechce mě pustit vůbec nikam, skoro ani na záchod. Všechno, co teď doma slyším je buď nebezpečné, příliš riskantní nebo nemyslitelné. Táta včera z ministerstva ani nepřišel domů a mamka říkala, že má prý spoustu práce. Ale já vím, že tak akorát vymýšlí, jak vyhrát, já to vím!" vyhrkne rozhořčeně. "Ale je to ve stádiu, kdy už nemůžou dělat nic jiného. Z tohohle se nevykroutíme, nebo snad jo? Bruno, co si o tom myslíš?" zeptám se ho, a pozoruji, jak neochotně zvedá hlavu od země, ve tváři ztracený výraz. "Já nevím, Klaud, já nevím." Když už neví ani Bruno, je to zlé. Čeká nás velmi těžké období, pomyslím si, pokud nás vůbec nějaké čeká… Tuhle myšlenku se donutím rychle zahnat.

II.

28. července 2014 v 16:01 | Mája |  Na planetě jménem Flora
"Prosím tě, co to tam zase děláš?" křikne na mě maminka z chodby a já rychle zaklapnu blok. "Ehm, nic." Nenápadně strčím blok pod sešity ze školy a vyjdu z pokoje. "No vlastně už musím jít. Mám se s ostatníma sejít na náměstí už za pár minut." Nazuju si tenisky a zmizím z domu, ještě než maminka stihne něco dodat.
Usadíme se na obrubník kolem Mírového sloupu uprostřed náměstí. "Už jste četly dnešní noviny?" zeptá se Bruno a tváří se děsně vážně, jak má tak v oblibě. "Ne. Něco novýho?" opáčí Doubravka a už po několikáté si utáhne culíky. "Myslíš, že kdyby nic novýho nebylo, ptal bych se vás?" stále se Bruno tváří důležitě a tak radši nic nenamítáme a necháme ho mluvit: "No prostě, dneska po obědě donesl táta domů noviny a strašně se u toho zlobil. Když se zavřel u sebe v pracovně, šel jsem se podívat, co je v těch novinách tak strašnýho a… našel jsem tohle." Vytáhne z kapsy u kalhot zmuchlaný útržek vytržený z novin a opatrně ho rozbalí. "Mají v plánu útok, naše prezidentka neobvykle mlčí." Předčítá Doubravka nahlas titulek článku. "To je divný." Zamyslím se, když si článek dočtu. "Jo, taky si myslím. Paní prezidentka je dobrej člověk, nikdy neudělala nic špatnýho… tohle je hloupost. Nechápu, proč by se měla spolčovat s Germanií." Namítne Doubravka a protočí svými panenkami. "No, jak myslíte. Ale upřímně: myslíte, že kdyby o nic nešlo, psali by o tom noviny?" předhodí nám Bruno další otázku, na kterou se radši neopovažujeme odpovědět.
Když dorazím domů, běží televize. Už z chodby slyším slova boj, prezidentka, území a ústup. "Je to tak zlé?" pronese maminka v domnění, že jsou s tátou doma sami. "Mami? Co se stalo?" nevydržím celodenní napětí a přiběhnu do obýváku. "Ale…" začne, ale odmlčí se. "Mami, hlavně neříkej, že se nic neděje. Jsou toho plný noviny i město. I hluchý by si toho všiml." "Pojď sem." Zaklepe táta na místo na gauči vedle sebe. Poslušně se posadím a přitáhnu si kolena k bradě. "Klaudie, není to tak zlé, jak to vypadá. Určitě ne. Vždyť víš, že to vždy nějak vyřešili. Tohle se taky vyřeší. Myslím, že se jen jedná o nějaký problém ze strany Germanie, který se ale obratem vyřeší." Pohladí mě táta po vlasech, ale já nevím, jestli mu můžu věřit.

Zavřu se u sebe v pokoji a vyndám blok zpod sešitů. Opatrně nalistuju další volnou stránku a popadnu tužku.

Nejsem si jistá, jestli nakonec Germania přeci jen není ta špatná. Asi, snad, možná. Jestliže na nás chce nějak zaútočit, myslím, že se nemáme jak bránit. My nevyrábíme zbraně, nemáme tu jadernou energii, využíváme jen tu vodní a větrnou, a už vůbec nepatříme mezi ty, kteří se perou. Nikdy jsme se za svá práva a styl života nemusela s někým přít. Ano, bylo tady pár konfliktů s Germanií, ale ty se vždy rychle vyřešily. Třeba šlo jen o ropu, kterou jsme jim prodali, a bylo po problému. Nevím proč, ale teď mám pocit, že jde o něco vážnějšího, i když nevím podrobnosti. Tentokrát může Germanii jít o nás, ne o nerostné suroviny. A toho se bojím nejvíc… že mě schramstnou svou prozíravostí, a já se nebudu moci bránit.
Zhasnu lampičku a vstanu od stolu. Pomalu dosednu na postel, zkřížím nohy do tureckého sedu a zahledím se na oblohu. Kdybych teď byla u nějakého dalekohledu, mohla bych se podívat na planetu Noc. Od toho se odvodil její název- jde vidět v noci. Tato myšlenka by za zapsání stála. Vyskočím z postele a přeběhnu pokoj ke stolu, na kterém stále blok i tužka leží.
Planeta jménem Noc, jde vidět obyčejným dalekohledem v noci. Od toho se odvodil její název.
Neodolám čistým linkám pod touto větou a dopíšu

Kéž bych tak teď u nějakého dalekohledu byla. Nepodívala bych se jen do vesmíru na hvězdy a Noc, zkusila bych dalekohled nasměrovat i k břehům Germanie. Moc by mě zajímalo, jak to tam asi vypadá. Mají také tolik druhů stromů a květin jako my na východě? Zpívají tam stejní ptáci a v lese pobíhá stejná zvěř? Opravdu bych tam zahlédla jaderné elektrárny, o kterých se tu povídá? A vážně vyrábí něco, čím by Slovanii zničili?

Zastavím se ve čtení a pohlédnu zamyšleně před sebe. Tenkrát mi bylo teprve šestnáct a neměla jsem tušení, co se bude dít v budoucnu. Odnesu si deník ke stolu ve staré, stále stejné, kuchyni a nedočkavě ho zase otevřu.

(Ne)obyčejná duše - díl 10.

28. července 2014 v 15:59 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Ráno mě probudí ostré sluneční světlo, když mamka odhrne závěsy. Usměju se, protáhnu a spustím nohy na podlahu. Jaké krásné ráno, pomyslím si, než si stihnu uvědomit, co jsem včera slíbila. Srdce mi začne nervózně bušit na poplach a čím dál víc se mi za Jackem nechce. Co mu asi tak budu povídat? Je starší a určitě má jiné zájmy než já. Myslím, že hrál kdysi fotbal, jenže o tom já nic nevím. Má rád písničky… jenže já ani nevím, jaký styl. Stáhne se mi žaludek a zatoužím vrátit se zpátky do postele, zavrtat se pod peřinu a až do večera nevylézt. Ale to bych Susan moc nepomohla, takže se přemůžu a odvleču své tělo k šatníku. Natáhnu si khaki šortky a volné bílé tílko, na kterém je řecky nadepsáno S hlavou v oblacích, nebo tak něco. Koupila jsem si ho tady loni, poté co mě dvojčata z kavárny shodili do bazénu a já nechtěla celý zbytek dne chodit mokrá.
Snídani si vezmu do ruky a vyrazím na skok do kavárny, tentokrát sama, protože všichni kamarádi spořádaně pracují. Jak budu za chvilku i já, pomyslela jsem si, když jsem znovu přemítala o Jackovi. Napadlo mě, že on třeba vůbec neví, že mám přijít. To bude… trapas-vyjádřeno jedním slovem.
Tom a Luke se smějí za pultem a právě podávají kávu v kelímku na cestu ženě se slaměným kloboukem na hlavě, zřejmě má namířeno na pláž. Vesele mi zamávají a z kanceláře zavolají Valentinu. Ta mě obejme a po ránu v dobré náladě švitoří o tom, jak ji potěšilo, že se zde moji rodiče zastavili, že si spolu vypili přátelskou kávu a že ji dnes pozvali na výlet do Kerkyry, hlavního města. "Samozřejmě pojedu, to je jasný. Já jak nemám auto, tak se z tadytoho zapadákova mockrát nedostanu. Doufám, že mi daj rozchod, abych si nakoupila nějaký hadříky," směje se, zatímco pilníkem přejíždí po svých pěstěných nehtech. "Jo, tak to je super, Val. Hele, už budu muset," rychle se zvednu z pohodlného křesla, abych si své rozhodnutí už nemohla rozmyslet. "Kam pak, prosím tě? Že by rande?" zatváří se překvapeně a zeširoka se usměje. "No kéž by. Slíbila jsem, že rozptýlím Claiřina bráchu od učení a matčinýho přemlouvání, aby změnil školu." "Jó, jasně. Tak si to rozptylování užij. To bude žúžo," pošle mi vzdušný polibek, jaký bývá ve starých černobílých filmech a doprovodí mě ke dveřím.

Odhodlaně zaklepu na dveře, otevře Susan, která se zrovna chystá do hotelu, a Claire samozřejmě taky mizí do kavárny pracovat. "Abyste měli soukromí," zašeptá mi Susan do ucha, aby nás Jack náhodou nemohl slyšet. A tak se za nimi zavřou dveře. A já zůstanu chvíli opařeně stát u těch dveří, zhluboka dýchám a pak vyšlapu schody do Jackova pokoje. Je to tam doslova zavalené knihami o lékařství, všude se válí napůl počmárané papíry a prázdné plechovky od coca coly. Jack leží na posteli zády ke dveřím, černé vlasy rozcuchané jako tehdy, když jsem ho viděla naposled. Už to je rok a teď vidím, že se mu za tu dobu pořádně vypracovaly svaly, které jsou ve spojení s letním opálením naprosto k nakousnutí, jestli to tak můžu říct.

I.

27. července 2014 v 19:30 | Mája |  Na planetě jménem Flora
Strávím na půdě celkem již dvě hodiny a nic důležitého, co stojí za podívání, nebo třeba i obdivování jsem zatím nenašla. Unaveně a rozmrzelé se natáhnu pro poslední krabici, vezmu nůžky a přestřihnu všechnu izolepu. Na vrchu je velký plyšový medvěd, kterého jsem dostala k pátým narozeninám. Opatrně ho z krabice vyndám a zahledím se dovnitř. Rámečky s rodinnými fotkami, tužkovník ještě dosud plný tužek a obaly od žvýkaček. A úplně pod tím vším objevím, podle datu na obálce, již dvacet let starý deník. Velmi opatrně ho otevřu a začnu číst text napsaný velmi úhledným krasopisem.




Jakožto žákyně poslední dvanácté třídy praktické školy jsem se zrovna dnes učila na fyzikální výchově o vesmíru. Paní učitelka se s námi podělila o své myšlenky, že myslí, že se ještě někde v nekonečném vesmíru najde planeta podobná té naší. Floře.

Na základě nových informací jsem se rozhodla o té naší planetě něco napsat. Takže tady něco málo… Vezmu si z tužkovníku černou tužku a otevřu svůj velký blok, který používám na poznámky ze školy. Pohodlně se usadím na točité židli a jdu na to.


FLORA
Sepsala Klaudie Hrubešová na základě pravdivých informací i domněnek.
Dalo by se říci, že jsem Floran, i když my, obyvatelé této planety, to příliš nepoužíváme. Jmenuji se Klaudie, což sice není pravé slovanské jméno, ale Slovan stoprocentně jsem. Začnu vnějším popisem své planety. Je kulatá, jako každá planeta ve vesmíru, tedy alespoň myslím, že každá, a z vrchu prý vypadá hrozně hezky. Je barevná a vypadá, jako posázená květinami. Předpokládám, že proto se jmenuje Flora. Nachází se na ní dvě pevniny s lesy, horami i jezery, pevniny obklopuje jeden velký oceán. Pevniny se nazývají Germania na západě a Slovania na východě, kam patřím já.
Flora je jednou z osmi planet naší Zářivé soustavy. Soustava se jmenuje po hvězdě, která k nám posílá teplo, Záři. Pokud by vás to zajímalo, jména planet sestaveny podle vzdálenosti od Flory jsou zde: Milane, Lady, Noc, Linnea, Sant, Romeon, Maja. Takže tolik k naší Zářivé soustavě, to snad stačí. Flora konkrétně má jeden měsíc, kterému se buďto říká ve zkratce jen Měsíc, nebo také (oficiálním názvem) Damius. Tento název se mi velmi líbí.
Jemně se pousměji a přemýšlím, co napsat dál. Je toho tolik, co bych o Floře mohla říct, jen nevím, kde začít… Jo, už to mám! Takže…


Flora je jediná planeta, na které je život. Pokud tedy nepočítám planetu Lady, u níž jsou to zatím jen dohady, ale já jsem si jistá, že tomu tak je a někde tam běhá stejná kudrnatá holka, jako jsem já. Ale abych to nezamluvila, jedině od nás je Záře natolik daleko, ale zároveň blízko (pokud to tak můžu napsat), aby nás nespálila, ale zároveň aby tu nebyl jen samý led. Je prostě daleko tak akorát, abychom se mohli opalovat a slunit na verandě. Převážně celý rok, který zde trvá 360 dní, je léto, tudíž teplo. Kdybych to vyjádřila v našich deseti ročních obdobích o třiceti šesti dnech, je sedm období léto a tři období zima. Což mně osobně úplně stačí.

Ale už nechám toho vesmíru, kterému stejně nerozumím, přesunu se radši k samotné planetě. Jak už jsem psala, jsou tu dvě pevniny (mimo jiné i pár malých ostrůvků, které si ale dvě velmoci stejně rozebraly, takže už je ve škole na florapisné výchově nebereme na vědomí), které se, jak mi přijde, přou. Germania je o něco větší než Slovania, chce schramstnout celé území Flory a přijde mi prostě nenasytná. Vládne v ní přísný režim v čele s diktátorem, jehož jméno nám nikdy nikdo nechtěl říct, takže jsme se již jako malý přestali ptát. Co vím je, že je život tam těžký. Na rozdíl od naší Slovanie prý používají nebezpečné jaderné elektrárny, a vyrábí jakési látky, kterými nás ostatní chtějí zničit. Ale je fakt, že tohle všechno, co jsem teď o Germanii napsala, je jen taková opakovaná říkanka a myslím, že málo z toho je pravda. Ráda bych se dozvěděla, jak je to doopravdy, ale obávám se, že v nebližší době to nebude možné… Jakékoliv styky s pevninou jménem Germania jsou zakázané. - A tohle mi vtírají do hlavy už pěknou řádku let.

(Ne)obyčejná duše - díl 9.

27. července 2014 v 19:24 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Své rodiče vidím až u večeře, Elu taktéž. Jenže rodiče na rozdíl od Ely nadšeně vypráví, co přes den zažili, jak objevili skvělou pláž, dali si řecký jogurt s ořechy a navštívili Valentinu odpoledne v kavárně. Eliška je poněkud zamlklá, tedy ona je potichu běžně, ale dnes mi přijde, že poněkud víc. Sedí u stolu vedle mámy, rýpe se v hranolkách, které má tak ráda a paží si podpírá těžkou hlavu. Odolám pokušení se jí zeptat, co se děje. Bojím se, že by se odpověď týkala toho neznámého kluka…

Když odejdou všichni tři do apartmánu, posadíme se s Claire k jednomu stolu, doprostřed postavíme zapálenou svíčku s vůní vanilky, a dáme se do probírání dnešního dne a zároveň plánujeme zítřejší program. Po chvíli se k nám přidá unavená Susan, která dnes zůstala v kuchyni na celou směnu, aby si Ophelia mohla trochu odpočinout. "Susan, jak se máš?" zeptám se starostlivě, když vidím její sklíčený výraz ve tváři. "Proč se mě ptáš?" ušklíbne se a věnuje mi kraťoučký úsměv, zatímco mě plácne utěrkou do ramene. "Mám o tebe starost. Jak bych ti mohla pomoct?" pokračuji, a sleduji, jak ji Claire chytne za ruku. "Promluv s Jackem," rozesměje se, z čehož poznám, že to nemyslela vážně. Ale i tak řeknu: "Tak dobře, zítra za ním zajdu." "Né, neblázni," lekne se Claire a se zděšeným výrazem mě pozoruje. "No co. Aspoň Jack a Susan přijdou na jiné myšlenky."

Pár faktů..., když už jsou ty prázdniny;)

9. července 2014 v 23:42 | Mája |  Představení autorky Máji
1.Jmenuji se Mája
2.Tedy Marie..., ale tak mi rozhodně neříkejte
3. ... nebo bude po vás ;D
4.Mám dvojče
5.Jeho jméno je Filip
6.Jsem z malého města na severozápadě Čech
7.To město miluji
8. ...ale toužím po změně
9.Je mi patnáct
10. ...ale pššt
11.V září nastupuji na gymnázium
12. ...a taky na intr
13.Těším se
14.Mám skvělé kamarádky, na které se můžu spolehnout
15. ... a oni na mě taky
16.Mám ráda seriály
17. ... a už mě nebaví to tajit:D
18.Ok, vlastně to bylo "veřejné tajemství"
19.Určitě by mezi mě patřilo Vyprávěj, První republika, PLL, Sanitka, Přašlapy, Gympl, Svatby v Benátkách, Friends... koukněte se do rubriky "Koláže aneb Trocha z mého tvoření";) Tam to všechno je
20.Mám ráda sýry a to byl taky jediný důvod, proč jsem souhlasila s návštěvou Holandska
21.Mám ráda slony, ale do Afriky se rozhodně nechystám :D
22.Miluju olivy, proto jsem 2x byla na řeckém ostrově Corfu (více v rubrice (Ne)obyčejná duše)
23.Mám sbírku laků na nehty
24.A taky sbírku všemožných pohlednic
25.A magnetek, lístků z kina a metra...
26.Ráda čtu, velmi ráda ... a nejen slaďáky
27. ...ale ty mám nejradši:D*
28.Mám ráda Lucku Bílou
29. ...ale neposlouchám její písničky
30.Spíš ji tiše obdivuji
31.Poslouchám Pink a Beatles
32.Jsem platonicky zamilovaná do Tomáše Kluse
33. ... a jak! :D
34.Bohužel nejen do něho
35.Má oblíbená hláška je: "Ten je sladkej!"
36.A taky je to moje nejčastější hláška
37.Strašně moc ráda navštěvuji MFF ve Varech
38.Letos jsem tam nemohla chybět
39.Mám pejska
40.Jmenuje se Charley
41.A vážně se to nepíše:Charlie! :D
42.Brácha miluje dějepis
43.Takže jsem musela jet do Říma
44. ...díky bohu s kámoškou
45.Miluju moji starou školu
46.Bude se mi stýskat
47.Ale život jde dál
48.Mám ráda pořádek
49. ... ale zároveň jsou věci, ve kterých nepořádek mít musím!
50.Tajně sním o slavné televizní kariéře
51. ...ale pššt
52.Pracuji jako kosmetický poradce u Oriflamu
53.Od března letošního roku
54.Miluju tu naší oripartu
55.V srpnu jdu poprvé na brigádu
56.Popravdě mám strach
57.Nedokážu se starat o kytky
58.Prostě je nezalívám
59.Chtěla bych umět zpívat
60.A chtěla bych mít dvě křestní jména
61.Chtěla bych do Prahy
62.Nebo někam jinam do velkoměsta
63.Za dva dny odjíždím do Provence
64.Ráda fotím
65. ...protože co není zdokumentováno, to se nestalo
66.Ale můj bratr tvrdí, že fotky berou člověku duši :D
67.Takže je na mě občas naštvaný
68.Ale většinou to přežijou obě strany
69.Jen mě občas mlátí :D
70.Chtěla bych se zamilovat
71.Miluju literaturu, prostě mě děsně baví
72.Možná bych jí někdy dokázala i studovat
73.Mám zářivě růžový kryt na mobil
74.Tancuji
75. ...scénický tanec
76. ...a je to věc, bez které si nedokážu život představit
77.Osm let jsem hrála na klavír
78.Bohužel až po skončení jsem zjistila, jak to zbožňuji
79.Asi jsem ulítlá na polštáře
80.A nejen na ně
81.Nebrečím u Titanicu
82. ...prostě jsem jen ohromená
83.Poprvé jsem u filmu brečela u Marley a já
84.A podruhé nedávno na Hvězdy nám nepřály
85.Ale nejopravdověji jsem brečela na rozlučce před třemi týdny
86.Asi už své spolužáky nikdy neuvidím
87.Protože jdu studovat do jiného města
88.Do Karlových Varů
89.Mou vášní jsou jazyky
90.Angličtina, Ruština, Němčina
91.Chtěla bych umět francouzky
92.Brácha říká, že jsem blázen
93.Mám několik facebookových stránek
94.Dvě se týkají seriálů, dvě jsou o mém psaní, dvě o mých oblíbených herečkách...
95.O Libušce Šafránkové a Veronice Freimanové
96.Už bych měla jít spát
97.Ale to je fuk
98.Mám v hlavě zmatek a spoustu nových témat na psaní
99.Asi bych chtěla "být spisovatelkou"
100. ...no možná. Ale psaní prostě miluju!!