Červen 2014

Doslov

27. června 2014 v 20:00 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Nic přece nekončí…
V Ondrovo bytě jsme bydleli ještě dlouho. Dokonce i potom, co se nám narodil malý Vojtíšek. Jenže pak, někde mezi mou prací profesorky na fakultě scénáristiky a vydáním mé první knihy, jsem měla období, kdy jsem chtěla z Prahy pryč. Nejen kvůli tomu, že si mě po narození Vojty zase všimla média, ale hlavně kvůli zdraví a životu mého dítěte. Říkala jsem si, že přece nemůže žít takhle. Ve velkoměstě se znečištěným ovzduším a dalšími nepříznivými vlivy. Pronajali jsme byt, sbalili se a dojeli na letiště. Jako vhodné místo pro výchovu dítěte jsme vybrali Švédsko. Našli jsme terminál, Ondra táhnul kufry a já měla v náruči půlročního Vojtu. Předem jsme u sebe už měli letenky a jak jsem je tak svírala v dlani, popadla mě úzkost. Nedokážu Prahu opustit. Zastavila jsem se uprostřed haly. "Promiň, Ondro," zašeptala jsem. "To nic. Pojď…" objal mě i Vojtu a obrátili jsme se zpátky.
A tak se Anička narodila do nového. Obydleli jsme nový domek na pokraji Prahy. Zkusila jsem psát z pohledu rodiče, ale radši jsem si našla stálou práci v překladatelství a věnovala se konečně tomu, v co jsem věřila a co mě neskutečně bavilo. Dál jsem dojížděla učit na vysokou školu v centru a při té příležitosti jsem se potkávala s Verčou, které se dvojčátka narodily ve stejný rok jako moje Andulka. S Vaškem se nevzali, ale klapalo jim to skvěle, vychovávali spolu Ditušku a Davida, a Veronika byla konečně studovaná právnička. Setkávala jsem se samozřejmě i s Hankou a Janou. Z našich dětí se stala nerozlučná parta. Jana si místo dítěte pořídila zlatého retrívra jménem Bond, protože se po pětiletém vztahu s Michalem Kopretinou rozešli, a pak stálý vztah už nehledala.
Malý dům, klidná práce a rodina, bylo asi nakonec to, co jsem hledala. Tohle by se ale uskutečnit nemohlo, kdyby nebyla Praha. Praha, která mi ukázala, na co dávat pozor, čemu se stranit a čemu jít vstříc. Praha, která mě tenkrát v metru dovedla k Ondrovi.

Teď, když byla Praha i my, mohlo začít to naše malé nekonečno.

Kapitola padesátá

27. června 2014 v 15:15 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Povedlo se nám to zařídit. Náš velký den prvního máje.
Po ránu skočím ke své kadeřnici a za necelou hodinku mi vlasy splývají volně na zádech v lehkých vlnách. Líčení zvládám dávno sama, a tak je tomu i dnes. Nechtěla jsem jet až domů za mámou, která sama dorazí až odpoledne, takže se mou základnou stal dům Markétky. Ona sama ale radši dům opustila ještě před mým příjezdem, prý by určitě brečela. Do šatů mi pomohly Terezka s Kristýnou, myslím, že sami taky uronily nějakou tu slzičku. Pak mě opatrně usadily do taxíku, přesně jak jsem to měla naplánované, a šly se připravovat na odpoledne.
Ondrova základna byla u nás doma. Říkal, že se přece zvládne obléknout sám, ale já mu tam nakonec poslala Petra, radši. Ten dorazil dnes ráno s Filípkem. Míša už má každou chvíli termín, takže dorazit nemohla. Proto se taky Petr nezdrží dlouho, hned zítra odlétají, aby si svou Mišku hlídal.
Všem jsem zakázala postávat na břehu, o publikum jsem nestála a všichni to respektovali. Jen bulváru člověk neporučí. Nadšeně si mě fotografovali, když jsem vystupovala z taxíku. Ondra, který dorazil první, mi podal ruku, zakřenil se na mě, a poslal novináře pryč. Nezdálo se, že by se mu to povedlo, ale mě už to bylo fuk. Nebyli jsme tu pro bulvár, byli jsme tu jeden pro druhého.
Oddávající, jeden ze známých Veroniky, už čekal na loďce, která nás měla na ostrůvek dopravit. Opatrně jsem v podpatcích nastoupila a stále držela Ondru za ruku. Když jsme se na ostrůvku vylodili, rozsvítilo se sluníčko, jako na objednávku. Byla přesně jedna hodina po poledni. Prstýnky už byly u oddávajícího, takže mi Ondra jen podal kytici žlutých květů, přesně těch, co tady okolo nás kvetly, takže jsem pochopila, že už na ostrůvku před chvílí byl- na květině pro nevěstu jsme se ani nedomlouvali, a pak jsme se postavili vedle sebe, stále se drželi za ruce a šťastně se usmívali.
Naše Ano, bylo jen naše. Věděla jsem, že za mnou nesedí žádná dojatá maminka, která by mě znervóznila, že v publiku nebrečí něčí malé dítě. Byl tu klid. Z dálky byli slyšet turisti, kolem projela vyhlídková loď. Prostě Praha.

Hned z obřadu jsme se odebrali do blízké restaurace. Měli jsme zarezervovanou celou terasu, odkud byl úžasný výhled na Vltavu, i Hradčany, i Karlův most… Terasu zdobily Růženčiny růže rudé a bílé barvy. Stůl tentokrát do písmene T nebyl, bylo totiž méně hostů. A když jsme s Ondřejem dorazili, všichni už na nás natěšeně čekali a gratulovali. Moje máma, teta Katarína, Markétka a Ondrovy sestřičky, Petr a Filípek, Ondrův otec, kterého jsem dnes viděla poprvé, Veronika s Vaškem, Jana a Michal, Hanka s Jiřím a Honzíkem, Ondrovi kamarádi Pavel, Dan a Teddy, a samozřejmě nechyběla paní Růženka s Vendulkou a Helenkou. Jen vzadu u zábradlí stál někdo, kdo rozhodně pozvaný nebyl.
Když se se mnou všichni přivítali, šli se usadit ke stolu, zatímco já měla v krku knedlík, který se zvětšoval a zvětšoval, a pomalu jsem nervózně kráčela k nezvanému hostu. Ondra mě chytil za paži a šel se mnou. Postavil se mezi mě a překážku a promluvil, ačkoliv jsem nechápala, že on k tomu má co říct, : "Pozval jsem ho já. Myslím, že byste se mohli usmířit, ne?" "Počkej, ty ho znáš?" pohlédla jsem na něj poněkud nechápavě. "Jistě. Pracuje v nemocnici na oddělení vedle. A vím, že je to tvůj bývalý přítel." "A to ti to nevadí?" "Proč by mělo? Já mám taky nějakou minulost. Každý máme. To ještě neznamená, že je ve své minulosti musíme nechat ve špatném. A teď, když má novou přítelkyni, je přece všechno jinak," dořekl Ondra a ukázal na slečnu vedle. Téhle jsem si všimla až teď, ale musela jsem uznat(přes všechno, co mi provedli), že jim to spolu sluší. "Dobře," vyhrkla jsem, prohrábla si jednou rukou vlasy a dodala, "posaďte se."
A tak tu byli. Má minulost. Kamarádka Stephanie a naprosto bývalý přítel Tomáš Skalka.

Byl to příjemný oběd, a i přes to, že místo mého otce dorazilo Ondrovo překvapení, bylo veselo. Vlastně jsme se tam zdrželi až po večera. Všichni vesele tančili, hráli jsme svatební hry a popíjeli až na Hanku, která samozřejmě nemohla. Mou žlutou svatební kytici chytila Terezka, která se po celou dobu pyšně držela svého přítele.
Ondrovo druhé překvapení přišlo o desáté hodině večer, proto také nikoho nechtěl pustit domů dřív. Všichni jsme se museli zvednout ze židlí a jít k zábradlí. Hleděli jsme zmateně na Vltavu, jako by to překvapení mělo být v ní. Ondra mě objal kolem ramen a zadíval se na noční oblohu plnou hvězd. Zopakovala jsem to po něm. A pak se na obloze objevily první jiskřičky našeho prvomájového ohňostroje. Nevím, jak to dokázal, ale přísahám, že jsem v té ohňostrojové záři zahlédla srdce.

Opírali jsme se o zábradlí a sledovali nebe. A byli jsme tu všichni spolu. V srdci země, v srdci Prahy.

Kapitola čtyřicátá devátá

27. června 2014 v 12:15 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Ondřej
"Ale když jsme se viděli naposled, říkala, že už mě nechce nikdy vidět," řekne jedno z mých připravujících svatebních překvapení. "Neboj se, bude ráda," uklidňuji ho, ale jelikož to nezní moc přesvědčeně, doplním, "vážně." "Chci, aby novou etapu svého života začala s tím, že tu předešlou úplně ukončila-s úsměvem."

Eliška
Symbolicky se sejdeme v Panerii. Když si uvědomím, jak dlouho jsem tam nebyla, je mi to líto. Jako bych úplně zapomněla. Vzpomínáme na staré časy. Na Verču a její aférku v baru, na Janu a její spisovatelské začátky, na Hanku a její svatbu s Jirkou, narození malého Honzíka, smějeme se nad našimi prvními zážitky se seriálem a vlastně i nad tím, jak jsme se všichni seznámily. Obsluhuje i naše Martinka, stále stejně usměvavá jako vždy. Jen když se pak rozhlédnu z jedné kamarádky na druhou, uvědomím si, co všechno se od podzimu změnilo. Hanka je šťastnou nastávající maminkou a nadšeně rozkřikuje do okolí jméno své vysněné dcerky Šárky. Od náročné tvorby seriálu se zase vrátila k sestřičce v nemocnici. Jana je čtenou autorkou knih, žije s novinářem Michalem a zdá se, že konečně našla to, co hledala. Studentka práv Verunka je konečně plnoprávní přítelkyně Vaška Vintera, který se se svou bývalou ženou Monikou rozvedl na začátku roku. A já… Vstupuji do nové doby. V té uplynulé jsem si toho zkusila spoustu. Nahlédla jsem do světa televize, do světa popularity, ale přišla jsem na to, že to není všechno a to, co bych chtěla dělat celý život. Včera jsme měli divadelní premiéru a já si ještě moc ráda tu sezónu zatancuji na jevišti. Dál pomáhám U Bílé růže hlavně s účetnictvím a s dovážkou surovin. Vím, že se po svatbě poohlédnu po nějaké práci, ve které bych mohla být úspěšná a zároveň mě naplňovala. Tak jako ta Ondrova. Před týdnem ho o kousek povýšili, už se z něj stal šéf a má pod sebou asi pět lékařů, a hlavně svůj vlastní pokoj na noční služby. Strašně se mi líbí, jak je do své práce blázen. Vzhlédl se v záchranách životů už kdysi, kdežto já svůj sen musím teprve najít.

Vzpomínání je pěkné. Ale musíme se odpíchnout od země a vyrazit dál. Do nového.

Kapitola čtyřicátá osmá

27. června 2014 v 5:05 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Mamce jsem se to snažila naznačit velmi jemně. Moc dobře jsem věděla, jak se na mou svatbu těšila, měla ráda velké rodinné akce. "Konečně hezky všichni pospolu." říkávala. Jenže já měla jinou vizi. Markétka, matka Ondřeje, to vzala skvěle, jen trvala na společném obědě nebo večeři, což už problém nedělalo. Jediný, komu jsem tu "novou věc" se svatbou zatajila, byl Petr. Věděla jsem, že by nepřiletěl.

Veronika se mnou za každou cenu chtěla jít shánět šaty, ale když jsem jí seznámila s mým plánem, ustoupila. Plán Maminka se konal čtvrtého dubna. Mamka přijela do Prahy, zašly jsme společně do pár svatebních butiků a salónu, a když jsme i po dvou hodinách nic nesehnaly(nic, co by se hodilo na mou "novou věc") znaveně jsme zakotvily v restauraci na Kampě. Když jsem si konečně myslela, že už má maminka dobrou náladu, se vším jsem jí seznámila. K mému údivu to vzala úplně bez problémů. "Je to tvůj den, holčičko, udělej si ho, jak chceš. Rozhoduješ se podle svého srdce, děláš mi radost." To jsem vážně nečekala.
Možná by všechno bylo jinak, kdyby to táta zase všechno nepodělal. "Volal mi tvůj otec." "Aha. Nějaký problém?" ptala jsem se velmi opatrně, ty jeho problémy moc dobře znám. Přijdeš mi na školní besídku?- Nemůžu, mám schůzi. Dorazíš na maturák?- Amálka(jeho dcera, kterou má s druhou manželkou) je nemocná a já musím být doma. A vždy za tím byl buďto chlast, a nebo jeho nová, zřejmě dokonalá, rodinka. Petr ho pamatuje jako dokonalého akčního otce, který ho brával na fotbal a na pizzu. Já takové štěstí už neměla. Pít začal ještě před mým narozením, a když mi byly dva, tak mámu opustil. Vlastně ho pamatuji jen o víkendech u něj ve velkém novém domě v Karlových Varech. Když jsem tam odjela studovat gymnázium, myslela jsem, že se naše vztahy zlepší, ale hodně jsem se zmýlila. Za čtyři roky studia jsme se viděli asi šestkrát.
Nikdy jsem od svého otce nic neočekávala. Nečekala jsem, že mi zavolá na moje narozeniny, že mi koupí zmrzlinu a zajde se mnou do kina. Ale myslela jsem, že na mé svatbě nebude chybět. Že si takovou velkou událost nenechá ujít, jenže… nechá. Teď, když slyším, jak máma říká, že nepřijde z neznámých důvodů- asi něco v práci, chce se mi rázem brečet. Nejen naštváním, ale hlavně zklamáním. Jako vždy zklamal.

Část mého srdce se roztříštila a bylo těžké ji slepit dohromady, ale snažila jsem se. Tedy vlastně snažili. Nebyla jsem na to sama, měla jsem svého Ondru. Když jsem nad tím přemýšlela, vlastně jsem ani nechtěla, aby mě vedl k oltáři otec. Otec? Co ten mě má co vést? Copak mě vedl do první třídy? Copak si se mnou zatančil na školním plese? Copak se mnou šel k doktorovi, když jsem měla angínu, nebo mi vytrhl první zub? Když už bych měla klasickou svatbu, vedla by mě k oltáři máma. A to rozhodně.
Jenže já neměla svatbu klasickou.
Budeme se brát na Vltavě. Lépe řečeno na Vltavě je takový malý ostrůvek plný zelené trávy a žlutých květinek, a na tom ostrůvku si řekneme své ANO. To místo jsme vybrali s Ondrou společně. Zahlédli jsme ho při jedné naší obvyklé večerní procházce podél řeky. Jediné místo, na které dosvítily světla z Hradčan. Kouzelné a přesto obyčejné.
Šaty jsem si nakonec koupila sama. Objevila jsem je náhodou při shánění těhotenských šatů pro Hanku, které si přála. Šaty potažené francouzskou krajkou, upnuté a dlouhé, jen od lýtek se lehce rozšiřovaly. Sněhově bílé barvy a s rukávky. Na první, druhý i třetí pohled dokonalé.

Kapitola čtyřicátá sedmá

26. června 2014 v 22:35 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Změnila jsem názor.

"Můžu… můžu s tebou mluvit?" obrátila jsem se na Ondru, když vyšel z koupelny znovu do pokoje a ručníkem si utíral zrovna umyté vlasy. Bylo krátce po půlnoci, z večírku jsme odcházeli skoro poslední- Verča za námi zavírala dveře a chystala se ještě na bleskový úklid. "Jasně." řekl, obešel postel a natáhl se pro mobil na noční stolku. "Počkej, můžeš mě ale vnímat?" udivená jeho chováním, nebo spíš nevnímáním jsem zůstala strnule zírat do volného prostoru mezi námi. "Promiň… už jdu za tebou." Odhodil mobil kamsi, až jsem se lekla, že se s ním určitě něco muselo stát, usmál se, a nevnímal nic jiného než mě. Přelezl postel až ke mně, chytil mě za ramena a položil si mě do náruče. Napřed jsem mu dala pusu a ucítila mentolovou vůni jeho zubní pasty a pak už jsem spustila: "Takhle to bude už celej život?" Hleděla jsem mu při tom do očí, tudíž mi neunikl žádný jejich záblesk. "Co? Co myslíš?" byl zmatený, a já se mu ani nedivím. Někdy jsem neskutečně zlá… ale vlastně je to pro dobro věci, musí poznat všechny moje stránky. "Já nevím… například ten telefon." A teď jsem byla zase zmatená já. Když už mu příště budu chtít něco vyčíst, měla bych mít alespoň pořádný důvod. Ale místo toho, aby se zlobil, na což měl právo, začal mile: "Lásko, já chci abys svůj život měla skvělý, abys mi nemusela nic vyčítat, abychom se měli fajn a měli se rádi. Ale… víš, musíme držet při sobě a ne si házet klacky pod nohy." Jedním okem na mě mrknul, a já se schoulila na jeho nahé hrudi.
Mohly být asi dvě hodiny ráno a já pořád nemohla usnout. Byla jsem nalepená na Ondru, což bylo na jednu stranu příjemné, ale na stranu druhou mi bylo hrozné vedro. Vstala jsem, došla si pro láhev vody, kterou jsem naštěstí zapomněla v kabelce- tyto hotelové pokoje opravdu nemají kuchyň, bohužel- a otevřela dveře malého balkonku. Když jsem se nadýchala čerstvého vzduchu, zase jsem se posadila na postel. "Ondro?" prolomila jsem ticho, i přesto že jsem moc dobře věděla, že Ondra tvrdě spí. Jenže já s ním prostě potřebovala mluvit. "Ondro? Prosím tě…" jemně jsem ho pohladila po tváři, která by už potřebovala zásah holícího strojku. Pootevřel oči a zašeptal: "Eliško, děje se něco?" Vysvětlila jsem mu, že s ním potřebuji mluvit, nutně. Dotkl se volného pramene mých vlasů, který se uvolnil z culíku, a opřel se o zeď. "Takže…" začal a nechal to slovo vyšumět. "Zaprvé miluju tě. Tak, až to bolí, Ondro. Zadruhé přemýšlela jsem o svatbě. Víš, to co jsem si vysnila je jedna věc, ale nechci, aby taková byla realita. Vysnila jsem si to už hrozně dávno, chtěla jsem mít svatbu jako princezna, políbit svého prince… Ale na své skutečné svatbě chci líbat Tebe. A s tebou se budu cítit jako princezna vždycky." Odmlčela jsem se a chytila ho za ruku. "Nechci velký obřad. Nechci Hlubokou, ani žádný park a publikum. Chci tebe. Jenom nás dva a naší další hezkou chvilku." Poslední slovo jsem taky nechala vyšumět, stejně jako on to první. "Miluju tě, Eliško Součková." Pár slov, které řeknou úplně vše.

Kapitola čtyřicátá šestá

26. června 2014 v 21:51 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Ráno se mi stávalo skvěle. Byla sobota a oba jsme měli volno. Tedy lépe řečeno já měla volno a Ondra si ho vybojoval u šéfa. Chtěl být prostě se mnou. Samozřejmě jsem ho seznámila s mým snem na Hluboké, a zdálo se, že se mu zalíbil. Nechtěl uspěchávat přípravy svatby, ale musel si přiznat, že už nad tím začal přemýšlet a obvolávat různé důležité lidičky. Čistě přátelská a rodinná oslava k zásnubám byla naplánována poměrně rychle, jelikož nikdo z hostů, dokonce ani z matek, nic proti svatbě neměl. Přibližně měsíc a půl před svatbou v největším a nejluxusnějším hotelu v Praze.

Bylo ráno 23. března. Jak Ondra přes telefon zjistil, přípravy v hotelu byly v plném proudu, zatímco já se ještě líně válela v posteli. Kdo by se taky neválel… Ondřej mi donesl snídani do postele a při obvolávání a zařizování pochodoval v ložnici kolem postele, což bylo neskutečně sexy. Jeho výraz byl důležitý, ale zároveň laskavý, tak jak se umí tvářit jen on. Na konci dlouhého hovoru si sedl ke mně na postel, něžně mě objal a pokračoval: "Co se svatby týká…" začal, ale já ho přerušila, "Teprve zásnuby, miláčku, řešíš moc věcí zároveň." "Jo, já vím, já jen že jsem tam volal." "Kam?" "No na Hlubokou, jak si říkala, a měli by čas. Prvního máje."


Veronika

Ten březnový den bylo krásně, snad nejhezčí den v tomto roce. Eliška si přesně takový den zasloužila. Bylo to asi dva týdny poté, co jsem se o svatbě vůbec dozvěděla. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že jsem to v první chvíli Ele hrozně záviděla, ale vidět jí, jak září štěstím, jak snad ještě nikdy nezářila, bylo nádherný. Ochotně jsem jí chtěla pomoct s přípravami, ale jediné do čeho mi dovolila nahlédnout byly zásnuby. Jako hlavní družička-takhle jsem si říkala ale jenom já- jsem dostala za úkol rozvržení chodů, hudbu, telefonáty a celkový program. Budoucí nevěsta mi ale do práce pořád strkala prsty.
Vaška jsem vyzvedla naším novým společným autem v divadle o půl jedné odpoledne. Všechno jsem měla perfektně rozplánované, jako vždy, že jsem měla veškerou výzdobu do začátku stihnout. Myslela jsem si, že dorazíme ještě před Eliškou, ale nepovedlo se.
Vstoupili jsme ruku v ruce do nádherné velké místnosti se skleněnými lustry a velkými okny s výhledem na pražskou ulici plnou cizinců a jiných hostů města. Místnost pečlivě vybraná pro tuto příležitost. U velkého barového pultu postával Ondřej ve smokingu, velkou kytici růží v každé ruce. Jak jsem moc dobře věděla, růže pocházely od paní Růženky z obchodu, zdobily totiž celou místnost(tyto dvě byly zřejmě pro maminky). A paní Růženka Procházková dodala krom růží také velké mísy chuťovek na bar- perníčky ve tvaru kytiček, srdíček a takových podobných věcí…, s kterými pomáhaly malé slečny. Také se zapojila do tvorby menu, ukázalo se, že je velmi zkušená kuchařka, a tudíž pro obě pyšné maminky ženicha a nevěsty byl dnešní večer úplným překvapením, vůbec netušily, co je čeká. Jednoduše řečeno se nám to podařilo ututlat.
Eliška upravovala výzdobu na velkém stolu do tvaru písmene T, v bleděmodrých dlouhých upnutých šatech se lehce pohybovala kolem stolu, jako by jí cosi nadnášelo. Vypadala jako víla, nejen v šatech ale i s volně rozpuštěnými vlasy. Když jsem k ní přišla blíž, všimla jsem si malých růžiček v jejích světlých vlasech zapletených. Pak se ladně otočila, široký úsměv na tváři, a objala mě na přivítanou.


Jana

Michal se chopil funkce fotografa, z toho jsem měla velkou radost, jelikož mi poslední dobou přišel nějaký divný, jako bez života. Už jsme spolu byli celkem dlouho a tak jsem věděla, že když se chová takhle, stalo se něco v práci. Jen jsem se ho na to prostě nechtěla ptát. Dorazili jsme mezi prvními hosty. U dveří nás uvítala Verunka v koktejlkách žluté barvy, očividně výborně naladěná. Hned nám chtěla nalít šampaňské, jenže Michal je abstinent, tak jsem si dala jen já. Elišce to moc slušelo-kroužela po místnosti spolu s Ondrou a nadšeně vítala své hosty, a že jich bylo. Dorazila celá naše parta, rodina- tedy kromě Eliščina bráchy, který přiletí až na svatbu, její milovaná paní učitelka ze školy a pár bývalých spolužáků, dokonce pár lidí z televize a s divadla, a samozřejmě pohlední doktoři od Ondry. Bohužel jsem před hotelem zahlédla i nějaký bulvární časopis, ale tuto informaci jsem si nechala pro sebe.
Večer se nesl v poklidném duchu. K večeři jsme měli tři chody a dezert. Tančilo se a pilo. Když už se zdálo, že by se mohl večírek zvrhnout, zasáhla Verča a postupně všechny poslala do hotelových pokojů. Až jsme nakonec zůstali jen my, naše stálá hrstka lidí.

Kapitola čtyřicátá pátá

25. června 2014 v 12:41 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Divadelní zkouška se táhne, všichni jsou unavení a vyčerpaní, ale režisér si ještě užije svých posledních deset minut. Přezkoušení páté a deváté scény a jde se konečně domů! "Teď to musí být perfektní, lidi, nebo nikam nejdete!" upozorní nás ještě režisér, ale i přes pár chybiček nás pak pustí. Přesně v půl osmé se všichni nahrneme do šaten. Sundám si boty a ne příliš nadšeně zjistím, jak moc po dnešním tréninku bolí. Již po několikáté si uvědomím, že permanentní práci tanečníka bych určitě nezvládla. Zatoužím po klidném večeru u televize v manželově náruči a spícím dítětem vedle sebe. O rodinném životu jsem takhle nikdy neuvažovala… A jako vždy mě to dokonale vyvedlo z míry. Zakopla jsem na prahu šatny a s taškou v ruce mířila k východu. Potřebuji na vzduch.
Ondra čeká před budovou s otevřenou náručí a úsměvem od ucha k uchu. Přežene se mi v hlavě vlna zklamání, že nepřijel autem, nohy jako by to cítily, začaly pobolívat o něco víc. "Eliško!" Ondra mě sevře v náruči a dá mi polibek do vlasů. "Chybělas mi, víš ty to?" nepřestává se usmívat. "Jo… protože ty mě taky." Vezme mě kolem ramen a jdeme pomalu ulicí. Po chvíli se zeptám, protože mi to stále visí v hlavě: "Myslela jsem, že přijedeš autem. Kam teda teď máme namířeno?" Potutelně se usměje, dojde mi, že je rád, že jsem se na to zeptala, a že na mou otázku čekal. "Do jedné spešl restaurace. Jen mě prostě napadlo, že tě vezmu na večeři, musíš mít hlad." "Ani ne." Namítnu a stále cítím, jak mě bolí chodidla. "Doufám, že ti to nevadí." Řekne rychle, i přesto že ví, že by mi to vadit nemohlo. Krásná noc s Ondrou ve městě.
Jdeme pomalu, stmívá se, a pořád si máme o čem povídat. Někde za námi zahřmí, což není zrovna dobré znamení. Zachvěji se a Ondřej si mě přitáhne víc k sobě. O deset minut později se spustí liják a my utíkáme k nejbližšímu obytnému domu. Ondřej zkusí dům otevřít, ale je samozřejmě zamčený. Přitiskne mě ke studené zdi, abych já byla ta, která méně zmokne, zatímco sám zůstane stát v dešti. Mezitím, co se mi voda začne prosakovat do bot, co zjistím, že nohy přestaly bolet, zahledím se na Ondru. Kapky deště mu stékají po tváři, zatoužím je jedním rychlým pohybem paže setřít. A taky že se nahnu a kapičky zmizí na zemi. Usmívám se. Ondra nasadí zmatený výraz, protože nechápe proč, tímto výrazem je ještě víc roztomilý než s úplně mokrými vlasy a kapičkami na tváři. Vím, že mu to nemůžu říct, místo toho se usmívám ještě víc. Pohladím ho po tváři a jeho zmatený výraz tak po chvíli zmizí. Usměje se na mě taky, přitiskne se ke mně a dlouze mě políbí, a jsem od deště mokrá taky. Jemně se ode mě odtáhne. "Chci si tě vzít." V mé hlavě se objeví obraz ženicha a nevěsty, jak prochází branou na zámku Hluboká, pomalu kráčí do parku k oddávajícímu, zatímco jim hosté mávají a smějí se na ně. Obraz mé vysněné svatby. V Ondrových očích září hvězdičky, nadšeně a šťastně, ale hlavně šíleně zamilovaně. "Eliško moje, vezmeš si mě?" prohlíží si mé oči, rukou stírá z mé tváře dešťové kapky. Uvědomím si, že jsem se odlepila od zdi domu a oba dva teď stojíme na ulici, široko daleko není ani živáčka, ulice je tichá, jen déšť dopadající na nás a na vše okolo jemně šumí. "Ano. Samozřejmě."
Večeři už neabsolvujeme. Za velké bouřky chytíme na hlavní silnici taxíka, zatímco mě Ondřej blaženě líbá na zadním sedadle, odveze nás až domů. Naházíme všechno mokré oblečení do sušičky. A máme jen jeden druhého.

Kapitola čtyřicátá čtvrtá

5. června 2014 v 23:24 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Společné bydlení s Ondrou se ukázalo jako dobrý krok.

"Jak to teda uděláme odpoledne, El? Já mám v nemocnici do sedmi, takže bych tě mohl z té zkoušky vyzvednout, co říkáš?" "Jo, to by šlo. Já mám mít do půl osmé, ale počítám, že se to zase protáhne, takže by to vyšlo akorát." Zvednu se od stolu a odnesu misku a hrneček od snídaně do dřezu. "Chceš ještě jeden rohlík?" pohlédnu na Ondru z kuchyně. "Ne ne. Děkuju. Už budu muset jít. Platí to, že tě svezu do obchodu?" zvedne se od stolu taky a přijde do kuchyně za mnou. "Jasně, Růženka s holkama na mě čekají." Rychle opláchnu jeho talíř a smetu drobky z kuchyňské desky do dřezu. Ondra mě sevře v objetí a začne mě líbat. Od vlasů až po krk a ramena… "Ondro… Ondrášku.." začnu naléhavě. "Já už se vážně musím jít oblíct, nebo to nestihnu." Zasměju se, jelikož mě jeho polibky na krku začnou lochtat. "Ale ta noční košilka ti taky moc sluší." Usměje se, ale nakonec mě přeci jen pustí. "Ale vynahradíš mi to, lásko." Nezapomene dodat, když už odcházím do malé šatny, abych ze skříní vyndala oblečení a převlékla se. Ještě se otočím: "To se ještě uvidí."

Celé dopoledne jsem strávila u Bílé růže. Pomohla jsem Růžence s účty, minulý měsíc, tedy v únoru, byl měsíc lásky a v obchodě se prodalo nespočet perníkových srdcí. Vendulka se sestřičkou Helenkou už začaly vykrajovat březnové kytičky, společně jsme je strčily do trouby a dokonce je stihly i pomalovat veselými barvičkami. "Ty holky jsou radost, Růženko." Usměji se na ní a přisednu si k ní na malý gauč v přední místnosti. Doufám, že jsem jí při pletení příliš nevyrušila. "To ano, ale rostou jako z vody. Alespoň, že té mé malé Julince je teprve rok." Zahledí se ven z okna. "Však oni tady s vámi zůstanou, i když vyrostou." "To máš asi pravdu, Eliško, ale jak dlouho tady zůstanu já." "Ale nechte toho, Růženko, vy tu budete ještě let…" Odmlčím se a dlouho je v místnosti ticho, slyšet jdou jen děvčata malující na perníčky a roztomile si při tom prozpěvujíc. "Jsou to zlatíčka, viď?" všimne si Růženka, že jsem se zaposlouchala do lidových písniček. "Ano. Ehm… taky bych jednou chtěla mít takové veselé holčičky." Zahledím se na podlahu a vzpomenu si na hádku s Ondřejem na téma dítě. Nemyslet na to! Pak se mi vždy nahrnou do očí slzy a … je to v háji. Možná jsem změnila názor. "Jednou je mít budeš, děvenko." Pohladí mě Růženka po tváři a odejde za holčičkami.

V jednu hodinu odpoledne už jsem seděla v metru a chystala se na schůzku s Hankou. Tak dlouho už jsem jí neviděla. Jak se asi má ta naše budoucí maminka?
"Jsem ráda, že jsme se sešly tradičně tady." Usměje se, celá září štěstím. "Já taky. Jen škoda, že tu nejsou i holky." "Bohužel… Verča si prý vede skvěle, mluvila jsi s ní?" pohlédne na mě a u kolemjdoucího číšníka si objedná latte. Velké kavárna v centru je náš společný záchytný bod. Jen tady se můžeme sejít a opravdu si popovídat. "Jo, mluvily jsme spolu předevčírem. Měly jsme … mejdan." Zachichotám se stejně jako Hanka naproti mně. "To se dneska ještě nosí? Mejdany?" vykulenýma očima na mě pohlédne, na moment se dokáže nesmát, ale dlouho jí to nevydrží. "Filmový jo. Někdy se musíš přidat, zlato." Použiju tón Pravé blondýnky Ell Woodsové a o dobrou náladu už není nouze celé dvě hodiny.
"Je mi to líto, ale vážně už musím letět." Rychle vyndám z peněženky drobáky za kafe a popadnu kabátek. "Ráda jsem tě viděla, pozdravuj manžela a Honzíka a dej mi vědět až budeš vědět." Mrknu a poukážu na její rýsující se bříško. "No jasně, že dám vědět, brouku. A teď už leť ať nepřijdeš pozdě do divadla, hérečko." Se smíchem mi zamává.

Kapitola čtyřicátá třetí

5. června 2014 v 22:52 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Již po tolikáté omámená divadlem se nadšeně zúčastňuji každé zkoušky a odcházím o něco chytřejší, unavenější ale hlavně nadšenější. "Nechápu, kde jste se nám tak dlouho schovávala, slečinko." Řekl mi jedno odpoledne divadelní režisér. Bylo to jedno z těch odpolední, kdy jsem děkovala bohu za hodiny tanečního oboru v mém rodném městečku. Nechci se vychloubat, ale jsou věci, které opravdu zvládám líp než ostatní. Oni jsou totiž na pár skůčků a otoček až moc velcí profesionálové. Krátce zavzpomínám na Verču, jak milovala nesmyslné poskoky a švihy rukama, které po ní nikdo nikdy nemohl ani zopakovat. Už je to tak dávno, co jsme spolu uměleckou školu navštěvovaly, ale rozhodně to stálo za to.
Veronika se úspěšně věnovala studiu třetího ročníku práv a nadšeně nakupovala kostýmky, silonky a boty na kramflíčku jako správná budoucí právnička. Jednou mě pozvala k sobě, usadily jsme se na jejím červeném gauči, jedly krekry a tolik se nasmály při Pravé blondýnce. "Víš, že je ti trochu podobná?" pohlédla jsem na ni a znovu jsme se začaly smát. "Díky bohu, že sis tenkrát nenechala tu blonďatou." Dodala jsem a Verča po mě mrskla polštářem. "Hej, hej! To odvoláš!" se smíchem se na mě začala sápat a dusit mě polštářem. "Vzdávám se, vzdávám se!" dostala jsem se z jejího sevření a začala pobíhat po pokoji, aby mě náhodou zase nechytila. Verča se ale v rozeběhnutí zastavila a špitla: "Víš, že mi to teď připomíná ty filmový večery u tebe? Tam jsme se vždycky taky tak nasmály… a koukaly jsme na jeden film za druhým … a to už je taky tak dlouho… to bylo naposledy tak v osmičce, ne? Ale bylo to bezva." Po tváři jí skápla slza. "Ale no tak… přece ke všemu ještě nebudem brečet, Veru." Plácla jsem jí polštářem a objala. "Máš pravdu, nebudem… Víš co? Já jdu pro nášup!" zase se rozesmála, popadla mísu od krekrů a spěchala do kuchyně.

Ten večer už jsem zůstala u ní, protože Ondřej měl stejně noční. Uvědomila jsem si, že jsem si za tu dobu, co jsem s ním, ještě stále nezvykla na jeho práci lékaře. Jednou odpolední, jednou ranní, podruhé noční a když má konečně trochu volna přijde pohotovost. Ale na druhou stranu měl pořád víc jasnou pracovní dobu než já. Já jsem jen věděla, kdy je jaká zkouška v divadle, protože ty byly plánované dlouho dopředu, ale zbytek jsem si přece plánovala sama. Kdy půjdu do obchůdku za paní Růženkou, kdy budu obědvat, kdy se sejdu s kamarádkami… všechno jsem měla jen ve svých rukách, žádného šéfa nad sebou. Musím se zamyslet jestli tohle je vážně to, co mi vyhovuje.

Kapitola čtyřicátá druhá

5. června 2014 v 19:35 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Osvětlená Praha je něco neuvěřitelného. Kam se podíváš, jsou samá blikající světélka, které ti hned na první pohled zvednou náladu. Takže konečně zpátky doma.

"Eliško? Vstávej, jsme doma." Ondrova ruka mě pošimrá na tváři a já si uvědomím, že jsem cestu z letiště celou prospala… teda ne že by byla zrovna dlouhá, ale přece jsem ty oči zavřela. "U mě, nebo u tebe?" zeptám se nepřítomně a promnu si oči. "U mě. Nevadí? Je to blíž než k tobě." Mrkne na mě, pak obejde auto a pomůže mi vylézt na vzduch. "Víš, přemýšlela jsem a napadlo mě, teda pokud budeš souhlasit, že bych tady u tebe mohla zůstat." Nechápavě na mě hledí a tak dodám: "Jako napořád." Zakývám hlavou na srozuměnou. "Aha… a to myslíš vážně a nebo jsi ještě rozespalá z toho auta?" zasměje se, ale já v tu chvíli nechápu, co mu přijde k smíchu. "To myslím vážně." Řeknu důrazně, možná až příliš důrazně, protože se Ondřej zachvěje… nechci mu křivdět, ale tou zimou to asi nebude. "No tak to mám radost!" vykřikne do tmy, zvedne mě ze země a otočí se se mnou kolem dokola. "Ale teď už půjdem spát, jo?" chodím na něj psí pohled, rozesměju se a přistanu zase na zemi.

Vzhledem k tomu, že Ondřejův byt je větší, v lepší lokalitě, s balkonem a obří kuchyní, stručně řečeno oplývá samými plusy, musel ten můj na druhou kolej. Dali jsme hlavy dohromady, sepsali dobré i špatné možnosti a nakonec se rozhodli pro pronájem. Nic tím nemůžeme zkazit. A mně se čím dál víc zamlouvalo to, že se z Eliška a Ondra stalo MY. My jsme si pořídili novou pračku, protože ta jeho už byla jaksi nepoužitelná, my jsme šli na velký nákup a my jsme navštívili malé městské divadlo. Byli jsme s Ondřejem spolu už dlouho, o té menší pauze o vánocích se nehodlám zmiňovat natož si jí připomínat, ale nikdy to takovéhle nebylo. Nestřídali jsme se ráno v koupelně, nesnídali jsme spolu u jednoho stolu, já si nepůjčovala jeho auto, kterému teď už ale na popud Ondry musím říkat naše. Změnilo se hodně radikálních věcí, ale musím uznat, že se mi to líbí… vážně.
Když jsme vynášela poslední papírovou krabici se svými věcmi ze svého starého, bez věcí tak smutného bytu, nostalgicky jsem zavzpomínala na den, kdy jsem se v něm ocitla poprvé. Byl to horký srpnový čtvrtek, Praha stále ještě plná turistů, a já se pečlivě chystala na třetí ročník na katedře scénáristiky. To léto jsem se nadšeně věnovala tvůrčímu psaní, jelikož jsem si v Praze sehnala jakési vyhlášené kurzy. Pamatuji si, že jsem na okamžik zapochybovala o svém studijním oboru. Snila jsem o akademii literatury, o psaní knih, velkých a slavných románů… ale nenechala jsem se svými sny přemluvit a poslušně jsem nastoupila do třeťáku. A vlastně potom, co jsem zažila v televizi toho ani moc nelituju, i přesto, že vím, že by mohlo být teď už všechno jinak. Při téhle myšlence se zarazím… vážně chci, aby bylo všechno jinak? Chtěla bych to? Mám skvělého přítele, bezvadné kamarády a známé, slušný úspěch se seriálem, práci v divadle, po které jsem vždy tak snila. Nemyslím, že by mi něco scházelo… mám se fajn. A hlavně jsem šťastná, doopravdy šťastná. No koneckonců se k psaní můžu kdykoliv vrátit. Ale teď už to vážně nevydržím, musím se svým praštěným zběsilým myšlenkám zasmát.

Na počátku března mi přijde dopis, který říká, že by mi vedení divadla Karlín rádo nabídlo místo v company v připravovaném muzikálu. Tanec, zpěv, zkoušky, alkohol na připití premiéry, známí, nový přátelé, zábava, má vášeň k divadlu - Ďábelská kombinace. Vždyť oni přece vědí, že já je nikdy neodmítnu.