Květen 2014

Kapitola čtyřicátá první

22. května 2014 v 20:47 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
"Jak se ti zatím líbí tvůj plánovací den, lásko?" zeptá se Ondřej, když dosedneme na volnou lavičku u Seiny s obloženými bagetami v rukou. "No… Perfektní! Jsem zvědavá na tvůj den." Šťouchnu ho do paže. "To teda nevím, co naplánuju. Hvězdu přání u Notredamu a smlouvavou Elišku s černochama prodávajícíma malý Eiffelovky asi těžko předčím." Rozesměje se a setře mi z tváře majonézu a sám se konečně zakousne do své bagety.
Naše výprava pokračuje na autobusové nádraží. Rozhodla jsem se, že Versailles dneska prostě ještě stihneme. A díkybohu máme štěstí. Dlouhatánská fronta ubíhá rychle, protože Ondra sype z rukávu jeden vtip za druhým a neustále mě rozesmívá. "Ensuite, s'il vous plait." "Oui, bien sur." Odpovím ženě u přepážky. Podívá se na naše lístky, prudkým pohybem je natrhne a pustí nás dovnitř. "Tak jsme tady." Rozpřáhnu ruce a otočím se dokola. "Nádhera." Vyjde z Ondrovo údivem otevřené pusy. "Já vím. Je to tu krásný." Projdeme jeden z okruhů, pozorujeme kamenné sochy slavných panovníků, protančíme zrcadlový sál- i když nám to s ohledem na počet návštěvníků dává zabrat, až se dostaneme zase ven. Stále je pěkně a Versailleský park je pořád přesně takový, jaký si ho pamatuji. Krásný.
Když sejdeme první schody, dostaneme se k veliké kašně. Ondra se k ní nenápadně nahne a chrstne na mě vodu. Chci mu to samozřejmě se smíchem oplatit, ale umlčí mě polibkem. Pak mě vezme za ruku a naše role plánovačů jako by se obrátily. Scházíme ze schodů jako panovníci, opatrně si přidržuji neviditelnou sukni a Ondřej se opírá o svou imaginární hůlku. "Prokážete mi tu čest, mademoiselle, a vezmete si mě za muže?" otočí se ke mně a rukou na mne poukáže. Ve své roli vzorně odpovím: "Zajisté, monsieur." Sejdeme schodiště a hra končí. Rozeběhneme se po hlavní cestě a je nám úplně fuk, že na nás ostatní hledí. Asi si říkají co je to za bláznivé cizince.

V Paříži zůstaneme ještě týden. V Ondrův plánovací den se vydáme na Eiffelku a do kina, které, jak zjišťuji, je úplně jiné než to u nás. Žádný popcorn ani cola, nic co by rušilo sledování filmu. Zrovna dávají nějaký starý černobílý film ve francouzštině. Má to na mě až takový vliv, že ještě tři hodiny po skončení mluvím jenom francouzsky (bohužel pro Ondru, který řeč moc neumí), což mi připomene, jak krásně plynně jsem řeč uměla na jazykovém gymnáziu v Karlových Varech.
Filípek za tu dobu co jsme se neviděli zase povyrostl, usmívá se od ucha k uchu a je rád, že se za ním jeho teta přijela podívat. Míša skoro nespí, protože jí je špatně (a pak prý ranní těhotenské nevolnosti) a místo toho kouká na televizi. Proto nás taky odlifrovala do nedokončeného pokoje pro hosty, aby nás v noci nebudila.
Moc se mi v Paříži líbilo. Zdá se, že jsem poznala zase úplně jinou stránku Paříže než tenkrát s kámoškama ze základky. Domů letíme zase večer. "Děkuju, Ondro, bylo to skvělý." Popotáhnu si svůj pás, abych se mohla opřít o Ondřejovo rameno. "Jsem rád, že se ti to líbilo, Elinko." Pevně ho chytnu za ruku a zavřu oči. Je tady se mnou. Už navždy.

Kapitola čtyřicátá

22. května 2014 v 19:44 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
"Jé je. Ty se nám ale zakulacuješ." Vstoupím do dveří velkého obývacího pokoje. "No konečně si dorazila! Ahoj, Eliz." Běží mě Míša obejmout. "Hele nech si tu Eliz. Víš, jak se mi to nelíbí." Zašklebím se na ni, ale ona s úsměvem odvětí: "Ale mně jo." Rozhlédnu se po místnosti. Gauč uprostřed a před ním velká plazmová televize, vpravo ode mě jídelní stůl pro šest lidí a naproti dveřím velká knihovna táhnoucí se po celé délce stěny. "Máte to tady moc hezký." Dotknu se bratrovi paže a sladce se na něj usměji. "No to počkej až uvidíš celý dům." Ozve se Míša za mými zády. Pak chytí svého manžela za ruku a trvá na tom, že nám musí dům co nejdřív ukázat. "A Filípek už spí?" "Jo. Nevydrží moc dlouho vzhůru, spinká už dlouho." Odpoví Petr a popožene nás s Ondrou na chodbu.
Zatímco nám Miška nadšeně ukazuje jednotlivé pokoje, odtáhnu Petra trochu stranou. "Takže… Máš tady práci?" Vím, že o tom přede všemi nebude chtít mluvit. Musím se zeptat teď, nebo už se nezeptám nikdy. "Jo… Je to ve velkým hotelu v centru Paříže, takže každý den dojíždím. Ale jinak je to fajn." "A to ti dali práci kuchaře jen tak? Sháněli nějakého, nebo…?" Ptám se dál, ale nejradši bych si zalepila pusu. Otvírám věci, do kterých mi nic není, do kterých nemám co nahlížet. "No vlastně… nemám tam práci kuchaře." Zadívá se do země a začne si pohrávat s knoflíčkem u košile. "Je to zatím jen číšník, ale … věřím tomu, že jednou zase budu kuchař." "Promiň…" "Za co?" pohlédne na mě překvapeně. "No, že jsem se zeptala. Nic mi do toho není." "Jak není? Vždyť si moje malá sestřička." zakření se, "máš právo to vědět." Sevře mě v medvědím obětí a vrátíme se myšlenkami zase k pokojům a Míšině proslovu.

Vyrazili jsme ven, protože se udělalo hezky, dokonce vyšlo zimní sluníčko, ale ani jsme si neřekli, kam půjdeme. Je pondělí a tak se Petr zase spořádaně vydal do práce a Míša zůstala s nachlazeným Filípkem doma. "Takže… Kam že to vlastně jdeme?" zeptá se Ondra, když už se mi začíná zdát, že se blížíme k první zastávce metra. "Prostě do Paříže." Zasměji se tajemně a pokračuji v chůzi. "No tam už jsme dva dny. Takže ještě jednou: kam jdeme, Eliško?" jedním pohybem pootočí mou tvář k sobě a hluboce se mi zadívá do očí, sladce se při tom usmívajíc. "Já ani nevím. Prostě někam." "Ty nevíš, kam jdeme, že jo?" začne mě podezřívat a zakření se. "Ale vím!" začnu se bouřit a při pohledu na jeho výraz dostanu záchvat smíchu. "Teď pojedeme metrem do centra," oznámím mu, když koupím lístky do metra, "pak bych se ráda podívala k Notredamu, prošla se podél Seiny a v neposlední řadě by nebylo špatné udělat si výlet do Versailles." Zakřením se pro tentokrát já. "Miluju tvoje plánování." Vrátí mi úsměv. "Ale dnes naprosto souhlasím s těmi tvými plány pod podmínkou, že zítra plánuju já." Sevře mi ramena, upřeně se na mě podívá a šibalsky mrkne. "Platí."

Kapitola třicátá devátá

16. května 2014 v 15:58 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Má panická nervozita ustala jen co jsme zapnuli pásy a vylétli do oblak. Pomalu se začínalo stmívat a já se neskutečně těšila až uvidím světly ozářenou noční Paříž. Mé město snů.
"Dáš si oříšky?" nakloní se ke mně Ondřej celým tělem, tedy tak, jak mu to pás dovolí. "Jestli mají arašídy, tak jo." Usměji se na něj, na malý okamžik odvrátím pohled od okénka. "Můžu vám nabídnout něco k pití?" zeptá se teď už letuška ve slušivé uniformě, s červeným šátečkem kolem krku. "Ano. Dám si minerálku, prosím." Natáhnu se do uličky pro kelímek a zdvořile poděkuji. "Takže… už je ti líp?" zeptá se ustaraně Ondra, když letuška přejde do další řady. "Jo. Byl to jen … chvilkový zkrat, myslím. To se mi stává." Usrknu doušek minerální vody. "Myslím, že to má co dělat s tou mojí fobií z výšek." Zasměji se, abych zakryla svou stálou nervozitu. Co jsem viděla poslední díl seriálu Sanitka, pronásledují mě představy o pádu letadla pokaždé, když mám někam letět. Taky už jsem asi pět let nikam neletěla… No jo. Naposledy jsme s Veronikou byli na brigádě v Anglii. Bylo nám dvacet a všechno se zdálo jednoduchý a zábavný. Studentský léta.
Přistáváme v osm dvacet pět, pařížského času, na minutu přesně. Představím si, jak někde tam za tou přepážkou čeká Petr, srdce mi zaplesá. Je konec ledna, tudíž jsme se neviděli přibližně měsíc a půl. Jak já se na něj těším… říkám si ještě cestou k pásu s kufry. Vzali jsme si s Ondrou jeden společný. Předpokládám, že hodně věcí nemám, ale tak jsem právě v Paříži, seženu tady tolik věcí, kdyby bylo potřeba… "Ahoj!" zakřičím na druhou stranu haly a rozběhnu se k němu, kabelku si přidržujíc na rameni. "Bon jour, Elo!" Přistanu u Péti v náruči a spokojeně zavrním. "Stýskalo se mi, brácho. Tohle si mi neměl dělat." Zasměji se a hned se zeptám: "Kde máš rodinu?" "Čekají na vás doma, tak šup šup." Podají si s Ondrou ruku. Pak se jednou rukou zavěsím do Petra, druhou do Ondřeje, který za sebou táhne ten těžký černý kufr, a kráčíme spolu k velkému tmavomodrému autu mého bratra.

Dorazíme k malému bílému domku, stojícím na jedné z dlouhých ulic, které vypadají jako by se takhle rovně táhly až do nekonečna. Nový domov mého bratra, pomyslím si a dlouze se na dům zadívám. Je prostě… pařížský. Má malý balkónek plný zatím prázdných truhlíků. K domu vede prašná cestička, kolem ní jsou vysázené malé okrasné keříky a u dveří stojí velká lampa, jako ta co byla v Narnii. Je to tu tak kouzelné, že si na moment připadám jako v pohádce. To trvá do té doby než mi hlasitě zazvoní mobil v kapse kabátu. "Sakra… omluvíte mě? Pak přijdu dovnitř…" kývnu na Petra, který si dál šlape cestu k domu, Ondřej mu je v patách. "Ano?" ozvu se hlasitě do telefonu, právě kolem mě projede auto, tudíž odpověď stejně neslyším. "Co? Pardon, jáá… neslyším vás." "Eliško? Eliško?" odpoví zmateně hlas na druhé straně. "Kdo je to?" zarazím se a jdu tichou večerní ulicí od lampy k lampě. "Tady Lukáš. Ty nemáš uložený moje číslo?" "Ehm…" zarazím se. Jeden člověk, s kterým chci mluvit ze všeho nejmíň… je právě teď na telefonu a ať chci nebo nechci, budu muset mluvit. Protože kdybych neodpověděla, bude to vypadat, že s ním něco mám, nebo tak něco… Nemám pravdu? Ach můj bože… "Jo, jo… jo, asi to tvoje číslo mám, jen… jsem to v tom spěchu nestihla přečíst. Omlouvám se." Hned si tu omluvu v hlavě vyčtu, já se mu přece nemám co omlouvat. Já ne. "Aha. No… a kde si? Myslel jsem, že bysme mohli někam zajít. Už jsi jedla?" "Já nemůžu. Ehm… jsem v Paříži, víš." "Co-že? Co prosím tě děláš v Paříži?" zní Lukáš zaskočeně. "Ondřej mě sem vzal. Lukáši… já si tě vážně moc vážím a … mám tě ráda, ale jako mého přítele, chápeš? Nechci, aby se to mezi námi něčím pokazilo. Navíc… miluju Ondru, strašně moc. Ani sama nevím, jak moc. Je to… je to prostě takhle. Omlouvám se ale už vážně musím jít, a navíc víš jak jsou hovory do zahraničí drahý…" přešlápnu z nohy na nohu a zatřesu se zimou. "Jo, já… Kdyby něco, jsem tu vždycky pro tebe, ano? Kdykoliv…Ne, vlastně promiň! Tohle je fakt pitomý.. ty máš Ondru, mělo mi to dojít, mělo mi to dojít… promiň, měj se hezky, hodně štěstí." A pak to vypne, čímž mě upřímně velmi překvapí. Nečekala jsem, že to vezme tak lehce. Ale jemu samotnému ani nedochází, jak moc je u žen oblíbený. Vždyť jenom když jsme šli s holkami z televize na společný oběd, neustále o něm básnily. Sama pro sebe se nad touto myšlenkou pousměji. Televize. Pohlédnu na displej a všimnu si jedné přijaté zprávy. Jedním rychlým pohybem ji rozkliknu a objeví se přede mnou: MILÁ ELIŠKO, VELMI SI VÁŽÍME SPOLUPRÁCE S TAK VÝBORNÝM KOLEGOU JAKO JSI TY. DOUFÁM, ŽE SI VEDEŠ I NADÁLE DOBŘE A MOC SE TĚŠÍM AŽ SE TU ZASE PRACOVNĚ SETKÁME, O ČEMŽ NEPOCHYBUJI. UŽÍVEJ VOLNA! TVŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ REJŽA

Kapitola třicátá osmá

16. května 2014 v 10:00 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Ondřej
Jo, šetřil jsem ty peníze už dlouho, ale zároveň jsem věděl, že Paříží jí udělám obrovskou radost. Nejen kvůli bráchovi, je to i její srdeční záležitostí, což poznám už podle toho, jak jí při vyprávění o ní září oči.
Trošku jsem se bál, že datum odletu bude problémový. Je to totiž přesně tři dny od dne, kdy jsem jí letenky předal. Ale jak jsem se později dozvěděl, bohužel jsem se to kvůli té zatracené práci dozvěděl až teď, všechno je teď už trochu jinak. Žádná práce v televizi, i když by po ní Eliška asi toužila, a práce v divadle počká. Tak rád bych jí pomohl najít tu její vysněnou práci… kdybych tak věděl, jak na to.

"Dobrý, klid. Letí to až za půl hodiny, máme spoustu času." Sevřu ji v náruči a ze všeho nejvíc se ji snažím uklidnit. Nervozitou se celá třese, ale vůbec nemá proč. Máme do odletu čas, letenky už taky máme, pasy jsem před chvílí bezpečně schoval do batohu, a navíc Petr už nás očekává. Když se stále nepřestává třást, jdu ji posadit na jednu z plastových laviček ve velké hale. "Hej, hej. Uklidni se. Slyšíš. Jsem tady, u tebe." Přitisknu jí k sobě znovu a ona položí hlavu na mé rameno. "Jo, já vím, jen… jsem jenom nervózní. Tomu Petrovi jsi volal?" zeptá se rozpačitě. "Jo, už dávno. O všem ví, se vším počítá. Buď v klidu." "To nejde. Všechno bylo tak narychlo, že mám neustále pocit, že jsem na něco zapomněla." Obrátí oči v sloup. "Jo, bylo to všechno rychlý. Ale nejdůležitější je, že se máme rádi." Usměji se povzbudivě a zdá se, že to zabírá. "Hele, na jak dlouho tam vlastně jedem?" teď už se taky usměje šibalsky směrem ke mně. "No, nevím… na jak dlouho budeš chtít, lásko." Pošlu jí vzdušný polibek a ona jen tiše dodá: "Ty si prostě spontánní, naprosto spontánní."

Kapitola třicátá sedmá

15. května 2014 v 17:00 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Zatímco jsem měla hlavu v dlaních, ztratila jsem pojem o čase. Minuty ubíhaly a ubíhaly, a pak jsem najednou uslyšela dupot něčích chodidel na chodbě a vítěznou poznámku: "Tak jsem to stihl." Vzhlédla jsem a zjistila, jak neuvěřitelně mě bolí celé tělo z dlouhého sezení na prťavé stoličce. "Ondro." Vydechla jsem a pocítila náhlou úlevu, že na mě možná přece jen nezapomněl. "Ehm… představení končí za pár minutek a Kačka, ta uvaděčka na druhé straně říkala, že to vezme za tebe, takže… Myslíš, že bys mohla jít se mnou?" "Cože? Počkej, přece teď nemůžu jen tak jít…" začnu, ale Ondřej mě popadne za ruku, dá mi pusu na tvář a popadne můj kabát i tašku s normálním oblečením, jelikož teď mám ještě stále na sobě uvaděčskou uniformu.
"Strašně se mi po tobě stýskalo." Políbí mě před divadlem. "Ta dnešní porada u šéfa byla nekonečná, no vlastně to poslední dva týdny bylo hodně náročný… a vůbec jsem nemohl být s tebou, ale i tak mám jednu dobrou zprávu." Usměje se a políbí mě znovu. "A ta je…" nabádám ho k pokračování. Pohladí mě po dlouhých blonďatých vlasech. "Povýšili mě." "Tak to gratuluju!!" zaječím šťastně a skočím mu do náruče. "Konečně nebudu muset s ostatníma třema doktorama obývat ten malej kamrlík. Věřila bys tomu, že mi dají vlastní kancelář?" zasměje se a nadšeně mě obejme.
Večeříme v malé restauraci, ve které si člověk připadá jako mimo Prahu. Žádný velký provoz, žádné fronty, ani předražené jídlo. Prostě tak akorát pro dnešní večer. Když Ondřej objedná druhou láhev bílého vína, natáhne ruku přes stůl, dotkne se lemu mé bílé pracovní košile, pak mě chytí za levou ruku, a svou druhou rukou ke mně posune čistě bílou obálku. Když ji otočím, je na ní, jak jinak než lékařským písmem, nadepsáno ELIŠKA. Zmateně se po něm podívám. "Co to…" "Otevři to a uvidíš." Zasměje se, jedním okem na mě mrkne a připadá mi ještě nedočkavější, než jsem já sama. "Tak dobře." Pustím jeho ruku a opatrně rozlepím obálku. Radši ani nepohlédnu dovnitř, zatajím dech a se zavřenýma očima vytáhnu jakési dva papíry. "Jéžiš, už ty oči otevři, Eliško." Rozřechtá se, ale když oči otevřu a napřed se mu podívám do očí, sleduje napjatě mou reakci. Pohlédnu na papíry v mé ruce, zorničky se mi rozšíří tak, že to skutečně cítím, a srdce jako by se mi zastavilo. "Paříž." Vydechnu a ucítím v očích slzy. Zvedneme se od stolu s Ondrou úplně stejně. Je mi úplně jedno, že na nás koukají lidé od okolních stolů, prostě ho musím líbat. Nezapomněl na mě… vlastně na mě myslel celou tu dobu. A připravil mi překvapení s velkým P. "A to je teprve začátek." Pošeptá mi do ucha.

Kapitola třicátá šestá

14. května 2014 v 16:44 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Ležíme u něj na posteli, já na břiše hledím do notebooku, Ondřej je zády opřený o stěnu, nohy natažené na celé délce postele, brouzdá očima po stránkách tlusté knihy o historii nějaké nemoci. Tvrdí, že to má do práce, ale upřímně si myslím, že ho to spíš více baví, než že by to četl z donucení. Aspoň jednou za minutu cítím na své tváři jeho pohled. Pomalu notebook zaklapnu a pohlédnu vzhůru k němu. "Nemůžeš se soustředit, viď?" jemně se usměji, když se na mě podívá také. "Díky tobě." Zasměje se. Přehne růžek právě čtené stránky a odloží ji na noční stolek vedle postele. "Pojď sem." Natáhne ke mně ruce a já se opřu o zeď těsně vedle něj, své nohy natáhnu přes ty jeho, a uvelebím na Ondrovo rameni. "Chci abys věděla, že bych ti nikdy neublížil. Nikdy." Odmlčí se. Zvednu hlavu z jeho ramene a odvážím se mu pohlédnout do napjaté tváře. Po chvíli ticha pokračuje: "Znamenáš pro mě tolik, Eliško, že to ani nedokážu povědět… Strašně mě mrzí, že sis myslela, že bych ti ublížit dokázal, protože opravdu ne… Hlavně bych se nemohl dívat na to, jak se trápíš, jak nejsi šťastná." Sevře mě v náruči a dodá: "Chtěl bych, abys vedle mě dokázala být tak šťastná, jako já vedle tebe." Obtočím své nohy kolem Ondřejova pasu. "Jsem šťastná." Ondra mě políbí a rychle na to dodá: "Miluju tě."

V polovině ledna přijde do televize náš seriál. Každý pátek v osm. Nemůžu uvěřit, že se má práce konečně naplní, bude mít smysl a bude oblíbená, teda snad. Jenže při tom naplňujícím pocitu si čím dál více uvědomuji, že má práce končí. Už není nic, co bych mohla napsat, z čeho bych mohla udělat scénář… Prostě nic. Na jednu stranu jsem ráda, že seriál není nekonečný, ale čím dál více chápu lidi, kteří své seriály nekonečné mají. Bylo to tak uspokojivé, že mi na účet chodí pravidelně peníze, že mám pořád co dělat, nad čím přemýšlet a co řešit. Alespoň dvakrát týdně docházím do Bílé růže za paní Růženkou a jejími vnučkami. Tam se můžu odreagovat a na nic pořádně nemyslet, jen když dorazím zase domů, tak to na mě padne. Ondra je v jednom kuse v nemocnici a když zrovna nemá službu, přijde pohotovost. Jako nedávno… Chtěli jsme jít v pátek večer do italské restaurace na pizzu, už jsme byli oblečeni, vycházeli jsme ze dveří a jemu zazvonil telefon, že se má okamžitě dostavit do nemocnice. Samozřejmě, že z večeře sešlo, ale napravili jsme to v úterý další týden, kdy zrovna neměl noční. Kromě pečení perníčků v malém obchůdku stíhám také chodit často do divadla. V Karlíně se za dobu mé nepřítomnosti nic zvláštního nestalo, jen zkoušejí nový muzikál s Lucií Bílou v hlavní roli, což je dobře pro mě, protože tam můžu být skutečně pořád. Prostě se zavřu do nějaké z šaten s knížkou v ruce a mám zadostiučiněný pocit, že dělám něco jiného, než že bych seděla doma na zadku.
Skutečnost je taková, že moc toužím po něčem novém, co by mě bavilo tak jako psaní seriálu. Dokonce jsem chvíli uvažovala, že bych dopsala román, který jsem při studiích nedokončila… ale nějak nevím. Asi nemám dost odvahy.

Blíží se konec ledna a já trávím zase jeden nekonečný večer v divadle. Je teprve půl osmé, představení začalo před půl hodinou a mně už to přijde jako věčnost. Dnes naprosto výjimečně opakují činohru Včera tě zabiju, na které jsem byla už hodně dávno, ale byla to pro mě taková srdeční záležitost. Schovali mi dva lístky, za což jsem jim byla moc vděčná a nadšeně jsem to oznámila Ondrovi, ale on jen řekl, že nemá čas. Tak jsem prohlásila, že tam sama nepůjdu, schválně jsem si vzala službu, a po pověšení veškerých diváckých zimních kabátů jsem se usadila na malou stoličku. S hlavou v dlaních vzpomínám, jaké to bylo na začátku krásné. Jela jsem na společnou snídani s holkama, s těma co teď nemají čas, protože se rozhodli napsat knihu, studovat práva, nebo se starat o děti, v metru jsem potkala muže, který se do mě zamiloval na první pohled, a který teď nemá čas. On prostě nemá čas na mě! Vážně si to mám brát osobně?

Kapitola třicátá pátá

3. května 2014 v 19:09 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Nastal čas jít do práce. Na cestu jsem se vydala brzy, dříve než obvykle, cestou jsem se stavila pro kafe a svůj dnešní oběd v podobě tortily a misky salátu. Dnešní pracovní den měl být výjimečný. V jedenáct hodin jsme očekávali, spolu s herci a tvůrci seriálu, příjezd novinářů, jelikož slavnostní den začátku vysílání se nebezpečně blížil. Rozhodla jsem se proto pro černý kostýmek doplněný červenou halenkou a lodičkami.
"Ahoj Eliško! Doufám, že sis svátky užila, protože teď zase přijdou muka!" rozesměje se náš pan režisér a otočí se zpátky na producenta. Jak vtipný, pomyslím si, v ruce stále ještě svírám kelímek s kávou. Prodírám se lidmi, každou chvíli někoho zdravím, podávám si s nimi ruku, nebo je objímám, až se konečně dostanu z davu na klidné místečko. "Tak si dorazila!" uslyším, někdo se dotkne mého ramene, já se leknu a nadskočím. Prudce se otočím a na překvapeného Lukáše se mi povede převrhnout svoje kafe. "Já se tak moc omlouvám!" zděsím se při pohledu na jeho sako s velkou kávovou skvrnou. "To je … v pohodě." "Seš si jistej? Co když to nepůjde dolů?? Jsem to ale nešika, sakra!" hledám v kabelce papírové kapesníčky a táhnu Lukáše na toalety. "Počkej, počkej. Na dámy s tebou vážně nepůjdu." Lukáš zvedne ruce k ústupu a snaží se mi vytrhnout. "Nějak to vyčistit musíme. A teď už tam stejně nikdo nebude. Všichni jsou támhle." Ukážu na shluk lidí v přední části místnosti. "No tak dobře, co mám s tebou dělat."
"Tak jo. Ty si sundej sako a já to zkusím trochu namočit." Začnu rozdávat úkoly. Lukáš si sundá sako a podá mi ho. Trochu se při tom nakloní ke mně a začne si upravovat kravatu. "Vidíš, na něco jsem úplně zapomněl." Zadívá se na můj odraz v zrcadle. "Na co?" zeptám se hned, celá zvědavá. "Na Ahoj." Zasměje se. "Tak ses lekla.. a pak na mě vylila to kafe, že jsem tě zapomněl pozdravit." "To máš pravdu, ale já tě taky ještě nezdravila, nemám pravdu?" kapesníkem drhnu kávovou skvrnu na saku, ale místo aby mizela, přijde mi, že se akorát zvětšuje. A dodám: "Ahoj." Lehce se na něj usměji v zrcadle a pak otočím hlavu a podívám se na něj přímo. Nakloní se ke mně trochu, a ještě víc. Zazmatkuji, strčím mu do ruky sako a rychle se dám k ústupu, "Myslím, že už to víc nepůjde." Dodám ve dveřích a co nejrychleji zmizím.

"Slyšela jsem, že je to váš první seriál, slečno." Řekne černovlasá novinářka do mikrofonu a pak ho obrátí ke mně: "V prvé řadě bych chtěla namítnout, že to není můj seriál. Ale je to moje první seriálová tvorba, to ano." "Seriálová? Takže film už nějaký byl?" Novinářská kamera se o kousek přiblíží a já cítím, jak mě zaostřuje. "Ano. Na studiích jsme natáčeli převážně dokumentární filmy, uměleckou tvorbu." Periferně zahlédnu Lukáše, procházejícího kolem, sako svírajíc v ruce. Asi se trošku zašklebím, protože si novinářka odkašle. A sakra, ušla mi její další otázka! Jemně se začervenám, znervózním a přešlápnu z nohy na nohu. Černovláska musela napětí vycítit, protože otázku s úsměvem zopakuje: "Máte v plánu někdy v budoucnu ve filmech hrát, nebo je režírovat?" "To opravdu netuším. Určitě je to ještě ve hvězdách… Omluvte mě." Odejdu ze záběru kamery, co nejdál od mikrofonu.
"Stalo se něco?" zeptá se Jana, když projdu kolem. Sedí na baru s několika herečkami a zdá se, že ještě před tím, než si mě všimla, se smály a nesmírně dobře bavily. "Hm. Jo, sem." Pokračuji dál v cestě, ale po chvíli se otočím a vrátím se k nim. "Můžu se přidat?" "No určitě." Přisune paní Šafránková volnou stoličku blíž. "Děkuji." Pousměji se a zaberu se do rozhovoru s Janou, mladou herečkou Alicí, Libuškou a několika dalšími. Lukášovo chování mě rozčarovalo a rozhodilo z míry víc než si dokážu připustit.

Kapitola třicátá čtvrtá

1. května 2014 v 22:12 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Uslyším nějaký hluk a rychle otevřu oči. Uvidím nade mnou Ondřeje a uvědomím si, že jsem v jeho náručí musela usnout. "Kolik je hodin?" posadím se na hnědém gauči a opřu se loktem o jeden z polštářů. "Skoro devět. Asi si byla hodně unavená, co?" "Mm… spíš jsem se dlouho nevyspala takhle dobře." Usměji se a prohrábnu rukou jeho světlé rozcuchané vlasy. "No jé je. Tak už je konečně vzhůru!" Prudce se otočím a uvidím rozesmátého Vaška, jak kráčí ze schodů dolů. "Kdes byl celou dobu!?" rozpřáhnu ruce. "Nahoře." Zařechtá se, "Zvenku je ještě jeden vchod, víš." "No nevim, když ste mi to nikdo neřekl." Pošlu mu úsměv. Vtom po schodech za ním sejde Verča. Vašek ji chytne za ruku a s úsměvem se oba dva nasoukají do křesla vedle krbu. "Ráda tě vidím, Elo." Řekne mi Veronika a i když jsme se neviděly jen asi týden, připadá mi, jako by za těch pár dní neobyčejně vyrostla, dospěla. "Já tebe taky." Vstanu a jdu ji honem obejmout. Tak moc mi scházela.

"Hraješ." Šťouchne do mě Verča a já položím na hromádku karet svou srdcovou sedmu. "Hm, výborně." Pochválí můj tah Vašek a vezme si z balíku dvě karty. "Jak se ti vede?" zeptám se Veroniky, zatímco je na tahu Ondra. "Dobře. Byly to hezký Vánoce, viď Vašku?" "Jo jo." Odpoví a připomene mi, že mám hrát. "Viděla ses s Janou?" optá se mě Veronika. "Ne, neviděla jsem nikoho. Bohužel…" "Hej! To sou celý ženský. Furt jenom kecaj a nehrajou!" stěžuje si Vašek, Veronika se zasměje a laškovně ho plácne po ruce: "Tak si hrajte sami!" zvedne se, chytne mě za ruku a jdeme do malé kuchyňky pro další čaj. "Hanka tě pozdravuje. Její Honzík roste jako z vody." Pousměje se a dodá: "Byli jsme u nich s Vaškem na návštěvě. Víš, že je Hanka těhotná?" "Jo, psala mi to. Krásný! Doufám, že jí to vyjde a bude to holčička."

Na horské chatě jsme zůstali čtyři dny, pak jsme se postupně sbalili a napřed odjeli Vašek s Verčou a nakonec i my s Ondřejem. Verča se chystala učit na zkoušky, které má mít hned po Novém roce a Vašek měl již v den našeho odjezdu nějaké vyřizování v Praze s Monikou a právníkem.
Volala mi Jana, přála dodatečně hezké svátky, že prý úplně zapomněla, a chce se sejít a někoho nám představit. Domluvily jsme se hned na začátek týdne.

"Ahoj Eliško, ahoj Ondro. To jsem ráda, že vás zase vidím takhle pohromadě. A ráda bych vám někoho představila." Restaurace není v úterý večer zrovna přeplněná, ale i tak jsem ráda, že Jana pro jistotu zarezervovala stůl. "To je můj přítel Michal." Pronese hrdě a její Michal podá ruku napřed mě a potom i Ondřejovi. "Už máte objednáno?" zeptám se, když se konečně usadíme. "Ne, čekali jsme na vás."
Ještě předtím, než nám objednané jídlo donesou, odebereme se s Janou na toalety a já to jako vždy nevydržím a spustím: "Nepřijde ti trošku mladej?" Zasměji se a pročísnu si rukou neposedné blonďaté vlasy. "Vůbec ne. Je mu už dvacet čtyři." Zní uraženě, ale usměje se na mě taky. "A tobě třicet." Zasměji se znovu a pořádně nahlas, až si nějaká paní odkašle a protlačí se kolem nás ven. "Jenom šest let… já bych to tak nedramatizovala. Fakt je, že jsem nikoho takovýho jako je Michal nikdy nepoznala. Je pozornej, hodnej, má dobrou práci a úžasný úsměv…" začne básnit, tak jí radši vytáhnu na chodbu dřív, než si někdo začne stěžovat, že zabíráme u umyvadel moc místa.
"A kde jste vlastně byli o svátcích?" zeptá se Jana a ukrojí si další kousek své pizzy. "Ále, Ondra pro mě měl překvápko. Byli jsme ještě s Vaškem a Verčou na horách. Lyžovali jsme, hráli karty a koukali na televizi… Bylo to skvělý, viď." Pohlédnu na Ondru a pod stolem mu znovu stisknu ruku. "Jo. Měl jsem prostě dobrej nápad." Usměje se a mrkne na mě. Když dojíme, zaberou se Jana s Michalem do diskuse o tom, jestli jeho nový článek bude mít větší úspěch než minulý a také o tom, co si dají zítra ke společnému obědu. "Pojď." Zašeptá mi Ondřej do ucha, chytne mě za ruku a vytáhne mě ze židle. "Omluvte nás." Řeknu ještě rychle, ale ti dva okolí stejně nevnímají. Ondra mě vede směrem k toaletám, až nakonec v uličce zahne do tmavého kouta. "Už to bez tebe nemůžu vydržet. Nepůjdeme už domů?" zaprosí a tváří se u toho jako malé štěně. "Hele!" zasměji se. "Bude stačit úplatek?" zeptám se a dám mu pusu. Pak se zády přilepím ke studené zdi a nechám Ondru, aby si úplatků vzal kolik chce.

Kapitola třicátá třetí

1. května 2014 v 14:28 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Dotknu se kliky a poté vstoupím. Všude to voní po skořici a sušených křížalách. Poprvé za celé vánoční svátky ucítím opravdové Vánoce. V pokoji, který vypadá jako obývací, hoří krb, na stole je veliká vánoční hvězda a mísa s cukrovím. Naproti krbu je malý hnědý gauč, na který by se posadili nanejvýš tři, a na něm několik polštářů, což mi připomene Ondrovo byt, který je jich plný. Náhle se za mnou zabouchnou dveře, a když se s leknutím otočím zjistím, že Vašek se mnou v domě není. Zkusím dveře otevřít, ale je zamčeno zvenku. To si snad dělá srandu! pomyslím si. Otočím se zpátky ke krbu a uvidím Ondřeje, scházejícího dolů po točitých dřevěných schodech.
Začnu vyděšeně couvat, až se zády přilepím ke dveřím. Nehodlám promluvit první, takže stojím mlčenlivě, přitisknutá ke dveřím a s rozzuřeným výrazem. "Měl bych se ti omluvit." Začne tiše. "To bys měl." Zašeptám a ze všeho nejvíc toužím zmizet. "Omlouvám se." Kráčí ke mně pomalu, jako by čekal, že při zbrklém pohybu uteču- kdybych tak mohla! Někdo zaťuká na dveře a já přemýšlím, jestli je to už konečně Vašek. "Promiň…" natáhne se přese mě a strčí klíč, co vytáhne ze své kapsy, do zámku. "Omlouvám se, let měl zpoždění a venku je taková sněhová vánice, že jsem se sem nemohla dostat." Objeví se ve dveřích napřed hnědovlasá hlava a poté i celý zbytek jejího těla. Chce se mi křičet , moc křičet, ale ani nevím jestli víc na ni nebo na Ondru. "Co to má…!" nenechá mě to ta holka doříct a skočí mi do řeči: "Prosím, prosím… hlavně si to nevykládej špatně. Vůbec o nic nejde. Jsem tu za svědka, nebo spíš… No to je jedno." Dnes už její rty nezáří sytou červení, vsadila bych se, že svému celkovému líčení nedala ráno moc času. "Mně to teda jedno nepřipadá!" utrhnu se na ni zhurta. "Ale takhle sem to vůbec nemyslela." Usměje se mile, že mám sto chutí dát jí pěstí. "Tak můžete mi konečně někdo vysvětlit, co to má znamená? To mám být všeho svědkem přímo tady, nebo proč že jste mě sem vlastně táhli?!" spustím a dívám se z jednoho na druhého. "Ano, já ti to vysvětlím. Jde o to, že vůbec o nic nešlo, nejde a ani nepůjde. Teda jako mezi náma dvěma." Ukáže Ondřej ukazováčkem na Stephanii a pak na sebe. "Prostě je to jedno velký nedorozumění. Je mi moc líto, že sis myslela, že…" zabodne své oči do podlahy. Zůstanu stát s pusou otevřenou a čekám, co bude dál. "Je to moje chyba," zapojí se rychle do konverzace Stephanie: "Prostě jsem to tenkrát v té kavárně zvorala. Vůbec jsem to nemyslela tak, jak to vyznělo. Nechtěla jsem vás dva nějak rozhádat… To sis vážně myslela, že by se mnou Ondra něco měl?" "Co to sakra meleš?!! Jak ti mám věřit, že zase nekecáš? Jak mám věřit vám dvěma! Když jste mě naprosto zklamali…" "Neblázni. Vždyť on tě miluje. A celou dobu, co jsme na tom večírku spolu mluvili, o tobě básnil." Pokračuje Stephanie. Cítím, jak mi rudnou tváře a rychle schovám obličej do dlaní. Z jejích slov se mi v očích objeví slzy. Vždyť má pravdu. Jak jsem si to mohla myslet, jak jsem mu mohla nevěřit? Vždyť jsme na tom večírku vlastně nic neviděla, vše jsem posuzovala jen podle jejích pár slov. "Ještě jednou se omlouvám, je to moje chyba." Ozve se Stephanie do ticha. "Doufám, že spolu budete šťastni. A teď mě prosím omluvte. Svoje jsem napravila a radši už vyklidím prostor. Letadlo mi letí až za pět hodin, ale když je venku tak hnusně… radši půjdu, abych to stihla." Za jiných okolností bych se jí asi snažila ještě na chvíli zastavit, dát si s ní třeba čaj, ale dnes se mi všechno zase obrátilo vzhůru nohama a srdce buší na poplach. Má bývalá spolužačka se otočí, hodí hnědými vlasy a zmizí venku.
Ondřej mě chytne kolem pasu. Až příliš prudce a nedočkavě. "Ne, ne, ne!" uskočím od něj zděšeně,: "Pořád nevim, jestli vám můžu opravdu věřit!" Ondra udělá krok dozádu, jako by ustupoval. "Omlouvám se." Zvedne ruce do vzduchu, aby svou omluvu ještě zdůraznil. "Nechtěl jsem se tě dotknout… Můžu něco udělat? Cokoliv." Po tváři mi začnou stékat slzy. "Slib mi, že už to nikdy nebudeme muset řešit." Řeknu rozhodně. "Slibuju." Řekne hned a krok se ke mně zase přiblíží. "A teď mi dej pusu." Trochu se usměju, Ondřej ke mně přistoupí, setře mi slzy z tváří a dá mi ten nejsladší a nejzamilovanější polibek na světě.
"Doufám, že ti došel můj dopis." Řekne Ondřej a pohlédne mi do očí. "Jo. Došel. Jak si zjistil tu adresu?" zahledím se mu do očí a v hlavě se mi objeví nekonečno otázek. "Mluvil jsem s tvojí maminkou a pak jsem přijel za ní a ten dopis tam pro tebe nechal. Je to moc milá žena. Už vím, po kom máš tak velké srdce." Chytne mě za ruku a jemně ji stiskne. "A tady to… to má být co?" rozhlédnu se kolem sebe po pokoji. "Vánoční překvapení přece. Neříkej mi, žes o těch překvapení ještě nikdy neslyšela." Zasměje se a já už kolem něj zase vidím to jeho osobní kouzlo. "Neprozradil Vašek nic?" potutelně se na mě usměje. "Ne, asi to měl zakázané, nemám pravdu?" usměji se taky. "Jen jsem mu to velmi důrazně kladl na srdce." "Mrzí mě, že jsem ti nevěřila." Silně mu stisknu paži a je mi náhle trapně, že jsem byla tak dlouho zbytečně naštvaná a uražená. "Moje chyba. Měl jsem ti to vysvětlit dřív." Vezme mě do náruče a posadí mě na gauč u hřejícího krbu, pak se posadí vedle mě. "Už tě nikdy nechci takhle ztratit." Dořekne a já se schoulím v jeho náruči.