Duben 2014

Část VI.

23. dubna 2014 v 16:55 | Mája |  Hra na panenku
"Nino! Tadeáši!" zavolá táta z kuchyně, odkud už se k nám nese vůně sušenek právě vyndaných z trouby. "Musíme jít." Řeknu mezi polibky a nohy dám z jeho klínu zase na zem. "Ještě moment…" přitáhne mě Tadeáš na malou chviličku k sobě. "K tomu terapeutovi jdeš zase zítra?" zeptá se a chytí mě za ruku. Zvedneme se z lavičky před domem a jdeme dovnitř. "Jo." "A pomáhá to?" "Mm… uklidňuje mě, že tam chodím. Víš, jakože to mám pod kontrolou. Moje posedlost panenkami je ta tam. Plus žádný hubnutí a bledý tváře… Ale nejvíc mě léčíš stejně ty." Zvednu k němu ukazováček a musím se jeho výrazu usmát. "Neříkej…" zachechtá se až mi ukáže jasně bílé zuby.
"Tak co, chutná?" zeptá se táta pyšně a natěšeně před mou odpovědí: "Ano, tati. To se ti povedlo." "Tak to jsem rád!" zapěje a otočí se k mamince: "Bábi s dědou vyrazili na túru do přírody. Nepůjdeme taky někam?" "Teda kromě fitka a čokoládovny na náměstí, samozřejmě. Tam máš zákaz." Připomene s úsměvem a chytí mámu zamilovaně kolem pasu.
Když zmizí z kuchyně, natáhne se Tadeáš přes stůl ke mně, sjede prsty od kořínků
mého mikáda, jak říká Tadeáš: nádherně oříškového, až k bradě. "Nino… jsi tak krásná. Jen kveteš." "Díky tobě." Objeví se mi na tvářích zdravá červeň, na kterou jsem poslední měsíc velmi pyšná. Lepším se den ode dne, hodinu od hodiny, minutu od minutu… hlavně, když jsem s ním. Žádná bledá mrkací panna. "Tadeáši, tys mě zachránil. Myslím, že jsi opravdu můj princ. Za poslední měsíc … je to jako sen. Nevím, co se to stalo, ale líbí se mi to. Vážně. Ty se mi líbíš." Zasměji se. Zahledím se do jeho šedomodrých očí, nahnu se a přirozeně se nadechnu pomerančové vůně. "No co, ta tvoje je zase vonět po višních." Namítne. "Čteš mi myšlenky?" plácnu ho laškovně po ruce. "Asi…" rozesměje se, přiskočí ke dřezu a chrstne na mě studenou vodu. "Tadeáši!" oplatím mu to a sleduji, jak mu kapky stékají po tváři. "Hele!" zatarasí svým tělem vstup ke dřezu, chytne mě do náruče a neodpustí si: "Moje višňová Nina!"

Část V.

23. dubna 2014 v 16:28 | Mája |  Hra na panenku
Když si ale uvědomím, co se děje, že mám na sobě jeho sako, že mi svírá ramena a trochu i podpírá, že nemůžu skoro chodit, že se mi motá hlava jako blázen, nenapadne mě nic jiného než se mu vyvlíknout a běžet ulicí k domu. Skopnu střevíčky, ze kterých mě ty nohy tak bolí, a utíkám naboso a skoro svlečená. Vběhnu do domu, kde už je naprostá tma a ticho. Všichni sladce spí, ani si nevzpomněli, že jim doma jeden člen chybí. V chodbě vytáhnu z šuplíku velké nůžky, otočím se k zrcadlu a ošmikám příšerné hnědé lokny. Už nikdy nebudu jako panenka! Cestou nahoru do pokoje si trochu povolím korzet, a když pak trošku hlasitěji rozrazím dveře, ozve se z chodby babička. "Nino? Si to ty?" plíží se ke mně její silueta. "Panebože, co se stalo?!" spráskne ruce, když uvidí mé dílo. Nevím, čeho si všimne dřív, šatů nebo vlasů? "Ukaž." Vezme mi z ruky nůžky, a když se přitom dotkne mé ruky, ucítím na chvíli tu mou dávnou bábi, která mě naučila mluvit, která mi jako jediná věřila. Posadí mě na židli. O pár minut později se zvednu, otočím k zrcadlu a její dílo mě ohromí. Vykouzlila rovnoměrné mikádo, rovné a i v nudné hnědé barvě vypadá kouzelně. "Jdi už spát, beruško." Dá mi pusu na čelo a já ji nepoznávám. Vždyť moje babička je zahleděná do křížovek, s brýlemi na očích, obejme mě jednou ročně na Vánoce…
Jen co bábi zmizela za dveřmi své ložnice, vydala jsem se do pokoje. Otevřela jsem okno dokořán a nechala zimu proudit dovnitř. Svlékla jsem ten potrhaný zbytek šatů a hodila na sebe obyčejné staré tričko a kraťasy. V koupelně vodou rychle smyla zbytky bílého pudru a hned jsem se sama sobě líbila víc. Když jsem se ale vrátila do pokoje, srdce se mi rozbušilo. Děsily mě ty panenky. Upíraly na mě mrkací oči, bledé tváře se jim leskly…
A pak už to šlo zase ráz na ráz. Jedna panenka letěla vzduchem a dopadla na chodník, druhá letěla hned za ní a stejně jako ta první se roztříštila na kousíčky porcelánu. "Nenávidím vás!" Na konci mého díla jsem si sedla na parapet a prohlížela si spoušť, co jsem způsobila. Po tváři se mi zase linuly slzy, jako by mi těch panenek bylo najednou líto. "Nino." Ozvalo se ze tmy a já už ani nezvedla hlavu, protože jsem ten hlas moc dobře znala. Hlas, který mě zachránil z nejhoršího, ale teď si snad připadám ještě hůř než předtím. "Nino, pojď sem. Pojď dolů." Bezmyšlenkovitě jsem se svezla z parapetu na koberec a bosá přicupitala ze schodů až ke dveřím. "Tadeáši…" otevřela jsem dveře, můj hlas zněl unaveně a dokola a dokola jsem si stírala slzy. Popadne mě do náruče a já se v ní vděčně schoulím. "Jsi krásná." Jsem oproti němu úplně malinká, jako bych se ztrácela. Rozplynu se jako mlha nad ránem. "Nerozplyneš… zvládneš to." Já to řekla nahlas? Nahnu se k jeho ústům, ale od mě odtáhne. "Nevíš, co děláš. Doprovodím tě nahoru do postele." Chytnu ho kolem krku, nasaji jeho pomerančovou vůni a podlomí se mi kolena.

Část IV.

20. dubna 2014 v 10:06 | Mája |  Hra na panenku
Nastal den velkého plesu. Upřímně jsem se nemohla dočkat až projdu školní branou slavnostně osvícenou malými žárovičkami, až se ocitnu uprostřed sálu a až spatřím svého prince…
Ten den jsem se velmi pečlivě věnovala svým napudrovaným tvářím. Jedna vrstva, druhá a radši ještě třetí. Bílé jako sněženky. Rty jsem si natřela červenou rtěnkou, co jsem našla u maminky v ložnici. Když už jsem u toho, ještě teď jsem jí to neodpustila, ty šaty, stejně jako jsem tátovi neodpustila jeho vařící mánii, stejně jako babičce křížovky a dědovi… To odpoledne jsem našla dokonalé šaty. Široká rudá sukně, bílé spodničky a korzetová šněrovací záda, naducané rukávky končící mašličkou, tou samou, kterou jsem si přivázala kolem krku jako náhrdelník. A taky do vlasů mezi hnědé lokny, nudnou hnědou jsem po mamince rozhodně nezdědila. Ještě jsem si obula střevíčky s malinkatou mašličkou a zdálo se, že mohu vyrazit. Na svůj první bál, na bál snů.
Na ples mě nikdo nepozval a na to, že mě táta odveze, jsem opravdu nespoléhala. Zase seděli s mámou v kuchyni na barových židličkách a ochutnávali nějaké nové cojávím. Půjdu pěšky, je to kousek, řekla jsem si statečně. Jenže už v polovině mě začali nehorázně bolet nožky a myslela jsem, že už tam snad ani nedojdu.
Na ples jsem dorazila s půlhodinovým zpožděním, ale dorazila. Už to se mi nezdálo přesně podle mých vysněných představ. Opravdu jsem vešla bránou osvícenou žárovičkami. A taky jsem se za chvíli ocitla v sále. Nasoukala jsem se s tou svou širokou sukní na barovou židli, popíjela punč a rozhlížela se po princi. Asi tak v tu chvíli mi došlo, jak moc jsem nepatřičná a naivní. Vždyť žádný princ nepřijde! Kdo by chtěl takovou hnusnou bledou holku v šatech jako od porcelánové panenky. Zhrouceně jsem si lehla na chladivou barovou desku. Za okamžik mi kdosi zaťukal na rameno. Vzhlédla jsem, bílý pudr určitě rozmazaný stejně jako řasenku, a pohledem probodla vysokého černovlasého kluka ve slušivém obleku s motýlkem u krku. "Smím prosit?" otáže se. "Cože? Posměch je vážně to poslední, co dneska potřebuju." Zavrčím a sesunu se z židle na zem, připravena ihned opustit místnost. "Jen jsem tě chtěl vyzvat k tanci." Zarazí se a vlasy mu spadnout do obličeje. "Já jsem Tadeáš." Představí se zdvořile a natáhne ke mně ruku. "Jo já vím, myslím, že tě ze školy znám…" přimhouřím oči a uhladím si nervózně sukni, jeho zvednutou ruku nechám nepovšimnutou. "Takže smím prosit, Nino?" "Ty znáš mí jméno?" vykulím oči a mám pocit, že se mi překvapením i pootevřely ústa. "Jasně. Půjdeme?" nabídne mi rámě a když se ho chytnu, odvede mě doprostřed tanečního parketu.
Začneme tančit. Kroky jsou naštěstí jednoduché, protože se nedokážu příliš soustředit. Má krásné šedomodré oči. Voní po pomerančích. Jediné, na co se soustředím, jsou jeho oči a smějící se rty.
Ale pak od něj oči odtrhnu, vidím všude ty dívky v přiléhavých šatech s výstřihem, s vlasy sčesanými do drdolu. Jsou krásné, smějící se na své taneční partnery. Jejich pleť je medově opálená a vypadají tak šťastně a zdravě. "Já tak nenávidím panenky!" vykřiknu přes celý sál, který rázem utichne, jen tichá ploužáková hudba se line kolem. Má slova se rozléhají ode zdi ke zdi. Zatočí se mi hlava a klopítnu. Tadeáš se mě pokusí zachytit, ale rychle se mu vykroutím a běžím ke dveřím. Po tvářích mi stékají slzy, strhávám ze sebe ty příšerné šaty i mašle. Běžím, jak nejrychleji dokážu, k hlavní bráně a po chodníku ještě dál. "Nino!" zakřičí za mnou Tadeáš, ani jsem nevěděla, že běží za mnou, že se vůbec pokusí nebo odváží. Copak jsem se neztrapnila už dost? A jeho?
Běžím směrem domů, nohy mě zase příšerně bolí. "Nino. Nino, prosím tě, zastav." Překvapuje mě, jak klidný je jeho hlas. Klidný, ale zároveň nedočkavý a horlivý. Jak jsem mohla někoho, jako je on, celou dobu přehlížet? V mé hlavě se pere několik otázek bez odpovědi. "Nino." Strhne mě zničehonic na trávník. Vzlykám a nechci, za nic na světě nechci, aby mě viděl plakat. Snažím se popadnout dech, zatímco on bere mé tváře do dlaní a stírá mi slzy. "Jsem tak trapná… pitomá. Proč- proč jsi tady?" zeptám se na jednu z milionu otázek v mě hlavě. "Potřebuješ mě." "Nepotřebuju. Celou tu dobu… vystačila jsem si úplně sama." "Potřebuješ, jen si to nechceš přiznat. Nino, zatraceně, víš jak dlouho už tě pozoruju? Chováš se… ty potřebuješ pomoc!" vyhrkne až mě jeho hlas vyděsí. "Já je nenávidím!" "Koho? Nino, koho nenávidíš?" zeptá se se starostí v očích. "Všechny! A hlavně ty strašný porcelánový panny!" schovám hlavu v jeho dlaních.
Po chvíli mě opatrně zvedne ze země. "Musí ti být zima." Řekne a přehodí mi přes ramena své sako. Jo, je mi zima, vždyť na mě zůstala jen spodnička a ten pitomý utažený korzet, a jeho sako tak voní. Po pomerančích.

Část III.

20. dubna 2014 v 9:51 | Mája |  Hra na panenku
Rozhodla jsem se pro šaty z butiku. Vyšla jsem z pokoje, byla polovina března- nejvyšší čas je koupit, a seběhla schody do přízemí. Babička sedí v rohu obýváku v houpacím křesle a přirozeně něco luští. Děda přilepený už dobrou hodinu na gauči se zrakem upřeným na televizi a táta kraluje v kuchyni. Line se z ní vůně máty a já chvíli přemýšlím, co to asi bude. Z maminkou už jsme se před dvěma týdny domluvily, že dnes zajdeme do jejího oblíbeného butiku, ale teď jí tu nikde nevidím. "Tati, nevíš, kde je mamka?" nakouknu do kuchyně a on se na mě překvapeně ohlédne od pultu. "To netuším, broučku. Asi šla do fitka, jako každý čtvrtek, nemyslíš?" pošle mi šibalský úsměv a věnuje se dál trhání máty a lístky pak hází do velkého džbánu s vodou. Zamračím se, nesnáším tenhle jeho úsměv, ten věčně pohodářský úsměv. Pak si ale uvědomím, co to právě řekl. "Cože?! Jak do fitka? Vždyť dnes máme jít koupit ty šaty!" Rozkřičím se rozhořčeně a z očí mi vytrysknou slzy. To není možné, opakuji si v duchu stále dokola. "Nekřič, prosím tě. Chováš se jak malý dítě." zakroutí táta očima. "Jako malý dítě!? Ty si…!" vykřiknu a rozběhnu se na chodbu. Nazuji si balerínky a vystřelím z domu. Na verandě se srazím s mámou ve cvičební teplákovce, s blonďatými vlasy v culíku a mp3 v uších. "Mami!" rozpřáhnu ruce bezmocně. "Máme jít do města!" připomenu jí naštvaně. "Ale drahoušku, já dnes přeci nemám čas." Přidá nevinný výraz a vyndá si jedno sluchátko z ucha. "Na. Tady máš peníze. Zajdi si tam sama." Její sladce růžové rty mi věnují úsměv. "Ale mami…" namítnu, ale ani mě nenechá domluvit: "Buď ráda, že ti dám aspoň peníze, ty nevděčnice! Člověk pro tebe dělá první poslední a ty na něj takhle zhurta!" úsměv jí z tváře ihned zmizí a zatváří se spíš škodolibě. Otočí se na patě a kráčí po schodech ke dveřím. Celou dobu ji překvapeně sleduji. Oknem vidím, jak vejde do kuchyně, vymění si s tátou dlouhý polibek a on jí pak podá tabulku čokolády a nabídne jí tu vodu s mátou, co tam připravoval. "První poslední? Pro mě?" zašeptám, sevřu bankovky v ruce a jdu co nejdál od toho podivného domu, svého domu.

Část II.

19. dubna 2014 v 22:23 | Mája |  Hra na panenku
Termín prvního jarního plesu byl naplánovaný na konec března, ale kvůli jakýmsi organizačním problémům, které se ke mně už nedostaly, byl přesunut na začátek dubna. Už od Vánoc jsem přemýšlela, jaké šaty si vezmu, jestli si je nechám u švadleny ušít, nebo si je koupím ve velkém butiku na náměstí, kde si šaty kupuje maminka. Seděla jsem na růžovém koberci u sebe v pokoji, prohlížela si různé katalogy a módní knihy, a zasnila jsem se. Za čtyři měsíce mi bude osmnáct. Je nejvyšší čas, abych vyrazila na svůj první bál… To tenkrát, když jsem si tu na úplně stejném místě hrála s panenkami a poslala je z jejich domečku na ples, to bylo něco. Měly na sobě krásné plesové šaty, bábi jim je z hedvábí ušila, a malinkaté zlaté střevíčky, jako měla Popelka. Na hlavě malinkaté korunky, jako by to snad byly princezny…
Rozhlédnu se kolem sebe po pokoji a všude, na každém sebemenším místu, jsou panenky. Velké mrkací panny s hnědými kudrnami, malé panenky v růžových šatičkách a s blonďatými vlásky, a úplně malinkaté princezničky, které tu zůstaly ještě z toho mého dětského domečku. Když jsem ve druhé třídě přišla po Vánocích do školy, všechna děvčata si donesla své nové porcelánové mrkací panny, co dostaly od Ježíška. A já svírala v ruce pletené ponožky od maminky a kuchařskou zástěrku od táty. Byla jsem rozhořčená, že já žádnou krásnou mrkací panenku nemám, že mám jen ty prťavé staré panenky z domečku.Tak jsem si je doma vybrečela. Povedlo se mi to asi po dvou týdnech, kdy už to maminka nevydržela a jednu takovou mi koupila. A pak už to šlo ráz na ráz. K narozeninám jednu, k svátku druhou, ještě o Vánocích, Velikonocích… potom už jsem novou pannu měla snad každý měsíc.
Vzhlédnu od katalogu k zrcadlu před sebou. Už to není Nina jako dřív. Boubelaté tělo se proměnilo ve vyzáblé, bledé a nezdravé. Vlasy celé polámané od neustálého spaní v natáčkách, kdy jsem se sebe víc snažila napodobit je těm, co mají panenky. Teď vypadají jako paruky a příčesky někdy z doby Marie Terezie. Nehezké hnědé lokny. Sjedu pohledem k tváři bez ruměnců, bledé jako sníh a k nepřirozeně dlouhým řasám okolo očí. Porcelánová jako ta panenka.

Část I.

19. dubna 2014 v 22:20 | Mája |  Hra na panenku
Narodila jsem se z žertíku aprílového dubna. Už od toho dne jako by si ze mě všichni dělali svůj vlastní apríl.

Dlouho jsem nepromluvila jediné slovo. Naši si museli myslet, že jsem nějaká opožděná, divná, ale co, stejně bych se do té praštěné rodiny hodila- s řečí, nebo bez ní. Táta je kuchař. No, když se to řekne takhle, vyzní to jako by opravdu kuchař byl. Víte,… on je spíš amatér, v kuchyni i v životě. Zajímalo by mě, jestli někdy udělal alespoň jeden vysvětlitelný životní krok. Ale asi ne. Je to takový šprýmař, věčně umouněný od nějaké mouky nebo spálený od horké pánvičky. To by ale nebylo zdaleka to nejhorší, ba dokonce tohle by se dalo i přežít, kdyby u toho nezpíval! A bohužel jeho nejoblíbenější je Karel Gott, kterého já ze srdce nesnáším.
Vždycky jsem si přála hodnou, milou, láskyplnou a krásnou maminku, tedy aspoň co si pamatuji. Ale jak už to tak bývá, ta moje je sice krásná, to ano, ale taky, jak bych to řekla hezky a slušně, …divná a taky přísná. Její úchylkou je sbírání všemožných ponožek- barevných, proužkatých, puntíkatých a takových těch teploučkých, a ty jsou úplně všude. Na půdě najdete velké prádelní koše, už dávno nepoužívané na prádlo, ale na sbírku ponožek, jsou vyskládané na poličce v ložnici a pár jich zabloudilo i ke mně do pokoje… Maminka je blondýnka, která si potrpí na svém vzhledu. Její vášní jsou vysoké podpatky, umělé nehty- takové, co tak strašně škrábou, když vás maminka jednou za čas obejme, a taky čokoláda, které dokáže spořádat tuny na posezení, a aby si udržela skvělou postavu denně chodí do fitka.
U nás v domku bydlí ještě děda a bábi. Děda je vášnivý sportovec, ve svých skoro sedmdesáti letech jezdí denně na kole, běhá nebo chodí na túry. Sport provozuje i za velkého lijáku, nebo bouřky, jen v zimě zůstává doma. A v takové ty studené zimní večery sedává u televize a kouká se na detektivky natočené podle Agathy Christie. Další, co nemůžu vystát- ty jeho praštěné nekonečné detektivní příběhy.
Bábi je z nich všech asi nejvíc v pohodě. Když jsem ve třech letech měla nastoupit do školky a ještě jsem ani trošičku nemluvila, zastala se mě. Celé léto se mě snažila naučit aspoň něco z těch spousty slovíček, a to pomocí panenek. Měly své domečky a v nich své postýlky, židličky, stolečky i nádobíčko a my jsme jim s bábi vymýšlely příběhy. Jednou jsme šly nakupovat, podruhé na koupaliště, nebo jsme s panenkami zůstaly doma u jejich malého krbu a předčítaly jim pohádky. Do teď nemůžu uvěřit, že se to bábi vážně povedlo. To ona mě naučila pořádně mluvit, vlastně vůbec mluvit. Až do brzkých školních let jsem s ní měla dokonalý vztah. Věděla každé mé přání, každé tajemství a utírala mi každou dětskou slzičku, a že jich bylo. Ale pak jako by ji přepadla ta praštěnost celé rodiny, začala ve velkém luštit křížovky. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem za to možná mohla já. Jednou jsem do školy potřebovala novou písanku, pamatuji si, že pak začínala písmenem B jako bábi, a bábi mě vzala do knihkupectví, kde měli tenkrát písanky nejhezčí a nejbarevnější. Procházely jsme tam společně všechny regály, koukaly se na obrázkové knížky a také knihy prvního čtení, které jsme měli ve škole. Písanky jsme našly vystavené nalevo ode dveří a hned vedle se na poličkách tyčily nejrůznější přesmyčky, sudoku a křížovky. Vyskočila jsem nahoru co nejvíc to šlo, a když jsem zjistila, že tam opravdu nedošáhnu, zatahala jsem bábi za rukáv, s otázkou jestli mi tu knížku podá. Na obálce byly písmenka a mě se strašně líbila. Bábi mi ji podala a vysvětlila mi, že to knížka není a že jsem na to ještě malá. Dlouho jsem naléhala, že bych si tu knížku moc moc přála, tak dlouho až ji bábi nakonec koupila. Pár dní jsme se jí snažily luštit společně, ale když jsem zjistila, že je opravdu těžká a že jí ve svých sedmi letech nerozumím, přenechala jsem ji bábi. A jí to na rozdíl ode mě bavilo natolik, že tím začal úplný maratón, který trvá dodnes. Novými nejlepšími přáteli mé bábi jsou teď tužka, brýle a nějaká- jakákoliv- křížovka či přesmyčka. Já jsem tudíž zůstala pro všechny až na druhém místě, jako nějaký přežitek. Ale i já si nakonec našla své kamarádky, i když ne zrovna obvyklé, a objevila tak svou posedlost. Co je proti tomu nějaká ta čokoláda, detektivky, nebo Karel Gott.

Kapitola třicátá druhá

14. dubna 2014 v 21:07 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Nastal dvacátý osmý prosinec a já se rozhodla zasáhnout. Takhle už to přece dál nejde, musím něco udělat. A hlavně se musím pohnout dál. V hlavě jsem ale stále měla děsný zmatek, proto jsem se rozhodla, že si napíšu seznam. Takhle to dělají ve filmech, ne? Tak dobře, jdu na to. Problém číslo jedna - Ondra.

Ustlala jsem si postel, naskládala polštáře hezky na sebe, jak jsem to dělala jako malá a teď už jsem na to nikdy po ránu neměla čas. Dala jsem si osvěžující ranní sprchu a vlasy si sčesala do vysokého culíku. Ač jsem vůbec neměla hlad, donutila jsem se sníst alespoň krajíc chleba, což bylo vlastně to jediné, co jsem doma našla, tedy pokud jsem nechtěla snídat polohotový bramborový salát, co jsem připravovala na společný Štědrý večer s Ondřejem. Oblékla jsem si džíny a delší hnědý svetr, okolo krku si omotala pruhovanou šálu a zvýraznila oči tužkou a řasenkou. To bude stačit, řekla jsem si, nazula boty, popadla malou kabelku i svůj nový seznam a zmizela jsem z bytu.
Výjimečně nesněžilo, svítilo zimní slunce a vykouzlilo mi úsměv na tváři. Těšila jsem se, že bych dnes mohla stihnout alespoň polovinu věcí na seznamu, v kapse kabátu jsem svírala malou červenou tužku, kterou si hezky odškrtnu vyřešený či zhotovený krok.
Přes Prahu jsem se dostala metrem. Jako vždy cestovalo dost jiných lidí, i když turistů už jen pár, spíše lidé na ranní povánoční nákupy. Když jsem po pěti stanicích vyšla zase ven, stále bylo krásně. Napadlo mě: Typický hezký den na splnění mého seznamu. Tomu jsem se už musela zasmát. Seznamy jsem si nikdy v životě nepsala, dokonce ani na nákup.

S bušícím srdcem jsem nesměle zaklepala na Ondrovy dveře. Tři rychlé klepnutí a ticho. A pak mě to zdlouhavé ticho začalo děsit. Případ, že by nebyl doma, mě vůbec nenapadl. Počítala jsem s tím, že tady bude… Vždyť je přece po svátcích. A sakra! Určitě je u Markéty, své matky. A když už jsem začala zmatkovat, zazvonil mi telefon. To jeho trylkování mě vyděsilo a lehce jsem nadskočila, pak jsem prohrábla kabelku a mobil vytáhla na světlo, abych si přečetla, kdo volá. Ondra. A já se po tolika dnech konečně odhodlala to zvednout.
"Eliško?" ozvalo se tiše, přesto horlivě a nedočkavě. "Ano?" na víc jsem se v tu chvíli snad ani nezmohla. "Pod rohožkou najdeš klíče od mýho bytu. Pak ho otevři a hned v chodbě jsem připravené lyže i s oblečením. Za hodinu tě čeká před tvým domem odvoz. Prosím, přijeď." A típnul mi to. Překvapením jsem přestala dýchat. Nedočkavě jsem se vrhla pod rohožku, kde jsem klíč opravdu nahmatala. V tu chvíli mě napadlo jediné: Miluju překvapení.

Asi jsem už nedokázala uvažovat tak rozumně jako ráno, popadla jsem vak s lyžemi a jako máchnutím kouzelného proutku jsem za půl hodiny byla zase doma a házela do tašky jednotlivé kusy oblečení. "Tohle mám, tohle mám, tohle taky…" odpočítávala jsem mezi dveřmi jako pokaždé. Dopočítala jsem se všeho, jsem připravena vyrazit…

"Vašku? Co ty tady ksakru děláš!" otevřela jsem neštvaně i překvapeně dveře auta, co na minutu přesně zastavilo před domem. "Čau, Elo. Jaksi, taksi tě vyzvedávám. Vadí?" nasadí ten svůj proslulý křivý úsměv, díky kterému vypadá tak moc roztomile, a hodí delšími vlasy dozadu. "Ty…!" vyprsknu a nastoupím. Půl hodiny, co vyjíždíme z Prahy, zvládnu být naprosto zticha, sleduji dopravní značky, každičkou ceduli, ale stále nic nechápu. Jako bychom jezdili pořád dokola, jako na kolotoči. Už to zvědavostí nevydržím a vyhrnu: "Můžeš mi prosimtě říct, kam to jako jedeme?" "No to nemůžu." Odpoví stručně. V tu chvíli bych mu nejradši vrazila takovou tu přátelskou facku. Překvapení… ale "odcať pocať"!
"A můžeš mi aspoň říct, kdy už tam budem?" unaveně pronesu do ticha po hodině jízdy. "Ne." Sladce se usměje. "No moc se nesměj! Mě to vůbec nepřijde vtipný." Uraženě zabořím hlavu do dlaní a totálně se vykašlu na pokusy z něj něco vytáhnout.

Zasněžené Krkonoše, z jedné strany sjezdovka, z druhé les… Bože, je něco krásnějšího? Vystoupíme u malé horské chatičky, která zdá se být skoro na samotě. Musím přiznat, že v chatě jsem snad ještě nikdy na horách nebydlela. Na lyžáku se školou to byl penzion, a když jsme jednou za uherský rok jeli lyžovat s rodinou vždy to bylo jen na jeden den. Rampouchy na okapech, sněhu skoro až po okna a před dveřmi gumová rohožka. Vašek vyndá z kapsy svazek klíčů, jeden vybere a otočí s ním v zámku. Uvědomím si, že vůbec nevím, co mě za dveřmi čeká.

Kapitola třicátá první

13. dubna 2014 v 18:42 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
"Mami, mám tě ráda, nezapomeň. Zase brzo přijedu. Měj se krásně a pozdravuj v práci." Naposledy ji obejmu a dám jí rychlou pusu na tvář. Musím přidat, aby mi neodjel autobus. Maminka pracuje ve škole, tam, kam jsem na základce taky chodila, ale to už je tak dávno… "Ahojadúfam, ženabudúceprídešaj sOndrejom." Zamává mi maminka, slovenštinu stále na rtech, a já už se ženu do autobusu.
Když dorazím odpoledne do Prahy, sněží. Typický sedmadvacátý prosinec. Bílé vločky poletují vlhkým studeným vzduchem, zatímco se s taškou na rameni procházím historickým centrem Prahy. Ani mě nenapadá důvod, proč jsem sem vlastně zamířila, ale přišlo mi to prostě jako samozřejmost. Automaticky jsme si to namířila na Malou Stranu. Tenkrát v říjnu, nebo kdy to bylo, procházeli jsme se tady, řekla jsem, že s ním za jeho maminkou teda půjdu po tom, co na mě tak laškovně skočil a řekl... Už je to dlouho. Ale bez ohledu na to, co se teď kolem mě děje, se při té vzpomínce pousměji.
Dívám se na každé domovní znamení v této historické ulici a znovu a znovu si připomínám jednotlivé povídky od Nerudy, tak jako vždy, když mám tu možnost se zde ocitnout. Místo, které mě tak moc naplňuje úžasnou historií. Ulice je přeplněná cizinci, z jedné strany slyším ruštinu, z druhé němčinu. "Dobryj deň. Gde dom Jana Nerudy?" otočí se ke mně žena zachumlaná do kožešinového kabátu a s beranicí na hlavě. "Zděs." Odpovím, automaticky zvednu levou ruku a ukážu na dům U tří slunců. "Spasíbo, děvočka." Poděkuje ta ruská, možná ukrajinská, dáma a už si razí cestu k tomu domu. Ráda bych si s nějakým cizincem popovídala, ale oni nemají čas. Ženou se od památky k památce, ani nevnímají, že jim drkotají zuby zimou, kupují suvenýry a chodí na předražené obědy do restaurací pro turisty. Připomene mi to mou zimní výpravu do Holandska… i když mě zima opravdu byla.
Dostanu se na klidnější chodník, kolem mě projde nějaká velká polská rodina, a pak se tento chodník vylidní úplně. Dívám se do výloh, které vystavují kýčovité věci, jaké bych si v životě nekoupila i kdybych byla turista. Trička s nápisem Prague, křiklavě barevné beranice, sošky pražských památek v nejrůznějších velikostích, deštníky i nevkusné kabelky či 'zlaté' přívěšky a šperky. Přejdu k dalšímu obchodu. Ve výloze je několik velkých perníků ve tvaru srdce a okolo nich plno růží. Červené, růžové, oranžové a bílé… Ten obchod jsem tu nikdy dřív neviděla. Pohlédnu nahoru na vývěsní štít. Dům U Bílé růže. Tu se otevřou dveře a ven vyjde bělovlasá babička v květovaných šatech pod růžovým kabátem. Jako z pohádky… pomyslím si. "Půjdete dál? Už budu zavírat." Probodne mě pohledem, trochu naštvaným. "Ano." Odpovím rozhodně a vkročím dovnitř.
Jestli byla pohádková ta výloha, tak tohle už je úplně jiný svět. Je to tu malinké a útulné, na jedné straně pultík s růžemi a vzadu velký stůl, kde pravděpodobně malují perníky, přímo na místě. Za stolem místnost pokračovala úzkou spojovací chodbičkou, zezadu se linula vůně čerstvě upečeného perníku. Nádhera. V rohu malý sladce růžový gauč a houpací křeslo s polštářem, na kterém je položená velmi tlustá kniha a brýle s kulatými sklíčky. Na konferenčním stolku před gaučem je postavená velká váza, stejná jako jsou ty na pultíku, s bílými růžemi a zrovna otevřená krabička s čokoládovými pralinkami. Zastavím se uprostřed místnosti a rozhlížím se kolem sebe. "Co si budete přát, mladá slečno?" nedočkavě mě probudí ze snění a mě dojde, že už pospíchá se zavíračkou. "Ehm, asi perník." "Tento velký? S nápisem, nebo bez?" ukáže na stůl. "Máte to tady nádherné…" "Děkuji. A co ten perník?" konečně se paní usměje. Jemně a mile. "Jak dlouho je tu tento obchod?" "Už aspoň sto let, přijde mi." Rozesměje se paní a pohlédne na mě, jako by se moje otázka nehodila. "Dům U Bílé růže se dědí již po generace a s ním i obchod. Mí rodiče byli perníkáři stejně jako mí prarodiče a prapra… zdědila jsem to tu, slečno." "Já jsem Eliška Součková." Představím se, jelikož mi to její slečno přijde dosti divné. "Růžena Procházková." Podá mi ruku a všimnu si, že je ještě bílá od mouky. "Přijde mi to tady jako v pohádce. Vy to tu vedete sama?" "Občas se tady staví moje sestra, ale jinak to tu vedeme sami, viďte holky." Otočí se k úzké chodbičce, ve které se objeví dvě malé slečny. V pletených šatičkách a zástěrce, tváře od mouky a z blonďatých vlásků spletené copánky. "Jé, no vám to sluší." Pochválím děvčátka. "Dobrý den." Odpoví obě sborově. "Ale přece mi nebudete říkat dobrý den. Já jsem Eliška." Holčičkám zrudnou tváře a zadívají se do země. Paní Růženka se usměje a představí mi je sama: "Ta vyšší je Vendulka, a menší Helenka. Moje vnučky. Pomáhají mi péct a starat se o kytičky, že ano děvčata?" "Babičko!" rozesměje se ta menší a přiběhne ke své babičce, aby se mohla schovat za její sukni. Vendulka se odváží přiblížit ke mně natolik, aby mi podala ruku a pozdravila.
Ani nevím, jak mě to napadne, ale po společném čaji a ochutnávce dnešních perníčků, po tom co mě obě děvčátka dovedou do zadní kuchyně a ukážou mi, jak pečou perníky, se rozhodnu zeptat paní Růženky, jestli bych jim občas nemohla pomáhat taky. "Eliško, prosím tě, takový dobrý člověk jako ty, no neříkej, že nemáš co na práci." "To sice mám, v televizi je práce dost, ale přece jen tady pracovat musí být něco úplně jiného. Přijde mi to oddychové pracovat spolu s vámi třemi." "No jak myslíš. My budeme rády, když za námi občas někdo přijde, ne jen samí cizinci." "Joo! My budem rádi." Zavrtí se pětiletá Helenka na mém klíně. "Tak dobře. Ale teď už mě propusťte. Musím domů. A taky něco vyřešit." Pohlédnu na cestovní tašku na zemi, úplně navrchu položené psaní od Ondřeje, a postavím Helenku na zem. "Jde o kluka?" "Jo. Nějak jsme… se nepohodli." "A nechceš mu vzít srdíčko?" zeptá se paní Růženka se soucitným úsměvem, Vendulka přeběhne ke stolku a podá mi malé perníkové srdce lemované cukrovým kvítím. "No tak dobře. Děkuju. A děkuju, že jsem si s někým mohla popovídat." Zvednu se, zamávám jim a vyjdu z obchůdku po dobrých dvou hodinách do té venkovní zimy.

(Ne)obyčejná duše - díl 8.

13. dubna 2014 v 14:48 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
Já, Rose a Claire se urychleně před dvanáctou dostavíme zpět do hotelu na oběd. Číšnice je tu jenom Rose, ale my moc rádi pomáháme. Přelomem července a srpna tu přibude nápadně více rekreantů a to je nám pak Giánnis jen a jen vděčný. S děvčaty si zákazníky rozdělíme do sekcí podle jejich rodných jazyků a roznášení jednotlivých jídel je tím pádem mnohem rychlejší. Přijde mi, že i zákazníci jsou spokojenější, když jednají s člověkem sobě bližším. Upřímně bych asi neměla nervy na to, obsluhovat náročnější Američany, za to Rose, to je přeborník. Navíc i ví, co svým krajanům nabídnout. Jen Giánnis je pak v rozpacích, když s máchnutím ruky odmítneme s Claire nějakou peněžní odměnu. Ale to už je celý on. Snědý s tmavými, teď už prošedivělými vlasy, při těle a se zuby bílými, jak se odrážejí od tmavé pokožky. Typický řek. A tak moc milý a spravedlivý.
Je to malý hotel, ale obědy tu vaří už od úplného počátku. Giánnis a jeho syn, vždycky když nechápeme proč si přidělávají tu práci, hrdě pronesou, že všechny ty řeckou speciality a dobroty přece nemůžou lidé ochutnat za jednu večeři!
"Děvčata! Mám tu brambory s grilovanou zeleninou a tresku bez přílohy. To by mohla být tvoje sekce, Anne." Zahuláká na mě Susan z kuchyně a položí na pultík dva talíře. "Sas efcharistó, Susan." Stojím si za tím, že pozdravy, souhlas a poděkovaní přenechávám přeci jen řečtině. "Parakaló." V překladu zní není zač, a když k tomu Susan přidá její oslnivý úsměv, je to jako když jsem poprvé ucítila mořskou vůni, když po mně poprvé šplouchla slaná voda, když jsem tenkrát poprvé ucítila těžký horký vzduch ostrova Corfu jen co jsem vystoupila z letadla a po schůdkách s vděčným úsměvem konečně sešla na pevnou zem. Jako když jsem poprvé uviděla tento malý hotel a seznámila se s "mojí druhou rodinou", a pak jsem se vyvalovala na sluncem rozpálené pláži s novou kamarádkou Claire.
"Špagety na třináctku, steak na dvacítku, dezert s jahodami na dvojku…" vychrlí Rose. Pomalu se nám blíží konec obědové směny. Když tak koukám na všechny ty dobroty, co lidi dojídají, dostávám už taky hlad. Když ale zákazníci odejdou a my se usadíme ke kulatému stolu uprostřed místnosti, položím na stůl stejně jenom lehký olivový salát, i přesto jak moc se Chelidóni snažil mi nacpat do talíře aspoň ještě kousek masa a pár opečených brambor. Koncem směny jsem si začala zase vzpomínat na modrookého kluka s opálenými rameny a lehce rudými rty… Stůl vprostřed je natolik velký, že se k němu vejdou skoro všichni zaměstnanci hotelu a každý si z kuchyně donesl svůj oběd zvolený podle chuti. Dokonce se ve dveřích po chvíli objeví i Giánnis, to se často nestává, že by obědval s personálem. S úsměvem stojí mezi futry a pozoruje ostatní, jak se ládují jídlem. Drobounká Angličanka Nicol s pihatým nosem ukusuje sendvič z topinek od snídaně, David s Jane dali přednost hranolkám a Chelidóni se cpe nejrůznějšími mořskými potvůrkami, jak už se to v dětství naučil. "Co tam tak stojíš?" zeptám se Giánnise, když to vypadá, že jsem si ho všimla jako jediná. "Mám překvapení." Jak to řekne, otočí se k němu všechny oči v místnosti, zvědavě a s očekáváním. "A dál?" nevydrží to Ophelia. Místo odpovědi otočí Giánnis hlavu za sebe, máchne rukou a v dalším momentu už letím do dveří, abych je mohla obejmout jako první. Má milovaná Christína a Pétros, který nikdy nezkazí žádnou zábavu.

(Ne)obyčejná duše - díl 7.

13. dubna 2014 v 14:37 | Mája |  (Ne)obyčejná duše
V kavárně je vše při starém. Dvojčata Tom a Luke si jsou pořád tak strašlivě podobný, nosí zástěry s nápisem Café, a přijímají objednávky za pultem. Když si mě všimnou, řeknou, vlastně skoro zazpívají: " Olaláá, Anna se nám vrátiláá!" Ze široka se na ně usměju a pospíchám je obejmout. Jsou oba dva strašně vysoký, jo je jim 30, jsou starší než já, ale tak vysoký lidi jsem nikde jinde neviděla. "Už tu jsou holky?" ptám se. "Myslíš jako Rose a Claire? Tak Rose tu není, ale Claire už se vzádu baví s Valentinkou." "Ok, bezva, děkuju. Tak zatím."odpovím na jejich nepříliš plynulou, spíše drkotavou, angličtinu.
U malého kulatého stolu v malé pracovničce si připíjím kafem na další prázdniny s Val, Claire a Rose, která dorazila před chvílí. Každý rok si připíjíme pro štěstí a přejeme si, abychom našli letní lásku. "Co je ti, že jsi tak zamlklá?" ptá se mě Valentina. "Nic… co by?" koukám směrem k ní, ale moc jí nevnímám. Myslím na toho kluka, toho vysokého, krásného, hnědovlasého kluka. "Annie se nám zamilovala??" slyším, jak říká Rose. "Jo! Annie je zamilovaná!! A do koho? Do koho?" vykřikuje Val. "Nechte toho holky!" vrátím se do reality. "O nic nejde." Rozhodím rukama a tím ukončím toto téma. Obličeje dívek jsou zklamané. Abych to nějak zapovídala, zeptám se Claire: "Co brácha? Ještě se pořád učí se Susan na vejšku?" Z její zklamané tváře se rázem stane tvář ustaraná: "No jo, učí. Ale horší je, že se s ní teď spíš pořád hádá. Mamka pořád chce, aby šel na práva, ale Jack si jede to svoje. A mamka mu na tu doktořinu nechce přistoupit." Všimnu si, že má slzy na krajíčku. Když jsme si přes rok dopisovaly na skypu, ukázalo se, že se její vztah s bratrem úžasně zlepšuje, chvílemi mi přišlo, že je snad i lepší než ten můj s Eliškou, čím jsou starší a čím víc se blíží Jackovo odchod na vysokou. "Val, myslíš, že bys tady pro mě našla nějakou práci? Chci teď doma trávit co nejmíň času." Podotkne smutně.
O hodinu později už má Valentina s Claire sepsanou smlouvu. Bude jim vypomáhat za pultem, stejně je tam o prázdninách víc zákazníků tak se jim to vyplatí. A když nic jiného, člověk na úklid se hodí taky. Hlavně Tom s Lukem budou rádi, že mají koho škádlit. Nejde mi z hlavy ta situace s Elou a tím klukem… upřímně mě to docela štve, vždyť jí je teprve patnáct. Co se má co bavit s tak hezkým a starším klukem?