Březen 2014

Kapitola dvacátá devátá

31. března 2014 v 17:01 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Mé zklamání z Veroniky a nenávidění Ondřeje přerostlo akorát v to, že jsem měla neoblomný pocit, že si za to můžu sama. Asi jsem se prostě v poslední době nechovala nejlépe. Nebyla jsem vzorná kamarádka? Ani přítelkyně…?

Nádražní hodiny ukazují 19:05. Vlak je tu za deset minut, nejpozději. Když jsem se vrátila z kavárny totálně zničená a vyždímaná domů, nenapadlo mě nic lepšího než se sbalit a odjet domů na maloměsto. Tam, kde mě sice každý zná, ale i přesto se tam uklidím lépe než v přelidněné Praze. Takže si vezmu pár triček, svetrů, dvoje džíny budou stačit, zimní boty a vyteplenou bundu. Jo a abych nezapomněla, hlavně notebook, kdyby se dělo něco nového v práci. Přestože nás upozorňovali, že máme dva týdny úplné dovolené a že nás nebudou rušit ani jedním mailem, nechci nic ponechat náhodě. Mimo to už včera to porušili, když mi zaslali přání k vánočním svátkům.
Když jsem otevřela naposledy před odchodem na nádraží notebook, v emailové schránce blikalo přes deset e-mailů. U všech bylo na začátku velkým rudým písmem zdůrazněné jméno odesílatele. Ondřej. Takže všechny obratem letěly do koše. Ani můj mobil nezůstal bez poskvrny. Každý den přibýval do hlasové schránky nespočet nepřijatých hovorů. Ondra, Ondra, Ondra, Ondra… Až jsem z toho všeho měla šmouhy před očima.

Rozhlas hlásí přijíždění vlaku za minutu čtvrt na osm. Ty jo, na minutu přesně, pomyslím si. Ladně vstanu z lavičky, černou cestovní tašku přehodím přes rameno a jdu pomalu ke kraji, kde už čekají ostatní cestující. Vteřinu na to už přifrčí vlak a já nastupuji mezi prvními, jako bych se už nemohla dočkat. Bože, jak dlouho já už nejela vlakem? Najdu volné kupé, hodím tašku nahoru do zavazadlového prostoru a znaveně usednu na sedačku k oknu. Nahoře svítí malá žárovka a jinak je všude tma. Zatímco nastupují ostatní lidé, kdosi rozsvítí světla v chodbičce, což vlak úplně prozáří. Za dobu, co jsem přišla do Prahy, jsem vlakem nejela určitě ani jednou. Domů jezdím pokaždé autobusem… ale tenkrát, tenkrát na studiích v Karlových Varech… to jsem svištěla vlakem domů každý pátek. Maloměstská holka ve vlaku, to je jako když… "Je tady volno?" promluví na mě jemný hlas. Když se ohlédnu, spatřím ženu středního věku, s neupraveným blonďatým drdolem na hlavě a brýlemi ve tvaru půlměsíců na nose. Skrz ně na mě pohlíží s milým úsměvem na tváři, všimnu si, že v ruce kromě jakési malé kožené cestovní tašky svírá v ruce také velký kroužkový blok a plnící pero. Jak z jiné doby, proskočí mi hlavou, a rychle zakývám hlavou na souhlas, aby si přisedla. Zaujme místo naproti mně a zahledí se přes ty své brýle kamsi ven, do tmy. "Eliško! Co ty tady?" z přemýšlení mě probere zvýšený tón, který moc dobře znám. "Lukáši! To bych se měla ptám spíš já tebe, nemyslíš?" poprvé se usměji, pěkně zeširoka a upřímně. "No, já jedu za prací." Řekne Lukáš, jako by na vyrozuměnou, s hranou uražeností. "Přisedni." Jemně poplácám sedačku vedle mě. Když si položí své zavazadlo také nahoru, opravdu usedne, těsně vedle mě. "Tak co ty tu?" zeptá se znovu s pohledem upřeným na mě. "Jedu si pročistit hlavu za mámou na maloměsto." "Á, to tvoje rodiště… že by město zázraků?" Nevím, proč to říká. Ví snad něco? Nebo tuší? "Kam za prací jedeš?" zamlouvám to, co naznačoval. "Do Chebu. Česká televize se rozhodla spolupracovat s Německem a já musim pykat. Ale vlastně bych stejně neměl o Vánocích co dělat." "Ty nebudeš s rodinou?" Cítím jeho chvilkové zaváhání, ale pak začne: "Táta je alkoholik a od osmnácti jsem ho neviděl. Co vím, mám jen bráchu. Je asi o patnáct let starší a žije někde v zahraničí. Máma zemřela při porodu, ale pamatuju si, že za mnou brácha párkrát byl. Ale jelikož zdrhnul asi v sedmnácti pryč, vůbec si ho nepamatuju." "Promiň…" špitnu a všimnu si zaujatého pohledu ženy přede mnou. Jí to snad zaujalo? "Zajímavý příběh…" konstatuje žena zaujatě. Lukáš jí věnuje lehce nechápavý pohled, ale já se jejích slov chytím: "Zajímavý? Ten váš je taky zajímavý?" "Každý má svůj vlastní životní příběh. A každý je něčím zajímavý. Stejně jako ten tvůj, děvče." Jedním okem za půlměsícovou obroučkou mrkne, otevře plnící pero tak prudce až z něj vykápne inkoust a nakreslí na papíře tmavě modrou kaňku. Žena se pustí do psaní, pero jezdí po papíře rychlostí blesku, a tentokrát zůstanu udiveně koukat já.
Zdá se, že Lukáš vedle mě ne příliš hluboce usnul. Vlastně to vypadá jako by každou chvíli měl otevřít oči a dát se se mnou zase do hovoru. Nemůžu si pomoct a musím se ženy zeptat: "Vy jste spisovatelka?" Zvedne oči od papíru, rozhlédne se kolem jako by v kupé byl snad ještě někdo jiný než já, ona a spící Lukáš, zavře inkoustové pero zlatým víčkem a pohodlně se opře o sedačku. "Děvenko, život tě naučí, že spisovatel není povolání. Prostě jen píšeš. Své zážitky, myšlenky, dění kolem tebe… cokoliv. Máš pocit, že to musíš někomu sdělit a vybereš si papír. Linkovaný, nebo bez linek, to je jedno. Ale někomu se vyříkáš a připadáš si lépe." Sundá si z nosu půlměsícové brýle, rozepne dva vrchní knoflíčky svetru starorůžové barvy a usmívá se mile a povzbudivě. "Ano, to máte pravdu." "Ty máš potřebu něco někomu sdělit?" optá se, starostlivě ale jakoby nezaujatě, dává mi najevo, že se nemusím bát, že to, co bych jí případně sdělila, poví do světa. "Asi ano. Stalo se toho teď tolik…" "Chápu. Chceš papír?" pramen blonďatých vlasů jí spadne do obličeje, vytrhne z bloku pár papírů a podá mi je. "Piš. Kdykoliv, kdekoliv, cokoliv." Vypadá neskutečně. Mohla by mi každou chvíli zmizet před očima. Rozplynout se jako mlha nad ránem.

"Lukáši? Já už budu vystupovat." Řeknu šeptem a jemně s ním zatřesu. Otevře oči, usměje se a vstane. "Jdu tě doprovodit." Oznámí, vezme mi z ruky černou tašku a já tedy nemůžu nic namítat. Do chodbičky vyjde první Lukáš, já se šourám za ním. Na poslední chvíli, přímo ve dveřích našeho kupé, se otočím a přejdu k ženě u okýnka. "Děkuju. Za… všechno, paní." Nahnu se k té podivné dámě a obejmu jí. Ona můj obličej zachytí v dlaních, usměje se a pak mé tváře zase pustí. Tato žena má srdce na pravém místě, proletí mi hlavou a vyjdu na chodbu za Lukášem a davem tlačících se lidí.
"Napiš, až dorazíš. Číslo máš." Podává mi Lukáš mé zavazadlo. "Ty to moje taky." Zasměji se. Vyšel se mnou z vlaku ven, lehce se třese zimou, protože bundu si nechal uvnitř, ale vyzařuje z něj energie a živost. "Tak ahoj." Pomalu se otáčím k odchodu, tašku si přehodím zase přes rameno a popruh při tom svírám pevně v ruce. "Eliško?" řekne ještě. "Ano?" Najednou stojí zase u mě, políbí mě na čelo a chvíli po tom stoupá po schůdcích zase do vlaku.

Druhý den dopoledne obdržím sms od Veroniky. Těhotná nejsem. Nebuď naštvaná. Stephanie dnes odjela domu do Anglie. Prosím, napiš mi. V. Celá Verča. Stručné, jasné a výstižné. Díky bohu.

Kapitola dvacátá osmá

30. března 2014 v 21:06 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Je úterý 23. prosince. Den, kdy všichni dobalují dárky, koukají na pohádky, pečou a smaží, aby toho další den měli dost, a jsou hezky pospolu. Rozhodla jsem se tedy, že si tenhle den taky užiji. Po dlouhé době jsem vyrazila do velké kavárny v centru na sraz s Verčou.

Plná elánu, předstírané radosti ze života a sebevědomí jsem vkročila dovnitř. Všude se ještě vesele pohupovaly vánoční rolničky, zavěšené ze stropu, místnost se blyštivě třpytila, ale možná se mi to jen zdálo. Šla jsem se posadit k největšímu volnému stolu, asi jsem potřebovala hodně místa či pocit důležitosti. Zkazila mi to Veronika, která na mě zahulákala přes celou kavárnu, že už místo má. Stála ještě u pultu, v ruce lesklou červenou peněženku, vlasy natočené až se mi z pohledu na ně zatočila hlava, rudá rtěnka na rtech, objednávala si velký fresh džus z pomerančů a karamelový dortík. Takže za prvé: nikdy si takhle vlasy netočila, za druhé: v životě jsem neviděla její rty nalíčené něčím jiným než velmi decentním leskem a za třetí: její objednávka se vždy skládala hlavně z kafe. Tohle, co jsem viděla se podobalo spíš mě, no ani to ne. …Stephanie.
Verča máchala rukama ke stolu pro čtyři vlevo ode mě, jako že si tam mám sednout. Stála na něm vánoční hvězda postříbřená třpytkami a na jedné židli byl položen kabát a malinkatá kabelka. Zklamaně jsem se zvedla od svého velikého stolu , přešla celou místnost až k Veronikou vybranému stolečku a už ne příliš radostně dosedla na jednu z židlí.
"Strašně ráda tě vidím! Ahoj!" v podpatcích nakráčela ke stolu a zeširoka se usmívala. "Ahoj." Špitla jsem a nenápadně si ji prohlížela. Ale když si sedala, položila talířek se zákuskem na stůl a já uviděla tu precizní manikúru, nevydržela jsem to a bezmyšlenkovitě vyhrkla: "To ti spadla cihla na hlavu?!" "Co, co? Ty vlasy mi někde trčí?" se zděšeným výrazem si začala upravovat kudrny. "Ne. Ptám se , co se ti stalo?" natáhnu se přes stůl a ukážu na její nehty a vlasy. "No, byly jsme se Stephanií teď na poledním představení, tak jsem chtěla vypadat." Říká to, jako by to byla taková samozřejmost až mi to vyrazí dech: "Stephanií? Ona je ještě tady? A že ti to bylo vždycky jedno. Teda to jak vypadáš…" "No víš, musím se líbit… krom toho, bude ze mě právnička, až dostuduju, a ty chodívaj hezky upravený." Mrkne na mě, jako bych já byla ta praštěná. "No mě je to jedno. Chtěla jsem se zeptat, jak se máš, ale teď už je mi jasný, že se Stephanií se máš skvěle." "Ty závidíš." "Vůbec ne."

Vypila jsem dvě kafe, Verča ten svůj jeden velký džus, a nepromluvily jsme ani slovo. Nevím, jak na tom byla Verča, ale já jsem ani nevěděla, co říct. Zaskočila mě a vzala mi předstíranou radost. "Hele, musím ti něco říct." Začne Veronika, překvapí mě, že prolomila ticho. Většinou jsem ho lámala já… Jsem tak ponořená do myšlenek, že jí ani neodvětím, proto pokračuje sama, jako kdyby jí to mé mlčení samo řeklo. "Jsem asi těhotná. Prosím tě, jenom na mě nezačni křičet." Natáhne ruce dopředu na svou obranu. Rozevřu oči dokořán a soustředím se na ty její. Jsou smutné, ale zároveň jako by se snažily vykřičet do světa své nadšení. Snažím se srovnat svůj tep, nádech výdech. Opřu se lokty o stůl a mnu si spánky. Cítím, jak Veroniku štve mé ticho. Takovou mě nezná. Ale to přede mnou taky není má známá Verča.
Zahrabu rukou v kabelce a vytáhnu mobil. Abych to ticho ještě protáhla, jezdím pomalu adresářem až na konec kontaktů. V jako Vašek. "Co to děláš?" zeptá se Veronika zmateně, když přiblížím mobil ke svému uchu. Zdá se uražená, že teď zrovna chci někomu telefonovat. "Usnadňuju ti to. Jo a zcela vedlejší otázka: Jak chceš být tou vystudovanou právničkou, když si v tom?" "Cože?" stále zmatená na mě upře pohled. Nechám mobil vyzvánět, položím ho na stůl, aby Veronika také vše slyšela. Poprvé, podruhé… "Ahoj, Eliško. Děje se něco?" "Jde o Verču." Odpovím Vaškovi stručně. "Stalo se jí něco? Je v pořádku?" "No to asi jo, jestli nepočítáš to, že je těhotná." "Řekla sem ASI!!!" Veronika zaječí, že to musí slyšet aspoň půlka Prahy. To už si vezmu telefon k uchu a čekám, co na to Václav. "Co-o-že?" "No… chceš jí k telefonu?" Najednou se mi chce brečet, ani nevím proč. "Jo… dej mi ji k telefonu…" Vrazím Verče do ruky mobil, urychleně vstanu a chci se co nejrychleji dostat na záchod, než mi vytrysknou slzy. Vstanu tedy a někoho těsně vedle mě praštím loktem. Ohlédnu se na tu osobu a … ona je to Stephanie! "Co ty tady chceš!" vyhrknu naštvaně. "No promiň, Verunka mě pozvala." Tváří se nasupeně a uraženě a… "Vadí ti to?" …a arogantně.
"Teda, to sem přišla na bojiště nebo co?" zatváří se kysele a důležitě odsune židli, aby se mohla napasovat ke stolu. Já zarytě mlčím, po tváři mi stéká pár slz, protože mi nebylo Stephanií dovoleno odejít z bojiště na toalety. Verča se snaží mlčet taky, nevím co jí Vašek řekl, ale vypadá zaskočená, moc jí to ale nevychází, jelikož do ní ta hnědovlasá barbína neustále šťouchá. "Neumíte mluvit nebo co?!" zase se zatváří kysele, zvedne ruku, aby si zavolala číšníka, pohledného blonďáka stojícího u pultu. "Umíme, ale tobě do toho nic není." Neodpustím si narážku. "Jak není? Já už to s Verčou dávno vím." Hodím na Veroniku překvapený pohled, ale hned na to se musím zatvářit znechuceně… Něco takového říct té hnědovlasé bárbí? Verča mě nepřestane překvapovat. "Víš, Verunce bylo trochu blbě po tom večírku, tak mi řekla, že je to možná z toho. Kdyby ses nevypařila mohlas to vědět taky." Namítne Stephanie a zahledí se na jeden svůj gelový nehet. "Kdyby Verča chtěla, abych to věděla, určitě by si našla příležitost." Schovám mobil do kabelky, abych se na ně alespoň chvíli nemusela koukat. "Teď jsem si jí našla. A říkám vám, že to nevím jistě. Musím si zajít k doktorce." Stephanie Verču ignoruje. "Hele, Eliško, kams tak rychle zmizela v ten pátek? Bylo to tam skvělý. Mm, zvlášť ten blonďáček s krásnýma kukadlama… s tim sme si to fakt užili." Vtíravým tónem jí z růžových rtů vypadne to, čeho jsem se čtyři dny tak obávala. "Blon-ďáček…? S ku-kad-lama?" dostanu ze sebe, vyndám si peněženku a naskládám na stůl hromádku peněz za kafe. "Počkej, o čem to mluvíš? Tys tam někoho potkala?" zaujatě se jí optá Veronika. "No jasně." Stephanie odpoví sebevědomě a důležitě.
Přísahám, že už to nevydržím, přísahám, že zase uteču, nebo… Vylítne mi ruka, rozplaskne se na tváři mé bývalé arogantní spolužačky, a potom se už jen natáhnu pro kabelku a odkráčím sebevědomě a důležitě, tak jakoby odkráčela ona, pryč.

Kapitola dvacátá sedmá

20. března 2014 v 17:02 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Chtěla jsem co nejrychleji zmizet. Na balkón, na toalety, kamkoliv. Jen toho nebýt svědkem. Dělat, jako že se to nikdy nestalo.
Tak jsem nakonec utekla úplně. Upláchla jsem, jako by to byla moje chyba, jako bych já byla ta špatná. Ale vidět to… Nevím, jestli jsem si vlastně někdy dokázala představit, jaké by to bylo, kdyby… Ne, nemůžu to ani vyslovit, ani na to vůbec pomyslet. Potřebuji všechno hodit za hlavu, a to co nejrychleji.
Vyběhla jsem hlavní bránou na ulici. Hustě sněžilo, chuchvalce bílých sněhových vloček mi dopadaly na odhalená ramena, rozpouštěly se a voda mi skapávala na tmavě fialové večerní šaty. Ve spěchu jsem si samozřejmě zapomněla kabát v šatně. Sněhem, který za těch pár hodin, co jsem byla uvnitř, stihl napadnout, jsem došla na konec ulice. Cítila jsem, jak mi slzy mrznou ještě na tváři. Drkotala jsem zuby a pusu jsem musela mít úplně fialovou. V tu chvíli jsem v hlavě neměla ale vůbec nic. Nemyslela jsem na to, co bylo uvnitř, ani na telefonát s Míšou a už vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co bude. Klidnou noční ulicí jsem se vrátila zpátky na červený koberec, rozprostřený před barem. U dveří jsem se sesula na zem, jakžtakž suchou, jelikož nad polovinou červeného koberce byla ještě střecha, ale i tak vlhkou, v psaníčku, které jsem kupodivu nenechala uvnitř, jsem našla mobil a zavolala Jakuba, svého dnešního šoféra z České televize.
V sobotu jsem vstala neobvykle brzy. Člověk by řekl, že to bylo až moc brzy po pátečním večírku, ale mně to bylo fuk. Věděla jsem, že jestli nechci potkat nějaké lidi, ano i ve velké Praze je to možné, když si moc moc nepřeji je potkat, musím si pospíšit. Ještě před otevřením jsem přešlapovala před poštou, čekala až mě pustí dovnitř. Odeslala jsem malý dárek tetě Kataríně, maminčině sestře, na Slovensko, dárky tátově rodině do Varů, a poměrně velkou krabici Petrovi do Francie, tak jak to bylo v plánu. Cestou domů jsem se ještě stavila v supermarketu pro zásoby jídla jako čaje, sušenek, čokolád, lineckého, které jsem letos nestihla upéct, červeného vína a prášku na horkou čokoládu. To je to, co teď budu potřebovat ze všeho nejvíc.
Když jsem se vracela domů, do bytu u Vltavy s výhledem na klidnou ulici města Prahy, bylo kolem desáté. Na chvíli jsem se rozpomněla na své přátele, zda už jsou po včerejšku vzhůru? Kdo odešel z večírku jako poslední? A co asi dělá… Ondra…? Ne, vlastně to ani radši nechci vědět. V bytě jsem se zamkla, aby mě nemohl vyrušit nezvaný host. Uvařila jsem si velký hrnek horké čokolády, na talíř rozložila celé balení sušenek a usedla jsem i s notebookem ke kulatému stolku v kuchyni. Hned na mě vyskákalo několik pracovních e-mailů, pár reklam a slev, a e-mail od mámy, že už se moc těší až dorazíme, a Ondřej, a že se nemůže dočkat až mého Ondru pozná. Jako bych se lekla, s řachnutím zaklapnu notebook a vstanu ze židle. Možná až moc rychle, protože se praštím o stůl do kolena. "Sakra…" zakleji a natáhnu se pro tabulku čokolády, položenou na kuchyňské lince.
Chroupám kostičky oříškové čokolády, mnu si bolavé koleno a rychlostí blesku mačkám písmenka na klávesnici. Tohle mi vždycky nejvíc pomohlo, když jsem nevěděla, co dělat… nebo to aspoň pomohlo k tomu, abych to ze sebe všechno dostala. A za půl hodiny je po všem, teda … kéž by. Ale je to ze mě venku a už jako by to mělo nožičky, běhalo si to po stole a žilo si to svůj vlastní život a mě nechalo být. Je ale jen otázka času než se to obrátí zase ke mně, skočí mi to na ramena a půjdeme životem zase spolu.

Kapitola dvacátá šestá

16. března 2014 v 21:17 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Podle Jany
Dalo by se říct, že jsem byla tak dlouho zaměřená na práci, že jsem zapomněla normálně žít. Můj rozvrh se skládal ze psaní scénářů, dojíždění autobusem na Kavčí hory do televize a pracovních schůzek nebo akcí. K snídani kafe z trafiky před mým bytem, k pozdnímu obědu cosi z automatu a k večeři občas čínu, když zbyl čas se mezi psaním najíst. Myslím, že takovýhle život plný stresu, že nestihnu dopsat scénář na další den, že nedám včas vědět herců, kdy mají přijít na plac, jsem v plánu neměla. Prostě se objevil a byl tu, nalepený ke mně na každém mém kroku.
Z pátečního vánočního večírku jsem odcházela pozdě, řekla bych, že mezi posledními. Byla jsem unavená, motala se mi hlava špatným vzduchem uvnitř a asi třemi skleničkami bílého vína. Za každou cenu jsem se chtěla dostat do své postele dřív než sebou někde švihnu. Po dlouhé době jsem cítila únavu, opravdovou únavu, kterou úžasně vyvažovala chladivá vlna, co opakovala, že jsou přede mnou dva týdny dovolené. Vánoce v Praze.
Jela jsem tichým a prázdným autobusem až domů. Deset stanic to bylo, myslím. Zastávka byla za zatáčkou a já si tak mohla ten zbyteček cesty do panelového domu nadávat, proč jen jsem si brala ty podpatky, když v nich skoro ani neumím chodit a tak moc v nich bolí nožky. Doklopýtala jsem po chodníku až k domu. "Můžu se Vás na něco zeptat?" ozval se nesmělý hlásek ze tmy. "Víš, jak jsem se lekla!" osočila jsem se na kluka. "Jak to že nejsi doma?! To je tvým rodičům jedno, že tu couráš takhle pozdě?" "Madam…" jeho hlas nabírá na sebejistotě, "Mým rodičům je srdečně jedno, co tu dělám. Jsem dospělej. A krom toho, mám tu práci." Kluk vystoupí ze tmy blíž ke mně. Sakra, on má pravdu. Rozhodně to není žádné malé dítě. Může mu být tak dvacet, možná dvacet jedna, v rukách drží poznámkový blok, propisovačku a diktafon. "Promiň, ty jsi…" vyschne mi v puse a mám pocit, že na místě omdlím. To mě budou už navždycky pronásledovat? "Pardon! Měl jsem se představit rovnou… Michal Kopretina pro Mladou Frontu." "Aha. Novinář, jasný. Těší mě." Podám mu svou unavenou ruku. "To poslali do terénu takovýho nováčka, jo?" snažím se rozhovor vést jiným směrem, ale stejně se mi to určitě nepovede. "No, zas takovej nováček nejsem. Mám praxi v NY. New York times, znáte ne?" zasměje se a mě se rozbuší srdce. Cítím, že znovu nabíjím energii. "Samozřejmě, že znám. Ale vypadáte tak… mladě." Zaujatě čekám, co odpoví. "Ehm, je mi dvacet čtyři. Pět let praxe při studiích… a teď jsem nově u Mladé Fronty. Můžeme přejít k otázkám na vás?" Skloním se k zemi a ty zlobivé boty si konečně, k mé velké úlevě, sundám. "Nechceš jít nahoru?" "Slečno, ehm, já jsem v práci…" jeho hlas zase znejistí a Michal pak zacouvá zpátky do tmy. "No a si myslíš, že ti budu na ty pitomý otázky odpovídat venku v zimě?" zakřením se a lovím v kabelce klíče.
Ani nevím, jestli je dobré mít v paneláku výtahy. Vždycky jsem si myslela, že ano. Nemusím znavená šlapat ty schody, svezu se až do toho mého šestého patra… ale po dnešku už nějak nevím. Netipla bych se na člověka, co rád románky ve výtahu, to fakt ne. Právě o to víc mě ten můj předvánoční překvapil… ale tak jako hezky. No, když nad tím teď tak přemýšlím, možná ve mně ty románky byly jenom jsem nevěděla, že ten druhý bude skoro o sedm let mladší, pohledný novinář s praxí v Americe.
Od toho výtahu až do rána mám už trochu rozmazané vzpomínky. Vím, že jsem se na chodbě ve tmě rukou snažila poslepu nahmatat klíčovou dírku, otevírala jsem prudce dveře, podpatky mi z ruky spadly na zem, dopadala jsem na postel, pila jsem něco silného… myslím, že jsem doma měla vodku, budu se muset pak podívat po bytě jestli tu prázdnou flašku ještě najdu, možná pod postelí…? A pak už zbyla jen černá díra. Velká, slepá, ale nesmírně nabíjející energii. A Michal vlastně ty odpovědi na své otázky ještě nedostal. Ráno jsem našla na stole vzkaz, že se sejdeme dvacátého třetího v nějaké kavárně na Výstavišti. No, budu si to muset najít na mapě, abych tam došla. Ale už se těším... Těším se až ho zase uvidím, plného energie a života a něžnosti…
Podle Václava
"Stalo se jí něco? Je v pořádku?! Co-o-že? Jo…dej mi ji k telefonu…" "Verčo, o co de, co se stalo?" Zhluboka se nadechnu a čekám na odpověď. Zatím sundám z horní poličky malý hrnek, převrátím do něj lžičku kávy a zaleji ji vařící vodou. Mezi uchem a ramenem přidržuji mobil, když míchám kávu lžičkou. A pak hrneček padá k zem, tříští se na malé střípky a Monika z vedlejší místnosti zase řve Co tam vyvádim?.

Očima poštovní schránky aneb V tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad

11. března 2014 v 16:03 | Mája |  Povídky
Probudí mě kroky nohou dupajících po schodech. Takže je šest, tipnu si, a lidé míří do práce. Za moment nohy došlápnou na kamennou dlažbu a blíží se ke mně. Připravím se na dotyk lidských rukou, po ránu vždy tak studených. Zachrastí ve mně klíč a pak mne hrubé ruce mého pána otevřou. Vyndají dopis, který přišel včera odpoledne a s řachnutím mě zase zavřou. Au! Tak pán dnes nemá dobrou náladu.
Po tak brzkém probuzení si celé dopoledne můžu pospat. Z jedné strany mě zchlazuje vlhký vzduch uvnitř panelového domu, naopak z druhé to vyvažuje hřejivé slunce, které se příchodem jarního měsíce dubna objevuje čím dál častěji.
Vyruší mě až nějaká lidská duše. Musí být poledne, protože slunce stále pálí. "Tohle přeci nemůže být pošťačka," pomyslím si, "ta chodí vždy až odpoledne." Člověk se čím dál rychleji blíží k domu. Už je na dlažbě před schránkami, dotknou se mě jeho ruce a pootevřou má ústa, vždy připravená spolknout dopisy, účty, letáky a pohlednice. A já kousnu.
Pán se vrací brzy. Je mi to podezřelé, jelikož nikdy brzy nechodí. I jeho nohy dupou hlasitěji než obvykle. Ještě než otevře dveře a vejde dovnitř, bouchne do mě pěstí. Tak silně, že vteřinu potom sám zapiští bolestí. Já se neodvažuji ani syknout.
Až teď, když uslyším pána mluvit, zjistím, že nepřišel sám. "Paní pošťačko, opravdu se moc omlouvám. Musím ten krám už konečně namazat, nějak zlobí." "To bude nejlepší. Už mě ta ruka pomalu přestává bolet. Jen mi přijde divné, že se mi to u Vaší schránky nikdy nestalo, až teď. A omlouvám se, že jsem vás takto vyrušila z práce, kdybych přišla jako obvykle, mohla bych vás zastihnout doma."
Ne, ne, ne! Olej prosím ne! Tak a pomsta bude sladká, nebo spíš olejová. Pán určitě moc dobře ví, jak nesnáším to jeho mazání. Ale pro svou obhajobu, v tu chvíli mi to přišlo opravdu jako dobrý nápad! Vždyť jsem před případným zlodějem nechránila jen sama sebe, ale i soukromí svého pána. A on se mi teď odvděčí namazáním!
Olejem mě namaže již to odpoledne. Pak má ústa zavře a odejde po schodech zase kamsi do svého bytu, v ruce dnešní doporučený dopis.
A já? Počítám dny… Jak dlouho může trvat zaschnutí oleje? Jeden den, dva, tři… Ale žiji si tu dál, i namazaná olejem. Mezi nekamarádskými, nafoukanými schránkami, které se mnou nepromluví ani slovo, ve zdi panelového domu, který obývají jen občasně hodní lidé. A doufám, že se na mě můj pán i ta chudák pošťačka nebudou dlouho zlobit, a že mi brzy zase pootevřou rty a vhodí do nich nějakou tu barevnou pohlednici, kterou mám tak ráda.

Kapitola dvacátá pátá

7. března 2014 v 23:17 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Ozáří mě světla novinářských fotoaparátů. Možná jsem ty dveře černého auta s postraním zápisem Česká televize mohla nechat zavřené. Nejlepší by bylo vůbec nevystupovat. Doléhá na mně tréma, přemýšlím, že dveře opravdu zase přibouchnu a zůstanu v autě. Ale dveře už jsou napůl otevřené, fotoaparáty blikají několikrát za sekundu, lidi na mě upírají své oči, opravdu asi budu muset vystoupit. Opřu se pravou rukou do dveří až se otevřou úplně, vlastně… mi je zrovna někdo otevřel. To tu je takový servis? Za mým autem už se tvoří kolona, kdybych zůstala sedět uvnitř, bylo by to asi i víc trapné než upadnout na vysokých podpatcích na červeném koberci rozprostřeném na šedivé dlažbě, víc trapné než se dneska opít přes zraky novinářů… možná i víc trapné než si roztrhnout šaty.
Zapnu horní knoflíček černého kabátu, přidržím si sukni dlouhých temně fialových šatů u těla, natočím se tělem z auta a ladně přistanu na chodníku. Přešlápnu z nohy na nohu, potěšeně zjistím, že červený koberec tlumí nárazy podpatků o zem. Nevím proč, ale tohle obvyklé klapání mě znervózňuje a přitom je ho v Praze tolik. Ženy v metru klapají na podpatcích, klapají i na ulicích a v obchodech.
Uslyším zabouchnutí dveří od auta a pak Ondra auto oběhne. Když vůz pomalu odjíždí pryč, chytí mě za ruku, klepající se trémou, a pomalu postupujeme ke vchodu. Začnu litovat, že jsem kývla na automobil od České televize. Mohli jsme jet Ondrovým novým bílým Volkswagenem, zaparkovat poblíž a připlížit se dovnitř zadním vchodem. Nebylo by tam žádné zběsilé fotografování, žádní reportéři s mikrofonem u úst a s jednou otázkou za druhou. "O čem bude Váš seriál?" "Kdo bude hrát v hlavních rolích?" (Ano, nepředstavili jsme, ani jsme neposlali do světa jedinou zmínku o Libušce Šafránkové, ani Jirkovi Bartoškovi a ostatních, jejíchž role bezpochyby také patří mezi důležité.) "S kým to jdete? To je váš přítel? Nebo dokonce snoubenec, manžel?" "Co byste nám o vás řekla?" Hučí mi v hlavě a otázka za otázkou létá tam a zpátky, tam a zpátky a nechce zmizet. Zrychlím krok a trošku se zakymácím na vysokých jehlách. Cvak, cvak. Představou, že zítra ráno, možná ještě dnes večer, budou po internetu i bulvárech kolovat články s nápisy Součková neumí chodit na podpatcích nebo Co na té mladé nezkušené duši vidí? Ani na podpatcích neumí chodit. Než se z ní stane star, bude muset hodně trénovat…, se mi zatočí hlava.
Nějak se mi povede dostat se dovnitř, aniž bych se skácela k zemi. Když už jsem se začala opravdu trošku neovladatelně klepat, Ondřej mě před zraky přihlížejících pevně objal. Tak pevně až mi srdce znovu začne bušit normálním tempem. Usměji se, pošlu mu vzdušný polibek a obrátím se k lidem.
Procházíme ztemnělou chodbou, je to nějaký velký známý pražský bar, či něco jiného, ale já to tu neznám, nikdy jsem tu nebyla. Po okrajích chodby stojí lidé ve společenských šatech a se sklenkou čehosi v ruce. Jsou pro mě neznámými, jen v jednom rohu vidím postávat pár lidí, na které jsem v budově televize narazila na chodbě, ve dveřích nebo na záchodě. Vejdeme do dveří po mé pravici. Uprostřed je taneční parket, nalevo bar a občerstvení, napravo pódium. V rohu jsou schody, které se táhnou nahoru nad pódium a vedou na zdánlivě velký a prostorný balkon. Připadá mi to tu trošku jako na zámku. Místnost je sladěná do bílozlaté a všude jsou samé květiny. Karafiáty, gerbery a růže všech barev. Je tu hodně stolů, tak pro stovku lidí. Napadne mě, jestli jich opravdu sto přijde… Na stolech jsou další vázy s květinami, mísy ovoce, zeleniny, talíře obložené chlebíčky a vybranými dobrotami, které jsem snad nikdy neokusila.
"Slečno, vy jste ještě nebyli v šatně?" promluví na mě muž, zřejmě číšník, ve své pracovní uniformě. "Ehm, ne. Kde ji najdu?" nakloním se k němu, abych v roji hlasů slyšela odpověď. "Po schodech nahoru, prosím." odvětí zdvořile. Dojdeme k zlatem vyšperkované šatně. Sundám si černý kabát a podám ho ženě za pultem, stejně jako Ondřej ten svůj. Mezitím co s nimi odejde k věšákům, se otočím k Ondrovi. Položím mu dlaně na ramena a políbím ho. Ještě že tu je se mnou. "Teda Elo! To seš úplně hluchá, nebo co?" Jana s Hankou se s hraným naštváním blíží ke mně. Polekaně odskočím od Ondry a zůstanu na ně udiveně hledět. "Co že jsem?" zakoktám se a rozesměji tak sama sebe i ostatní. "Hluchá! Voláme na tebe dobrých pět minut." osopí se na mě Hanka. Á, to bude Janin host, takže Kryštof zase nemohl… "Co je s tebou a s Kryštofem?" vyhrknu aniž bych si svá slova rozmyslela. "Mezi náma? Teď už, díky Bohu, konec." Vydechne až moc hlasitě, že poznám, že to jen hraje. Mrzí jí to a mě taky. Ale jako by to bylo jasné dávno, jejich vztah prostě neměl budoucnost. Stáli na místě a snažili se ho vzkřísit tak dlouho, až se to rozsypalo. Žena se ke mně přes pult nakloní a podá mi číslo 99.
"Všechny vás tady srdečně vítám. Ani nevíte, jakou radost mám, že jste přišli." Ředitel televize mluví do mikrofonu, rozhlíží se po místnosti jako by někoho hledal. "Jistě víte, proč jsme se tady sešli. Bezpečně jsem se snažil střežit informace o novém seriálu, který přijde do televize po Novém roce. A povedlo se. Podle mých zdrojů se nic do médií ani bulváru nedostalo." Opřu se na židli a uhladím si na kolenou fialové šaty. Hrdě poslouchám jeho řeč. Byl to správný krok opustit Liborův tým a dát se na dráhu České televize. To je televize, na kterou můžu být pyšná. "Nyní bych sem za mnou rád pozval ty nejpovolanější. Ty, kteří stojí za vším tím, co v televizi uvidíte, ale i za tím ze zákulisí. Bez nich by seriál nikdy nevznikl…" A sakra… nenapadlo mě, že mě pozve na pódium. Budu muset něco říkat? "Prosím o potlesk pro hlavní organizátorku, talentovanou scénáristku a výbornou kolegyni Elišku Součkovou, pro doufám budoucí spisovatelku, díky které vznikla slova, věty, texty… Janu Sýkorovou, holky pojďte za mnou." S rachotem odsunu svou židli od stolu a opatrně vstanu, přidržujíce se stolu. Dýchej, dýchej… Jana se zvedne taky a s úsměvem stoupá po schůdkách na jeviště. Jdu za ní a při pohledu na lidi v sále, tleskající o sto šest, jsou nadšení a já mám pocit, že musím být nadšená s nimi, ze mě tréma spadne a je to jako by mi ze srdce spadl velký kámen. Při pohledu do toho publika zjistím, že budeme mít úspěch…
Ondra vedle mě se láduje chlebíčkem, který je očividně hodně, hodně výborný. Pousměji se. Určitě netuší, jak moc je při jídlu roztomilý. "Ondří? Já půjdu najít Verču, jo?" S plnou pusou na mě jen zběsile zakývá hlavou a dál se věnuje chlebíčku. Procházím sálem, každý mě zdraví, ačkoliv já nemám ani tušením, kdo to je. I když… támhleta šarmantní dáma byla Hana Gregorová, pán v tmavě modrém saku se zdál jako Jiří Langmajer a přísahala bych, že jedna z těch dam uprostřed sálu vyhrála Českého lva. "Veru!" zavolám na Veroniku, stojící dva metry přede mnou. Otočí se a můj pohled místo na ni sjede o trochu níž. Ruka v ruce s tím tanečníkem, který je "jen kamarád". Zarazím se, ale… ať si dělá, co chce. Je dospělá a já už ji hlídat nebudu. "Ahoj!" zahlaholí a usmívá se od ucha k uchu, jak pak by taky ne. "Můžu ti někoho představit?" Jen kývnu a ona máchne rukou k brunetce menší postavy. "Stephanie?" zaklepe Verča dívce na rameno a ta se otočí. "Tohle je moje kamarádka Eliška. A tohle Stephanie. Je z Anglie a je to modelka, představ si! Přijela sem kvůli přehlídce, takže je teďka tak měsíc v Praze. Není to úžasný? Slíbila jsem jí, že jí tady trochu provedu, ukážu památky a tak… A možná bych někdy mohla jet za ní do Anglie.." mezitím, co Veronika nahlas sní, vyhrknu: "Štěpko? Si to ty?" "Eliško, proboha, kolik to je…?" s vykulenýma očima na mě hledí dívčina, mluví již plynně česky, ač se zdála jako Angličanka. "Moment… cože? Stephanie? Vy se … znáte? Co to má…" "Ehm… my jsme spolu chodily na základku." Kývnu směrem k modelce. "Ale už jsme se pěkně dlouho neviděly… Štěpko, to jsem ráda, že sis vážně splnila ten svůj sen a vydala se do Anglie, ale teda tu modelku… tu jsem v tobě nikdy nenašla. Vždyckys chtěla být herečka." Přejdu v rozhovor se staronovou známou a Veronika se udiveně odvrátí a pustí se znovu do řeči s Vaškem. "No, trošku se mi ta herečka vytratila z plánů. Ale určitě po tom stále sním… možná někdy, až se vrátím do Česka…" "Omluvíš mě, prosím tě.." Nerada s ní přerušuji rozhovor, ale v mém psaníčku zrovna zabrnká mobil.
Ve snaze najít trochu klidu a ticha pro telefonování se přesunu nahoru na balkon. "Haló? Kdo volá?" pronesu, když hlasy lidí zůstanou za mnou. "Ahoj, Eliško. Tady Míša." "Jé, ahoj Miško. Jak se máš?" "No dobře. Abych nezapomněla, pozdravuje tě brácha. Má teď hodně práce na baráku, tak ti ani nestihl zavolat." "Aha. A kdy budete mít dům hotovej?" "No, počítám nejdřív na jaře… je to starej dům, dá to hodně práce." "No a co ty a to tvé těhotenství? Všechno v pořádku?" "Jo, všechno ok. Heleď, kde to jsi? Je za tebou strašnej kravál." Tak přeci to jde slyšet. "Na vánočním večírku. Slavíme ten náš seriál." "Ach, tak všechny pozdravuj. Už musím běžet, jen jsem tě chtěla slyšet… Áá, sakra. Mě se to celý spálilo… no, au revoir." "Pa." Zasměju se a přemýšlím, co asi tak mohla spálit, určitě něco francouzského. Ach, moje Míša.
Scházím ze schodů do přeplněné místnosti. Myslím, že je tam nakonec dokonce víc než sto lidí. Herci, štáb z televize, všichni tvůrci seriálu, hosti a hosti a hosti… Očima najdu náš stůl, ale Ondra u něho není, tak pátrám dál. Sejdu ze schodů a procházím místnost křížem krážem. Cestou potkávám Janu, která tančí s nějakým asi třicetiletým stoprocentně známým hercem, na jehož jméno si ale bohužel samozřejmě nevzpomenu, Hanku u stolu s Verčou a Vaškem, popíjející tequilu. Až pak v rohu spatřím Ondřeje, tělem se naklánějícím k hnědovlasé holčině po svém boku.