Únor 2014

Kapitola dvacátá čtvrtá

22. února 2014 v 19:15 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Vcházíme zadním vchodem, před schody se zastavím a prohlížím si budovu, která pro mě tolik znamená. Divadlo Karlín opravdu miluji. Někdy mi přijde, že je za těmito dveřmi můj jakýsi další život plný divadelních inscenací, kteří zde ztvárňují skvělí herci, zpěváci a tanečníci a já si chodím sednout do hlediště a dívám se, jak se jim jejich práce daří a držím jim palce. Nebo trhám lístky a usmívám se na natěšené diváky, těm zmateným ukazuji šatny i jejich sedadla, a pak prodávám nápoje nebo chlebíčky…
Dnešní představení začíná za dvě hodiny, ale v zákulisí už je rušno. Všude pobíhají tanečníci s nezavázanými sukněmi, či kaničkami, někteří ještě v civilním shánějí svůj kostým. Kadeřnice nemůže najít lak na vlasy a pak zase sponky.. Je to kolotoč, který mě vždycky dostane. Podle mě ten, kdo se nedostane i sem do zákulisí, nikdy nepochopí, co je to divadlo. Diváci vidí jen jednu půlku, to druhé je za oponou. Vidíte, a zrovna dnes se po dlouhé době hraje Vražda za oponou.
Vašek se s námi prozatím rozloučí a jde k sobě do šatny. Dnes samozřejmě tancuje taky. Verča dneska trhá lístky, takže zatím míří do kanceláře k ostatním dívkám, či ženám, má ještě spoustu času, než přijdou první diváci. Cherry cestou do svého kutlochu se šminkami, stuhami, jehlami, látkami, šperky a nevím, co všechno tam ještě ukrývá, zavazuje stuhu do vlasů jedné z tanečnic a šněruje korzet druhé. V tu chvíli se ke mně vrhne režisér dnešní inscenace s vyděšeným výrazem. "Eliško! Prosím tě, jsme v háji!" "Co se stalo?" čekám, že bude chtít pomoct s kostými, nebo účesy, či s něčím okolo lístků, ale on pokračuje v úplně jiném duchu než bych si přála. "Nemáme jednu tanečnici. Zlomila si dneska nohu někde na ledovce a mi nesehnali jedinou náhradu." Soucitně se usměji: "No, s tím já vám ale nepomůžu, pane režisére." "Právě, že jo. Vždyť si byla na všech generálkách, zkouškách, představení nepočítaje! Prosím, prosím.. dotancuješ to dnes za ní?" nasadí prosebný výraz, a mě rozhodí už jen to, že mi natolik věří, abych to utancovala. "Ale já přece neumím kroky." "Ale umíš! Několikrát si na zkouškách zaskakovala i tancovala to s nimi. Prosím. Obávám se, že si má jediná naděje. Jeden člen nám v company prostě bude chybět." "Ale…" Vlastně ani nevím, co ale. Tancovat s nimi, to byl jeden z mých snů. Nikdy jsem si ale nevěřila natolik, abych se přihlásila na konkurz… a teď mi ta nabídka přilétla úplně sama.

A mohla jsem snad odmítnout? No, nemohla. Začínáme za půl hodiny, příšerně se klepu trémou a korzet mě stahuje víc než by měl. Na hlavě mám platinově blonďatou paruku s červenou mašlí na straně. Mám strach, že si červenou rtěnku na rtech smažu dřív, něž představení vůbec začne, ale jelikož tady okolo pořád někdo pobíhá s pudrem, rtěnkou, nebo náhradními retro střevíčky, je to zřejmě nemožné. Vím, že by mě Ondra chtěl na jevišti vidět, tak jsem mu asi před dvaceti minutami volala, aby dorazil, že už se mu tu nějaké místo najde. Všichni mě uklidňují, že to zvládnu a opakují, že jim tím pomůžu, a mně už ty jejich řeči začínají lézt na nervy.
První zvonění. Nahne se ke mně žena z personálu a znovu mi přejede rty rtěnkou. Objeví se u mě Vašek a podá mi ruku: "Už se těšim, až si spolu zatancujem, Elo!" Druhé zvonění. Všichni se nahrnou za oponu, přejí si hodně štěstí a drží si palce. Přijde ke mně Cherry, obejme mě a řekne: "Stihl to. Ondra je tady." Dá mi pusu na napudrovanou tvář a zmizí. Jen Verča nic neví, napadne mě. Už to ale nestihnu řešit, zvoní potřetí. Rušno v hledišti pomalu utichá, zní hlas, co upozorňuje diváky, že nesmí představení natáčet, že mají vypnout mobily… Rozhostí se ticho, které narušuje jen tlukot mého srdce. Rozevírá se opona, rozsvěcí se světla, představení začíná.
Mým tanečním partnerem je Vašek. Snaží se mi pomoc s každým krokem, ale najednou cítím, že ani pomoct nepotřebuji. Já ty kroky vážně znám a umím, režisér měl pravdu. Nejprve tančíme spolu, pak čelem k divákům, oslňuje mě bílé světlo, které je mi víc než nepříjemné a začnu zběsile mrkat. Naštěstí následuje otočka a světlo se pověsí na někoho vedle mě. Hvězda tohoto představení, Ondřej Brzobohatý, zpívá před námi a zpěv doplňuje nějakými tanečními gesty a výrazy, které dnes výjimečně nevidím. Na okamžik se vrátím myšlenkami do hlediště. Naposledy jsem na tomhle přestavení byla asi před půl rokem, ale Ondřej Brzobohatý tančí a zpívá pořád stejně famózně. Vrátím se do reality na pódiu a začnu si celý tanec užívat.
Přestávka mezi první a druhou částí mi přišla strašně krátká. Stihli jsme se akorát napít, převléknout a šlo se zpět. Po druhé části jsem už byla naprosto vyčerpaná, ale stejně jsem se obdivovala. Dokázala jsem to. Přišla děkovačka. První vběhl na jeviště Ondra Brzobohatý, následně pak Ivana Chýlková, Monika Absolonová, jejíž hlas i velký úsměv jsem se odedneška rozhodla obdivovat ještě víc, Milan Šteindler, Zuzka Norisová, hvězda mých dětských let a za nimi ostatní … i já. To tleskání a jásání obecenstva jsem obrečela. Ty jo, já dneska ale měla štěstí. Jen kvůli tanečnici se zlomenou nohou. Musím jí poděkovat..

"Tebe neznám. Jsi tu nová?" Pane bože! Mluví na mě sám Ondřej Brzobohatý, drží si u úst skleničku bílého vína, kterým hodlá zapít úspěšné představení. "Ehm.. vlastně jo. Nová, jen na dnešek. Já nejsem tanečnice. Dělám tady uvaděčku." Odpovím zdvořile a protože ho nechci otravovat, vrátím se zpět k rozhovoru s Veronikou. "Ty jo! Byla si fakt skvělá, Eli. To jsem nečekala. Ještě že jsem na chodbě potkala tvého Ondru a ten mi řekl, že budeš tančit jinak bych to celý propásla." "Ale nepřeháněj…" mávnu rukou a napiji se červeného vína. "Slečna má pravdu. Já sem toho teda moc neviděl, ale tančila jste krásně. Myslím, že je škoda být tu jen za uvaděčku." Promluví mi za zády pan Brzobohatý. Nevěděla jsem, že hvězdy poslouchají nás obyčejné. Otočím se zpátky k němu: "Víte, to si nemyslím. Jeviště patří takovým jako jste vy, nebo tady Monika Absolonová. Rozhodně ne mně." "Nemyslíte si, že divadlo je váš život?" pokračuje se zamyšleným výrazem, takovým, jako by mu na mé budoucnosti velmi záleželo. "To ano. Já divadlo miluju!" "Tak o čem se tady bavíme. Prostě to zkuste. Já vám říkám, že šanci máte. Moniko, neřekneš jí k tomu něco?" osloví kolegyni vedle sebe, která mě už delší dobu zaujatě pozoruje. "Eliško, ty umíš i zpívat, viď?" Absolonová se na mě směje tím svým širokým úsměvem. "Ne. To vážně neumím." "Nekecej." Kopne mě Verča do nohy. "Ale umíš. Já sem tě slyšela! V té šatně.. asi tak před měsícem…" Cože? Já myslela, že už tam nikdo nebyl. "Mohli bysme ti tady dát nějakou roli, viď Ondro?" obejme ho kolem ramen. "Jasně!" Oba dva se na mě usmívají, a když se rozhozená rozhlédnu kolem sebe, uvidím samé oči, co se ke mně upírají. Ondřej Brzobohatý zvedne svou skleničku s vínem do vzduchu a obřadně pronese: "Na novou hvězdu Elišku!"

Kapitola dvacátá třetí

22. února 2014 v 18:16 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Pomalu se vyrovnávám s odletem svého bratra a jeho syna Filipa, i s tím, že Míša čeká dítě, které bude snad už navždy vyrůstat ve Francii. Ve středu odpoledne jsme Ondrovým novým autem, velkým bílým volkswagenem, převezli naše věci z Petrova domu k nám do centra Prahy. I když Ondřej naléhal, že zůstane se mnou u mě doma, já chtěla být první noc sama. Potřebovala jsem si trošku pročistit myšlenky, tak jsme se domluvili, že se uvidíme další den dopoledne.
Opravdu se mi myšlenky pročistit povedlo a ráno jsem vstávala jako nový člověk. Skrz okno svítilo zimní slunce přímo do mé ložnice a vytáhlo mě z pelechu už v osm. Oblékla jsem si džíny, tmavě modrý svetr a na krk jsem si pověsila řetízek, který jsem na znamení přátelství dostala od Veroniky asi někdy ve třinácti.. Ondra pro mě přijel po deváté, to už jsem byla i nalíčená, nasnídaná a dobře naladěná na celý den. Prozvonil mě na mobil, který ležel na skříňce na chodbě, já ještě uklidila nádobí od snídaně do myčky, obula si kožené kozačky a popadla z věšáku jak klíče, tak i kabát s šálou. Natáhla jsem se pro mobil na skříňce a opustila byt. Ve schránce na mě čekalo pár vánočních pohledů a mě zamrzelo, že jsem vzhledem k okolnostem nestihla poslat ani jeden. Aspoň dárky musím dnes všechny dokoupit.

Do auta se nás vešlo celkem pět, cestou do obchoďáku jsme vyzvedli Janu, její Kryštof musel být v práci, a Cherry z divadla s jejím přítelem, kterého jsem viděla teprve podruhé. Asi před týdnem mě napadlo, že můžeme udělat takový kamarádský den s nakupováním vánočních dárků, s kterými jsem byla trošku ve skluzu. Pozvala jsem jak své přátele, tak i Ondrovo, které jsem vlastně ještě ani neměla příležitost poznat. V Metropoli u fontánky se nás sešlo docela hodně. Ondřejovo autem nás přijelo pět, Ondrovi doktorští kamarádi byli tři- Pavel, Dan a 'Teddy', kteří si z tohohle setkání udělali pánskou jízdu bez manželek nebo přítelkyň. Do deseti minut se tu ukázala Hanka s rodinou, což mě velmi potěšilo, dlouho jsem ji neviděla. Honzík neuvěřitelně vyrostl a Hanka měla nový melírovaný účes, který hezky rámoval její obličej. Překvapilo mě, že mé pozvání přijala i mladá chůva Jitka, jako poděkovaní za hlídání Filípka. Jako poslední dorazila Verča s patnácti minutovým zpožděním, což mě u ní velice překvapilo. Vždy chodila na čas, vždy. A pak jsem to 'zpoždění' uviděla. Těsně za ní šel Vašek, rozhlížející se kolem sebe, jako by ho snad někdo pozoroval. Že by se některé věci změnily zatímco jsem byla měsíc mimo dění?
Překvapila jsem sama sebe! Dokázala jsem nakoupit dárky pro kamarády, mamku i Ondru a to za necelou hodinu. Petrovi jsem se rozhodla poslat krabici s dárečkem pro Filípka a s knihami pro něj a pro Míšu poštou. Celá naše banda se sešla nahoře na oběd, zabrali jsme ten největší stůl, co jsme našli a každý si v bistrech vybral na co měl chuť. Někdo dal přednost nudlím od číňanů, někdo vyrazil pro pizzu, ale já zůstala u staré dobré Bruselské bagety. "Veru, nepůjdeš na záchody se mnou?" otočila jsem se k ní, když položila na stůl svůj tác s miskou salátu a lahví pomerančového džusu. "Jasně." Nechala tác tácem a odcházely jsme spolu k záchodkům. Jelikož se mi někde při nakupování ztratila, myslím, že v parfumerii, nestihla jsem se jí zeptat na Václava. Beze slova jsme došli dlouhou chodbou na dámy. Stoupla jsem si k umyvadlu a zpustila vodu. Verča odešla na záchod a vrátila se za pár minutek. "Ty nejdeš?" zeptala se a vzala místo u druhého umyvadla. "Ne, ne. Ehm.. Ty a Vašek?" koukla jsem na ní nenápadně, ale ona můj pohled zachytila. "Jsme kamarádi." Usmála se a natáhla se pro mýdlo. "No jasně… A proto s tebou chodí nakupovat?" nasadila jsem podezíravý výraz. "Hele! Přestaň! Má přece manželku" zasmála se a koukla ke dveřím, které se otevřely a vešla dovnitř starší dáma. Veronika ztišila hlas a pokračovala: "Je to můj kamarád a mimo to.. nešel přece nakupovat se mnou, ale s tebou." Řekla důrazně a prohlížela si můj udivený výraz tak dlouho, až to nevydržela a rozesmála se. "Kdybys viděla, jak teď vypadáš..!" vzala mě za bradu a otočila můj obličej k zrcadlu. Ani jsem se na sebe nepodívala a vykroutila se jí. "Jak to myslíš se mnou?" pátrala jsem v jejím obličeji po nějakém náznaku odpovědi. "No, my jsme se s Cherry omylem v divadle prořekly, že pořádáš tenhle sraz a tak řekl, že jako tvůj kámoš půjde taky. A pak nám nabídl, že nás sem odveze svým autem, ale když Cherry jela s tebou, tak vzal jen mě." Usmála se a vysušila si ruce. "Aha." Řekla jsem stručně, rychle jsem vypnula vodu, co byla celou dobu zapnutá, a otřela si mokré ruce do džín. "Tak jdem…" odcházely jsme dlouhou chodbou zpět ke stolu a já vstřebávala novou informaci o jejich kamarádství.

Po tom senzačním setkání s novými i starými známými se mi ani nechtělo opustit obchoďák. Bylo to hezké dopoledne i oběd, snad si všichni pochutnali. Měla jsem radost, že si kvůli tomu dopoledni vzali všichni volno a udělali si na ostatní chvilku času. Seděli jsme tam asi do tří, popíjeli kávu a Honzík se ládoval zmrzlinovým pohárem, který si u Hanky vydobyl, i když je zima. Dan, který byl jako jediný z Ondřejových kamarádů svobodný, si vyměňoval sympatie s Jitkou. Když se k ní nakláněl a šeptal jí cosi do ucha asi podesáté, všichni jsme propukli v smích. Oni dva nás ale stejně nevnímali a smáli se jen jeden pro druhého. A pak se naše shromáždění rozešlo. Teddy a Pavel do nemocnice na oddělení, Hanka s Jirkou a Honzíkem domů, Dan a Jitka kamsi do galerie, kterou mu Jituš chtěla za každou cenu ukázat a on souhlasil, přestože si myslím, že ho to vůbec nezajímalo a Jana odjela metrem do televize, stála si za tím, že jí přeci nepovezeme jen tak až na druhý konec Prahy.
"Ondro? Uvidíme se teda zítra?" naklonila jsem se k němu ještě na chvilku, než nastoupil do auta. "Jo, nebo můžeš dorazit ještě dneska večer, miláčku." Věnuje mi úsměv, pusu a pohlazení po tváři. Nastoupí na místo řidiče a odjede i s přítelem Cherry, který chtěl odvést na nádraží. Není z Prahy, ale odněkud z malé vesničky poblíž.. jméno už si ani nepamatuji. Ten zbytek nás se naskládá do Vaškovo auta- Já, Veronika, Cherry a náš řidič Vašek. Směr divadlo!

Kapitola dvacátá druhá

15. února 2014 v 23:30 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Po té, co jsem do noci dobalovala Filípkovy věci, se už úterý lehce přehouplo na středu. Měli jsme ještě celé dopoledne, Filip odlétal krátce po poledni. Filípek spal tvrdě, což jsem mu pořádně záviděla, protože s Ondrou jsme byli vzhůru již od sedmi. Snažila jsem se co nejvíc zabavit sama sebe, hodinku jsem strávila s pánví a vejci a připravila jsem Ondrovi snídani. Stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem na něco při balení zapomněla. Pyžamo, kartáček, ponožky, mikiny… "Děje se něco, lásko?" Ohlédl se Ondra a nabral část vajec na vidličku. "Máme všechno? Odlétá za čtyři a půl hodiny. Nemám ho jít už vzbudit?" opřela jsem se rukama o opěradlo židle a přešlapovala z nohy na nohu. Už jsem toho shonu měla vážně dost. Trpěla jsem nervozitou každou chviličku, ať už kvůli bráchovi, Filipovi, práci nebo mámě. Pořád jsem si ještě myslela, hodně myslela, že o Petrově stěhování maminka neví. "Určitě máme všechno. Balili jsme do jedné, musí to být vše. A nech ho ještě spát, bůhví jestli pak bude spát v letadle, byl by unavený." Položí vidličku a natáhne ruku ke mně. Lehce ji stisknu. Mám v něm oporu tak velkou, až mě to zaráží. Nikoho takového jako on, jsem nikdy dřív nepoznala. Už jsme spolu kolem tří měsíců a já, jako bych ho znala věčně.
Do odletové haly se dostavíme v půl desáté, kdy má přiletět Petrovo letadlo z Paříže. Kolečka kufru, co táhne Ondřej za sebou, drnčí po šedé dlažbě, a mě to strašně znervózňuje. Doufám, že letadlo nebude mít moc velké zpoždění, aby stihli to další. Ozve se hlášení a .. je to tu. Za pár minut, možná i sekund, se uvidím tváří v tvář s bratrem, co možná už navždy zmizí v ulicích Paříže a nechá tady, v Praze, svou sestřičku samotnou… Na očích má černé sluneční brýle, na sobě lehkou pruhovanou košili a džíny. Vlasy rozcuchané, jako nikdy před tím a vypadá tak… dospěle. Nikdy mi tak dospělý nepřipadal. Vypadá to, že mu Francie dala víc než jen práci a klid. "Máš ho ráda. Nikdy nepřestaneš, ať se stane cokoliv, ať odletí nebo ne." První, co mě napadne, když ho vidím, jak míří halou přímo k nám.
Ondra si mě přitáhne blíž k sobě, a když na mé tváři uvidí po dlouhé době úsměv, políbí mě. "Eliško!" uslyším pár metrů přede mnou, otočím se tím směrem a nemůžu si pomoct, rozeběhnu se k bráchovi a jeho paže mě zvednou do vzduchu. "Stýskalo se mi." Obejmu ho kolem krku. "Mě taky." Usměje se a pustí mě na zem. "Tak, kde je to moje zlato?" dělá, že se rozhlíží a pak sevře v náruči i svého syna. Úsměv nedokáže opustit má ústa. Vrátím se k Ondrovi a znovu ho obejmu. Ten polibek z předtím, mu musím vrátit!

Dvanáct hodin. Mají vyzvednuté letenky, stále však sedí na lavičkách a něco si špitají. Otec a syn. Můj bratr a můj synovec. A já moc dobře vím, co bude následovat. Za půl hodiny se letadlo zvedne do vzduchu a zamíří si to pryč. Ale jako by mě strach, který jsem měla i za bráchu, opustil a teď bych klidně nastoupila do letadla s nimi. Paříž vždy byla můj sen, od doby, co jsem se tam byla ve čtrnácti, myslím, podívat. "Paříž byla vždycky tvůj sen?" podívá se na mě Ondra pobaveně. "Cože? O čem to… Já to řekla nahlas?" zasměji se a nemůžu uvěřit své nevymáchané puse. "V pohodě, Pařížanko!" bouchne mě lehce do paže na znamení vítězství. "Ségra, vážně už pro tebe nechci mít žádné jobovky, ale mám jednu novinu. Tak jestli můžu.." "Ehm, no jasně, teda pokud ta novina není další hlídání ať už dětí či zvířat." Usměji se. Doufám, že nepůjde o nic zásadního, třeba pro mě má jen nějaký dáreček. Výlet do Paříže? "No, prostě, chtěli jsme to ještě udržet v tajnosti, ale když už jsem tady, rád bych ti to řekl osobně." Takže o výlet zřejmě nepůjde… "Míša… je těhotná!" nadšeně vyskočí z lavičky s Filípkem v náruči. Sedím jako přibitá a nevěřícně na něj koukám. "A … počkej. Ehm, to myslíš vážně, nebo je to zas nějakej povedenej fór?" zeptám se opatrně a stále nejsem ani trošku tak nadšená jako on. "To je FAKT, sestřičko! Budeš mít dalšího synovce nebo neteř!" A stále to nadšení. Fajn, budu nadšená taky. A neohlédnu se na Ondru, ani se tam nepodívám. "To je super! Blahopřeju!" vykřiknu, možná až moc nahlas a až moc přehnaně vesele. "Doufám, že se bude jmenovat po mně." Snažím se o vtip, ale nikdo, kromě rozesmátého Petra, se nezasměje. Takže to nejlepší před odletem?

Láska kvete v každém věku

14. února 2014 v 22:59 | Mája |  Povídky
Žena středního věku, s prací, co jí velmi bavila, s rodinou i s přáteli, avšak stejně nemohla být plně šťastná. Chyběl jí někdo, kdo by s ní přešel těžké dny, kdo by s ní trávil každičký kousek jejího života a dokázal jí rozesmát. Kolovaly městem různé zvěsti a domněnky, těžko říci, která si zakládala na pravdě. Jisté bylo, že hodně stála o miminko, několikrát nato však potratila. Jedna z domněnek byla, že tedy měla zřejmě nějakou tu dávnou lásku, možná i lásky, ale o těch nikdo z okolí nic nevěděl. Lidé si této druhostupňové učitelky velmi vážili a cenili si jí. Její skromnost, ochota, citlivost, vstřícnost a láska se dotkla snad každého srdce, s kterým se kdy setkala, i jejích žáků. Jen nikdy nikomu nešlo do hlavy, proč taková upřímná a krásná ženská, jako ona, zřejmě nikdy nenašla toho pravého.
Nechci vám, jako vypravěč, navykládat něco, co není pravda, ale jde to těžko. Kolem jejího soukromého života vedly dosti klepy. Byla totiž také velmi uzavřená. Co vím je, že byla skvělá. Skvělý člověk, učitel a věřím tomu, že by byla i skvělou matkou… její dítě by mělo štěstí. Z různých fakt, které o sobě tato žena vědomě, možná snad i nevědomě, řekla, se každému zrodilo v hlavě něco jiného. Vymyslel si pro ní ten dotyčný specifickou minulost a začal ji vytrubovat kolem. A to mě vždy zamrzelo, ta žena si nic takového nezasloužila. Já jí vždy přála hodně a hodně lásky bližních jejích a bylo mi líto takové dobré duše, že nemůže pobrat štěstí těch, kteří by se bez něj v pořádku obešli. Rozhodla jsem se proto věnovat jí krátký úryvek jakési povídky, takové, kde by vše dopadlo jako v pohádce tak, jak by si daná žena zasloužila.
…………………………………………………………………………………………………...

Byl horký červnový den, kvapem se blížili školní prázdniny, na které se netěšily jen děti, ale také učitelé. Ten školní rok se končilo snad o pět dní dříve než obvykle, kvůli opravám školy. Zdálo se tudíž, že to možná budou zázračné prázdniny. Ta naše paní učitelka se ve třídě loučila se svou oblíbenou devátou třídou, podávala poslední list vysvědčení a utřela slzu. Děti se ji snažily utěšit, ale i jim to přišlo líto. Bylo za nimi krásných devět let školní docházky v té nejlepší škole, jakou si mohly přát. Daly své paní učitelce velkou kytici rudých růží a jakousi třpytivou obálku. Učitelka sevřela obálku v jemných prstech a opatrně ji rozlepila. Žáci ve třídě se všichni hluboce nadechli, snad úplně poprvé se shodli. Učitelce zrudly tváře, a ona se zatajeným dechem vyndala z obálky oranžovobílý poukaz. Náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že šlo snad o nějakou masáž, či lázně, ale ten, kdo byl do akce z dárkem zasvěcen věděl, že jde o týdenní pobyt v Anglii. Žáci hluboce vydechli úlevou a běželi k paní učitelce, která se dojetím rozplakala. Dozvěděli se odněkud, že má učitelka v Anglii přátele a chtěli jí prostě udělat smysluplnou radost, vždyť to bylo docela i jasné. Paní učitelku měli také na anglický jazyk.
Žena odjela do Londýna pár dní po tom. Pečlivě si sbalila módní kousky oblečení a taxíkem dojela na letiště. Snažila se nebrat na vědomí mladé i starší páry kolem ní, ale jako vždy ji to zamrzelo. Nebyla přeci stará na nějaký ten vztah či románek. Na londýnském letišti se ocitla krátce po půlnoci. Letištní hala byla na Londýn poměrně tichá a prázdná. Přátelé na ní měli čekat až doma, v noci jim na letiště zakázala přijet, takže byť byla dost unavená, musela dojet na místo taxíkem. Když našla svůj kufr, vyšla ven a ovanul ji příjemný větřík, po kterém se jí v letadle tak stýskalo. Už chtěla uplatnit své angličtinářské dovednosti k zastavení a zaplacení taxíku, když k ní přistoupit postarší gentleman v černém kvádru. "Dovolíte? Mohu Vám nějak pomoci?" pronesl anglicky a sundal si černé sluneční brýle, aby mu viděla do očí. Byly tmavě zelené, trošku do olivova, okamžitě získaly její náklonnost. "Sháním taxíka. Můžete mi nějakého najít?" řekla sebejistě, nebo se alespoň snažila, se svou povahou, znít sebejistě. "Jistě, lady, pro Vás cokoliv. Dovolte, abych se představil." Vzal její ručku do dlaně, něžně ji políbil a dodal: "Jsem obyčejný profesor střední školy, jen na dnešek mi dcera zaplatila tuto limuzínu," ukázal napravo, kde u kraje chodníku opravdu limuzína stála, "abych dorazil na její narozeninovou party. Smím Vás někam dovést?" Chvíli si žena myslela, že si z ní snad dělá legraci, ale když se nezasmál a jeho tvář zůstala vážná, musela své myšlenky přehodnotit. Má si snad jít sednout do limuzíny cizího člověka? "Greenwich, prosím Vás." Požádala nakonec.
Ten obyčejný profesor jí pozval na tu párty. Když trávila celé ráno, těžko říct proč tenkrát pořádala jeho dcera večírek po půlnoci, zjistila, že je opravdu tak obyčejný a normální, jak říkal. A byl rozvedený. Měl spoustu nedostatků a zlozvyků, ale byl to muž, který si ji vybral na první pohled. Mohl odvést limuzínou kohokoliv jiného z velkého letadla, co přiletělo krátce po půlnoci, ale on vybral ji.
Asi by ode mě bylo sobecké, kdybych chtěla, aby se vrátila do vlasti, klidně i s ním, ale aby se vrátila. Náš národ by neměl přijít o tak dobré duše. I tak si ale myslím, že v Anglii nakonec zůstala s ním. Nevím, jsem přeci jen náhodný pozorovatel, co se náhodou připletl do její blízkosti. Doufám, že jsou spolu šťastní, že budou šťastni až na věky, jak se říká v pohádkách. A hlavně doufám, že tam za vodou našla všechno to štěstí, co tady postrádala.

……………………………………………………………………………………………….......

Ženě, co doufám najde v životě opravdovou lásku

Její žákyně

Valentýna nerada Valentýna

13. února 2014 v 19:57 | Mája |  Povídky
Blížící se svátek zamilovaných dívku znervózňoval čím dál víc. Odjakživa ho neměla moc v lásce, už jen kvůli svému ne příliš tradičnímu jménu Valentýna. Občas si říkala, že jí rodiče museli hodně nenávidět, když jí takové jméno dali, avšak bylo to celkem pochopitelné- narodila se přeci na Valentýna. A ani její vlastní narozeniny jí nedonutily mít ráda ten lidmi oblíbený den.
Když už si rodiče mysleli, že z té velké nenávisti vyrostla, zrodila se jí v hlavě nová myšlenka. Nemá ráda Valentýna, protože nemá tu svou lásku. Zatímco přátelé kolem ní zamilovaně cvrlikali, ona seděla sklíčeně v koutě a nevěděla co by. Souhlasila s ostatními, vždyť přece v patnácti by člověk již měl mít někoho komu se může svěřit, komu se může vyplakat na rameno i se s ním smát. Ale Valentýně jako by se láska vyhýbala velkým obloukem. Ne že by nikdy nebyla zamilovaná, to ne, ale vždycky to krachlo dřív než to vůbec začalo. Její nespokojenost se svatým Valentýnem tak ještě vzrůstala.

Ráno procházela jindy obyčejnou bílou školní chodbu, kde dnes cupitali děcka různého věku kolem prodavačů růží, bonboniér a rudých balonků ve tvaru srdce. Na lavičkách i na zemi seděli kluci i holky a sepisovali valentýnky a pak tyto dopisní papíry či sladce červené srdíčka strkali do obálek, co poté vhodili malou úzkou škvírou do zamčené skříňky jejich vyvoleného. Valentýna nechápala, jak s tímto tak nepodstatným mohou ztrácet čas, v hlouby duše jim však záviděla každý řádek a každé slovíčko v dopise.
Za celý den si ničím nedokázala zlepšit náladu. Bloumala školou jako bez života, bylo jí jedno, že do ní strkají rozjívení a rozvášnění spolužáci. Pak, když konečně dorazila domů, sundala z horní poličky bíle vyhlížející hrneček. Dostala chuť na to výborné kakao, které jí tak často připravovala maminka. Otočila hrneček, že do něj vsype hnědý prášek a nalije mléko, a ukázalo se, že hrneček co vypadal tak krásně bíle, má vpředu velké rudé srdce. Chuť ji okamžitě přešla a vrátila hrnek zpět na poličku.
Ze všeho toho rozhořčení, se rozhodla zklidnit svou náladu na čerstvém vzduchu. Nazula rychle běžecké boty, a vběhla na chodbu. Ve výtahu se ještě nasoukala do vyteplené bundy a zapnula zip. V ten únorový pátek už nikde neležela ani troška sněhu, naopak byl teď ve vzduchu cítit pořádný liják. "To stihnu," pomyslela si a přeběhla frekventovanou silnici. Poklusem doběhla do parku, poslouchala šumění potoka, co se nacházel kousek po její pravici, konečně dosáhla vytouženého klidu od lidských tlumených hlasů na ulicích města.
Spadla mlha a pomalu nebylo vidět na krok.
Myslela nejprve, že k potoku nezamíří, ale pak si řekla, že by to nemusel být zas tak špatný nápad a otočila směr. Valentýně klouzaly běžecké boty po pískem vysypané cestě a jen odhadovala cestu k potoku. "Určitě musím teď zatočit doleva. Nebo doprava?" Chvíli přemýšlela, ale nakonec se opravdu rozhodla pro první možnost. Zprava totiž uslyšela nějaké hlasy, zřejmě mladého páru, jak se baví o jídle, které si na své valentýnské večeři dají. Zprudka zatočila doleva, uklouzla na pravé noze a zahučela potoka. "Sakra!" zavrněla a naštvaná sama na sebe se jen rozplácla do bláta kolem. "Co tu vyvádíš?" ozval se za ní neznámý hlas. Když se otočila, vyšel z mlhy mladý kluk z vlasy hnědozlatými, jako podzimní listí, s čokoládovýma očima a zvedl ji ladně na nohy. "Tak co? Co se ti stalo?" zíral na ní, jako by spadla z višně. "Ehm.. Uklouzla jsem. Nic víc, nic míň." Řekla trošku odměřeně. Cítila se trapně, otočila se od něj a vydala se do mlhy. Došla na nějakou z cest a chlapec ji zaklepal na rameno. "Odměna nebude?" usmíval se. "Cože? .. Ehm, děkuju za …ehm.. tam." Ukázala směrem, kde si myslela, že potok asi tak je. Nervózně si začala kroutit pramen dlouhých hnědých vlasů na prst a přešlápla z nohy na nohu. "Jsem Valentýn." Jakmile uslyšela to slovo, udělalo se jí špatně, jako pokaždé. Začala cítit záda mokrá a špinavá od bláta a chtělo se jí utéct a už se sem nikdy nevracet. "Proč?! Proč se musíš jmenovat Valentýn? … Je tě škoda." Spadla na ně v té mlze první kapka deště. "A kdo říkal, že se jmenuju Valentýn? Myslel jsem to tak, jakože jsem tvoje valentýnka, nebo spíš ty moje." Zeširoka se usmál a dodal: "Jako bys mi spadla až z nebe." Jeho ruka se lehce dotkla její tváře. Valentýna cítila, jak rudne, ale věděla, že s tím nemůže nic dělat. "Jsem David, mademoiselle." "Valentýna." Odvětila s ostychem a zahleděla se do země. "To je ale vážně hezký a originální jméno. Říkal jsem, že si má Valentýnka." Začal už vážně. "Jak si to myslela, že by mě byla škoda?" "Prostě by tě byla škoda!" vzhlédla od země. Z pohledu do jeho milých očí jí stydlivost začala opouštět a rozesmála se.
Začalo pršet, přesně jak vlhký vzduch předpovídal. David vzal Valentýnu za ramena, rychle přeběhli silnici a zmizeli za vchodovými dveřmi.

Ten den, pátek 14.února 2014, byl vlastně jediný den, kdy Valentýna slavila Valentýna. Poznala totiž konečně svou lásku. Co vzala díky Davidovi na milost, bylo její jméno. Od té doby začali na valentýnský den slavit společně její svátek i narozeniny. Ale nenávisti k dnu svatého Valentýna se už nevzdala nikdy.

Vážený velikáne mezi spisovateli, Jane Amosi Komenský

12. února 2014 v 20:49 | Mája |  Ostatní
Úkol na hodinu slohu- dopis komukoliv. A můj zaujal ;)


Vážený velikáne mezi spisovateli, Jane Amosi Komenský,


jak se máš v tom ráji, kde každý je dobrákem, kde všeho je dosti? Že bys konečně našel místo, kde ani ty růžové brýle nepotřebuješ? Přála bych ti to, avšak musím se ti přiznat. Já tvůj Labyrint světa a ráj srdce ještě nečetla. I přesto si díky paní učitelce dokáži živě představit, co brýle ukazují. Neodolala jsem.
Na měsíc jsem si brýle od Mámení vypůjčila. Najednou se žilo jako v pohádce, kde Sněhurka nekousla do otráveného jablka, kde se Šípková Růženka nepíchla o trn a kde nebyla žádná tříhlavá saň, co by stála o princeznu. Svět byl jako jeden velký ráj, avšak co by řekl tvůj kolega Dante na to, že by každý vlastník růžových brýlí patřil do ráje? Ne, nebylo by to spravedlivé.
Znám lidi, co hledají život vystřižený z románu Jane Austenové, nebo svět fantazie s upíry a vlkodlaky. Promiň, i když jednou se se Stephanií Meyerovou i ty přeci jen setkáš. Jsou tu ale i tací, kteří touží po dobrodružství, co prožil Robinson Crusoe. Uznávám, že nemusí být vše podle shakespearovské tragédie, ale vidět všechno růžově mi měsíc stačilo. Uvědomila jsem si totiž, že i přesto, že já se dívala na svět skrz brýle, opravdu mi správně přiléhaly, ostatní lidé žijí v realitě, provázejí je Všudybud a Mámení a proplétají se nekonečným labyrintem, kterému se jednou nevyhnu ani já. Proto tě prosím, zahoď navždy ty růžové brýle! Vždyť, jak jsi sám řekl: "Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče."
Pozdravuj všechny ve spisovatelském ráji a doufej, že někdy se k té tvé knize dostanu i já.


Z reálného světa,

Ta, co Mámení vrátila růžové brýle

Jak jsem si osladil život aneb Sladký čtyřlístkový sen

11. února 2014 v 16:43 | Mája |  Povídky
Tento můj sloh byl (asi ze 47 lidí) nejúspěšnější v okresním kole češtinářské olympiády. Tak doufám, že jste si vzpoměla na všechny detaily a sepsala to teď podruhé stejně :) Téma bylo: Jak jsem si osladil(a) život...


Ach ano. Budu vám vyprávět, jak jsem si osladil život. Ten den jsem jako obvykle vylezl po žebříku na střechu a rozhlédl se po okolí. Bylo krásné slunečné dopoledne, napadlo mě, že krásnější by snad už být nemohlo. Sundal jsem si ze zad svou kominickou štětku a pustil se do čištění komínu, zaprášeného popelem. Práci jsem měl hotovou poměrně rychle. Blížilo se poledne, a jak jsem tam tak seděl, slunko na mě svítilo, opřel jsem se o komín a usnul.
Zdál se mi sladký sen. Vedle mě na červené střeše seděla luční žínka. Plavé lokny jí spadaly z ramen a věnovala mi jeden úsměv za druhým. Pak ke mně natáhla svou pravou ručku, bílou jako sníh a lehce třpytivou, a v ní svírala velký perníkový čtyřlístek. Ještě jednou se na mě jemně usmála a beze slova zmizela.
A pak jsem se probudil. Bylo mi ze sluníčka příšerné teplo a rozbolela mě hlava. Vedle mě žádná luční žínka neseděla, o to podivnější bylo, že v mém klíně skutečně ležel perníkový čtyřlístek. "Záhada," řekl jsem si a v duchu dodal: "Škoda, že ta víla nebyla opravdová… i když, že by se teď díky čtyřlístku konečně vyplnilo to, co se říká? Tudíž, že kominíci nosí štěstí?"
Slezl jsem z rozpálené střechy dolů a tam na mě čekala sousedka Truhlíková. "Mám vám vyřídit, že perníkářka potřebuje vyčistit komín. Prý byla za vámi nahoře, ale spal jste, či co." Udiveně se na mě podívala a zmizela za vraty svého domu. Tak už je mi to jasné. Proto ten perník!
Když jsem šel k perníkáře vysmejčit komín i kamna, ukázalo se, že to sice není žádná luční víla, ale pěkná ženská, to tedy ano. Kominík a perníkářka? A proč ne? Rázem se mi osladil život.

Sedím na prázdném nádraží a dívám se na...

9. února 2014 v 20:53 | Mája |  Povídky
Sedím na prázdném nádraží a dívám se na obřího fialového slona, co pluje vzduchem. Objevil se tu před pár minutami. Točí se mi hlava a mžourám očima jestli se mi to jen nezdá. Dnešní noc byla dlouhá. Vlastně ani nevím, jak jsem se sem z baru dostal. Nevidím kolik ukazují ručičky velkých nádražních hodin, předpokládám, že je kolem třetí. Najednou se zvednu a ploužím se k tomu slonovi, který si jen tak, jako by nic, pluje vzduchem. Přistoupím k němu a lehce se dotknu jeho fialového ucha. Ten slon je jako živý, ale … to je přeci nemožné. A pak slon promluví: "Oko za oko, zub za zub." Ruka mi letí dolů podél těla, o krok ustoupím dozadu a začnu se třást. "Co-cože?" dostanu ze sebe po pár tichých a dlouhých vteřinách. "Nezapomeň. Oko za oko, zub za zub." Pronese hlasem, který jako by přicházel z velké dálky. "Zavři oči…" dodá ještě a já je opravdu, ani nevím proč, poslušně zavřu. Uslyším houkání vlaku, blíží se a pak s pištěním zastaví na stanici. Otevřu oči. Sedím na lavičce, kolem mě chodí lidé, mířící do práce. Vypadá to, jako by tu slon nikdy nebyl. Vzpomenu se na přísloví, které mi říkal. Oko za oko, zub za zub. Že by slon věděl, co se v baru stalo? Hloupost! Okřiknu se v duchu. S obtížemi se zvednu z lavičky, zapotácím se dozadu, a když najdu opět jakousi rovnováhu, pomalu se blížím ke kolejím. Nastoupím do vlaku, co právě přijel a podivného slona i předtuchu nechám za sebou.

Kapitola dvacátá první

7. února 2014 v 16:41 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Když jsem přišla do domu, Ondřejovi jsem o tom muži neřekla, ani o tom o čem mluvil. Asi jsem se to sama pořád snažila vstřebat, pochopit, nebo naopak neřešit. Několikrát jsem přešla na chodbu k telefonu, už už jsem zvedala sluchátko, ale pokaždé jsem ho zase zpátky položila. Odhodlala jsem se až večer, když šel Ondra uložit Filípka do postýlky. Natáhla jsem se po mobilu a posadila se doprostřed gauče. Vytočila jsem bratrovo číslo a když to zvedl, najednou jsem nevěděla co říct. A to jsem si to nacvičovala a rozmýšlela celý den. "Eliško? Si to ty?" ozval se Petrův hluboký hlas. Představila jsem si, jak sedí na velké posteli pro hosty v domě své švagrové. Kolem něj se válí spousta malých i velkých pestrobarevných polštářků a on si tam jen tak sedí jako by se nic nedělo. "Čau." Řekla jsem podrážděně. "No ahoj! Jak se máte? Co Filípek?" Jak se tak nadšeně ptal a hýřil dobrou náladou, strašně mě naštval, snad ještě víc než při rozhovoru u vrátek dnes odpoledne. Dostala jsem vztek, takový, který mě za celé odpoledne ani nenapadl. "Filípek? Jak se může cítit malé dítě, když ho jeho rodič nechá samotné?" odvětila jsem, ale Petr mou ironii zřejmě nepochopil. "Vždyť je s tetou. Nezačínej s tím zase…" Jako by nic, mluvil jako by nic. "Petře! Jak tohle můžeš…" odmlčela jsem se a promyslela si, co mu řeknu. "S čím nemám začínat? S tím, že tu tři týdny hlídám tvoje dítě? Nebo s tím, že ty zřejmě za mými zády jen tak prodáváš barák?!" všimla jsem si, jak se zarazil, pozastavil nad tónem mého hlasu i nad tím, že mu jeho plán hodlám nějak překazit. "Takže… ty už to víš? Promiň, vím, že jsem ti to měl říct sám, ale…" "Prosimtě hlavně se zase nevymlouvej! Petře, já už vážně nevím, co chceš! Připadá mi, že ti čím dál víc nerozumím. Dřív jsme si byli blízcí, já sem si tě vážila jako svého staršího bratra, a ty si mě ochraňoval jako svou mladší sestru, ale teď… Já vážně nevím. Nevím, co na to říct." Odmlčím se. Chci na něj být zlá, zaslouží si to. Proč se mi tedy do očí derou slzy? Nechci přece plakat, chci být naštvaná, chci na něj řvát. Úplně mi vyschlo v krku, zvednu se a jdu si do kuchyně pro sklenici vody. Celou tu dobu Petr mlčí. Tohle máme společné, ví, že budu pokračovat a že nechci, aby mou řeč vyrušoval.
Loknu si vody, opřu se o kuchyňskou linku a pokračuji: "Napřed mi tu necháš Filipa a odjedeš i s Míšou do Francie. Dobře, to jsem vzhledem k tvé situaci v práci chápala, ale můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat s tím Štěpánem Skalkou?" Nezareagoval ihned, ale nakonec odpověděl: "Jasně. Víš, my jsme se s Míšou rozhodli, že tady zůstaneme, tak jsem sháněl někoho, kdo by mi pomohl prodat dům v Praze, aniž bych musel přiletět." "Já… já už asi špatně slyším. A nebo jsem se zbláznila, nebo já nevím! Ale to, cos právě řekl nemůže být pravda!" "Ale jo, je to pravda. Prostě zůstaneme v Paříži." Řekl jako by nic, zase jako by nic. "Zbláznil ses?!! Říkáš to, jako by to byla samozřejmost, jako by bylo jasné, že budeš žít v Paříži! A co Filípek? Co restaurace? Co.. co máma? …" Rozbrečela jsem se do telefonu a nešlo přestat. Zdálo se mi, že je to všechno jen sen. Protože tohle přece nemůže být pravda… nemůže. Můj bratr tu byl vždy pro mě, ať už bych potřebovala cokoliv. S Filípkem jsme si plánovali, jak vyrazíme na jaře na hřiště a … o to všechno bych měla, bychom měli, přijít? "Ne, Petře. Tohle ti nedovolím." Pronesla jsem šeptem mezi pláčem.
"Eliško, prosím tě, nedělej to ještě těžší.." namítne a já mu skočím do řeči, byť na to už nemám dost síly: "Ne Petře, já tě prosím! Nenič tomu dítěti život. Narodil se jako Čech, má snad také právo tu žít.. A co máma? Ta už to ví? Nebo jí to snad chystáš jako vánoční překvapení? To bude zase nadšená! Ví vůbec, že si ve Francii?" "Eli, tady přece nejde o Filípka! A co se týká mámy… no, asi jsem jí to neřekl, že tu teď sme, ale věřím, že si jí to už dávno řekla za mě. A víš ty co? Tohle není tvoje věc. Míša si tu našla práci a já taky. Pozítří podepíšu smlouvu na nový dům… Filip je malej, může žít kdekoliv. Aspoň se naučí novej jazyk." Rozčarovalo mě jeho náhlé rozčilení. "Vždyť neumí ještě ani česky!" vykřikla jsem do telefonu a sesula se v kuchyni na zem. "To není tvoje věc. Jediné, co po tobě chci je, abys řekla Skalkovi nějaký den, kdy tam může přivést ty zájemce, a abys sbalila Filípkovi věci na středu. Sejdeme se na letišti." Čekala jsem, že zavěsí. Sama jsem jen seděla na podlaze a s údivem zírala do prázdna. Ale on pokračoval: "Prosím tě. Pro zbytek věcí si přijedeme po svátcích, nebo pošlem stěhováky, to je jedno. Uvidíme se ve středu na letišti, ano?" teď už mluvil klidným tónem, jako by mě snad chtěl uklidnit, mě to ale akorát rozčílilo: "Ty si vážně ještě myslíš, že po mě můžeš něco chtít?! Nepomohla jsem ti už dost?" "Prosíím…" Ach bože! Jak on mě vždy dokáže přemluvit! "Fajn, ale to je to poslední, co pro tebe udělám!" řekla jsem rázně, ani nečekala na odpověď a ukončila hovor.
Když jsem přišla do ložnice, Ondřej seděl na posteli a díval se oknem kamsi ven. Cestou po chodbě jsem si v koupelně převlékla pyžamo, vyčistila si zuby a snažila se zakrýt rudé fleky na obličeji. Posadila jsem se na druhou stranu postele a Ondra ke mně vzhlédl. "Co se stalo?" Takže mě slyšel. Teď upíral zrak na mé opuchlé oči a snažil se přijít na to, proč jsem brečela. Skopla jsem z nohou bačkory, vlezla jsem úplně na postel a opřela se o stěnu. "Víš, jak včera přišel ten chlap…" rozplakala jsem se. Přitáhl si mě do náruče, otřel mi slzy a dal mi pusu na čelo. "To bude dobrý, jen mluv. Musíš to ze sebe dostat, ať už je to cokoliv." "Nechceš jít už spát? Musíš být unavenej…" "Ne, to je v pohodě. Budu vzhůru třeba celou noc, jen abys mi to mohla všechno říct. Vím, že mě potřebuješ." Usmál se a zvedl mi tím náladu. "Dobře… Ten chlap, co včera přišel, to byl realitní agent." Odmlčela jsem se a Ondra mě pohledem povzbudil, abych pokračovala. "Petr chce zůstat ve Francii, chce prodat tenhle dům." "Zbláznil se?" divil se Ondra a já pokračovala: "To sem mu říkala taky, ale prý tam mají oba s Míšou práci, i dům, no prostě je mu úplně jedno, co si myslím já." Vydechla jsem. "No, víš, tak ho nech ať jde. Je to jeho věc. Aspoň nebudeš muset hlídat Filípka. Najdi si na tom to pozitivní." Sevřel mě v náruči ještě víc. "No, ale já sem si už na Filípka zvykla, bude divný, když tu nebude." Namítla jsem a utřela slzu. "To bude dobrý. Stejně teď budou Vánoce, doděláš si věci do práce a pak bude ten večírek, pamatuješ? Jak si mi o něm v pátek říkala." "Jo, to bude. Půjdeš tam se mnou, že jo? Je to už tenhle týden." Podívala jsem se mu do očí. "Samozřejmě, že s tebou půjdu." Políbil mě a zašeptal: "Takže, už si v pořádku? Vážně se nemusíš bát, to zvládneme." "Jo, já vím, že jo. Ve středu máme odvést Filípka na letiště." "Dobře." V jeho náruči jsem usnula.