Kapitola sedmnáctá

12. ledna 2014 v 14:58 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
S Míšou už jsme si to vyříkaly, ani blesky nelítaly. S Petrem chystají odlet za tři dny. Její sestra už o všem ví a chystá jim pokoj pro hosty. Já se po dlouhém uvažování rozhodla pro to, že se nastěhuji k nim do domu, abychom nemuseli všechny Filípkovi věci stěhovat ke mně. Bude to … poučné. Ale strašně se bojím, že něco nevyjde.
Pracuji od šesti ráno doma, poté letím na osmou či devátou do práce, vracím se kolem sedmé a v práci pak ležím celou noc. Dokáže se totálně vyčerpaný člověk postarat o dítě? Všichni herci, které jsme oslovili, nabídku přijali, dokonce i má Veronika Freimanová kývla na svou roli učitelky. Překvapivě jde všechno podle plánu. Herce máme, skvělý tým taky, co víc bych si mohla přát.
Mluvila jsem s Janou. Chce mi ve všem pomoct, po tu dobu, co budu mít Filipa. Dokonce i to papírování prý přežije. Tak alespoň někdo spolupracuje i se mnou. Na netu jsem si našla jakousi chůvu, co by mi občas mohla pomoct s Filípkem. Když jsem se s ní setkala, ukázala se z ní mladá studentka pedagogiky, usměvavá, milá a celkem levná. Prý si chce vydělat nějaké peníze na vlastní byt. Domluvily jsme se spolu na pondělí a středu, kdy má ona volno ve škole a já mám zaměstnání v televizi. V pátek mě v práci zastoupí Jana a paní Arbenová mi sice trochu vynadala, že si budu brát dovolenou již na začátku, ale nakonec se mě alespoň snažila pochopit. Proto se teď, víkend před jejich odjezdem do Paříže, snažím udělat svou práci dopředu. Vše posílám mailem Lukášovi a oni už to zpracovávají dál. Musím využít chvíle 'času'.
V neděli odpoledne se mi ozve Verča, že má volno a že by se mnou chtěla mluvit. Scházíme se u Václava a míříme do naší Panerie. "Hodně jsem přemýšlela.." zarazí se a já toho využiji a neodpustím si narážku: "Já myslela, že studuješ práva. To máš čas na přemýšlení?" usměji se, ale vidím, že jí do smíchu není. "Na co jsi přišla?" ptám se, teď už starostlivě. "Myslíš, že mám u Vaška šanci?" vyhrkne což mě zarazí. "Verčo, Vašek je ženatej." Namítnu, ale ona se zašklebí pokračuje. "No, to já vím, ale… Mohla by ses ho zeptat, jestli.." "Jestli co? Verčo, on má vážně manželku. A já jí znám. To jí přece nemůžu udělat." Chci tuto konverzaci ukončit, ale abych nějak ztvrdila to co říkám, doplním: "Prosím tě, přestaň blbnout a hleď si práv. Víš, jak to dopadlo minule." Mrknu na ní a ona už nic jiného neřekne.
My o vlku a vlk si to sviští v autě po silnici po naší pravici. Blížíme se k přechodu, myslím ale, že si ho Veronika nevšimla. Nechci jí dávat nějakou naději nebo tak něco, takže mlčím a stisknu tlačítko na semaforu. Periferně vidím, jak má vlk telefon u ucha a vší silou do něj řve, s někým se hádá. Začne blikat zelený panáček a Verča vyrazí přes přechod. Jenže auto nezastavuje, ono vážně nezastavuje! Hrkne ve mně, natáhnu se pro Veroniku, ale ona už je příliš daleko. "Verčo!" snažím se jí zastavit, ale to už leží na zemi, zkroucená jako paragraf, muž vystupuje z auta a máchá rukama kolem. Odhodí telefon a ten dopadne s ránou metr od něj. Skloní se nad Veronikou a něco jí říká. Lidi, auta i holuby, letící kolem, jako by zkameněli. A s nimi i já. Když se mi konečně podaří pohnout nohama kupředu, muž už vleče Verču do auta. "Co-co je s ní?!" vrhnu se k autu. Vaškovi spadly tmavé vlasy do obličeje, tváře má zrudlé a nervózně se kouše do rtu. "Já- já nevím. Eliško to si ty? Ona.. je v bezvědomí. Je mi to líto, líto.. Musím- musím jí odvést. Do nemocnice." Přerývaně dýchá a zdá se na pokraji sil. Položíme opatrně Veroniku na zadní sedadla a já si sednu dopředu. "Prosím, rychle." Zaúpím a roztřesu se. "Já vůbec nevím, jak - jak se to mohlo stát." "Sem debil." Odpoví stručně vysoký tanečník a auto se rozjede. "Ale ne.." hledám v kabelce mobil, abych to dala vědět do nemocnice Ondřejovi. "Jo! Kdybych, sakra, nemusel, sakra, řešit tu Moniku, sakra, tohle by se nemuselo stát, sakra! Ona mě vždycky tak naštve!" Jeho sakra mě znervózňuje. "Verču srazilo auto." Pronesu do telefonu, který mi vzal Ondra na třetí zvonění, a modlím se, aby mým slovům rozuměl. "Verču?! Cože? Kde jste? Jsi v pořádku?!" "Jo, já jo.. ale prosím, Verča… přijmete jí, že jo.. už- tam jedeme." "Samozřejmě. Někoho za váma pošlu." Zavěsí a mé roztřesené ruce vhodí mobil zpět do kabelky. Vyděšeně zírám přes přední sklo ven. "Jsi ok?" zeptá se opatrně Vašek vedle mě. "Hm."
O hodinu později už sedím v nemocnici na chodbě, před dveřmi, za které odnesli Veroniku. Zatím nic moc nevím, jen jeden doktor se u mě zastavil a říkal, že to bude asi jen pár pohmožděnin, ale nic vážného. Pak odněkud přiběhl Ondra, chytil mě za ruce a pořád opakoval, že to bude dobrý. Před deseti minutami odešel zpět do práce a tak jsme tu zůstali jen my dva. Vašek a já. "Líbíš se jí." Pronesu do ticha. "I když po tomhle jí to možná přejde." Doplním a usměji se. "Tohle si nikdy neodpustím. Měl jsem zastavit a ne se hádat s Monikou, stejně to k ničemu nebylo." "Teď už to neřeš, čas nevrátíš." Podívám se do jeho smutných tyrkysových očí a snažím se mu předat pozitivní náladu, aniž bych čekala, že se mi to vážně povede.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VERČA VERČA | 18. ledna 2014 v 21:20 | Reagovat

Ještě žiju teda v realitě a doufám že neumřu uprostřed tak úžasnýho příběhu psanýho ještě úžasnější BFF :) mam te rada i kdybych umřela a neboj snad to ve 20 nebude:D

2 Májinka,Mája Májinka,Mája | E-mail | 19. ledna 2014 v 14:23 | Reagovat

Ještě že tady už je ti okolo 25 :D To máš jistý ;D

3 VR VR | 19. ledna 2014 v 14:26 | Reagovat

tak to mam stesti:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama