Leden 2014

Kapitola devatenáctá

25. ledna 2014 v 16:06 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Dny s Filípkem ubíhaly kupodivu rychle. Měli jsme týdenní plán, který jsme vždy dodrželi a každou volnou chvilku, ne že by jich bylo hodně, jsme vymýšleli nové hry a výlety. Za dva týdny jsme s Filípkem navštívili zoologickou, různá dětská centra, Hančina Honzíka, s kterým si Filip rád pohrál, a už jsme střádali plány na jaro, jak spolu vyrazíme na tohle a tamto hřiště. Občas s námi šla Verča, tedy spíš do těch dětských center či koutků, protože její noha byla stále v sádře, Verča tak kulhala o berlích, jindy jsme šli s Janou, ale nejčastěji s námi čas strávil Ondra, který si, i přes můj zákaz, vzal v nemocnici trochu volna, aby mi mohl pomoct.
"Lásko? Mamka by tě ráda viděla. Nezajdeme tam o víkendu?" zeptal se mě Ondra v druhém týdnu stráveném s Filípkem. "Jo, já vím." Usměji se šibalsky a čekám, co odpoví. Zarazí se. "Jak to víš?" Stojíme u kuchyňské linky, Ondřej nandá na malý talířek pár brambor, poté je rozmačká vidličkou a talířek mi podá. Odpovím mu, když jdu ke stolu s Filipem v jedné ruce a s talířkem v druhé. "Tvoje maminka mi volala." "Aha." Zasměje se. "No, tak půjdem?" zeptá se znovu a já si posadím Filipa na klín a začnu ho krmit bramborem. "Jasně. Můžem i s Filipem? Mám takový pocit, že Jitka říkala, že tenhle víkend nemůže." Mrknu na něj a pak kouknu rychle zase zpátky, jestli mi brambory ze lžičky nepadají. "Né asi. Máma bude ráda, roli babičky ještě nezkoušela." Leknu se, že zase chce začít mluvit o dětech, ale když se začne smát, uklidní mě to. "Ale stejně jí radši zavolej, jestli nemáme něco přinést. Třeba koláč, zákusky, nebo tak." Starám se, hlavně abychom nebyli na obtíž. "Neboj. Ale pro tvůj klid jí zavolám." Mrkne na mě, pošle mi vzdušný polibek a hned si jde na chodbu pro mobil. Jak já, tak už i Ondra, jsme se sem v podstatě přestěhovali. Kvůli Filípkovi zde strávíme všechen zbytek času, co nejsme v práci, nebo s ním někde venku, a sem k Petrovi do domu chodívá i chůva Jitka. Jak už jsem řekla, vše jde podle původního plánu, jen v divadle jsem si musela vzít měsíční dovolenou, protože to už bych vážně nestihla. Šéf se mě pak ještě zeptal, jestli nechci dát rovnou výpověď. Chtěla jsem ho ubezpečit, že divadelní svět opravdu opouštět nechci, že tohle je jen dočasné, ale ani jsem nemusela, jelikož ostatní zaměstnanci už ho přesvědčili za mě. Tak jsem mu alespoň slíbila, že si o Vánocích vezmu na starosti více představení, i za ostatní, co teď pracují za mě.
V sobotu dopoledne se stavím u sebe doma. K Markétě, tedy Ondrově matce, jdeme na oběd, ale když jí Ondra ještě v týdnu volal, říkala, že se mnou Terezka chce jít na předvánoční nákupy. Otevřu dveře a vstoupím do smutně prázdného bytu, taky trošku podezřele uklizeného a zamířím rovnou ke komodě naproti posteli. Otevřu druhý šuplík od shora a vytáhnu jednu z čistě bílých obálek. Je na ní krasopisným písmem napsáno Divadlo. Uvnitř je pár bankovek, má výplata z divadla za … no vlastně již od září. Tyto peníze si vždy střádám na takové ty typické holčičí nákupy, až teď mi došlo, že jsem vlastně od září žádné nepodnikla. Tak aspoň že teď to Terka naplánovala za mě. Pomyslím si, strčím celý obsah obálky do své tmavě modré peněženky a šuplík zase zavřu. V divadle nedostáváme moc peněz, zvlášť když tam každá uvaděčka stráví tak dva, tři večery za týden, ale i tak to na nákupy oblečení stačí. I když teprve začínáme s natáčením seriálu, na účet mi přišlo peněz dost, ale stále je šetřím na zlé časy. Na denní nakupování jídla, apod. mám tu mou obálkovou metodu- každá obálka na něco. V tom, teď už zavřeném šuplíku, byste našli obálku s nápisem Drogerie, Obědy, či Dárky a mnohé další. Obálky už mám v podstatě na vše. Přes internetové bankovnictví pak obvykle platím byt, elektřinu, a dražší věci. Prolétnu očima svůj domov, je mi líto, že tu nemůžu zůstat déle, ale musím se vrátit co nejrychleji. Ondra začal Filípka oblékat, když jsem odcházela, tudíž počítám, že až se vrátím budeme moci vyrazit.

Dům na kraji města se mi líbí více, než když jsem ho viděla naposledy. Na parapetech jsou truhlíky s větvemi, z nichž skoro každá je ovázaná světýlky, co večer budou svítit. Už z něj nejsem tak nervózní, jako poprvé, ale kdybych řekla, že nejsem nervózní vůbec, lhala bych. Ondřej vyndá ze zadních sedaček Filípka, usazeného v dětské sedačce, kterou nám tu naštěstí nechali jeho rodiče, jelikož pohybovat se po Praze pěšky v takové zimě a mnohdy i vánici, by nás ani Filipa dlouho nebavilo. Já popadnu tác s první várkou perníčků, který jsem i přes nesouhlas Markéty a Ondry vzala s sebou. Společně dojdeme ke vchodu a ani nemusíme čekat až nám hostitelka otevře, Ondra má stále své staré klíče.


Láska

21. ledna 2014 v 21:49 | Mája |  Povídky
Poznali jsme se 24. dubna 1940, když jsem v deset hodin ráno otvírala dveře do našeho činžáku v Lounské ulici. V ruce jsem měla síťovku s limonádou ve skleněné lahvi a ve skleněném byly též kyselé okurky. Moje těhotná maminka dostala totiž strašnou chuť na ty zavařené potraviny, ale mně trvalo dvě hodiny než jsem je někde sehnala. Sámoška v naší ulici byla vyjedená stejně tak jako u nás doma lednička. Měla jsem v plánu položit pravou nohu na další schod, když se odněkud shora vyřítil kluk. Málem do mě vrazil, ale ani se neotočil, urychleně seběhl schody a zmizel venku.
"Julko? Už jsi doma? Prosimtě, doneseš sem z chodby ten dopis, co leží na skříňce?" zavolala na mě maminka ode dveří jen co jsem je otevřela. Popadla jsem tedy nažloutlou obálku a už cestou do kuchyně jsem tušila, kdo nám píše. "Kdes byla tak dlouho?" vzhlédla matka od novin a skrz brýle si mě zvědavě prohlížela. "Sháněla jsem okurky. V sámošce je neměli." Podala jsem jí dopis a nůžky, aby mohla rozstřihnout obálku. Maminka vyndala z obálky stejně nažloutlý papír a já zahlédla na papíře pár kaněk. "To je táta! Píše, že je v pořádku a že do jara změní stanoviště. Aha… ten dopis je datovaný na prosinec. No, alespoň že došel." Poté maminka dopis zase složila, opatrně ho vrátila do obálky a podala mi ho. "Schovej ho do krabice na tvé skříni k těm ostatním." Při tom, co mi to říkala se na mě ani nepodívala. Vím, že se jí to neříká lehce. Matka vrací svou pozornost k novinám a já i s obálkou odcházím do svého pokoje. Tátův rukopis už dobře poznám.

Téhož dne maminku rozbolela hlava a poslala mě k lékárníkovi. Když jsem však odpoledne ťukala na zamčený obchod a nikdo neotvíral, natož aby v něm byla známka života, vrátila jsem se zklamaná, že mamince nemůžu pomoct, domů. U schránek jsem potkala sousedku, co se zrovna chystala jít ven. "Jůlinko, už jsi viděla ty nové nájemníky?" zadívala se na mě naše nejupovídanější sousedka s vlasy bílými jako sníh. "Dobrý den, paní Drahovcová. Ještě jsem neměla tu čest." A to už spustila: "To já jsem je viděla ráno, když přijeli! Měli jen pár kufrů. Jsou to manželé lékárníci a mají taky takového mladého, ne příliš vychovaného syna. No řeknu ti, to bude zase…" "Počkejte, říkala jste lékárníci?" "No ano. Proč se ptáš?" Koukla na mě udivená tím, že jí skvěle vychovaná Jůlinka skočila do řeči. "Maminka mě poslala pro nějaké léky, ale v lékárně je zavřeno." "No to víš, sousedka Mašlíková říkala, že lékárníka odvedli." "A v jakém že to patře bydlí ti noví nájemníci?" Ptala jsem se na to, co jsem chtěla a vlastně i potřebovala vědět a nevěnovala jsem příliš pozornost tomu, o čem sousedka zrovna mluvila. "Ve třetím, děvenko." Odvětila a stiskla kliku vchodových dveří. "Děkuju!" vyběhla jsem schody a za chvíli už jsem stála u dveří, které jsem hledala a lehce zvonila na zvonek.

"Ehm, bydlí tady ti noví lékárníci?" zašeptala jsem ostýchavě a uhýbala pohledem očím vysokého kluka, který do mě ráno skoro vrazil. "Jo. Potřebuješ něco?" "Ne, teda vlastně ano. Maminka by potřebovala něco na bolení hlavy, jenže v lékárně mají zavřeno.." "Copak si myslíš, že mí rodiče stihnou tak rychle otevřít? Dřív než příští týden to nebude." "Takže tvoji rodiče teď převezmou tu lékárnu ve městě?" "Jo. Ale teď tu nejsou, tak jestli chceš, můžeš na ně počkat vevnitř a oni ti pak nějaký ty prášky dají." Mrkl na mě a věnoval mi široký úsměv. Nervózně jsem přikývla a překročila práh.

Prožili jsme spolu nádherných deset dní, strávili jsme spolu každou volnou minutu a nemohli se jeden druhého nabažit. Byla to láska jako trám. Jedenáctý den jsem se zase probudila do krásného rána. Maminka seděla v kuchyni a psala cosi na kus papíru. Možná, že jí do obličeje svítilo slunce z kuchyňského okna, nebo možná naopak se jí ve tváři odrážel stín. Tak či tak, zdálo se mi, že jsou ty tváře mokré od slz. "Stalo se něco tátovi?" vyhrkla jsem, aniž bych nad svou otázkou přemýšlela. Ve válce se přeci může stát kdykoliv cokoliv. "Proč se ptáš?" řekla máma jako by nic. "Ty.." A najednou jsem už mluvit nemohla. Skutečnost se mi zdálo moc krutá, moc.. "Chtěla si něco říct?" Přestala maminka psát a ohlédla se na mě. "Ne." Vyhrkla jsem a ukousla kůrku od krajíce chleba.
Za patnáct minut jsem vyběhla o jedno poschodí víš, po třetího patra. Natěšeně jsem zaťukala na dveře a očekávala láskyplnou náruč lékárníkovic Jindřicha. Když ale dlouho nepřicházela, došly ke mně obavy. Stalo se něco? Kde je? Proč neotvírá dveře tak, jako každé ráno? Pak jsem konečně uslyšela vrznutí dveří, ale… bohužel to nebyly ty dveře, které bych si přála. Sousedka Mašlíková vystrčila hlavu ze dveří protějšího bytu. "Pššt! To chceš taky pryč? Co tam blbneš? Okamžitě přestaň klepat!" "Ale.. já sháním Jindřicha." "Přestaň blbnout. Ti už jsou dávno pryč." Pak zaklapla dveře a byla pryč. Utekla jsem do parku za domem, schovala jsem se za keře a celý den proplakala, jak moc mi zlomil srdce. Neustále se mi vracely slova sousedky: Ti už jsou dávno pryč.Jak mi to mohl udělat, že jen tak bez rozloučení odjel?

Až o půl roku později jsem se dozvěděla pravdu. Mé kamarádce Zuzaně odvedli tetu, strýce a babičku a ona se na rozdíl ode mě nebála maminky zeptat, co se stalo. Vlastně jsem do té doby ani nevěděla, že pan lékárník byl žid, že noví lékárníci byli židi také…
Před maminkou jsem nedala znát, že jsem se dozvěděla tuto skutečnost. Ještě pozdě v noci jsem brečela do polštáře. Po hodině jsem vyčerpáním usnula s myšlenkami na Jindřicha, na to, kde je a jestli vůbec žije, s myšlenkou na to, kdy odvedou nás s maminkou, protože my jsme židi taky. Přemýšlela jsem i o tatínkovi, od kterého nám šest měsíců nepřišla ani řádka. Teď, když jsem se dozvěděla pravdu, zdála se má láska k tátovi, k mamince, k Jindřichovi, k nenarozenému sourozenci i ke všem ostatním lidem, co je to potkalo, či potkat může, ještě mnohem větší… Tenkrát, když lékárníkovi ze třetího patra zmizeli, už ten den, to maminka věděla, opravdu se jí na tváři leskly slzy. Věděla o tom všem, věděla, co se může stát dnes, zítra, za týden, za rok… kdykoliv dokud tahle doba nepomine…

"Nikdy se nikdo nedozví, že..."

19. ledna 2014 v 18:48 | Mája |  Povídky
Pod příkrovem tmy se ploužím pod mostem. Navlhlé kameny mi kloužou pod nohama. Upadnu jednou, podruhé… Černý kufřík mi neopatřením vypadne z ruky. Natáhnu se pro něj a ohlédnu se za sebe. Už mě skoro mají. Popadnu černou věc ze země poseté velkými kameny. Při tom zbrklém pohybu se kufřík otevře. Zvedne se vítr a jedna bankovka odlétá do řeky, pak druhá, třetí i čtvrtá. Není čas na hrdinské činy. Začnu utíkat, za zády cítím dech té obávané bandy. Oni už ty peníze nepotřebují, k mé škodě je tudíž bankovky na zemi nezdrží. Musím bojovat do konce. Společenské boty kloužou na kamenech ještě víc. Zahnu a schovám se za jednu z noh kamenného mostu. Dech se mi zastaví a hrůzou mi začnou téct po tváři slzy z vyvalených očí. "Kde je?" Jejich šestery nohy se přiblížily, dupou po kamenech, poté se zastaví a přešlapávají na místě. "Hej!" vykřikne někdo z nich hlubokým hlasem, hlubším než je ten můj. Tři muži stojí najednou proti mně. Ten vysoký vpravo svírá v ruce revolver, dva další mají nože. "Schindlere! Tohle si zasloužíš." Muž v mikině se ke mně vrhne, už se sápe po mém krku, ale ten vysoký ho zastaví. "Zabils, tak budeš zabit. Smrt je to, co si zasloužíš." Jeho klidný hlas zní jako by už studená čepel nože jezdila po mém krku. "Doufám, že k tomu nechceš nic říct!" Mlčím. Pomalu couvám do nejzazšího koutu až se společenský oblek, co měl slavnostně završit dnešní večer, dotkne studeného a vlhkého mostu. Srdce divoce buší, ať si ale buší jak chce, já vím, že je konec. Naprostý konec.
Vysoký muž vystřelí, trefí mou nohu, čímž docílí, že se sesunu k zemi. Přemýšlím, co se bude dít dál. Na mysl mi přijdou poslední slova mé oběti Bojuj do konce!. Ano, budu bojovat. Začnu se s vysokým mužem prát. Prostřelená noha mě neposlouchá, za chvíli už zase ležím na zemi. Půl metru za mnou na zemi leží revolver. Seberu odvahu a štěstí mi přeje. Revolver držím dřív než ten vysoký muž. Vystřelím a majitel zbraně spadne k zemi. Přímý zásah. Než se vzpamatuji, je u mě muž s nožem. Zatímco jeden z přeživších mi sebral revolver z ruky, druhý se chce dostat k mému krku. Nehodlám ho tam pustit. Je zaneprázdněný touhou mě zabít, využiji příležitosti. Mé ocelové dlaně stisknou jeho krk. Třetí muž po mě vystřelí ve chvíli, kdy jeho spoluhráč odpadá bez života vedle mě na studené kameny. Chytím se za zasaženou hruď a ztěžka dýchám. "Nikdy se nedozvíte, proč jsem zabil svou matku. Nikdy nepochopíte, proč jsem měl svolení zabít svému kamaráda. Nikdy vám nikdo neodpoví na otázku, proč jsem potřeboval ty peníze." Můj hlas přejde pomalu do šepotu. Cítím, že se můj konec blíží. Smrt bolí, ale já vím, že si jí zasloužím. Z posledních sil seberu mrtvole vedle sebe z bledé ruky nůž. Na cíl nevidím, ale házím. Mé oči se zavřou a srdce přestane bít. Až teprve teď odpadne i třetí nepřítel. Z rány mu vytéká rudá krev, snaží se nadechnout, ale marně. Smrt byla spravedlivá. Zabils, budeš zabit.

Kapitola osmnáctá

19. ledna 2014 v 16:17 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Vlasy si rychle stáhnu do volného culíku, popadnu tašku se svačinou, do kapsy nedozapnuté bundy strčím mobil a couvám ze dveří. Vytáhnu sportovní kočárek s Filípkem zevnitř ven do sněhové chumelenice a ještě než dovřu domovní dveře, hledám v té tašce s Filípkovou svačinou klíče. Na poslední chvíli, než se dveře sami skoro zavřou, zjistím, že klíče v tašce nejsou. Potichu zakleji a vrátím se do domu. Filipa jsem nechala venku, běhám po pokojích a sháním ty malé, různobarevné věcičky přidělané na jednom stříbrném kroužku… Tady. Nevím, co dělají klíče v koupelně na umyvadle, ale kdybych měla řešit i takovouhle blbost, daleko bych to nedotáhla. Filípka jsem oblékala o půl hodiny déle než jsem předpokládala, tudíž dneska už vůbec nic nestíhám. Je skoro jedenáct, já ještě neměla čas snídat a to jsem stávala v šest. Filípek nějak vycítil, že jsem vstala a uklízím nepořádek z předešlého dne- hračky poházené po podlaze, dětské pruhované punčocháče u vany a rizoto po celé kuchyni- a začal usilovně plakat. Hodinu trvalo než jsem ho utišila. Myslím, že to chvíli potrvá než si jeden na druhého zvykneme. Tři dny nestačí.
Jedeme přecpanou tramvají. Když už konečně zastaví u nemocnice, nikdo se nehrne ven. A když se nikdo nehrne ven znamená to, že se ven nedostanu ani já s kočárkem. Sakra. "Pardon.. s dovolením… Můžu?" tlačím kočárek k východu. Pár lidí mi uhne z cesty a ten kdo neuhne, je vytlačen z cesty násilím. Jenže pak, když se dostanu až k východu, nevím jak se dostat dolů. Přece nemůžu riskovat, že když vyjdu po schodech ven a budu se chtít natáhnout pro kočár, neodjede mi tramvaj i s Filípkem. Tohle prostě risknout nedokážu. Začnu zmatkovat. Jestli okamžitě nevystoupím, ven se nedostane ani kočárek ani já a budeme se muset plahočit v tomhle počasí do nemocnice od další stanice. Ne, musím vystoupit hned! Nahnu kočárek tak, že teď stojí jen na zadních kolech a opatrně ty přední pokládám na první schůdek. "Nechcete s tím pomoct?" zeptá se kolemjdoucí, já nadšeně zvednu oči a podívám se překvapeně na Lukáše. "Co tu děláš?" ptám se ho a dál lomcuji kočárem směrem ven. Lidi za mnou začínají ztrácet trpělivost, naštvaně pobrukují a mně rudnou tváře. "Jdu ke kamarádovi, bydlí tady kousek. Vlastně… vždyť ty ho znáš. To je Šimon." Zatvářím se nechápavě, žádného Šimona si teď zrovna nevybavuji. Tak doplní: "Stříhá tvůj seriál, Eliško." Zasměje se mi a jednou rukou nadzvedne kočárek, který se díky tomu dostane až na zem. "Děkuju. Zachránils mi život. A hlavně pověst." Usměji se a koukám za tramvají, co odjíždí pryč. "Není zač. Nedáš si kafe na zahřátí? Tady kousek je jedna malinkatá trafika. Levný kafe do kelímku dělají na počkání." Společně se zasmějeme a já odmítnu. "Promiň, ale mám zpoždění. Kamarádka už přes hodinu čeká v nemocnici." "V nemocnici?" "Srazilo jí auto." Řeknu jako by nic, za tři dny jsem u ní byla už pětkrát. Když se mi půl minuty nevěřícně dívá do očí, usměji se a rychle ho uklidním: "Je v pohodě. Zlomená noha, pohmožděná žebra. Pár dní si v nemocnici poleží, ale je jí fajn. Až na to, že se nudí a právě proto za ní máme namířeno." Z kapes vyndám malé a větší rukavice. Jedny nandám na ručky Filipovi a druhé pak sobě. "Už vážně musíme jít." Vrhnu na něj omluvný pohled. "Jasně. Uvidíme se zítra v práci?" "No, na zítra nemám hlídání. Takže.. hele, jestli nějaký seženu, tak přijdu, ale nic neslibuju." "A co ta chůva?" Zarazím se, nevěděla jsem, že o Jitce ví. Asi už o tom melu před každým. "Ona ve čtvrtek nemůže, má školu. A dneska má výjimečně taky zkoušky, takže je to na mě. Já dám vědět, jak to se zítřkem dopadne, jo? Třeba se nějaký hlídač najde, viď Filípku?" pohlédnu na chlapce sedícího v kočárku. "Dobře. Tak se měj a pozdravuj tu nemocnou." Lukáš ukáže nataženou pravou rukou na nemocnici za silnicí. "Budu." Tlačím kočár k přechodu a zamávám Lukášovi.
"Jak ti je, Veru?" otevřu dveře do pokoje 103 a Verča zvedne hlavu z polštáře. "Ahój! No konečně. Už jsem chtěla volat detektiva! Kde se loudáte?" Zvedne si tlačítkem postel a pohodlně se usadí. "Ále, všechno nám dlouho trvá. Dáme si sváču, Filípku?" Sundám dítěti bundu, rukavice i čepici. Veronika se natáhne a posadí chlapce vedle sebe na postel. "Tak vyndej jídlo, teto!" zahuláká Verunka a cvrnkne Filipa do nosu. Zatímco Verča krmí Filípka krémovým jogurtem, jdu se zeptat na její zdravotní stav doktora. Ten mi však jen s úsměvem řekne, že si nemusím vůbec dělat starosti, pacientka je naprosto v pořádku, jen jí musí držet v klidu kvůli zlomené noze. Jinak se z toho dostala poměrně rychle, oplývá dobrou náladou a nemůže se dočkat každé návštěvy, zvláště té ranní. To mě trochu překvapí. Já přece ráno za Verčou nechodím, tak kdo tedy?
Vrátím se do pokoje, Veronika si s Filípkem povídá a dává mu do pusy jednu lžičku jogurtu za druhou. "Veru? Kdo za tebou ráno chodí?" jdu s otázkami rovnou k věci. "Ehm..To bys chtěla vědět, co?" na tváři má šibalský úsměv, ale prozradí ji červené tváře. "Co?.." zeptám se trošku překvapeně a zasměji se jejímu přetváření. Vím, že to nevydrží a stejně mi to řekne. "No fajn, řeknu ti to." Dělá naoko uraženou, pak se ale usměje, pohlédne na mě, vzdá to a své oči znovu sklopí a pokračuje: "Byl tu Vašek." Stručné, jasné, výstižné a přesto údivem otevřu pusu. "Vašek?" opakuji po ní. "No, neví, jak by to odčinil. Takže sem každé ráno chodí s dárky. Už mi donesl kytku, nějaké pralinky a dneska knížku, abych se nenudila." Zvedne z nočního stolku Vraždu v Orient-Expresu od Agathy Christie. "My bysme prostě byli dokonalej pár. Vidíš? I knížky čteme stejný." Zasněně hladí obálku knihy a nemůže od ní odtrhnout oči.
V nemocnici jsme zůstali až do pozdního odpoledne. Když byli Verča i Filip zabráni do hry s plyšovým medvědem a lvem, vyšla jsem na chodbu a zavolala chůvě. "Jituš, takže zítra nemůžeš?" zašeptám do telefonu, protože nechci narušovat klid na tiché nemocniční chodbě. "Nemůžu, promiň. Musím do školy, ale v sobotu se mnou můžeš počítat. Vlastně bych u Součkovic doma mohla zůstat přes celý víkend. Domů nepojedu, takže mám čas i v neděli." "No, dobře. Tak v sobotu ráno přijeď, ok?" "Jo. Ahoj." Zavěsí jako první a já schovám mobil do kapsy u kalhot, posadím se na nejbližší sedačku a sklíčeně si vložím hlavu do dlaní. "Co se děje?" "Ahoj." vzhlédnu a Ondřej se posadí vedle mě. "Dlouho jsme se neviděli. Promiň, neměla jsem čas zavolat. Jsem unavená a to je to teprve tři dny." Opřu se o jeho rameno a zavřu oči. "To bude dobrý." Pohladí mě Ondra po vlasech. "Zrovna jsem šel za Verčou. Nevěděl jsem, že tu ještě budeš. Jak jí je?" Usměji se: "Líp než mě." "Můžu ti nějak pomoc?" zeptá se mě laskavě. "No, jestli mi zítra pohlídáš Filipa, budu nesmírně spokojená. Dlouho jsem se neukázala v práci, ale má chůva zítra nemá čas." Samozřejmě jsem to s tím hlídáním myslela ze srandy, o to víc mě překvapí, když řekne: "Fajn. Kdy mám zítra přijít? V sedm? V osm?" "Cože?" otevřu oči a prudce zvednu hlavu. "Zítra budu tvoje chůva já." Usměje se nad mým zděšeným výrazem. "No co je? Moc dobře víš, že děti mám rád, takže ti zítra klidně pohlídám tvého synovce, lásko. Přijdu v sedm, dobře?" "Tak fajn." Nechce se mi to víc řešit, a tak se schoulím v jeho náruči a snažím se přijít k pozitivnímu myšlení.

Kapitola sedmnáctá

12. ledna 2014 v 14:58 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
S Míšou už jsme si to vyříkaly, ani blesky nelítaly. S Petrem chystají odlet za tři dny. Její sestra už o všem ví a chystá jim pokoj pro hosty. Já se po dlouhém uvažování rozhodla pro to, že se nastěhuji k nim do domu, abychom nemuseli všechny Filípkovi věci stěhovat ke mně. Bude to … poučné. Ale strašně se bojím, že něco nevyjde.
Pracuji od šesti ráno doma, poté letím na osmou či devátou do práce, vracím se kolem sedmé a v práci pak ležím celou noc. Dokáže se totálně vyčerpaný člověk postarat o dítě? Všichni herci, které jsme oslovili, nabídku přijali, dokonce i má Veronika Freimanová kývla na svou roli učitelky. Překvapivě jde všechno podle plánu. Herce máme, skvělý tým taky, co víc bych si mohla přát.
Mluvila jsem s Janou. Chce mi ve všem pomoct, po tu dobu, co budu mít Filipa. Dokonce i to papírování prý přežije. Tak alespoň někdo spolupracuje i se mnou. Na netu jsem si našla jakousi chůvu, co by mi občas mohla pomoct s Filípkem. Když jsem se s ní setkala, ukázala se z ní mladá studentka pedagogiky, usměvavá, milá a celkem levná. Prý si chce vydělat nějaké peníze na vlastní byt. Domluvily jsme se spolu na pondělí a středu, kdy má ona volno ve škole a já mám zaměstnání v televizi. V pátek mě v práci zastoupí Jana a paní Arbenová mi sice trochu vynadala, že si budu brát dovolenou již na začátku, ale nakonec se mě alespoň snažila pochopit. Proto se teď, víkend před jejich odjezdem do Paříže, snažím udělat svou práci dopředu. Vše posílám mailem Lukášovi a oni už to zpracovávají dál. Musím využít chvíle 'času'.
V neděli odpoledne se mi ozve Verča, že má volno a že by se mnou chtěla mluvit. Scházíme se u Václava a míříme do naší Panerie. "Hodně jsem přemýšlela.." zarazí se a já toho využiji a neodpustím si narážku: "Já myslela, že studuješ práva. To máš čas na přemýšlení?" usměji se, ale vidím, že jí do smíchu není. "Na co jsi přišla?" ptám se, teď už starostlivě. "Myslíš, že mám u Vaška šanci?" vyhrkne což mě zarazí. "Verčo, Vašek je ženatej." Namítnu, ale ona se zašklebí pokračuje. "No, to já vím, ale… Mohla by ses ho zeptat, jestli.." "Jestli co? Verčo, on má vážně manželku. A já jí znám. To jí přece nemůžu udělat." Chci tuto konverzaci ukončit, ale abych nějak ztvrdila to co říkám, doplním: "Prosím tě, přestaň blbnout a hleď si práv. Víš, jak to dopadlo minule." Mrknu na ní a ona už nic jiného neřekne.
My o vlku a vlk si to sviští v autě po silnici po naší pravici. Blížíme se k přechodu, myslím ale, že si ho Veronika nevšimla. Nechci jí dávat nějakou naději nebo tak něco, takže mlčím a stisknu tlačítko na semaforu. Periferně vidím, jak má vlk telefon u ucha a vší silou do něj řve, s někým se hádá. Začne blikat zelený panáček a Verča vyrazí přes přechod. Jenže auto nezastavuje, ono vážně nezastavuje! Hrkne ve mně, natáhnu se pro Veroniku, ale ona už je příliš daleko. "Verčo!" snažím se jí zastavit, ale to už leží na zemi, zkroucená jako paragraf, muž vystupuje z auta a máchá rukama kolem. Odhodí telefon a ten dopadne s ránou metr od něj. Skloní se nad Veronikou a něco jí říká. Lidi, auta i holuby, letící kolem, jako by zkameněli. A s nimi i já. Když se mi konečně podaří pohnout nohama kupředu, muž už vleče Verču do auta. "Co-co je s ní?!" vrhnu se k autu. Vaškovi spadly tmavé vlasy do obličeje, tváře má zrudlé a nervózně se kouše do rtu. "Já- já nevím. Eliško to si ty? Ona.. je v bezvědomí. Je mi to líto, líto.. Musím- musím jí odvést. Do nemocnice." Přerývaně dýchá a zdá se na pokraji sil. Položíme opatrně Veroniku na zadní sedadla a já si sednu dopředu. "Prosím, rychle." Zaúpím a roztřesu se. "Já vůbec nevím, jak - jak se to mohlo stát." "Sem debil." Odpoví stručně vysoký tanečník a auto se rozjede. "Ale ne.." hledám v kabelce mobil, abych to dala vědět do nemocnice Ondřejovi. "Jo! Kdybych, sakra, nemusel, sakra, řešit tu Moniku, sakra, tohle by se nemuselo stát, sakra! Ona mě vždycky tak naštve!" Jeho sakra mě znervózňuje. "Verču srazilo auto." Pronesu do telefonu, který mi vzal Ondra na třetí zvonění, a modlím se, aby mým slovům rozuměl. "Verču?! Cože? Kde jste? Jsi v pořádku?!" "Jo, já jo.. ale prosím, Verča… přijmete jí, že jo.. už- tam jedeme." "Samozřejmě. Někoho za váma pošlu." Zavěsí a mé roztřesené ruce vhodí mobil zpět do kabelky. Vyděšeně zírám přes přední sklo ven. "Jsi ok?" zeptá se opatrně Vašek vedle mě. "Hm."
O hodinu později už sedím v nemocnici na chodbě, před dveřmi, za které odnesli Veroniku. Zatím nic moc nevím, jen jeden doktor se u mě zastavil a říkal, že to bude asi jen pár pohmožděnin, ale nic vážného. Pak odněkud přiběhl Ondra, chytil mě za ruce a pořád opakoval, že to bude dobrý. Před deseti minutami odešel zpět do práce a tak jsme tu zůstali jen my dva. Vašek a já. "Líbíš se jí." Pronesu do ticha. "I když po tomhle jí to možná přejde." Doplním a usměji se. "Tohle si nikdy neodpustím. Měl jsem zastavit a ne se hádat s Monikou, stejně to k ničemu nebylo." "Teď už to neřeš, čas nevrátíš." Podívám se do jeho smutných tyrkysových očí a snažím se mu předat pozitivní náladu, aniž bych čekala, že se mi to vážně povede.

Kapitola šestnáctá

11. ledna 2014 v 22:03 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
"Co, Péťo? Už je to lepší?" Jednou rukou si přidržuji mobil u ucha a druhou se snažím nandat si kozačky co nejrychleji. "No, ani moc ne. Myslíš, že bys mohla přijít?" Bratr zní sklíčeně a unaveně. Nálada v restauraci je stále stejně na nic. Lidi, především pak zaměstnanci, jsou na něj naštvaní za něco, co neudělal a za co nemůže. "Do restaurace?" K posteli, na níž sedím, přistoupí Ondřej a zapne mi zipy kozaček. Směrem k němu naznačím 'děkuju' a chňapnu volnou rukou po kabátu. Musím sebou hodit nebo přijdu hned první den do práce pozdě. "Ne, k nám domů." "Ok, přijdu dneska navečer. Teď už vážně musím. První den práce. Pa." Zavěsím, otočím se ve dveřích a spolu s Ondrou scházíme schody.
Chystám se vystoupit. Ručička na mých hodinkách se nebezpečně přibližuje k celé. Ondra zadrží mou ruku a já se po něm úzkostlivě ohlédnu. Přitáhne si mě na vteřinku k sobě, políbí mě a pak mou ruku pustí. "Užij si to. A … úsměv!" zasměje se na mě, čímž mi vykouzlí na tváři také nepatrný úšklebkoúsměv. Vystoupím a zírám, jak jeho pracovní auto nabírá směr do nemocnice. Ok, ok, musím jít. Prudce se otočím a jdu vstříc všemu, co mě tam může čekat.

Nikdy bych nevěřila, jak mě lidi budou brát, nejen mezi sebe, ale i jako novou šéfku. Jana se totiž přes víkend na poslední chvíli rozhodla, že stojí o to být spíše ve tvůrčím týmu, než řešit papírování, schůzky, akce a rozpisy natáčení. Toho jsem se nadšená ujala já. V České televizi se mi neskutečně líbí. Lidi tam mají talent ve svém oboru, ví co dělají a je důvod, proč tam jsou. Dokonce jsem se tam setkala, v mém týmu, se svými dvěma spolužáky z FAMU - s režisérkou Petrou a dramaturgem Romanem. Ale abych byla upřímná, připadám si tam jako jeden z mnoha. Všichni kolem mě jsou úžasní svým specifickým způsobem. Jeden umí sestříhat film, druhý ušije perfektní plesové šaty i divadelní kostýmy, a další má zase dokonalou paměť na text nebo organizační schopnosti. Myslím, že já umím od každého trochu, ale specialista na nic konkrétního nejsem. No, nevím.
Můj první pracovní den byl plný nových lidí i starých známých, radostí i starostí, milého přivítání do kolektivu a hlavně práce, práce a zase práce. Už je to tak dva týdny, co někteří z týmu začali makat, avšak až teď se vše rozjíždí naplno. Za měsíc jsou tu Vánoce, a po svátcích budeme hned pracovat znovu, protože si ředitel objednal seriál už na polovinu ledna. Ano, musíme pracovat ze všech sil, není výběru.

Domů se dostanu před sedmou hodinou, dám si sprchu a pořádnou láhev vody i krajíc chleba. Přes den jsem ani neměla čas jíst. K obědu jsem měla hrst nějakých dost zvláštních čokoládových lupínků, na přivítaní hned ráno štráfek dortu a na svačinu nebyl čas. Ach, kdyby tohle viděl brácha, na místě by mě zabil. Ano, má zdravá výživa je na bodu mrazu. Hodím na sebe pletené šaty, pod ně vzorované legíny a vyrážím. Po 'obědě' mi volal Ondra, jestli nemá jít k Petrovi se mnou, a jelikož jsem se s ním v tu chvíli neměla čas bavit, pomocnice režiséra mi diktovala údaje prvních pěti dílů, řekla jsem, že ano. Metrem jedu šest stanic, poté kousek busem a na zastávce čeká Ondřej. "Kdy si vyrážel, že už jsi tady?" zadívám se na něj, když vystoupím a dám mu pořádnou pusu. "Vyhodili mě tu kluci ze sanitky. Jeli k případu a tohle bylo cestou, takže mě nelegálně svezli." Pousměje se a jeho šibalský pohled mě rozesměje.
Petrův dům je od zastávky kousek. V celé ulici rodinných domků blikají světýlka, či lezou z oken nebo balkónů Santa Clausové. Spokojeně se usmívám a držím Ondru za ruku. Ta má je trochu zmrzlá a Ondřejova horká je pro ni jako balzám. "Takže, kde bydlí?" zeptá se mě Ondra a lehce mi ruku stiskne. "Číslo domu je 5501. Je to támhle ten." Pustím jeho ruku a ukazuji na vysoký dům v dáli, na konci ulice. Má černou střechu a lososově růžovou omítku, okna zdobí bílá vánoční světýlka a na zahradě se tyčí vysoké jehličnany, jelikož bydlí hned u malého lesíku. Chodíváme tam občas na houby, nebo k malému jezírku, kde s Filípkem pozorujeme oranžové a namodralé rybky. Když dojdeme k domu, hledám ten správný zvonek u poštovní schránky, protože tu mají asi tři pod sebou, ale funkční je jen jeden. No co bych chtěla. Brácha je kuchař, ne elektrikář a je rád, že vymění žárovku. Zkouším mačkat jeden za druhým a u třetího mi to konečně vyjde. Ondřej stojící za mnou s rukama v kapsách, pozoruje, jak od branky mávám na Míšu, která právě vyšla z domu. Natáhne se ještě pro béžový pletený šál, dlouhé hnědé vlasy si hodí na záda a jde nám otevřít. Vždycky mě dorazí její francouzský šarm. "Eliz, ráda vás vidím. Ahoj, Ondro." Lehce se pousměje přicházející Míša a zimou se jí rozklepou zuby. "Tak šup, rychle pojďte dovnitř, tady je zima jako na severním pólu."
Zavede nás do vánočně ozdobeného domu. Čech by řekl, že ho mají možná až přeplácený a přezdobený, ale ona Míša si jako Francouzka potrpí na silné vánoční atmosféře. Přiběhne ke mně malý Filip a natahuje ruce nahoru. "Teto! Ahóój, teto!" křičí, když ho zvedám do vzduchu, a kope nožičkama. "Ahoj, Filípku. Jak se máš?" zeptám se s úsměvem a dám ho zpět na zem. "Dobře." Mlaskne a odchází směrem do kuchyně, trošku vyděšeně zírá na Ondru, kterého ještě nezná. "Miško, máte to tu pěkný, tuhle novou předsíň jsem ještě neviděla." Poukazuji na věšák a botník, a dlouhý koberec až ke dveřím do kuchyně a obrázky na zdech. "Děkuju, dalo nám trochu práce to tady zútulnit. Tak pojďte, ať mi Petr nevyčte, že má jídlo studený." Zasměje se, ale přijde mi nervózní a napjatá. Snad se brzy dozvím, o co jde.
Sedíme u hranatého stolu a pojídáme již druhý chod, když Míša poprvé znovu promluví: "Moje sestra teď bydlí zase v Paříži, odstěhovala se z Prahy před rokem, říkala jsem ti to?" otočí se ke mě a položí při tom vidličku na kraj talíře. "Ne, to jsem nevěděla. Ale upřímně jí to závidím, letěla bych hned." Zasměji se a vzpomenu si na své mladistvé sny žít ve Francii, mít talent na módu a být prostě Francouzka. Koutkem oka zpozoruji, že se na mě Ondřej tázavě zadíval, ale tuším, že má Míša něco na srdci a tak jí upřeným pohledem povzbuzuji, aniž bych Ondrovi svou lásku k Paříži vysvětlila. "Víš, … jak má teď Péťa problémy v restauraci, no … uvažovali jsme, že -" odmlčí se a mně to začne v hlavě šrotovat. Co mi chce říct? "Že bychom jeli do Paříže." Dořekne a precizně napudrované tváře jí malinko zrudnou. "Aha. A na jak dlouho? Na týden?" podívám se na ni tázavě a stále mi nedochází, kam tím míří, protože tohle přece není všechno, o co jde. To by nebyla tak nervózní a její tváře by neměly rudý odlesk. Miška nikdy nerudne, nikdy nemá proč. "No… ne. Do Vánoc." Pohlédne prosebně na svého manžela a já se začnu bát, co bude následovat. "Eliško, prostě jsme tě chtěli požádat, jestli bys u sebe měla Filípka. Je ještě moc malej na to, aby letěl s námi, navíc Míša tam jede hlavně kvůli vykopávkám- práci. Takže, myslíš, že bys to pro nás mohla udělat?" Zůstanu na něj zírat. "Cože?" vypadne ze mě jako první a spadne mi čelist. "To nemyslíte vážně, že ne?" "Ale jo. Vždyť to zvládneš." Koukne na mě povzbudivě Míša a já nemůžu uvěřit, že jsem na ní před chvílí hleděla taky tak. Vidlička mi vypadne z ruky. "Tady přece nejde o to, jestli to zvládnu! Tady jde o to, že já mám práci! Nemůžu celé dny hlídat Filípka, nehledě na to, že jsem ho nikdy nehlídala dýl než tři hodiny. Já se přece nedokážu postarat o dítě!" vyděšeně těkám očima od Míši k Petrovi a nazpátek. Ondra ucítí napětí celé situace, pod stolem chytí mou ruku a krouživými pohyby té své se mě snaží uklidňovat. Dnes to ale nějak nezabírá. "To na to nemáte co říct, nebo co?! Proč tady s Filípkem nezůstane Petr? Ty tam přece jedeš kvůli práci, Míšo." Namítnu, ale ona se hned obrní: "Vždyť přece víš, jak to má teď Péťa v práci těžký, Eliz. Nebuď tak krutá a pokus se nám pomoct." "Já že jsem krutá!!? Já?! Já po vás přece nechci, abyste hlídali měsíc mé dítě!" vykřiknu naštvaně a nemůžu uvěřit tomu, co po mě chtějí. "Ty taky žádný dítě nemáš! Ty nevíš, jaký to je být v jednom shonu, my potřebujeme oba dovolenou, Eliz! Alespoň se nás snaž pochopit!" Nesnáším naštvané Francouzky, dokáží neskutečně manipulovat s lidmi, a přitom rozmlátit vše v místnosti. Míša a její pohled 'dračice na lovu'. "V jednom shonu? Dovolenou? Sakra Míšo! Vždyť já mám ode dneška práci v televizi. Musíme natáčet, chápeš to?! Nemám čas hlídat svému bratrovi dítě. Tak vemte Filípka sebou." Ohradím se a pohlédnu rychle jinam, aby mi nemohla číst z očí myšlenky. "Ale mi prostě potřebujeme chvíli klidu! Je nejlepší čas na druhé dítě…" "Michaelo, když chcete chvíli klidu, tak proč si děláte děti!!!?" šoupnu židlí dozadu a zvednu se uraženě od stolu. "Půjdeme?" úzkostlivě se podívám na Ondru a ten překvapen, jak se večer zamotal, poslechne a zvedne se taky. "Prosimtě Eliško! Nebuď, jak malá!" slyším za zády Petra a ještě se na něj otočím: "Když jsem jako malá, tak ti přece nemůžu uhlídat dítě, Péťo." Můj sarkasmus Míšu rozzuří, ale Petra překvapivě ne. "Prosím, ségra, prosím neodcházej takhle naštvaná." Zaprosí najednou a všechna jeho horlivost zmizí. "Prosíím… Nechci se rozhádat i s tebou." "To sis měl ale rozmyslet dřív, dřív než ses se mnou rozhádal." Namítnu a mířím ke dveřím. "Eliško!" křikne za mnou bratr a uslyším jeho kroky, jak rychle běží, aby mě zastavil. Popadne mě za ramena a odtáhne do prvního patra.
"Prosím, uděláš to pro mě? Potřebuju se nějak dostat z té práce, samozřejmě tady nejde o druhé dítě." Řekne rozhodně. Posadil mě na koš na prádlo a sám klečí na zemi. "Bude to ani ne měsíc, fakt. Všechno ti zaplatím a vynahradím. Třeba až budu mít dceru, bude se jmenovat po tobě." Chytne mě za svěšené ruce. "Jen to ne." Steče ni po tváři slza, začínám se pomalu uklidňovat. "To vážně věříš, že bych se o dítě dokázala postarat?" kouknu mu rozhořčeně do očí. "Ano. Já věřím tobě. Ber to třeba jako přípravu na svoje dítě. Jsi dospělá, ségra, to zvládneš. Na Vánoce jsme tu jako na koni." Jeho laskavý smích se rozezní ztichlým domem. Ano, už i zuřivá Míša se dole nějak zklidnila. Přepadne mě touha se vrátit dolů a schoulit se v Ondrově náruči. "Nevím jestli jsem dost dospělá." Namítnu. "Jo, jsi dost dospělá, je ti dvacet pět, proboha!" zařechtá se až mě nakazí. Smějeme se spolu a jako bychom nemohli přestat. Jako když jsme byli malí, váleli jsme se v posteli, házeli na sebe polštáře a smáli se o sto šest. "Vždycky budeš můj starší nejlepší brácha." Vyhrknu a ucítím na tváři druhou slzu. Obejmu jeho široká naposilovaná ramena a slzy se z tváře obtisknou na jeho tričko. "Mám tě rád… A můžu tohleto gesto brát jako souhlas?" odtáhne mě od sebe a uvolněný pramínek blonďatých vlasů mi zastrčí za ucho. "No jo." Zamrkám a utřu si mokré tváře.
"A proč si neřekl mámě? Měla by radost." Jdeme chodbou zpět ke schodům. "Ale nepochopila by to… tak jako ty." Ušklíbne se. "Ty!" vykřiknu, běžím do jeho ložnice a směji se jako blázen. Popadnu největší polštář z pruhovaného přehozu a hodím mu ho do překvapené tváře mezi dveřmi. Ano, jako když jsme byli malí.

Kapitola patnáctá

7. ledna 2014 v 22:21 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
"Tak fajn. Takže potkávat se tady budeme ve středu, a v pondělí a v pátek jsme každá za sebe." Říkám směrem k Janě a vyhlížím taxíka. "Jo jo. A kdyby něco, zavolaj nám. Tohle chápu. Co nechápu je, jak si to dokázala." Mile se usměje a vytahuje z tašky láhev vody. Stojíme před Českou televizí, kde jsme měly schůzku s paní Arbenovou. Podle plánu - je pondělí. Domluvily jsme se, že začneme pracovat hned od zítřka, takže mám v plánu si dnešní podvečer ještě náležitě užít. Ondrovi jsem volala teprve před patnácti minutami, ale říkal, že je doma, takže můžu klidně přijet. Klidně znělo divně, ale budiž. "Jak jsme to dokázaly." Opravím ji a podívám se na ní. "Jani, hlavní je, že si to napsala.. Jé, pamatuješ, jak jsme se poznaly?" zasměji se při vzpomínce, jak jsem v devatenácti přijela do Prahy… "Země volá Elišku!" "Cože?!" vytrhne mě ze vzpomínání Jana. "No máš tu taxíka, ty pako!" směje se a ukazuje na auto u obrubníku. "Neříkej mi pako! Pak si to dopovíme.. Teda, o čem jsme to vlastně mluvily?" ptám se a pomalu kráčím k autu. "To je jedno." Pořád ještě se mi směje. "Uvidíme se ve středu?" snaží se přestat smát, ale moc se jí to nevede. "Jo. Pozdravuj.. toho tvého přítele. Jak že se to jmenuje? Já všechno hned zapomínám, sakra.." směji se s ní: "Budeš mi ho muset představit.." "Jmenuje se Kryštof. A teď už di, prosíím tě!" zamává mi a jde na autobus, mířící na druhý konec města.
Ťukám, ťukám, ale je mi to houby platné. Ondra ne a ne otevřít. Docela mě to znervózňuje. Zkusím vzít za kliku a … je otevřeno. Hlavou mi proběhnou tisíce myšlenek. Někdo ho přepadl, něco mu udělal, nebo jen zapomněl zamknout a skočil si do sámošky pro pivo… co se tady stalo? "Haló??" ozvu se ode dveří a vstoupím. "Je tady něk.." Jako obvykle jsou všude Ondrovy obří polštáře, ale jako by dnes byly nějak víc uspořádané. Všude, kam se podívám, hoří svíčky. A když říkám všude, myslím vážně všude. Na zemi, na parapetech, kde jsme vždy sedávali, na poličkách, na každé knize, co leží na zemi, vedou až za roh do kuchyně, rozprostírá se přede mnou cestička ze svíček. Jako bych se bála, že nějaká zhasne při sebemenším pohybu, opatrně si sundám boty a po špičkách se ploužím směrem do kuchyně.
"Co to tady vyvádíš?" To jak má Ondra na hlavě kuchařskou čepici, kolem pasu zástěru a stojí u plotny, mi připomene dobu, kdy jsem byla malá a načapala jsem bráchu, jak tajně chodil k mamce do kuchyně a zkoušel vařit své první speciality. Měl tenkrát tváře bílé od mouky, a když mě uviděl prohlásil, že se přece jenom pokouší upéct bábovku, že přece nic neprovedl. Vrhal na mě úzkostlivé pohledy a prosil, abych to neříkala mámě.. Krásné vzpomínky. A jen tak pro zajímavost- mamka na to stejně přišla. Hned druhý den po tom neúspěšném pokusu s bábovkou. Vřítila se do našeho pokoje a začala se nenápadně ptát, kam zmizela ta mouka a vajíčka, co kupovala. Celé to ale skončilo tím, že jsme se zasmáli a přešli to. Špatný bylo, teda pro Petra, že když přišel s tím, že bude kuchař, smály jsme se taky..
"Eliško! Má zlatá Eliško!" odloží vařečku a utěrku, rychle se napije ze skleničky s vínem a jde ke mně. Vykulím oči a trošku se ho leknu. Už ani nevím jestli si dělá srandu, nebo to myslí vážně. Chytí mě kolem pasu a snaží se, aby mě rukama neušpinil. Zvedne mě do vzduchu a otočí se se mnou dvakrát dokola. "Co… co se děje?" zeptám se opatrně. "Nic. Slavíme přece!" "Jo, aha. Jako myslíš tu práci?" "No, ano, miláčku." Dá mi… paprikovou pusu. "Co to vaříš?" usměji se, jen když to vyslovím, zní to směšně, ale jak vidím ten nepořádek kolem, musím se smát ještě víc. "Ehm, je to taková .. moje papriková specialita." Usměje se a pokývá hlavou. "Aha.. A tohle sis půjčil od Petra, či co?" ukážu na jeho uniformu a on mě položí na zem, aby se mi mohl předvést v novém obleku. "Nee, to je tady ze zdola. Od vietnamců." Nevěřím mu a vrhnu na něj tázavý pohled. "Oni maj všechno." Mávne rukou a obrátí se zpět k pánvičce na plotně.
"Je to … dobrý?" ptá se opatrně, asi po tom, co uvidí můj výraz. "Ale jo, jasně…. Ale prosííím, Ondro, už nikdy to nevař!" zasměji se. "Tak to nejes." Zasměje se se mnou. "Tys pil, že jo?" zeptám se ho, protože když vstává od stolu a odnáší talíře, zase se mu motají nohy. "Trošku." Ukáže na prstech: "Nemohl jsem se tě dočkat." Usměje se. "Ty máš dost." Povzdechnu si s úsměvem a zvednu se od stolu taky. "Prosimtě, fungujou ti tady nějaký hodiny?" procházím byt, prohlížím jedny hodiny za druhými, hodiny na zdi, náramkové hodinky na chodbě i budík u postele. "Eh.. jo, myslim, že ty na chodbě jdou dobře." "Co? To je fakt půl desátý?" "Hm, asi jo." Ozve se Ondra nepřítomně z kuchyně. "Tady u tebe ubíhá ten čas úplně jinak." Povzdechnu si,: "Musím domů." "Teď?" zírá na mě, jako bych se zbláznila. "No jo. Zítra jdu do práce, vzpomínáš?" "Ale, co hlavní chod?" I když se na něj zakřením, neodolám mu. Jako vždycky. "Do práce tě můžu odvést i odsuď, miláčku." Zakření se na oplátku na mě a čapne mě za ruce. Přitáhne si mě blíž a políbí mě na krk, zatímco mu sundávám tu jeho vietnamskou čepici a zástěru. Pak mě zatáhne do ložnice, pryč od svíček.

Kapitola čtrnáctá

2. ledna 2014 v 0:01 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Normální pracující člověk nepochopí, jak krásné je mít zase práci. Já normální sice nejsem… ale práci mám. Rozeslali jsme již několika hercům nabídky a čekáme na odpověď. Vše klape podle plánu. "Dobrý den" pozdravím zdvořile vrátného na Kavčích horách. "Zdravím. Přejete si?" Muž v dlouhém hábitu s telefonem v ruce mi připomene hned několik filmů. Nikdy bych si nedovolila tvrdit, že se podívám do České televize, byť třeba jen na vrátnici. "Chtěla bych dovnitř. Mám tu schůzku s paní Arbenovou." Usměji se a snažím se zakrýt nervozitu, ale stejně má pravá špička nohy divoce klape po podlaze. "A Vaše jméno?" sahá znovu po telefonu. "Eliška Součková, pane." "Moment, ohlásím Vás." Otočím se od něj a prohlížím si našedlou místnost kolem sebe. Zem pokrývají nahnědlé dlaždice a stěny jsou vymalovány podivnou šedivou barvou. V levém rohu stojí zapomenutý fíkus a v pravém sedací souprava černé barvy se skleněným konferenčním stolkem. "Slečno, jste očekávána. Teď se vydejte doprava, poté po schodech po prvního patra a přímo před vámi budou dveře, za kterými sídlí paní Arbenová." Mrkne na mě a prošedivělé vlasy mu při tom spadnou do očí. "Děkuju mockrát." "Není zač." otočí se na mě a pak už zase zamyšleně listuje jakýmsi telefonním seznamem.
Chodby jsou ponořené do tmy, i když už je skoro deset hodin dopoledne. Vycházím široké schody, lodičky mi na nich trošku kloužou, tak se radši chytnu tmavě modrého zábradlí. "Pojďte dál." Ozve se za dřevěnými dveřmi po mém zaklepání. Vstoupím a najednou je všude světlo. Velkými okny proudí do místnosti paprsky zimního slunce i čerstvý vzduch. Než se vzpamatuji, osloví mě žena za stolem. "Dobrý den, slečno. Řekli mi, že dnes dorazíte." Má milý hlas, otočím se za ním a spatřím elegantní ženu středního věku. "Ehm.. Dobrý den." Má nervozita nabere na oprátkách. Žena se za pracovním stolem postaví a napřáhne ke mně ruku. Rychle dojdu ode dveří k ní a natáhnu svou ruku taky. "Jsem Dana Arbenová. Zdá se, že od teď budeme dost spolupracovat, proto si myslím, že je na místě začít si tykat." "Dobře, těší mě." Zatřesu jí rukou. Vzala jsem si halenku a černou sukni, ale teď když stojím naproti ní, připadám si jaksi výstřední. Její šedivý kalhotový kostýmek, rudá halenka a velké korále na krku mi připadají mnohem vhodnější a … prostě lepší. Vždy to dopadne tak, že jsem v závěru se svým oblečením nespokojená, i přes velkou snahu na začátku. "No tak se posaď." Usměje se, pohodí hnědými k ramenům střiženými vlasy, nafoukanými kulmou, tak že vytvářejí větší objem, a ukáže na polstrovanou židli před stolem. "Děkuju." Pronesu, v duchu si oddechnu, vyvlíknu se z kabátu a usednu. "Už jsem ty příběhy, nebo jak tomu říkáte, dočetla do poloviny a musím říct, že jsou opravdu dobré. A to říkám jako profesionál." Usměje se znovu a začne na stole pod hromádkou papírů cosi hledat. Po chvíli vytáhne ze spodu černé desky, z kterých začne přeříkávat zřejmě poznámky. "Líbí se mi samotný příběh, možná bych se ale více zaměřila na charakteristiku postav. Jací oni jsou? Jaké mají koníčky, jak se chovají? Ale ta hlavní myšlenka zaujme diváky určitě. Už je to delší doba, co se děj seriálu odehrával částečně ve škole, a pak ta záhadná vila… do toho trocha té detektivky a dramatičnosti… No, mohlo by to uspět, to říkám rovnou a jsem odhodlána vám v tom pomoct a být vám zkušenou oporou. Představovala bych si, že byste tvořili zde na Kavčích horách přímo vy dvě, se slečnou Sýkorovou. Nad vámi by byla samozřejmě naše rada, přes kterou by všechno šlo, a měli byste u sebe také profesionály- jako jsou kameramani, scénáristi, scénografové, producenti, dramaturgové… a tak dále, a tak dále. Pochopila jsem dobře, že natáčet bude Lukášův tým?" provrtává mě pátravým pohledem až mě znovu znervózní. "Ano." Odpovím rázně a ona hned pokračuje: "Musíte pochopit, že to všechno nemůžeme nechat jen na vás, nemáte tolik praxe, i když… ty jsi studovala FAMU, že ano?" hledí do svého papíru a mě napadne, že by to mohl být ten můj, co jsem sem poslala se svými údaji. "Ano, studovala. A obě jsme pracovaly na Nově, také na seriálu." Připomenu to, co už stálo v našich papírách, zaslaných sem. "Ano, já vím… Stojíte o konkurenci?" vyhrkne náhle, vytřeštím na ní oči a vyhrknu: "Ne! Samozřejmě, že tu nejsme kvůli tomu, abychom jim zajistily konkurenci.. Byly tam jisté problémy s právy zaměstnanců, s chováním nadřízených… K tomu se nechci vyjadřovat." Vzpomenu si na Libora a sklopím oči. "Dobře, dobře. Jen jsem se zeptala, Eliško." Je jí také trapně, tak dodá: "Nabídla bych ti kafe, ale za pět minut mě čeká další schůzka." Hodí na mě omluvný pohled. "Jasně. Já už půjdu.." "Ne! Seď. Ještě je čas." Ubezpečí mě a rukama naznačí abych zůstala sedět. "Chtěla jsem ti ještě říct, že vám budu držet palce. Právě proto že dnes nemám tolik času, kolik bych vám chtěla věnovat, pozvala jsem si jen tebe. Takže v pondělí že bychom se sešli i s Janou? Mohla bys jí to vyřídit? Probereme všechno, bude čas." Usmívá se. "Ano. Já jí to všechno vyřídím a v pondělí zas dorazíme." "Určitě." Mrkne, zvedne se od stolu a zase pohodí těmi svými nafoukanými vlasy. "Na viděnou." Vycházím ze dveří a usměji se na ní taky.
Scházím schody a potemnělou chodbou mířím zpět na vrátnici. Z chodby proti mně přichází taky někdo. Když mi dojde kdo, vytřeštím oči a v hlavě si hned začnu nadávat. Sakra, víš vůbec, kde jsi? Je celkem jasný, že v České televizi můžeš potkat známé osobnosti. "Dobrý den." Špitnu a podívám se do očí mé oblíbené herečky. "Dobrý.." usmívá se. Je krapet menší než já a přesto si vedle ní připadám skoro neviditelná. "Ty jsi tu nová? Že jsem tě tu ještě neviděla?" zastaví se těsně vedle mě, čímž mě překvapí. Vždy jsem si myslela, že celebrity projdou místností, nikoho kolem nevnímají a vlasy za nimi jen vlají. "Ano. Vlastně jsem tu dnes poprvé." "A ty jsi..?" Asi jsem se spletla. Tato má celebrita se jako nemluvná či nafoukaná nezdá. "Eliška Součková. Jsem tu kvůli novému seriálu." "Těší mě." Podá mi svou ruku a já jen zářím, tedy v duchu, protože ve skutečnosti spíš zářím rudě… zase jsem nervózní. Ach jo. "Jasně." Pronese zamyšleně a pak dodá: "Neposílalas mi náhodou nabídku? Na tu učitelku?" "Ano! Jo, posílali jsme to s Lukášem. Víte, jsem rozhodnutá, že byste tam hrát měla, ať už cokoliv. Jste výborná herečka. Ve Vyprávěj jste mě dostala." Zasměje se a laskavě na mě pohlédne: "Když myslíš.." "Myslím. A v divadle Bez zábradlí… tam jste byla taky skvělá." Zasním se do svých studijních let, kdy jsem z maloměsta nadšená jezdila do divadel na své oblíbence. "Že by zarytý fanoušek?" zasměje se znovu a já se rozplývám už jen tou představou, že se mnou právě mluví. "No.. tak nějak." Směji se taky. "Tak já tu nabídku ještě zvážím. Mám teď dost divadla… ale je fakt, že učitelku jsem nehrála dlouho. Jací herci tam mají ještě hrát?" "No zatím se nikdo neozval. Nabídku jsme posílali třeba Karlu Heřmánkovi, Libušce Šafránkové, Kristýně Leichtové… je jich víc." "To zní hezky. Nechám si od televize poslat scénář a pak se určitě ozvu, Eliško. Ráda jsem tě poznala, ale teď už musím běžet." "Já vás taky, paní Freimanová." Usmějeme se po několikáté jedna na druhou. Dívám se, jak mizí mezi dveřmi a pak, po rozloučení s panem vrátným, který zase telefonuje, odcházím také.