Kapitola třináctá

28. prosince 2013 v 22:04 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Dopoledne jsem strávila v posteli. Vyspala jsem se, únava pomalu odešla, ale pocit viny se zvětšoval každou minutou. Zrovna třetí hodinu vysedávám v okně s pohledem do čerstvě zasněžené ulice, když zaslechnu tiché zvonění telefonu. Slezu z širokého parapetu, lezu po čtyřech po zemi, nadzvedávám jednotlivé kusy oblečení, co se po zemi volně válí, kabelky, boty i šály. Mobil přesto nemohu najít. Svezu se k zemi a připlácnu bledou tvář na chlupatý koberec. Zašmátrám rukou pod postel a .. vida. Tady je telefon.
Třeba je to Ondra! Zblednu ještě víc a srdce se mi zastaví. Vytáhnu mobil zpod postele, kouknu na displej a zjistím, že je to pouze Petr. "Ahoj." Pronesu možná až moc sklesle. "No čau. Už jsem myslel, že to nevezmeš!" zasměje se. Jako vždy má lepší náladu než já. "Potřebuješ hlídání nebo co?" zeptám se podrážděně, protože se mi nechce dělat chůvu, natož vystrčit nos z domu. "No tak to budeš muset!" zahlaholí Petr a já jeho odpověď jaksi nechápu. "Co budu muset?" zvednu se z koberce a začnu znuděně boty na zemi odkopávat ke stěně. "Vystrčit nos z baráku!" směje se mi. Já to řekla nahlas? Když mlčím, pokračuje: "Hele hlídání fakt nepotřebuju, to se neboj. Mám tu pro tebe véču, tak doufám, že přijdeš?" "Cože? Jakou 'véču'? O co jde?" nechápu zase, co to říká, zamyšleně se zamračím, přestanu kopat do bot a zvednu ze země své včerejší oblečení. Ano, včerejšek. Už jsem u těch vzpomínek zase… Nechala jsem tu nepořádek, až se sama sobě divím. Tohle obvykle nedělám. Zřejmě jsem byla opravdu unavená. "Prostě přijď v sedm do restaurace a uvidíš." Odvětí sladce až se mi z toho tónu udělá zle. "No jó, porád…" nevrle ukončím hovor a jdu poklidit bordel kolem sebe.

Proč jsem mu řekla, že přijdu? Bůhví, co zase vymyslel za nový recept. Ještě mě otráví. No, aspoň bude klid… Snažím se vrátit do reality a zastavit tok nepříznivých myšlenek. Dost, mám toho dost. No, tak ve svých pětadvaceti nemám práci, tak jsem byla na Ondřeje hnusná, tak jsem neměla ideální dětství, jako z amerického filmu… to přece ještě neznamená, že můj život skončil. Chrstnu na sebe ledovou vodu, stejně jako včera na Hanu. Dám se do kupy a v sedm pět stojím před vchodem do restaurace. Hledím nahoru na zlatý název, který již teď zdobí barevná vánoční světýlka a zelené větve jakéhosi jehličnanu. Vánoce. Letmo se usměji a zavzpomínám na ty loňské. Byla jsem u nás na maloměstě s mamkou, koukali jsme naráz na všechny pohádky, co v televizi dávali a obě se tvářily, že nám nic neschází a že nám je skvěle. Zase myslím na svůj domov, na své dětství… stop. Někdo na mě mluví. Vrátím se do reality, pohlédnu na muže v černém obleku, se zlatým motýlkem u krku. "Slečno, budete si přát.." mluví znovu a tentokrát už ho slyším i já. "Vy jste personál?" koukám na něj nechápavě a zatřesu se zimou. "Ano, samozřejmě. Půjdete dovnitř?" jeho milý hlas jako by mě hladil na duši. "Ano.." hlesnu a jdu ke dveřím, muž s motýlkem mi je galantně otevře a já nasaji teplo v recepci. Pult je ozdobený třpytivě zlatými vánočními koulemi a nahoře trůní velká vánoční hvězda. Ach ty Vánoce… "Ahoj Báro!" všimnu si za pultem zrzavé dívčiny, která na mě ihned zamává. "Ty jdeš k nám? Dlouho jsem tě neviděla." Usměje se od ucha k uchu a nahne se ke mně. "No jo. Mám tu prý zarezervovaný stůl…" přistoupím k pultu, když Bára hledá ve velké knize s koženými deskami objednávky. "Jo. Číslo 32." Odpoví s úsměvem.

Čekám, že můj stůl pro jednoho bude někde i okna nebo v rohu, abych nerušila zamilované páry a firemní schůzky, kteří tu obvykle bývají. Vstoupím, očima jezdím ze stolu na stůl a hledám ten můj 32. Jenže on není pro jednoho a už vůbec není v rohu či u okna. Srdce se mi rozbuší, přinutím se udělat krok vpřed, čelit tomu, co mě u stolu 32 uprostřed místnosti čeká.
Procházím mezi stoly a hned zalituji, že jsem dala tak malý důraz na své večerní oblečení do luxusní restaurace. Čekala jsem večeři přímo od bratra, nejlíp rovnou v kuchyni. Když koukám na zamilované párečky kolem, muži v oblecích a ženy v elegantních večerních šatech, připadám si jako blbec. Přeji si být neviditelná a zdá se, že to funguje, jediný kdo zvedne hlavu od stolu, nebo vlastně od novin, je Ondřej. Odsunu si židli a sednu si i v kabátu. "Ahoj." Řekne Ondra, pohlédne mi do očí, složí noviny a podá je nejbližšímu číšníkovi. "Co tu děláš? Myslela jsem, že…" zadrhnu se uprostřed věty a vlastně ani nevím, co jsem si myslela. "Donesl jsem ti růži." Podává mi rudou květinu a já čekám, že bude pokračovat. "Omlouvám se za ten včerejšek..", já mu ale rychle skočím do řeči: "To já bych se měla omlouvat. Promiň.." "Ne, nech mě domluvit. Mrzí mě to a chtěl jsem ti říct, že tě moc, vážně moc miluju." Vstane, sundá mi kabát a odnese ho na věšák v rohu. Pak se vrátí ke mně, zvedne mě ladně ze židle a věnuje mi polibek.
Víno mi stoupá do hlavy, usmívám se a jsem šťastná. Vše je dobré, ba dokonce výborné. Máme za sebou skvělý hlavní chod v podobě nějaké ryby a čekáme na zákusky. Nemůžu odtrhnout oči od Ondry a od jeho úst, které mi stále cosi vypráví a popisují. "Promiňte…" Že by číšník s dezerty? Napadne mě. Čekám, že jídlo položí na stůl, když ale dlouho mlčí, trošku se nahnu dozadu s domněním, že to nemá kam položit. Zase mlčí. Pohlédnu na něj a… on to není číšník a v ruce nesvírá tác s dezerty. "Lukáši!" vykřiknu překvapením, ale hned se zastydím, že tu tak hulákám. Vždyť jsem v restauraci, napomenu se. Mám na něj být vlastně zlá, že mi tak dlouho nenapsal- je to týden-, ale nějak nemám sílu si kazit dobrou náladu, snad mi to nějak vysvětlí. A jo. Všechno nebylo tak výborné dokud se tu neukázal. Úplně jsem zapomněla… "Ahoj Eliško. Moc rád tě vidím." Usmívá se, všimnu si pracovního kufříku v jeho pravé ruce. Byl tu za prací. Ondra překvapeně, a udiveně zároveň, vzhlédne. "Představím vás." Konečně se zvednu a rozpřáhnu k oběma ruce. "Můj přítel Ondřej… Lukáš, co nám pomáhá se seriálem." Spokojeně kývnu a přihlížím tomu, jak si podají ruce. "Mohl bych s tebou na chvíli mluvit?" otočí se teď už jen ke mně Lukáš a šeptá, jako by to bylo něco tajného. "Ano. Ondro, promiň.. bude to jen chvilka." Hodím k němu omluvný pohled a ještě se ohlédnu, když si sedá zpět ke stolu a bere si od kolemjdoucího číšníka noviny.
Lukáš mě zatáhne do kouta, kde nikoho nebudeme rušit, ani nebude rušit nikdo nás. Je tu docela tma. "Jak to žes mi neodepsal?" začnu zhurta. "Jé, promiň. Já úplně zapomněl." Hodí na mě psí pohled a pokračuje: "Každopádně jsem vám zajistil tu Českou televizi. Přečetli si to a co vím, tak se jim to moc líbí. Chtěli by s tebou a s Janou mluvit a rozhodně vás podpořit. Máte se prý zatím obracet na mě a až se to trochu víc rozjede, začnete s nimi spolupracovat pořádně. No… myslím, že je to na dobré cestě. Hele, za těch deset let, nebo kolik, co jsem u televize, jsem toho viděl, nebo teda četl, už dost a tohle zaujalo i mě. Jsem sice jenom kameraman a technik, ale i já si myslim, že to bude fajn." Povzbudivě na mě mrkne. Jeho řeč mě docela ohromila. Za tu dobu co ho znám, ne že by to bylo nějak dlouho, jsem ho nikdy neslyšela mluvit tolik a tak rychle. Usměji se svým myšlenkám,: "Tak to mám radost. S kým z televize si mluvil?" "No s paní režisérkou, promiň já teď nevim, jak se jmenuje, pak s recepcí, ale to tě asi nezajímá.." zasměje se a dořekne: "A hlavně s ředitelem, asi dvěma dramaturgy, nějakým profesionálním scénáristou, či co, a s klukama od nás.." zamyšleně kouká do stropu. "Jo, bezva. Hele tak kdy se máme s tou televizí sejít?" "Domluvil jsem vám schůzku na čtvrtek." Zaloví v kapse u kalhot a vytáhne pomuchlaný papírek. Podá mi ho, stojí na něm telefonní číslo, datum a čas. "Kdyby něco, tak jim zavolej." Doplní ještě a otočí se k odchodu. "Moje číslo taky máš, takže…" ani nemusí doříkávat, "Ahoj, Eliško." Odchází a ještě se za mnou jednou ohlédne.
Chystám se vrátit k Ondrovi, když za dveřmi, u kterých stojím, uslyším hlučné hrubé nadávky nějakého hlubokého hlasu. Podívám se na cedulku, umístěnou v horní polovině dveří: Kuchyně. Nevstupovat! Že by to křičel brácha? Napadne mě, ale tuto možnost okamžitě vyloučím, protože jeho hlas je sice hluboký, ale takhle ne. "My chceme ty svoje peníze! Chybí nám výplata za poslední tři měsíce! No, je to normální?!" slyším za dveřmi zase jiný hlas. Další se přidá: "Ty seš fakt šéf za všechny prachy!!" Šéf? To mluví o Péťovi? Napadne mě vstoupit, dotknu se kliky, ale polekaně uskočím, když se ozve zase ten hluboký hlas: "Petře, ty za to možná nemůžeš, ale my chcem svoje prachy!! Do prdele, copak je to tak těžký pochopit!!!" Dveře, u kterých jsem před chvílí stála se rozrazí a ven vlétne chlap v bílé zástěře, s rozhořčenou rudou tváří. Z očí mu srší blesky, s utěrkou v ruce plácá kolem sebe a odchází pryč. Dveře jsou po něm otevřené a tak pohlédnu dovnitř. Pár kuchtíků sedí vyděšeně na jednom z velkých stolů, jiní jsou v postoji připraveni se rvát, se stejnou rudou tváři jako muž, co zrovna odešel. Až na konci místnosti si všimnu svého bratra s velkou bílou kuchařskou čepicí na hlavě, vařečkou v ruce, zaraženého a naštvaného na své poddané. "Petře!" nemůžu si pomoct, vyklouzne mi to. Jen co si mě všimne, naštvaně se ke mně sune a já se zaleknu a ustoupím o další krok dozadu. "Co se stalo, proboha?!" Vykulenýma očima zírám na Petra, co já vím skvělého kuchaře i velitele, kterého vždy měli všichni rádi. "Nestarej se." Jako by mi chrstnul studenou vodu do obličeje. "Heleď, ať už se stalo cokoliv, já za to nemůžu, tak si na mě nevybíjej zlost." Pohrozím mu naštvaně zpátky. Zavře dveře a pronese o něco klidnějším tónem: "Promiň, ale jen mě naštvali, tak co mám dělat… nepřišla vejplata, tak mi to vyčítaj." "Jak to že nepřišla výplata?" starám se. "Copak já vim?! Nikdo mi nic neřekl! Asi nějakej problém… Já vážně nevím." Je mi smutno za něj, jsem za něj naštvaná na ostatní kuchaře i na šéfa celé téhle restaurace, který jim nic neřekl. Je to můj bratr, musíme držet pospolu: "Nechceš teď jít se mnou a s Ondrou domů? Doprovodíme tě. Hm?" " No tak jo, ale znáš to.. z boje se nemá utíkat." Smutně se usměje a rozváže si zástěru ušpiněnou od mouky a nějaké oranžové omáčky. "Jo, jo. Ty si ten starší a chytřejší brácha." Pošlu mu vzdušnou pusu a sundám mu z vlasů kuchařskou čepici. Pracovní oblečení odloží na nejbližší stůl, dojde si do šatny pro zimní bundu a posadí se s námi ke stolu na dezert. Osladíme si život.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama