Kapitola sedmá

6. prosince 2013 v 21:24 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

Byl pátek a já se hnala do divadla. Městská dnes měla nějaké zpoždění, už pět minut jsem měla být v práci. Podpatky na kozačkách klapaly o křivý dírami posázený chodník, velké prsteny na ukazováčku, prostředníčku a prsteníku levé ruky narážely s boucháním o sebe. Pravou rukou jsem si na hlavě udržovala tyrkysový kulich, protože mi přímo do obličeje proudil mohutný vítr. Zrovna jsem se ze všech sil snažila udržet na rozviklaném chodníku, když mi na rameni začala zvonit malá kabelka. Leknutím jsem poskočila, až mě málem vichr srazil k zemi. "Sakriš!" zaklela jsem a nahmatala rukou s prsteny mobil pohozený volně v tašce. Bez pohledu na jméno uprostřed displeje jsem přijala hovor. "Kdo to je?" zeptala jsem se po chvíli ticha na druhé straně. Ozvaly se vzlyky. "Haló?" pokračovala jsem.
"Co se stalo? - Cože?! - Kde si? - Panebože! - Moment. Já přijdu… - Ne! Sakra, proč bych to neměla myslet vážně?!! Říkám, že přijdu! - Vždyť jsi dospělá! - Už se přes to konečně přenes!" Spěšně jsem zavolala do kanceláře divadla a po omluvě vyrazila pět stanic metrem na sever.

Bouchla jsem na dřevěné dveře a srdce mi divoce bouchalo taky. Dveře se pomalu otevřely, Verča se mi vrhla do náruče a já se pořád dokola ptala: "Co se stalo?" Odtáhla jsem jí od dveří na pohovku v rohu malého pokoje.
"Verunko, můžeš mi pěkně po pořádku říct, co se stalo?" ptám se a koukám na ní trochu udiveným výrazem. "Já… on… - debil - idiot - promiň - líto - .. jsem pitomá…" koktá mezi vzlyky, černé její slzy dopadají na červenou sedačku, kde se rozprsknou a zanechají po sobě vlhkou černou šmouhu. Na chvíli jí opustím, dojdu do kuchyňského koutu pro zásobu papírových kapesníků, velkou pikslu máslových sušenek, horkou kávu z pytlíku pro ni a pro hodně silný černý čaj pro sebe. "Je to v pr.. víš kde." Začne mluvit ještě než dojdu zpět k ní. "Byli jsme v té velké restauraci - víš, jak jsem ti říkala - mluvili jsme o všem možném, pak došla řeč k svatbě, ne JÁ mluvila o svatbě, a pak už ani nevím, celý se to podělalo." "Verčo! Sakra, ty se prostě nepoučíš! Proč mluvíš na páté - nebo kolikáté - schůzce o svatbě!? To je přece jasný, že to chlapi odradí!" "Eli, ale on … on vypadal tak mile, správně, určitě to byl ten pravý…" "Jo? A to víš jako jak?! Prosím tě přestaň… hlavně nevyváděj. Byl to jenom chlap. Šup, říkej si: byl to jenom chlap." Snažím se uklidnit sama sebe, ale když jde o nejlepší kamarádku a její štěstí, připadám si někdy až nepříčetná. Veronika začne zase natahovat, natáhnu se na stůl pro krabičku kapesníků a položím jí Verče do klína. "My jsme pak šli hned ven, před tu restauraci, on … on mě odstrčil …" vyndá z krychličky kapesník a já čekám až se vysmrká, aby mohla pokračovat. "Uhodil mě." Dořekne. Zůstanu na ni koukat : "Cože udělal?" "Dal mi pěstí!" vykřikne Veronika. "Ne-e." nevěřím jí, i když vím, že bych jí, své kamarádce, věřit měla. Co se týká kluků, je to s Verčou čím dál horší. Najde si vždy nějakého machýrka z tělocvičny a pak, až to dopadne špatně, mi vylévá své srdce.
"Věř mi.. Copak mi nevěříš?" ve tváři se jí mihne šok. "Ale věřím, jasně že ti věřím." Odseknu drze a podívám se zahanbeně dolů. Ona se rozbrečí: "Já vážně nechápu, jak mohl!" Kouknu na ni: " Byl to debil." Ohodnotím situaci a otřu jí slzu.
Je krátce po desáté, i tak se ale rozhodnu vytáhnout Veroniku do baru na rohu ulice. Musí se dostat trochu mezi lidi, musí se co nejdříve zase dostat do svých zajetých kolejí. Musí začít žít.
"Ne, vem si tohle." Ukážu na top na ramínka s větším výstřihem. "To ne. To se nehodí.." zamlouvá to. "Ale jo. Buď ráda, že na to máš postavu, ty trdlo." Mrknu na ni a lehce se pousměji. "Fajn!" souká se do trička a začíná se pomalu (ale jistě) zase smát.
Za necelou hodinu vyrážíme. Venku fouká ještě víc, tak jsme rády, když se dostaneme do přetopeného baru. Obsluha z nás hned sundává kabáty, uvádí nás ke třetímu stolku ode dveří a my se trochu udýchaně posadíme. "Co si dáte?" zeptá se po minutě dívka s narůžovělými vlasy, servírskou zástěrkou a milým úsměvem. Objednávám alkohol, hodně alkoholu…
"Ale no tak, holky, aspoň jedno karaoke.. jednu písničku!" řvou na nás nějací kluci přes celou místnost. "Noo - tak poď! Ne- nebuď trrr- apná..!" vydá ze sebe podnapilá Veronika. Zvedá se, lehce sebou couvne dozadu a pak už se šouravým sekavým krokem vydá za nimi. "Verčo.." snažím se ji slovy zastavit, a když poznám, že to tak nepůjde, jdu jistým krokem za ní. "Čau kočičky. Ehm, já sem Milan a tohle je Kryštof." Ukáže nazrzlý vysoký kluk vedle sebe, kde stojí stejně vysoký mládenec se zářivým úsměvem, do kterého mu padají delší tmavé zubatě ostříhané vlasy. "A-ho-j." ozve se Verča a nakloní se k němu trochu víc než je nutno. Pak se zakloní zpátky, tak to zopakuje ještě jednou a … na potřetí padá. Přímo do náruče kluka jménem Milan. "Sakra, Verčo!" křiknu na ni výhružně, pokusím se jí vyprostit z jeho sevření, a odtáhnout. "Ale nech jí. Já se o ní postarám." Směje se vítězně Milan a sevře jí ve své náruči. "Nech ji na pokoj.." "Tak co budem dělat my?" přeruší mě v řeči Kryštof. "My? My rozhodně spolu NIC dělat NEbudem." Ušklíbnu se a pokusím se znovu dostat Veroniku v lehkém bezvědomí na svou stranu. "Buď hodná…" chytne mě za boky Kryštof, otočí mě k sobě a jeho velké smějící se rty se vrhnou na mé. Kousnu ho, a jak. " Au!! Si blbá nebo co?" "Nech mě bejt! Varuju tě! Nech mě na pokoji!" vyhrožuji směrem k němu ukazovákem a tvářím se, jako by byl vrah. Když se otočím, zjistím, že jsou Veronika s Milanem SPOLU na zemi, Verča bez trička a s Milanovo jazykem až někde v krku. "Veroniko, odcházíme!!" metám blesky okolo a zahlédnu půl metru od nás její lesklý top. "TO, že tě opustil nějakej idiot ještě neznamená, že se budeš vrhat na cizího kreténa, kterýmu jde jen o jedno!" táhnu jí k východu, vystrčím jí do mrazu, až se z toho trochu probere.
Cestou na ni navléknu triko i kabát, odtáhnu ji domů a uložím do postele. Uvařím si kafe, je mi dokonce i jedno, že je to to levné z pytlíku. Potřebuji něco na uklidnění. Dlouho pak sedím na červeném gauči posetém černými skvrnami a přemýšlím o všem tom, co se stalo. To Verča nikdy nenajde tu svou druhou polovičku?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Verča (haha) Verča (haha) | 8. prosince 2013 v 17:10 | Reagovat

Tak taková jsem jo? :D

2 Mája Mája | 9. prosince 2013 v 8:02 | Reagovat

No :-D asi jo..:-D tady u mě ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama