Kapitola osmá

8. prosince 2013 v 0:34 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

"Chtěl bych s tebou mluvit." Ozve se z pracovního telefonu na stole. "Jasně." Zkrátím svou odpověď, zvednu se a odejdu z kanceláře. "Co potřebuješ, Libore?" ptám se při otvírání dveří do pracovny svého šéfa. "Posaď se." Ukáže na židli před stolem. "Ohledně té další řady.." odmlčí se a pokračuje: "Chci to mít do Vánoc napsaný, jo? Aby bylo všechno připraveno, po svátcích se začne točit." Oznámí svým hlubokým vůdčím hlasem. "Hm, dobře, no. A holky to ví? A Lenka?" "Tak holkám to snad řekneš už sama, ne? Lenka, jako producentka, samozřejmě všechno ví." Odpoví podrážděně. "A než odejdeš.." chytne mě za ramena a otočí k sobě. "Co to děláš?" dívám se do jeho lesknoucích se očí. "Co asi.." sevře mě ke svému mohutnému tělu, jeho velká dlaň se dotkne mé tváře. Vší silou se snaží mě políbit. "Libore!" snažím se mu vykroutit, ale on mě sevře ještě víc. Nemůžu dýchat. "No tak, přece bys nechtěla přijít o práci…" nepovoluje. "Cože!?" vykřiknu a zvýším hlas: "O čem to mluvíš?! Jak přijít o práci? Kvůli tomu, že s tebou nechci SPÁT?!!! No to si děláš srandu!" kopnu ho do holeně a vrhnu se ke dveřím. "Součková! Máš padáka!!" rozčílí se, z očí mu šlehají blesky, v obličeji je celý rudý a obě ruce má napřáhnuté dopředu jako by mě chtěl popadnout a opět dusit v náruči. "Tak ať! S debilem jako ty, pracovat nechci!!" hrdě odkráčím a bouchnu dveřmi. Upírají se na mě zraky sekretářek z vedlejších místností. Cítím, jak rudnu. Co to Libor proboha dělal?!
"Potřebuju s váma mluvit." Volám holkám a domluvíme se na srazu v Panerii u Václaváku.

"Jako vždy?" ptá se mě obsluha hned, co otevřu dveře. "Ano, Martinko, jako vždy." Odpovím místo klasické objednávky a pokusím se jí věnovat úsměv. "Čau. O co jde? Že tak narychlo?" zavolá na mě Hanka od stolu. Panerie je prázdná, to se často nestává. Mrknu na hodiny - deset dopoledne. Jdu se posadit naproti ní a pozdravím se i s Veronikou a Janou.
"Jak jsi na tom?" zeptám se v úvodu Verči. "V rámci možností.. ale už začínám chápat, že to byl idiot. Ani mi nezavolal." "No, to ani nečekej." Mrknu na ni a zhluboka se nadechnu. Musím jim to všechno říct, prostě musím. Martina mi donese muffin a horkou čokoládu. Nervózně míchám, možná až příliš rychle, tmavě hnědý nápoj a když zvednu oči, zjistím, že už holky tuší, že se něco stalo. "Libor..- se mě pokusil svést." Řeknu a čekám na jejich reakci. Jediný kdo ale promluví je jen Hanka. "Takže se mu to taky povedlo?" "Ne!" zděsím se, jen při té představě. Pohlédnu na Janu. Hledí na špičky svých bot, ve tváří jemně načervenalá. Kouknu na Verču. Dívá se nepřítomně ven, a snaží se být zřejmě neviditelná, oči jí těkají ze strany na stranu. Tady něco nehraje.
"Jani? Verčo? Chcete k tomu něco říct?" zeptám se, zmatená z jejich mlčení. "Nevím, co bych ti na to řekla. Alespoň že ses mu ubránila.." promluví Jana rozpačitě, ale stále kouká do země. "Verčo?" "Co, co já?" ulekaně na mě pohlédne. "O co de?" ptám se jich už trošku naštvaně, že nemluví narovinu. "Já se neubránila.." prohlásí Jana a Verča dodá: "No, tak nějak."
"Hani?" "No co. Na mě to nezkoušel. A kdyby, dostal by pěstí." Její hlas je rozhodný, jasný a rozhodnutý bojovat. "Dal mi padáka." Oznámím jim po chvíli. "Cože?" vykulí oči všechny tři zároveň.
Půl hodinu sedíme a přemýšlíme nad tím, co bude dál, takhle to přece nejde. Pak prolomím nekonečné ticho: "Mám plán."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama