Kapitola jedenáctá

14. prosince 2013 v 22:54 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

Očima Veroniky

"A mohla bych teda přijít?" ptám se Elišky a v představách už se vidím v divadle Karlín, ve svých nových společenských šatech, plná šancí na nový začátek…
"Ale jo. Přijď, já nějak seženu lístek." Zahuhlá Eliška zpětně do telefonu, ale moc nadšeně nezní. "Mohly by přijít i holky?" vyhrknu na poslední chvíli než ukončí Eliška hovor. "Veru, já fakt nevím jestli seženu jeden lístek, natož tři…" odvětí otráveně. "Prosíím, zkus to." Žadoním. Dnes večer nechci být sama, zavřená doma, a když už, tak si to chci užít. "Tak jo. V sedm tady."

V těch těsných šatech se skoro nemůžu pohnout. I tak se nějakým zázračným způsobem dostanu k divadlu, u hlavního vchodu stojí v davu Jana s Hančou a nadšeně na mě mávají. Jako vždy jdu poslední i přes to, že tohle všechno byl můj nápad. "Ahoj!" křiknu k nim a v úzkých šatech se prodírám desítkami lidi k nim. "Ahoj." Pozdraví mě obě. "Tohle jsi dobře zařídila. Už se moc těším." Obejme mě na pozdrav Hanka a pak uslyším Janu: "Na co vlastně jdem?" "Ehm,… já ani nevím. Pojďte dovnitř, tam nám to řeknou." Z trapného pocitu se červenám a pak se začnu smát, abych to zakryla. "Ale to už bude trošku pozdě, ne?" namítne Jana, ale směje se taky.
Vstupujeme do divadla. Už je to měsíc, co jsem tu byla naposledy. Tenkrát na velké premiéře, poprvé se k nám přidal i Eliščin Ondra… Před dvěma dny jsem byla přijata na dokončení studia Práv. Eliščin a Jany projekt se rozjíždí ve velkém. Sehnaly sponzora jménem Lukáš a vypadá to, že si je pod svá křídla vezme Česká televize. Přeji jim to, moc.
"Tady!" zakřičí někdo na konci místnosti, tam v rohu, na opačné straně od záchodů. "Eliška." Řeknu si napůl pro sebe, napůl holkám, chytnu obě za paže a táhnu je davem k cíli. Eliška se s námi přivítá, pak se kolem ní mihne pár diváků, co si myslí, že programy rozdává ona. Když zvoní podruhé odebíráme se na svá místa, která nám Ela zajistila.
O přestávce se setkáváme s Eliškou znovu, před šatnami účinkujících. Hlídači nás tam nechtěli pustit, ale nakonec se nám je nějak podařilo přesvědčit. "Můžem se mrknout do šatny?" spustím hned, co Ela z oné místnosti vyjde. "Cože? Ne, rozhodně ne. Tanečníci tam mají zaslouženou přestávku." Zamrká na mě překvapeně, jako bych se zbláznila. "Aha, no tak nic. Ale chápej, že zkusit jsem to musela." Usměji se, abych úsměv přenesla i na její, poněkud ztuhlou, tvář. Z šatny vyjde dalších pár lidí, mířících na druhý konec chodby, kde jsou otevřené dveře. Zřejmě další šatna, napadne mě. Jen jeden člověk se u Elišky zastaví. "El, prosím tě nevíš, kde je Monika?" ptá se s úsměvem vysoký tmavovlasý muž. "Ještě jsem jí neviděla, Vašku. Můžu ti představit svoje kamarádky?" ukáže směrem k nám. "No jasně, od čeho jiného jsou přestávky." Mrkne pravým okem k ní. Jako první se Eliška obrátí k Janče a pak postupuje až ke mně: "Jana Sýkorová, Hana Vítková a Veronika Braunová. Holky tohle je Vašek Vinter." Vašek podá ruku Janě, Hance. Pak jako by se čas na chviličku zastavil. Václav se sladce usměje, jeho skoro až tyrkysové oči se zalesknou, husté obočí se trochu stáhne k sobě, jako by nad něčím složitým přemýšlel, natáhne ruku a dotkne se mé dlaně. Na jeden jediný okamžik. Tep mi bubnuje, jako by chtěl něco říct, něco dodat, ale je ticho. Jeden dlouhý pohled na tyrkysové oči a je konec. Čas se vrátí do svého tempa.
Vašek je tanečník, hlavní choreograf. V muzikálu, na který se právě díváme, vystupuje často, především s hlavní hvězdou Kateřinou Brožovou. Sedím přibližně uprostřed a druhou polovinu představení si najednou užívám mnohem víc. Jako by mi cosi dodávalo energii, kterou už jsem dlouho nepocítila. Hvězdou dnešního večera je pro mě rozhodně tanečník Vašek.

Již podle Elišky

Muzikál má derniéru a já jsem odhodlaná dostat na závěrečný večírek i holky. Hanka ale ihned odmítá. "Já musím domů, promiň. Jirkovi už se moc nelíbí, že furt nejsem doma, že musí Honzíka hlídat sám. Když nejsem v nemocnici, jsem někde s váma, je to fajn, ale teď už vážně musím. Pochopíte až budete mít taky děti." Díváme se, jak opouští divadlo a já přemýšlím o poslední větě, co řekla. Ano, Hanka má rodinu, a v ní své povinnosti. Neměly bychom si ji tak přivlastňovat. Když nad tím tak přemýšlím, dochází mi, že poslední týdny byla s námi pořád. Jirka měl tudíž doma asi hodně práce… Budu se muset u nich stavit a nějak to odčinit. Vzít Honzíka na procházku nikomu neuškodí, tak aspoň budou mít manželé od pětiletého synka klid a čas na sebe.
S Janou a Verčou se usadíme u baru, chvíli na to je ale opouštím. Volají mě kolegové, abych se s nimi šla vyfotit. Má oblíbená kostymérka Cherry mě obejmě kolem ramen, a nasadí okouzlující úsměv lemovaný tmavě růžovou rtěnkou. Sýr! A fotka je za námi. Dám se se Cherry do rozhovoru a za jejími zády postřehnu Veroniku. Sedí u baru a zírá na Vaška, sedícího na gauči dva metry od ní. Vedle něj je tanečnice Monika. Jeho manželka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama