Kapitola dvanáctá

27. prosince 2013 v 23:54 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Ahoj Lukáši. Mám radost, že jsi splnil slib a předal Janiny texty České televizi. Pochopila jsem z tvé zprávy dobře, že měly úspěch? Tak či tak, sejdeme se někdy tento týden (napiš, kdy máš čas) a napíšeme zprávy pro oslovení herců. Pak můžeme co nejdřív začít natáčet. Děkujeme za pomoc, snad to vyjde. S pozdravem
Eliška Součková

Odesláním emailu se dostanu zpět k přijatým zprávám. 157. To bude na dlouho. Otevřu první od nějaké "MissSara" a začnu s údivem číst. Zastavím se hypnotizovaná u třetího řádku a dál číst nedokážu. Pomalu každé třetí slovo je nějaká nadávka na mou osobu. Slétnu očima dolů k podpisu MissSary: Velká fanynka, velkého seriálu, který kvůli Vám končí. DĚKUJEME!
"Cože!? To znamená, že Libor asi celý projekt ukončil… To… jsem nečekala." Vydechnu trochu podrážděná nepříjemným mailem, ale na druhou stranu ráda, že Libor půjde ke dnu. Znám ho dost dobře na to, abych věděla, že se z něho jen tak nevyškrábe. Nemá talent, nemá dostudovanou školu a teď přišel i o svůj tým. Pomsta je tak sladká…
Zjišťuji, že zbytek emailů se bývalého mého seriálu týká taky, jedním kliknutí všechny mažu. To už se mě netýká, otravujte někoho jiného. Radši se ani neodvážím přemýšlet nad tím, kde vzali fanoušci mou mailovou adresu.

Hance a její malé rodince patří panelákový byt 3+1 v Modřanech. Cestou tam koupím pro malého Honzíka nějakou tu dobrotu a pak už hurá do schodů, a že je jich dost. Výtah jako pokaždé nefunkční a byteček je až v šestém patře. Hned po prvním zaťukání mi Honzík s nadšením otevírá dveře. Musím se sehnout k němu a jako správná teta dát pusinku na lehce červenou tvářičku. "Ahoj!" sypu ze sebe ode dveří a marně se tak snažím překřičet hlučný mixér. "Proboha. Ty nerozumíš tomu, že dnes jsem chůva já? Říkala jsem ti, že se postarám o vše… a co to znamená?" doběhnu do kuchyně, odmlčím se a dívám se na ni jako na pětileté dítě, co provedlo něco špatného a zakázaného. A ona se tváří jako to pětileté dítě. Když neodpoví, velitelským tónem pokračuji: "Nevařit, neuklízet, nechovat se jako matka ále.." zvednu významně prst do vzduchu: "Připravovat se na vysněnou večeři s manželem." Mrknu a rozesměji se. Hanka rychle vypíná mixér, snaží se zahladit stopy 'chování jako matka' a moc dobře jí dochází, že porušila mou zásadu. Ještě chvíli si vychutnávám její prohřešek a pak se zeptám na aktuální stav: "Jak to, že ještě nejsi oblečená? Odcházíte za deset minut!" začnu ji popohánět. "Ahoj Jirko." Uvidím přicházet do kuchyně jejího manžela v pruhované košili, blíží se mu ke třiceti pěti, ale stále si udržuje vzhled školou povinného. To mě nikdy nepřestane dostávat. "Hani dělej!" křiknu na ni do koupelny a s povzdechem koukám, jak na sebe cosi matlá. "Jo, jo. Vždyť já už du." Matlá dál až se na to nemohu koukat. "Ukaž, prosím tě." Chrstnu jí na obličej studenou vodu z umyvadla a začneme společně od začátku.
Za dalších pár minut už je Hana, navlečená v elegantních večerních šatech i kabátu, ve dveřích, Jirka stojí vedle ní a pomocí lžíce si snaží nazout obrovské černé botky. "Miláčku.." přijde mi, že má Hanka až na krajíčku. "Vrátíme se brzo… zlato… Bude se mi stýskat… Buď tu hodný, ano? Teta mi všechno poví." Objímá malého Honzíka a ne a ne ho pustit. "Ale maminko, už jděte a ne že se vrátíte před půlnocí." Pohrozím jim prstem. "My to tady zvládneme, viď Honzíku?" "Jo!" řekne sladce tříletý chlapeček a vlepí mamince mlaskavou pusu. "V pohodě, vážně. Přijde za námi Ondra, tak si něco zahrajem." Uklidňuji je. "Pa, Honzí." Dořeknou ještě oba rodiče, mávají jako by se viděli naposledy a pak už scházejí točivé schody.
Po večeři, pohádce v televizi, dvou jablečných džusech, jedné čokoládě, a stovek her na babu, přichází Ondřej. Musím uznat, že mě to zmohlo, tedy zvlášť ty 'baby' , sesunu se unaveně na gauč a s překvapením zjistím, že už bude pomalu osm. Nechám kluky zahrát jednu hru s malými vláčky a potom už se jdeme koupat. Ondru nechám u televize, Honzíka šoupnu do vany. V chlupatém teploučkém župánku si vyčistí zoubky, pak navlékneme pyžamo, v pokojíčku v postýlce přečteme pohádku O třech prasátkách, jeho oblíbenou, a šup spát. Natřesu Honzíkovi polštář, přitáhnu peřinu až k bradě, zatáhnu záclony a zhasnu lampičku v podobě měsíce. Pokoj pohltí tma a já zavřu s vrznutím dveře.
"Tys měl odpolední?" dosednu na pohovku vedle Ondry. "Jo, pak jsem se ještě stavil doma pro něco k jídlu. Dáš si?" podá mi misku s čínou a obejme paží moje ramena. "Ne, dík. Večeřeli jsme s Honzíkem bramborovou kaši." Dám nohu přes nohu a je mi nějak úzko, jako bych najednou měla k Ondrovi strašně daleko, přestože sedím na milimetr vedle něj. "Copak? Je ti fajn?" Zřejmě ti čte myšlenky, napoví hlásek v mé hlavě, těžko říct, kde se tam vzal. "Asi jo." Vydechnu a položím hlavu na Ondrovo rameno. "Honzík je úžasnej. Jak si hraje s vláčky, všechno ví, všechno zná… Kolik mu je?" září nadšením Ondřej vedle mě při vzpomínce na malého chlapce. "Tři." Odvodím stručně, což Ondru jen usvědčí v tom, že mi něco je. Ale já jsem jen unavená, určitě, co jiného.
Po dlouhé odmlce vyhrkne, jen tak, bez jakékoli přípravy: "Co kdybychom si udělali dítě?" Jeho myšlenka mě strašně moc zaskočí, "Neblázni.." hlesnu, ale na víc se už nezmůžu. Aha, možná to byla ta maličkost, co ve mně byla. Ta drobnost, která mi rozladila dobrou náladu.
Po dlouhém, hodně dlouhém zírání na televizi bez jakéhokoliv slova, zarachotí v zámku klíč. Zvedám se a s Hankou se sejdu na chodbě. "Tak co?" ptá se hned, co jiného. "Všechno v pořádku, starostlivá matinko. Jsme napapaný, vykoupaný a spíme." Pokusím se o vtip, ale jediný, kdo se usměje, je Jirka. Alespoň někdo má dobrou náladu, pomyslím si. "My už půjdeme, ano? Ondro! Pojď." Hlesnu. Nemůžu na to přestat myslet. "Moment.. co ten náš projekt?" ohlédne se ke mně Hanka. "Dneska se o práci nemluví, pamatuješ?" pokusím se o úsměv, ne že by mi to nějak šlo. "Ale… je po půl jedné což znamená, že už není včera, a což znamená, že se o práci už mluví." Mrkne na mě a pošle mi oslnivý úsměv, takový ten můj.. "No zatím se vůbec neozval, je to asi pět dní, co mi poslal mail a já mu odepisovala. Nevím, na čem teď jsme, vůbec nevím… Chlap mizerná! Ani napsat nedokáže!" rozčílím se trošku. "Tak třeba neměl čas. Má taky rodinu, ne?" "Přítelkyni, pouze přítelkyni. Těhotnou, ale furt je to pouze přítelkyně." Namítnu významně.
Scházíme v tichosti schody, dokonce je i počítám, abych se přinutila myslet na něco jiného, ale zadrhnu se pokaždé, když na schodě vedle mých bot zahlédnu i boty Ondrovy.
"Proč se mnou nemluvíš?" Jdeme pěšky kamsi do tmy, nohy mě nesou z posledních sil, a Ondra má tu odvahu, aby promluvil první. "Já s tebou mluvím." Namítnu. "Co jsem řekl?" "Mluvils o dítěti, ne?" dívám se před sebe a trhá mi srdce, jak jsem na něj hnusná. Co to do mě vjelo? "Ano. Tak promiň, ale já vážně nevím o co jde." Probodává mě pohledem, ale já se neotočím. "Prostě, jak jsem viděl Honzíka, jak si hraje, jak jsem viděl a jakou láskou ho dáváš spát a čteš mu pohádku… Nelituju toho, že jsem se tě zeptal." Stojí si za svým, což mě potěší. "Dobře." "Co dobře?" pronese zmateně a mně je ho líto. Proč mu tohle dělám? "Dobře, že toho nelituješ." Pauza se vleče rychlostí hlemýždě a mé srdce žalem puká. O co mi jde? "Já někdy chci mít děti. Třeba zrovna takovýho šikovnýho Honzíka. Samozřejmě chápu, že třeba ne hned teď, ale… můžeš na to alespoň něco říct? Prosim tě… vždyť se tě to přece taky týká, máš na to snad svůj názor." Zase na mě hledí, jeho oči mě pálí na tváři a nutí mě se otočit. Neotočím se. "No asi jo. Asi mám svůj názor. Víš, já nevím. Prostě dnes nevím. Dokážeš to přijmout? Pochopit? Dneska nemám den, jsem unavená, za pět hodin stávám a vlastně ani nevím, kam ráno půjdu, protože momentálně nemám práci!" zase mě to rozčílí, snažím se rychle uklidnit a Ondra mi nechává prostor, abych domluvila. "Nemyslím si, že jsem ve stavu, zrovna teď, kdy bych si mohla dovolit mít dítě, každopádně neříkám, že ho nechci. Jen…" odmlčím se a do očí se mi nahrnou slzy. Nesmím, za žádnou cenu nesmím myslet na mé dětství… "Přála bych si, aby mé dítě vyrůstalo v úplné rodině. Ne, jako já…" Cítím, že se chce zeptat na mou rodinu, modlím se, aby se nezeptal. Zřejmě si ve světle pouliční lampy všimne, jak se mi na tváři lesknou slzy. Prudce mě zastaví, postaví se přede mně a schová mé tělo ve své teplé bundě. Přitiskne mě k sobě, jak nejvíc to jde, hlavu mám na jeho hrudi. V tom světle pouliční lampy stojíme, jako jeden člověk, a někde mezi mými vzlyky začne sněžit..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama