Prosinec 2013

Kapitola třináctá

28. prosince 2013 v 22:04 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Dopoledne jsem strávila v posteli. Vyspala jsem se, únava pomalu odešla, ale pocit viny se zvětšoval každou minutou. Zrovna třetí hodinu vysedávám v okně s pohledem do čerstvě zasněžené ulice, když zaslechnu tiché zvonění telefonu. Slezu z širokého parapetu, lezu po čtyřech po zemi, nadzvedávám jednotlivé kusy oblečení, co se po zemi volně válí, kabelky, boty i šály. Mobil přesto nemohu najít. Svezu se k zemi a připlácnu bledou tvář na chlupatý koberec. Zašmátrám rukou pod postel a .. vida. Tady je telefon.
Třeba je to Ondra! Zblednu ještě víc a srdce se mi zastaví. Vytáhnu mobil zpod postele, kouknu na displej a zjistím, že je to pouze Petr. "Ahoj." Pronesu možná až moc sklesle. "No čau. Už jsem myslel, že to nevezmeš!" zasměje se. Jako vždy má lepší náladu než já. "Potřebuješ hlídání nebo co?" zeptám se podrážděně, protože se mi nechce dělat chůvu, natož vystrčit nos z domu. "No tak to budeš muset!" zahlaholí Petr a já jeho odpověď jaksi nechápu. "Co budu muset?" zvednu se z koberce a začnu znuděně boty na zemi odkopávat ke stěně. "Vystrčit nos z baráku!" směje se mi. Já to řekla nahlas? Když mlčím, pokračuje: "Hele hlídání fakt nepotřebuju, to se neboj. Mám tu pro tebe véču, tak doufám, že přijdeš?" "Cože? Jakou 'véču'? O co jde?" nechápu zase, co to říká, zamyšleně se zamračím, přestanu kopat do bot a zvednu ze země své včerejší oblečení. Ano, včerejšek. Už jsem u těch vzpomínek zase… Nechala jsem tu nepořádek, až se sama sobě divím. Tohle obvykle nedělám. Zřejmě jsem byla opravdu unavená. "Prostě přijď v sedm do restaurace a uvidíš." Odvětí sladce až se mi z toho tónu udělá zle. "No jó, porád…" nevrle ukončím hovor a jdu poklidit bordel kolem sebe.

Proč jsem mu řekla, že přijdu? Bůhví, co zase vymyslel za nový recept. Ještě mě otráví. No, aspoň bude klid… Snažím se vrátit do reality a zastavit tok nepříznivých myšlenek. Dost, mám toho dost. No, tak ve svých pětadvaceti nemám práci, tak jsem byla na Ondřeje hnusná, tak jsem neměla ideální dětství, jako z amerického filmu… to přece ještě neznamená, že můj život skončil. Chrstnu na sebe ledovou vodu, stejně jako včera na Hanu. Dám se do kupy a v sedm pět stojím před vchodem do restaurace. Hledím nahoru na zlatý název, který již teď zdobí barevná vánoční světýlka a zelené větve jakéhosi jehličnanu. Vánoce. Letmo se usměji a zavzpomínám na ty loňské. Byla jsem u nás na maloměstě s mamkou, koukali jsme naráz na všechny pohádky, co v televizi dávali a obě se tvářily, že nám nic neschází a že nám je skvěle. Zase myslím na svůj domov, na své dětství… stop. Někdo na mě mluví. Vrátím se do reality, pohlédnu na muže v černém obleku, se zlatým motýlkem u krku. "Slečno, budete si přát.." mluví znovu a tentokrát už ho slyším i já. "Vy jste personál?" koukám na něj nechápavě a zatřesu se zimou. "Ano, samozřejmě. Půjdete dovnitř?" jeho milý hlas jako by mě hladil na duši. "Ano.." hlesnu a jdu ke dveřím, muž s motýlkem mi je galantně otevře a já nasaji teplo v recepci. Pult je ozdobený třpytivě zlatými vánočními koulemi a nahoře trůní velká vánoční hvězda. Ach ty Vánoce… "Ahoj Báro!" všimnu si za pultem zrzavé dívčiny, která na mě ihned zamává. "Ty jdeš k nám? Dlouho jsem tě neviděla." Usměje se od ucha k uchu a nahne se ke mně. "No jo. Mám tu prý zarezervovaný stůl…" přistoupím k pultu, když Bára hledá ve velké knize s koženými deskami objednávky. "Jo. Číslo 32." Odpoví s úsměvem.

Čekám, že můj stůl pro jednoho bude někde i okna nebo v rohu, abych nerušila zamilované páry a firemní schůzky, kteří tu obvykle bývají. Vstoupím, očima jezdím ze stolu na stůl a hledám ten můj 32. Jenže on není pro jednoho a už vůbec není v rohu či u okna. Srdce se mi rozbuší, přinutím se udělat krok vpřed, čelit tomu, co mě u stolu 32 uprostřed místnosti čeká.
Procházím mezi stoly a hned zalituji, že jsem dala tak malý důraz na své večerní oblečení do luxusní restaurace. Čekala jsem večeři přímo od bratra, nejlíp rovnou v kuchyni. Když koukám na zamilované párečky kolem, muži v oblecích a ženy v elegantních večerních šatech, připadám si jako blbec. Přeji si být neviditelná a zdá se, že to funguje, jediný kdo zvedne hlavu od stolu, nebo vlastně od novin, je Ondřej. Odsunu si židli a sednu si i v kabátu. "Ahoj." Řekne Ondra, pohlédne mi do očí, složí noviny a podá je nejbližšímu číšníkovi. "Co tu děláš? Myslela jsem, že…" zadrhnu se uprostřed věty a vlastně ani nevím, co jsem si myslela. "Donesl jsem ti růži." Podává mi rudou květinu a já čekám, že bude pokračovat. "Omlouvám se za ten včerejšek..", já mu ale rychle skočím do řeči: "To já bych se měla omlouvat. Promiň.." "Ne, nech mě domluvit. Mrzí mě to a chtěl jsem ti říct, že tě moc, vážně moc miluju." Vstane, sundá mi kabát a odnese ho na věšák v rohu. Pak se vrátí ke mně, zvedne mě ladně ze židle a věnuje mi polibek.
Víno mi stoupá do hlavy, usmívám se a jsem šťastná. Vše je dobré, ba dokonce výborné. Máme za sebou skvělý hlavní chod v podobě nějaké ryby a čekáme na zákusky. Nemůžu odtrhnout oči od Ondry a od jeho úst, které mi stále cosi vypráví a popisují. "Promiňte…" Že by číšník s dezerty? Napadne mě. Čekám, že jídlo položí na stůl, když ale dlouho mlčí, trošku se nahnu dozadu s domněním, že to nemá kam položit. Zase mlčí. Pohlédnu na něj a… on to není číšník a v ruce nesvírá tác s dezerty. "Lukáši!" vykřiknu překvapením, ale hned se zastydím, že tu tak hulákám. Vždyť jsem v restauraci, napomenu se. Mám na něj být vlastně zlá, že mi tak dlouho nenapsal- je to týden-, ale nějak nemám sílu si kazit dobrou náladu, snad mi to nějak vysvětlí. A jo. Všechno nebylo tak výborné dokud se tu neukázal. Úplně jsem zapomněla… "Ahoj Eliško. Moc rád tě vidím." Usmívá se, všimnu si pracovního kufříku v jeho pravé ruce. Byl tu za prací. Ondra překvapeně, a udiveně zároveň, vzhlédne. "Představím vás." Konečně se zvednu a rozpřáhnu k oběma ruce. "Můj přítel Ondřej… Lukáš, co nám pomáhá se seriálem." Spokojeně kývnu a přihlížím tomu, jak si podají ruce. "Mohl bych s tebou na chvíli mluvit?" otočí se teď už jen ke mně Lukáš a šeptá, jako by to bylo něco tajného. "Ano. Ondro, promiň.. bude to jen chvilka." Hodím k němu omluvný pohled a ještě se ohlédnu, když si sedá zpět ke stolu a bere si od kolemjdoucího číšníka noviny.
Lukáš mě zatáhne do kouta, kde nikoho nebudeme rušit, ani nebude rušit nikdo nás. Je tu docela tma. "Jak to žes mi neodepsal?" začnu zhurta. "Jé, promiň. Já úplně zapomněl." Hodí na mě psí pohled a pokračuje: "Každopádně jsem vám zajistil tu Českou televizi. Přečetli si to a co vím, tak se jim to moc líbí. Chtěli by s tebou a s Janou mluvit a rozhodně vás podpořit. Máte se prý zatím obracet na mě a až se to trochu víc rozjede, začnete s nimi spolupracovat pořádně. No… myslím, že je to na dobré cestě. Hele, za těch deset let, nebo kolik, co jsem u televize, jsem toho viděl, nebo teda četl, už dost a tohle zaujalo i mě. Jsem sice jenom kameraman a technik, ale i já si myslim, že to bude fajn." Povzbudivě na mě mrkne. Jeho řeč mě docela ohromila. Za tu dobu co ho znám, ne že by to bylo nějak dlouho, jsem ho nikdy neslyšela mluvit tolik a tak rychle. Usměji se svým myšlenkám,: "Tak to mám radost. S kým z televize si mluvil?" "No s paní režisérkou, promiň já teď nevim, jak se jmenuje, pak s recepcí, ale to tě asi nezajímá.." zasměje se a dořekne: "A hlavně s ředitelem, asi dvěma dramaturgy, nějakým profesionálním scénáristou, či co, a s klukama od nás.." zamyšleně kouká do stropu. "Jo, bezva. Hele tak kdy se máme s tou televizí sejít?" "Domluvil jsem vám schůzku na čtvrtek." Zaloví v kapse u kalhot a vytáhne pomuchlaný papírek. Podá mi ho, stojí na něm telefonní číslo, datum a čas. "Kdyby něco, tak jim zavolej." Doplní ještě a otočí se k odchodu. "Moje číslo taky máš, takže…" ani nemusí doříkávat, "Ahoj, Eliško." Odchází a ještě se za mnou jednou ohlédne.
Chystám se vrátit k Ondrovi, když za dveřmi, u kterých stojím, uslyším hlučné hrubé nadávky nějakého hlubokého hlasu. Podívám se na cedulku, umístěnou v horní polovině dveří: Kuchyně. Nevstupovat! Že by to křičel brácha? Napadne mě, ale tuto možnost okamžitě vyloučím, protože jeho hlas je sice hluboký, ale takhle ne. "My chceme ty svoje peníze! Chybí nám výplata za poslední tři měsíce! No, je to normální?!" slyším za dveřmi zase jiný hlas. Další se přidá: "Ty seš fakt šéf za všechny prachy!!" Šéf? To mluví o Péťovi? Napadne mě vstoupit, dotknu se kliky, ale polekaně uskočím, když se ozve zase ten hluboký hlas: "Petře, ty za to možná nemůžeš, ale my chcem svoje prachy!! Do prdele, copak je to tak těžký pochopit!!!" Dveře, u kterých jsem před chvílí stála se rozrazí a ven vlétne chlap v bílé zástěře, s rozhořčenou rudou tváří. Z očí mu srší blesky, s utěrkou v ruce plácá kolem sebe a odchází pryč. Dveře jsou po něm otevřené a tak pohlédnu dovnitř. Pár kuchtíků sedí vyděšeně na jednom z velkých stolů, jiní jsou v postoji připraveni se rvát, se stejnou rudou tváři jako muž, co zrovna odešel. Až na konci místnosti si všimnu svého bratra s velkou bílou kuchařskou čepicí na hlavě, vařečkou v ruce, zaraženého a naštvaného na své poddané. "Petře!" nemůžu si pomoct, vyklouzne mi to. Jen co si mě všimne, naštvaně se ke mně sune a já se zaleknu a ustoupím o další krok dozadu. "Co se stalo, proboha?!" Vykulenýma očima zírám na Petra, co já vím skvělého kuchaře i velitele, kterého vždy měli všichni rádi. "Nestarej se." Jako by mi chrstnul studenou vodu do obličeje. "Heleď, ať už se stalo cokoliv, já za to nemůžu, tak si na mě nevybíjej zlost." Pohrozím mu naštvaně zpátky. Zavře dveře a pronese o něco klidnějším tónem: "Promiň, ale jen mě naštvali, tak co mám dělat… nepřišla vejplata, tak mi to vyčítaj." "Jak to že nepřišla výplata?" starám se. "Copak já vim?! Nikdo mi nic neřekl! Asi nějakej problém… Já vážně nevím." Je mi smutno za něj, jsem za něj naštvaná na ostatní kuchaře i na šéfa celé téhle restaurace, který jim nic neřekl. Je to můj bratr, musíme držet pospolu: "Nechceš teď jít se mnou a s Ondrou domů? Doprovodíme tě. Hm?" " No tak jo, ale znáš to.. z boje se nemá utíkat." Smutně se usměje a rozváže si zástěru ušpiněnou od mouky a nějaké oranžové omáčky. "Jo, jo. Ty si ten starší a chytřejší brácha." Pošlu mu vzdušnou pusu a sundám mu z vlasů kuchařskou čepici. Pracovní oblečení odloží na nejbližší stůl, dojde si do šatny pro zimní bundu a posadí se s námi ke stolu na dezert. Osladíme si život.

Kapitola dvanáctá

27. prosince 2013 v 23:54 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Ahoj Lukáši. Mám radost, že jsi splnil slib a předal Janiny texty České televizi. Pochopila jsem z tvé zprávy dobře, že měly úspěch? Tak či tak, sejdeme se někdy tento týden (napiš, kdy máš čas) a napíšeme zprávy pro oslovení herců. Pak můžeme co nejdřív začít natáčet. Děkujeme za pomoc, snad to vyjde. S pozdravem
Eliška Součková

Odesláním emailu se dostanu zpět k přijatým zprávám. 157. To bude na dlouho. Otevřu první od nějaké "MissSara" a začnu s údivem číst. Zastavím se hypnotizovaná u třetího řádku a dál číst nedokážu. Pomalu každé třetí slovo je nějaká nadávka na mou osobu. Slétnu očima dolů k podpisu MissSary: Velká fanynka, velkého seriálu, který kvůli Vám končí. DĚKUJEME!
"Cože!? To znamená, že Libor asi celý projekt ukončil… To… jsem nečekala." Vydechnu trochu podrážděná nepříjemným mailem, ale na druhou stranu ráda, že Libor půjde ke dnu. Znám ho dost dobře na to, abych věděla, že se z něho jen tak nevyškrábe. Nemá talent, nemá dostudovanou školu a teď přišel i o svůj tým. Pomsta je tak sladká…
Zjišťuji, že zbytek emailů se bývalého mého seriálu týká taky, jedním kliknutí všechny mažu. To už se mě netýká, otravujte někoho jiného. Radši se ani neodvážím přemýšlet nad tím, kde vzali fanoušci mou mailovou adresu.

Hance a její malé rodince patří panelákový byt 3+1 v Modřanech. Cestou tam koupím pro malého Honzíka nějakou tu dobrotu a pak už hurá do schodů, a že je jich dost. Výtah jako pokaždé nefunkční a byteček je až v šestém patře. Hned po prvním zaťukání mi Honzík s nadšením otevírá dveře. Musím se sehnout k němu a jako správná teta dát pusinku na lehce červenou tvářičku. "Ahoj!" sypu ze sebe ode dveří a marně se tak snažím překřičet hlučný mixér. "Proboha. Ty nerozumíš tomu, že dnes jsem chůva já? Říkala jsem ti, že se postarám o vše… a co to znamená?" doběhnu do kuchyně, odmlčím se a dívám se na ni jako na pětileté dítě, co provedlo něco špatného a zakázaného. A ona se tváří jako to pětileté dítě. Když neodpoví, velitelským tónem pokračuji: "Nevařit, neuklízet, nechovat se jako matka ále.." zvednu významně prst do vzduchu: "Připravovat se na vysněnou večeři s manželem." Mrknu a rozesměji se. Hanka rychle vypíná mixér, snaží se zahladit stopy 'chování jako matka' a moc dobře jí dochází, že porušila mou zásadu. Ještě chvíli si vychutnávám její prohřešek a pak se zeptám na aktuální stav: "Jak to, že ještě nejsi oblečená? Odcházíte za deset minut!" začnu ji popohánět. "Ahoj Jirko." Uvidím přicházet do kuchyně jejího manžela v pruhované košili, blíží se mu ke třiceti pěti, ale stále si udržuje vzhled školou povinného. To mě nikdy nepřestane dostávat. "Hani dělej!" křiknu na ni do koupelny a s povzdechem koukám, jak na sebe cosi matlá. "Jo, jo. Vždyť já už du." Matlá dál až se na to nemohu koukat. "Ukaž, prosím tě." Chrstnu jí na obličej studenou vodu z umyvadla a začneme společně od začátku.
Za dalších pár minut už je Hana, navlečená v elegantních večerních šatech i kabátu, ve dveřích, Jirka stojí vedle ní a pomocí lžíce si snaží nazout obrovské černé botky. "Miláčku.." přijde mi, že má Hanka až na krajíčku. "Vrátíme se brzo… zlato… Bude se mi stýskat… Buď tu hodný, ano? Teta mi všechno poví." Objímá malého Honzíka a ne a ne ho pustit. "Ale maminko, už jděte a ne že se vrátíte před půlnocí." Pohrozím jim prstem. "My to tady zvládneme, viď Honzíku?" "Jo!" řekne sladce tříletý chlapeček a vlepí mamince mlaskavou pusu. "V pohodě, vážně. Přijde za námi Ondra, tak si něco zahrajem." Uklidňuji je. "Pa, Honzí." Dořeknou ještě oba rodiče, mávají jako by se viděli naposledy a pak už scházejí točivé schody.
Po večeři, pohádce v televizi, dvou jablečných džusech, jedné čokoládě, a stovek her na babu, přichází Ondřej. Musím uznat, že mě to zmohlo, tedy zvlášť ty 'baby' , sesunu se unaveně na gauč a s překvapením zjistím, že už bude pomalu osm. Nechám kluky zahrát jednu hru s malými vláčky a potom už se jdeme koupat. Ondru nechám u televize, Honzíka šoupnu do vany. V chlupatém teploučkém župánku si vyčistí zoubky, pak navlékneme pyžamo, v pokojíčku v postýlce přečteme pohádku O třech prasátkách, jeho oblíbenou, a šup spát. Natřesu Honzíkovi polštář, přitáhnu peřinu až k bradě, zatáhnu záclony a zhasnu lampičku v podobě měsíce. Pokoj pohltí tma a já zavřu s vrznutím dveře.
"Tys měl odpolední?" dosednu na pohovku vedle Ondry. "Jo, pak jsem se ještě stavil doma pro něco k jídlu. Dáš si?" podá mi misku s čínou a obejme paží moje ramena. "Ne, dík. Večeřeli jsme s Honzíkem bramborovou kaši." Dám nohu přes nohu a je mi nějak úzko, jako bych najednou měla k Ondrovi strašně daleko, přestože sedím na milimetr vedle něj. "Copak? Je ti fajn?" Zřejmě ti čte myšlenky, napoví hlásek v mé hlavě, těžko říct, kde se tam vzal. "Asi jo." Vydechnu a položím hlavu na Ondrovo rameno. "Honzík je úžasnej. Jak si hraje s vláčky, všechno ví, všechno zná… Kolik mu je?" září nadšením Ondřej vedle mě při vzpomínce na malého chlapce. "Tři." Odvodím stručně, což Ondru jen usvědčí v tom, že mi něco je. Ale já jsem jen unavená, určitě, co jiného.
Po dlouhé odmlce vyhrkne, jen tak, bez jakékoli přípravy: "Co kdybychom si udělali dítě?" Jeho myšlenka mě strašně moc zaskočí, "Neblázni.." hlesnu, ale na víc se už nezmůžu. Aha, možná to byla ta maličkost, co ve mně byla. Ta drobnost, která mi rozladila dobrou náladu.
Po dlouhém, hodně dlouhém zírání na televizi bez jakéhokoliv slova, zarachotí v zámku klíč. Zvedám se a s Hankou se sejdu na chodbě. "Tak co?" ptá se hned, co jiného. "Všechno v pořádku, starostlivá matinko. Jsme napapaný, vykoupaný a spíme." Pokusím se o vtip, ale jediný, kdo se usměje, je Jirka. Alespoň někdo má dobrou náladu, pomyslím si. "My už půjdeme, ano? Ondro! Pojď." Hlesnu. Nemůžu na to přestat myslet. "Moment.. co ten náš projekt?" ohlédne se ke mně Hanka. "Dneska se o práci nemluví, pamatuješ?" pokusím se o úsměv, ne že by mi to nějak šlo. "Ale… je po půl jedné což znamená, že už není včera, a což znamená, že se o práci už mluví." Mrkne na mě a pošle mi oslnivý úsměv, takový ten můj.. "No zatím se vůbec neozval, je to asi pět dní, co mi poslal mail a já mu odepisovala. Nevím, na čem teď jsme, vůbec nevím… Chlap mizerná! Ani napsat nedokáže!" rozčílím se trošku. "Tak třeba neměl čas. Má taky rodinu, ne?" "Přítelkyni, pouze přítelkyni. Těhotnou, ale furt je to pouze přítelkyně." Namítnu významně.
Scházíme v tichosti schody, dokonce je i počítám, abych se přinutila myslet na něco jiného, ale zadrhnu se pokaždé, když na schodě vedle mých bot zahlédnu i boty Ondrovy.
"Proč se mnou nemluvíš?" Jdeme pěšky kamsi do tmy, nohy mě nesou z posledních sil, a Ondra má tu odvahu, aby promluvil první. "Já s tebou mluvím." Namítnu. "Co jsem řekl?" "Mluvils o dítěti, ne?" dívám se před sebe a trhá mi srdce, jak jsem na něj hnusná. Co to do mě vjelo? "Ano. Tak promiň, ale já vážně nevím o co jde." Probodává mě pohledem, ale já se neotočím. "Prostě, jak jsem viděl Honzíka, jak si hraje, jak jsem viděl a jakou láskou ho dáváš spát a čteš mu pohádku… Nelituju toho, že jsem se tě zeptal." Stojí si za svým, což mě potěší. "Dobře." "Co dobře?" pronese zmateně a mně je ho líto. Proč mu tohle dělám? "Dobře, že toho nelituješ." Pauza se vleče rychlostí hlemýždě a mé srdce žalem puká. O co mi jde? "Já někdy chci mít děti. Třeba zrovna takovýho šikovnýho Honzíka. Samozřejmě chápu, že třeba ne hned teď, ale… můžeš na to alespoň něco říct? Prosim tě… vždyť se tě to přece taky týká, máš na to snad svůj názor." Zase na mě hledí, jeho oči mě pálí na tváři a nutí mě se otočit. Neotočím se. "No asi jo. Asi mám svůj názor. Víš, já nevím. Prostě dnes nevím. Dokážeš to přijmout? Pochopit? Dneska nemám den, jsem unavená, za pět hodin stávám a vlastně ani nevím, kam ráno půjdu, protože momentálně nemám práci!" zase mě to rozčílí, snažím se rychle uklidnit a Ondra mi nechává prostor, abych domluvila. "Nemyslím si, že jsem ve stavu, zrovna teď, kdy bych si mohla dovolit mít dítě, každopádně neříkám, že ho nechci. Jen…" odmlčím se a do očí se mi nahrnou slzy. Nesmím, za žádnou cenu nesmím myslet na mé dětství… "Přála bych si, aby mé dítě vyrůstalo v úplné rodině. Ne, jako já…" Cítím, že se chce zeptat na mou rodinu, modlím se, aby se nezeptal. Zřejmě si ve světle pouliční lampy všimne, jak se mi na tváři lesknou slzy. Prudce mě zastaví, postaví se přede mně a schová mé tělo ve své teplé bundě. Přitiskne mě k sobě, jak nejvíc to jde, hlavu mám na jeho hrudi. V tom světle pouliční lampy stojíme, jako jeden člověk, a někde mezi mými vzlyky začne sněžit..

Kapitola jedenáctá

14. prosince 2013 v 22:54 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

Očima Veroniky

"A mohla bych teda přijít?" ptám se Elišky a v představách už se vidím v divadle Karlín, ve svých nových společenských šatech, plná šancí na nový začátek…
"Ale jo. Přijď, já nějak seženu lístek." Zahuhlá Eliška zpětně do telefonu, ale moc nadšeně nezní. "Mohly by přijít i holky?" vyhrknu na poslední chvíli než ukončí Eliška hovor. "Veru, já fakt nevím jestli seženu jeden lístek, natož tři…" odvětí otráveně. "Prosíím, zkus to." Žadoním. Dnes večer nechci být sama, zavřená doma, a když už, tak si to chci užít. "Tak jo. V sedm tady."

V těch těsných šatech se skoro nemůžu pohnout. I tak se nějakým zázračným způsobem dostanu k divadlu, u hlavního vchodu stojí v davu Jana s Hančou a nadšeně na mě mávají. Jako vždy jdu poslední i přes to, že tohle všechno byl můj nápad. "Ahoj!" křiknu k nim a v úzkých šatech se prodírám desítkami lidi k nim. "Ahoj." Pozdraví mě obě. "Tohle jsi dobře zařídila. Už se moc těším." Obejme mě na pozdrav Hanka a pak uslyším Janu: "Na co vlastně jdem?" "Ehm,… já ani nevím. Pojďte dovnitř, tam nám to řeknou." Z trapného pocitu se červenám a pak se začnu smát, abych to zakryla. "Ale to už bude trošku pozdě, ne?" namítne Jana, ale směje se taky.
Vstupujeme do divadla. Už je to měsíc, co jsem tu byla naposledy. Tenkrát na velké premiéře, poprvé se k nám přidal i Eliščin Ondra… Před dvěma dny jsem byla přijata na dokončení studia Práv. Eliščin a Jany projekt se rozjíždí ve velkém. Sehnaly sponzora jménem Lukáš a vypadá to, že si je pod svá křídla vezme Česká televize. Přeji jim to, moc.
"Tady!" zakřičí někdo na konci místnosti, tam v rohu, na opačné straně od záchodů. "Eliška." Řeknu si napůl pro sebe, napůl holkám, chytnu obě za paže a táhnu je davem k cíli. Eliška se s námi přivítá, pak se kolem ní mihne pár diváků, co si myslí, že programy rozdává ona. Když zvoní podruhé odebíráme se na svá místa, která nám Ela zajistila.
O přestávce se setkáváme s Eliškou znovu, před šatnami účinkujících. Hlídači nás tam nechtěli pustit, ale nakonec se nám je nějak podařilo přesvědčit. "Můžem se mrknout do šatny?" spustím hned, co Ela z oné místnosti vyjde. "Cože? Ne, rozhodně ne. Tanečníci tam mají zaslouženou přestávku." Zamrká na mě překvapeně, jako bych se zbláznila. "Aha, no tak nic. Ale chápej, že zkusit jsem to musela." Usměji se, abych úsměv přenesla i na její, poněkud ztuhlou, tvář. Z šatny vyjde dalších pár lidí, mířících na druhý konec chodby, kde jsou otevřené dveře. Zřejmě další šatna, napadne mě. Jen jeden člověk se u Elišky zastaví. "El, prosím tě nevíš, kde je Monika?" ptá se s úsměvem vysoký tmavovlasý muž. "Ještě jsem jí neviděla, Vašku. Můžu ti představit svoje kamarádky?" ukáže směrem k nám. "No jasně, od čeho jiného jsou přestávky." Mrkne pravým okem k ní. Jako první se Eliška obrátí k Janče a pak postupuje až ke mně: "Jana Sýkorová, Hana Vítková a Veronika Braunová. Holky tohle je Vašek Vinter." Vašek podá ruku Janě, Hance. Pak jako by se čas na chviličku zastavil. Václav se sladce usměje, jeho skoro až tyrkysové oči se zalesknou, husté obočí se trochu stáhne k sobě, jako by nad něčím složitým přemýšlel, natáhne ruku a dotkne se mé dlaně. Na jeden jediný okamžik. Tep mi bubnuje, jako by chtěl něco říct, něco dodat, ale je ticho. Jeden dlouhý pohled na tyrkysové oči a je konec. Čas se vrátí do svého tempa.
Vašek je tanečník, hlavní choreograf. V muzikálu, na který se právě díváme, vystupuje často, především s hlavní hvězdou Kateřinou Brožovou. Sedím přibližně uprostřed a druhou polovinu představení si najednou užívám mnohem víc. Jako by mi cosi dodávalo energii, kterou už jsem dlouho nepocítila. Hvězdou dnešního večera je pro mě rozhodně tanečník Vašek.

Již podle Elišky

Muzikál má derniéru a já jsem odhodlaná dostat na závěrečný večírek i holky. Hanka ale ihned odmítá. "Já musím domů, promiň. Jirkovi už se moc nelíbí, že furt nejsem doma, že musí Honzíka hlídat sám. Když nejsem v nemocnici, jsem někde s váma, je to fajn, ale teď už vážně musím. Pochopíte až budete mít taky děti." Díváme se, jak opouští divadlo a já přemýšlím o poslední větě, co řekla. Ano, Hanka má rodinu, a v ní své povinnosti. Neměly bychom si ji tak přivlastňovat. Když nad tím tak přemýšlím, dochází mi, že poslední týdny byla s námi pořád. Jirka měl tudíž doma asi hodně práce… Budu se muset u nich stavit a nějak to odčinit. Vzít Honzíka na procházku nikomu neuškodí, tak aspoň budou mít manželé od pětiletého synka klid a čas na sebe.
S Janou a Verčou se usadíme u baru, chvíli na to je ale opouštím. Volají mě kolegové, abych se s nimi šla vyfotit. Má oblíbená kostymérka Cherry mě obejmě kolem ramen, a nasadí okouzlující úsměv lemovaný tmavě růžovou rtěnkou. Sýr! A fotka je za námi. Dám se se Cherry do rozhovoru a za jejími zády postřehnu Veroniku. Sedí u baru a zírá na Vaška, sedícího na gauči dva metry od ní. Vedle něj je tanečnice Monika. Jeho manželka.

Kapitola desátá

9. prosince 2013 v 17:05 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

Ten týden ve čtvrtek sedíme ve velké kavárně v centru města, kam jsem holky pozvala. "Mám nápad." Ohlásím, jen co přijde poslední z nás. "Jé, zase. Co je to tentokrát?" směje se Jana při pohledu na můj zasněný a štěstím rozzářený výraz. "S Hankou nás něco napadlo." Podívám se na Hanču, na podporu. "Jo, jo. To si poslechni, Jani, to tě bude zajímat." Usmívá se na všechny Hanička. Podporu jsem dostala, tak pokračuji: "Uděláme si vlastní seriál!" vykřiknu a nadšeně vyskočím na nohy.
"CO? - jo aha, vtipný." Usměje se, myslí si, že si dělám srandu. "Ale já to myslím, my to myslíme, vážně." Zpozorním a obejmu Hančiny ramena, aby bylo jasné, že je to akce nás obou. "Víš, za týden máš narozeniny, tak pro tebe máme dárek." Mrknu na ni a ona s kamenným výrazem dodá: "A to jako tenhle?" "Jo, ale je na tom ještě něco mnohem lepšího." Odpoví jí na otázku Hana a potutelně se usmívá. "Ano." Zarazím se a počkám až mě budou všichni čtyři poslouchat: "Natočíme ty příběhy, cos napsala." Řeknu, tentokrát už smrtelně vážným tónem.
Jana zřejmě pochopila, že si neděláme srandu: "Ne! To ne! To nemyslíte vážně!? V žádným případě. - Vždyť jsou to blbosti." "To určitě." Doplníme se s Hankou současně. "Tohle nesmí nikdy nikdo číst, natož se na to koukat… to je blbost! Vážně… já vím, že jste to myslely dobře, ale … to ne." Nervózně se zasměje a sklopí oči, nemá co dodat. "A proč to alespoň nezkusit? Sama dobře víš, že tě nepřemluvíme k tomu, abys to vydala jako knížku. A navíc tohle je teprve začátek. Když s náma do toho půjdeš, když, začnu shánět nějakého sponzora, televizi… prostě první krok je na tobě Jani." Vysypu ze sebe, co mám na srdci.
"A šly bysme do toho fakt všichny my čtyři? Já jako nevím… třeba by se to lidem ani nelíbilo." Namítne. "To posoudí až televize, nebo teda sponzor." V tu chvíli se do rozhovoru poprvé zapojí Veronika: "Ehm, já - já bych s váma do toho nešla. Tohle není můj život. Jo, baví mě to, ale dělat to celý život? To ne. Přemýšlela jsem o tom, že bych se vrátila na Práva, když jsem tenkrát musela odejít kvůli Patrikovi, tomu idiotovi…" při té představě se zhluboka nadechne, aby se uklidnila. "Prostě bych to chtěla znovu zkusit. Ale vás budu samozřejmě plně podporovat." Dodá. "Co se tenkrát vůbec stalo?" zeptá se nesměle Hanka. Verča se znovu nadechne, je rozhodnutá jí to říct. Ví, že dnes už o tom zvládne mluvit, o tom, jak si zkazila svůj život. "Byla jsem ve druháku. Vždycky jsem byla vzorná studentka, všechno jsem uměla, všechno věděla, pak jsem poznala Patrika. Zdál se jako hodnej kluk, to jo, ale ve skutečnosti to byl strašném idiot. Chodila jsem s ním asi tři měsíce, když jsem zjistila, že bere drogy a chlastá - …" polkne a já toužím ji obejmout, říct jí, že to zas bude všechno dobrý, ale vím, že kdybych to udělala, ona už by nepokračovala dál. Musí to ze sebe dostat.
"Měla jsem se s ním bez diskusí rozejít, ale já se rozhodla špatně.. Chtěla jsem ho z toho dostat, jenže kvůli studiím na to nebyl čas. Tak jsem ze dne na den opustila fakultu. Patrik se toho ale zbavit nechtěl, jel v tom dál, i přes moje snažení. Už jsem neměla sílu se s ním hádat, chtěla jsem se s ním rozejít, ale on byl rychlejší. Takže ne jenom, že jsem kvůli němu odešla ze školy, ještě mi vzali byt v Praze 3, protože si bytnej myslel, že v tom jedu s ním, a Patrik ze mě udělal naprostého blbce. A nejlepší na tom je, že si za to všechno můžu sama." Ukončí s úšklebkem ve tváři.

Verče přijela návštěva, a tak hned po své řeči odchází domů. Chvíli po ní se chystá k odchodu i Hana, kterou čekají v nemocnici. Dojde mi, že jsme nedořešily ty Janiny příběhy, ale Hanka to nechá na nás, že si prý poradíme.
"Tak, jak to vidíš?" zeptám se na to Jany, když odcházíme z kavárny. "No, nemám práci. Takže bych to asi měla zkusit." Odmlčí se. "A víš co? Já do toho jdu. Vždyť vlastně nemám co ztratit, aspoň se moje dlouholetá práce dostane trošku do světa." Vychrlí a já vykřiknu radostí. "Jo! Já věděla, že nezklameš!" "Už mám i typ na šéfa toho našeho projektu.." dodám opatrně, protože tohle jsem zatím tajila. "Bezva. Tak ho nezapomeň kontaktovat. Předpokládám, že režírovat bys to mohla ty, ne? Scénář si splácáme spolu, dramaturgie bude asi taky trošku na tobě… no myslím, že největší šéfová budeš ty, má drahá." Zamyslí se naoko. Vydechnu úlevou. Tuhle reakci bych od Jany nečekala.

Kapitola devátá

8. prosince 2013 v 22:06 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

"No?" nadechne se Hanka a v jejím výrazu je napětí. "Napadlo mě, že bysme odešli všechny." Holky se zhluboka nadechnou, chtějí něco říct, ale já jim radši rychle skočím do řeči: "Samozřejmě vás nechci nutit! To ne. Je to jen návrh." "Vždyť na nás závisí celej seriál." Namítne Jana se zděšením v očích. "Já vím, vím to… ale co mám dělat? Mám padáka." "A co si ještě promluvit s Liborem?" navrhne Veronika opatrně. "To v žádným případě. Já se mu vnucovat nebudu." Zavrhnu rychle než stačí ještě někdo něco říct. "Ale… kdybychom daly výpověď všechny, chápete, byla by přece šance, že tě vezmou zpátky. Kdyby přišli o nás všechny…" uvažuje Hana nahlas. "Kde bereš tu jistotu, že nás všechny nevyrazí doopravdy?" ptá se jí Jana, vím, že se bojí, že přijde o práci. Tak jako my všechny.
"Tak to nechte být. Prostě pojedete dál beze mě." Ukončím pro mě nepříjemný rozhovor a zavolám Martinu, abych mohla zaplatit. "Ne. S tím nesouhlasím. Tým má držet při sobě." Ozve se rázně Hanka. "Hani… to je dobrý, fakt." Klidním ji. "Já dám výpověď taky." Odpálkuje mě. "Hani.." zkusím něco namítnout, ale okřikne mě: "Mlč! Verčo, Jani, jdete do toho s náma?" podívá se na ně hlubokým pohledem, co říká: řekněte ano. "Já nechci nic riskovat. Nevím…" odvětí Jana a mě přijde jako by se měla každou chvíli rozbrečet. Tohle její chování znám - neví si rady.
"Jo, asi jo.." zadrhne se Verče hlas, čekáme až bude pokračovat: "Měla bych."
Den poté si sjednáme schůzku s Liborem. "Tak pojďte dál, holky." Ozve se z pootevřených dveří po mém zaťukání. "Ehm, co tady d.." zarazí se Libor, když mě uvidí vcházet do místnosti, ale jen co si všimne ostatních, rychle se umlčí. "Chceme s tebou mluvit." Začne Veronika. "Pokud jde o padáka tady vaší kolegyně, tak ten samozřejmě pořád platí a platit bude." Zbystří. "To jsme si mohly myslet." Zasyčí potichu Jana a počká až se Hanča ujme slova: "Ne, ohledně toho jsme opravdu nepřišly. I když, vlastně se to toho týká." Odmlčí se a sleduje Liborův výraz. Kamenný. Pokračuje: "Víš Libore, shodly jsme se na tom, že už zde nemůžeme pracovat. Ani jedna." "Cože??" postaví se za stole a dělá, že nerozumí. "No nedělej, že nevíš!" vykřikne Veronika, která už nemůže snést jeho arogantnost. "Ten tvůj přístup." Oplatí mu arogantně. "Však ty už víš, o čem se mluví." Doplní Hana a naštvaně se zašklebí.
"Takže my odcházíme. Nezkoušej nás přemlouvat, to nemá cenu. Je to jednoduché. Domeček z karet - vyhodíš jednu, ostatní spadnou taky. Předpokládám, že rozlučkový večírek mít taky nebudeme, tak si jen vezmeme věci a hned vypadnem. Tak, jak si zřejmě chtěl. Jen Lenky, herců a ostatních pracujících je mi líto. Zřejmě tohle všechno.." rozpřáhnu ruce a otočím se dokola, : "je ztraceno. Škoda , ne?" "Vy přece nemůžete jen tak odejít.." namítá stále. "Ale jo, můžeme. Prosím tě, nedělej, že si hned někoho podřadného na naše místo nenajdeš." Ušklíbnu se. "A my ti zatím vyrobíme konkurenci." Dodá vítězoslavně Jana a otočíme se všechny k odchodu. Ale já si neodpustím: "Vůbec se mi po tobě nebude stýskat." Pošlu mu vzdušný polibek a hrdě odkráčím ven a holkami. Rozloučíme se s kalogy a jdeme vstříc nové šanci.

Kapitola osmá

8. prosince 2013 v 0:34 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

"Chtěl bych s tebou mluvit." Ozve se z pracovního telefonu na stole. "Jasně." Zkrátím svou odpověď, zvednu se a odejdu z kanceláře. "Co potřebuješ, Libore?" ptám se při otvírání dveří do pracovny svého šéfa. "Posaď se." Ukáže na židli před stolem. "Ohledně té další řady.." odmlčí se a pokračuje: "Chci to mít do Vánoc napsaný, jo? Aby bylo všechno připraveno, po svátcích se začne točit." Oznámí svým hlubokým vůdčím hlasem. "Hm, dobře, no. A holky to ví? A Lenka?" "Tak holkám to snad řekneš už sama, ne? Lenka, jako producentka, samozřejmě všechno ví." Odpoví podrážděně. "A než odejdeš.." chytne mě za ramena a otočí k sobě. "Co to děláš?" dívám se do jeho lesknoucích se očí. "Co asi.." sevře mě ke svému mohutnému tělu, jeho velká dlaň se dotkne mé tváře. Vší silou se snaží mě políbit. "Libore!" snažím se mu vykroutit, ale on mě sevře ještě víc. Nemůžu dýchat. "No tak, přece bys nechtěla přijít o práci…" nepovoluje. "Cože!?" vykřiknu a zvýším hlas: "O čem to mluvíš?! Jak přijít o práci? Kvůli tomu, že s tebou nechci SPÁT?!!! No to si děláš srandu!" kopnu ho do holeně a vrhnu se ke dveřím. "Součková! Máš padáka!!" rozčílí se, z očí mu šlehají blesky, v obličeji je celý rudý a obě ruce má napřáhnuté dopředu jako by mě chtěl popadnout a opět dusit v náruči. "Tak ať! S debilem jako ty, pracovat nechci!!" hrdě odkráčím a bouchnu dveřmi. Upírají se na mě zraky sekretářek z vedlejších místností. Cítím, jak rudnu. Co to Libor proboha dělal?!
"Potřebuju s váma mluvit." Volám holkám a domluvíme se na srazu v Panerii u Václaváku.

"Jako vždy?" ptá se mě obsluha hned, co otevřu dveře. "Ano, Martinko, jako vždy." Odpovím místo klasické objednávky a pokusím se jí věnovat úsměv. "Čau. O co jde? Že tak narychlo?" zavolá na mě Hanka od stolu. Panerie je prázdná, to se často nestává. Mrknu na hodiny - deset dopoledne. Jdu se posadit naproti ní a pozdravím se i s Veronikou a Janou.
"Jak jsi na tom?" zeptám se v úvodu Verči. "V rámci možností.. ale už začínám chápat, že to byl idiot. Ani mi nezavolal." "No, to ani nečekej." Mrknu na ni a zhluboka se nadechnu. Musím jim to všechno říct, prostě musím. Martina mi donese muffin a horkou čokoládu. Nervózně míchám, možná až příliš rychle, tmavě hnědý nápoj a když zvednu oči, zjistím, že už holky tuší, že se něco stalo. "Libor..- se mě pokusil svést." Řeknu a čekám na jejich reakci. Jediný kdo ale promluví je jen Hanka. "Takže se mu to taky povedlo?" "Ne!" zděsím se, jen při té představě. Pohlédnu na Janu. Hledí na špičky svých bot, ve tváří jemně načervenalá. Kouknu na Verču. Dívá se nepřítomně ven, a snaží se být zřejmě neviditelná, oči jí těkají ze strany na stranu. Tady něco nehraje.
"Jani? Verčo? Chcete k tomu něco říct?" zeptám se, zmatená z jejich mlčení. "Nevím, co bych ti na to řekla. Alespoň že ses mu ubránila.." promluví Jana rozpačitě, ale stále kouká do země. "Verčo?" "Co, co já?" ulekaně na mě pohlédne. "O co de?" ptám se jich už trošku naštvaně, že nemluví narovinu. "Já se neubránila.." prohlásí Jana a Verča dodá: "No, tak nějak."
"Hani?" "No co. Na mě to nezkoušel. A kdyby, dostal by pěstí." Její hlas je rozhodný, jasný a rozhodnutý bojovat. "Dal mi padáka." Oznámím jim po chvíli. "Cože?" vykulí oči všechny tři zároveň.
Půl hodinu sedíme a přemýšlíme nad tím, co bude dál, takhle to přece nejde. Pak prolomím nekonečné ticho: "Mám plán."

Kapitola sedmá

6. prosince 2013 v 21:24 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

Byl pátek a já se hnala do divadla. Městská dnes měla nějaké zpoždění, už pět minut jsem měla být v práci. Podpatky na kozačkách klapaly o křivý dírami posázený chodník, velké prsteny na ukazováčku, prostředníčku a prsteníku levé ruky narážely s boucháním o sebe. Pravou rukou jsem si na hlavě udržovala tyrkysový kulich, protože mi přímo do obličeje proudil mohutný vítr. Zrovna jsem se ze všech sil snažila udržet na rozviklaném chodníku, když mi na rameni začala zvonit malá kabelka. Leknutím jsem poskočila, až mě málem vichr srazil k zemi. "Sakriš!" zaklela jsem a nahmatala rukou s prsteny mobil pohozený volně v tašce. Bez pohledu na jméno uprostřed displeje jsem přijala hovor. "Kdo to je?" zeptala jsem se po chvíli ticha na druhé straně. Ozvaly se vzlyky. "Haló?" pokračovala jsem.
"Co se stalo? - Cože?! - Kde si? - Panebože! - Moment. Já přijdu… - Ne! Sakra, proč bych to neměla myslet vážně?!! Říkám, že přijdu! - Vždyť jsi dospělá! - Už se přes to konečně přenes!" Spěšně jsem zavolala do kanceláře divadla a po omluvě vyrazila pět stanic metrem na sever.

Bouchla jsem na dřevěné dveře a srdce mi divoce bouchalo taky. Dveře se pomalu otevřely, Verča se mi vrhla do náruče a já se pořád dokola ptala: "Co se stalo?" Odtáhla jsem jí od dveří na pohovku v rohu malého pokoje.
"Verunko, můžeš mi pěkně po pořádku říct, co se stalo?" ptám se a koukám na ní trochu udiveným výrazem. "Já… on… - debil - idiot - promiň - líto - .. jsem pitomá…" koktá mezi vzlyky, černé její slzy dopadají na červenou sedačku, kde se rozprsknou a zanechají po sobě vlhkou černou šmouhu. Na chvíli jí opustím, dojdu do kuchyňského koutu pro zásobu papírových kapesníků, velkou pikslu máslových sušenek, horkou kávu z pytlíku pro ni a pro hodně silný černý čaj pro sebe. "Je to v pr.. víš kde." Začne mluvit ještě než dojdu zpět k ní. "Byli jsme v té velké restauraci - víš, jak jsem ti říkala - mluvili jsme o všem možném, pak došla řeč k svatbě, ne JÁ mluvila o svatbě, a pak už ani nevím, celý se to podělalo." "Verčo! Sakra, ty se prostě nepoučíš! Proč mluvíš na páté - nebo kolikáté - schůzce o svatbě!? To je přece jasný, že to chlapi odradí!" "Eli, ale on … on vypadal tak mile, správně, určitě to byl ten pravý…" "Jo? A to víš jako jak?! Prosím tě přestaň… hlavně nevyváděj. Byl to jenom chlap. Šup, říkej si: byl to jenom chlap." Snažím se uklidnit sama sebe, ale když jde o nejlepší kamarádku a její štěstí, připadám si někdy až nepříčetná. Veronika začne zase natahovat, natáhnu se na stůl pro krabičku kapesníků a položím jí Verče do klína. "My jsme pak šli hned ven, před tu restauraci, on … on mě odstrčil …" vyndá z krychličky kapesník a já čekám až se vysmrká, aby mohla pokračovat. "Uhodil mě." Dořekne. Zůstanu na ni koukat : "Cože udělal?" "Dal mi pěstí!" vykřikne Veronika. "Ne-e." nevěřím jí, i když vím, že bych jí, své kamarádce, věřit měla. Co se týká kluků, je to s Verčou čím dál horší. Najde si vždy nějakého machýrka z tělocvičny a pak, až to dopadne špatně, mi vylévá své srdce.
"Věř mi.. Copak mi nevěříš?" ve tváři se jí mihne šok. "Ale věřím, jasně že ti věřím." Odseknu drze a podívám se zahanbeně dolů. Ona se rozbrečí: "Já vážně nechápu, jak mohl!" Kouknu na ni: " Byl to debil." Ohodnotím situaci a otřu jí slzu.
Je krátce po desáté, i tak se ale rozhodnu vytáhnout Veroniku do baru na rohu ulice. Musí se dostat trochu mezi lidi, musí se co nejdříve zase dostat do svých zajetých kolejí. Musí začít žít.
"Ne, vem si tohle." Ukážu na top na ramínka s větším výstřihem. "To ne. To se nehodí.." zamlouvá to. "Ale jo. Buď ráda, že na to máš postavu, ty trdlo." Mrknu na ni a lehce se pousměji. "Fajn!" souká se do trička a začíná se pomalu (ale jistě) zase smát.
Za necelou hodinu vyrážíme. Venku fouká ještě víc, tak jsme rády, když se dostaneme do přetopeného baru. Obsluha z nás hned sundává kabáty, uvádí nás ke třetímu stolku ode dveří a my se trochu udýchaně posadíme. "Co si dáte?" zeptá se po minutě dívka s narůžovělými vlasy, servírskou zástěrkou a milým úsměvem. Objednávám alkohol, hodně alkoholu…
"Ale no tak, holky, aspoň jedno karaoke.. jednu písničku!" řvou na nás nějací kluci přes celou místnost. "Noo - tak poď! Ne- nebuď trrr- apná..!" vydá ze sebe podnapilá Veronika. Zvedá se, lehce sebou couvne dozadu a pak už se šouravým sekavým krokem vydá za nimi. "Verčo.." snažím se ji slovy zastavit, a když poznám, že to tak nepůjde, jdu jistým krokem za ní. "Čau kočičky. Ehm, já sem Milan a tohle je Kryštof." Ukáže nazrzlý vysoký kluk vedle sebe, kde stojí stejně vysoký mládenec se zářivým úsměvem, do kterého mu padají delší tmavé zubatě ostříhané vlasy. "A-ho-j." ozve se Verča a nakloní se k němu trochu víc než je nutno. Pak se zakloní zpátky, tak to zopakuje ještě jednou a … na potřetí padá. Přímo do náruče kluka jménem Milan. "Sakra, Verčo!" křiknu na ni výhružně, pokusím se jí vyprostit z jeho sevření, a odtáhnout. "Ale nech jí. Já se o ní postarám." Směje se vítězně Milan a sevře jí ve své náruči. "Nech ji na pokoj.." "Tak co budem dělat my?" přeruší mě v řeči Kryštof. "My? My rozhodně spolu NIC dělat NEbudem." Ušklíbnu se a pokusím se znovu dostat Veroniku v lehkém bezvědomí na svou stranu. "Buď hodná…" chytne mě za boky Kryštof, otočí mě k sobě a jeho velké smějící se rty se vrhnou na mé. Kousnu ho, a jak. " Au!! Si blbá nebo co?" "Nech mě bejt! Varuju tě! Nech mě na pokoji!" vyhrožuji směrem k němu ukazovákem a tvářím se, jako by byl vrah. Když se otočím, zjistím, že jsou Veronika s Milanem SPOLU na zemi, Verča bez trička a s Milanovo jazykem až někde v krku. "Veroniko, odcházíme!!" metám blesky okolo a zahlédnu půl metru od nás její lesklý top. "TO, že tě opustil nějakej idiot ještě neznamená, že se budeš vrhat na cizího kreténa, kterýmu jde jen o jedno!" táhnu jí k východu, vystrčím jí do mrazu, až se z toho trochu probere.
Cestou na ni navléknu triko i kabát, odtáhnu ji domů a uložím do postele. Uvařím si kafe, je mi dokonce i jedno, že je to to levné z pytlíku. Potřebuji něco na uklidnění. Dlouho pak sedím na červeném gauči posetém černými skvrnami a přemýšlím o všem tom, co se stalo. To Verča nikdy nenajde tu svou druhou polovičku?