Kapitola třetí

24. listopadu 2013 v 1:28 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

V sobotu ráno jsem se probudila s kruhy pod očima a špatnou náladou. Na žádnou večeři se mi nechtělo a vlastně jsem se ani moc nechtěla setkat s Ondrou. Vždy, když jsem si na něj vzpomněla, což bylo vlastně pořád, vybavil se mi Tomášův výraz a udělalo se mi špatně... Večeře byla objednaná v restauraci mého bratra předem, lituji, že jsem si vybrala zrovna tu vepřovou panenku, tu dnes prostě nedám.
V deset hodin jsem v županu seděla v okně a nepřítomně hleděla na ulici. Holohlavý pán odjel červenou škodovkou a ženě s vysokými podpatky se ve větru nadzvedávala sukně. K snídani jsem vypila jen černý čaj. Přede mnou ležely stohy papírů do práce, ale na ty jsem neměla ani pomyšlení.
V půl jedné po poledni jsem si oblékla džíny a dlouhý kabát s huňatou zelenou šálou a vyšla z baráku ve snaze sehnat něco k obědu. Jako tělo bez duše jsem prošla ulicí a nakonec zakotvila v nějaké francouzské restauraci. Po smetanové polévce s krutony jsem se vrátila domů.
Hodinu jsem strávila před zrcadlem. Nakonec jsem dokázala přesvědčit sama sebe, že kruhy pod očima zmizely. Měli jsme namířeno do luxusní restaurace, uznala jsem tedy za vhodné vzít si černou sukni s béžovým krajkovým tričkem. Ondra měl přivést sestry, tak jsem chtěla jet metrem. Však, i přesto, že jsem dvě hodiny strávila přípravou, měla jsem spoustu času.

Klopýtám v lodičkách pěšky zhruba dvě stanice metra. Tváře mám rudé a i v zimním kabátu mi začíná být zima. Sakra! Udýchaná se zastavím a pohlédnu k obloze. Je tma, ale hvězdy vidět nejsou, je zataženo. Prosím, ať to dobře dopadne. Pomyslím si a po chvíli pokračuji v chůzi.
Přes zmrzlé ruce i nohy, přes rudé tváře, i přes větrem rozcuchané vlasy jsem v restauraci první. Nečekala jsem, že si Petr vezme volno, aby mohl přijít společně s Míšou. Udělal na mě dojem. Přejdu s úsměvem recepcí, moc dobře mě znají, takže nemusím hlásit jméno. Zrzavá Bára za pultem zřejmě pochopí, že mířím na toalety, takže mi ani neřekne číslo stolu nebo salonku. Pár minut na to vyjdu upravená a trošku lépe naladěná ze záchodků a u velkého stolu v salónku zahlédnu bráchu.
"No ne! Co je to za značku?" ptá se Míša jen co mě zaregistruje mezi dveřmi. "No Chanel ani Dior fakt ne." Usměju se a nechám jí prozkoumat můj zimní kabátek. "Eliz, je krásnej, fakt!" zubí se na mě. "Moc ráda tě vidím Eliz, dlouho jsme se neviděli." Obejme mě. Nemám ráda, když mi říká Eliz. Ona má totiž předky ve Francii a tak se někdy chová strašně francouzsky. Chodí vybraně oblékaná, vždy je středem pozornosti a vždy se přehnaně stará. Pracuje jako historička, příležitostná archeoložka a je často v cizině. "Čau brácho." Zdravím Petra jen co mě Míša pustí ze svého objetí. "Eliško! Ty si vyrostla." Vydechne a dá mi pusu na tvář. Další špatná hláška, která se prostě neříká- Ty si vyrostla.
Pět minut po mně se ve dveřích objeví Terezka, kterou jsem před týdnem poznala. Od té doby jsme se neviděly, ale nezměnila se. Stále má na tváři něžný úsměv, do obličeje jí spadávají černé vlnité vlasy a podobou je to celá maminka. Hned po ní vstoupí dívka, se kterou jsem tu čest ještě neměla- Kristýna. Seznámíme se poměrně rychle. Je to taková mladší kopie Terezy, štíhlá, černovlasá a milá. Z Ondřeje za nimi se mi zase vrátí vzpomínky na včerejšek…
Nemůžu urazit bratra, tak do sebe nasoukám celou večeři. Že jsem to dělat neměla, zjistím až při dezertu, kdy se mi udělá špatně. "Pardon, musí na toalety…" vydám ze sebe a odcházím. Slyším, jak po podlaze znovu zavrže židle a Ondřej říká: "Jdu za ní." Ohlédnu se a zachytím soucitný výraz v Terezině tváři.
"Děje se něco? Celý večer si taková chladná, lásko." Promluví na mě Ondra po otevření dveří na dámské záchody. Opláchnu si rychle tváře vodou, až pak mi dojde, že mám na sobě tunu make-upu, abych zakryla ty kruhy pod očima. Sakra, pomyslím si. Vyjdu kolem Ondřeje na chodbu a otočím se k němu. " Jsem v pohodě, jen se mi udělalo blbě…" "Můžu pro tebe něco udělat?" zeptá se. "No.." zamyslím se, on mě opře o stěnu a chce mě políbit. Mně se zvedne žaludek a co nejrychleji běžím zpět na záchodky.

I přes mé faux pax dopadne večeře dobře. Vypadá to, že si bratři, sestry rozumí. Odcházejí domů spokojeni. My s Ondrou se po živé noční ulici loudáme k metru. "Už je ti dobře?" zeptá se se starostí v očích. "Je mi líp. Omlouvám se, byl to trapas." Koukám k zemi. "Ne, v pohodě, to se stává. Vážně o nic nejde." Podepře mě a přitáhne si mě blíž k sobě. V hlavě mám moc velký zmatek, nevím, co dál…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama