Kapitola šestá

28. listopadu 2013 v 22:19 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

S vědomím, že jsem ukončila jednu z kapitol svého života, se najednou žilo mnohem lépe. Stále jsem ale nemohla pochopit, jak se Tomáš do kavárny dostal. Kafe zásadně nepiji a jediné místo, kde tuto zásadu poruším, je velká kavárna s pravou (a výbornou) kávou. O tom, že do ní chodím, ví ale jen pár lidí, myslím, že ani Ondra o tom za ty naše společné tři týdny neslyšel.
Záhada vyjde najevo v úterý, když dorazím do práce. "Tak, jak to včera dopadlo?" ptá se Jana, jen co otevřu dveře. "Co jak dopadlo, o čem to mluvíš Janičko?" směju se. "Sháněl tě tady nějakej chlap, že tě nenašel?" Zdravím se s Verčou a jen co to uslyším, zkamením. "Co-o.. cos to říkala?" klepe se mi hlas. "No, že tě někdo sháněl. Počkej, tak on tě našel? Nebo co?" snaží se Jana zachytit můj nepřítomný výraz. "Jo! Sakra!" vykřiknu. Holky jsou bílé jako stěny v pracovně. Po napnuté minutě vybuchnu smíchy a sesunu se na zem.
Uklidním se asi za patnáct minut, vyškrábu se na nohy a zjistím, že na mě obě vyděšeně koukají, jako bych byla zralá na psychiatrii. Přistoupím k Janě a radostí jí obejmu. "Děkuju. Děkuju moc! Ani nevíš, co to pro mě znamená!" brečím smíchy. "Moment, mohla bys nám to vysvětlit?" pronese Veronika opatrně. "Poslaly jste za mnou Tomáše, že jo?" směju se. "Jakýho? Ó.. to nee!! Panebože to byl Tomáš! A já ho vůbec nepoznala!" vykřikne Verča, která s ním studovala stejně tak, jako já. "Ano! To byl můj hodně, hodně bývalý přítel." Vysvětlím Janě. "Ale teď, díky vám, je to už všechno za mnou." Znovu jim poděkuji.
Po práci zajdeme do nejbližšího baru a zapijeme konec té mé jedné éry.

"A myslíš, že bych tě mohl vyzvednout už teď? Snad tam nemusíš být celý představení. Pustí tě?" mluví Ondřej do telefonu, ale i když se hodně snažím, neslyším ho přes davy mluvících lidí kolem sebe. "Moment!" křiknu do mobilu a běžím před divadlo, kde už se to blížící se sedmou vylidnilo. "No, dobrý. Můžeš mluvit. Já tě v divadle vůbec neslyšela." Vysvětlím. "Ale zrychli to, prosím tě. Musím jít trhat lístky." Doplním a čekám až začne mluvit. "Jo jasně. Myslíš, že by tě pustili domů už teď až dotrháš ty lístky?" "Proč? No, já nevím. Asi ne… Kdyby se nejednalo o přestávku.. na konci mě tu nepotřebují, ale.." "Prosííím! Mohla by tě zastoupit Lucka, nebo jak se to jmenovala." "Já ti ještě zavolám, jo?" řeknu a v hlase mi zazní trocha naděje. "Dobře." uslyším v telefonu zklamaný hlas.
Divadlem zazní třetí zvonění a poslední diváci se nahrnou do hlediště. Já přemýšlím, kam jsem si položila mobil. Áá, šatna! Pomyslím si. Seběhnu schody o patro níž. Zabíhám za roh a omylem vrazím do překvapené Ivany Chýlkové. Vzhledem k tomu, že v ruce svírá mobilní telefon poznám, že chtěla také volat. Rychle se omluvím a vběhnu do šatny plné kostymérek. "Cherry, nenechala jsem tu mobil?" ptám se dívky s krásnou přezdívkou a vlnitými vlasy svázanými v culíku, aby jí nepadaly do obličeje při posledním přišívání šatů. "Myslím, že je támhle." Přendá si jehlu do druhé ruky a ukáže ke stolu se zrcadlem.
O pár minutek později už se venku třesu zimou a čekám až Ondra dorazí. Přijede právě ve chvíli, kdy se chystám najít ve velké tašce plné věcí své fialové rukavice. Když nastoupím do rozehřátého auta, mám pocit jako bych se rozpouštěla. "Tak, jak se máš?" políbí mě na uvítanou. "Teď už bezva." Usmívám se. V půl osmé je Praha plná aut a trvá věčnost než se dostaneme do klidnější poloprázdné části. "Kam vlastně jedem?" dojde mi. "Ke mně." Odpoví hrdě se širokým úsměvem na tváři. U Ondry doma jsem ještě nebyla…

Byt o třech místnostech je pro něj docela velký, říkám si. I tak je plně využit. Všude, kam se podívám jsou knihy a barevné polštáře. "To abych si kdykoliv, když si chci něco přečíst, měl kam sednout." Vysvětluje mi při prohlídce bytem. Celá jedna stěna, ta v kuchyni a obýváku, je ze skla. U ní jsou další velké polštáře a já se na ně unaveně posadím. Koukám na osvícené centrum noční Prahy. Je to dokonalý výhled, stokrát lepší než ten můj na jednu ulici. "Je tu krásně." Prohodím a stále z pátého patra obytného domu pozoruji snad tisícovku blikajících světýlek. "Je odsuď vidět Národní divadlo?" ptám se a otočím se k němu. "Jo, támhle." Dřepne si vedle mě a ukazuje na levou stranu. Prohlížím si ho z profilu. Jeho dlouhé řasy při mrkání kmitají vzduchem a zelené oči se mu nadšeně lesknou. Ucítí můj pohled a obrátí se zpět ke mně. "Ty se ale vůbec nekoukáš!" rozesměje se a shodí mě z rudého polštáře na pistáciově zelený. Snažím se zvednout ale nenechá mě. Chci nad vyhrát, chvíli se přetahujeme o polštáře, ale nakonec to vzdám. Zůstanu na polštáři napospas Ondrovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janča :) Janča :) | 29. listopadu 2013 v 10:52 | Reagovat

Super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama