Kapitola první

10. listopadu 2013 v 17:17 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Přátelé, dobrý večer. Pro úspěch mého příběhu Můj (vysněný) den http://majinkydenik.blog.cz/1310/muj-vysneny-den jsem se rozhodla o jakési pokračování. Moji práci při psaní, inf. o postavách atd. můžete sledovat také na facebooku https://www.facebook.com/pages/Stov%C4%9B%C5%BEat%C3%A1-Praha-aneb-%C5%BDivot-ne%C5%BEivot/175462842650394 .
PS: Všechno je to naprosto smyšlené, proto doufám, že mi pražané prominou časté chyby např.: v místech, názvech...



Ondru jsem znala zrovna dva týdny, když jsme se odpoledne na Malé Straně sešli. "Víš, co mě napadlo?" zeptal se po chvíli. "Nevím. Co?" podívala jsem se mu do očí. "Co kdybychom zítra šli na oběd ke mně domů?" "No jasně. Co budeš vařit?" "Ale já myslel, jako k mámě…" řekl opatrně. Já se ale začala smát. "Aha. Jasně, k tvojí mámě." "Co, proč se směješ?" vykulil oči. "Já to myslel vážně." Ztuhla jsem: "To jako fakt? … K tvé mámě ... domů?" "No. Chtěla by tě poznat. A já bych chtěl, abys poznala jí." Usmál se. "Ale… na to je ještě brzy ne?" snažila jsem se ho umluvit. "Ty jsi ale jiná než ostatní," přivinul si mě k sobě blíž. "Určitě se jí nebudu líbit.. znáš to. Matky mají zkreslené představy o tom, jak by měla vypadat přítelkyně jejich syna…" zamlouvala jsem dál a začala se ošívat. "Jsem si jist, že se jí budeš líbit." Přiblížil se k mým ústům, ale já se obratně dostala z jeho obětí a poodstoupila o krok od něj. "Co, co je?" zakoktal se. "Já nechci jít už zítra k tvojí matce." Řekla jsem rozhodně se vztyčenou hlavou. "No, dobře. Tak já jí radši hned zavolám, aby nešla na ten velký nákup…" vytáhl z kapsy mobil a z jeho hlasu znělo zklamání. Měla jsem v krku takový knedlík, srdce mi tak bušilo, že jsem nemohla jinak: "…Ale jo. Půjdu s tebou…" vydala jsem ze sebe a vydala se dál na cestu.
Ušla jsem snad 3 metry, když na mě Ondra zezadu skočil. "ÁÁ!" zaječela jsem a sesula se k zemi. "Promiň, promiň." Omlouval se s širokým úsměvem na tváři. "Co vyvádíš?" byla jsem pořád ještě trochu rozladěná. "Co vyvádim? -Miluju tě." Zvedl mě ze země, vzal mě i další kila oblečení, co jsem na sobě ve studeném podzimu měla, do náruče a dlouze mě políbil. Věděl moc dobře, že se na něj nedokážu příliš dlouho zlobit.
Kvůli tomu všemu, co jsem ani podstoupit nechtěla, jsem se nasoukala do úzkých červených šatů, vysokých černých kozaček a kabátků s velkými třpytivými knoflíky. Před zrcadlem jsem se pokusila natrénovat oslnivý a šťastný úsměv. Přes mou samozřejmě velkou snahu se to jaksi nevedlo, takže jsem byla před barákem s větší časovou rezervou. Než u chodníku zastavilo taxi s Ondřejem, byla jsem promrzlá na kost. Na zadních sedačkách jsem snila o tom, jak bych si dnešní volnou sobotu užila doma v teple s hrnkem horké čokolády a s románem v ruce, nebo se věnovala psaní… A nemusela bych mrznou venku, ani jít na oběd k matce mého dvoutýdenního kluka.
Nikdy bych nevěřila, že má Ondrova rodina tak velký dům. Věděla jsem sice, že bydlí na kraji Prahy v rodinném domě, ale že to bude až takový přepych, to bych nečekala. Věděla jsem také, že se jeho maminka s manželem, tedy Ondřejovým otcem, rozvedla… žije tudíž v tak velkém domě sama?
Vlna zimy při vystupování z auta mě zase vrátila k myšlenkám na vysněnou sobotu. Vystoupali jsme ruku v ruce po schodech k hlavnímu vchodu. Podle toho, jak křečovitě Ondra svíral v ruce klíč od domu a pak i kliku, jsem poznala, jak je nervózní. Pomalu otevřel dveře. Zahltilo mě teplo, vůně domova… Žena menší postavy přicházela elegantním krokem směrem k nám, měla černé vlasy (došlo mi, že Ondra špinavý blond nezdědil po matce) k ramenům a oslnivý úsměv. … zahltila mě láska, která byla cítit mezi ní a Ondrou. Všechny myšlenky na dokonalou sobotu se rozplynuly, protože moje srdce pochopilo, že se mozek neměl čeho bát. Sobota tady bude taky dokonalá.
"Dobrý den." Pozdravila jsem s úsměvem na tváři. Žena mi úsměv oplatila. "To je moje mamča..." vložil se do toho Ondra. "…a tohle je moje Eliška." Ukázal na mě pyšně. "Ahoj, Eliško." Podala mi Ondrova matka ruku. "Ráda Vás poznávám." Podala jsem jí tu svou. "Ale," zasmála se. "Přece mi nebudeš vykat, teď, když patříš do rodiny." Zarazila jsem se. "Já jsem Markéta." Dodala žena a stiskla mi ruku. "Dobře." Pokusila jsem se o úsměv.
Markéta nás usadila ke stolu a dala na něj mísy s jídlem. "Terko!" zavolala směrem ke schodům do horního patra domu. Moje hlava vylétla nahoru. Terko? Kdo je sakra Terka? Přemýšlela jsem. Za okamžik dolů po schodech scházela dlouhonohá dívka s tmavými vlasy, precizním make-upem a nejnovějšími trendy oblečení na sobě. Vypadala jako holka z obálky módního časopisu. Překvapeně jsem pohlédla na ní a poté na Ondřeje, který mi očima pouze naznačil, ať mlčím. Stále jsem nic nechápala. Ondra se poté zvedl ze židle a přistoupil k dívce, která se zastavila mezi dveřmi. "Moje mladší sestra, Tereza." Oznámil směrem ke mně. "Terezko, tohle je Eliška. Moje přítelkyně." Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se zvedla, abych jí podala ruku. Usmála se. To bylo trapné! Pomyslela jsem si, když jsem dosedla zpátky na židli.
"Škoda, že tu není Kris. Určitě by ses jí moc líbila." Řekla mi v polovině oběda Tereza. "Kdo je Kris?" otočila jsem se na ní. "Tys jí neřekl o Kristýně?" udivila se najednou a zamračila se na Ondru. "Ehm, neřekl. Nějak nebyl čas." Pousmál se a já cítila v jeho těle zcela nové napětí. "Aha." Zasmála se Terezka mile. "No prostě," začala. "Kristýna je moje ségra. A samozřejmě i Ondrova." Mrkla na mě. "Je z nás nejmladší. Je jí dvacet a studuje na druhým konci Prahy, takže bydlí na intru a tak tady teď není. Ještě pořád si užívá studentského života." Zakřenila se. Rozhodla jsem se problém nevědění o Ondrovo sestrách neřešit, nabodla jsem na vidličku brambor a zeptala se: "A kolik je tobě?" "Dvacet čtyři. Ale bydlím doma, školu mám kousek odsuď, takže jezdím busem tři stanice." "No a Ondra bude mít už dvacet šest, tak může mít i vlastní byt." Dodala významně Markéta a všichni jsme se rozesmáli.
Loučili jsme se s úsměvem, ale hned, jak se za námi zavřely dveře, nálada se mi zase zhoršila. Teď, když jsme byli s Ondrou zase sami, mi na mysl přišlo zase to, co mi neřekl. "Proč jsi mi neřekl, že máš sestry?" chtěla jsem, aby to znělo naštvaně, podrážděně, ale nevím proč se mi místo toho zaleskly slzy v očích. "Pojď." Řekl pouze, vzal mě za ruku a cestou hodil bankovku taxikáři, kterého předem zavolal, aby počkal. Došli jsme k malému rybníčku schovanému za stromy a keři. Posadil se na velký balvan a ukázal na místo vedle sebe. Beze slova jsem si přisedla a koukala před sebe na hladinu vody. "Nějak na to ještě nepřišla řeč. Sama jsi sem nechtěla jít, protože jsme spolu chvíli, ale jestli můžu něco říct…" zastavil se uprostřed řeči a hluboce se na mě zadíval. Pokračoval až když jsem se na něj podívala netrpělivě taky: "I když je to dva týdny, přijde mi to jako věčnost, jako bych tě znal odjakživa. Miluju tě, Eliško. Můžeš se na mě prosím nezlobit?" naléhal. "Promiň…" Jakmile jsem to vyslovila, pro mě z nepochopitelného důvodu, mi vytryskly z očí slzy. "Promiň, promiň…" opakovala jsem stále a přes slzy na něj skoro neviděla. "Co se stalo?" vyděsil se. "Jsem nespravedlivá… já nevím. Taky jsem ti přece neřekla jestli mám… sourozence…" utírala jsem si mokré tváře a v duchu přemýšlela, jestli ten drahý voděodolný make-up funguje. "A máš?" šibalsky se usmál tím svým kouzelným úsměvem. "Hm, bráchu. Staršího. Jmenuje se Petr." Usmála jsem se už.
K taxíku jsme došli asi po půl hodině. Nebudu vám lhát, řidič byl pěkně naštvaný. Takže mu Ondra zalepil pusu dalšími penězi. Pak mi otevřel dveře a usadili jsme se na zadní sedadla. "Mám nápad!" vyhrkla jsem po chvíli. "Moment, nemusím navštívit tvojí mámu, že ne?" vybuchl smíchy Ondřej vedle mě. "NE!" smála jsem se. "Uspořádáme sourozeneckou večeři!" Jelikož se zdálo, že to nepochopil, pokračovala jsem: "Ty vezmeš Terezku a Kristýnku a já přivedu Péťu. A teď si tak říkám jestli by nevadilo, kdyby přišel i se ženou?" zamyslela jsem se. "No asi ne, ne? To je docela dobrej nápad, to s tou večeří. To schvaluju. Ale nebude to nějak formální, že ne?..." "Ne. Úplně normálně. Půjdem někam do hospody nebo tak… ne, to vlastně nejde. Víš je tady takový malý problém. Můj brácha nechodí jen tak někam." Usmála jsem se a vysvětlovala: "On je profesionální kuchař. Asi budeme muset k němu do restaurace a to trošku formálnější je. Nebo bychom mohli jít k nim domů…" uvažovala jsem nahlas. "Filípek bude stejně o víkendu u babičky, hele nech to na mě, já to zařídím." Vytáhla jsem z malé kabelky mobil a začala hledat kontakt na brášku. "Kdo je Filípek?" podíval se na mě Ondřej. "Jejich syn." Odpověděla jsem stručně. Delší dobu na mě zíral, tak jsem zvedla oči od telefonu a pousmála se. "Kolik je tvému bráchovi, Eli?" zeptal se vážným podezíravým hlasem. "Třicet." Odpověděla jsem zase stručně, nevydržela jsem to a začala se při pohledu a jeho výraz smát. "Já ti říkala, že je starší! Jsme o pět let, normálka. To není tak strašný rozdíl. A Filípkovi je teprve rok a půl, takže klídek." Chytila jsem se za břicho a smíchy nemohla popadnout dech.


 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama