Kapitola pátá

24. listopadu 2013 v 23:01 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

"Velké cappuccino s karamelovým sirupem, prosím." Objednám si u pultu a jdu si sednout do nejzazšího rohu velké, ale útulné kavárny. Vyndám z kabelky svůj oblíbený román Jane Austen, a ještě před tím než mi kávu donesou, se začtu do dvacáté kapitoly. Čas nehlídám, mám volno, ale asi půl hodiny po příchodu mě cosi vyruší od čtení. "Eliško?!" ozve se známý, trochu chraplavý hlas. Proberu se a zvednu hlavu. "Co tady děláš?" koukám do Tomášových očí. Stojí těsně u stolu, dotýká se ho dlaněmi a usmívá se. Jeho úsměvu ale nevěřím, nevěřím mu ani trochu. Chtěla jsem ho co nejrychleji odehnat, ale konec konců přisednout si klidně může…
Dali jsme se nějak do řeči až to došlo k bodu mrazu: "Takže, máš někoho?" zeptal se a z židle naproti mně se natáhl přes stůl a popadl mě za jednu ruku. "Ano. Mám." Odpověděla jsem a byla hrdá na to, jak pyšně a vyrovnaně to znělo. "Aha." Pustil rychle mou ruku a odvrátil se. "Ehm, asi už půjdu." Vyšlo ze mě po pár minutách ticha. "Už? Vždyť jsem to nevyřešili.." zněl zklamaně. "Jako co? Co jsme nevyřešili?" zastavila jsem se při zvedání ze židle. "No nás dva." Zašeptal. "Na tom už není co řešit. Skončilo to před šesti lety, po maturitě. A jak si určitě dobře vzpomínáš, ukončil jsi to TY." Zdůraznila jsem a popadla z opěradla židle svůj kabát. "Ale do dneška toho lituju. Strašně mě to mrzí. Dokážeš to pochopit!?" skoro až vykřikl. "Dokážu!" křikla jsem na něj zpátky. "Ale já bych měla odejít, musím, chci. Sbohem… a už mě nech na pokoji. Už tě vážně nikdy nechci vidět!" dořekla jsem. "A doufám, že tentokrát to chápeš dostatečně. Prostě mě nech žít svůj vlastní život. TY už do něj nepatříš… a nikdy patřit nebudeš." Položila jsem na stůl bankovku za kafe, otočila se na podpatku a vyšla do chladného odpoledne.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama