Kapitola druhá

23. listopadu 2013 v 19:54 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

V pátek jsem dostala v divadle volno, a tak jsem místo na Karlín vyrazila běhat. Bydlím v blízkosti Vltavy, blízko Slunečního parku, jak já mu říkám, proto se této aktivitě věnuji docela často - teda, když je čas.
Vyběhnu z domu a po chvíli už mé nohy ve sportovních botaskách běží po úzké cestičce, spadané listí pod nimi křupe. Rozhlížím se chvíli kolem, na podzim jsem tu letos ještě nebyla. Je obdivuhodné, jak se to tu vlivem ročních období mění…
Pak už přivřu oči, nechám vlasy vlát ve větru kolem mě a zaposlouchám se do hudby ve sluchátkách. Po pár minutách doběhnu k černému zábradlí na jednom konci park. Opatrně se o něj opřu a rozhlédnu se po vodní hladině řeky Vltavy. Je to záhada, ale pokaždé tu svítí slunce, ať už je zima nebo léto, ať už mám dobrou či špatnou náladu, proto říkám parku Sluneční.
Dívám se na vodu třpytící se od slunce a za zvuky ze sluchátek uslyším volání svého jména. To se mi asi zdá, zavřu oči, ale tu se volání ozve znovu. Pustím zábradlí, prudce se otočím a otevřu oči. Zimou mám před očima zamlženo a nedokážu zaostřit, i tak splašeně hledám nějakou lidskou duši. Všimnu si vysokého kluka se světle hnědými vlasy a hranatými brýlemi s černými obroučkami na očích. Zaostřím na jeho obličej, a když mi dojde na koho to zírám, obrátím se a jdu po mé cestě zpátky. Rychleji, rychleji, po chvíli zjistím, že běžím. Srdce mi bije jako zběsilé. Co tady proboha dělá?! Můj mozek to nedokáže vstřebat, natož pak pochopit. Naštvaně vypnu MP4 a i se sluchátky ji strčím do kapsy.
"Zastav!" ozve se za mnou. Zastavím, otočím se a vyděšeně zjistím, že stojí necelý metr ode mě. "No jsi to ty, Eliška Součková!" vykřiknou jeho pokřivené rty nadšeně. "Jak je to dlouho..?" "Hodně!" řeknu naštvaně a znovu se obrátím k odchodu. "Moment, počkej přece." Popadne mě za ramena. Já se mu rychle vysmeknu: "Čekat? Na co ještě? Já čekala dost dlouho! Ale pak mě to nějak přestalo bavit!" na chvíli se odmlčím a pokračuji: "Taková velká láska to byla, co? A pak si odejdeš neznámo kam.. nic neřekneš. Co sem si jako měla myslet?! Pak se tady zničehonic objevíš, v Praze, v mém parku a jako co….?" "Mohli bysme zajít na kafe, pokecat a … třeba začít znovu." "Já moc nepiju kafe a i kdyby, s tebou na něj rozhodně nepůjdu!" "Promiň." Tváří se provinile. "To je jako všechno, co na to řekneš?" "No… zajdem třeba na večeři? Mohl bych ti to nějak vysvětlit…" "Ne. Tomáši, já už jsem dokázala zapomenout, ale přestat tě nenávidět.. to nejde." Pohladím ho po tváři porostlé strništěm a snažím se nemyslet na ty středoškolská léta ve Varech. Když mi ruka spadne zpět podél těla, dodám jen: " Jsem teď šťastná, tak mi ten život nekaž." Bez dalšího slova odcházím. Na konci parku zaslechnu: "Ale jak to s námi bude dál?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama