Listopad 2013

Kapitola šestá

28. listopadu 2013 v 22:19 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

S vědomím, že jsem ukončila jednu z kapitol svého života, se najednou žilo mnohem lépe. Stále jsem ale nemohla pochopit, jak se Tomáš do kavárny dostal. Kafe zásadně nepiji a jediné místo, kde tuto zásadu poruším, je velká kavárna s pravou (a výbornou) kávou. O tom, že do ní chodím, ví ale jen pár lidí, myslím, že ani Ondra o tom za ty naše společné tři týdny neslyšel.
Záhada vyjde najevo v úterý, když dorazím do práce. "Tak, jak to včera dopadlo?" ptá se Jana, jen co otevřu dveře. "Co jak dopadlo, o čem to mluvíš Janičko?" směju se. "Sháněl tě tady nějakej chlap, že tě nenašel?" Zdravím se s Verčou a jen co to uslyším, zkamením. "Co-o.. cos to říkala?" klepe se mi hlas. "No, že tě někdo sháněl. Počkej, tak on tě našel? Nebo co?" snaží se Jana zachytit můj nepřítomný výraz. "Jo! Sakra!" vykřiknu. Holky jsou bílé jako stěny v pracovně. Po napnuté minutě vybuchnu smíchy a sesunu se na zem.
Uklidním se asi za patnáct minut, vyškrábu se na nohy a zjistím, že na mě obě vyděšeně koukají, jako bych byla zralá na psychiatrii. Přistoupím k Janě a radostí jí obejmu. "Děkuju. Děkuju moc! Ani nevíš, co to pro mě znamená!" brečím smíchy. "Moment, mohla bys nám to vysvětlit?" pronese Veronika opatrně. "Poslaly jste za mnou Tomáše, že jo?" směju se. "Jakýho? Ó.. to nee!! Panebože to byl Tomáš! A já ho vůbec nepoznala!" vykřikne Verča, která s ním studovala stejně tak, jako já. "Ano! To byl můj hodně, hodně bývalý přítel." Vysvětlím Janě. "Ale teď, díky vám, je to už všechno za mnou." Znovu jim poděkuji.
Po práci zajdeme do nejbližšího baru a zapijeme konec té mé jedné éry.

"A myslíš, že bych tě mohl vyzvednout už teď? Snad tam nemusíš být celý představení. Pustí tě?" mluví Ondřej do telefonu, ale i když se hodně snažím, neslyším ho přes davy mluvících lidí kolem sebe. "Moment!" křiknu do mobilu a běžím před divadlo, kde už se to blížící se sedmou vylidnilo. "No, dobrý. Můžeš mluvit. Já tě v divadle vůbec neslyšela." Vysvětlím. "Ale zrychli to, prosím tě. Musím jít trhat lístky." Doplním a čekám až začne mluvit. "Jo jasně. Myslíš, že by tě pustili domů už teď až dotrháš ty lístky?" "Proč? No, já nevím. Asi ne… Kdyby se nejednalo o přestávku.. na konci mě tu nepotřebují, ale.." "Prosííím! Mohla by tě zastoupit Lucka, nebo jak se to jmenovala." "Já ti ještě zavolám, jo?" řeknu a v hlase mi zazní trocha naděje. "Dobře." uslyším v telefonu zklamaný hlas.
Divadlem zazní třetí zvonění a poslední diváci se nahrnou do hlediště. Já přemýšlím, kam jsem si položila mobil. Áá, šatna! Pomyslím si. Seběhnu schody o patro níž. Zabíhám za roh a omylem vrazím do překvapené Ivany Chýlkové. Vzhledem k tomu, že v ruce svírá mobilní telefon poznám, že chtěla také volat. Rychle se omluvím a vběhnu do šatny plné kostymérek. "Cherry, nenechala jsem tu mobil?" ptám se dívky s krásnou přezdívkou a vlnitými vlasy svázanými v culíku, aby jí nepadaly do obličeje při posledním přišívání šatů. "Myslím, že je támhle." Přendá si jehlu do druhé ruky a ukáže ke stolu se zrcadlem.
O pár minutek později už se venku třesu zimou a čekám až Ondra dorazí. Přijede právě ve chvíli, kdy se chystám najít ve velké tašce plné věcí své fialové rukavice. Když nastoupím do rozehřátého auta, mám pocit jako bych se rozpouštěla. "Tak, jak se máš?" políbí mě na uvítanou. "Teď už bezva." Usmívám se. V půl osmé je Praha plná aut a trvá věčnost než se dostaneme do klidnější poloprázdné části. "Kam vlastně jedem?" dojde mi. "Ke mně." Odpoví hrdě se širokým úsměvem na tváři. U Ondry doma jsem ještě nebyla…

Byt o třech místnostech je pro něj docela velký, říkám si. I tak je plně využit. Všude, kam se podívám jsou knihy a barevné polštáře. "To abych si kdykoliv, když si chci něco přečíst, měl kam sednout." Vysvětluje mi při prohlídce bytem. Celá jedna stěna, ta v kuchyni a obýváku, je ze skla. U ní jsou další velké polštáře a já se na ně unaveně posadím. Koukám na osvícené centrum noční Prahy. Je to dokonalý výhled, stokrát lepší než ten můj na jednu ulici. "Je tu krásně." Prohodím a stále z pátého patra obytného domu pozoruji snad tisícovku blikajících světýlek. "Je odsuď vidět Národní divadlo?" ptám se a otočím se k němu. "Jo, támhle." Dřepne si vedle mě a ukazuje na levou stranu. Prohlížím si ho z profilu. Jeho dlouhé řasy při mrkání kmitají vzduchem a zelené oči se mu nadšeně lesknou. Ucítí můj pohled a obrátí se zpět ke mně. "Ty se ale vůbec nekoukáš!" rozesměje se a shodí mě z rudého polštáře na pistáciově zelený. Snažím se zvednout ale nenechá mě. Chci nad vyhrát, chvíli se přetahujeme o polštáře, ale nakonec to vzdám. Zůstanu na polštáři napospas Ondrovi.

No, ten má ale ránu!

27. listopadu 2013 v 22:24 | Mája |  Povídky
Asi bych to mohla věnovat mé paní učitelce.. :) A doufám, že tentokrát už je ten konec dostatečný.
Policisti by se takhle asi nikdy nezachovali, ale já na ty kriminálky moc nejsem, takže v tom nemám praxi. Každopádně jsem tam potřebovala dát tu sanitku ...;) Kdo mě zná, pochopí.



Ve čtvrtek jedenáctého jsem procházela třetí patro obchodního domu v Praze a překvapeně nahlížela do výloh. Letošní podzimní kolekce se povedla. Kabáty, šály, boty… a tu moje oči narazily na pánský butik. Těmto butikům nikdy nevěnuji pozornost, proč taky, ale dnes jsem zůstala zírat s pootevřenou pusou. Uvnitř stál mladší muž, soukal se do žlutorůžového svetru s obrázkem soba a uznale se na sebe díval do zrcadla. No, ten má ale ránu! Prolétlo mi hlavou a začala jsem se smát.
Otočím se k odchodu, stále se směji a všimnu si na eskalátorech muže v černém kabátu, s černými brýlemi na nose a s jednou rukou nepohodlně schovanou v kapse. Tak, ten je divný, pomyslím si. Už se chystám odvrátit zrak, když se muž rozběhne z jezdících schodů. Běží do třetího patra, kde stojím, a na něco hledí. Ne. Nehledí na něco, ale na někoho.
Muž v černém doběhne k butiku, u kterého jsem před chvílí stála, vytáhne ruku z kapsy a já s vyděšením zjistím, že v ní svírá pistoli. Zírám na něj, jen tak tak se udržím, abych neječela a v hlavě mi to začne šrotovat. Zatímco muž míří na chlapa v žlutorůžovém svetru, proběhnu obchod druhým vchodem přesně na opačné straně a děkuji bohu, že onen muž před zrcadlem není v obchodě sám, ba dokonce je tam docela přeplněno na tak malý butik. V jedné vteřině popadnu sledovanou osobu za ramena a zatáhnu jí do kabinky. Ne, to není kabinka … jsou tu nějaké dveře. Jen pro personál, stojí na ceduli. "Krizová situace." Řeknu šeptem.
Zkusím vzít za kliku. Hurá! Otevřeno! Pomyslím si a táhnu nuže za sebou dovnitř. Rychle a obratně zamknu dveře a sekundu poté na ně někdo vší silou buší. Člověk vedle mě se konečně vzpamatoval. Já se na něj otočím, zarazím se. Je možné, že i v tom odporném svetru se sobem, vypadá opravdu dobře? Věnujeme si s mužem pohled, rychlý, ale hluboký. Pak se vydám po obvodu místnosti a úzkostlivě hledám nějaký východ, záchranu. Nic. Tato místnost má jen jedny dveře. Je to v háji..


Vrátím se ke dveřím a … Kde proboha je? Hrkne ve mně. Zaostřím na dveře a zjistím, že je v nich obrovská díra. "Bože!!" vykřiknu tak, že to musí slyšet nejmíň celé třetí patro obchodního domu. Vyběhnu z místnosti pro zaměstnance a prudce se zastavím, když se přede mnou objeví nějaký muž. Vlastně tady nevidím žádné zákazníky, všichni někam zmizeli, po obvodu butiku je natažená červenobílá páska a městští policisti sem nikoho nepouštějí. "Co se stalo?!" snažím se vypáčit informace z chlápka, do kterého jsem málem narazila, dojde mi, že je to patrně taky někdo od policie, nebo že by za kriminální oddělení? "Slečno, opusťte střežený prostor!" vyjede na mě. Popadne mě za paži a táhne mě pryč. "Ale… no tak… dovolte… pane…" snažím se mu to vysvětlit. To, že mě nemůže jen tak odvést, ale on mě ani nenechá domluvit. "ÁÁÁÁ!!!" zaječím a nadšeně zjistím, že to na všechny muže v místnosti dokonale zapůsobilo. "Já sem svědek!" křiknu na osobu, která mou ruku stále ještě nepustila.
Vyslechli mě. Už vím všechno o tom, co se vlastně stalo. Muž v černém měl co do činění se v současnosti nejsledovanějším případem, o kterém jsem neměla ani zdání. (Zapsat si do diáře: Koukat alespoň na večerní zprávy!) Potřeboval odstranit svědky, mezi kterými byl i chlap ve svetru se sobem…
Výslech trval pár minut a odehrál se v jedné z velkých kabinek. Poté mě poslali domů. Vyjdu z kabinky a mířím k pásce, kde mě mají kriminalisté pustit. Po mých dvou krocích jejich směrem ale všichni běží pryč, všichni. "Co je?" divím se, ohlédnu se… Policisti i kriminalisté běží pár metrů za mužem v černém. Utekl, ale jak?
V butiku jsem zbyla já a stále ještě udivený chlapík, stále navlečený v příšerném svetru. "Jste v pořádku?" ptám se a přistupuji pomalu k němu. Rozšířenýma a vyděšenýma očima zírá kamsi za mě. Podívám se tam taky a … muž v černém na něj znovu míří. Má velký náskok před policejním sborem a pomstychtivý pohled na jeho tváři nepolevuje. Vystřelí.
Nechápu, jak může jeho výstřel být tak přesný! Zasáhne muže, který se sesul k zemi kousek od mé nohy v tenisce. Do očí se mi hrnou slzy. "Co mám dělat!? Je Vám něco??" zeptám se hlasitě muže na zemi a máchám mu přitom rukou před obličejem. "POMOC!" snažím se přivolat další osobu, ale nikdo nikde. "Musím zavolat sanitku! Do prčic!!" nemůžu najít v tašce mobil…
Sanitka přijede pět minut po mém volání. "Musí do nemocnice." Ohlásí lékař mým směrem. Překvapí mě, jak moc klidným hlasem hovoří. Nic neříkám, hrůzou nemůžu mluvit, natož myslet, co se to děje, co se to stalo… Nechám doktory dělat jejich práci. Přendají muže ze země na nosítka a utíkají po jezdících schodech, plných překvapených lidí, do prvního patra, u kterého stojí ambulance. Ani nevím, jak rozhýbám nohy, ale najednou běžím po schodech za nimi. Vyběhnu z budovy a ovane mě lehký větřík. "Slečno, my už s ním musíme odjet. Odejděte." Řekne netrpělivě řidič sanitky, který pomáhá s nakládáním pacienta. "Ano,já vím. Můžu jet s vámi?" můj hlas je chraptivý. Nervózně polknu a zjistím, že mám úplně vyschlo v krku. "Vy jste rodinný příslušník?" ptá se, jako by na mě měl hned začít řvát. "Ne, … ale já jsem svědek.. prosím... víte, co se tam stalo.." ani se neptám, podám to jako hotovou věc, a jelikož saniťákům odtikávají drahocenné vteřiny, naloží mě do zadní části taky.
Než vyjedeme, jen tak tam stojím, celá se klepu a dívám se na muže v žlutorůžovém svetru. Zdá se mi, jako bych měla omdlít, v tom mě někdo prudce posadí na sedačku v rohu. Sedím se zavřenýma očima, stále se klepu a po tváři mi stéká studená slza. "Bude v pořádku." Pronese při zvuku houkačky jeden z doktorů. Otevřu na moment oči a uvidím, jak se povzbudivě usmívá. Můj výraz zřejmě vypovídá o tom, že mu nevěřím a tak dodá rozhodným hlasem: "Opravdu."
Zase zavřu oči a na mysl se mi vkrade myšlenka na soba mrkajícího velkýma kreslenýma očima ze žlutorůžového svetru.

Kapitola pátá

24. listopadu 2013 v 23:01 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

"Velké cappuccino s karamelovým sirupem, prosím." Objednám si u pultu a jdu si sednout do nejzazšího rohu velké, ale útulné kavárny. Vyndám z kabelky svůj oblíbený román Jane Austen, a ještě před tím než mi kávu donesou, se začtu do dvacáté kapitoly. Čas nehlídám, mám volno, ale asi půl hodiny po příchodu mě cosi vyruší od čtení. "Eliško?!" ozve se známý, trochu chraplavý hlas. Proberu se a zvednu hlavu. "Co tady děláš?" koukám do Tomášových očí. Stojí těsně u stolu, dotýká se ho dlaněmi a usmívá se. Jeho úsměvu ale nevěřím, nevěřím mu ani trochu. Chtěla jsem ho co nejrychleji odehnat, ale konec konců přisednout si klidně může…
Dali jsme se nějak do řeči až to došlo k bodu mrazu: "Takže, máš někoho?" zeptal se a z židle naproti mně se natáhl přes stůl a popadl mě za jednu ruku. "Ano. Mám." Odpověděla jsem a byla hrdá na to, jak pyšně a vyrovnaně to znělo. "Aha." Pustil rychle mou ruku a odvrátil se. "Ehm, asi už půjdu." Vyšlo ze mě po pár minutách ticha. "Už? Vždyť jsem to nevyřešili.." zněl zklamaně. "Jako co? Co jsme nevyřešili?" zastavila jsem se při zvedání ze židle. "No nás dva." Zašeptal. "Na tom už není co řešit. Skončilo to před šesti lety, po maturitě. A jak si určitě dobře vzpomínáš, ukončil jsi to TY." Zdůraznila jsem a popadla z opěradla židle svůj kabát. "Ale do dneška toho lituju. Strašně mě to mrzí. Dokážeš to pochopit!?" skoro až vykřikl. "Dokážu!" křikla jsem na něj zpátky. "Ale já bych měla odejít, musím, chci. Sbohem… a už mě nech na pokoji. Už tě vážně nikdy nechci vidět!" dořekla jsem. "A doufám, že tentokrát to chápeš dostatečně. Prostě mě nech žít svůj vlastní život. TY už do něj nepatříš… a nikdy patřit nebudeš." Položila jsem na stůl bankovku za kafe, otočila se na podpatku a vyšla do chladného odpoledne.

Kapitola čtvrtá

24. listopadu 2013 v 17:25 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

Očima Veroniky (Eliščiny kamarádky)


V pondělí ve tři jsem ještě stále seděla v pracovně u ateliérů a věnovala se scénářům na úterý a středu. U stolu naproti vysedávala Jana a zuřivě listovala novým katalogem Oriflame ve snaze najít svou nejoblíbenější rtěnku, před sebou měla nějaké žádosti a novinky týkající se seriálu pro případ, že by se objevil někdo z šéfů. Na počítačové klávesnici jsem zrovna vyťukávala třetí scénu, když se ozvalo ťukání na dveře. "Dále." Ozvala jsem se já, jelikož nevypadalo, že by si toho Janča vůbec všimla. "Dobrej den, přeju. Kde najdu Elišku?" "Ehm, co prosím? Co si přejete, pane?" zůstala jsem na neznámého brýlatého muže zírat. "No hledám Elišku Součkovou." Zatvářil se kysele, jako bych mu snad uměla číst myšlenky. "A co jí potřebujete, vy jí znáte?" ozvala se konečně Jana a já jí tento rozhovor s radostí přenechala a věnovala se dál své práci. "Jo, my se známe. Tak je tady?" naléhal muž a tón jeho hlasu vzbudil moji pozornost. "Není. Dnes má volno." Odpověděla stručně Jana a dělala, že naléhavý hlas přeslechla. "A kde teda je?" naléhal dál a zdál se z celé situace nervózní. "Jak to máme asi vědět pane?! Copak vy vykládáte náplň svého soukromí na potkání?" nevydržela jsem to a zapojila se do nevlídného rozhovoru. "Každé pondělí má volno. Většinou chodí odpoledne do té velké kavárny v centru." Nadhodí ledabyle Jana, zvedne se, vystrčí muže z místnosti a zavře mu dveře před nosem. Sedím s otevřenou pusou a celou tu situaci pozoruji. "Co to proboha děláš?" zeptám se, když zavře dveře pracovny. "Co jako? Přece nás nebude zdržovat od práce." Mrkla na mě a šla se posadit na svou židli. "Proč mu ale říkáš, kde Eliška je? Si normální?" nechápu její chování. "Jé, stejně tam určitě nebude, prosím tě." Mávne rukou. "Ale jak to můžeš sakra vědět? Víš co se všechno může stát?! Vždyť ani nevíme, kdo to byl…"

Kapitola třetí

24. listopadu 2013 v 1:28 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

V sobotu ráno jsem se probudila s kruhy pod očima a špatnou náladou. Na žádnou večeři se mi nechtělo a vlastně jsem se ani moc nechtěla setkat s Ondrou. Vždy, když jsem si na něj vzpomněla, což bylo vlastně pořád, vybavil se mi Tomášův výraz a udělalo se mi špatně... Večeře byla objednaná v restauraci mého bratra předem, lituji, že jsem si vybrala zrovna tu vepřovou panenku, tu dnes prostě nedám.
V deset hodin jsem v županu seděla v okně a nepřítomně hleděla na ulici. Holohlavý pán odjel červenou škodovkou a ženě s vysokými podpatky se ve větru nadzvedávala sukně. K snídani jsem vypila jen černý čaj. Přede mnou ležely stohy papírů do práce, ale na ty jsem neměla ani pomyšlení.
V půl jedné po poledni jsem si oblékla džíny a dlouhý kabát s huňatou zelenou šálou a vyšla z baráku ve snaze sehnat něco k obědu. Jako tělo bez duše jsem prošla ulicí a nakonec zakotvila v nějaké francouzské restauraci. Po smetanové polévce s krutony jsem se vrátila domů.
Hodinu jsem strávila před zrcadlem. Nakonec jsem dokázala přesvědčit sama sebe, že kruhy pod očima zmizely. Měli jsme namířeno do luxusní restaurace, uznala jsem tedy za vhodné vzít si černou sukni s béžovým krajkovým tričkem. Ondra měl přivést sestry, tak jsem chtěla jet metrem. Však, i přesto, že jsem dvě hodiny strávila přípravou, měla jsem spoustu času.

Klopýtám v lodičkách pěšky zhruba dvě stanice metra. Tváře mám rudé a i v zimním kabátu mi začíná být zima. Sakra! Udýchaná se zastavím a pohlédnu k obloze. Je tma, ale hvězdy vidět nejsou, je zataženo. Prosím, ať to dobře dopadne. Pomyslím si a po chvíli pokračuji v chůzi.
Přes zmrzlé ruce i nohy, přes rudé tváře, i přes větrem rozcuchané vlasy jsem v restauraci první. Nečekala jsem, že si Petr vezme volno, aby mohl přijít společně s Míšou. Udělal na mě dojem. Přejdu s úsměvem recepcí, moc dobře mě znají, takže nemusím hlásit jméno. Zrzavá Bára za pultem zřejmě pochopí, že mířím na toalety, takže mi ani neřekne číslo stolu nebo salonku. Pár minut na to vyjdu upravená a trošku lépe naladěná ze záchodků a u velkého stolu v salónku zahlédnu bráchu.
"No ne! Co je to za značku?" ptá se Míša jen co mě zaregistruje mezi dveřmi. "No Chanel ani Dior fakt ne." Usměju se a nechám jí prozkoumat můj zimní kabátek. "Eliz, je krásnej, fakt!" zubí se na mě. "Moc ráda tě vidím Eliz, dlouho jsme se neviděli." Obejme mě. Nemám ráda, když mi říká Eliz. Ona má totiž předky ve Francii a tak se někdy chová strašně francouzsky. Chodí vybraně oblékaná, vždy je středem pozornosti a vždy se přehnaně stará. Pracuje jako historička, příležitostná archeoložka a je často v cizině. "Čau brácho." Zdravím Petra jen co mě Míša pustí ze svého objetí. "Eliško! Ty si vyrostla." Vydechne a dá mi pusu na tvář. Další špatná hláška, která se prostě neříká- Ty si vyrostla.
Pět minut po mně se ve dveřích objeví Terezka, kterou jsem před týdnem poznala. Od té doby jsme se neviděly, ale nezměnila se. Stále má na tváři něžný úsměv, do obličeje jí spadávají černé vlnité vlasy a podobou je to celá maminka. Hned po ní vstoupí dívka, se kterou jsem tu čest ještě neměla- Kristýna. Seznámíme se poměrně rychle. Je to taková mladší kopie Terezy, štíhlá, černovlasá a milá. Z Ondřeje za nimi se mi zase vrátí vzpomínky na včerejšek…
Nemůžu urazit bratra, tak do sebe nasoukám celou večeři. Že jsem to dělat neměla, zjistím až při dezertu, kdy se mi udělá špatně. "Pardon, musí na toalety…" vydám ze sebe a odcházím. Slyším, jak po podlaze znovu zavrže židle a Ondřej říká: "Jdu za ní." Ohlédnu se a zachytím soucitný výraz v Terezině tváři.
"Děje se něco? Celý večer si taková chladná, lásko." Promluví na mě Ondra po otevření dveří na dámské záchody. Opláchnu si rychle tváře vodou, až pak mi dojde, že mám na sobě tunu make-upu, abych zakryla ty kruhy pod očima. Sakra, pomyslím si. Vyjdu kolem Ondřeje na chodbu a otočím se k němu. " Jsem v pohodě, jen se mi udělalo blbě…" "Můžu pro tebe něco udělat?" zeptá se. "No.." zamyslím se, on mě opře o stěnu a chce mě políbit. Mně se zvedne žaludek a co nejrychleji běžím zpět na záchodky.

I přes mé faux pax dopadne večeře dobře. Vypadá to, že si bratři, sestry rozumí. Odcházejí domů spokojeni. My s Ondrou se po živé noční ulici loudáme k metru. "Už je ti dobře?" zeptá se se starostí v očích. "Je mi líp. Omlouvám se, byl to trapas." Koukám k zemi. "Ne, v pohodě, to se stává. Vážně o nic nejde." Podepře mě a přitáhne si mě blíž k sobě. V hlavě mám moc velký zmatek, nevím, co dál…

Kapitola druhá

23. listopadu 2013 v 19:54 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

V pátek jsem dostala v divadle volno, a tak jsem místo na Karlín vyrazila běhat. Bydlím v blízkosti Vltavy, blízko Slunečního parku, jak já mu říkám, proto se této aktivitě věnuji docela často - teda, když je čas.
Vyběhnu z domu a po chvíli už mé nohy ve sportovních botaskách běží po úzké cestičce, spadané listí pod nimi křupe. Rozhlížím se chvíli kolem, na podzim jsem tu letos ještě nebyla. Je obdivuhodné, jak se to tu vlivem ročních období mění…
Pak už přivřu oči, nechám vlasy vlát ve větru kolem mě a zaposlouchám se do hudby ve sluchátkách. Po pár minutách doběhnu k černému zábradlí na jednom konci park. Opatrně se o něj opřu a rozhlédnu se po vodní hladině řeky Vltavy. Je to záhada, ale pokaždé tu svítí slunce, ať už je zima nebo léto, ať už mám dobrou či špatnou náladu, proto říkám parku Sluneční.
Dívám se na vodu třpytící se od slunce a za zvuky ze sluchátek uslyším volání svého jména. To se mi asi zdá, zavřu oči, ale tu se volání ozve znovu. Pustím zábradlí, prudce se otočím a otevřu oči. Zimou mám před očima zamlženo a nedokážu zaostřit, i tak splašeně hledám nějakou lidskou duši. Všimnu si vysokého kluka se světle hnědými vlasy a hranatými brýlemi s černými obroučkami na očích. Zaostřím na jeho obličej, a když mi dojde na koho to zírám, obrátím se a jdu po mé cestě zpátky. Rychleji, rychleji, po chvíli zjistím, že běžím. Srdce mi bije jako zběsilé. Co tady proboha dělá?! Můj mozek to nedokáže vstřebat, natož pak pochopit. Naštvaně vypnu MP4 a i se sluchátky ji strčím do kapsy.
"Zastav!" ozve se za mnou. Zastavím, otočím se a vyděšeně zjistím, že stojí necelý metr ode mě. "No jsi to ty, Eliška Součková!" vykřiknou jeho pokřivené rty nadšeně. "Jak je to dlouho..?" "Hodně!" řeknu naštvaně a znovu se obrátím k odchodu. "Moment, počkej přece." Popadne mě za ramena. Já se mu rychle vysmeknu: "Čekat? Na co ještě? Já čekala dost dlouho! Ale pak mě to nějak přestalo bavit!" na chvíli se odmlčím a pokračuji: "Taková velká láska to byla, co? A pak si odejdeš neznámo kam.. nic neřekneš. Co sem si jako měla myslet?! Pak se tady zničehonic objevíš, v Praze, v mém parku a jako co….?" "Mohli bysme zajít na kafe, pokecat a … třeba začít znovu." "Já moc nepiju kafe a i kdyby, s tebou na něj rozhodně nepůjdu!" "Promiň." Tváří se provinile. "To je jako všechno, co na to řekneš?" "No… zajdem třeba na večeři? Mohl bych ti to nějak vysvětlit…" "Ne. Tomáši, já už jsem dokázala zapomenout, ale přestat tě nenávidět.. to nejde." Pohladím ho po tváři porostlé strništěm a snažím se nemyslet na ty středoškolská léta ve Varech. Když mi ruka spadne zpět podél těla, dodám jen: " Jsem teď šťastná, tak mi ten život nekaž." Bez dalšího slova odcházím. Na konci parku zaslechnu: "Ale jak to s námi bude dál?"

Kapitola první

10. listopadu 2013 v 17:17 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot
Přátelé, dobrý večer. Pro úspěch mého příběhu Můj (vysněný) den http://majinkydenik.blog.cz/1310/muj-vysneny-den jsem se rozhodla o jakési pokračování. Moji práci při psaní, inf. o postavách atd. můžete sledovat také na facebooku https://www.facebook.com/pages/Stov%C4%9B%C5%BEat%C3%A1-Praha-aneb-%C5%BDivot-ne%C5%BEivot/175462842650394 .
PS: Všechno je to naprosto smyšlené, proto doufám, že mi pražané prominou časté chyby např.: v místech, názvech...



Ondru jsem znala zrovna dva týdny, když jsme se odpoledne na Malé Straně sešli. "Víš, co mě napadlo?" zeptal se po chvíli. "Nevím. Co?" podívala jsem se mu do očí. "Co kdybychom zítra šli na oběd ke mně domů?" "No jasně. Co budeš vařit?" "Ale já myslel, jako k mámě…" řekl opatrně. Já se ale začala smát. "Aha. Jasně, k tvojí mámě." "Co, proč se směješ?" vykulil oči. "Já to myslel vážně." Ztuhla jsem: "To jako fakt? … K tvé mámě ... domů?" "No. Chtěla by tě poznat. A já bych chtěl, abys poznala jí." Usmál se. "Ale… na to je ještě brzy ne?" snažila jsem se ho umluvit. "Ty jsi ale jiná než ostatní," přivinul si mě k sobě blíž. "Určitě se jí nebudu líbit.. znáš to. Matky mají zkreslené představy o tom, jak by měla vypadat přítelkyně jejich syna…" zamlouvala jsem dál a začala se ošívat. "Jsem si jist, že se jí budeš líbit." Přiblížil se k mým ústům, ale já se obratně dostala z jeho obětí a poodstoupila o krok od něj. "Co, co je?" zakoktal se. "Já nechci jít už zítra k tvojí matce." Řekla jsem rozhodně se vztyčenou hlavou. "No, dobře. Tak já jí radši hned zavolám, aby nešla na ten velký nákup…" vytáhl z kapsy mobil a z jeho hlasu znělo zklamání. Měla jsem v krku takový knedlík, srdce mi tak bušilo, že jsem nemohla jinak: "…Ale jo. Půjdu s tebou…" vydala jsem ze sebe a vydala se dál na cestu.
Ušla jsem snad 3 metry, když na mě Ondra zezadu skočil. "ÁÁ!" zaječela jsem a sesula se k zemi. "Promiň, promiň." Omlouval se s širokým úsměvem na tváři. "Co vyvádíš?" byla jsem pořád ještě trochu rozladěná. "Co vyvádim? -Miluju tě." Zvedl mě ze země, vzal mě i další kila oblečení, co jsem na sobě ve studeném podzimu měla, do náruče a dlouze mě políbil. Věděl moc dobře, že se na něj nedokážu příliš dlouho zlobit.
Kvůli tomu všemu, co jsem ani podstoupit nechtěla, jsem se nasoukala do úzkých červených šatů, vysokých černých kozaček a kabátků s velkými třpytivými knoflíky. Před zrcadlem jsem se pokusila natrénovat oslnivý a šťastný úsměv. Přes mou samozřejmě velkou snahu se to jaksi nevedlo, takže jsem byla před barákem s větší časovou rezervou. Než u chodníku zastavilo taxi s Ondřejem, byla jsem promrzlá na kost. Na zadních sedačkách jsem snila o tom, jak bych si dnešní volnou sobotu užila doma v teple s hrnkem horké čokolády a s románem v ruce, nebo se věnovala psaní… A nemusela bych mrznou venku, ani jít na oběd k matce mého dvoutýdenního kluka.
Nikdy bych nevěřila, že má Ondrova rodina tak velký dům. Věděla jsem sice, že bydlí na kraji Prahy v rodinném domě, ale že to bude až takový přepych, to bych nečekala. Věděla jsem také, že se jeho maminka s manželem, tedy Ondřejovým otcem, rozvedla… žije tudíž v tak velkém domě sama?
Vlna zimy při vystupování z auta mě zase vrátila k myšlenkám na vysněnou sobotu. Vystoupali jsme ruku v ruce po schodech k hlavnímu vchodu. Podle toho, jak křečovitě Ondra svíral v ruce klíč od domu a pak i kliku, jsem poznala, jak je nervózní. Pomalu otevřel dveře. Zahltilo mě teplo, vůně domova… Žena menší postavy přicházela elegantním krokem směrem k nám, měla černé vlasy (došlo mi, že Ondra špinavý blond nezdědil po matce) k ramenům a oslnivý úsměv. … zahltila mě láska, která byla cítit mezi ní a Ondrou. Všechny myšlenky na dokonalou sobotu se rozplynuly, protože moje srdce pochopilo, že se mozek neměl čeho bát. Sobota tady bude taky dokonalá.
"Dobrý den." Pozdravila jsem s úsměvem na tváři. Žena mi úsměv oplatila. "To je moje mamča..." vložil se do toho Ondra. "…a tohle je moje Eliška." Ukázal na mě pyšně. "Ahoj, Eliško." Podala mi Ondrova matka ruku. "Ráda Vás poznávám." Podala jsem jí tu svou. "Ale," zasmála se. "Přece mi nebudeš vykat, teď, když patříš do rodiny." Zarazila jsem se. "Já jsem Markéta." Dodala žena a stiskla mi ruku. "Dobře." Pokusila jsem se o úsměv.
Markéta nás usadila ke stolu a dala na něj mísy s jídlem. "Terko!" zavolala směrem ke schodům do horního patra domu. Moje hlava vylétla nahoru. Terko? Kdo je sakra Terka? Přemýšlela jsem. Za okamžik dolů po schodech scházela dlouhonohá dívka s tmavými vlasy, precizním make-upem a nejnovějšími trendy oblečení na sobě. Vypadala jako holka z obálky módního časopisu. Překvapeně jsem pohlédla na ní a poté na Ondřeje, který mi očima pouze naznačil, ať mlčím. Stále jsem nic nechápala. Ondra se poté zvedl ze židle a přistoupil k dívce, která se zastavila mezi dveřmi. "Moje mladší sestra, Tereza." Oznámil směrem ke mně. "Terezko, tohle je Eliška. Moje přítelkyně." Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se zvedla, abych jí podala ruku. Usmála se. To bylo trapné! Pomyslela jsem si, když jsem dosedla zpátky na židli.
"Škoda, že tu není Kris. Určitě by ses jí moc líbila." Řekla mi v polovině oběda Tereza. "Kdo je Kris?" otočila jsem se na ní. "Tys jí neřekl o Kristýně?" udivila se najednou a zamračila se na Ondru. "Ehm, neřekl. Nějak nebyl čas." Pousmál se a já cítila v jeho těle zcela nové napětí. "Aha." Zasmála se Terezka mile. "No prostě," začala. "Kristýna je moje ségra. A samozřejmě i Ondrova." Mrkla na mě. "Je z nás nejmladší. Je jí dvacet a studuje na druhým konci Prahy, takže bydlí na intru a tak tady teď není. Ještě pořád si užívá studentského života." Zakřenila se. Rozhodla jsem se problém nevědění o Ondrovo sestrách neřešit, nabodla jsem na vidličku brambor a zeptala se: "A kolik je tobě?" "Dvacet čtyři. Ale bydlím doma, školu mám kousek odsuď, takže jezdím busem tři stanice." "No a Ondra bude mít už dvacet šest, tak může mít i vlastní byt." Dodala významně Markéta a všichni jsme se rozesmáli.
Loučili jsme se s úsměvem, ale hned, jak se za námi zavřely dveře, nálada se mi zase zhoršila. Teď, když jsme byli s Ondrou zase sami, mi na mysl přišlo zase to, co mi neřekl. "Proč jsi mi neřekl, že máš sestry?" chtěla jsem, aby to znělo naštvaně, podrážděně, ale nevím proč se mi místo toho zaleskly slzy v očích. "Pojď." Řekl pouze, vzal mě za ruku a cestou hodil bankovku taxikáři, kterého předem zavolal, aby počkal. Došli jsme k malému rybníčku schovanému za stromy a keři. Posadil se na velký balvan a ukázal na místo vedle sebe. Beze slova jsem si přisedla a koukala před sebe na hladinu vody. "Nějak na to ještě nepřišla řeč. Sama jsi sem nechtěla jít, protože jsme spolu chvíli, ale jestli můžu něco říct…" zastavil se uprostřed řeči a hluboce se na mě zadíval. Pokračoval až když jsem se na něj podívala netrpělivě taky: "I když je to dva týdny, přijde mi to jako věčnost, jako bych tě znal odjakživa. Miluju tě, Eliško. Můžeš se na mě prosím nezlobit?" naléhal. "Promiň…" Jakmile jsem to vyslovila, pro mě z nepochopitelného důvodu, mi vytryskly z očí slzy. "Promiň, promiň…" opakovala jsem stále a přes slzy na něj skoro neviděla. "Co se stalo?" vyděsil se. "Jsem nespravedlivá… já nevím. Taky jsem ti přece neřekla jestli mám… sourozence…" utírala jsem si mokré tváře a v duchu přemýšlela, jestli ten drahý voděodolný make-up funguje. "A máš?" šibalsky se usmál tím svým kouzelným úsměvem. "Hm, bráchu. Staršího. Jmenuje se Petr." Usmála jsem se už.
K taxíku jsme došli asi po půl hodině. Nebudu vám lhát, řidič byl pěkně naštvaný. Takže mu Ondra zalepil pusu dalšími penězi. Pak mi otevřel dveře a usadili jsme se na zadní sedadla. "Mám nápad!" vyhrkla jsem po chvíli. "Moment, nemusím navštívit tvojí mámu, že ne?" vybuchl smíchy Ondřej vedle mě. "NE!" smála jsem se. "Uspořádáme sourozeneckou večeři!" Jelikož se zdálo, že to nepochopil, pokračovala jsem: "Ty vezmeš Terezku a Kristýnku a já přivedu Péťu. A teď si tak říkám jestli by nevadilo, kdyby přišel i se ženou?" zamyslela jsem se. "No asi ne, ne? To je docela dobrej nápad, to s tou večeří. To schvaluju. Ale nebude to nějak formální, že ne?..." "Ne. Úplně normálně. Půjdem někam do hospody nebo tak… ne, to vlastně nejde. Víš je tady takový malý problém. Můj brácha nechodí jen tak někam." Usmála jsem se a vysvětlovala: "On je profesionální kuchař. Asi budeme muset k němu do restaurace a to trošku formálnější je. Nebo bychom mohli jít k nim domů…" uvažovala jsem nahlas. "Filípek bude stejně o víkendu u babičky, hele nech to na mě, já to zařídím." Vytáhla jsem z malé kabelky mobil a začala hledat kontakt na brášku. "Kdo je Filípek?" podíval se na mě Ondřej. "Jejich syn." Odpověděla jsem stručně. Delší dobu na mě zíral, tak jsem zvedla oči od telefonu a pousmála se. "Kolik je tvému bráchovi, Eli?" zeptal se vážným podezíravým hlasem. "Třicet." Odpověděla jsem zase stručně, nevydržela jsem to a začala se při pohledu a jeho výraz smát. "Já ti říkala, že je starší! Jsme o pět let, normálka. To není tak strašný rozdíl. A Filípkovi je teprve rok a půl, takže klídek." Chytila jsem se za břicho a smíchy nemohla popadnout dech.