Originál- Setkání s literární postavou

3. října 2013 v 14:33 | Mája |  Povídky

Už to nevydržím! :D Musím sem dát originál s Pýchou a předsudkem... Tato verze je původní, několik řádků pod tímto je verze upravená pro počet znaků do soutěže.;)


Jdu po rozlehlé louce. Svítí slunce a všude poletují motýlci. Tu se přede mnou objeví cesta a mě poprvé za celou tu dobu napadne: "Kde to jsem?" Na konci cesty je velký dům, určitě to není český styl. Moment, kde že to jsem? Nenapadá mě odpověď na otázku, která letí tam a zpátky mojí hlavou, jediné co vím je, že to tu znám… už jsem tu někdy byla. Zírám na ten velký dům a jediné, co chci vědět je: "Kdy a proč jsem tu byla? A kde to vlastně jsem?" Z domu vychází postarší žena, sundává velké bílé prostěradlo ze šňůry a já jdu k ní. Odněkud ji znám, napadne mě krátce a ptám se jí: "Dobrý den, paní. Mohu se Vás zeptat, kde to jsem?" Žena mi ale neodpoví a jen na mě udiveně kouká. Zřejmě mě má za blázna, napadne mě. Pak prohlásí, jako by to bylo naprosto samozřejmé: "Jste v Longbournu. To je u Londýna, zajisté, děvenko." Otočila se k odchodu, ale před schody se znovu obrátila ke mně a otázala se: "Už jste obědvala?" Vykulila jsem oči a popravdě odpověděla, že ne. Takhle lidé mluví v Londýně ve 21. století?
Pozvala mě do domu. Jediné možné vysvětlení je, že se chtěla vytáhnout s tím, jak to uvnitř vypadá. To se potvrdí hned, jak za mnou zavře domovní dveře. Ukazuje napravo a nalevo a vypráví odkud, co mají. Její přednášku přeruší volání z místnosti naproti dveřím, že už je oběd na stole. Mávne na mě rukou, abych šla za ní. Vcházím do pokoje prosvíceného poledním slunce, sladěného do červené a zlatožluté, na zemi je velký červený koberec a na oknech těžké závěsy svázané zlatou stuhou. Uprostřed místnosti je velký hodovní stůl, okolo něho spousta židlí. Všichni, kromě oné paní přede mnou, sedí již za stolem a o něčem tiše diskutují. "Drahý, tato slečna…" odmlčí se a mě dojde, že nezná mé jméno. "Ehm, Mája." "Tato slečna Maria …" "Jsem Mája," pokusím se jí opravit, ale je mi to houby platné. "..s námi dnes bude obědvat." dokončí žena a všichni přítomní se zvednou od stolu a nastoupí do jedné řady přede mně. Co se to děje? Co mám teď dělat? "Toto je můj manžel pan Bennet, mé dvě dcery a manžel tady Lízy." Řekla Lízy? To mi něco připomíná.. "Bohužel mé další tři dcery jsou již vdané a nejsou tu.."
Zřejmě by se paní Bennetová rozpovídala více, ale její manžel jí skočil do řeči, pozdravil mě a letmo se na mě usmál. Přistoupil ke mně vysoký muž, s tmavými vlasy, hluboce se mi uklonil a zdvořile mi políbil ruku. "Já jsem pan Darcy, velice mě těší. Má žena Elizabeth.." nedořekl a ukázal směrem k usměvavé mladé dívce v bledě modrých šatech.
Konečně mi to došlo! Vždyť to je dům Bennetových, Lízinka, pan Darcy… "Pane bože! Vy jste z Pýchy a předsudku od Jane Austen!" vykřikla jsem a hned toho litovala, protože všichni ztuhli. Bylo to moc nahlas? Ne, spíš se tu, v této době, nepoužívá slovo 'pane bože'. "Tak půjdeme konečně obědvat?" prolomil nekonečné ticho pan Bennet a já mu za to byla nevýslovně vděčná.
Dozvěděla jsem se tolik věcí! Bylo to úžasné, vžila jsem se do jejich života.. Pan Darcy a Elizabeth Bennetová - vlastně teď už Darcyová - mě pozvali na své panství Pemberley a já pouze nadšeně souhlasila, na víc jsem se nezmohla. Je tohle vůbec možné? Všichni tři jsme se s Mary a manželi Bennetovými rozloučili a nasedli do kočáru.
Nevím, jak dlouho jsme jeli, snad hodinu nebo dvě, když jsem zaslechla, jak mě někdo z dálky volá, Elizabeth i pan Darcy ale nic neříkali a dívali se z okna. Přece to slyší také, ne? A najednou bylo bílo. Zmizela Lízinka, pan Darcy, ale i kočár a louky a kopce. Já padám a padám dolů v bílé nicotě. "Májo!Májo!!" ten křik se neustále přibližoval. Proč tak křičí, já přece nejsem hluchá. Někdo mi cloumal rameny. Otevřela jsem oči, které jsem předtím hrůzou zavřela. "Mami?"…takže to všechno byl jen sen?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama