Můj (vysněný) den

1. října 2013 v 20:45 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

To, že dnešek nebude obyčejný pociťuji už v polospánku, když mi v šest nezvoní budík. Protože dnešek je neobyčejný… Vyhrabu se z postele krátce před devátou, hodím na sebe jednotlivé kousky podzimního oblečení a utíkám po schodech. Rozrazím vchodové dveře a vrazím do pohledného pošťáka. Jen tak spěšně zahuhlám omluvu. Šála za mnou vlaje, jak dlouhými kroky mířím k nejbližší stanici metra. Kupuji si lístek a cestou k podzemnímu vlaku ho svírám v kapse kabátu. Metro zrovna přijíždí a já vstupuji dovnitř. Je tu docela teplo, prolétne mi hlavou, rozhlídnu se a najdu volné místo v rohu vagónu. Usadím se, ale jen co vzhlédnu, všimnu si starší paní, a proto jí ze slušnosti pustím na své místo. Pevně se chytím svislé tyče a myslím si, že stojím bezpečně. Mou myšlenka uvede v omyl, když se metro rozjede, poněvadž zavrávorám a padám dozadu. Zachytí mě něčí paže, které mě opatrně zvedají nahoru. Cítím, jak rudnu, pevně se chytím nejbližší tyče a ohlédnu se za sebe. Zjistím, že můj "zachránce" je velmi hezký, s medově hnědými vlasy a s očima modrýma jako křišťálové studánky. Usměji se na něj a nervózně si uhladím kabát. Vedle něj je volné místo, na které měl zřejmě namířeno. "Nechceš si sednout?" ptá se mě a ukazuje na ono místo. "Jasně, děkuju." Už musím být rudá až za ušima, pomyslím si a posadím se na volnou sedačku. "Jsem Ondra." Usmívá se na mě zeširoka a já v duchu žasnu, jak někdo může mít tak oslnivý úsměv. Vytrhne mě z přemýšlení mlčení jeho úst, dojde mi, že čeká na odpověď. "Eliška. Ahoj." Odpovím konečně a napřáhnu k němu ruku. "Kam máš namířeno?" " Na snídani do Panerie. Čekají na mě kamarádky." "Aha." Ještě ho neopustil úsměv. Aniž bych přemýšleĺa nad tím, co říkám, vyhrknu: "Nechceš jít se mnou?" "No, to bych rád, ještě jsem nesnídal... Ale není to nevhodný?" "Vůbec ne, budou rádi." Musela jsem se tvářit podivně, protože se začne smát. Já se za chvíli směji taky.
Vystupujeme společně z metra a po eskalátorech vyjedeme nahoru. Ovane mě studený vítr, až za mnou zase zavlaje šála. Asi si všiml, jak jsem se naklonila dozadu, protože mi etiketně nabídne ruku. Tak se do něj zaháknu. Přecházíme Václavák a já se jako vždycky ohlédnu k Národnímu muzeu a mrknu na svatého Václava. Připadá mi to tak nostalgické.. Právě tady poblíž je Panerie, kde se s holkama setkáváme pravidelně. Ondra otevře dveře a já vstoupím do zahřáté místnosti jako první. Najednou mi je strašné teplo. Cestou k našemu stolu si rozepínám kabát a mávám na Verču, Hanku a Janičku- můj tým. U stolu se otočím a zjistím, že Ondra stojí těsně za mnou. Představím ho holkám a oni se tajemně usmívají a mrkají na sebe. O co jim jde? Pomyslím si, přehodím si kabát s šálou přes opěradlo židle a jdu si objednat. Snažím se vymyslet něco nového a originálního, ale jako vždy si nakonec objednám to samé - horkou čokoládu a velký muffin s třešněmi, který miluji již od dětství. "Dala jsi včera Lence ty nové scénáře, Elo?" "Samozřejmě Hani, jako pokaždé naprosto včas." Zatvářím se uraženě, ale pak se sladce usměji. "Ale dnes mi o tom nemluv. Dnes je den VOLNA." Zašvitořím a předvedu náš vítězný taneček. Všichni se smějí. "Hele, kdo jde dneska na tu premiéru?" napadne mě. "Já, samozřejmě, a Hanča s Very též. Tohle si přece nesmíme nechat ujít! Tohle bude představení století!" odpoví mi Jana a přímo září štěstím. Dojde mi, že vedle mě sedí i Ondra a nechápavě na mě hledí. "Dneska je premiéra v Karlíně, kde mimo jiné taky pracuju jako vedlejšák. Dílo století- Lucka Bílá, Dasha, Noid, ale i herci jako Libuška Šafránková, Veronika Freimanová, Jiří Bartoška, Lenka Termerová.. Zlata Adamovská, Václav Postránecký i Ondra Brzobohatý a nevím, kdo ještě. Prostě naprostá senzace! Jestli chceš, mám tam ještě jeden lístek navíc. Jako zaměstnanec." Mrknu na něj. " Ty jo.. Bartoška, jo?? Ale tak to si nesmím nechat ujít! Moc rád půjdu taky." "Bezva!"
Vycházíme z Panerie. Se všemi se loučím s tím, že se uvidíme večer. Už je mi zase nějaká zima, automaticky si překřížím ruce na hrudi ve snaze zahřát si dlaně. Holky odcházejí, Ondra se otáčí k odchodu také, ale na poslední chvíli se na mě znovu obrátí. "Co takhle piknik? Když už máš to volno."
Po krátkém dohadování, kam vlastně půjdeme, se shodneme na Rajské zahradě na Žižkově. Zase jedeme metrem, ale tentokrát mě Ondra radši celou dobu podpírá, abych nespadla. Dozvídám se, že je doktor a odmalička vyrůstá v Praze, i když je původem z Bratislavy. Miluju Slováky, letí mi hlavou celou cestu a snažím se uklidnit rychlost bušení mého srdce. Vystoupíme a cestou do parku koupíme pár dobrot, které u pikniku nikdy nesmí chybět. I když koupíme, není moc pravdivý výraz. Měli jsme platit napůl, ale než jsem vyndala peněženku z kabelky, zaplatil to Ondra sám, a mě nepomohlo ani vnucování peněz před obchodem. Prý "To je dobrý."
Vybrali jsme dobrý park, protože tady půjčují deku, kterou samozřejmě sebou nemáme. Na deku rozložíme pomeranče, jablka, obložené housky a velkou láhev grepového džusu. Stále mi je záhadou, jak to že má stejné chutě jako já.. Usadíme se a já si všimnu, že se přes mraky prodralo ven nějaké to podzimní sluníčko, tomu se musím lehce usmát. Vítr ale fouká stále a do očí mi proto padá ofina. Ondra se ke mně nahne, aby mi dal vlasy na stranu a chvíli s nimi zápasí. Uvnitř mě to vře, až mám pocit, že snad vybouchnu. Když už se mi konečně povede ukočírovat své city, zase se ke mně natáhne a políbí mě horkými rty, na ty mé - zmrzlé. Leknutím sebou trhnu. Ale pak se mi zdá, že jsem snad nikdy nic příjemnějšího nezažila. Odtáhne se ode mě a zase se směje tím svým dokonalým úsměvem.
Jídlo máme skoro snědené, slunce už zalézá zpátky za mraky, když mi vypráví o sobě a mě napadne, že vůbec nevím kolik je hodin. Urychleně hledám mobil, protože hodinky nosím zásadně jen v pracovní dny. Po čtvrté! To jsme tu tak dlouho? Uvidí můj překvapený výraz a zeptá se jestli jsem v pořádku, se starostí v očích. Aha, dochází mi, že ten výraz nebyl překvapený, ale zděšený. Usměji se a když mu řeknu kolik je hodin, balíme. Tentokrát jedeme taxíkem, abychom vše stihli. Napřed jedeme k němu. Zatímco čekám v autě, aby nám taxík nikdo nevzal, vyběhne po schodech do čtvrtého patra, kde, jak mi před tím řekl, bydlí a za pár minutek už je zase zpět v elegantním saku a tmavěmodré košili. "Tobě to ale sluší," neodpustím si pochvalu. Do mého domu to trvá o něco déle, ale i tak to ubíhá rychle, protože cítí, že jsem nervozní a snaží se mě za každou cenu rozesmát. Samozřejmě se mu to povede, jelikož kdo by odolal takovému kouzelnému úsměvu?
Máme ještě dost času, a tak ho pozvu nahoru. Uvařím nám horkou čokoládu, jak na zahřátí, tak na zlepšení nálady. Alespoň mě to vždy pomáhá. Pak si pročítá v kuchyni u malého kulatého stolku mé nové scénáře pro náš seriál, zatímco já se oblékám do společenského oblečení. I když mám připravené černé krajkové šaty bez rukávů, nakonec se rozhodnu pro černé korzetové šaty s lehkou tmavě modrou sukénkou. Budu se k němu víc hodit, usměji se, zatímco mi tato myšlenka zase rozbuší srdce. Na oční víčka si nanesu tmavě modré stíny, které pomalu přecházejí až do černé. Vlasy si přehodím na jednu stranu a začnu namotávat jednotlivé prameny na kulmu. Na druhou stranu si přidělám sponku s velkou modrou růží, kterou mám moc ráda. Nazuji si černé lodičky, trošku zavrávorám, jak jsou vysoké, ještě spěšně sáhnu po voňavce a rtěnce.. a můžeme vyrazit.
Dohodli jsme se, že před divadlem zajdeme na večeři, abychom pak neměli hlad. Tato má oblíbená restaurace je nedaleko Karlínu, a tak už potom znovu nemusíme metrem. Večer se zase ochladilo a tak kráčím po setmělé ulici nalepená na Ondru, abych mu vzala trochu tepla - ne, že by mu to vadilo. Usadíme se u stolu, sundám si černý kabát i modrou šálu a objednám si špenátové ravioly.
Po úžasné večeři zamíříme do mého milovaného divadla, mého druhého života. Představení začíná až za hodinu, s holkama se setkáváme v divadelním baru, kde zapijeme sklenkou vína krásný večer s nevyslovenou myšlenkou, že se tu snad zase někdy všichni sejdeme. Jako zaměstnaná osoba jsem nám tu domluvila malou "autogramiádu" samozřejmě s herci a zpěváky, jen pro nás. Když už v ruce pevně svírám svůj malý deníček s podpisy Lucky Bílé, Veroniky Freimanové i třeba Libušky Šafránkové, jdeme si sednout do první řady a přes hodinu upíráme zraky na úžasné jevištní výkony. Po přestávce se to zase opakuje, na konci nadšeně tleskáme a jdeme pogratulovat účinkujícím za skvělý výkon. Neodpustila jsem si ani vlastnoručně vyráběné maličkosti pro mé oblíbence, protože vím, že oni to ocení. Pak nám už opravdu nezbývá nic jiného než se odebrat domů. Je po desáté a míříme k Verče domů na pyžamovou party, neboli večírek, kde se stejně bude mluvit o práci... Všichni, jen s Ondřejem jsme se před divadlem rozloučili - Máme stejnou cestu do práce… takže se uvidíme v metru, tam kde jsem se potkali.
Jdeme spát okolo jedné, ale plné zážitků. Jsme přejedené, protože Verunka pro nás připravila kopce jídla, ale co, užily jsme si to. Ráno jdu do práce od Verči a obě dvě spolu míříme ke mně pro scénáře. Naše cesty se rozdělí brzy, jelikož ona má dnes ještě volno, takže mé scénáře bude jen tak doma kontrolovat. Já spěchám do studia na natáčení, u kterého nesmím chybět. A nemůžu dočkat toho, až budu sedět v rohu vagónu a do metra na oné stanici nastoupí …
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Zabloudil jsi na můj blog? Klikni ;)

ANO ->klik! 100% (23)

Komentáře

1 Verča, kdo jiný:) Verča, kdo jiný:) | 5. října 2013 v 14:34 | Reagovat

Krása, krása, krása. Co jiného říct??? Jseš to prostě ty. Špenátové ravioli a Ondřejem. Co jsem měla čekat??? Vlastně jsem doufala, že to něco takového bude, ale ty mě vždy překvapíš. Mohlo by být nějaké pokračování prosím, prosím, prosím. Ať se něco víc dozvím o El, Ondrovi a hlavně Verče. Kdo to asi je viď, asi ji neznám a nebo možná..... :D I tak prosím něco víc o ní, El a prostě všech:D. Mám tě ráda a doufám, že tentokrát ti můj komentář nebude připadat krátký. :*

2 Májinka,Mája Májinka,Mája | E-mail | 6. října 2013 v 19:29 | Reagovat

[1]: Nj, úžasně dlouhý Verunko! :D A jinak děkuji;)

3 anna anna | 7. listopadu 2013 v 9:09 | Reagovat

nádhera ty moje spisovatelko ,konečně jsem našla čas a přečetla  si pár článků.Nevěděla jsem že jsi tak skvělá ,promin že jsem pochybovala tvá milující babička.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama