Eliščin návrat - část 4.

20. října 2013 v 16:41 | Mája |  Eliščin návrat (pomyslné pokračování seriálu Gympl)

"Mami, nevíš, kde jsou ty moje černý šaty?" zavolala Eliška ze svého pokoje, krátce před šestou. "Proč?" zeptala se Dagmar a překročila práh místnosti. Eliška stála před skříní a nervózně prohlížela jednotlivá ramínka. Její vlasy již byly nafoukané kulmou, rty natřené rtěnkou vínového odstínu, avšak šaty nikde. "Ty někam jdeš?" udivila se Dáša, když jí Eliška neodpověděla na předchozí otázku. "Jo, s Vladimírem." Odpověděla aniž by se na ni podívala a dál prohledávala skříň. "S Vladimírem? Jak to? A neměla by si po té včerejší 'akci' radši zůstat doma?" Eliška se otočila: "Mami, když tě Vladimír pozve na večeři, nemůžeš přece odmítnout.." zavrtěla hlavou, jakože nechápe, co řeší. "A jseš si jistá, že přijde? Znáš ho." Zamračila se její matka při vzpomínce na poslední pozvání. "Ano, znám ho. A právě proto vím, že přijde. Vyzvedne mě za hodinu." Nezaváhala ani na vteřinu Eliška, i když byla trošku rozladěná maminčiným chováním. "Tak, kde jsou ty šaty, mami?" "Který myslíš?" "Ty kratší černý." Mrkla na ni Eli. "Asi v prádelně. Donesu ti je." Otočila se Dagmar, jenž byla ještě trochu mimo z Eliščina proslovu, a odešla.
O hodinu později již byla Eliška oblečená do šatů i vínového kabátu a obouvala si u dveří boty na podpatku. Ozvalo se ťukání na dveře, Eliška se nadechla a otevřela. Vladimír se usmíval od uchu k uchu. Pozdravil a podal jí růže, neopomněl jí vysvětlit, proč jich je tolik. "Pane bože…" vydechla Eliška a oči se jí rozzářily. "Moc děkuju." Vzala si od něj kytici, ve vedlejším pokoji ji dala do vázy a rozloučila se s matkou, kterou ode dveří zdravil Vladimír. Poté vyměnila Vladimírův svetr za svůj kabát a společně s Vladimírem vyšli do studeného večera.

"Na jaké jméno?" zeptala se recepční v nejlepší hradecké restauraci Bellevue. "Matula." Odpověděl Vladimír stručně. Recepční jim po chvíli ukázala jejich stůl a popřála hezký večer. Vladimír Elišce pomohl sundat kabát a odsunul jí židli, aby se mohla posadit. "Děkuju." Pohladila ho Eliška po ruce a vděčně se na něj podívala. Když už Vladimír seděl naproti ní, přišel číšník. "Můžu Vám nabídnout láhev červeného vína, či bílého?" zeptal se. "Já si dám jen minerálku, prosím." Odpověděl Vladimír. "A Vaše manželka?" Eliška se rozesmála, tak nemohla ani odpovědět. Vladimír jí obědnal její oblíbené červené. Když se Eliščin smích trochu uklidnil, oznámila: "Teď si o mně musí myslet, že jsem úplný magor." Zasmála se znovu. "Ale ne. Mě to taky přišlo vtipné, jen ten číšník to nepochopil." Usmál se Vladimír, když si vzpomněl na číšníkův výraz.
Vladimír hýřil vtipem a dobrou náladou a Eliška se s ním ráda od srdce zasmála. Měli za sebou hlavní chod a přistoupila k nim číšnice. "Dáte si kávu?" Eliška se podívala na Vladimíra, ten přikývl. "Ano, a ještě tyhle dva zákusky." Ukázala do jídelního lístku. "Dobře, hned to bude." Usmála se číšnice a odešla. Vladimír se rozhodl využít situace a vytáhl z kapsy svého saka malou krabičku. "Něco pro tebe mám, Eliško." Položil červenou krabičku ovázanou bílou stuhou před ni. "Ale já nic neslavím." Pohlédla na něj Eliška překvapeně. "To ti nemůžu dát dárek jen tak?" "Ale já pro tebe nic nemám…" namítla Eliška zase. "Tak už to otevři." Mrkl na ni a povzbudivě se usmál. Eliška rozvázala mašli a pomalu otevřela krabičku. Trošku zděšeně hleděla do krabičky a překvapením pootevřela ústa. "Vladimíre…"

Pokračování příště. ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama