Eliščin návrat - část 3.

18. října 2013 v 23:38 | Mája |  Eliščin návrat (pomyslné pokračování seriálu Gympl)

Elišku probudilo prudké světlo, když Vladimír roztáhl závěsy. Na posteli se posadila a hlavou jí proudily vzpomínky na včerejší noc. "Dáš si snídani?" zeptal se jí až moc laskavým hlasem, který Elišku trochu vyděsil. "Ne… Vladimíre, já jdu domů." Zvedla se. Vladimír se zarazil: "A nedáš si aspoň kafe?" "Ne." Odpověděla, s pokusem se usmát a chystala se svléknout si Vladimírův svetr, který jí včera půjčil. "Ehm.. kabát máš pořád mokrý. Co kdybys mi ten svetr vrátila až večer? Třeba na večeři? V Bellevue? A radši tě vyzvednu doma, kabát ti donesu." Řekl Vladimír naprosto oznamovacím tónem. "Ale co Edita?" namítla trochu zklamaně Eliška, ale doufala, že si toho nevšiml. Ale všiml, vnímal, jak se tvářila, co dělala. Vnímal ji. "To už je na mě." Mrkl na ni a doprovodil jí ke dveřím. "Takže … v sedm." Otevřel dveře a díval se, jak odchází. A otočila se. Otočila se a jemně se usmála.
Než se Edita vrátila do vily, měl Vladimír asi dvě hodiny na přemýšlení, co bude dál. I když už to dávno věděl… "Vladimíre?" ozvala se Edita ode dveří. Nic neříkal, a tak vešla do pokoje. "Ahoj." Pozdravila ho, jako normálně. "Měl bych ti něco říct Edito." Začal Vladimír a podíval se na ni. "Taky ti chci něco říct. Vzhledem k tobě … mohla bych začít?" Přikývl. "Vážně nejsem slepá, proto myslím, že by bylo lepší, kdybych jela do Ugandy sama." Začala. "Stejně jsi tam nikdy nechtěl." Pokusil se ji přerušit, ale nedala se. Posadila se na pohovku vedle něj. "Vy dva patříte k sobě. Je mi líto, že jsem si myslela, že je s tím doktorem. Je mi to líto, omlouvám se." Sklopila oči k zemi. "Ale jestli ti můžu něco říct… prostě si za ní měl jet. Nemuseli jste ztratit tolik času." Zamrkala na něj, usmála se a hřbetem ruky si utřela pár slz na tváři. "To vím. Promiň, ale myslel jsem, že už to ve mně není…" nedořekl. "Jen jsem ti to přišla říct. Zítra odlítám, tak se chci rozloučit." "Nedáš si něco?" zeptal se jako správný hostitel. "Ne, musím jít. S Irenou máme malou rozlučkovou párty." Zasmála se. "Budeš prosím pozdravovat Elišku?" řekla, teď už naprosto vážně. "A nechceš jí to říct sama?" "Ne, to se nehodí…" "Tak dobře, budu jí pozdravovat. A až se zase někdy vrátíš, tak se stav." Zdvořile navrhl Vladimír. "Uvidíme." Objala ho, rozloučili se a Vladimír nechal pozdravovat Irenu.
Už od pěti hodin se připravoval, a připadal si jako by mu bylo patnáct a chystal se na velké rande. Když už po čtvrté stál na chodbě před zrcadlem a upravoval si kravatu, pousmál se představě, že by se za dvě hodiny ještě zřídil… ne, už by to Elišce nikdy neudělal. Nikdy.
Z vily vyšel nakonec v šest, v rukou Eliščin již suchý kabát, aby měl čas zajít cestou do květinářství Na náměstí, kde měli otevřeno do pozdních večerních hodin. Koupil Elišce snad stovku růží, protože pokud by měl vzít jednu růži za všechno, co k Elišce cítí, jak mu pomohla a jaká je, ani sto by jich nestačilo.
S obrovskou kyticí rudých růži obcházel celé náměstí, aby se dostal k odbočce do ulice, kde Eliška bydlela. Uhnul před dětmi se sněhovými koulemi v rukou, narazil do popelnice a růže mu vyklouzly z ruky. Sklonil se, aby je posbíral a když se zvedal, uviděl před sebou malý obchůdek. Zlatnictví.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama