Eliščin návrat - část 2.

13. října 2013 v 20:58 | Mája |  Eliščin návrat (pomyslné pokračování seriálu Gympl)

"Už jsem ti říkal, že umím předpovídat budoucnost pomocí hvězd?" usmál se Vladimír a pohlédl k noční obloze. "Ne." Smála se Edita na celé kolo. "Pane bože." Zašeptal Vladimír, když jeho pohled narazil na lavičku. Rozběhl se k vile a cestou zakřičel: "Eliško!" Když doběhl k ní, zjistil, že ho moc nevnímá. Na tvářích měla zmrzlé slzy, oči zavřené a celá se třásla. Netušil, jak dlouho tu může sedět. "Eliško!" Třásl s ní. Nic. "Eliško, no tak." Měl Vladimír na krajíčku. To už u něj byla i Edita, a když obhlédla celou situaci, začala udávat pokyny.
Odnesli Elišku do vily, posadili jí na gauč, sundali z ní mokrý kabát a navlékli jí Vladimírův velký svetr. Edita donesla z vedlejšího pokoje plno dek, do kterých Elišku zabalili a poté postavila na čaj. "Neměli bychom zavolat sanitku?" zeptal se Vladimír nešťastně. "Ne, nepanikař. Podle mě byla venku tak patnáct minut, nanejvíš dvacet.." zamyslela se. "jak to můžeš vědět?" Jeho tón zněl, jako by jí to vyčítal. "Prostě to poznám. Každý rok chodím na kurz první pomoci." Vysvětlila. "Hele, já jdu zavolat její matce, ať nemá strach." Napadlo jí. Vladimír jí ale nevnímal, zíral na Elišku a po tváři mu stékala slza. "Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo.." vydal ze sebe a hřál její dlaně ve svých. "Vždyťty za nic nemůžeš." Řekla Edita skoro až naštvaně. "Ale šla za mnou! A já tady, sakra, nebyl!" nevydržel to Vladimír a v duchu se modlil, aby se Eli probrala. "Ona tady taky nebyla, když si jí potřeboval! Vzpomínáš?" odsekla Edita a odešla pryč.
Když za ní zapadly dveře, Eliška pootevřela oči. Vladimír zrovna seděl v křesle naproti ní, měl skloněnou hlavu a líbal její chladné ruce. Stále mu tekly slzy. "Vladimíre." Zaskřehotala Eliška, jak nemohla mluvit. "Eli!" vydechl Vladimír. "Co to děláš?" podívala se na své ruce a Vladimír je ihned pustil. "Napij se." Podal jí teplý čaj. Eliška se trochu napila a zopakovala: "Co to děláš, Vladimíre?" "Zachraňuju tě." Lehce se pousmál. "Ale vždyť mě nesnášíš! Nemáš mě zachraňovat!" zamračila se na něj. "jak jsi na to přišla, že tě nesnáším? Proč bych měl?" nechápal Vladimír. Eliška mu to ale nedokázala vysvětlit, jen seděla s pootevřenou pusou a nevěděla, co dál. "Neměla jsem sem chodit." Zavrtěla hlavou a pokusila se zvednout, ale Vladimír ji zase usadil a přisedl si na gauč vedle ní. "Měla jsi se ozvat…" řekl a díval se jí do očí. "Já vím." Chtělo se jí brečet, ale nešlo to, najednou už neměla slzy. "Měla jsi přijet…" pokračoval. "Já vím." Odpověděla zas. "Neměla jsi nás všechny opustit…" dokončil Vladimír myšlenku. Eliška se mu vrhla kolem krku. "Já vím!" zahuhla do jeho kabátu. "Moc mě to mrzí. Měla bych ti to vysvětlit." "Ano." Souhlasil Vladimír. "Ten doktor, George, byl jenom můj kamarád… Ta škola je hotová, proto jsem přijela domů… už napořád… mrzí mě, že jsem se vám přestala hlásit, ale bylo tam špatné spojení… Je mi líto, co se stalo… mezi náma. Netušila jsem, že jsi s Editou… že odjíždíte…" zlomil se jí hlas. Vladimír nic neříkal, držel Elišku v náruči a hladil ji po vlasech.
Eliška v jeho náruči vyčerpáním usnula, a tak jí přenesl do ložnice, aby se mohla pořádně vyspat. Když se vrátil do obývacího pokoje, zjistil, že mu Edita poslala textovku, že dnes přespí u Ireny. Ani jí neodepsal, věděl, že by to vedlo k hádce, věděl, že pro něj Eliška nikdy nebyla, není a nebude jen Eliška. Sám si ustlal na gauči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama