Eliščin návrat - část 1.

12. října 2013 v 23:40 | Mája |  Eliščin návrat (pomyslné pokračování seriálu Gympl)
Ta představa, že by se Eliška do Gymplu vrátila...



Vladimír vyšel ze školy a netrpělivě sledoval hodinky na své levé ruce. Čekal na Editu, která dnes měla přednášku na Seniorgymplu. Všude bylo bílo a padala trocha drobného sněhu. Když už se asi popáté zadíval na hodinky, zavolal na něj známý laskavý hlas: "Vladimíre!?" Automaticky zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Půl vteřiny potom už našel toho, komu hlas patřil. Elišku. Vladimír vytřeštil oči. Přicházela ke škole, za sebou sněhem táhla velký kufr a na rozpuštěné vlasy jí padaly malé sněhové vločky. Její oči se na něj smály. Vypadalo to vše jako ve snu. "Vladimíre." promluvila na něj znovu a Vladimír se probral. "Eliško…" zradil ho hlas. Eliška se na něj povzbudivě dívala. "… co tady děláš?" dořekl konečně. "Přijela jsem domů.." nedořekla, protože jí Vladimír nervózně skočil do řeči: "Jo, na Vánoce, aha." ohlédl se ke škole zrovna, když se otevřely dveře a v nich se objevila Edita. "Ahoj Vladimíre." objala ho, aniž by si Elišky všimla. Eliščin výraz se v mžiku změnil, její oči nechápavě pozorovaly celou situaci. "Jé, Eliško. Co tady děláš?" postřehla Edita její přítomnost. "Přijela na Vánoce." Vzal jí Vladimír odpověď. Na Elišku zbylo jen: "Edito… ahoj." "Ahoj. Tak půjdeme Vladimíre?" otočila se od Elišky ihned. "Ano. Eliško, ještě se uvidíme." Dořekl Vladimír, s Editou se otočili směrem pryč a ruku v ruce odcházeli. Eliška nevěřícně koukala za nimi a do očí se jí draly slzy. Stála a čekala, že se Vladimír otočí, že na ni ještě pohlédne a že jí toto jediné malé gesto dá malou naději, ale ne. Neotočil se.
Kabát i šálu měla od sněhu mokrou, ani si nevšimla, že sněží víc. Zprudka se otočila a rozběhla se domů, kufr drnčel za ní a byl od sněhu již celý bílý. Hlavou jí letělo hejno myšlenek - "Ještě se uvidíme", neotočil se …
Po tvářích jí tekly slzy, šála za ní vlála a snažila se v kabelce najít klíče od domu. Rozrazila dveře, až její maminka za stolem leknutím nadskočila. "Eli! Tak už jsi zpátky." Řekla s radostí v hlase, která jí přešla hned, jak si všimla Eliščiny tváře s černými potůčky řasenky a slz. "Párkrát také psals, jak ti hrozně scházím…" zněla písnička z rádia pokojem, kde se na chvíli zastavil čas. "Mami, vypni to." Vyslovila skrze slz Eliška. "Proč? Co se stalo?" vyhrkla Dáša. "Tohle… přesně tohle… to by mohl .. říct…" brečela dál a sesula se na kuchyňskou židli. "A ty se ptáš co já, a jak mi mělo být, když ten kdo zůstat má, ráčil odejít…" zpívala Helena Vondráčková dál pokojem. "Mami!" vykřikla Eliška a Dagmar ihned sáhla po vypínači. A bylo ticho. Čtvrthodina Eliščina srdceryvného pláče.
"Já jsem to zvorala.. to všechno." Řekla Eliška, když už alespoň trochu mohla mluvit. "Ale ne." Snažila se jí Dáša utišit. "Mami, proč si mi to neřekla?" "Co?" nechápala Dagmar. "Že je s ní.. !" zasyčela Eliška vztekem. "Já tě nechápu… kdo s kým je?" "No Vladimír, přece! S Editou.." plakala zas. "O tom já ale do ne dávna nevěděla, stejně jako jsem nevěděla, že přijedeš… On se se mnou přece nestýká… od jisté doby." Odpověděla naoko uraženě její matka. "Cože? Od … jaké … doby?" vzlykala Eli. "Co se dozvěděl o tom anglickým doktorovi, teda myslím, že od té." Zamyslela se Dagmar. "Co, jakým doktorovi?" utírala si Eliška slzy. "No, máš tam přece přítele ne." Začala být Dáša netrpělivá. "Jáá? Pane bože, jak jste na to přišli? George byl jen můj kamarád, a krom toho má v Anglii manželku! A já mám Vladimíra … měla jsem." Už jí zase tekly slzy. "Vždyť s tím přišla Edita, s tím doktorem, a s tím, že se nechceš vrátit. Tak, jak to tedy je?" "On byl můj kamarád, nevim jestli to Edita viděla jinak, ale na tom přece nesejde. Jí se to netýká! A teď jsem se vrátila už napořád! Navždy…" dala si hlavu do dlaní a snažila se zapomenout na to, co viděla před školou. "No, já bych řekla, že teď už se jí to týká, protože je tady a je s Vladimírem. A prý budou odjíždět někam do Vídně." Odříkávala Dáša to, co věděla a pokyvovala přitom hlavou. "Co?! Proč? Proč mi to proboha říkáš?? Teď je to všechno ještě horší!" koukala na ní Eliška s tragickým výrazem na tváři. "Tak promiň!" nevydržela to už Dagmar. "Eliško, musíš se přes to přenést! Nemůžeš žít jen ve svém dávném snu. Tady se prostě čas nezastavil!" "Ne, to neříkej!" vyhrkla Eliška a rozbrečela se. "A proč ne? Neřeklas mu tohle náhodou i ty?" "MAMI!" vykřikla Eliška, zvedla se, běžela ke dveřím, cestou popadla šálu, kterou předtím odhodila u dveří stejně jako kufr. "Eliško!" křikla za ní ještě Dagmar, ale to už byla Eliška venku.
Mrzlo a sněžilo tak hustě, že nebylo vidět na krok. I přes to si to Eliška namířila přímo do vily. Branka byla otevřená, a tak si myslela, že je Vladimír doma. "A ty se ptáš co já?!!" křičela jí v hlavě slova Heleny Vondráčkové pořád dokola. Bušila vší silou, co jí zbyla, na vchodové dveře. Bušila už snad pět minut. Pak to se vzlykem vzdala a vyčerpaně se posadila na zasněženou lavičku před vilou, sníh se jí vsakoval do kalhot. Seděla s hlavou v dlaních, snažila se zapomenout, snažila se vrátit čas, snažila se umlčet Helenu Vondráčkovou, doufala, že Vladimír snad jednou otevře, a sněžilo a sněžilo… A netušila, že Vladimír s Editou šli po škole k ředitelce Ireně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama