Říjen 2013

Eliščin návrat - část 5.

30. října 2013 v 13:24 | Mája |  Eliščin návrat (pomyslné pokračování seriálu Gympl)

"Vladimíre.." zopakovala Eliška. "Já… nevím." Zvedla oči od krabičky k němu. "Nemusíš si mě hned brát." Zasmál se, přes stůl se natáhl a chytil Eliščiny dlaně do svých. Eli otevřela ústa, ale když z nich nic nevyšlo, zase je rychle zavřela. Když tedy nezareagovala, pustil Vladimír její dlaně a vstal. Pomalu obešel jejich stůl, vyndal z krabičky na stole drobný zlatý prstýnek a klekl si k Elišce na zem. "Vidíš?" zeptal se a ukazoval jí nápis na vnitřní straně šperku. "Pro Elišku. Pamatuješ?" Laskavě se usmál. "Jak bych mohla zapomenout…" utřela si hřbetem ruky slzu štěstí a vrhla se mu do náruče.
Snědli zákusky, vypili kávu a vydali se směrem k Vladimírově vile, jelikož Eliška byla stále ještě v transu a vnímala jen Vladimírova ústa, která vyprávěla všechno možné… nezáleželo moc na tom co. Není tudíž divu, že Eliška v podpatcích uklouzla na zmrzlé kaluži uprostřed chodníku. Zavrávorala a padala dozadu. Než Vladimír vůbec zjistil, že padá, už byla na zemi. "Sakra.." zamračila se, ale pak se rozesmála: "Vladimíre, přísahám, že nevstanu!" "Ale no tak…" zasmál se taky. "Já ti teda přísahám, že tě zvednu." Smál se a natáhl se pro její ruce. Chvíli to trvalo, ale nakonec Eliška stála nohama zase pevně na zemi. Chtěla se vydat dál, ale Vladimír jí zastavil: "Počkej…" oprášil jí sníh z kabátu. "Díky." Usmála se vděčně, a tu si všimla, kde jsou. "Jé, já musím domů." Prohodila ledabyle. "Kolik je vlastně hodin?" podívala se na svou ruku a zjistila, že si hodinky nechala doma. Vladimír byl tudíž rychlejší: "Deset. Co takhle zajít ještě ke mně na skleničku?" Elišku to rozesmálo: "Jako za starých časů?" "No… ehm, teď mi došlo, že vlastně doma nic nemám." Zarazil se. "Ale jestli by ti nevadilo třeba kakao?" rozesmál jí.
Jak slíbil, kakao jí udělal. "Takže je to mezi námi v pohodě?" zeptal se a podal jí hrneček. "Hm… víc než v pohodě…" napila se. " Ó, tedy pane šéfkuchaři, vy byste si mohl zařídit kakaovou firmu." Mrkla na něj šibalsky. Zasmál se a mrkl na ní taky. "Hele já už asi fakt půjdu.." zvedla se. "Ale…" zastavil odcházející Elišku Vladimír a políbil jí na krk. Eliška se otočila, chytila ho za ruku a nechala se odvést zpátky.
Oba věděli, že už se do minulosti ohlížet nebudou…

Děkuji Vám za přečtení těchto pěti dílů. Doufám, že se líbilo. ;)

Eliščin návrat - část 4.

20. října 2013 v 16:41 | Mája |  Eliščin návrat (pomyslné pokračování seriálu Gympl)

"Mami, nevíš, kde jsou ty moje černý šaty?" zavolala Eliška ze svého pokoje, krátce před šestou. "Proč?" zeptala se Dagmar a překročila práh místnosti. Eliška stála před skříní a nervózně prohlížela jednotlivá ramínka. Její vlasy již byly nafoukané kulmou, rty natřené rtěnkou vínového odstínu, avšak šaty nikde. "Ty někam jdeš?" udivila se Dáša, když jí Eliška neodpověděla na předchozí otázku. "Jo, s Vladimírem." Odpověděla aniž by se na ni podívala a dál prohledávala skříň. "S Vladimírem? Jak to? A neměla by si po té včerejší 'akci' radši zůstat doma?" Eliška se otočila: "Mami, když tě Vladimír pozve na večeři, nemůžeš přece odmítnout.." zavrtěla hlavou, jakože nechápe, co řeší. "A jseš si jistá, že přijde? Znáš ho." Zamračila se její matka při vzpomínce na poslední pozvání. "Ano, znám ho. A právě proto vím, že přijde. Vyzvedne mě za hodinu." Nezaváhala ani na vteřinu Eliška, i když byla trošku rozladěná maminčiným chováním. "Tak, kde jsou ty šaty, mami?" "Který myslíš?" "Ty kratší černý." Mrkla na ni Eli. "Asi v prádelně. Donesu ti je." Otočila se Dagmar, jenž byla ještě trochu mimo z Eliščina proslovu, a odešla.
O hodinu později již byla Eliška oblečená do šatů i vínového kabátu a obouvala si u dveří boty na podpatku. Ozvalo se ťukání na dveře, Eliška se nadechla a otevřela. Vladimír se usmíval od uchu k uchu. Pozdravil a podal jí růže, neopomněl jí vysvětlit, proč jich je tolik. "Pane bože…" vydechla Eliška a oči se jí rozzářily. "Moc děkuju." Vzala si od něj kytici, ve vedlejším pokoji ji dala do vázy a rozloučila se s matkou, kterou ode dveří zdravil Vladimír. Poté vyměnila Vladimírův svetr za svůj kabát a společně s Vladimírem vyšli do studeného večera.

"Na jaké jméno?" zeptala se recepční v nejlepší hradecké restauraci Bellevue. "Matula." Odpověděl Vladimír stručně. Recepční jim po chvíli ukázala jejich stůl a popřála hezký večer. Vladimír Elišce pomohl sundat kabát a odsunul jí židli, aby se mohla posadit. "Děkuju." Pohladila ho Eliška po ruce a vděčně se na něj podívala. Když už Vladimír seděl naproti ní, přišel číšník. "Můžu Vám nabídnout láhev červeného vína, či bílého?" zeptal se. "Já si dám jen minerálku, prosím." Odpověděl Vladimír. "A Vaše manželka?" Eliška se rozesmála, tak nemohla ani odpovědět. Vladimír jí obědnal její oblíbené červené. Když se Eliščin smích trochu uklidnil, oznámila: "Teď si o mně musí myslet, že jsem úplný magor." Zasmála se znovu. "Ale ne. Mě to taky přišlo vtipné, jen ten číšník to nepochopil." Usmál se Vladimír, když si vzpomněl na číšníkův výraz.
Vladimír hýřil vtipem a dobrou náladou a Eliška se s ním ráda od srdce zasmála. Měli za sebou hlavní chod a přistoupila k nim číšnice. "Dáte si kávu?" Eliška se podívala na Vladimíra, ten přikývl. "Ano, a ještě tyhle dva zákusky." Ukázala do jídelního lístku. "Dobře, hned to bude." Usmála se číšnice a odešla. Vladimír se rozhodl využít situace a vytáhl z kapsy svého saka malou krabičku. "Něco pro tebe mám, Eliško." Položil červenou krabičku ovázanou bílou stuhou před ni. "Ale já nic neslavím." Pohlédla na něj Eliška překvapeně. "To ti nemůžu dát dárek jen tak?" "Ale já pro tebe nic nemám…" namítla Eliška zase. "Tak už to otevři." Mrkl na ni a povzbudivě se usmál. Eliška rozvázala mašli a pomalu otevřela krabičku. Trošku zděšeně hleděla do krabičky a překvapením pootevřela ústa. "Vladimíre…"

Pokračování příště. ;)

Eliščin návrat - část 3.

18. října 2013 v 23:38 | Mája |  Eliščin návrat (pomyslné pokračování seriálu Gympl)

Elišku probudilo prudké světlo, když Vladimír roztáhl závěsy. Na posteli se posadila a hlavou jí proudily vzpomínky na včerejší noc. "Dáš si snídani?" zeptal se jí až moc laskavým hlasem, který Elišku trochu vyděsil. "Ne… Vladimíre, já jdu domů." Zvedla se. Vladimír se zarazil: "A nedáš si aspoň kafe?" "Ne." Odpověděla, s pokusem se usmát a chystala se svléknout si Vladimírův svetr, který jí včera půjčil. "Ehm.. kabát máš pořád mokrý. Co kdybys mi ten svetr vrátila až večer? Třeba na večeři? V Bellevue? A radši tě vyzvednu doma, kabát ti donesu." Řekl Vladimír naprosto oznamovacím tónem. "Ale co Edita?" namítla trochu zklamaně Eliška, ale doufala, že si toho nevšiml. Ale všiml, vnímal, jak se tvářila, co dělala. Vnímal ji. "To už je na mě." Mrkl na ni a doprovodil jí ke dveřím. "Takže … v sedm." Otevřel dveře a díval se, jak odchází. A otočila se. Otočila se a jemně se usmála.
Než se Edita vrátila do vily, měl Vladimír asi dvě hodiny na přemýšlení, co bude dál. I když už to dávno věděl… "Vladimíre?" ozvala se Edita ode dveří. Nic neříkal, a tak vešla do pokoje. "Ahoj." Pozdravila ho, jako normálně. "Měl bych ti něco říct Edito." Začal Vladimír a podíval se na ni. "Taky ti chci něco říct. Vzhledem k tobě … mohla bych začít?" Přikývl. "Vážně nejsem slepá, proto myslím, že by bylo lepší, kdybych jela do Ugandy sama." Začala. "Stejně jsi tam nikdy nechtěl." Pokusil se ji přerušit, ale nedala se. Posadila se na pohovku vedle něj. "Vy dva patříte k sobě. Je mi líto, že jsem si myslela, že je s tím doktorem. Je mi to líto, omlouvám se." Sklopila oči k zemi. "Ale jestli ti můžu něco říct… prostě si za ní měl jet. Nemuseli jste ztratit tolik času." Zamrkala na něj, usmála se a hřbetem ruky si utřela pár slz na tváři. "To vím. Promiň, ale myslel jsem, že už to ve mně není…" nedořekl. "Jen jsem ti to přišla říct. Zítra odlítám, tak se chci rozloučit." "Nedáš si něco?" zeptal se jako správný hostitel. "Ne, musím jít. S Irenou máme malou rozlučkovou párty." Zasmála se. "Budeš prosím pozdravovat Elišku?" řekla, teď už naprosto vážně. "A nechceš jí to říct sama?" "Ne, to se nehodí…" "Tak dobře, budu jí pozdravovat. A až se zase někdy vrátíš, tak se stav." Zdvořile navrhl Vladimír. "Uvidíme." Objala ho, rozloučili se a Vladimír nechal pozdravovat Irenu.
Už od pěti hodin se připravoval, a připadal si jako by mu bylo patnáct a chystal se na velké rande. Když už po čtvrté stál na chodbě před zrcadlem a upravoval si kravatu, pousmál se představě, že by se za dvě hodiny ještě zřídil… ne, už by to Elišce nikdy neudělal. Nikdy.
Z vily vyšel nakonec v šest, v rukou Eliščin již suchý kabát, aby měl čas zajít cestou do květinářství Na náměstí, kde měli otevřeno do pozdních večerních hodin. Koupil Elišce snad stovku růží, protože pokud by měl vzít jednu růži za všechno, co k Elišce cítí, jak mu pomohla a jaká je, ani sto by jich nestačilo.
S obrovskou kyticí rudých růži obcházel celé náměstí, aby se dostal k odbočce do ulice, kde Eliška bydlela. Uhnul před dětmi se sněhovými koulemi v rukou, narazil do popelnice a růže mu vyklouzly z ruky. Sklonil se, aby je posbíral a když se zvedal, uviděl před sebou malý obchůdek. Zlatnictví.

Eliščin návrat - část 2.

13. října 2013 v 20:58 | Mája |  Eliščin návrat (pomyslné pokračování seriálu Gympl)

"Už jsem ti říkal, že umím předpovídat budoucnost pomocí hvězd?" usmál se Vladimír a pohlédl k noční obloze. "Ne." Smála se Edita na celé kolo. "Pane bože." Zašeptal Vladimír, když jeho pohled narazil na lavičku. Rozběhl se k vile a cestou zakřičel: "Eliško!" Když doběhl k ní, zjistil, že ho moc nevnímá. Na tvářích měla zmrzlé slzy, oči zavřené a celá se třásla. Netušil, jak dlouho tu může sedět. "Eliško!" Třásl s ní. Nic. "Eliško, no tak." Měl Vladimír na krajíčku. To už u něj byla i Edita, a když obhlédla celou situaci, začala udávat pokyny.
Odnesli Elišku do vily, posadili jí na gauč, sundali z ní mokrý kabát a navlékli jí Vladimírův velký svetr. Edita donesla z vedlejšího pokoje plno dek, do kterých Elišku zabalili a poté postavila na čaj. "Neměli bychom zavolat sanitku?" zeptal se Vladimír nešťastně. "Ne, nepanikař. Podle mě byla venku tak patnáct minut, nanejvíš dvacet.." zamyslela se. "jak to můžeš vědět?" Jeho tón zněl, jako by jí to vyčítal. "Prostě to poznám. Každý rok chodím na kurz první pomoci." Vysvětlila. "Hele, já jdu zavolat její matce, ať nemá strach." Napadlo jí. Vladimír jí ale nevnímal, zíral na Elišku a po tváři mu stékala slza. "Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo.." vydal ze sebe a hřál její dlaně ve svých. "Vždyťty za nic nemůžeš." Řekla Edita skoro až naštvaně. "Ale šla za mnou! A já tady, sakra, nebyl!" nevydržel to Vladimír a v duchu se modlil, aby se Eli probrala. "Ona tady taky nebyla, když si jí potřeboval! Vzpomínáš?" odsekla Edita a odešla pryč.
Když za ní zapadly dveře, Eliška pootevřela oči. Vladimír zrovna seděl v křesle naproti ní, měl skloněnou hlavu a líbal její chladné ruce. Stále mu tekly slzy. "Vladimíre." Zaskřehotala Eliška, jak nemohla mluvit. "Eli!" vydechl Vladimír. "Co to děláš?" podívala se na své ruce a Vladimír je ihned pustil. "Napij se." Podal jí teplý čaj. Eliška se trochu napila a zopakovala: "Co to děláš, Vladimíre?" "Zachraňuju tě." Lehce se pousmál. "Ale vždyť mě nesnášíš! Nemáš mě zachraňovat!" zamračila se na něj. "jak jsi na to přišla, že tě nesnáším? Proč bych měl?" nechápal Vladimír. Eliška mu to ale nedokázala vysvětlit, jen seděla s pootevřenou pusou a nevěděla, co dál. "Neměla jsem sem chodit." Zavrtěla hlavou a pokusila se zvednout, ale Vladimír ji zase usadil a přisedl si na gauč vedle ní. "Měla jsi se ozvat…" řekl a díval se jí do očí. "Já vím." Chtělo se jí brečet, ale nešlo to, najednou už neměla slzy. "Měla jsi přijet…" pokračoval. "Já vím." Odpověděla zas. "Neměla jsi nás všechny opustit…" dokončil Vladimír myšlenku. Eliška se mu vrhla kolem krku. "Já vím!" zahuhla do jeho kabátu. "Moc mě to mrzí. Měla bych ti to vysvětlit." "Ano." Souhlasil Vladimír. "Ten doktor, George, byl jenom můj kamarád… Ta škola je hotová, proto jsem přijela domů… už napořád… mrzí mě, že jsem se vám přestala hlásit, ale bylo tam špatné spojení… Je mi líto, co se stalo… mezi náma. Netušila jsem, že jsi s Editou… že odjíždíte…" zlomil se jí hlas. Vladimír nic neříkal, držel Elišku v náruči a hladil ji po vlasech.
Eliška v jeho náruči vyčerpáním usnula, a tak jí přenesl do ložnice, aby se mohla pořádně vyspat. Když se vrátil do obývacího pokoje, zjistil, že mu Edita poslala textovku, že dnes přespí u Ireny. Ani jí neodepsal, věděl, že by to vedlo k hádce, věděl, že pro něj Eliška nikdy nebyla, není a nebude jen Eliška. Sám si ustlal na gauči.

Téma týdne - Praha

12. října 2013 v 23:54 | Mája |  Ostatní
Zatím jezdím do Prahy jen jako turista, ale jednou bych chtěla být její součástí. Být jedna z toho mnoha, co Prahu tvoří. Miluju Prahu, je to město mích snů, je to velkoměsto... Do Prahy jezdím nejčastěji do divadla, jinak tam rodinku nevytáhnu :D Miluju divadla, miluju to, co herci na jevištích předvádějí. Karlín, Národní divadlo, divadlo Bez zábradlí...
Chtěla bych, aby jednou byla Praha můj život. Většina mých vrstevníků touží po Londýně, New Yorku... ale já ne. Já toužím po Praze a každou procházku tímto krásný, nádherným městem si užívám plnými doušky.
Takže Pražáci, snad se tam jednou někde potkáme... :*

Eliščin návrat - část 1.

12. října 2013 v 23:40 | Mája |  Eliščin návrat (pomyslné pokračování seriálu Gympl)
Ta představa, že by se Eliška do Gymplu vrátila...



Vladimír vyšel ze školy a netrpělivě sledoval hodinky na své levé ruce. Čekal na Editu, která dnes měla přednášku na Seniorgymplu. Všude bylo bílo a padala trocha drobného sněhu. Když už se asi popáté zadíval na hodinky, zavolal na něj známý laskavý hlas: "Vladimíre!?" Automaticky zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Půl vteřiny potom už našel toho, komu hlas patřil. Elišku. Vladimír vytřeštil oči. Přicházela ke škole, za sebou sněhem táhla velký kufr a na rozpuštěné vlasy jí padaly malé sněhové vločky. Její oči se na něj smály. Vypadalo to vše jako ve snu. "Vladimíre." promluvila na něj znovu a Vladimír se probral. "Eliško…" zradil ho hlas. Eliška se na něj povzbudivě dívala. "… co tady děláš?" dořekl konečně. "Přijela jsem domů.." nedořekla, protože jí Vladimír nervózně skočil do řeči: "Jo, na Vánoce, aha." ohlédl se ke škole zrovna, když se otevřely dveře a v nich se objevila Edita. "Ahoj Vladimíre." objala ho, aniž by si Elišky všimla. Eliščin výraz se v mžiku změnil, její oči nechápavě pozorovaly celou situaci. "Jé, Eliško. Co tady děláš?" postřehla Edita její přítomnost. "Přijela na Vánoce." Vzal jí Vladimír odpověď. Na Elišku zbylo jen: "Edito… ahoj." "Ahoj. Tak půjdeme Vladimíre?" otočila se od Elišky ihned. "Ano. Eliško, ještě se uvidíme." Dořekl Vladimír, s Editou se otočili směrem pryč a ruku v ruce odcházeli. Eliška nevěřícně koukala za nimi a do očí se jí draly slzy. Stála a čekala, že se Vladimír otočí, že na ni ještě pohlédne a že jí toto jediné malé gesto dá malou naději, ale ne. Neotočil se.
Kabát i šálu měla od sněhu mokrou, ani si nevšimla, že sněží víc. Zprudka se otočila a rozběhla se domů, kufr drnčel za ní a byl od sněhu již celý bílý. Hlavou jí letělo hejno myšlenek - "Ještě se uvidíme", neotočil se …
Po tvářích jí tekly slzy, šála za ní vlála a snažila se v kabelce najít klíče od domu. Rozrazila dveře, až její maminka za stolem leknutím nadskočila. "Eli! Tak už jsi zpátky." Řekla s radostí v hlase, která jí přešla hned, jak si všimla Eliščiny tváře s černými potůčky řasenky a slz. "Párkrát také psals, jak ti hrozně scházím…" zněla písnička z rádia pokojem, kde se na chvíli zastavil čas. "Mami, vypni to." Vyslovila skrze slz Eliška. "Proč? Co se stalo?" vyhrkla Dáša. "Tohle… přesně tohle… to by mohl .. říct…" brečela dál a sesula se na kuchyňskou židli. "A ty se ptáš co já, a jak mi mělo být, když ten kdo zůstat má, ráčil odejít…" zpívala Helena Vondráčková dál pokojem. "Mami!" vykřikla Eliška a Dagmar ihned sáhla po vypínači. A bylo ticho. Čtvrthodina Eliščina srdceryvného pláče.
"Já jsem to zvorala.. to všechno." Řekla Eliška, když už alespoň trochu mohla mluvit. "Ale ne." Snažila se jí Dáša utišit. "Mami, proč si mi to neřekla?" "Co?" nechápala Dagmar. "Že je s ní.. !" zasyčela Eliška vztekem. "Já tě nechápu… kdo s kým je?" "No Vladimír, přece! S Editou.." plakala zas. "O tom já ale do ne dávna nevěděla, stejně jako jsem nevěděla, že přijedeš… On se se mnou přece nestýká… od jisté doby." Odpověděla naoko uraženě její matka. "Cože? Od … jaké … doby?" vzlykala Eli. "Co se dozvěděl o tom anglickým doktorovi, teda myslím, že od té." Zamyslela se Dagmar. "Co, jakým doktorovi?" utírala si Eliška slzy. "No, máš tam přece přítele ne." Začala být Dáša netrpělivá. "Jáá? Pane bože, jak jste na to přišli? George byl jen můj kamarád, a krom toho má v Anglii manželku! A já mám Vladimíra … měla jsem." Už jí zase tekly slzy. "Vždyť s tím přišla Edita, s tím doktorem, a s tím, že se nechceš vrátit. Tak, jak to tedy je?" "On byl můj kamarád, nevim jestli to Edita viděla jinak, ale na tom přece nesejde. Jí se to netýká! A teď jsem se vrátila už napořád! Navždy…" dala si hlavu do dlaní a snažila se zapomenout na to, co viděla před školou. "No, já bych řekla, že teď už se jí to týká, protože je tady a je s Vladimírem. A prý budou odjíždět někam do Vídně." Odříkávala Dáša to, co věděla a pokyvovala přitom hlavou. "Co?! Proč? Proč mi to proboha říkáš?? Teď je to všechno ještě horší!" koukala na ní Eliška s tragickým výrazem na tváři. "Tak promiň!" nevydržela to už Dagmar. "Eliško, musíš se přes to přenést! Nemůžeš žít jen ve svém dávném snu. Tady se prostě čas nezastavil!" "Ne, to neříkej!" vyhrkla Eliška a rozbrečela se. "A proč ne? Neřeklas mu tohle náhodou i ty?" "MAMI!" vykřikla Eliška, zvedla se, běžela ke dveřím, cestou popadla šálu, kterou předtím odhodila u dveří stejně jako kufr. "Eliško!" křikla za ní ještě Dagmar, ale to už byla Eliška venku.
Mrzlo a sněžilo tak hustě, že nebylo vidět na krok. I přes to si to Eliška namířila přímo do vily. Branka byla otevřená, a tak si myslela, že je Vladimír doma. "A ty se ptáš co já?!!" křičela jí v hlavě slova Heleny Vondráčkové pořád dokola. Bušila vší silou, co jí zbyla, na vchodové dveře. Bušila už snad pět minut. Pak to se vzlykem vzdala a vyčerpaně se posadila na zasněženou lavičku před vilou, sníh se jí vsakoval do kalhot. Seděla s hlavou v dlaních, snažila se zapomenout, snažila se vrátit čas, snažila se umlčet Helenu Vondráčkovou, doufala, že Vladimír snad jednou otevře, a sněžilo a sněžilo… A netušila, že Vladimír s Editou šli po škole k ředitelce Ireně.

Počátky - díl 6.

9. října 2013 v 16:21 | Mája |  Počátky (pokračování podle Máji)

Uběhl již skoro týden od Kristýnina příjezdu jen stále nebyl vyřešen problém Ondra. Ale Kristýna měla plán…
V pátek si přivstala a už v půl sedmé si razila cestu na náves k autobusové zastávce. Jela do Prahy, kde dříve bydlela, pro svého kamaráda, který pracuje ve vyhlášeném baru.
"Dobrý den. Já jdu za Michalem," usmála se Krista na dívku, která už po ránu míchala koktejly. "Jasně, je vzadu," odvětila a přidala do nápoje citron. Kristýna už chtěla otevřít, když tu se dveře zprudka zevnitř otevřely. "Jé, ahoj Týno. Tak brzo?" zeptal se s údivem Michal, známý sukničkář, který vyhrál nad každou holkou, kterou si umanul. "Vždyť sem ti říkala, že přijedu co nejdřív… Tak jedem? Máme spoustu práce." "Jo, jasně, jen si vezmu bundu," usmál se na ní sladce a černé vlasy mu spadly do očí. Cestou do Počátek mu Kristýna ještě jednou podrobně vysvětlila celou situaci a domluvili se na postupu.
Z autobusové zastávky ihned zamířili do Včelína. Všichni už měli být údajně v hospodě na snídani, ale Kristýna dobře věděla, že Kamila ne…
Prošli hlavními dveřmi a ani je moc nepřekvapilo, že je otevřeno. Když se Kristýna vydala najít Kamilin pokoj, Michal jí za loket zastavil, dal si prst na pusu, že má být potichu a ukázal na správcovské dveře, tedy Ondry, z kterých se ozývaly tlumené hlasy. "To si dělá srandu!" zašeptala naštvaně Kristýna, oči měla jako dvě čárky a tvářila se, jako James Bond v akci. Přikrčila se a plížila se ke dveřím.
Zdálo se, že v jedné vteřině rozrazila dveře, narovnala se jako voják v útoku a zařvala: "To ti to nerve srdce!!?!!" Ukázalo se, že měla naprostou pravdu s tím, co se uvnitř děje. Ondra stál u stolu a oblékal si tričko, zatímco Kamila už byla oblečená a malovala si rty tmavě rudou rtěnkou a šibalsky se na něj usmívala. Rychlými kroky se Krista dostala k Ondrovi, cestou odstrčila Kamilu ke dveřím a teď už stála tváří tvář Ondřejovi, její oči byli nalepené na jeho, jenž těkaly po místnosti. Kamila chvíli nevěřícně koukala na Kristýnu a pronesla pouze. "Co si jako myslíš, že děláš?" To ale nebylo vůbec slyšet, jelikož Kristýna mluvila na Ondřeje velmi zvýšeným tónem.
Kristýnka jen periferně zahlédla, jak se s Kamilou začal bavit Michal a minutku na to už spolu odcházeli pryč. Michal dostane prostě každou… Kristýna si byla jistá, že Kamilu potopí jejími vlastními zbraněmi.

Počátky - díl 5.

8. října 2013 v 21:45 | Mája |  Počátky (pokračování podle Máji)

Josefka došla co nejrychleji k ordinaci a vlítla dovnitř. "Jé, promiňte," omluvila se za svůj příchod, když uviděla za stolem jen Otu. "Je tady Panenka?" optala se. "Jo, je vzádu," odpověděl Kovář a odešel pro něj. "A kdo mě shání?" slyšela Josefka, jak se Panenka ptá. "Uvidíte," řekl na to Ota tajemným tónem. A jelikož je Panenka nedočkavec, šel se rychle podívat o koho jde. "Josefko! Tak ty taky jednou sháníš někoho jiného než mladýho?" dělal si srandu. "Ale jdi ty .. potřebuju s tebou mluvit," nedala se Josefka. "Aha, tak večer u mě v kůlně?" "No, je to důležitý. Nepočká to do večera," tvářila se stále vážně. "Hm, pane kolego, myslím, že se beze mě obejdete, kdyby něco - volejte," mrkl na Otu Panenka a vrtalo mu hlavou, co se stalo. Popadl bundu a odkráčel s Josefkou pryč.
Došli k Honzovi do kůlny, Josefka se usadila na polorozpadlém gauči a Panenka na židli proti ní. "Tak co se děje?" zeptal se starostlivě. "Markétka má problémy s Ondrou…" pověděla mu o všem, o čem věděla.
"A co takhle, to moc neřešit?" tvářil se znuděně Panenka, který by se nejraději věnoval jen a pouze Josefce. "Jak, neřešit? Nás se to taky týká.." vysvětlovala Josefka dál. "Tím chceš říct, že za to můžu já? Dal jsem Ondřejovi Včelín, on do něj přijal Kamilu…" "To neříkám," skočila mu do řeči. "Jen… Markétka se trápí. Celé noci nespí, nejí.. A já jsem její babička, mám za ní zodpovědnost." "Markétka je dospělá a to, co se stalo je jen mezi ní a Ondrou. Krom toho v ordinaci byla ta Kristýnka od vás a ta jí s tím určitě pomůže," mrkl na ní doktor. "Cože?" překvapeně se na něj podívala Josefka. "Ona v ordinaci byla naše Krista? A kdy, jak to že o tom nic nevím?" "No, stavila se včera. Chtěla poznat někoho z vesnice a taky za mnou byla jako za doktorem, samozřejmě. Bude napsaná u mě, když je teď tady. No a hned věděla, kdo jsem, jako že jsem od tebe, tak mi říkala o tom, že Markétka není v pořádku… teď už i vím proč," odmlčel se. Pak se na Josefínku usmál tak, že rozesmál i ji.
Ten den už se Panenka do ordinace nevrátil. Celý den strávil s Josefkou a snažil se jí předávat dobrou náladu. O Ondrovi a Markétě se už nemluvilo…

Originál- Setkání s literární postavou

3. října 2013 v 14:33 | Mája |  Povídky

Už to nevydržím! :D Musím sem dát originál s Pýchou a předsudkem... Tato verze je původní, několik řádků pod tímto je verze upravená pro počet znaků do soutěže.;)


Jdu po rozlehlé louce. Svítí slunce a všude poletují motýlci. Tu se přede mnou objeví cesta a mě poprvé za celou tu dobu napadne: "Kde to jsem?" Na konci cesty je velký dům, určitě to není český styl. Moment, kde že to jsem? Nenapadá mě odpověď na otázku, která letí tam a zpátky mojí hlavou, jediné co vím je, že to tu znám… už jsem tu někdy byla. Zírám na ten velký dům a jediné, co chci vědět je: "Kdy a proč jsem tu byla? A kde to vlastně jsem?" Z domu vychází postarší žena, sundává velké bílé prostěradlo ze šňůry a já jdu k ní. Odněkud ji znám, napadne mě krátce a ptám se jí: "Dobrý den, paní. Mohu se Vás zeptat, kde to jsem?" Žena mi ale neodpoví a jen na mě udiveně kouká. Zřejmě mě má za blázna, napadne mě. Pak prohlásí, jako by to bylo naprosto samozřejmé: "Jste v Longbournu. To je u Londýna, zajisté, děvenko." Otočila se k odchodu, ale před schody se znovu obrátila ke mně a otázala se: "Už jste obědvala?" Vykulila jsem oči a popravdě odpověděla, že ne. Takhle lidé mluví v Londýně ve 21. století?
Pozvala mě do domu. Jediné možné vysvětlení je, že se chtěla vytáhnout s tím, jak to uvnitř vypadá. To se potvrdí hned, jak za mnou zavře domovní dveře. Ukazuje napravo a nalevo a vypráví odkud, co mají. Její přednášku přeruší volání z místnosti naproti dveřím, že už je oběd na stole. Mávne na mě rukou, abych šla za ní. Vcházím do pokoje prosvíceného poledním slunce, sladěného do červené a zlatožluté, na zemi je velký červený koberec a na oknech těžké závěsy svázané zlatou stuhou. Uprostřed místnosti je velký hodovní stůl, okolo něho spousta židlí. Všichni, kromě oné paní přede mnou, sedí již za stolem a o něčem tiše diskutují. "Drahý, tato slečna…" odmlčí se a mě dojde, že nezná mé jméno. "Ehm, Mája." "Tato slečna Maria …" "Jsem Mája," pokusím se jí opravit, ale je mi to houby platné. "..s námi dnes bude obědvat." dokončí žena a všichni přítomní se zvednou od stolu a nastoupí do jedné řady přede mně. Co se to děje? Co mám teď dělat? "Toto je můj manžel pan Bennet, mé dvě dcery a manžel tady Lízy." Řekla Lízy? To mi něco připomíná.. "Bohužel mé další tři dcery jsou již vdané a nejsou tu.."
Zřejmě by se paní Bennetová rozpovídala více, ale její manžel jí skočil do řeči, pozdravil mě a letmo se na mě usmál. Přistoupil ke mně vysoký muž, s tmavými vlasy, hluboce se mi uklonil a zdvořile mi políbil ruku. "Já jsem pan Darcy, velice mě těší. Má žena Elizabeth.." nedořekl a ukázal směrem k usměvavé mladé dívce v bledě modrých šatech.
Konečně mi to došlo! Vždyť to je dům Bennetových, Lízinka, pan Darcy… "Pane bože! Vy jste z Pýchy a předsudku od Jane Austen!" vykřikla jsem a hned toho litovala, protože všichni ztuhli. Bylo to moc nahlas? Ne, spíš se tu, v této době, nepoužívá slovo 'pane bože'. "Tak půjdeme konečně obědvat?" prolomil nekonečné ticho pan Bennet a já mu za to byla nevýslovně vděčná.
Dozvěděla jsem se tolik věcí! Bylo to úžasné, vžila jsem se do jejich života.. Pan Darcy a Elizabeth Bennetová - vlastně teď už Darcyová - mě pozvali na své panství Pemberley a já pouze nadšeně souhlasila, na víc jsem se nezmohla. Je tohle vůbec možné? Všichni tři jsme se s Mary a manželi Bennetovými rozloučili a nasedli do kočáru.
Nevím, jak dlouho jsme jeli, snad hodinu nebo dvě, když jsem zaslechla, jak mě někdo z dálky volá, Elizabeth i pan Darcy ale nic neříkali a dívali se z okna. Přece to slyší také, ne? A najednou bylo bílo. Zmizela Lízinka, pan Darcy, ale i kočár a louky a kopce. Já padám a padám dolů v bílé nicotě. "Májo!Májo!!" ten křik se neustále přibližoval. Proč tak křičí, já přece nejsem hluchá. Někdo mi cloumal rameny. Otevřela jsem oči, které jsem předtím hrůzou zavřela. "Mami?"…takže to všechno byl jen sen?

Můj (vysněný) den

1. října 2013 v 20:45 | Mája |  Stověžatá Praha aneb Život neživot

To, že dnešek nebude obyčejný pociťuji už v polospánku, když mi v šest nezvoní budík. Protože dnešek je neobyčejný… Vyhrabu se z postele krátce před devátou, hodím na sebe jednotlivé kousky podzimního oblečení a utíkám po schodech. Rozrazím vchodové dveře a vrazím do pohledného pošťáka. Jen tak spěšně zahuhlám omluvu. Šála za mnou vlaje, jak dlouhými kroky mířím k nejbližší stanici metra. Kupuji si lístek a cestou k podzemnímu vlaku ho svírám v kapse kabátu. Metro zrovna přijíždí a já vstupuji dovnitř. Je tu docela teplo, prolétne mi hlavou, rozhlídnu se a najdu volné místo v rohu vagónu. Usadím se, ale jen co vzhlédnu, všimnu si starší paní, a proto jí ze slušnosti pustím na své místo. Pevně se chytím svislé tyče a myslím si, že stojím bezpečně. Mou myšlenka uvede v omyl, když se metro rozjede, poněvadž zavrávorám a padám dozadu. Zachytí mě něčí paže, které mě opatrně zvedají nahoru. Cítím, jak rudnu, pevně se chytím nejbližší tyče a ohlédnu se za sebe. Zjistím, že můj "zachránce" je velmi hezký, s medově hnědými vlasy a s očima modrýma jako křišťálové studánky. Usměji se na něj a nervózně si uhladím kabát. Vedle něj je volné místo, na které měl zřejmě namířeno. "Nechceš si sednout?" ptá se mě a ukazuje na ono místo. "Jasně, děkuju." Už musím být rudá až za ušima, pomyslím si a posadím se na volnou sedačku. "Jsem Ondra." Usmívá se na mě zeširoka a já v duchu žasnu, jak někdo může mít tak oslnivý úsměv. Vytrhne mě z přemýšlení mlčení jeho úst, dojde mi, že čeká na odpověď. "Eliška. Ahoj." Odpovím konečně a napřáhnu k němu ruku. "Kam máš namířeno?" " Na snídani do Panerie. Čekají na mě kamarádky." "Aha." Ještě ho neopustil úsměv. Aniž bych přemýšleĺa nad tím, co říkám, vyhrknu: "Nechceš jít se mnou?" "No, to bych rád, ještě jsem nesnídal... Ale není to nevhodný?" "Vůbec ne, budou rádi." Musela jsem se tvářit podivně, protože se začne smát. Já se za chvíli směji taky.
Vystupujeme společně z metra a po eskalátorech vyjedeme nahoru. Ovane mě studený vítr, až za mnou zase zavlaje šála. Asi si všiml, jak jsem se naklonila dozadu, protože mi etiketně nabídne ruku. Tak se do něj zaháknu. Přecházíme Václavák a já se jako vždycky ohlédnu k Národnímu muzeu a mrknu na svatého Václava. Připadá mi to tak nostalgické.. Právě tady poblíž je Panerie, kde se s holkama setkáváme pravidelně. Ondra otevře dveře a já vstoupím do zahřáté místnosti jako první. Najednou mi je strašné teplo. Cestou k našemu stolu si rozepínám kabát a mávám na Verču, Hanku a Janičku- můj tým. U stolu se otočím a zjistím, že Ondra stojí těsně za mnou. Představím ho holkám a oni se tajemně usmívají a mrkají na sebe. O co jim jde? Pomyslím si, přehodím si kabát s šálou přes opěradlo židle a jdu si objednat. Snažím se vymyslet něco nového a originálního, ale jako vždy si nakonec objednám to samé - horkou čokoládu a velký muffin s třešněmi, který miluji již od dětství. "Dala jsi včera Lence ty nové scénáře, Elo?" "Samozřejmě Hani, jako pokaždé naprosto včas." Zatvářím se uraženě, ale pak se sladce usměji. "Ale dnes mi o tom nemluv. Dnes je den VOLNA." Zašvitořím a předvedu náš vítězný taneček. Všichni se smějí. "Hele, kdo jde dneska na tu premiéru?" napadne mě. "Já, samozřejmě, a Hanča s Very též. Tohle si přece nesmíme nechat ujít! Tohle bude představení století!" odpoví mi Jana a přímo září štěstím. Dojde mi, že vedle mě sedí i Ondra a nechápavě na mě hledí. "Dneska je premiéra v Karlíně, kde mimo jiné taky pracuju jako vedlejšák. Dílo století- Lucka Bílá, Dasha, Noid, ale i herci jako Libuška Šafránková, Veronika Freimanová, Jiří Bartoška, Lenka Termerová.. Zlata Adamovská, Václav Postránecký i Ondra Brzobohatý a nevím, kdo ještě. Prostě naprostá senzace! Jestli chceš, mám tam ještě jeden lístek navíc. Jako zaměstnanec." Mrknu na něj. " Ty jo.. Bartoška, jo?? Ale tak to si nesmím nechat ujít! Moc rád půjdu taky." "Bezva!"
Vycházíme z Panerie. Se všemi se loučím s tím, že se uvidíme večer. Už je mi zase nějaká zima, automaticky si překřížím ruce na hrudi ve snaze zahřát si dlaně. Holky odcházejí, Ondra se otáčí k odchodu také, ale na poslední chvíli se na mě znovu obrátí. "Co takhle piknik? Když už máš to volno."
Po krátkém dohadování, kam vlastně půjdeme, se shodneme na Rajské zahradě na Žižkově. Zase jedeme metrem, ale tentokrát mě Ondra radši celou dobu podpírá, abych nespadla. Dozvídám se, že je doktor a odmalička vyrůstá v Praze, i když je původem z Bratislavy. Miluju Slováky, letí mi hlavou celou cestu a snažím se uklidnit rychlost bušení mého srdce. Vystoupíme a cestou do parku koupíme pár dobrot, které u pikniku nikdy nesmí chybět. I když koupíme, není moc pravdivý výraz. Měli jsme platit napůl, ale než jsem vyndala peněženku z kabelky, zaplatil to Ondra sám, a mě nepomohlo ani vnucování peněz před obchodem. Prý "To je dobrý."
Vybrali jsme dobrý park, protože tady půjčují deku, kterou samozřejmě sebou nemáme. Na deku rozložíme pomeranče, jablka, obložené housky a velkou láhev grepového džusu. Stále mi je záhadou, jak to že má stejné chutě jako já.. Usadíme se a já si všimnu, že se přes mraky prodralo ven nějaké to podzimní sluníčko, tomu se musím lehce usmát. Vítr ale fouká stále a do očí mi proto padá ofina. Ondra se ke mně nahne, aby mi dal vlasy na stranu a chvíli s nimi zápasí. Uvnitř mě to vře, až mám pocit, že snad vybouchnu. Když už se mi konečně povede ukočírovat své city, zase se ke mně natáhne a políbí mě horkými rty, na ty mé - zmrzlé. Leknutím sebou trhnu. Ale pak se mi zdá, že jsem snad nikdy nic příjemnějšího nezažila. Odtáhne se ode mě a zase se směje tím svým dokonalým úsměvem.
Jídlo máme skoro snědené, slunce už zalézá zpátky za mraky, když mi vypráví o sobě a mě napadne, že vůbec nevím kolik je hodin. Urychleně hledám mobil, protože hodinky nosím zásadně jen v pracovní dny. Po čtvrté! To jsme tu tak dlouho? Uvidí můj překvapený výraz a zeptá se jestli jsem v pořádku, se starostí v očích. Aha, dochází mi, že ten výraz nebyl překvapený, ale zděšený. Usměji se a když mu řeknu kolik je hodin, balíme. Tentokrát jedeme taxíkem, abychom vše stihli. Napřed jedeme k němu. Zatímco čekám v autě, aby nám taxík nikdo nevzal, vyběhne po schodech do čtvrtého patra, kde, jak mi před tím řekl, bydlí a za pár minutek už je zase zpět v elegantním saku a tmavěmodré košili. "Tobě to ale sluší," neodpustím si pochvalu. Do mého domu to trvá o něco déle, ale i tak to ubíhá rychle, protože cítí, že jsem nervozní a snaží se mě za každou cenu rozesmát. Samozřejmě se mu to povede, jelikož kdo by odolal takovému kouzelnému úsměvu?
Máme ještě dost času, a tak ho pozvu nahoru. Uvařím nám horkou čokoládu, jak na zahřátí, tak na zlepšení nálady. Alespoň mě to vždy pomáhá. Pak si pročítá v kuchyni u malého kulatého stolku mé nové scénáře pro náš seriál, zatímco já se oblékám do společenského oblečení. I když mám připravené černé krajkové šaty bez rukávů, nakonec se rozhodnu pro černé korzetové šaty s lehkou tmavě modrou sukénkou. Budu se k němu víc hodit, usměji se, zatímco mi tato myšlenka zase rozbuší srdce. Na oční víčka si nanesu tmavě modré stíny, které pomalu přecházejí až do černé. Vlasy si přehodím na jednu stranu a začnu namotávat jednotlivé prameny na kulmu. Na druhou stranu si přidělám sponku s velkou modrou růží, kterou mám moc ráda. Nazuji si černé lodičky, trošku zavrávorám, jak jsou vysoké, ještě spěšně sáhnu po voňavce a rtěnce.. a můžeme vyrazit.
Dohodli jsme se, že před divadlem zajdeme na večeři, abychom pak neměli hlad. Tato má oblíbená restaurace je nedaleko Karlínu, a tak už potom znovu nemusíme metrem. Večer se zase ochladilo a tak kráčím po setmělé ulici nalepená na Ondru, abych mu vzala trochu tepla - ne, že by mu to vadilo. Usadíme se u stolu, sundám si černý kabát i modrou šálu a objednám si špenátové ravioly.
Po úžasné večeři zamíříme do mého milovaného divadla, mého druhého života. Představení začíná až za hodinu, s holkama se setkáváme v divadelním baru, kde zapijeme sklenkou vína krásný večer s nevyslovenou myšlenkou, že se tu snad zase někdy všichni sejdeme. Jako zaměstnaná osoba jsem nám tu domluvila malou "autogramiádu" samozřejmě s herci a zpěváky, jen pro nás. Když už v ruce pevně svírám svůj malý deníček s podpisy Lucky Bílé, Veroniky Freimanové i třeba Libušky Šafránkové, jdeme si sednout do první řady a přes hodinu upíráme zraky na úžasné jevištní výkony. Po přestávce se to zase opakuje, na konci nadšeně tleskáme a jdeme pogratulovat účinkujícím za skvělý výkon. Neodpustila jsem si ani vlastnoručně vyráběné maličkosti pro mé oblíbence, protože vím, že oni to ocení. Pak nám už opravdu nezbývá nic jiného než se odebrat domů. Je po desáté a míříme k Verče domů na pyžamovou party, neboli večírek, kde se stejně bude mluvit o práci... Všichni, jen s Ondřejem jsme se před divadlem rozloučili - Máme stejnou cestu do práce… takže se uvidíme v metru, tam kde jsem se potkali.
Jdeme spát okolo jedné, ale plné zážitků. Jsme přejedené, protože Verunka pro nás připravila kopce jídla, ale co, užily jsme si to. Ráno jdu do práce od Verči a obě dvě spolu míříme ke mně pro scénáře. Naše cesty se rozdělí brzy, jelikož ona má dnes ještě volno, takže mé scénáře bude jen tak doma kontrolovat. Já spěchám do studia na natáčení, u kterého nesmím chybět. A nemůžu dočkat toho, až budu sedět v rohu vagónu a do metra na oné stanici nastoupí …