Září 2013

Setkání...

28. září 2013 v 0:21 | Mája |  Ostatní
Mám pro Vás popůlnoční překvápko. "Nahlédnutí do zákulisí aneb Scénář" ;D


Setkání

Před školou (rok 2010)
Ema rozrazí vchodové dveře a vyběhne ven.

Ema: Honzo! Honzo!!

(Honza jí nevnímá, dál se baví s kámošema, Ema dojde až k němu)

Ema: Honzo, nechceš jít třeba dneska do kina? (s nadějí v hlase)

Honza: Ani ne. Proč, co dávaj? (nezaujatě)
Ema: Ani nevim… a co třeba ven? K řece? Nebo tak něco… (má na krajíčku)

Honza: Nemám čas. Už mám něco s Michalem. Čau. (ani se na ni nekoukne, odchází)

(Ema utíká pryč a snaží se zadržet slzy)


Na sídlišti-lavička (rok 2012)
Ema a Honza sedí na lavičce a užívají si společné chvilky.

Ema: Máte na zítra něco do školy?

Honza:O škole mi ani nemluv! (zatváří se naštvaně a vlídněji dodá) Ale myslim, že ne..

(Emě přišla SMS.)

Ema: Néé! To je máma. Musím domů.

Honza: To už je tolik? (překvapeně)

Ema: Hmm. Tak zítra. (obejme Honzu a odchází)

(Ema se u dveří otočí, aby mu zamávala. Honza se vybavuje s nějakou holkou a odchází s ní pryč.)


V parku (rok 2012)
Ema rozhořčeně křičí na Honzu.

Ema: To si děláš srandu!? Takže ty se za míma zádama slízáš s nějakou Blondýnou.. a myslíš si, že sem úplně blbá! Že na to nepřijdu!!

Honza: Prosim tě…

Ema: CO!??!!

Honza: Di do háje..

Ema: Takže ty to potvrzuješ?!! Je to pravda?!

Honza: Do toho ti nic není..!

(oba jsou naštvaní)

Ema: Tak víš co? Di do prdele!

(Ema se otáčí a odchází pryč. Honza zůstává sedět na lavičce a zírá za Emou.)


Na cestě (rok 2022)

(Ema si povídá s kamarádkou K.)

Kristýna: Takže ty si fakt myslíš, že to udělala ona? (směje se)

Ema: Jo! (smích, dívá se na Kristýnu)

(Ema ve smíchu zakopne a narazí do muže, který jde proti ní)

Ema: Pardon. (zahuhlá)

(oba naráz)- Kristýna: Si v pohodě?
Honza: Jste v pořádku?

(Ema konečně vzhlédne)

Honza: Emo … (překvapeně)

Ema: Honzo … (zděšeně)

(zírají na sebe, beze slova)

Kristýna: Ahoj. Já jsem Kristýna. (směrem k Honzovi)

(vytrhne Honzu z přemýšlení)

Honza: Honza. (podá jí ruku)

Kristýna: (kouká z jednoho na druhého) Hele Em, já už musím domů. Tak se uvidíme v pondělí. V práci. (podívá se na ní)

(nikdo jí neodpovídá)

Kristýna: Tak ahoj. (odchází)

Ema: Co tady děláš? (prolomí ticho)

Honza: Jdu z práce. Jak se máš? Jak je to dlouho… (nedořekne)

Ema: Co jsme se neviděli? … Deset let. (Stále mu hledí do očí)

Honza: No a jak se máš? (mile)

Ema: Dobře. Docela dobře. (pořád je mimo)

Honza: … (neví, co říct) No a co život?

Ema: Tak mám práci… (nedořekne)

Honza: A jsi vdaná? (s nadějí v hlase)

Ema: Nemyslím si, že je to vhodná otázka..

Honza: A jsi? (nevzdává se)

Ema: … Ne.

Honza: A mohl bych… (nedořekne)

Ema: (skočí mu do řeči) Ne, nemohl. (utne ho)

Honza: Ale..

Ema: Mám svůj vlastní život… a jestli si nepamatuješ, ty už do něj deset let nepatříš.

Honza: Na to se nedá zapomenout. Je mi to líto…

(Ema mlčí.)

Honza: …celých deset let.

Ema: Honzo.. nech mě být.

Honza: Emo, to bylo jedno velký nedorozumění..

(snaží se jí políbit, Ema se mu vytrhne)

Ema: Odejdi.. prosím odejdi.. (se slzami v očích)

Honza: Ale no tak..

Ema: Nech mě být! (utíká pryč od něj)

Honza: Emo! Emo počkej! Přece to nemůžeš jen tak hodit za hlavu! Tohle je osud. (běží za ní)

Ema: A proč bych NEMOHLA? (naštvaně)
(Honza doběhne k ní, chytí ji za paži a zastaví ji)
Honza: Protože … mě máš ráda. (laskavě)

Ema: To teda nemám. (vyhýbá se jeho pohledu)

Honza: Ale jo, máš. (usmívá se)

Ema: Ne, nemám. (její oči stále utíkají od něj)

Honza: No dobře. (pomalu se otáčí a čeká až ho Ema zastaví)

(Honza vyrazí vpřed.)

Ema: Počkej.. tak počkej přece.. (ubrečeně)

Honza: Co? (zeptá se, jako by nevěděl, o co jde)

Ema: Máš pravdu.

Honza: V čem? (zkouší jí)

Ema: Asi tě mám ráda. (pomalu, zadrhnutě)

Honza: Jenom ASI? (směje se)

Ema: Přestaň. (smích)

(odchází spolu pryč, smích)

Honza: A ta holka, no ta blondýna.. to byla moje sestra. (s úsměvem na tváři)

Ema: Cože?? (překvapeně a trochu naštvaně)

Honza: No, ale nevlastní.. nevídáme se moc často. (vysvětluje)

Ema: A proč si mi to neřekl dřív?? (naštvaně)

Honza: Nemluvila si se mnou, vlastně si úplně zmizela. Od té doby jsem tě neviděl..

Ema: Promiň..

Honza: Ale za co? Vždyť ty za nic nemůžeš. Prostě jsem tě měl najít a všechno ti říct, ale já to tenkrát prostě nepovažoval za důležitý..

Honza: Teď už to ale vidim jinak. Byl jsem idiot.

Ema: Souhlasím. (směje se) Ale asi ti to odpustím.. (potutelně se usmívá)

Honza: Asi?

(smích, odcházejí…..)

Setkání s literární postavou

15. září 2013 v 19:02 | Mája |  Povídky



Jdu po louce.Tu se přede mnou objeví cesta a mě poprvé za celou tu dobu napadne"Kde to jsem?"Na konci cesty je velký dům.Nenapadá mě odpověď na mou otázku,jediné co vím je,že to tu znám,už jsem tu někdy byla.Z domu vychází žena a já jdu k ní."Dobrý den.Kde to jsem?"Prohlásí:"Jste v Longbournu.To je u Londýna,děvenko."Otočila se k odchodu,ale pak se znovu obrátila ke mně:"Už jste obědvala?"Pozvala mě do domu.Chtěla se vytáhnout,jak to tu má zařízené.Vypráví odkud,co mají.Náhle ji přeruší volání z protější místnosti,že je oběd na stole.Vcházíme do pokoje,uprostřed místnosti je velký hodovní stůl,okolo něho spousta židlí.Všichni,kromě oné paní přede mnou,sedí již za stolem a o něčem tiše diskutují."Drahý, tato slečna"odmlčí se a mě dojde,že nezná mé jméno."Mája." "Tato slečna Maria""Jsem Mája,"pokusím se jí opravit. "s námi dnes bude obědvat."dokončí žena a všichni přítomní se zvednou od stolu a nastoupí do jedné řady přede mně.Co se to děje?"Můj manžel pan Bennet,mé dvě dcery a Lízin manžel."To mi něco připomíná."Bohužel mé další tři dcery jsou již vdané a"zřejmě by se rozpovídala více,ale manžel jí skočil do řeči a pozdravil mě.Přistoupil ke mně muž,hluboce se mi uklonil a zdvořile mi políbil ruku."Já jsem pan Darcy,velice mě těší.Má žena Elizabeth"nedořekl a ukázal směrem k mladé dívce.Vždyť to je dům Bennetových,Lízinka,pan Darcy."Pane bože!Vy jste z Pýchy a předsudku od J.Austen!"vykřikla jsem a všichni ztuhli.Bylo to moc nahlas?"Tak půjdeme obědvat?"prolomil ticho pan Bennet.Ó,jak jsme si popovídali.Pan Darcy a Elizabeth Bennetová-Darcyová-mě pozvali na své panství Pemberley a já nadšeně souhlasila.Všichni tři jsme se s Bennetovými rozloučili a nasedli do kočáru.Nevím,jak dlouho jsme jeli,snad hodinu nebo dvě,když jsem zaslechla,jak mě někdo z dálky volá,Líza i pan Darcy nic neříkali a dívali se z okna.Přece to slyší také, ne?A najednou bylo bílo.Zmizela Líza,pan Darcy,kočár,louky i kopce.Já padám dolů v bílé nicotě."Májo!"ten křik se neustále přibližuje.Někdo mi cloumá rameny.Otevřu oči,které jsem předtím hrůzou zavřela."Mami?"…Takže to všechno byl jen sen?

Počátky - díl 4.

13. září 2013 v 22:41 | Mája |  Počátky (pokračování podle Máji)

4.

Josefka vstoupila dovnitř a hned se divila, proč se v kuchyni ještě svítí. "Markétko? Proč ještě nespí…" zarazila se a její pohled se zaměřil na dívku, sedící za stolem. Pak se otočila s tázavým výrazem na Markétku. "Babičko! Pamatuješ si na Kristýnu?" vyskočila Markétka nadšením ze židle. Josefce se rozsvítilo. "Já věděla, že jí znám. Kristýnko, ty si vyrostla." usmála se Josefka a hned šla dívku obejmout. "Dobrý večer." Pozdravila Krista s nejistým úsměvem na tváři. "Ale, prosím tě, říkej mi Josefko." Reagovala na její nervozitu.
Pak jí holky vysvětlily, proč tu vůbec je a šli unavené a upovídané spát.

"Dobré ráno, babi." Přišla Markétka do kuchyně. "Dobré." Odvětila Josefka, aniž se na ní podívala a věnovala se dál mazání chleba. "Krista ještě spí?" zeptala se. "Jo jo, asi byla unavená z té cesty … no, nebo z toho ponocování." Zasmála se pro sebe Markéta. Ve skutečnosti jí bylo stále zle z celé té záležitosti s Ondřejem a Kamilou a probděla celou noc, avšak doufala, že její babička nic nepozná. To by ale nebyla Josefka. Konečně na ni pohlédla. "Markétko! Stalo se něco?" zjišťovala s hrůzou v očích. Markétka jí vyklopila vše, co se včera u Včelína stalo, stále jí u toho tekly slzy, jako když vše vyprávěla Kristýnce. Josefka jí v duchu velmi litovala a přemýšlela, jak by jí pomohla. Musí si promluvit s Panenkou.
"Markétko, mohla bys za mě na chvíli zaskočit v konzumu?" Markéta na ni překvapeně pohlédla, utřela si slzy a samozřejmě přikývla. "Tak já tam půjdu hned a snídani si vezmu sebou. A omluvíš mě v ordinaci?" zeptala se. Vzala si namazaný chléb do ruky a odcházela. "Jo, omluvím.", ale to už byla Markétka za dveřmi.
"Dobré jitro, Josefko." přišla do místnosti Kristýna. "Ahoj." Odpověděla jí Josefka, která se zrovna chystala do ordinace. "Snídani máš na stole, kdybys něco potřebovala, tak teď jdu do ordinace…" udávala pokyny. "A kde je Markéta?" "Šla za mě na chvíli zaskočit do krámu. Jdu za Panenkou, musím s ním mluvit - ohledně toho Ondry. Říkala ti to?" "Jo, říkala. Myslíš, že bych si mohla promluvit s tím Ondrou? Abych zjistila, jak to vlastně všechno je… aspoň se zabavím, než si najdu nějakou práci. Nevíš, jestli by někde v okolí nepotřebovali servírku, nebo tak něco?" "Počkej, ty tu chceš zůstat? Myslela jsem, že tu budeš jen pár dní.." zeptala se překvapená Josefka. "No… já jsem se.. tak trochu pohádala s našima kvůli tomu, že jsem chtěla najít svoje příbuzný a … vyhodili mě z domu. Jelikož mám vystudovanou hotelovku, myslela jsem, že bych mohla pracovat u tety Jany v tom jejím hotelu, nebo co to je. Jenže ona si myslí, že jsem stejná jako máma, a práskla mi dveřmi před nosem. Mohla bych tedy zůstat tady, Josefko? Alespoň na nějakou dobu?" její výraz poprvé od jejich setkání zesmutněl. "Ale jo." Usmála se na ní Josefka. "A když půjdeš za Ondřejem do Včelína, stav se na návsi v hospodě. Vanda bude určitě ráda za pomoc." "Dobře, děkuju moc." Vzala si snídani ze stolu. "A hlavně to s tím Ondrou neříkej Markétě." Mrkla na ni Josefka, dala jí instrukce kudy do hospody a do Včelína, a odešla za Panenkou do ordinace.

Počátky - díl 3.

13. září 2013 v 22:35 | Mája |  Počátky (pokračování podle Máji)

Něco pro ty, co bezmezně milují Josefku a Panenku stejně jako já;)

3.

Panenka otevřel troubu a zamyšleně se podíval na pečenou panenku s fazolkami. Tak je to hotový? Přemýšlel. Tichem zaznělo slabé zaťukání na dveře. Na tváři se mu objevil úsměv, troubu zaklapl a běžel Josefce otevřít vchodové dveře.
"No teda Josefínko, tobě to dneska ale sluší." Sundával jí kabát a přitom si prohlížel její puntíkované šaty. "Ale prosimtě … a pozveš mě dál?" zeptala se, když asi minutu jen stál a zíral na ni. "Jo.. jo, jasný, pojď dál." probral se. Josefka ušla tři kroky a zarazila se. V další vteřině už letěla do kuchyně a zakřičela na něj: "Tady se ti něco PÁLÍ!"
Když Panenka do kuchyně dorazil, stála Josefka u trouby, z které vycházely šedivé obláčky kouře, a vyndávala pekáč s panenkou. "Tak tohle asi jíst nebudem." Začala se smát a snažila se zneškodnit obláčky utěrkou. Panenkův výraz se změnil na smutné štěně. "To nevadí," přistoupila k němu Josefka, pohladila ho po tváři a povzbudivě se na něj usmála. "Co kdybychom to tady zabalili a udělali si venku ten piknik, co nám minule nevyšel?" navrhla. Při pomyšlení, že Josefka nepůjde s nepořízenou domů, se Panenkova nálada trochu zlepšila.
Bylo ještě světlo, a tak došli až na louku k lesu. Panenkův koš byl plný medu, medovice a dalších jeho výrobků. Josefka rozprostřela na trávě velkou kostkovanou deku a oba se na ní usadili. Když snědli asi polovinu jídla, Josefka se dala trochu Panenkovi medovice a zasmála se Honzovým historkám, lehla si na deku s úmyslem podívat se na hvězdy a netušila, že Panenka začne mít přednášky o hvězdách, které jí rozesmály ještě víc než jeho nepravděpodobné historky. "Honzo, ty seš fakt magor, viď?" smála se na celé kolo. "S tebou se nikdy v životě nudit nebudu, to ne." To už konečně rozesmála i Panenku.
Domů se vraceli až kolem půlnoci, a když se u Josefčiných dveří polibkem rozloučili, neměla Josefka ani tušení, co jí za dveřmi čeká za překvapení.

Počátky - díl 2.

13. září 2013 v 22:32 | Mája |  Počátky (pokračování podle Máji)

2.

Měla štěstí, její babička nebyla doma. Byla ještě v konzumu a pak podle plánu, měla jít k Panenkovi. Co Markétka věděla bylo, že se má doktor Panenka dnes pokusit uvařit Josefce večeři. Tato představa jí trochu zlepšila náladu.
Usnula vyčerpáním na gauči a probudilo jí až klepání na dveře. Vážně někdo klepal, nebo se mi to jen zdálo? přemýšlela. Tu se zaklepání ozvalo znovu. Nebyl to sen.
Markétka mrkla jedním okem směrem k hodinám. Pět. To je na babičku moc brzo, ale ta by vlastně neklepala, nemohla Markétka pochopit, kdo by to byl. Když se klepání ozvalo po třetí, a vytrhlo jí tím z přemýšlení, konečně se zvedla a vydala se ke dveřím.
Otevřela a zůstala nechápavě a zároveň překvapeně koukat. Před ní stála asi 18ti letá holka, blondýna, výškou asi jako Markéta, s nejistým úsměvem na tváři a za sebou táhla malý kufřík. Tak jako tak, Markétka nevěděla, kam si jí zařadit…
"Ahoj." Promluvila neznámá dívka po 5 minutách ticha. "My se známe?" zeptala se jí nejistě Markéta. "Hm, jo, známe. Už je to ale dávno, co jsme se viděli naposledy. Jsi Markétka, že jo?" "Ehm, ano, to jsem já, Markéta Suková, ale já opravdu pořád netuším, kdo jste." Přiznala se konečně. "Jé, promiň." Usmála se na ni. "Jsem Kristýna Kolářová, tvoje sestřenice. Dcera sestry tvého otce." Dodala a mrkla na ni. "Pane bože, Kristýnko!" docvaklo všechno Markétce. "Co tady děláš?" ptala se hned. "No vlastně jsem přijela za tebou a tvojí babičkou. Loni mi bylo osmnáct a začala jsem pátrat po svých postrácených příbuzných. Jenže jak víš, moje máma s tvojí se nikdy nemusely, kvůli tomu se úplně zrušily setkání s Vámi a když už jsem sehnala alespoň tetu Janu, nedokázala jsem z ní nic vypáčit." "Prosím tě, o ní mi ani nemluv.." usadila Markéta Kristýnu ke stolu v kuchyni.
Následoval dlouhý rozhovor… Markétka se dozvěděla, že Kristýna sháněla a hledala informace o nich skoro celý rok a nakonec se jí to takhle podařilo. Markéta vysvětlila Kristě jaké má teď s mámou peripetie, mluvili také o Josefce a všem možném, co se za ty dlouhá léta seběhlo. Čas nevnímaly, prostě mluvily a mluvily, Markétka ze sebe dostala dnešní situaci s Ondrou a hned se jí trochu ulevilo.

Počátky - díl 1.

13. září 2013 v 22:32 | Mája |  Počátky (pokračování podle Máji)
Volné "pokračování" známého seriálu tv Nova- Doktoři z Počátků. Když má člověk absťák po psaní a seriálech zároveň ;D ...


1.

Markétka se přibližovala ke Včelínu. Čím dál víc zrychlovala, aby co nejdříve viděla svého Ondru.
Zdálky viděla, jak Ondra s někým mluví. S nějakou holkou. Markéta jí neznala, ale zřejmě to bude nějaká pacientka, pomyslela si. Když v tom ho ona dívka políbila. Na ústa!
Markétka vytřeštila oči a s hrůzou se zastavila. Snažila se navenek zachovávat klid, ale uvnitř jí bušilo srdce, jako zběsilé a hlavou se jí honily milióny myšlenek. Začínala si uvědomovat, co se stalo. Začalo jí to všechno docházet.. Ondra se poslední dobou choval divně, ale že by byl důvod… až tohle, tomu nemohla uvěřit.
Nevěděla, co má dělat. Přemýšlela o rychlém útěku. Do očí se jí draly slzy. Přece nemůže dělat, jako by nic, přemýšlela dál. Zahnala slzy, zhluboka se nadechla a vyšla vstříc druhé možnosti, co jí napadla. Prostě zjistí, kdo to byl a pak bude teprve dělat závěry.
Dívka už dávno zmizela za dveřmi Včelína. Ondřej se otočil a vydal se na cestu za Markétkou do ordinace, když tu si všiml, že jde směrem k němu. Asi skončila dřív, zbledl. Markétka se zatím usilovně snažila o úsměv. Musím vypadat normálně, jako by nic, letělo jí hlavou.
Došla až k Ondrovi, který stál jako opařený. "Ahoj," pozdravila ho a dala mu pusu na tvář, s domněnkou, že na víc se nezmůže. Ondra jí pozdravil a letmo se na ní usmál. To si dělá srandu, ještě smát se na mě bude, běsnila uvnitř Markéta.
"Kdo to byl?" vedla rozhovor dál. "Kdo? Ta holka?" dělat, že nechápe a doufal, že ji viděla pouze odcházet. Zmohla se jen na kývnutí. "To byla… Kamila..," odpověděl konečně na Markéty otázku, "pacientka..," dodal. "Jenom pacientka?" pokračovala Markétka. "Co? Jak to myslíš?" dělal zase, že nechápe. "Jak to myslím? Jak to MYSLÍM?!!" vybouchla Markéta. "To si děláš srandu?! Vím, co jsem viděla! Nejsem SLEPÁ!!" neudržela to v sobě. "Markétko.." dotkl se jejích ramen. "Neříkej mi Markétko!" vytrhla se mu z rukou a po tvářích jí tekly slzy jako hrachy. "Já s ní nic nemám…" zkusil to znovu. "Vážně? A proč se s ní potom líbáš?!!!" rozkřičela se. Pokusil se jí chytit za ruku a utišit, ale pokaždé se mu vysmekla a dál plakala. Věděl, že zamilovat se do Kamily nebyl dobrý nápad, ale jak to má teď všechno vysvětlit Markétce?
"Di do prdele, Ondro! Di do PRDELE!!" zakřičela z posledních sil a do tváře mu vlepila facku. "Už tě nikdy nechci vidět!" dodala, otočila se a utíkala domů, aniž by se otočila.

Já, jen já

13. září 2013 v 22:30 | Mája |  Představení autorky Máji
Miluju těstoviny, sýry a olivy...
Miluju Charleyho(mého psa)..
Miluju Prahu, Kadaň
Miluju Doktory z Počátků-miluju Josefku, Panenku a Markétku..
Miluju Gympl s (r)učením omezeným-miluju Elišku!..
Miluju Vyprávěj-miluju Janu Dvořákovou...
Miluju Titanic, Dopisy pro Julii, Mamma Mia, Rebely..
Miluju Twilight-miluju Edwarda Cullena..
Miluju Přátelé, Takovou normální rodinku, Sanitku - miluju Jennifer Aniston, ...miluju Janu Štěpánkovou jako Pavlínku, ... miluju Zlatu Adamovskou jako Elišku..
Miluju knihu Polibek pro Annu..
Miluju Pýchu a předsudek od Jane Austen-miluju pana Darcyho a Lízinku..
Miluju, Miluju Libušku Šafránkovou, Veroniku Freimanovou..
Miluju Lucku Bílou, Miluju hudební divadlo Karlín...
Miluju Jiřího Bartošku, Leonarda diCapria, Johnnyho Deppa a přes všechno miluju i Ondru Brzobohatého...

Je něco, co o mě ještě nevíte? :D
Po dlouhatánské době Pac a pusu, Vaše Mája

(Ne)obyčejná duše - díl 5. a 6.

13. září 2013 v 22:28 | Mája |  (Ne)obyčejná duše

5.
Proč vždycky první den nemůžu usnout? Je pět ráno, já spala všeho všudy dvě hodiny a teď už na to nemám náladu a vzdávám to. Rychle na sebe hodím šortky a volné triko a razím si cestu do kuchyně. Ophelie pracuje od pěti, takže nejsem jediná, kdo je vzhůru.
Otevřu dveře do kuchyně a za plotnou ji uvidím. Rozhlídnu se jestli je tu sama, a pak nevědomky vydechnu, protože je. Přijdu blíž k ní a začnu mluvit dřív než se mě lekne.
"Ahoj. Můžu být tady s tebou?" Rychle se otočí a já poznám, že se mi to nepovedlo, lekla se. "Jé, to jsi ty.. Já jsem se lekla. Co tady strašíš? Jak to, že nespíš?", ptá se překvapeně. "Ále, jako vždy. Nemůžu spát," odpovím unaveným hlasem. "A nechceš něco k jídlu, nebo k pití, Anne?" Je zajímavý slyšet, jak mi někdo říká Anne. Doma je to furt samé Aničko, Andulko, ve škole Anno a Eliška mi říká Andy, to se mi jediné líbí. Ale Anne jsem jenom tady. Jako by se ze mě stal na dva týdny jiný člověk. "Ne, nemám hlad. Jen nechci být sama, když v apartmánu všichni spí." "Dobře, tak si můžeme třeba popovídat. Susan přijde až za hodinu, takže máme spoustu času… Už jsi viděla kluky, teda myslím Toma a Lukyho?" Překvapeně se na ní podívám a přemýšlím, proč bych měla první vidět zrovna kluky: "Oph, jsem tu teprve od jedné hodiny v noci, další hodinu jsme večeřeli a povídali si, a pak jsem měla jít podle plánu spát… Opravdu jsem ještě neměla čas je vidět. Dneska musím za Rose a Claire a napadlo mě, že bychom mohly jít do kavárny spolu. Nechceš jít s náma?" "Bohužel, jsem přece v práci. Možná někdy jindy až tu bude Susan, ale v nejbližší době určině ne. Susan má doma hodně práce a starostí a je tu pouze dopoledne, pomáhá vařit oběd a pak mizí. Vždyť víš, teď když se Jack připravuje na vysokou, tráví hodně času s ním, aby mu pomohla." Jack je Claiřin bratr. Chtěl by jít na práva, nebo spíš Susan by chtěla, aby šel na práva. On chce být doktor. Moc se nevídáme, protože je starší a nikdy jsme si příliš nerozumněli, ale na oslavě nebo párty u Claire doma, byl na mě vždy milý, to se mu musí nechat. "Tak někdy jindy," odpověděla jsem a pomohla jí míchat vajíčka na snídani.
6.
Dnes už znovu vycházím z pokoje v letních šatech, botkách na klínku a s kabelkou v ruce. Máme s Rose a Claire sraz v kavárně u Val. Rodiče jsou venku a Ela taky někde lítá a tak za sebou zamykám dveře. Před dveřmi se zarazím. Asi deset metrů ode mě stojí Eliška a baví se s nějakým klukem. Eliška se směje na celé kolo a na tvářích má dolíčky. Tomu klukovi do tváře nevidím, ale neznám ho. Je docela dost vysoký, asi i starší než já. Pozoruju je a přitom kráčím ke schodům.
"Áá, sakra!!" ležím na schodech a něčí ruce mě drží za paže a snaží se mě zvednout. Nějak jsem se zamyslela, říkám si a snažím se postavit. Silné ruce mě pomalu vytáhnou nahoru a najednou stojím tváří v tvář neznámému klukovi. Vždyť je to ten, na kterého jsem teď zírala! Ale Eliška už s ním není. V duchu nemůžu pochopit, jak se sem tak rychle dostal.
Má hnědé rozcuchané vlasy, krásné tmavě modré oči lemované dlouhými řasami, opálenou pleť a … "Stalo se ti něco?" ptá se dokonalou angličtinou a já jsem trochu zklamaná, že tak krásný kluk není třeba čech. "Ne, myslím, že jsem v pohodě," odpovím trochu později, jak jsem omráčená. "Oukej, tak čau a příště dávej větší pozor, krásko," dořekne a odchází. Panebože, on mi řekl krásko!

(Ne)obyčejná duše - díl 3. a 4.

13. září 2013 v 22:27 | Mája |  (Ne)obyčejná duše

3.
Dnes je to tedy už pátý rok, kdy sedím v letadle a z okénka vidím osvětlený ostrov. Nevím, čím to je, ale vždy letíme v noci. Koukám se a hledám ty světla, která znám. Náš hotel je malý, útulný a blízko u moře. Není to žádná obrovská "továrna", s pěti hvězdičkami, kam se vejde lidí, jak smetí a to jsem ráda. U nás v hotelu jsou řekové vždy velmi přívětiví a milí.
Letiště je v hlavním městě, v Kerkyře. Kerkyra je nedaleko našeho hotelu, a proto jsme tam vždy strávili mnoho času. Já totiž miluju lidi. Miluju ten ruch na přeplněných ulicích, když všude svítí barevná světélka a město žije. A to je noc, kdy žiju. Žiju spolu s tou hromadou lidí a připadám si, že někam patřím, protože u nás v Česku, u nás ve škole mi to tak nepřipadá. Tam nežiju.

Vždycky mi chvíli trvá než si v hotelu zvyknu. Naštěstí rodiče vždy objednají stejný apartmán a tak tam mám vlastně svojí postel. Taky tam máme malou kuchyňku, obýváček a dva pokoje. V jednom spím já a Eliška a druhý patří mámě s tátou.
I když přijíždíme do hotelu v noci, svítí se tam, jako o polednách. Čekají na nás. Vždy nás vítají, protože tady nás zná každý. S personálem jsme taková jedna velká rodina. Na uvítanou nám v noci vždy připraví velkou hostinu. Většinou plody moře. Když jsem byla menší, přišlo mi nechutný jíst mušle a krevety, ale postupem času jsem si je velmi oblíbila a v letadle se nemůžu dočkat až budu sedět u velkého prostřeného stolu a dlabat do šneků.
Po večeři letím dlouhou chodbou v prvním patře a táhnu za sebou velký těžký kufr, naplněný k prasknutí. Musím tam být, co nejdřív. Teprve až když otvírám dveře a vcházím krátkou uličkou do mého pokoje, začínají prázdniny. Začínají dva týdny prázdnin, kdy jsem mezi svými a kdy žiju.

4.
Zírám na odraz v zrcadle a přemýšlím, co se na mě tak změnilo. Proč na mě známí na večeři tak nevěřícně koukali? Chelidóni, syn šéfa hotelu Giánnise, stál pouze s otevřenou pusou. Letos mu bylo 20, myslím. Ophelia, nejlepší kuchařka jakou znám, mi pochválila šaty a nemohla uvěřit tomu, jak rychle mi narostli tak dlouhé vlasy. To je pravda, loni jsem je měla po ramena a teď už sahají pomalu k pasu. Giánnis se záhadně usmíval a oči mu těkali mezi mnou, Eliškou, mamkou a tátou.
Jediné co mě mrzelo bylo, že jsem nezastihla Pétrose a jeho ženu Christínu. Už u hotelu nebydlí, protože se letos odstěhovali do města. Ale naštěstí musí do hotelu dojíždět, jelikož myslím, že by bez nich spadl. Pétros pracuje na recepci a Christína všechno hlídá. Od uklízeček, přes učetnictví, až po kuchyni. A to jsou vlastně všichni řekové v hotelu - Chelidóni, Giánnis, Ophelia, Pétros a Christína. Mají spoustu různých brigádníků, které neznám, ale také ty, které znám, protože tu pracují pravidelně a jsou třeba z Francie nebo dokonce z Ameriky.
Letos jsem se seznámila s číšnicí Nicol, která přiletěla z Anglie. Myslím, že jí může být takových 25. Dále jsem poznala nové uklízečky Monique, Marion a Lucienne z Francie. Nový je taky číšník David z Ameriky a jeho sestra Jane, která vypomáhá Pétrosovi na recepci.
Mých zpřízněných duší je tu hned několik. Moje milovaná Claire, která se přistěhovala spolu s rodinou do vedlejší vesnice a je stejně stará jako já. Asi proto si tak rozumíme. Je v hotelu často, protože tady pracuje její maminka Susan jako kuchařka. Moje další kamarádka je Rose, další cizinka v hotelu. Je jí 20, pracuje tady již druhý rok v číšnictví a pochází z New Yorku, kde vystudovala hotelovou školu. Pak je tu ještě Tom a Luke, bratři, kteří v 17 utekli z domova sem na Corfu a pracují v jediné kavárně, která tady ve vesničce je. Jejich šéfová je moje třetí a poslední kamarádka. Valentina. Nemá příliš klasické jméno, ale je na tom líp než její starší sestra, protože Delfina je podle mě horší. Říkáme jí Val. Je jí 27, pochází z Německa a na Corfu se přistěhovala s mámou a pěti sourozenci, když jí bylo 10, protože si tady její matka našla nového přítele a teď už manžela Simóna.
Mám ohromnou radost, že je tu konečně nějaký francouz. Celá ta leta jsem chtěla, aby tu nějaký byl, protože mluvím francouzsky a chtěla jsem konverzovat. Hurá! Konečně mám příležitost, a dokonce trojnásobnou.
Se všemi mluvím anglicky kromě Val, protože ona je z Německa a já německy umím. Jsem sice na řeckém ostrově po páté, ale pořád umím jen základy. Řeků je tu pouze 5 a všichni anglicky umí. Dokonce i Ophelia, které je pomalu 65 a je to kuchařka. Vlastně jí považuju za mojí další babičku. No schválně, kdo z vás může říct, že má tři babičky?

(Ne)obyčejná duše - díl 1. a 2.

13. září 2013 v 22:26 | Mája |  (Ne)obyčejná duše

1.
Právě jste začali číst? A přemýšlíte, kdo je neobyčejně obyčejná duše? Tak to jsem já. Anna. Kámošky ze školy říkají, že jsem romantička a že mám hlavu v oblacích. Já si naopak myslím, že jsem stejná, jako všichni. Prostě obyčejná. Jenže pak je tady ještě moje máma a ta pořád opakuje, že mám velký talent. Totiž, hraju na klavír, taky tančím a aby toho nebylo málo jsem na jazyky. Opravdu. Mluvím plynně třemi jazyky a to je mi teprve sedmnáct. V tom bude možná ta neobyčejnost. Táta říká, že jsem neobyčejně krásná, prý druhá nejkrásnější na světě. Hned po mámě. Ale to je asi jasný, že si to myslí. Jsem přece jeho dcera. Víská mě v mých dlouhých blonďatých vlasech a říká, že si druhé místo dělíme s Eliškou, mojí sestrou. Jsme si dost podobné, jen ona je moje mladší kopie. O dva roky. Jediné, na co moje romantická duše, talent ani krása nestačí je láska.

2.
Jezdíme na dovolenou do stejného hotelu, na stejný ostrov. Na Corfu. Máma s tátou říkají, že je to jejich "srdeční záležitost", protože se tam před lety zasnoubili. Já vlastně ani jinde nebyla, tedy myslím v cizině. Začali jsme ostrov navštěvovat, když mi bylo dvanáct. Táta tehdy usoudil, že už jsme se ségrou dost velké. Měla jsem tehdy strašnou radost, protože jsem se k moři hrozně těšila. Všichni od nás ze třídy už u moře byli a jediná já ne.
Na Corfu jsme vždy na přelomu července a srpna, dva týdny. Možná taky proto umím řeči. Už jako dvanáctileté děvče jsem se domluvila. Řekla bych, že to byl od rodičů záměr. Donutit nás takto mluvit. A já jim za to dodnes děkuju.